[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci

žalobce:  Ş. Ö., narozený

 státní příslušnost

 trvale bytem

 t. č. v předběžné vazbě ve Věznici v Českých Budějovicích

 zastoupen advokátkou JUDr. Zlatuší Čaňovou

sídlem Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra

 sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2024, č. j. OAM-1592/LE-LE05-LE05-EX-2023

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
3. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 22. 6. 2024 žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že pro existenci důvodů podle § 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nelze udělit azyl a pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit doplňkovou ochranu.
2. Žalobce v žalobě namítá, že závěr žalovaného, že důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je jeho odsouzení k doživotnímu trestu odnětí svobody za vraždu jeho sestry, je mylný. Žalovaný nehodnotí <stát>, jak je hodnoceno Evropskou unií a sice, že dosud není označeno za třetí bezpečnou zemi, dochází tam běžně k porušování lidských práv jako je svoboda slova, shromažďovací právo či tam dochází k policejnímu násilí. Žalovaný hodnotí trestní řízení žalobce tak, že zločin spíše spáchal a odkazuje na judikaturu NSS s tím, že jde o míru naplňující pojem „důvodné podezření“ a také pojmu spáchání vážného zločinu. Jediné, z čeho žalovaný při svém rozhodování vycházel, bylo převzetí závěrů trestního senátu v <stát> a nevzal v potaz, že jedním z důvodů, proč žalobce z <stát> uprchl, byla možnost obrátit se na mezinárodní soud, aby se mu dostalo spravedlnosti. Žalovaným nebyla dále objasněna otázka nového trestního stíhání za angažovanost žalobce v opatřování zbraní <národ>, když právě k trestnímu stíhání, nikoli k výkonu trestu, má být žalobce vydán.
3. Žalobce má dále za to, že se žalovaný zaměřil pouze na skutečnost, že byl žalobce trestně odsouzen v <stát> , jeho výpověď hodnotí jako účelovou obhajobu a přebírá stanovisko Vrchního soudu v Praze v hodnocení a závěrech trestného činu vraždy. Proti usnesení Krajského soudu <místo, datum, č. j.> a proti usnesení Vrchního soudu <místo, datum, č. j.>, byla žalobcem podána ústavní stížnost, o které nebylo dosud rozhodnuto. Žalobce namítá, že žalovaný nebral v potaz <stát> justici a celý průběh trestního řízení vedeného v <stát>. Žalovaný uzavřel věc, aniž by řádně a svědomitě celý případ prověřil a kauzu uzavřel povrchně nalezením důvodu vylučujícího udělení mezinárodní ochrany dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. Současná situace v <stát> neumožňuje bezpečné vydání žalobce <stát> orgánům, zejména pakliže je přesvědčen, že rozsudek je dílo tajné služby ve spolupráci se soudem. Dle § 12 písm. a) i b) zákona o azylu, se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován z důvodu uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. V daném případě z výpovědi žalobce vyplývá, že má odůvodněný strach. Od počátku tvrdí, že nechce být vydán. Od žalobce, který je ve vazbě, nelze očekávat, že si bude opatřovat důkazy, když neovládá jiný jazyk než <jazyk> a <jazyk>. Žalobci bylo doručeno rozhodnutí žalovaného čítající 15 stránek, kterým žalobce nerozumí, neví, jak se bránit a reagovat na některé závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, současně uvedl, že nesouhlasí s námitkami žalobce, neboť neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný má za to, že v průběhu řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je jeho odsouzení k doživotnímu trestu odnětí svobody za vraždu jeho sestry, které považuje za chybné. Žalovaný, po provedeném správním řízení, nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný konstatuje, že v průběhu řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které vedou žalovaného k jednoznačnému závěru, že v případě žalobce je důvodné podezření, že spáchal vážný nepolitický zločin, který je předvídán v § 15 zákona o azylu pro případy, kdy nelze žalobci o udělení mezinárodní ochrany azyl udělit. Žalobce byl v <stát> dvakrát pravomocně odsouzen, poprvé za drogovou trestnou činnost a podruhé pro zločin vraždy. Žalovaný tak dospěl k závěru, že v případě žalobce je podezření, že se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy, pro který byl v <stát> pravomocně odsouzen, důvodné. Usnesení Krajského soudu v <místo, datum, č. j.> a usnesení Vrchního soudu <místo, datum, č. j.>, na otázku důvodnosti podezření žalobce, že se dopustil trestného činu, pro jehož spáchání byl v <stát> odsouzen, odpovídají shodně, a to tak, že v dané věci důvodné podezření existuje. Soudy nedospěly k závěru, že by námitky žalobce, že se jedná o vykonstruované trestní stíhání z politických důvodů, byly podložené a důvodné. Žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci ve vztahu k existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany vycházel především z jeho výpovědí a vyjádření a výše uvedených usnesení soudů, které považuje za dostatečné pro posouzení předmětné žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný má za to, že v případě žalobce se jedná o vážný zločin, který předpokládá § 15a zákona o azylu. Vzhledem k popsanému jednání žalobce, které je neslučitelné s principy, na nichž je mezinárodní ochrana vystavěna, žalovaný rozhodl na případ žalobce aplikovat § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a vyloučit jej tak z okruhu osob, kterým může být na území České republiky udělena doplňková ochrana. V souvislosti s důvody neudělení doplňkové ochrany žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 

III. Průběh ústního jednání

5. Dne 21. 8. 2024 proběhlo ve věci ústní jednání za osobní přítomnosti žalobce; před samotným zahájením jednání proběhla porada žalobce s právní zástupkyní. Účastníci setrvali na svých dosavadních podáních.
6. Žalobce při jednání popsal svoji situaci včetně situace v zemi původu. Poukázal na jím vnímané vady extradičního řízení a na vady trestního řízení v <stát> . Je přesvědčen o nestandardnosti svého trestního řízení, poukazuje např. na to, že dva ze tří trestních soudců dostali trest doživotí, třetí odešel do důchodu, že nebyl vzat do vazby, přestože měl; nestandardnost aktuálního trestního stíhání vysvětluje nelegitimitu trestní justice v <stát> . Nesouhlasí se svým odsouzením; skutku se nedopustil. Jedná se o politický proces. Zjednodušeně shrnuto soudem, systém justice je v <stát> zmanipulován a on je obětí systému, neboť podporuje <národ>. Rovněž popsal nátlak na své členy rodiny, když policie měla vyvíjet nátlak na jeho otce, aby se on sám dobrovolně vrátil do <stát> , jinak že otec přijde o starobní důchod. Nátlak byl činěn i na jeho nejstaršího syna, který byl rovněž policií zadržen. Žalobce nesouhlasí se svým předchozím odsouzením za drogové trestné činy, nejednalo se o drogy; nesouhlasí ani s tím, že by měl být nyní opět v <stát> trestně stíhán. Dále popsal, že v řízení před žalovaným neměl možnost seznámit s podklady pro rozhodnutí. Zástupkyně žalobce uvedla, že neměla k žalobci ve vazbě přístup s tlumočníkem, který nebyl do věznice vpuštěn a uvedla, že trvá na tom, aby bylo žalobci napadené rozhodnutí doručeno v jeho mateřském jazyce, neboť mu bylo doručeno pouze v českém jazyce a on se s ním nemohl seznámit.
7. Žalovaný uvedl, že žalobce svého práva seznámit se s podklady rozhodnutí nevyužil, stejně tak nevyužil ani svého práva na právní zastoupení. K tomu zdůraznil, že předmětem jeho řízení nebyly otázky extradičního řízení, stejně tak předmětem nebyl ani samotný průběh trestního řízení v <stát> .
8. Zástupkyně žalobce navrhla doplnit dokazování kompletním extradičním spisem zdejšího soudu k prokázání podoby žádosti k vydání (vydání k trestnímu stíhání, nikoli k výkonu trestu) a pro prošetření okolností extradice, když je přesvědčena o nezákonnosti trestního stíhání žalobce. Dále navrhla doplnit dokazování kompletním <stát> trestním spisem, zejména pro objasnění skutkového děje, nátlaku ze strany policie a to, že jeho odsouzení za drogové delikty bylo rovněž politicky motivované. Za účelem prokázání následné situace navrhla, aby si soud vyžádal zprávu UNHCR. Rovněž navrhla provést jako důkaz účastnický výslech žalobce. Krajský soud tyto důkazní návrhy usnesením zamítl, a to pro nadbytečnost. Součástí správního spisu je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (i soudu prvostupňového) o vydání žalobce k výkonu trestu do <stát> a není zřejmé, co dalšího relevantního by z trestního spisu mělo být zjištěno. Co se týče <stát> trestního spisu, předmětem tohoto řízení není hodnocení viny žalobce, zda žalobce se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen ale to, zda je zde důvodné podezření, že spáchal závažný (nepolitický) zločin (§ 15 a 15a zákona o azylu); k tomu lze doplnit, že cílem není přezkum rozhodnutí <stát> trestních soudů. V tomto kontextu je i zpráva UNHCR nadbytečná, jedná se o následné události; rozhodné skutečnosti ve vazbě na předmět žalobou napadeného rozhodnutí plynou již ze správního spisu a žalobce byl opakovaně vyslýchán v řízení před žalovaným, přičemž k účastnickému výslechu lze přistoupit jen tehdy, pokud rozhodné skutečnosti nemohou být prokázány jinak (§ 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Zároveň nelze zcela přehlížet, že těžiště dokazování se nachází v řízení před správními orgány. Žalobce přitom dostal možnost se k věci vlastními slovy vyjádřit, a tak i učinil. Žalobce poté poukázal na to, že právě v <stát> trestním spise jsou důkazy, že se daného jednání nemohl dopustit, na noži nebyly jeho otisky, soudně-lékařská zpráva vylučuje, že by se daného jednání dopustil.

IV. Právní názor soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).
10. Žaloba není důvodná.
11. Žalobce v žalobě dlouze popisuje sled událostí, tedy průběh trestního řízení v <stát> , závěry tamních soudů, jeho odchod z <stát> do <stát> a jeho odchod ze země, včetně aktivit tajné policie. Předmětem tohoto přezkumného soudního řízení správního je přezkum žalobou napadeného rozhodnutí. Předmět žalobou napadeného rozhodnutí tak ovlivňuje i to, čím se může krajský soud v tomto řízení zabývat a čím již nikoli. Žalobou napadeným rozhodnutí bylo vysloveno, že žalobci nelze udělit azyl nebo doplňkovou ochranu, neboť je zde důvodné podezření, že se dopustil vážného (nepolitického) zločinu. Právě tato otázka primárně vymezuje meze tohoto soudního řízení. Argumentace týkající se údajného pronásledování žalobce se pak týká již azylových důvodů, kterými se však žalovaný již nezabýval.
12. Krajský soud <místo> (extradiční soud) usnesením <datum, č. j.>, rozhodl o přípustnosti vydání žalobce k výkonu trestu do <stát> , a to na základě žádosti <cizozemský orgán, datum, č. j.>. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody na doživotí ve věznici se zvýšenou ostrahou, a to <trestní rozsudky, popis skutku> V odůvodnění usnesení se blíže popisuje, že žalobce se v bytě při návštěvě své matky a sester začal dohadovat se svým bratrancem, že od žalobcovi svatby jeho matka z důvodu vzájemné nevraživosti nemluví se svou sestrou a že žalobce jako její syn by neměl být ke tchýni, která je sestrou jeho matky, příliš přátelský a pouštět ji k sobě domů; ostatní sourozenci se postavili na stranu matky a hádka se postupně vyvinula ve strkanici, následně žalobce odešel do kuchyně, kde vzal nůž na chléb, kterým svoji sestru bodnutím zabil tak, že nůž se zabodl do levé části hrudníku a v důsledku vnitřního zakrvácení způsobeného zlomením čtvrtého žebra a podříznutím hlavní tepny dolního laloku levé plíce a tak ji způsobil smrt (přesný popis zranění převzat z podrobnějšího níže uvedeného usnesení Vrchního soudu <místo>; extradiční soud uvádí obecněji úmrtí na krvácení v důsledku poranění orgánů a velkých cév způsobeným naříznutí žebra). Extradiční soud ve svém usnesení popsal, že si vyžádal rozsudek <cizozemský soud>, ze kterého plyne, že dne <datum> byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslné vraždy, které se dopustil tak, jak je popsáno shora. Věc přezkoumal i <cizozemský soud, datum> a dospěl k závěru, že žalobce spáchal úmyslné zabití své sestry. <cizozemský orgán> vydalo mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne <datum, č. j.>. Dne <datum> byl žalobce vzat do předběžné vazby. Následně Ministerstvo <cizí stát> poskytlo záruky, že žalobce bude ve vazbě i výkonu trestu umístěn ve věznici, jejíž provoz respektuje požadavky mezinárodních smluv. Žalobce při výslechu státní zástupkyní <stupeň> státního zastupitelství <město> uvedl, že o pravomocném odsouzení za vraždu ví, byl u soudu první instance a odvolal se. K odvolacímu řízení <datum> se z opatrnosti nedostavil, neboť by byla ihned omezena jeho osobní svoboda. Následně byl <stát> státní policií nucen, aby se stal konfidentem. To odmítal, v roce <rok> nelegálně opustil <stát> a zdržoval se v <stát>; v roce <rok> byl opět kontaktován tajnou policií, a proto se vydal do Evropy. Při veřejném zasedání dne <datum> prohlásil, že nesouhlasí se svým vydáním, nedůvěřuje orgánům činným v trestním řízení, obává se politického stíhání, zahájení trestního řízení pro jiné činy a obává se o svůj život; jeho čin nebyl úmyslný. Extradiční soud dospěl k závěru, že skutek žalobce odpovídá dle tuzemského práva zločinu vraždy; vydání žalobce je v souladu s vnitrostátním a mezinárodním právem, včetně lidskoprávních závazků.
13. Toto usnesení extradičního soudu bylo zrušeno Vrchním soudem <město> usnesením ze dne <datum, č. j.>, a to z důvodu nesprávně uvedeného jména žalobce. Vrchní soud sám rozhodl o přípustnosti vydání žalobce. Na tomto místě krajský soud pro úplnost dodává, že vážil, zda si z extradičního spisu nevyžádat rozhodnutí <stát> soudů. Dospěl však k závěru, že pro posouzení naplnění předpokladů tzv. vylučovací klauzule takový postup není nutný, neboť rozhodné skutečnosti dostatečným způsobem plynou jak z extradičních rozhodnutí, které jsou na rozsudcích <stát> soudů založena, tak z pohovorů žalobce v řízení před žalovaným, a to s přihlédnutím k relevantním žalobním námitkám.
14. Žalobce v řízení před žalovaným dne 4. 12. 2023 mj. uvedl, že v roce <rok> byl odsouzen za vraždu své sestry na doživotí, ale sestru nezabil. <citace výpovědi žalobce> Poté popsal, že důvodem jeho odsouzení je chyba soudu a v odvolacím řízení již soud dělal to, co chtěla <stát> policie, neboť proč by jej odsoudili a pak pustili, měl být ve vazbě,
    neboť hrozí-li trest 5 a více let, musí být obžalovaný ve vazbě (pozn. soudu rovněž sdělováno žalobcem i při ústním jednání).
15. Při opakovaném pohovoru dne 29. 4. 2024 byl žalobce upozorněn, že v rámci extradičního řízení uvedl, že se k jednání odvolacího soudu nedostavil, neboť by byl omezen na svobodě, zatímco při prvním pohovoru uvedl, že nestihl letadlo. K tomuto rozporu žalobce uvedl, že nic takového před extradičním soudem neřekl a že řekl, že mu uletělo letadlo. Oproti prvnímu pohovoru potvrdil, že tajná policie za ním přišla až po jeho odsouzení; nebyl odsouzen kvůli odmítnutí spolupráce; neříká, že si nezaslouží trest. Viděli, že dostal trest a chtěli ho využít.
16. Podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu platí, že azyl nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany se dopustil před vydáním rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany vážného nepolitického zločinu nebo zvlášť krutého činu, i když byl údajně spáchán s politickým cílem mimo území.
17. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu platí, že doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany se dopustil vážného zločinu.
18. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný shledal naplnění důvodu podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, vylučující možnost získat azyl osoby, v jejímž případě je důvodné podezření, že před vydáním rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany spáchala vážný nepolitický zločin nebo zvlášť krutý čin. Současně žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu dopustil-li se žadatel vážného zločinu.
19. Nejvyšší správní soud uvedl, že pro aplikaci vylučující klauzule dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu musí být splněno kumulativně několik podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 4 Azs 60/2007 - 136): 1) čin, z něhož je žadatel podezříván, musí být vážným nepolitickým zločinem nebo zvlášť krutým činem, 2) musí být splněno časové omezení (čin, který byl spáchán před vydáním rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany), 3) musí být spáchán mimo území státu, v němž se cizinec domáhá udělení azylu. Naproti tomu v případě aplikace vylučující klauzule ve vztahu k udělení doplňkové ochrany dle § 15a písm. b) není nutné naplnit časovou ani místní podmínku, přičemž tato klauzule se vztahuje i na politické trestné činy. Druhou a třetí podmínku shledal žalovaný za naplněné, když čin byl spáchán před vydáním rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a byl spáchán mimo území, v němž se cizinec domáhá udělení azylu. Žalovaný se poté zabýval již jen třetí podmínkou, a to, zda čin, z něhož je žadatel podezříván, musí být vážným nepolitickým zločinem nebo zvlášť krutým činem.
20. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvedl, že správní orgány nejsou oprávněny učinit si úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale je povinen učinit závěr o tom, zda je důvodné podezření, zda se žadatel dopustil vážného nepolitického zločinu či zvlášť krutého činu.
21. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval nejdříve pojmem důvodné podezření. K pojmu důvodné podezření se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 4 Azs 60/2007-136 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že „[d]ůkazní standard „důvodné podezření“ v úpravě vylučujících klauzulí podle § 15 a § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je nižší než důkazní standard v trestních věcech. K naplnění „důvodného podezření“ musí být k dispozici jasné, přesvědčivé a věrohodné důkazy, v judikatuře některých států označované jako silné důkazy, a nikoliv pouhé domněnky. Půjde například o přiznání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, svědectví jiných osob (pokud vyjádření žadatele nebyla věrohodná), není však nutné, aby byl žadatel odsouzen či obviněn z vážného trestného činu. Pouhá žádost o extradici sama o sobě důvodné podezření nezakládá. Důvodné podezření není dáno ani pouhou skutečností, že proti žadateli probíhá v jeho domovské zemi trestní stíhání.“
22. Pojem důvodné podezření v zákoně o azylu je třeba vykládat tak, že důvodné podezření musí být opřeno o závažné důvody. Žalovaný při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany vycházel především z výpovědí žalobce, usnesení Krajského soudu <město, datum, č. j.> a usnesení Vrchního soudu <město, datum, č. j.>, přičemž v napadeném rozhodnutí na str. 10 podrobně popsal, z jakých důvodů shledal podezření ze spáchání činu důvodné. Žalovaný dospěl k závěru, že výpovědi žalobce jsou účelové, má za to, že výpovědi žalobce jsou rozporuplné a stejně tak upozornil na změny výpovědí žalobcovo příbuzných v průběhu řízení. Sám žalobce v azylovém řízení do protokolu dne 4. 12. 2023 uvedl, že <popis skutkového děje>. Ačkoli žalobce tvrdil a tvrdí, že jeho odsouzení je nespravedlivé a jedná se pouze o spiknutí soudu s tajnou službou, neposkytnul v tomto směru žádné důkazy, které by jeho verzi podpořily. Neuvedl ani žádná konkrétní tvrzení či důvody, které by nasvědčovaly, že trestní řízení vedené v <stát> bylo ovlivněno ze strany tajné služby. Zjevná nekonzistence, kterou žalovaný spatřoval v tvrzeních žalobce, vedla žalovaného k závěru, že je zde důvodné podezření, že žalobce čin spáchal. Krajský soud má shodně s žalovaným za to, že na základě zjištěných skutečností je v posuzovaném případě naplnění vylučujícího důvodu „pravděpodobnější“ (tj. bližší skutečnosti) než jeho nenaplnění.
23. Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí zabýval pojmem vážný zločin. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017 č.j. 6 Azs 309/2016-28 (dále jen „rozsudek šestého senátu“), „[p]ojem „vážný zločin“ [§ 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je autonomním pojmem azylového práva a je třeba jej vykládat s přihlédnutím k významu, jaký mu přikládá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (kvalifikační směrnice) a Úmluva o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). Závěr o tom, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na skutečnost, že byl odsouzen za spáchání činu, jenž je ve vnitrostátním trestním právu kvalifikován jako zvlášť závažný zločin, nýbrž je vždy třeba posoudit individuální okolnosti případu.“. Nejvyšší správní soud popsal, že závěr o tom, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného zločinu, kvůli čemuž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, se nedá odůvodnit pouze odkazem na to, že ho trestní soud shledal vinným ze spáchání činu, který vnitrostátní trestní právo označuje za zvlášť závažný zločin. Kvalifikace trestného činu z hlediska vnitrostátního práva nemůže být jediným kritériem, ke kterému musí žalovaný přihlédnout, ale je třeba vzít v úvahu i další okolnosti (povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůrazňuje požadavek, aby správní orgán vedle kvalifikace činu z hlediska terminologie vnitrostátního trestního práva posoudil závažnost činu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností, ať již nastaly před předmětným činem nebo po něm (srov. rozsudky ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, či ze dne 3. 8. 2016, č. j. 3 Azs 82/2016-29).
24. Žalovaný takto postupoval a dospěl k závěru, že jednání žalobce lze jako „vážný zločin“ označit. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nevycházel pouze z kvalifikace tohoto skutku dle trestních předpisů, ale posoudil jej v návaznosti na konkrétní skutkové okolnosti dané věci. Výkladem pojmu se již zabýval i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 9. 11. 2010 č. C-57/09 a č. C-101/09, přičemž dospěl k závěru, že aby bylo možné označit zločin za závažný, musí dosahovat vysokého stupně závažnosti. Za zvlášť závažné zločiny označuje Soudní dvůr zločiny proti životu a zdraví, fyzické integritě nebo svobodě člověka.
25. K tomu krajský soud pro srovnání doplňuje, že za vážný zločin lze považovat např. i přechovávání relativně menšího množství tzv. tvrdé drogy za účelem prodeje (viz rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2019 č.j. 4 Azs 352/2019–36), či loupež (usnesení NSS ze dne 6. 9. 2017 č.j. 10 Azs 78/2017–43). Jak uvedl Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2023, č. j. 41 Az 20/2022-22, „[u] některých závažných úmyslných trestných činů proti životu, lidské důstojnosti nebo svobodě člověka, jako jsou vražda nebo znásilnění, bude již jejich typová škodlivost rozhodujícím faktorem, který téměř vždy povede k vyloučení žadatele z možnosti získat doplňkovou ochranu.“  Krajský soud nemá jakýchkoli pochybností, že vražda je závažným zločinem a s hodnocením žalovaného se ztotožňuje.
26. Žalobce, ač nyní veškerý skutkový děj a jeho okolnosti relativizuje a dává důraz na činnost <stát> tajné policie, sám při pohovoru před žalovaným potvrdil příčinnou souvislost mezi vlastním jednáním a úmrtí sestry. Žalobce nepopíral, že si zaslouží nějaký trest. Byť odmítal, že by se dopustil úmyslné vraždy, přiznává, že úmrtí sestry zapříčinil a je zřejmé, že to považuje za nešťastnou událost. Výslovně pak v řízení před žalovaným rovněž uvedl, že jeho odsouzení nebylo dílem tajné policie, ale že tajná policie se na něj obrátila až kvůli jeho odsouzení. I to však žalobce nyní relativizuje, když při soudním jednání uvádí, že výsledek odvolacího řízení byl plně v režii tajné policie a že toho, co je mu kladeno za vinu se nedopustil.  To, co žalobce uvádí, se v čase mění, přičemž už žalovaný ve svém rozhodnutí poukazuje na určité rozpory, které se stále prohlubují. Krajský soud má však na základě shora uvedeného za prokázané, že v případě žalobce je zde důvodné podezření, že se dopustil závažného (nepolitického) zločinu tak, jak popsal žalovaný. K tomu je krajský soud veden nejen rozhodnutími extradičního soudu, ale i samotnou výpovědí žalobce v řízení před žalovaným. Tvrzení žalobce, že skutek nespáchal tak, jak uvedl při ústním jednání krajský soud neuvěřil; změny a vzniklé rozpory, posun v žalobcovo tvrzeních v čase značně snižují jeho hodnověrnost. Žalobce ani nepředkládá rozumný alternativní skutkový děj, na jehož základě by mohl krajský soud či žalovaný v rozporu se závěry extradičního soudu dospět k závěru, že předpoklady pro aplikaci § 15 a 15a zákona o azylu nejsou naplněny, jinými slovy, že by se např. jednalo o zcela vykonstruovaný proces s cílem uvěznit žalobce či jej donutit ke spolupráci. Posun v postoji žalobce, který je možno zjednodušeně shrnout tak, že je pouhou obětí systému, pro zvrácení závěrů žalovaného nedostačuje, a to i přesto, že v obecné rovině krajský soud nezpochybňuje složitou vnitropolitickou situaci, čistek v justici atp. (dále viz i související námitka žalobce v následujícím odstavci). Právě jednání žalobce, které vyústilo k úmrtí jeho sestry je rozhodným skutkem, který byl primárně žalovaným hodnocen. Žalovaný zmiňuje i předchozí trestnou činnost, se kterou žalobce při ústním jednání soudu vyslovil nesouhlas, nicméně ta nevedla k nosným důvodům žalobou napadeného rozhodnutí, stejně tak to, že žalobce má být i nyní opět v <stát> trestně stíhán.
27. Domnívá-li se žalobce, že žalovaný nevzal v potaz <stát> justici a celý průběh trestního řízení vedeného v <stát> , tak s tímto závěrem krajský soud nesouhlasí. Jak žalovaný uvedl na str. 9 napadeného rozhodnutí „správní řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze chápat jako jakýsi přezkum rozhodnutí příslušných soudů v extradičním řízení a že správnímu orgánu obecně nepřísluší posuzovat výtky směřující proti trestnímu stíhání v zemi původu, neboť není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda žadatel spáchal v zemi svého původu trestné činy, pro něž je na území ČR vedeno řízení o jeho extradici, a k takovému posouzení jsou v každém suverénním státě oprávněny pouze a jen kompetentní orgány činné v trestním řízení, které k této činnosti disponují, na rozdíl od správního orgánu, dostatečnými právními prostředky a zejména zákonem danou pravomocí. Zásadu, že ve správním řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze přezkoumávat zákonnost postupu orgánů země původu v trestním řízení, ostatně stanovil NSS ve svém rozsudku č. j. 4 Azs 519/2004 ze dne 29. 6. 2005, přičemž tuto zásadu rozhodně nelze považovat za překonanou a je tedy stále platná, jak dokazuje mj. usnesení NSS č. j. 9 Azs 117/2014 ze dne 22. 7. 2014, které mj. výslovně uvádí, že správní orgán „nemá pravomoc posoudit účelovost trestního stíhání, protože k tomu jsou kompetentní orgány činné v trestním řízení v zemí původu“, nebo č. j. 10 Azs 189/2017 ze dne 17. 10. 2017.“ S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje.
28. Na základě výše uvedeného soud shledal, že uplatnění vylučující klauzule dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu bylo v případě žalobce důvodné. Tyto závěry platí obdobně též na posouzení uplatnění vylučující klauzule u doplňkové ochrany, neboť podmínky pro uplatnění obou klauzulí jsou zčásti obdobné, to se týká pojmu „důvodné podezření“ i pojmu „vážný zločin“, který lze v obou ustanoveních chápat jako totožný (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2019 č.j. 4 Azs 352/2019–36, s odkazem na další judikaturu).
29. Uvádí-li žalobce, že se žalovaný nezabýval zemí původu žalobce tak, jak ji hodnotí Evropská unie, a tedy, že se jedná o zemi, kde běžně dochází k porušování lidských práv, má krajský soud za to, že žalovaný ani nebyl povinen se tímto zabývat. K uvedenému krajský soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 - 119, v němž konstatoval, že „[j]estliže v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany bude zjištěn některý z důvodů uvedených v § 15 nebo § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany), rozhodne Ministerstvo vnitra o neudělení mezinárodní ochrany; není dále povinno zjišťovat případnou existenci důvodů uvedených v § 12 (důvody udělení azylu) nebo § 14a (udělení doplňkové ochrany) uvedeného zákona“. K tomu krajský soud pro úplnost poukazuje na druhou právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2021, č. j. 8 Azs 192/2020-48, č. 4248/2021 Sb. NSS, dle které „[r]ozhodne-li Ministerstvo vnitra v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany o tom, že azyl a doplňkovou ochranu nelze udělit [§ 15 a § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu], nezkoumá již, zda v důsledku aplikace vylučujících klauzulí (ne)dojde k porušení zásady non-refoulement.“ Nebylo proto povinností žalovaného dále zkoumat a zjišťovat případnou existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, včetně argumentace žalobce o pronásledování tajnou policií, a nebylo ani jeho povinností blíže zkoumat situaci v zemi původu stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je třeba přistoupit k využití vylučující klauzule podle § 15 a § 15a zákona o azylu. Stejně tak nebyl žalovaný povinen zabývat se otázkou nového trestního stíhání za angažovanost žalobce v opatřování zbraní <národ>. Pro projednávanou věc je i nepodstatná podaná ústavní stížnost v návaznosti na extradiční rozhodnutí soudu. 
30. Krajský soud shrnuje, že nejen uplatnění vylučující klauzule dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ale též dle § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona je v daném případě plně namístě, žalovaný přitom vyhodnotil všechny rozhodné okolnosti, napadené rozhodnutí řádně odůvodnil a krajský soud v jeho postupu neshledal žalobcem namítaných vad.
31. Co se týče tvrzení žalobce, že mu nebylo umožněno seznámit se s poklady rozhodnutí před jeho vydáním, byť se jedná o námitku, která byla uplatněna opožděně až při ústním jednání soudu (§ 71 odst. 2 věty poslední s. ř. s.), ze správního spisu plyne opak. Dne 29. 4. 2024 proběhl opakovaný výslech žalobce a dle protokolu o seznámí s podklady rozhodnutí byl žalobce za přítomnosti tlumočníka seznámen s výčtem těchto podkladů. Žalobce uvedl, že se s obsahem podkladů nechce seznámit, nechce se k nim vyjádřit, nechce navrhnout doplnění podkladů a nechce ani uvést nějaké další skutečnosti nebo nové informace. Obdobně tak u prvního pohovoru dne 4. 12. 2023.
32. Při ústním jednání zástupkyně žalobce zdůraznila, že žalobci nebylo napadené rozhodnutí doručeno v <jazyk> jazyce, což ona požaduje. Již však neuvádí, na základě čeho považuje tento svůj požadavek za důvodný. Veřejný ochránce práv ve své zprávě o šetření ze dne 31. 10. 2018, č. j. KVOP-46235/2018, uvádí: „Je nepochybné, že předání rozhodnutí přeloženého do jazyka, kterému je cizinec schopen porozumět, by bylo nejvhodnějším postupem, jenž by nejvíce přispěl k tomu, aby se žadatel o udělení mezinárodní ochrany mohl řádně seznámit s odůvodněním rozhodnutí. Pokud OAMP nepořídí překlad rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, avšak při předání rozhodnutí zajistí přítomnost tlumočníka, který žadateli rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany přetlumočí, přičemž si žadatel překlad rozhodnutí nahrává, považuji tento postup za dostatečný. Pokud nicméně OAMP místo vyhotovení překladu rozhodnutí zvolí předání rozhodnutí v českém jazyce za přítomnosti tlumočníka, musí být žadateli o udělení mezinárodní ochrany v případě zájmu umožněno seznámit se prostřednictvím tlumočníka s celým textem rozhodnutí, aby byl daný postup srovnatelný s vyhotovením písemného překladu.“ Z ničeho neplyne, že takto by žalovaný nepostupoval a pouhé tvrzení žalobce, že nezná obsah napadeného rozhodnutí, byť dle obsahu spisu byl s jeho obsahem seznámen za přítomnosti tlumočníka dne 24. 5. 2024 (viz protokol o předání rozhodnutí z téhož dne na č. l. 106 správního spisu), samo o sobě neobstojí, byť je pravděpodobné, že žalobci si ohledem na své umístění ve vazbě přetlumočení obsahu rozhodnutí nemohl nahrát. Z pohledu práva na efektivní soudní ochranu považuje krajský soud za vhodné dodat, že žalobci byla na základě jeho žádosti ustanovena právní zástupkyně – advokátka, která jej v řízení před soudem, včetně podání žaloby, zastupovala. Popisovala-li právní zástupkyně při jednání, že jejímu tlumočníkovi, který nebyl soudním tlumočníkem, nebyl umožněn vstup do věznice (krátce zmíněno i v závěru podané žaloby), nejedná se o skutečnost, kterou by bylo možno přičítat k tíži žalovanému. Bylo na právní zástupkyni žalobce, aby si komunikaci s žalobcem v potřebném rozsahu zajistila a případně na to patřičným způsobem včas procesně reagovala (srov. např. postup žalovaného, který žádal extradiční soud o souhlas s provedením správních úkonů oprávněné úřední osoby za přítomnosti zajištěného tlumočníka). Ve vztahu k tomu rozsudku soudu je možno dodat, že „pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka.“ (právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004. čj. 5 Azs 52/2004-45, č. 376/2004 Sb. NSS).

V. Závěr, náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 21. srpna 2024

Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.

samosoudce