[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobce:  T. C.

státní příslušnost: X

t. č. pobytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky  

 Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2023, č. j. OAM-24/ZA-ZA11-ZA17-R2- 2018,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2023, č. j. OAM-24/ZA-ZA11-ZA17-R2-2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.  Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III.  Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalovaný rozhodoval znovu poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho dřívější rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci. Znovu mu ji neudělil. Ani po doplnění spisu neshledal důvodnými jeho obavy z nástupu na povinnou základní vojenskou službu v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením (je příslušníkem hnutí Hare Krišna). Žalobce s tím nesouhlasí a namítá, že žalovaný dostatečně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Krajský soud dal za pravdu.

II. Napadené rozhodnutí a dosavadní procesní vývoj

2. Žalobce v lednu 2018 požádal o mezinárodní ochranu. K důvodům, které ho vedly k podání žádosti, sdělil, že je Kurdem. V Turecku Kurdy utlačují. Z náboženských důvodů se bránil nástupu na základní vojenskou službu. Zásadní pro udělení mezinárodní ochrany je podle žalobce jeho členství v hnutí Hare Krišna. Turecko toto hnutí netoleruje. V zemích, které považují islám za jediné možné náboženství, se mohou příslušníci hnutí Hare Krišna dostat do problémů. Bál se také usmrcení teroristy z organizace Islámský stát, která v Turecku operuje.
3. Během pohovoru dne 20. 7. 2018 žalobce sdělil, že jeho rodina je kurdské národnosti. Turecké úřady ji coby součást perzekuce Kurdů přesídlily z východu země (od hranic s Arménií) na západ. Starší sourozenci, kteří se ještě narodili v původním domově a nemluví turecky, z toho důvodu nemohli studovat. Naopak mladší sourozenci (včetně žalobce), kteří se již narodili na západě Turecka, se turecky naučili a mohli studovat. Žalobce dokončil střední školu a následně nastoupil na univerzitu v Izmiru, kde si zařídil účast v programu Erasmus ve Slovinsku. V roce 2016 přijel do Česka shánět peníze na své další studium. Setkal se zde s hnutím Hare Krišna, které na něj zapůsobilo zejména vegetariánstvím a nenásilností. V roce 2017 se vrátil do Slovinska vyřídit si nový pas. Na tureckém zastupitelském úřadě mu ale sdělili, že se mu blíží odvodový věk pro základní vojenskou službu a jeho studijní vízum brzy pozbude platnosti.
4. Žalobce poté v Česku kontrolovala policie. Zjistila, že tu pobývá nelegálně. Do armády nechtěl nastoupit, protože by tam musel jíst maso a zabíjet jiné Kurdy. Uvědomuje si však, že jako turecký občan má tuto povinnost přímo z ústavy. Žalobce vyznává nenásilí. Odmítá zabíjení. V armádě Kurdy neberou plnohodnotně. Žalobce během pohovoru předložil fotografie poničených domů z východu Turecka. Nechtěl být součástí tohoto násilí. Nechtěl zabíjet nevinné lidi nebo ničit jejich domy. Prezident Erdoğan podle něj dělá v Turecku obdobnou politiku jako Atatürk před 100 lety. Obrací se k nacionalismu. Zabíjí Kurdy nejen na území Turecka, ale už i v Sýrii. Kurd, který se nacionálně neprojevuje a mluví turecky, nemá žádné problémy.  Kurdština je ale od roku 1980 zakázaná. Od roku 1993 do roku 1999 pak v Turecku zakázali celkem pět kurdských stran. Mnoho lidí je ve vězení, kde je i mučí.
5. Hnutí Hare Krišna v Turecku oficiálně neexistuje. Žalobce se obává rovněž Islámského státu, jehož stoupenci vyznávají sunnitský islám a útočí na všechno, co je pro ně cizí. Turecko tuto organizaci podle žalobce podporuje. Žalobce dále uvedl, že se rozhodl do armády nevstoupit již před konverzí ke hnutí Hare Krišna. V Turecku nikdy neměl problémy s tureckými státními orgány. Chce zůstat v Evropě, protože již je součástí hnutí Hare Krišna. To ho činí šťastným. Jinak si svůj pobyt v Česku legalizovat nemůže. V případě návratu do Turecka byl jej odvedli do armády.
6. Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 4. 2019, č. j. OAM-24/ZA-ZA11-ZA17-2018, neudělil žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany. Poukázal na to, že o mezinárodní ochranu žalobce požádal až poté, co jej zadržela policie. Do hnutí Hare Krišna vstoupil v listopadu 2016. Platnost jeho posledního víza ale uplynula v červenci téhož roku. Jednání žalobce proto bylo účelové. Žalovaný neshledal, že by mu mělo hrozit pronásledování kvůli jeho kurdské národnosti nebo v souvislosti s povoláním do armády.  
7. Samotná povinnost každého občana Turecka účastnit se základního výcviku v rámci vojenské služby není pronásledováním. A to ani pokud by žalobci hrozilo vyslání do oblastí jihovýchodního Turecka, kde se narodil a vyrůstal. Pronásledování žalobci nehrozí ani v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. O situaci hnutí Hare Krišna v Turecku žalovaný žádné informace nezjistil. V Turecku ale panuje svoboda náboženského vyznání. Jiné náboženské menšiny pronásledování nečelí.
8. Ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že žalobcovo odmítání nástupu vojenské služby z důvodu jeho spirituálního založení nepovažuje za relevantní. Většina náboženství se pojí s nenásilností. Jako argument pro neplnění občanské povinnosti by jej tak mohl použít každý věřící bez rozdílu. V Turecku není k dispozici alternativa k výkonu povinné vojenské služby (náhradní civilní služba). Osoby odmítající tuto službu ale nečelí neúměrným trestům. Vojenské soudy minimálně v jednom případě příslušníka Svědků Jehovových povolily odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů. Ostatní dostali pokuty, ale neskončili ve vězení. U žalobce je sporné, jak hluboké jsou jeho motivy k odpírání vojenské služby. Tuto občanskou povinnost se rozhodl nevykonat dávno před tím, než konvertoval k hnutí Hare Krišna.
9. Výkon trestu za odepření této vojenské povinnosti nevybočuje z běžných standardů. Pokud osoba nenastoupí, hrozí jí trest odnětí svobody jednoho měsíce, jestliže výkon dále odepírá až tři měsíce. Ve výjimečných případech může dojít k uložení trestu odnětí svobody na deset let (mrzačení se, padělání dokladů apod.). V Turecku také podle žalovaného dochází ke změkčování podmínek výkonu vojenské služby. Žalovaný dospěl k závěru, že podmínky výkonu vojenské služby ani tresty za její nenastoupení v Turecku nedosahují podoby nelidského zacházení, trestání či přímo mučení. Nejsou ani diskriminační.
10. Žalobu, kterou žalobce podal proti prvnímu rozhodnutí žalovaného, zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 41 Az 15/2019-33. Tento rozsudek spolu s prvním rozhodnutím žalovaného ale následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45. Nejprve žalovanému vytkl, že jeho rozhodnutí naznačuje, že zpochybňuje hodnověrnost konverze žalobce ke hnutí Hare Krišna, pokud uvádí, že šlo o účelové jednání. Rozhodnutí žalovaného ale komplexní posouzení věrohodnosti tvrzení žalobce neobsahovalo.
11. Žalovaný také nedostatečně posoudil obavu z nástupu žalobce na vojenskou službu. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu – jako je i ten, který se odehrává mezi tureckými ozbrojenými silami a Stranou kurdských pracujících (PKK), případně i během tureckých bojových operací (opět namířených proti kurdským ozbrojencům) v Sýrii a v Iráku – je významná z pohledu možného pronásledování z azylově relevantních důvodů.
12. Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-472/13 Shepherd („rozsudek Shepherd“). Ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice [podle kterého je pronásledováním také trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení v čl. 12 odst. 2] se podle tohoto rozsudku vztahuje na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu. Dopadá tedy i na situace, v nichž by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil páchání takových zločinů jen nepřímo. Například tím, že by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů.
13. Žalovaný si proto měl zajistit dostatek informací o zemi původu k posouzení otázky, zda žalobce mohl mít odůvodněný strach z pronásledování – konkrétně spočívající v tom, že by mu hrozilo trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby v turecké armádě, pokud by výkon této služby za konfliktu na jihovýchodě země nebo v sousedních zemích mohl zahrnovat účast na zločinech podle mezinárodního práva. Z aktuálně dostupných informací přitom plynulo, že se turecké ozbrojené složky dopouští rozsáhlého porušování lidských práv během provádění vojenských operací na jihovýchodě země v oblastech tureckého Kurdistánu.
14. Možnost, že by se žalobce v případě jeho povolání do zmiňovaných oblastí musel podílet na zločinech podle mezinárodního práva nebylo možné na základě informací ve spise vyloučit. V Turecku zároveň neexistuje všeobecně dostupná možnost, jak se základní vojenské službě vyhnout. Náhradní civilní službu tam nezavedli. Žalovaný neprokázal, že by se žalobce mohl vykoupit z výkonu vojenské služby, nebo že by na něj dopadala jiná výjimky z branné povinnosti. Měl se proto zabývat i příčinnou souvislostí mezi odepřením vojenské služby a azylově relevantním důvodem. Žalobce, který po celou dobu řízení tvrdil, že se jakožto osoba kurdského původu nechce podílet na ozbrojených akcích vedených proti jeho etniku. Nabízí se tudíž azylově relevantní důvod pronásledování spočívající v jeho skutečných či jemu připisovaných politických názorech, spojených navíc s jeho příslušností ke kurdskému etniku.
15. Ze skutečností, které žalobce během správního řízení uvedl, dále vyplynulo, že důvodem jeho odepření výkonu vojenské služby nebyla jen možná nucená účast na ozbrojených akcích proti kurdskému obyvatelstvu, ale též jeho náboženské přesvědčení. To by mohlo mít relevanci, pokud by mu za odepření výkonu vojenské služby hrozil nepřiměřený trest. Žalovaný se ovšem k otázce sankcí za odepření výkonu základní vojenské služby v turecké armádě vyjádřil pouze okrajově. Navíc nelogicky v pasáži, v níž hodnotil, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
16. Z informací ve spisu plynulo, že tresty odnětí svobody pro odpírače vojenské služby sice začínají u odnětí svobody na jeden měsíc. Dále se však stupňují v závislosti na délce prodlení dotyčné osoby s nástupem. Pokud dojde k zatčení těchto osob po uplynutí více než tří měsíců (patrně od povolání k výkonu služby), což by byl nejspíš případ žalobce, hrozí jim trest odnětí svobody až na 36 měsíců. Zásadní je, že po výkonu uloženého trestu se po odpíračích z náboženských důvodů znovu požaduje, aby výkon vojenské služby podstoupili. Tresty za odpírání se tak opakují (obdobně jako tomu bylo v totalitním Československu). Taková praxe již podle Nejvyššího správního soudu představuje nepřiměřené trestání, i pokud by byla nediskriminační, jak tvrdí žalovaný. Odkaz žalovaného na případ Svědků Jehovových nemá relevanci, pokud pouze v jednom případě osobě vojenské soudy povolily odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů, zatímco v dalších 68 případech dotyční čelili pronásledování.
17. Úvaha žalovaného, že žalobcova výhrada svědomí v souvislosti s jeho náboženskou příslušností k učení Hare Krišna není ničím výjimečným, protože by stejnou výhradu mohl vůči povinné vojenské službě učinit příslušník v podstatě kteréhokoli náboženství, je podle Nejvyššího správního soudu zcela nesprávná. Nárok na udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu hrozby nepřiměřeného trestu za odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů totiž nijak nepodmiňuje výjimečnost daného případu ani jeho odlišnost od případů jiných věřících.
18. Žalovaný tak podle Nejvyššího správního soudu nedostál své povinnosti obstarat si dostatečně aktuální, přesné a adresné informace o zemi původu, jež by se týkaly mj. podmínek výkonu základní vojenské služby v Turecku a sankcí za odpírání výkonu této služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání. Informace o zemi původu, které ve správním spise k posuzovaným otázkám shromáždil, poté zcela nedostatečně, nesprávně a neobjektivně vyhodnotil. Nejvyšší správní soud proto zavázal žalovaného, aby si:

(i) obstaral nové, aktuální informace o zemi původu adresně zaměřené na posuzované otázky (včetně situace komunity Hare Krišna v Turecku),

(ii) aby provedl nový doplňující pohovor s žalobcem zaměřený mj. na ověření hodnověrnosti jeho výpovědi, včetně hodnověrnosti jeho konverze k učení Hare Krišna a případně doplnil v tomto směru dokazování i o výslechy svědků,

(iii) a všechny takto získané důkazy znovu podrobně a objektivně, v právním rámci nastíněném v rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyhodnotil z hlediska možného udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

19. Závěrem Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 7. 2019 ve věci C-556/17, Torubarov („rozsudek Torubarov“) zdůraznil, že nedodržení jeho závazného právního názoru by mohlo vést ke vzniku povinnosti správních soudů přímo udělit žalobci mezinárodní ochranu.
20. V dalším řízení žalovaný dne 28. 4. 2023 provedl se žalobcem doplňující pohovor. Dotazy se týkaly zejména působení žalobce v hnutí Hare Krišna. Následně si žalovaný shromáždil tyto informace o zemi původu:

        Informace MZV ČR, Turecko – situace příslušníků hnutí Hare Krišna, únor 2023;

        Informace OAMP, Turecko – zemětřesení: oblast, dopady a pomoc, duben 2023;

        Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Turecko – Přehled situace v Turecku za rok 2022, únor 2023;

        Informace MZV ČR, Turecko – Turečtí občané kurdského původu, říjen 2022;

        Informace ministerstva zahraničních věcí Nizozemska, vyhýbání se vojenské službě, září 2022;

        Zpráva USA o svobodě vyznání v Turecku za rok 2022, listopad 2022;

        Informace Justiční akademie Turecké republiky Turecký soudní systém (struktura), březen 2022;

        Informace MZV ČR, č. j. 103966-6/2022-LPTP (státní zastupitelství), březen 2022;

        Zpráva OECD Turecko, ekonomická situace, září 2022.

21. Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2023, č. j. OAM-24/ZA-ZA11-ZA17-R2-2018, žalovaný žalobci mezinárodní ochranu opět neudělil („rozhodnutí žalovaného“). Ve vztahu k azylu na základě § 12 písm. b) uvedl, že žalobce v minulosti pronásledování nečelil. Povolání k výkonu základní vojenské služby samo o sobě není důvodem k udělení azylu. Zejména pokud se tato povinnost týká všech obyvatel země, bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženské vyznání či politické přesvědčení. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, kterou uznávají i mezinárodní lidskoprávní úmluvy.
22. Z informací o zemi původu plyne, že v zásadě nedochází k nasazování branců povinné vojenské služby do konfliktních či přímo bojových situací. Do těch se nasazuje jen profesionální jádro turecké armády, která se stále více a více profesionalizuje (viz informace nizozemského MZV). Turecko také aktuálně není ve válečném stavu se žádným ze sousedních států, ani v něm neprobíhá vnitřní občanská válka. Pokud tedy žalobce má obavy z toho, že by jako voják musel páchat válečné zločiny, jde jen o jeho vyhrocenou fabulaci.
23. Tresty za nenastoupení k výkonu povinné vojenské služby nejsou drakonické. Jde veskrze o finanční pokuty, které se zvyšují podle toho, kolikrát dotyčný své povolání k vojenské službě ignoroval. K trestu odnětí svobody se přistupuje jen v extrémních případech, pokud si např. mladý muž ublíží na zdraví jen proto, aby se vojně vyhnul (srov. bod 9.3 informace nizozemského MZV). Pokud by se žalobce chtěl vojenské službě úplně vyhnout, může se z ní vykoupit, což příslušníci náboženských menšin běžně dělají. V neochotě žalobce nastoupit na základní vojenskou službu proto žalovaný nevidí pronásledování.
24. Ohledně pacifistické povahy hnutí Hare Krišna žalovaný uvedl, že nenásilnost, láska k člověku a spirituální rozvíjení lze najít ve většině náboženských systémů světa. Islám a křesťanství nevyjímaje. Jako argument pro neplnění si občanské povinnosti jej může použít takřka každý věřící člověk bez rozdílu ve vyznání. Samotné tresty za neuposlechnutí vojenské služby v Turecku nejsou přísné. Jde většinou o finanční penalizace. Bez sankce za nenastoupení na vojenskou službu by vynucování této povinnosti nemělo smysl.
25. Žalovaný se dále zabýval situací kurdské menšiny. Nelze podle něj tvrdit, že by Kurdové v Turecku čelili pronásledování. Sice dochází k národnostním rozepřím, které se projevují na pracovním trhu nebo při výkonu občanských povinnosti, jako je právě vojenská služba. Nejde ovšem o systémový problém. Naopak jde o nežádoucí jevy, které se turecký stát snaží potlačovat. Rozdíly mezi svými občany zahlazuje. I žalobce ostatně mohl bez problémů studovat na vysoké škole a při studiu vycestovat do zahraničí. Žádné problémy v minulosti neměl.
26. K možnému pronásledování po konverzi žalobce k hnutí Hare Krišna žalovaný uvedl, že Turecko je státem, kde převládá sunnitský islám. To ale samo o sobě neznamená, že by Turecko ostatní náboženské komunity potlačovalo. Hnutí Hare Krišna má v Turecku oficiální registraci jako vzdělávací nadace se zhruba tisícovkou členů, kteří nečelí žádné perzekuci. Žalobce tak bude mít po návratu do Turecka možnost pokračovat ve vyznávání své nové víry. Samotnou konverzi žalobce k tomuto hnutí žalovaný nikdy nezpochybňoval. 
27. Nastavení základní povinné vojenské služby pak podle žalovaného není diskriminační. Tato občanská povinnost dopadá na všechny turecké občany mužského pohlaví podle dosažení potřebné věkové hranice. Ani způsob, jakým se vykonává, nepředstavuje vážnou újmu nebo pronásledování. Nejde o tak tvrdý režim, jaký je například v Eritrei.
28. Žalovaný neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany. Znovu zopakoval, že výkon základní vojenské služby nepředstavuje pro příslušníky náboženských menšin vážnou újmu. Do aktivních bojů se branci vůbec neposílají. Za vyhýbání se vojenské službě hrozí mírné tresty. V Turecku neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by pro žalobce představovaly vážnou újmu. Případné teroristické útoky, ke kterým může docházet, za takovou újmu považovat nelze. Čelí jim všichni obyvatelé Turecka bez rozdílu. Nelze tvrdit, že by Turecko bylo ve válečném stavu.

III. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a dalších podání

29. Žalobce namítá, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Opět vyšel z nesprávné úvahy, podle které výhrada svědomí v souvislosti s příslušností žalobce ke hnutí Hare Krišna není ničím výjimečným, protože stejnou výhradu může uplatnit prakticky jakýkoliv věřící. Již Nejvyšší správní soud žalovanému vytkl, že nárok na udělení azylu nepodmiňuje výjimečnost případu.
30. Žalovaný dostatečně nezhodnotil ani aspekt výhrady svědomí vůči povinnosti vykonat vojenskou službu z důvodu žalobcovy víry. Přestože shromáždil nějaké informace o trestech za nevykonání vojenské služby, vyvodil z nich nesprávné závěry. Nevzal v potaz všechny informace, které vyšly v řízení najevo. Žalobcem prezentované důvody žalovaný hodnotí izolovaně a žádný z nich nepovažuje za azylově relevantní. Tím však žalobcův azylový příběh do jisté míry dezinterpretuje. Žalobcem uváděné důvody – kurdská národnost, náboženské přesvědčení a odmítání vojenské služby – nelze posuzovat izolovaně.
31. Žalovaný rovněž řádně neposoudil situaci náboženských menšin i postavení Kurdů. Rezignoval na nápravu vad, jíž mu uložil Nejvyšší správní soud. Své rozhodnutí zatížil stejnými chybami jako v předchozím řízení. Žalobce z toho důvodu dává soudu ke zvážení postup podle rozsudku Torubarov.
32. V doplnění žaloby žalobce namítl, že branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu, který se odehrává mezi tureckými ozbrojenými silami a PKK, může být z hlediska zákona o azylu významná. I podle Nejvyššího správního soudu dochází v tomto konfliktu k rozsáhlému porušování lidských práv ze strany tureckých ozbrojených složek. Žalovaný však v novém rozhodnutí pouze znovu opakuje, že branná povinnost je legitimním požadavkem státu a že Turecko ve válce není. Navíc není jasné, z čeho dovozuje, že se do bojových situací nasazují pouze profesionální vojáci.
33. Žalobce dále odkazuje na výroční zprávu Human Rights Watch z ledna 2023, podle které v tureckém Kurdistánu stále probíhá vojenský konflikt. Žalovaný měl k dispozici zprávu nizozemského MZV, ze které plyne, že branci neměli možnost vybrat si místo, kde budou sloužit. Proto nelze vyloučit umístění Kurdů do oblasti jihovýchodního Turecka. Posouzení otázky, zda výkon branné povinnosti nezahrnuje účast na mezinárodních zločinech, je velmi povrchní. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je nutné zohlednit také možnost alternativního výkonu vojenské služby, což ale v Turecku není možné. Existuje tam pouze možnost vykoupit se z vojenské služby. Příslušná částka je však ve výši několikaměsíčního průměrného platu.
34. Žalovaný se opakovaně věnuje posouzení trestů za nenastoupení vojenské služby. Uvádí však téměř stejné argumenty a informace jako v předcházejícím rozhodnutí, přestože tyto úvahy zkritizoval Nejvyšší správní soud. Například opakovaně tvrdí, že tresty za nenastoupení nejsou drakonické, ale jde veskrze o finanční pokuty, které rostou podle toho, kolikrát dotyčný své povolání k vojenské službě ignoroval. Nejvyšší správní soud však z podkladů ve spisu citoval odlišné informace. Poukazoval na to, že za odepírání vojenské služby hrozí několikaleté tresty odnětí svobody, které lze ukládat i opakovaně, což je podle něj nepřiměřené. I zpráva nizozemského MZV potvrzuje, že turecké orgány aktivně stíhají osoby vyhýbající se základní vojenské službě. Opakovaně jim ukládá pokuty a omezuje jejich práva. Zpráva také zmiňuje incidenty, při kterých se kurdští branci stali obětmi etnicky motivovaného násilí.
35. Žalovaný tak zcela přehlíží informace svědčící ve prospěch žalobce. Nelze vyloučit, že žalobce bude odsouzen k trestu odnětí svobody. I opakovaně. Jeho odmítání vojenské služby s ohledem na náboženské vyznání může mít azylovou relevanci.
36. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesouhlasí, že by nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu. Znovu však nedospěl k tomu, že by žalobce v případě návratu do země původu mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování. Není pravdou, že dezinterpretuje azylový příběh žalobce. Obavy žalobce z povolání k výkonu základní vojenské služby hodnotil nejenom z pohledu žalobce jakožto jakéhokoliv občana Turecka odmítajícího nástup na povinnou základní vojenskou službu, ale také z pohledu žalobce jakožto příslušníka kurdského etnika či s ohledem na jím prezentované spirituální rozvíjení se v hnutí Hare Krišna.
37. Samotné tresty za neuposlechnutí vojenské služby nejsou v Turecku přísné. Veskrze se jedná o finanční penalizace. Jestliže odpírači vojenské služby nemohou cestovat, jejich odvedení na vojnu po dopadení policií či omezení některých svobod, to vše je pouze logická snaha státu vynutit si plnění této občanské povinnosti. Žalobce má možnost se z uvedené povinnosti vykoupit či zaplatit pokutu za její nenastoupení. Pokud by se nakonec rozhodl základní vojenskou službu vykonat, mělo by se mu dostat standardního a rovného zacházení jako každému jinému vojákovi
38. V Turecku nedochází k náboženskému pronásledování. Tato země je naopak nábožensky nejotevřenějším státem v regionu. Hnutí Hare Krišna má v Turecku oficiální registraci jako vzdělávací nadace. Má zhruba tisíc členů, kteří nečelí žádné perzekuci nebo pronásledování.
39. V replice žalobce zdůraznil, že žalovaný pouze opakuje stejné argumenty, na jakých staví své rozhodnutí. Na konkrétní žalobní námitky nereaguje. Žalobce trvá na tom, že mu v případě návratu do Turecka hrozí vážná újma. Žalovaný si však neobstaral dostatek aktuálních a objektivních informací o zemi původu a situaci žalobce dostatečně individuálně nezhodnotil.

IV. Hodnocení věci

40. Žaloba je důvodná.
41. Nyní jde zejména o to, zda žalovaný respektoval závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten žalovaného zavázal k tomu, aby si (a) obstaral nové aktuální informace o zemi původu, které by se týkaly (1) situace komunity Hare Krišna v Turecku, (2) podmínek výkonu základní vojenské služby v Turecku (včetně zapojení vojáků základní služby do ozbrojených konfliktů a jednání turecké armády v těchto konfliktech z hlediska dodržování norem mezinárodního práva) a (3) sankcí za odpírání výkonu této služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání.
42. Kromě toho měl žalovaný (b) provést nový doplňující pohovor zaměřený mj. na ověření hodnověrnosti jeho výpovědi, včetně hodnověrnosti jeho konverze k učení Hare Krišna a případně doplnit v tomto směru dokazování. Všechny takto získané důkazy měl žalovaný znovu podrobně a objektivně vyhodnotit z hlediska možného nároku žalobce na udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, jakož i doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. a) a b) zákona o azylu.
43. Žalovaný provedl doplňující pohovor. Z jeho rozhodnutí plyne, že nepochyboval o věrohodnosti konverze žalobce k hnutí Hare Krišna. Zůstává tedy posoudit, zda žalovaný shromáždil aktuální a relevantní informace o zemi původu a zda řádně posoudil obavy žalobce z nástupu na povinnou vojenskou službu.
    1. Základní právní východiska
44. Obecně je pravdou, že odmítání povinné vojenské služby není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Ani tehdy, pokud by se výkon vojenské služby pojil s rizikem účasti na bojových akcích. Z tohoto obecného pravidla však existuje řada výjimek, kterým se ve svém zrušujícím rozsudku podrobně věnoval Nejvyšší správní soud.
45. Na první z těchto výjimek výslovně myslí čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice. Podle něj lze za pronásledování považovat také jednání spočívající v trestním stíhání nebo trestu za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN, jež uvádí preambule a čl. 1 až 2 Charty OSN. Z rozsudku Shepherd pak plyne, že důvod pro udělení azylu v souvislosti s výkonem vojenské služby může existovat i za situace, že by se žadatel účastnil spáchání válečných zločinů jen nepřímo. Například tím, že by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů.
46. U tohoto důvodu pro udělení azylu je tedy třeba zkoumat, nakolik je pravděpodobné, že by se branec při výkonu povinné vojenské služby bez ohledu na své zařazení musel přímo (v bojové jednotce) nebo nepřímo (přidělením například k jednotce logistiky nebo podpory) podílet na páchání zločinů podle mezinárodního práva. Význam má v tomto kontextu také posouzení, zda existuje možnost náhradní vojenské služby, díky které by se branec mohl vyhnout tomu, aby se podílel na těchto zločinech. Poté je důležité se zabývat i tím, jaký konkrétní důvod má žadatel pro odepírání vojenské služby. A zda v jeho případě existuje příčinná souvislost mezi odmítáním vojenské služby a některým z azylově relevantních důvodů. Naopak otázka přiměřenosti či nepřiměřenosti těchto trestních sankcí není pro naplnění skutkové podstaty pronásledování podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice relevantní.
47. Hrozící trest za odepření výkonu vojenské služby však není bez významu. Svou relevanci má v případě, že tu není důvod pronásledování podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice, tj. pokud s vysokou pravděpodobností nehrozí zapojení žadatele do účasti na mezinárodních zločinech. Podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice totiž lze za pronásledování považovat také právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo se provádí diskriminačním způsobem. A také nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání. Pokud by tedy podmínky výkonu povinné vojenské služby měly diskriminační povahu nebo by se prováděla diskriminačním způsobem, může to při splnění dalších kritérií založit důvod pro udělení azylu. I v tomto případě je potřeba posoudit existenci příčinné souvislosti mezi odepřením vojenské služby a některým z azylově relevantních důvodů.

b. Použití základních právních východisek na případ žalobce

Žalovaný si nezajistil dostatek informací o podmínkách výkonu základní vojenské služby v Turecku a sankcích za odpírání jejího výkonu z důvodu svědomí či náboženského vyznání

48. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci vůbec nehrozí, že by se do oblasti jihovýchodního Turecka při výkonu povinné vojenské služby dostal. Podle informace nizozemského MZV „[v] průběhu předchozího sledovaného období nebyli branci v zásadě nasazováni do bojových operací. Podle zdroje je tato informace stále aktuální.“ Žalovaný se proto blíže nezabýval povahou konfliktu, který se odehrává na jihovýchodě Turecka mezi tureckou armádou a příslušníky PKK.
49. Toto posouzení však dostatečně neodpovídá na otázku, zda žalobci hrozí zapojení do ozbrojeného konfliktu, během kterého by se případně musel podílet na zločinech porušujících mezinárodní právo. Uvedená informace vypovídá pouze o tom, že nedochází k nasazování branců do aktivních bojů. Z rozsudku Shepherd ovšem jasně plyne, že nárok na udělení azylu v kontextu výkonu základní povinné vojenské služby nemusí vzniknout pouze pokud hrozí, že se žadatel bude páchání účastnit zločinů podle mezinárodního práva účastnit přímo. Relevanci má také nepřímá účast. Postačuje, že bude páchání těchto zločinů určitým způsobem podporovat, například přidělením k jednotce logistiky nebo podpory.
50. Nizozemská zpráva, na kterou odkazuje žalovaný, zároveň říká: „V předchozí zprávě se uvádí, že branci neměli možnost vybrat si místo, na kterém budou sloužit. Proto mohli být Kurdové umístěni do jihovýchodního Turecka, kde turecké ozbrojené síly bojovaly proti PKK (…). Během období, za které je sepisována tato zpráva, se situace nezměnila.“ Na základě uvedeného tedy podle soudu nelze vyloučit, že by žalobce mohli přidělit k výkonu vojenské služby do oblasti jihovýchodního Turecka. Byť by se přímo neúčastnil bojových operací, neznamená to, že by ho nemohli zařadit do jednotky, která se na páchání válečných zločinů podílí nepřímo. Tuto možnost podklady ve spisu nevyvrací.
51. Ve svém rozhodnutí žalovaný označuje obavu žalobce z toho, že bude jako voják muset páchat válečné zločiny, za „vyhrocenou fabulaci“. Zároveň dodává, že Turecko aktuálně není ve válečném konfliktu se žádným ze sousedních států, ani v něm neprobíhá vnitřní občanská válka. To však nevylučuje možný podíl žalobce na páchání zločinů podle mezinárodního práva v jihovýchodních oblastech Turecka. Relevanci konfliktu, který se v této oblasti odehrává, přitom zdůrazňoval i Nejvyšší správní soud. Poukazoval na to, že (v té době) dostupné informace o zemi původu svědčily o rozsáhlém porušování lidských práv ze strany tureckých ozbrojených složek (body 56 až 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na podkladě informací ve spisu proto podle Nejvyššího správního soudu nešlo vyloučit možnost, že by se žalobce musel – pokud by ho povolali do zmiňovaných oblastí – podílet na zločinech podle mezinárodního práva či jiném jednání, které je předmětem vylučovací klauzule podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (§ 15 odst. 1 zákona o azylu).
52. Tuto možnost ovšem na podkladě informací, které si žalovaný po rozsudku Nejvyššího správního soudu obstaral, stále nelze vyloučit. Pokud by skutečně bylo zřejmé, že nehrozí přidělení žalobce do jednotky působící na jihovýchodě Turecka, nebylo by nutné, aby se žalovaný blíže zabýval povahou konfliktu s PKK. Ani by nemusel podrobněji hodnotit, do jaké míry je pravděpodobné, že se žalobce (byť i nepřímo) bude podílet na páchání válečných zločinů. To však zřejmé není. Informace, které žalovaný shromáždil, vylučují pouze to, že by žalobce zařadili do bojového oddílu. Obecně však připouští možnost umístit brance do jihovýchodního Turecka. Otázku pravděpodobnosti případné nepřímé účasti žalobce na zločinech podle mezinárodního práva žalovaný dosud spolehlivě nezodpověděl.
53. Stejně tak žalovaný nevyhověl dalšímu pokynu Nejvyššího správního soudu – neprokázal, že by se na žalobce vztahovaly (či pro něj byly dostupné) možnosti vykoupit se z výkonu vojenské služby či jiné výjimky z branné povinnosti. Žalovaný nepopírá, že v Turecku neexistuje všeobecně dostupná legální možnost se základní vojenské službě vyhnout. Náhradní civilní službu tam nezavedli. Zákony upravují pouze možnost vykoupit se z vojenské služby. Podle zprávy nizozemského MZV se v období od 1. 7. do 31. 12. 2021 částky vykoupení navýšily na 43 151, 28 TL (cca 30 443 Kč). Podle novější zprávy českého MZV, č. j. 102134-5/2022-LPTP, z února 2023 však částka za vykoupení činí až 5 100 USD (cca 118 835 Kč). Odpovídá zhruba devítinásobku průměrné turecké měsíční mzdy. Jedná se tedy o poměrně vysokou částku.
54. Žalovaný však vůbec nezkoumal, zda by finanční poměry žalobci umožňovaly tuto částku složit. Z nizozemské informace přitom zároveň plyne, že zaměstnávání osob vyhýbajících se výkonu vojenské služby je trestné. Je tedy zřejmé, že by si žalobce legální cestou ani nemohl peníze na vykoupení se z vojenské služby obstarat. Informace obsažené ve spise kromě toho popisují, že i v případě vykoupení musí branec absolvovat jednoměsíční základní vojenský výcvik (zpráva českého MZV naproti tomu mluví o třítýdenním výcviku). Není však vůbec jasné, jakou má tento krátkodobý výcvik povahu, kde se realizuje a zda by nemohl odporovat žalobcově výhradě svědomí.
55. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku uložil žalovanému, aby si „zajistil dostatek informací o zemi původu k posouzení otázky, zda [žalobce] mohl mít odůvodněný strach z pronásledování spočívající v tom, že by mu hrozilo trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby v turecké armádě, kdy by výkon této služby za konfliktu na jihovýchodě země nebo v sousedních zemích mohl zahrnovat účast na mezinárodních zločinech či jednáních ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, jak předpokládá čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice, a tyto informace řádně vyhodnotil.“ Jak je ovšem patrné z výše uvedeného, tento pokyn žalovaný dostatečně nedodržel.
56. To platí i ve vztahu k posouzení trestů hrozících za odepření výkonu základní vojenské služby. Žalovaný dospěl k závěru, že tresty, které by žalobci potenciálně hrozily, nejsou drakonické. Uvádí, že trestem, který turecké orgány ukládají, jsou pouze finanční pokuty, které rostou podle toho, kolikrát dotyčný své povolání k vojenské službě ignoroval. K trestu odnětí svobody se podle žalovaného přistupuje pouze v extrémních případech, pokud si muž ublíží na zdraví jen proto, aby se vojně vyhnul. Odkazuje v tomto ohledu opět na zprávu nizozemského MZV.
57. Skutková zjištění žalovaného ohledně hrozících trestních postihů jsou však naprosto nedostatečná. Nadto ani nekorespondují se zjištěními, která na základě dřívějšího obsahu spisu učinil Nejvyšší správní soud. Ten s odkazem na zprávu britského ministerstva vnitra „Turecko: Vojenská služba“ ze září 2018 poukázal na to, že tresty odnětí svobody pro odpírače vojenské služby sice začínají u odnětí svobody na jeden měsíc. Stupňují se však dále v závislosti na délce prodlení s nástupem. V případě zatčení těchto osob po uplynutí více než tří měsíců (patrně od povolání k výkonu služby, což by byl nejspíš i případ žalobce) jim hrozí trest odnětí svobody až na 36 měsíců. Za zcela zásadní ovšem Nejvyšší správní soud považoval, že po výkonu uloženého trestu se po odpíračích z náboženských důvodů znovu požaduje, aby výkon vojenské služby podstoupili. Tresty za odpírání se tak opakují. Takovou praxi je již podle Nejvyššího správního soudu třeba za nepřiměřené trestání považovat.
58. I zpráva českého MZV uvádí, že platný turecký zákoník stíhá trestný čin vyhýbání se vojenské službě citelnými pokutami (vypočtenými za každý den, po který vyhýbání trvalo) a/nebo trestem odnětí svobody do tří let. Ty se v případě dříve netrestané osoby vždy ukládají jako podmíněné. Pomine-li nyní soud nedostatečnou transparentnost zprávy MZV, která neodkazuje na žádný konkrétní zdroj, z něhož čerpá informace, tak nelze tvrdit, že by se žalovaný dostatečně zabýval povahou sankcí hrozících za odepření výkonu povinné vojenské služby.
59. Soudu v prvé řadě není jasné, z čeho žalovaný dovodil, že se tresty odnětí svobody ukládají pouze v případě sebepoškozování s cílem vyhnout se vojenské službě. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na nizozemskou zprávu, která však tuto informaci neobsahuje. Uvádí pouze to, že osobám vyhýbajícím se výkonu základní vojenské služby „mohou být také zasílány neustále se navyšující pokuty“. Z uvedené zprávy neplyne, zda a případně v jakých případech turecké orgány přistupují také k ukládání trestů odnětí svobody. Je přitom zřejmé, že turecká legislativa s těmito tresty počítá.
60. Zároveň nelze zkratkovitě tvrdit, že pokud hrozí „pouze“ finanční postih, pak se nejedná o nepřiměřený trest. Nizozemská zpráva uvádí, že ukládané pokuty mohou narůst do horentních sum. Žalovaný se však blíže nezabýval výši pokuty reálně hrozící žalobci. Ani tím, zda ji lze ukládat opakovaně. Zároveň pominul zohlednit další sankce netrestní povahy, které odpíračům vojenské služby podle této zprávy hrozí: nemožnost žádat o vystavení cestovního pasu a řidičského průkazu, nemožnost uzavřít manželství, získat číslo bankovního účtu, podat trestní oznámení, studovat, volit nebo získat zaměstnání. Žalovaný pouze obecně uvádí, že pokud dochází k omezování některých svobod odpíračů vojenské služby, pak je to pouze logickou snahou státu, aby si vynutil plnění této občanské povinnosti.
61. Existence sankcí za odmítnutí podrobit se povinné vojenské službě je samozřejmě v obecné rovině akceptovatelná. Je ovšem úkolem žalovaného, aby posoudil, zda tyto sankce či jiná opatření zjevně nepřekračují meze toho, co je nezbytné pro výkon legitimního práva dotyčného státu udržovat ozbrojené síly (rozsudek Shepherd, bod 52). V tomto ohledu musí žalovaný zkoumat všechny významné skutečnosti, které se týkají země, z níž pochází žadatel, včetně právních předpisů této země a způsobu jejich uplatňování (bod 53). Řádné posouzení přiměřenosti ukládaných sankcí však soud v rozhodnutí žalovaného nenašel. Lze obecně souhlasit, že uložení jedné pokuty ještě samo o sobě bez dalšího nelze považovat za nepřiměřený trest. Situace však bude jiná, pokud je možné pokuty ukládat opakovaně, mohou-li zároveň dosahovat natolik vysokých částek, že by prakticky znemožnily ekonomické přežití žadatele. Tím spíše, pokud kromě uložení pokuty dochází k výraznému omezení dalších občanských práv a svobod.
62. Nizozemská zpráva také uvádí, že „[p]odle jednoho zdroje jsou osoby vyhýbající se výkonu základní vojenské služby a dezertéři trestání nepřiměřenými tresty v případech, kdy mají určitou etnickou příslušnost, vyznávají určitou víru, jsou jistého politického přesvědčení nebo se hlásí k LGBT.“ (důraz doplnil soud). S touto informací ale žalovaný vůbec nepracuje. Je pravdou, že nizozemská zpráva neobsahuje žádné další podrobnosti a zmiňuje, že ani uvedený zdroj blíže neupřesnil, jakou formu tyto diskriminační tresty mají. Danou informaci ale nelze přehlížet. Bylo by naopak namístě, aby se žalovaný pokusil i z jiných zdrojů zjistit, zda skutečně může v některých případech docházet k diskriminačním trestům.
63. V novém řízení po rozsudku Nejvyššího správního soudu si žalovaný obstaral celkem devět nových zpráv o zemi původu. Přímo výkonu vojenské služby se týká pouze jediná z nich – zpráva nizozemského MZV. Částečnou relevanci pak má výše zmiňovaná zpráva českého MZV. Jak ale správně namítá žalobce, ani s těmito zprávami žalovaný nepracuje objektivně. Tendenčně z nich využívá pouze ty informace, které podporují jeho závěr, že žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje. Naproti tomu je několik dalších zpráv pro posouzení případu žalobce naprosto nepodstatných. Soud nerozumí tomu, z jakého důvodu je ve spisu například informace o zemětřesení v Turecku, zpráva IOM týkající se problematiky zdravotní péče, trhu práce, bydlení, sociální péče atd., informace OECD o turecké ekonomice, informace tureckého Ministerstva spravedlnosti o tureckém soudním systému nebo informace českého MZV o organizační struktuře tureckého státního zastupitelství a programech na ochranu svědků. Tyto informace pro posouzení důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nemají naprosto žádnou relevanci.
64. Žalobce v řízení vyjádřil konkrétní obavu z návratu do vlasti související s jeho nesplněnou povinností nastoupit na základní vojenskou službu. Namísto toho, aby žalovaný tyto obavy označoval za fabulace, bylo jeho povinností řádně posoudit jejich důvodnost. Za tímto účelem si měl obstarat aktuální a přesné informace o Turecku (§ 23c zákona o azylu), které se budou týkat primárně podmínek výkonu vojenské služby, a které poskytnou vyčerpávající odpověď na konkrétní otázky, k jejichž posouzení žalovaného zavázal Nejvyšší správní soud. Žalovaný však ani napodruhé nedokázal tento úkol dotáhnout do konce. Jeho rozhodnutí proto znovu nemohlo v soudním přezkumu obstát.

Nejsou tu důvody pro postup podle rozsudku Torubarov

65. Žalobce soudu navrhuje, aby mu v duchu rozsudku Torubarov za přímého použití čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice udělil mezinárodní ochranu. K tomuto kroku však (zatím) nejsou podmínky. Z rozsudku Torubarov plyne, že soud musí mít možnost přímo udělit žadateli mezinárodní ochranu. Podmínkou ale je, že správní orgán žadateli mezinárodní ochranu neudělí, přestože jej k tomu soud zavázal po provedení úplného a ex nunc posouzení všech relevantních skutkových a právních okolností předložených žadatelem o mezinárodní ochranu.
66. Nejvyšší správní soud nicméně žalovaného nezavázal k udělení mezinárodní ochrany žalobci. Jeho původní rozhodnutí zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. To je i důvodem pro nynější zrušení rozhodnutí žalovaného. Aktuální obsah správního spisu přitom soudu znemožňuje provést úplné a ex nunc posouzení věci. Doplnění dokazování, které je nutné provést, by v tomto případě výrazně přesahovalo přezkumnou (a nikoli nalézací) roli správního soudu.

Nedůvodné námitky

67. Pro úplnost soud dodává, že námitky týkající se (a) výlučně kurdské národnosti žalobce i (b) jeho náboženského vyznání coby důvodu pronásledování nejsou důvodné.
68. Obecně v azylovém právu sice platí, že „žadatel o mezinárodní ochranu pro účely § 12 písm. b) zákona o azylu nemusí dokazovat, že je ve větším ohrožení než kdokoli jiný v jeho azylově relevantní skupině, pokud je tato skupina jako celek terčem pronásledování.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008). Žalovaný se však postavením kurdské menšiny zabýval. A dospěl přitom k závěru, že nelze říct, že by příkoří, které mohou Kurdové v Turecku běžně zažívat, vždy dosahovalo intenzity pronásledování nebo vážné újmy.
69. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který se v posledních letech opakovaně zabýval postavením Kurdů. Ačkoli dlouhodobě uznává, že Kurdové v Turecku čelí významným nesnázím, ty bez dalšího nedosahují intenzity pronásledování nebo hrozby vážné újmy (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2024, čj. 7 Azs 71/2024-40, bod 11 a tam citovanou judikaturu). Kurdská národnost tedy bez dalších specifických okolností není důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Žalobce přitom žádné konkrétní problémy, kterým by v minulosti pro svou kurdskou národnost čelil, ani nezmínil.
70. Žalovaný se rovněž zabýval postavením hnutí Hare Krišna v Turecku. Z informací, které shromáždil, neplyne, že by členové tohoto hnutí čelili pronásledování. Ani žalobce neodkazuje na žádné informace, které by nasvědčovaly opaku.
71. Ve vztahu k dalším formám mezinárodní ochrany žalobce žádné žalobní námitky nevznáší. Byť ve své replice zmiňuje, že mu hrozí vážná újma, materiálně se veškeré jeho námitky týkají neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud proto přezkoumal rozhodnutí žalovaného pouze v tomto rozsahu. 

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

72. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, který vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního]. Soud proto vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm žalovaného váže závazný právní názor soudu (§ 78 odst. 4 a 5 soudního řádu správního).
73. V dalším řízení bude úkolem žalovaného, aby shromáždil skutečně přesné a aktuální informace týkající se povinné vojenské služby v Turecku. Konkrétně bude muset posoudit, zda je pravděpodobné, že by žalobce jako brance mohli přiřadit k nebojové jednotce působící v jihovýchodních částech Turecka. Pokud tuto možnost nebude možné vyloučit, bude se žalovaný dále muset zaměřit na to, zda a případně v jakém rozsahu tam i nadále dochází k páchání zločinů porušujících mezinárodní právo. A zda je možné, že by se žalobce mohl na těchto zločinech – byť i nepřímo – podílet.
74. Dále se žalovaný bude muset znovu podrobně zaměřit na tresty a jiná opatření, která lze podle tureckých zákonů uložit za odepření výkonu vojenské služby, včetně uplatňování těchto zákonů v praxi. Do odůvodnění svého rozhodnutí bude muset zahrnout přezkoumatelnou úvahu ohledně (ne)přiměřenosti těchto opatření – nejenom obecně, ale také v případech příslušníků etnických nebo náboženských menšin.
75. Soud zároveň žalovanému důrazně připomíná jednu ze základních zásad azylového práva: „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“. V duchu této zásady by se mělo nést další posuzování této věci.
76. Pokud jde o náklady řízení, žalobci jako úspěšnému účastníkovi řízení vzniklo právo na jejich náhradu. Žádné však nevyčíslil, proto mu je soud nepřiznal. Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno 26. července 2024

Martin Kopa

samosoudce