[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Küchlerové, Ph.D. ve věci

žalobců:  a) E. S.

 b) J. S.

 c) S. B.

 všichni zastoupeni Mgr. Stanislavem Smrčkou, advokátem

 se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno

 proti

žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje

 se sídlem Zborovská 11, Praha 5

za účasti: 1) Vysoká škola polytechnická Jihlava

 se sídlem Tolstého 1556/16, Jihlava

 zastoupena Mgr. Martinem Láníkem, advokátem

 Italská 1274/8, Praha 2

2)       Statutární město Jihlava

se sídlem Masarykovo náměstí č. p. 97/1, Jihlava

3)       EG.D, a. s.

se sídlem Lidická č. p. 1873/36, Černá Pole, Brno 2

4)      Ing. J. F.

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. ledna 2024, č. j. 004474/2024/KUSK, sp. zn. SZ 101880/2023/ KUSK ÚSŘ/Hr,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1.   Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 22. 3. 2024 domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, č. j. 004474/2024/KUSK, sp. zn. SZ 101880/2023/ KUSK ÚSŘ/Hr, kterým bylo částečně změněno (doplněny podmínky závazných stanovisek) a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 15. 5. 2023, č. j. MHB_ST/320/2023/soch.

2.   Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo k žádosti Vysoké školy polytechnické Jihlava (Osoba zúčastněná na řízení č. 1.) podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vydáno společné povolení, kterým byl schválen stavební záměr: Studentské koleje Vysoké školy polytechnické, Jihlava na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH a XCH v katastrálním území xxx (dále také  jen „Stavba“, „Záměr“ či „Stavební záměr“).

3.   Před Krajským soudem v Hradci Králové je proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného vedena další žaloba, a to konkrétně žaloba osoby zúčastněné na řízení č. 4., to vše v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 18/2024. Usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 30 A 17/2024–233, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2024, krajský soud rozhodl o tom, že návrhy žalobců a osoby zúčastněné na řízení č. 4. na spojení těchto žalob zamítá.

II. Obsah žaloby

4.       Ve včas podané žalobě vznesli žalobci několik žalobních námitek. Žaloba byla velmi obsáhlá, krajský soud proto v podrobnostech na její obsah odkazuje, ostatně ten je účastníkům řízení i osobám na něm zúčastněným dobře znám.

5.       První z nich se týkala statického ohrožení budov žalobkyň. Žalobkyně a) je vlastnicí domu č. p. XA, ke kterému svědčí žalobci b) věcné břemeno užívání, a žalobkyně c) je vlastnicí domu č. p. XB, oba v části obce X na ulici X.

6.       Žalobci uvedli, že žalobní námitky ohledně dané problematiky v podstatě kopírují námitky odvolací, se kterými se ale žalovaný dle jejich názoru vypořádal nepřezkoumatelným způsobem. Konstatovali obsahy důkazů, které byly ve správním řízení k této problematice obstarány – inženýrskogeologický průzkum RNDr. S. B. z 6. 12. 2021, projektovou dokumentaci, vyjádření autorizovaného inženýra Ing. Z. H. z 20. 6. 2022, vyjádření projektanta Stavebního záměru z 11. 7. 2022 včetně dodatku z 16. 8. 2022, statický posudek statika Ing. L. K. vypracovaný k objednávce žalobkyň, elaborát doc. Dr. Ing. L. P. z ledna 2023, reakci Ing. K. na tento elaborát ze 17. 4. 2023 - ze kterých lze dle jejich názoru dovodit, že při zakládání Stavebního záměru vrtáním několika desítek pilot a těžením horniny v místě jeho podsklepení budou budovy žalobkyň v různé intenzitě staticky ohroženy. Žalobci proto navrhli doplnění důkazního řízení provedením průzkumů a opatření, které by vyloučily riziko poškození budov žalobkyň, jak je uvedl ve svém posudku statik Ing. K. (dodatečný průzkum metodou ERT a MRS, provedení zkušební piloty před realizací Stavebního záměru, vypracování projektové dokumentace pilotového založení). Žalovaný však dle žalobců tyto jejich návrhy ignoroval a k obsahu podkladů předložených žalobci (jde zejména o statický posudek Ing. K.) nepřihlédl a přezkoumatelným způsobem se s nimi nevypořádal.

7.       Žalobci dále nesouhlasili s tím, že uvedené nedostatky obou rozhodnutí mohly zhojit podmínky 30. až 32. ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí, které zkoumání vlivu zakládání Stavebního záměru na okolní zástavbu odkládají až do fáze realizace Záměru a jsou nadto velmi nedokonale nastaveny. K podmínce 30. uvedli, že pasportizaci domů považují v souladu s doporučením Ing. K. a Ing. H. za samozřejmost. Pokud ovšem v důsledku realizace skutečně dojde k narušení jejich statiky, bude již pozdě a vzniklou škodu budou moci vymáhat pouze soukromoprávní cestou po škůdci. Podmínka 31. opět řeší již nastalou situaci, a nepůsobí tak preventivně – pokud k poškození budov v rámci realizace Záměru při vrtání první piloty dojde, bude již pozdě. V uvedené podmínce dále není jakkoliv přiblíženo jak a hlavně v jakém místě má být první pilota provedena. Stavební úřad a žalovaný vágní formulací této podmínky nechali na libovůli stavebníka, jak a kde konkrétně provede první pilotu. Stavebník může místo a způsob provedení první piloty navrhnout tak, aby se například vlivy projevily omezeně. Následná pilotáž pak vůbec nemusí odpovídat svými vlivy první pilotě. Podmínka 32. je rovněž zcela vágní, konkrétně pojem monitoring. Žalovaný ve svém rozhodnutí sice uvádí, že monitoring prý bude prováděn geotechnikem, ale to nemá oporu ve výroku rozhodnutí. Podmínky stanovené Stavebním úřadem a potvrzené žalovaným jsou tak dle žalobců pro ochranu okolní zástavby nedostatečné a zcela vágní.

8.       Druhá žalobní námitka se týkala závazných stanovisek a dalších aktů vydaných dle žalobců podjatými osobami. Žalobci připomněli, že v přezkoumávaném správním řízení byla shledána nadkritická míra tzv. systémové pojatosti ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010–119. V případě osob tvořících vysočinský krajský úřad se tak stalo usnesením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 15. 11. 2022, č. j. MMR-68816/2022-83. V případě osob tvořících Magistrát města Jihlavy se tak stalo usnesením žalovaného ze dne 14. 12. 2022, č. j. 151188/2022/KUSK (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 11. 1. 2023, č.j. 005713/2023/KUSK), potvrzeného v odvolacím řízení Ministerstvem pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 1. 3. 2023, č.j. MMR-15026/2023-83.

9.       Okolnosti a důvody, proč se tak stalo, tedy nasvědčují závěru, že v případě všech zaměstnanců a úředních osob Magistrátu města Jihlavy panuje zcela reálné a bezprostřední podezření, že v důsledku jejich zaměstnaneckého, služebního či obdobného poměru se Statutárním městem Jihlavou byl jejich postoj při posuzování Záměru ovlivněn jinými než zákonnými hledisky, a to i při vydání závazných stanovisek a dalších shora uvedených správních aktů vydaných v přenesené působnosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k námitce nepoužitelnosti uvedených správních aktů vydaných podjatými osobami uzavřel, že závazná stanoviska byla řádně přezkoumána nadřízenými dotčenými orgány, a je proto jimi vázán. K namítané nezákonnosti přezkoumávaných závazných stanovisek se tak v podstatě nevyjádřil.

10.     Řada z revizních závazných stanovisek však uvedenou odvolací námitku opominula, a stala se tak proto dle žalobců nepřezkoumatelnými.

11.     Žalobci považují popsaný přístup nadřízených dotčených orgánů, potažmo žalovaného za nezákonný. Pokud závazná stanoviska jihlavského magistrátu vydaly podjaté úřední osoby, nebylo možné tuto nezákonnost zhojit jejich přezkumem nadřízeným dotčeným orgánem. Nezákonná jsou proto i z toho přezkumu vzešlá revizní závazná stanoviska. Správní rozhodnutí obou stupňů, která je použila jako závazný podklad, tedy nemohou jako nezákonná obstát.

12.     Žalobci zdůraznili, že v případě přezkoumávaných závazných stanovisek Magistrátu města Jihlavy se bezesporu nejedná o situaci, kdy by podjaté úřední osobě právní úprava v podstatě neposkytovala jinou možnost, jak jinak rozhodnout. Naopak podjatým úředním osobám právní úprava svěřovala široké možnosti, jak mohly věc posoudit.  Veškerá závazná stanoviska vydaná jihlavským magistrátem a použitá jako podklad prvostupňového rozhodnutí proto měla být zrušena.

13.     Závěrem této žalobní námitky žalobci poukázali na to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolací námitkou, že nezákonná z důvodu podjatosti jsou nejen závazná stanoviska, ale další tam uvedené akty Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Rozhodnutí je i z této příčiny nepřezkoumatelné.

14.     V upřesnění žaloby ze dne 4. 4. 2024 žalobci přesně specifikovali, jaká závazná stanoviska Magistrátu města Jihlavy a jaké správní akty Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina jsou dle jejich názoru nezákonná z důvodu podjatosti osob, které je vydaly, kterou nebylo možno zhojit jejich případným přezkumem nadřízenými dotčenými správními orgány. Tato revizní závazná stanoviska tak rovněž považovali za nezákonná.

15.     Ve třetí žalobní námitce namítali žalobci překročení působnosti žalovaného. Ten věc delegoval dle § 131 odst. 4 správního řádu na stavební úřad Městského úřadu Havlíčkův Brod, a to usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 151887/2022/KUSK. Dle žalobců tímto žalovaný překročil svou působnost, neboť věc delegoval mimo svůj obvod do obvodu jiného krajského úřadu. Žalobce b) proto napadl usnesení žalovaného o delegaci neúspěšně odvoláním u Ministerstva pro místní rozvoj. Ministerstvo ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2023, č. j. MMR-16764/2023-83, k námitce žalobce vyložilo, že žalovaný postupoval správně, neboť obvod delegovaného úřadu sousedí s obvodem jihlavského magistrátu, který je účastníkům dobře dostupný. Tento postup žalovaného potvrzený ministerstvem žalobci považují za nezákonný. Žalovaný měl věc dle § 131 odst. 4 správního řádu delegovat na podřízený správní orgán ve svém obvodu. Žalovaný však toto pravidlo „přehlédl“ a postupoval dle dovětku za středníkem uvedené normy a věc delegoval na správní orgán mimo svůj obvod, který mu není podřízen.

16.     Žalovaný a ministerstvo se měli prvořadě zabývat tím, zda byl žalovaný vůbec nadán pravomocí věc delegovat mimo obvod své působnosti, což neučinili. Protože veřejná správa je ovládána principem subordinace, je žalovaný nadřízeným orgánem ve smyslu § 178 správního řádu ve vztahu ke správním orgánům v obvodu své působnosti. Tím, že žalovaný věc delegoval na stavební úřad Městského úřadu Havlíčkův Brod, fakticky rozšířil obvod své působnosti a pasoval se do role nadřízeného orgánu ve vztahu ke správnímu orgánu, který mu jakkoliv místně nepodléhá. Žalovaným zvolený postup tak ve svém důsledku vedl k překročení působnosti tohoto krajského úřadu v rozporu s § 29 odst. 1 krajského zřízení a potažmo i čl. 79 Ústavy. Usnesení o delegaci a potvrzující rozhodnutí ministerstva jsou tak nejen nezákonná, ale i protiústavní. Žalovaný dle žalobců překročil meze své místní působnosti. Jeho usnesení o delegaci potvrzené ministerstvem je proto nicotné, přinejmenším však nezákonné.

17.     Tato závažná vada se „propisuje“ i do nezákonnosti řízení před Stavebním úřadem i do odvolacího řízení před žalovaným. Prvostupňové rozhodnutí je proto také nicotné, přinejmenším však nezákonné. Žalovaný pak nutně i v odvolacím řízení překročil svoji prostorovou působnost, když přezkoumával rozhodnutí delegovaného orgánu mimo obvod své působnosti. Rozhodnutí žalovaného je proto rovněž nicotné, minimálně nezákonné.

18.     Žalobci dále namítli, že věc neměla být delegována na stavební úřad, který je podřízeným správním orgánem „vyloučeného“ vysočinského krajského úřadu a který podléhá jeho politickému a vrchnostenskému vlivu, neboť se nachází v obvodu jeho působnosti.  Věc i z této příčiny měla být delegována v rámci obvodu žalovaného, aby tyto zdroje možných negativních vlivů byly vyloučeny. Zároveň tyto zdroje zavdávají reálné pochybnosti o nestrannosti úředních osob Městského úřadu v Havlíčkově Brodě při projednávání Stavebního záměru. Uvedené zakládá nezákonnost řízení před Stavebním úřadem a správních rozhodnutí obou stupňů.

19.     Ve čtvrté žalobní námitce se žalobci soustředili na údajný rozpor Stavebního záměru s Územním plánem Jihlava, konkrétně s jeho požadavkem dodržení koeficientu zeleně. Rovněž namítali, že závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy jako orgánu územního plánování ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT, použité Stavebním úřadem, neobsahuje ohledně uvedeného žádnou úvahu, kterou by mohly podrobit kritickému zkoumání, a je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k uvedenému výhradně cituje přezkumné závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK, které se však otázkou přezkoumatelnosti jím přezkoumávaného závazného stanoviska orgánu územního plánování vzdor výslovné námitce žalobců jakkoliv nezabývalo. I revizní závazné stanovisko orgánu územního plánování a potažmo i rozhodnutí stavebních úřadů jsou proto dle žalobců nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

20.     Teprve v přezkumném závazném stanovisku orgánu územního plánování byly žalobcům poprvé vyjeveny přezkoumatelné úvahy o tom, jak konkrétně byl stanoven koeficient zeleně v případě Záměru. K nim se obsáhle vyjádřili svými vyjádřeními k podkladům rozhodnutí ze dnů 15. 12. 2023 a 18. 12. 2023.  Na argumentaci žalobců obsaženou zejména ve těchto jejich vyjádřeních žalovaný v rozhodnutí jakkoliv nereagoval. Opět se proto jedná o nevypořádanou argumentaci zakládající nepřezkoumatelnost.

21.     Jihlavský územní plán pro konkrétní funkční plochy předepisuje dodržení tzv. koeficientu zeleně, kterým se rozumí hodnota „minimálně požadovaného podílu ploch zeleně (jejich horizontálního průmětu do půdorysu) k disponibilním pozemkům stavebního záměru a k ploše současně“. Záměr se umisťuje dle platného jihlavského územního plánu mimo jiné do funkční plochy OV.1 – Ploch občanského vybavení – vzdělávání a výchova, pro kterou je stanoven koeficient zeleně v hodnotě 0,3. Žalobci namítají, že zastoupení zeleně v případě Záměru mělo být zkoumáno ve vztahu ke všem pro Záměr disponibilním pozemkům, na kterých se Záměr umisťuje. Tedy i ve vztahu k pozemkům p. č. XA, XCH a XH v k. ú. xxx. Hodnota koeficientu zeleně proto byla stanovena nesprávně.

22.     V reakci na to žalovaný převzal výpočet koeficientu zeleně od Stavebníka, podle kterého plocha zeleně tvoří 31,4 % výměry. K námitkám žalobců uvedl, že pozemek p. č. XA v k. ú. xxx, kde má být realizováno parkoviště a komunikace Záměru, se nachází v jiné funkční ploše, a to v ploše SC – plochy smíšení v centrech. Pozemky p. č. XCH a XH v k.ú. xx určené pro komunikaci a chodník Záměru se nacházejí v ploše PV – plochy veřejných prostranství s převahou zpevněných ploch. Tyto výše uvedené plochy se tak nenacházejí v ploše OV.1, kde se nachází zbytek Stavebního záměru. Proto je nelze dle žalovaného započítat do plochy pro výpočet zeleně podle pravidel stanovených pro plochu OV.1.

23.     Žalobci s uvedenými závěry nesouhlasí. Poukazují na výše citovanou definici koeficientu zeleně, podle které se podíl zeleně stanoví jednak ve vztahu k „disponibilním pozemkům stavebního záměru“ a zároveň k „ploše současně“. Žalovaný však svůj výklad koeficientu zeleně nesprávně omezil pouze na ty pozemky, které spadají do plochy OV.1, ačkoliv jsou pro Stavební záměr jednoznačně disponibilní i pozemky p. č. XA, XCH a XH v k.ú. xxx, na kterých se má stavět. Tedy dle citované definice koeficientu zeleně musí být při výpočtu zohledněny i tři uvedené pro Stavební záměr disponibilní pozemky, a to v rozsahu, ve kterém budou Záměrem zastavěny. Tato Stavebním záměrem zastavěná plocha je však značná, a proto by v případě jejich započtení předepsaná hodnota koeficientu zeleně nemohla být splněna.

24.     Stavební záměr je však dle žalobců v rozporu s územním plánem, i kdyby byl správný výklad žalovaného, že pro každou funkční plochu má být splnění koeficientu zeleně v disponibilních pozemcích Stavebního záměru do nich spadajících posuzováno izolovaně. Pozemek p. č. XA v k. ú. xxx má být totiž Stavebním záměrem zastavěn v ploše cca 175 m2 (konkrétně jeho parkovištěm a komunikací jako zpevněnými plochami). Ve zbývající ploše tento pozemek nebude realizací Záměru jakkoliv dotčen a bude nadále užíván Okresním soudem v Jihlavě. Disponibilní pro Záměr je tedy část uvedeného pozemku, která má být Záměrem zastavěna a takto s ním i užívána. Do zeleně jej ostatně nezapočítává ani sám Stavebník. Tento pozemek spadá do funkční plochy SC – plochy smíšené obytné v centrech, ve které se územním plánem stanoví koeficient zeleně na hodnotu 0,3. Při výkladu zastávaném žalovaným se tento pozemek nezohledňuje při výpočtu koeficientu zeleně v ploše OV.1, protože do ní nespadá. Musí být proto zohledněn ve vztahu k ploše, do které spadá, tedy ploše SC. Ta rovněž předepisuje koeficient zeleně v hodnotě 0,3. Nicméně celý pro Záměr disponibilní pozemek p. č. XA v k. ú. xxx v této ploše má být zastavěn. Tedy koeficient zeleně v případě tohoto disponibilního pozemku logikou krajského úřadu je roven 0,0. Záměr ve vztahu k této ploše nesplňuje jednoznačně požadavek zastoupení zeleně a v rozsahu tohoto pozemku je proto nepřípustný. Uvedené však žalovaný ve své argumentaci pomíjí.

25.     I kdyby snad mělo být zastoupení zeleně pro účely stanovení hodnoty koeficientu zeleně zkoumáno jen pro pozemky, spadající do plochy OV.1, byla by hodnota tohoto koeficientu nižší než územním plánem požadovaných 0,3. Dle jihlavského územního plánu totiž nesmějí být do ploch zeleně pro účely výpočtu koeficientu zeleně započítány plochy užší než 2 metry. Žalovaný vyšel při výpočtu koeficientu zeleně v plochách pozemků v ploše OV.1 z výpočtu dle situace prokazující splnění požadované plochy zeleně, který předložil stavebník žalovanému přípisem ze dne 11. 9. 2023. Ten ovšem nesprávně používá i plochy užší než požadované 2 metry. Žalobci nechali tento výkres žadatele přezkoumat a plochy zeleně přepočítat tak, aby do zeleně nebyly započítány i plochy užší než 2 metry, jak předepisuje územní plán. Z žalovanému podáním ze dne 18. 12. 2023 předložené situace pro koeficient zeleně a tabulky jednoznačně plyne, že bez těchto užších ploch, které v nich byly identifikovány, je zastoupení zeleně v pozemcích, v kterých žadatel a žalovaný počítali zastoupení zeleně, menší než požadovaných 30 %, a to konkrétně 29,4 %.

26.     Pátá žalobní námitka se týkala rozporu Záměru s Územní studií ÚS37 Jihlava – kampus VŠPJ (dále také jen „Územní studie“). Záměr totiž nesplňuje její obecný regulativ platný pro všechny bloky, který vyžaduje, aby byla střecha Záměru řešena jako zelená (vegetační) s retencí pro dešťové vody. Stejně stanovuje Územní studie i ve výkresové části v regulačním výkresu. Žalobci namítali, že tuto námitku také uplatnili v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ale přezkumné závazné stanovisko orgánu územního plánování, jakož potažmo žalované rozhodnutí se jí zabývala nepřezkoumatelným způsobem.

27.     Dle žalobců územní studie není sice na rozdíl od územního plánu závazným podkladem pro územní rozhodování, je však podkladem neopominutelným. Správní orgány proto měly porovnat Stavební záměr s jejím řešením a v případě přípustné odchylky tuto v přezkumném závazném stanovisku orgánu územního plánování potažmo i v napadeném rozhodnutí odůvodnit s tím, že z hlediska cílů a úkolů územního plánování a veřejných zájmů nalezly vhodnější, anebo alespoň rovnocenné řešení, než obsahuje Územní studie, zejména vzhledem k cílům a úkolům územního plánování vyjádřeným v § 19 odst. 1 písm. n) a p) stavebního zákona. V přezkumném závazném stanovisku orgánu územního plánování i v napadeném rozhodnutí je absence zelené střechy zdůvodněná blíže nespecifikovaným souvrstvím s údajnou retenční schopností. Existence tohoto souvrství však neplyne jednoznačně z projektové dokumentace, která je v tomto směru dle žalobců vnitřně rozporná, a nejde z ní určit, jaká je podoba střechy Záměru, a co tedy bylo schvalováno.

28.     Nicméně i kdyby na střeše Záměru byla tato vrstva kačírku rozsypána na ploše 1.326 m2 (viz část projektové dokumentace Záměru „SO 06 Technická zpráva – retenční odtok dešťových vod“), její schopnost čelit vzniku tepelného ostrova oproti zelené střeše je nepatrná. Tedy schválená podoba Záměru se liší od jeho podoby dle Územní studie v tom, že nyní vytvoří v území tepelný ostrov o ploše minimálně 1.326 m2. Stejně tak retenční schopnost této tenké vrstvy kačírku je v porovnání se zelenou střechou minimální. Nemluvě o její akumulační schopnosti, která je prakticky nulová. Pokud žalovaný poukazuje na instalaci fotovoltaických panelů na střeše Záměru, žalobci zdůraznili, že retenční a akumulační schopnost těchto panelů je rovněž nulová. Pokud v umístění fotovoltaických panelů na zelené střeše spatřuje Územní studie její vhodný doplněk, nelze ve fotovoltaických panelech spatřovat její adekvátní náhradu.

29.     Dle části projektové dokumentace Záměru má být Záměr osazen rovněž 4 retenčními jímkami o celkovém objemu 80 m3. Ty mají mít sice také jistou akumulační schopnost, jak uvádí projektová dokumentace „pod retenční hladinou“, avšak z projektové dokumentace neplyne jakou. Nicméně je zřejmé, že tato akumulační kapacita nebude jakkoliv závratná. Retenční jímky mají být zároveň dle této části projektové dokumentace vyprázdněny do 24 hodin. Vzhledem k uvedenému nelze ve střeše údajně pokryté kačírkem ani ve spojení s dalšími aspekty Záměru (fotovoltaické panely a malá akumulační nádrž) spatřovat dle názoru žalobců z hlediska cílů a úkolů územního plánování /zejména požadavku dle § 19 odst. 1 písm. n) a p) stavebního zákona/ a veřejných zájmů vhodnější anebo alespoň rovnocenné řešení s Územní studií vyžadované zelené (vegetační) střechy s retencí pro dešťové body.

30.     Závěrem tohoto žalobního bodu žalobci uvedli, že touto nezákonností obou rozhodnutí budou přímo dotčeni, neboť Záměr vytvoří v území oproti jeho podobě vyžadované Územní studií mohutný tepelný ostrov, který bude zdrojem oteplení okolí včetně jejich nemovitostí.

31.     V šesté žalobní námitce dospěli žalobci k závěru, že u Stavebního záměru má docházet k likvidaci srážkových vod v rozporu s právními předpisy. V úvodu opět zmínili, že žalovaný tento odvolací důvod v napadeném rozhodnutí zcela pominul, čímž ho zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i z této příčiny.

32.     S odkazem na § 5 odst. 3 zákona o vodách a na § 2 odst. 2 a § 20 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „Vyhláška č. 501/2006“), uvedli, že právní úprava závazně stanoví posloupnost, jak v případě Záměru má docházet k likvidaci srážkových vod, a to předně jejich zasakováním, výparem nebo akumulaci s následným využitím. Teprve pokud by žádný z těchto preferovaných způsobů nebyl možný nebo dostatečný, je přípustné jejich zadržování a řízené odvádění do kanalizace, či kombinace uvedených variant.

33.     V případě Záměru je s ohledem na výsledky geologicko-hydrologického průzkumu vyloučeno zasakování dešťových vod.  Nicméně uvedené dle žalobců neznamená, že by nebylo možné v případě Záměru realizovat zbývající z preferovaných způsobů likvidace dešťových vod, a to jejich akumulaci s následným využitím, případně výpar. Uvedené požadavky právní úpravy Záměr nesplňuje, neboť v jeho případě má docházet k akumulaci srážkových vod v nepatrném rozsahu. Převážné množství srážkových vod však bude odvedeno přes retenční nádrže do kanalizace, aniž by byly jakkoliv použity; o výparu v případě Záměru není vůbec uvažováno. Záměr je tedy vzhledem k uvedenému v rozporu se shora citovanými ustanoveními. 

34.     Uvedenou nezákonností budou žalobci bezprostředně dotčeni. Srážkové vody, které nyní dopadají na pozemky určené pro Záměr, se na těchto pozemcích převážně zasakují, ochlazují prostředí a zavlažují stávající zeleň, čímž přispívají ke klimatické pohodě. Realizací Záměru však vznikne plocha 3.091 m2, z které bude voda převážně odvedena do kanálu. To negativně klimaticky ovlivní okolí Záměru včetně jejich nemovitostí.

35.     Sedmý žalobní bod se týká problematiky obtěžování pohledem. Žalobci namítli (tak jako v odvolání), že imise pohledem ze Záměru na jejich nemovitosti jsou dle § 1013 občanského zákoníku nepřiměřené místním poměrům (rezidenční zpravidla nejvýše dvoupodlažní zástavba převážně rodinných domů na jedné straně ulice X a několik vzdálených administrativních soudních budov využívaných jen po část dne bez balkónů a lodžií na druhé straně ulice X) a že budou podstatně užívání nemovitostí žalobců omezovat (rekreace a uspokojovaní bytové potřeby žalobců, kteří zde všichni skutečně i bydlí).

36.     Stavební záměr představuje ubytovací kapacity pro 200 studentů, kteří budou ubytováni v 5. nadzemních podlažích. Severní fasáda Záměru orientovaná směrem k budovám žalobkyň je pak řešena pomocí pavlačí a dvou schodišť. Pavlače probíhají téměř po celé délce severní fasády ve čtyřech patrech. Jakýkoliv z 200 ubytovaných studentů, jejich návštěv a personálu kolejí a vlastně jakákoliv jiná osoba (schodiště a pavlače budou dle projektové dokumentace přístupné veřejnosti) bude moci přímo neomezeně pozorovat nemovitosti žalobkyň a budovy na nich. K uvedenému jim totiž bude sloužit soustava otevřených pavlačí a schodišť, která se táhne prakticky po celé délce téměř 100 metrů dlouhé stavby Záměru při severní fasádě. Nejvýše situovaná pavlač má podlahu ve výši 11,980 m. S masou uživatelů Záměru není pro žalobce reálné věc řešit sousedskou domluvou či pohled recipročně „vrátit“. V případě Záměru může k imisím docházet prakticky v jakoukoli denní dobu, což ztrátu intimity nemovitostí žalobkyň zesiluje.  Nepřiměřeným imisím pohledem ze Záměru na zahrady u budov žalobkyň, na jejich balkon a do oken nemůže zabránit či je významněji omezit Stavebním úřadem uvedený plot o výšce 1,35 m, odstup Záměru od nemovitostí žalobkyň ani další stavební překážky. Uvedené žalobci dokládali nákresem, dle něhož pohled ze Záměru na budovy žalobkyň bude zcela nerušený.

37.     Pokud žalovaný cituje zmínku Stavební úřadu o „vzrostlé zeleni“ na pozemcích žalobkyň, namítají žalobci, že tato zeleň je listnatá – opadává. Tudíž její krycí funkce je po značnou část roku zcela marginální. Naopak Záměr (studentské koleje) bude užíván převážně v období, kdy jsou stromy a keře bez listí. Krycí funkce Stavebním úřadem poukazovaných nově vysazených 11 exemplářů hrušně o průměru kmínku ve výšce 1 m minimálně 16-18 cm je v horizontu života žalobců zcela nedostatečná. Dle dendrologického průzkumu pak mají dřeviny v aleji na ulici X při straně Záměru až na výjimky „významně sníženou vitalitu a vesměs jde o dřeviny s probíhajícím rozpadem koruny.“

38.     V pořadí osmé žalobní námitce žalobci přišli s tvrzením, že Stavební záměr se svojí výškou přesahující 15 m o délce téměř 100 m orientovaný jižním směrem cca 25 metrů od nemovitostí žalobkyň vytvoří mohutnou nepřerušenou hradbu, nepřiměřeně místním poměrům tyto zastíní, navíc dojde ke ztrátě výhledu a oblohové složky.

39.     Žalovaný a Stavební úřad se podle nich mýlí, pokud ve svých rozhodnutích dovozují, že splnění limitů plynoucích z technických předpisů bez dalšího znamená, že Stavební záměr je rovněž přípustný i z hlediska norem občanského práva ohledně imisí.  Tedy s námitkami stran imisí zastíněním se Stavební úřad a žalovaný nemohli vypořádat pouze odkazem na studii zastínění dle technických norem. Rovněž přiměřenost zastínění z hlediska občanskoprávních imisí neplyne z dodržení výškového regulativu územního plánu. Obdobně i žalovaným poukazované splnění odstupové vzdálenosti dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.  bez dalšího nic nevypovídá o přiměřenosti místním poměrům dle norem občanského práva. Tedy žalobcům k jejich námitkám doposud nebylo správními orgány obou stupňů přezkoumatelně vyloženo, proč jsou jimi tvrzené imise z hlediska soukromého práva nuceni snášet. Rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí jsou tak nezákonná. Na místě není ani srovnání s předchozí stavbou, která se v dané lokalitě nacházela. Ta měla maximálně 2 patra a zásadně nebyla orientována podél uliční čáry

40.     Na střeše budovy žalobkyně a) jsou navíc umístěné solární panely, které budou Záměrem zastíněny. S tím se žalovaný nevypořádal. Žalobci a) a b) proto opět namítli, že mezi Záměrem a budovou žalobkyně a) není dostatečná odstupová vzdálenost. Ostínění Záměrem tak bude mít nepříznivý dopad na výkon jejich fotovoltaické elektrárny a způsobí jim významné škody.

41.     Devátá žalobní námitka se týkala revizního závazného stanoviska orgánu památkové péče. Žalobci uvedli, že odvoláním napadli také závazné stanovisko orgánu památkové péče ze dne 27. 4. 2022, č. j. MMJ/SÚ/76697/2022-BuN. Na uvedené reagoval žalovaný tak, že závazným stanoviskem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 149801/2023/KUSK, zrušil závazné stanovisku Magistrátu města Jihlavy „vzniklé marným uplynutím 30dennní lhůty dne 11. 4. 2022“. Následně závazným stanoviskem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 157703/2023/KUSK, potvrdil závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy „vydané fikcí dne 12. 4. 2022“ ve věci Záměru.

42.     Podle žalobců jsou obě revizní závazná stanoviska zcela zmatečná v tom, co vlastně ruší a co potvrzují. Žalovaný na uvedené nijak nereagoval a doslovně převzal druhé citované revizní závazné stanovisko. Žalobci proto namítají, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud nejprve svým prvním citovaným závazným stanoviskem přistoupil ke zrušení fiktivního závazného stanoviska, aby (pravděpodobně to stejné) fiktivní závazné stanovisko následně potvrdil. „Skutečné“ závazné stanovisko orgánu památkové péče tak žalovaný v rozporu s § 149 odst. 7 správního řádu nepodrobil přezkumu a v rámci něho ho nepotvrdil nebo nezměnil. Uvedené zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí.

43.     Žalobci také v odvolání namítali, že závazné stanovisko orgánu památkové péče je nepřezkoumatelné, neboť se omezuje pouze na konstatování, že Záměr „není v rozporu se sledovanými hodnotami památkové péče v dané oblasti“, aniž by – byť stručně – vyložilo, proč tomu tak podle něj je. Žalovaný se s uvedenou odvolací námitkou jakkoliv nevypořádal, a proto je jeho revizní závazné stanovisko i žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné.

44.     Poslední (desátý) žalobní bod obsahoval 2 tvrzení, která spočívala v dalších důvodech nepřezkoumatelnosti jak prvostupňového, tak žalovaného rozhodnutí.

45.     Prvé tvrzení spočívalo v tom, že žalobci měli v odvolání namítat, že ve správním spise nejsou obsaženy souhlasy s umístěním Záměru ve smyslu § 184a stavebního zákona. Konkrétně mj. souhlas Statutárního města Jihlavy jako vlastníka pozemků p. č. XH a p. č. XH v k.ú. xxx. S touto odvolací námitkou se žalovaný nevypořádal, když se zabýval pouze existencí souhlasu Okresního soudu v Jihlavě. Rovněž se žalovaný jakkoliv nevypořádal s námitkou žalobců, že Okresní soud v Jihlavě svým přípisem ze dne 5. 9. 2023 sdělil, že žádný souhlas s umístěním Záměru na pozemku České republiky p. č. XA v k.ú. xxx nikdy neudělil. Protože žalobcům na jejich námitky nebylo doposud odpovězeno, opakovaně z obezřetnosti namítli, že uvedené souhlasy města a soudu ve správním spise obsaženy nejsou.

46.     Uvedeným jsou bezprostředně dotčeni. Na části pozemku p. č. XA v k.ú. xxx, která má být zastavena Záměrem, je schváleno parkoviště s 9 parkovacími stáními. Tato část pozemku je nicméně aktuálně využívána Okresním soudem v Jihlavě pro parkování jeho zaměstnanců. Je vyloučeno, aby na týchž parkovacích místech souběžně parkovali zaměstnanci soudu a uživatelé Záměru. Osoby, které budou z parkování takto vyloučeny, budou hledat parkovací příležitosti v bezprostřední blízkosti budov žalobkyň včetně přilehlých ulic, což se negativně odrazí v pohodě bydlení žalobců a rovněž v omezené možnosti žalobců parkovat v těchto ulicích.

47.     Druhé tvrzení spočívalo v tom, že žalobci měli namítat, že závazné stanovisko orgánu územního plánování nesprávně uvádí, že Záměr svým umístěním, hmotou ani architektonickým řešením nenarušuje charakter území, a je tak v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Žalobci k uvedenému namítali, že Záměr zejména narušuje charakter území (svým měřítkem, tvarem a umístěním) a tvoří bariéru v území.  Uvedeným se žalované rozhodnutí ani přezkumné závazné stanovisko orgánu územního plánování nezabývala, a proto jsou tyto akty nepřezkoumatelné. Dle žalobců je Záměr z vyložených důvodů v rozporu s cíli a úkoly územního plánování. Tím budou žalobci dotčeni, neboť Záměr vytvoří mohutnou monolitickou bariéru v území, která zhorší prostupnost území, prosvětlení nemovitostí žalobkyň a celkově (zejména urbanisticky) znehodnotí jejich okolí

48.     Proto žalobci navrhli, aby krajský soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházejí rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Vyjádření žalovaného k žalobě

49.     Žalovaný k žalobě uvedl, že se v odvolacím řízení vypořádal s námitkami žalobců, zajistil přezkoumání všech napadených závazných stanovisek, zkoumal a v napadeném rozhodnutí popsal možnost vzniku negativních vlivů umisťované Stavby na sousední pozemky a stavby a dospěl k závěru, že z předložených podkladů v řízení nevyplývá, že by umístěním Záměru došlo k jeho negativnímu vlivu na okolí nad úroveň stanovenou právními předpisy a nad míru přiměřenou v dané části obce Jihlava.

50.     Záměr v rozsahu podle předložené projektové dokumentace nebude zdrojem hluku prašnosti, emisí, vibrací či jiných negativních vlivů na okolí a svým vzhledem a stavebně technickým řešením nebude narušovat okolní charakter zástavby ani narušovat pohodu bydlení v dané lokalitě.

51.     V žalobě jsou uvedeny shodné důvody jako v odvolacím řízení. V něm bylo přezkoumáváno více závazných stanovisek. Žalovaný má za to, že všechna závazná stanoviska byla řádně přezkoumána a rozhodnutí byla náležitě odůvodněná.

52.     Dodal, že dne 28. 3. 2024 mu bylo doručeno sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ČR č. j. MMR-26571/2024-81 ze dne 28. 3. 2024, ze kterého vyplývá, že ve věci podnětu k provedení přezkumného řízení závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu č. j. 135143/2023/KUSK ze dne 31. 10. 2023 neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení. Toto sdělení zaslal soudu jako přílohu vyjádření k žalobě.

4. Vyjádření osob zúčastněných k žalobě

53.     K žalobě podala písemné vyjádření osoba zúčastněná na řízení č. 1., tedy Vysoká škola polytechnická Jihlava (dále také jen „Stavebník“), které bylo rovněž velmi rozsáhlé. Proto i na ně krajský soud v podrobnostech odkazuje, ostatně jeho obsah je účastníkům řízení i osobám na něm zúčastněným dobře znám.

54.     K prvé žalobní námitce Stavebník odkázal na příslušné pasáže žalovaného i prvostupňového rozhodnutí a uvedl, že stavební úřady se danou problematikou podrobně zabývaly se závěrem, že nepovažují míru statického ohrožení objektů nad úroveň stanovenou právními předpisy, ani nad míru přiměřenou poměrům v jednoznačně městském prostředí. Záměr z pohledu závazných předpisů nemá nedostatky týkající se založení stavby.

55.     Stavební úřad Stavebníka zavázal k přijetí opatření, která zajistí minimalizaci rizika narušení okolních objektů, především k pasportizaci objektů, k provedení kontrolní piloty a k monitoringu stavby po celou dobu geotechnikem. Splnění těchto podmínek považuje Stavebník za dostatečnou záruku, která umožňuje snížit možná rizika na bezpečnou úroveň. Není potřeba stanovit podrobnější podmínky týkající se pilot ani kontrolní piloty, která bude vybrána geotechnikem. Nejbližší pilota je podle znaleckého posouzení vzdálena celých 26 metrů od nejbližší sousední stavby.

56.     Dle Stavebníka není pravdou, že by si snad stavební úřady selektivně bez jakéhokoliv odůvodnění vybraly pouze odborné podklady předložené Stavebníkem a na nich založily své závěry, zatímco podklady předložené žalobci ignorovaly.  Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, stavební úřady vzaly v potaz závěry plynoucí z podkladů předložených žalobci, tj. vyjádření Ing. Z. H. ze dne 20. 6. 2022 a statického posudku zpracovaného Ing. L. K.. Nejde tak o jejich libovůli.  Stavebník je proto toho názoru, že není doloženo statické ohrožení okolních staveb nad míru obvyklou obdobným stavebním záměrům.

57.     Stran druhé žalobní námitky považoval Stavebník výklad institutu systémové podjatosti provedený žalobci za zcela excesivní.  Žalobci namítají podjatost osob, které se bezprostředně nepodílely na výkonu pravomoci správního orgánu v předmětném řízení. Z titulu své povahy dotčené orgány neprovádí žádné úkony ve stavebním řízení a jejich stanoviska nejsou rozhodnutím, o kterém by bylo vedeno samostatné řízení, a které by muselo být odůvodněno ve smyslu správního řádu jinak, než dle § 149 odst. 2 správního řádu. Dotčené orgány vydávají závazná stanoviska, která nejsou samostatnými rozhodnutími ve správním řízení, ale jsou pouze odbornými podklady pro takové rozhodnutí. Na takové úkony se předmětná námitka podjatosti nevztahuje. Stavební úřad proto v řízení ze závazných stanovisek dotčených orgánů vychází a dotčené orgány jsou vázány svými předchozími stanovisky vydanými na základě zjištěných a doložených skutečností. Podklady společného řízení posoudí nezávislý stavební úřad, a pokud zjistí jakékoli nedostatky, může požadovat doplnění. Dotčené orgány ve stavebním řízení nerozhodují. Úřední osoby mimo stavební úřad se nijak nepodílí na rozhodování v předmětném společném řízení, ve kterém v souladu s § 94j stavebního zákona rozhoduje obecný stavební úřad. Pouze ten je oprávněn k projednání a rozhodnutí ve společném řízení. Dotčené orgány v řízení nijak nerozhodují. Žalobci neprokázali a ani neprokazovali, že by v důsledku zaměstnaneckého poměru mohly být postoje konkrétních úředních osob k věci ovlivněny i jinými než zákonnými hledisky.

58.     Podle Stavebníka nelze dotčené orgány v řízení nahradit; v míře a způsobem stanoveným zákonem stanovují podmínky realizace stavebních záměrů a se znalostí místních poměrů vyjadřují závazná stanoviska na ochranu zájmů chráněných zákonem. Svými předchozími stanovisky jsou vázány. Aplikace systémové podjatosti na dotčené orgány je ze zákona vyloučena. Vyloučení závazných stanovisek dotčených orgánů v daném řízení a jejich nahrazení stanovisky jiných orgánů by bylo závažným zásahem do zákonných kompetencí dotčených orgánů. Je též obtížně představitelné, že by snad některý z přespolních dotčených orgánů byl schopen nabýt detailní znalost poměrů v daném prostředí, a že by to snad mělo být pro ad hoc řízení účelné.

59.     Námitka podjatosti dotčených osob navíc dle Stavebníka nebyla uplatněna včas dle § 14 odst. 3 správního řádu a nebyla ani žalobci řádně zdůvodněna. Vyloučení dotčených orgánů žalobci namítli až v odvolání ze dne 9. 1. 2023, ačkoli řízení probíhá na základě žádosti Stavebníka ze dne 30. 5. 2022, se závaznými stanovisky se pak seznámili 28. 6. 2022 (námitka systémové podjatosti podána ze strany žalobců 25. 8. 2022). Žalobci ani nijak nezdůvodnili, které úřední osoby jsou podjaté a proč. Stavební úřady dotčené orgány seznámily s námitkami žalobců a umožnily jim na námitky reagovat. Úřední osoby prvostupňového stavebního úřadu ve věci podjaté nebyly. Konkrétní nedostatky závazných stanovisek dotčených orgánů žalobci v řízení před Stavebním úřadem prvého stupně netvrdily. I pokud by skutečně byly úřední osoby, které vydaly závazná stanoviska v prvním stupni, podjaté, s čímž však Stavebník nesouhlasí, pak by tento nedostatek byl zhojen postupem v rámci odvolacího stavebního řízení.

60.     Třetí žalobní námitku dle Stavebníka řešilo již Ministerstvo pro místní rozvoj v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2023, č. j. MMR 15026/2023-83, na jehož závěry odkázal. Žalovaný se stal nadřízeným orgánem na základě usnesení daného ministerstva ze dne 7. 12. 2022 namísto Krajského úřadu Kraje Vysočina.

61.     Stran čtvrté žalobní námitky týkající se rozporu Záměru s Územním plánem Jihlava, konkrétně nedodržení koeficientu zeleně, odkázal Stavebník na závazné stanovisko orgánu územního plánování I. stupně, na přezkumné závazné stanovisko orgánu územního plánování, potažmo na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Uvedl, že koeficient zeleně 0,3 byl v případě Záměru dodržen, ve výpočtech jsou pak zahrnuty veškeré pozemky, na kterých má být Záměr realizován. Konečně splnění koeficientu zeleně potvrdilo i Ministerstvo pro místní rozvoj, které přezkumné závazné stanovisko orgánu územního plánování přezkoumávalo dle § 149 odst. 8 správního řádu, a to ve sdělení ve věci podnětu k provedení přezkumného řízení závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 135143/2023/KUSK, vedeném u Ministerstva pro místní rozvoj pod č. j. MMR-26571/2024-81. Z uvedeného je dle Stavebníka zřejmé, že posouzení naplnění požadavku územního plánu na dodržení koeficientu zeleně provedlo ve třech různých instancích celkem 5 správních orgánů, a všechny potvrdily, že Záměr splňuje požadavky Územního plánu Jihlava.

62.     Pokud jde o pátou žalobní námitku – rozpor Záměru s Územní studií, pak z obsahu žalovaného rozhodnutí plyne, že žalovaný ani nadřízený dotčený orgán (přezkumné závazné stanovisko orgánu územního plánování) neshledali rozpor s Územní studií. Zvolené řešení bylo tedy aprobováno všemi správními orgány. Stavebník je přesvědčen, že bylo postupováno v souladu se zákonem, který územní studii na rozdíl od územního plánu nepovažuje za závazný podklad pro územní rozhodování, Územní studie však správně nebyla správními orgány opominuta.

63.     V rámci šesté žalobní námitky – likvidace srážkových vod v rozporu s právními předpisy – použili žalobci dle Stavebníka argumenty, které nebyly obsaženy v jejich odvolání. Žalovaný k nim tedy nemohl přihlížet. S odkazem na str. 21 napadeného rozhodnutí Stavebník uvedl, že k akumulaci většího množství vody v rámci Záměru není důvod. Přebytečnou vodu totiž nelze použít k dalšímu zasakování, což potvrdil hydrogeologický průzkum. S ohledem na nevhodné zasakování tedy není vhodné akumulovat k pozdějšímu využití výrazně větší množství srážkových vod, jak navrhují žalobci.

64.     Ohledně sedmé žalobní námitky týkající se problematiky obtěžování pohledem ocitoval Stavebník příslušné pasáže odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a s tam obsaženými závěry Stavebního úřadu se ztotožnil. Zdůraznil, že pozemek určený k realizaci Záměru je v Územním plánu Jihlava dlouhodobě určen k hromadné zástavbě, s čímž musí být žalobci srozuměni. S ohledem na tuto skutečnost jsou jejich námitky vůči Záměru evidentně zcela účelové. Stavebník odkázal také na dle něj relevantní judikaturu správních soudů k této otázce a dodal, že Stavební záměr prokazatelně nesleduje účel narušování soukromí sousedů. Rovněž dispozice navržené stavby neumožňuje zásahy do soukromí žalobců nad míru obvyklou a nezbytnou. Veřejně přístupné prostory Stavebník rovněž nepovažuje za vhodné pro pozorování s ohledem na možnost přistižení sledující osoby. S ohledem na místní podmínky je Stavebník toho názoru, že stávající dispozice nemovitostí žalobců jejich soukromí přiměřeně chrání a nic jim nebrání v této věci provést účinná opatření.

65.     Osmá žalobní námitka se věnovala zastínění nemovitostí žalobců, ztrátě výhledu a oblohové složky. Stavebník se odkázal na str. 53 až 54 napadeného rozhodnutí a tam uvedeným argumentů přisvědčil. Zdůraznil, že Stavební záměr svojí výškou nepřesahuje výšku povolenou Územním plánem Jihlava. Citoval také závěry Stavebního úřadu obsažené na str. 48 jeho rozhodnutí. Jde o správní úvahu Stavebního úřadu, která není rozporná s předpisy. Pokud žalobci podávají námitky proti Záměru, který je v souladu s územním plánem, pak je zřejmé, že měli brojit již proti územnímu plánu.

66.     Stavba se nijak výškově nevymyká zástavbě umístěné v dané oblasti. Dokonce je nižší než budova soudu v sousedství. Územní plán umožňuje Stavebníkovi postavit na předmětných pozemcích budovu až do výšky 18 metrů a při hranici pozemků. Stavebník s ohledem na zájmy žalobců nechal zpracovat Záměr tak, aby Stavba byla o patro nižší, než je povolená výška a také ji umístil dále od hranice pozemků. Stavebník při zpracování a přípravě Záměru učinil a bude i nadále činit veškerá potřebná opatření, aby žalobci nebyli obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům výstavbou a ani provozem školy. Dodal, že žalobci nenamítají konkrétní nesoulad napadeného rozhodnutí ani studie zastínění se závaznými předpisy.

67.     Pokud jde o devátou žalobní námitku, v níž žalobci brojili proti reviznímu závaznému stanovisku orgánu památkové péče, Stavebník uvedl, že revize závazného stanoviska orgánu památkové péče v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu v řízení před žalovaným prokazatelně proběhla. Krajský úřad Středočeského kraje závazným stanoviskem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 157703/2023/KUSK, potvrdil závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy „vydané fikcí dne 12. 4. 2022“ ve věci Záměru. Toto revizní závazné stanovisko je přezkoumatelné, dotčený orgán v jeho odůvodnění výslovně uvedl, že se námitkami žalobců zabýval.

68.     K prvnímu tvrzení obsaženému v desáté žalobní námitce Stavebník odkázal na str. 54 napadeného rozhodnutí. Podle něho veškeré souhlasy vlastníků s umístěním Záměru doloženy byly. Stran druhého tvrzení se odkázal na své předchozí vyjádření k dané problematice. 

69.     Stavebník proto navrhl žalobu zamítnout.

V. Replika žalobců ze dne 20. 5. 2024

70.     V úvodu repliky k vyjádření Stavebníka k žalobě se žalobci ohradili proti tomu, že se je v průběhu správního řízení a nyní v řízení soudním snaží vylíčit jako nekonstruktivní kverulanty, kteří nehájí žádná svá práva hodná ochrany. Žalobcům jde přitom mimo jiné o zachování statiky jejich obydlí.

71.     K prvé žalobní námitce žalobci uvedli, že jimi v žalobě citované právní předpisy zapovídají možné ohrožení (nikoliv jen narušení) statiky okolní zástavby, a to bez ohledu na jeho míru či snad situování v městské zástavbě a tvrzenou obvyklost. Odborné podklady předložené Stavebníkem ve skutečnosti přezkoumatelně nevyložily, jakou míru ohrožení zakládání Záměru přinese. Pouze z nich vyplynulo, že k narušení statiky budov žalobkyň dojít může. Za dostatečné vypořádání se se Statickým posudkem a dalšími odbornými podklady předloženými žalobci v tomto směru rozhodně nelze považovat jejich pouhé zmínění v textu rozhodnutí bez dalšího. V souvislosti s tím znovu poukázali na jimi předložený Seznam možných poruch od rázů a vibrací ze dne 7. 3. 2024 vypracovaný statikem Ing. K. a na Odborné vyjádření Ing. H. ze dne 16. 4. 2024; znovu také poukázali na nedostatky elaborátu doc. Podolky. Geologický průzkum RNDr. S. B. se omezuje výhradně na lokalitu, ve které má být umístěn Záměr a neřeší širší okolí směrem k budovám žalobkyň. Zároveň jak Ing. K., tak i doc. P. navrhovali, aby byla zpracovatelem průzkumu upřesněna očekávaná těžitelnost zemin a hornin v místě sklepa Záměru. Tedy tento průzkum je pro posouzení vlivu zakládání Záměru na okolní zástavbu bez dalších upřesnění a doplnění nedostatečný.

72.     Stran druhé žalobní námitky žalobci odkazovali na závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 A 75/2020, které podle nich odpovídají i skutkové situaci projednávané věci. V případě závazných stanovisek vydaných podjatými osobami se dle nich bezesporu jedná o úkony, kterými musel být nutně výsledek nynějšího řízení ovlivněn ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Pokud je žalobcům kladeno Stavebníkem ve vztahu k závazným stanoviskům k tíži, že údajně nevznesli námitku podjatosti včas, je uvedené nutno odmítnout. V momentě, kdy se žalobci dozvěděli, že je Záměr před Magistrátem města Jihlavy povolován, byla již veškerá závazná stanoviska a další akty těmito dotčenými orgány vydány. Žalobci nebyli účastni žádného z postupů, který směřoval k vydání těchto aktů. A o vedení takových postupů nevěděli. Nemohli proto ani dle § 14 správního řádu v jejich rámci namítat podjatost úředních osob je vydávajících. Stavebník dále nepravdivě uvádí, že nezákonnost závazných stanovisek a dalších aktů vydaných podjatými úředními osobami namítli žalobci až v rámci svého odvolání. Žalobce b) však vznesl námitku systémové podjatosti dlouho před vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 25. 8. 2022 a žalobci namítali, že závazná stanoviska a další akty jsou z této příčiny nezákonná rovněž před jeho vydáním, když při nahlížení do správního spisu zjistili, že je hodlá stavební úřad použít jako podklad prvostupňového rozhodnutí (viz jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 4. 2023).

73.     Ke třetí žalobní námitce žalobci konstatovali, že Ministerstvo pro místní rozvoj výrokem svého usnesení o delegaci určilo jako správní orgán druhého stupně v nynější věci žalovaného. Tím se ve smyslu § 178 správního řádu stal žalovaný nadřízeným orgánem v této věci pouze vůči jihlavskému magistrátu, nikoliv vůči všem stavebním úřadům na Vysočině. Poté, co z toho důvodu žalovaný rozhodl o podjatosti úředních osob jihlavského magistrátu, se jeho role coby nadřízeného orgánu vůči Magistrátu města Jihlavy vyčerpala a bylo na něm, aby určil, který správní orgán bude věc rozhodovat místo jihlavského magistrátu v prvním stupni. Tento orgán mohl vybrat pouze v obvodu své působnosti, neboť nebyl nadřízeným správním orgánem žádného jiného správního orgánu na Vysočině.

74.     Pokud stran čtvrté žalobní námitky Stavebník tvrdí, že koeficient zeleně dle jihlavského územního plánu byl dodržen, neboť jeho splnění bylo prý potvrzeno různými správními orgány, pak tato argumentace se zcela míjí se žalobou, v níž žalobci zpochybnili právě tyto závěry správních orgánů.

75.     K páté žalobní námitce žalobci sdělili, že se k otázce (ne)závaznosti územní studie vyjádřili již ve své žalobě. K otázce překročení správního uvážení při hledání lepší či rovnocenné náhrady za zelenou střechu uvedli, že toto uvážení bylo z v žalobě vyložených důvodů v rozporu s § 78 odst. 1 s. ř. s. překročeno.

76.     Šestá žalobní námitka se týkala námitky likvidace srážkových vod v rozporu s právními předpisy. Žalobci se ohradili proti tvrzení Stavebníka, že tato námitka byla uplatněna z jejich strany opožděně, a proto k ní žalovaný nemohl dle § 82 odst. 4 správního řádu přihlížet. Žalobci s příslušnými odkazy a citacemi namítli, že takový výklad nenachází oporu v judikatuře ani odborné literatuře. Likvidace dešťových vod je i otázkou veřejného zájmu, proto se jí musí odvolací orgán zabývat kdykoliv, i bez námitky účastníků řízení. Pokud žalovaný považoval tuto námitku za nepřípustnou, bylo jeho povinností přinejmenším uvést, proč se jí nebude zabývat. Z IG a HG průzkumu plyne toliko to, že podmínky v místě Záměru jsou nevhodné pro zasakování, nikoliv pro akumulaci či výpar dešťových vod. Právě tyto způsoby likvidace dešťových vod preferují právní předpisy před jejich řízeným odváděním do kanálu. To by zásadně pomohlo vyřešit splnění požadavku Územní studie na realizaci zelené střechy Záměru s předepsanou akumulační schopností dešťových vod.

77.     K sedmé žalobní námitce týkající se přiměřenosti imisí pohledem žalobci namítli, že není podstatné, jaký úmysl vedl Stavebníka k volbě konkrétní podoby Záměru, ale to, že nepřiměřené obtěžování pohledem tato podoba Záměru umožňuje.

78.     Ohledně osmé žalobní námitky žalobci uvedli, že dodržení výškového regulativu územního plánu nic nevypovídá o přiměřenosti namítaných imisí. Nadto v rámci procesu přijímání územního plánu nebyla řešena konkrétní podoba Záměru, zejména jeho délka téměř 100 metrů, která ve spojení s jeho výškou vytváří mohutnou, nepřerušenou bariéru. Proti této podobě se mohli žalobci ohradit až v přezkoumávaném řízení.

79.     Stran deváté žalobní námitky se dle žalobců Stavebník vyhýbá reakci na žalobní tvrzení obecným konstatováním, že závazné stanovisko je dle něho přezkoumatelné a s jeho závěry že souhlasí.

80.     Co se týče desáté žalobní námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání odvolací námitky absentujícího souhlasu Statutárního města Jihlavy Stavebník dle žalobců mimoběžně reaguje poukazem na pasáž tohoto rozhodnutí zabývající se souhlasem Okresního soudu v Jihlavě. Zcela tak pomíjí, že žalovaným nebyla vypořádána ani odvolací námitka a s ní spojený důkazní návrh, že Okresní soud v Jihlavě svým přípisem popřel, že by kdy takový souhlas udělil.

VI. Duplika Stavebníka ze dne 6. 6. 2024

81.     V první části tohoto podání Stavebník vznesl návrh na zrušení usnesení zdejšího soudu, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek (k tomu v podrobnostech níže). Ve druhé části ve stručnější podobě zopakoval podstatu svých výhrad k jednotlivým námitkám vznášeným žalobci.

82.     Pokud jde o statické ohrožení budov žalobců, ti dle něho svá tvrzení nijak nedoložili. Naopak ve společném řízení byl prokázán opak. Námitka dle Stavebníka nesměřuje proti Záměru, ale proti technologii jeho založení. Žalobci neuvádí žádnou vadu technologického postupu navrženého Stavebníkem a ani dosud neuvedli žádnou alternativu k tomuto postupu, která by byla vhodnější nebo šetrnější, pouze zmiňují hypotetická rizika tohoto běžně používaného postupu pro založení obdobné stavby. V průběhu stavebního řízení byla námitka řádně a opakovaně posouzena a byla přijata opatření ke zmenšení uváděných hypotetických rizik.

83.     Ohledně zastínění nemovitostí žalobců, ztráty výhledu a oblohové složky a obtěžování pohledem žalobci nijak nedoložili, že by vydáním rozhodnutí došlo k porušení jakýchkoli závazných předpisů.  Pozemek určený k realizaci Záměru je v územním plánu dlouhodobě určen k hromadné zástavbě, s čímž musí být žalobci srozuměni. Záměr splňuje požadavky stanovené územním plánem. Námitky žalobců směřují proti jakékoli výstavbě v souladu s přijatým územním plánem. Žalobci tak vlastně brojí proti územnímu plánu, který umožňuje realizaci Záměru v daných dispozicích. Tyto námitky ale měli vznést v řízení o přijetí územního plánu.

84.     Námitka překročení působnosti žalovaného byla vyřešena Ministerstvem pro místní rozvoj v příslušném řízení. Ve společném řízení nebyla tato námitka vznesena a nebyla ani řešena v napadeném rozhodnutí. Stavebník je proto přesvědčen, že námitka nemůže být předmětem soudního přezkumu.

85.     Námitka, že závazná stanoviska a další akty byly vydány podjatými osobami, byla vyřešena Ministerstvem pro místní rozvoj v příslušném řízení. Z okolností je zřejmé, že se účastníci se závaznými stanovisky seznámili před 28. 6. 2022, přičemž námitka systémové podjatosti byla podána až dne 25. 8. 2022, a námitka podjatosti dotčených orgánů vyplývá až z odvolání žalobce b) ze dne 9. 1. 2023. Stavebník proto v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu nepovažuje námitku podjatosti za včasnou, a proto by se k ní nemělo přihlížet.

86.     Tvrzení žalobců o nedodržení koeficientu zeleně je jakožto námitka k závaznému stanovisku Magistrátu města Jihlavy, stavebního úřadu, orgánu územního plánování, ze dne 6. 5. 2022, č.j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT, obsaženo až v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 7. 6. 2023.  Stavebník má za to, že námitka není včasná.

87.     Námitku o rozporu s Územní studií z důvodu změny řešení střechy žalobci poprvé vznesli v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 7. 6. 2023.  Stavebník má za to, že námitka není včasná. 

88.     Námitku o rozporu likvidace srážkových vod s právními předpisy žalobci vznesli až v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 12. 2023. Námitka žalobců proto není včasná. Záměr rovněž splňuje dispozici § 5 odst. 3 vodního zákona, neboť umožňuje Stavebníkovi stavby v nezbytném rozsahu zabezpečit zásobování vodou a zabezpečuje omezení odtoku povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby. Akumulováno a následně využito bude pouze takové množství vody, které je s ohledem na místní složité odtokové poměry možné. S ohledem na uvedené nevhodné zasakování není vhodné akumulovat k pozdějšímu užití výrazně větší množství srážkových vod, jak navrhují žalobci. Nemá smysl srážkovou vodu akumulovat bez dalšího využití a výpar na plochách záměru bude v případě srážek nebo zálivky probíhat v rozsahu odpovídajícím povaze zástavby odpovídající schválenému územnímu plánu. Záměr ani napadené rozhodnutí tak nejsou v rozporu s uvedenými předpisy.   

89.     Tvrzení, že revizní závazné stanovisko orgánu památkové péče je nepřezkoumatelné, bylo poprvé ve stavebním řízení zahrnuto ve správní žalobě ze dne 22. 3. 2024. Jde o novou námitku, která nemohla být ve společném řízení řešena. Revize závazného stanoviska orgánu památkové péče v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu v řízení před žalovaným prokazatelně proběhla. Závazné stanovisko, a tedy i napadené rozhodnutí jsou přezkoumatelné. Stavebník souhlasí se závěry citovaného stanoviska orgánu památkové péče. Správní orgán výslovně v odůvodnění závazného stanoviska uvedl, že se zabýval námitkami vznesenými žalobci.

90.     Závěrem vyjádření Stavebník uvedl, že žalobci své námitky neustále rozšiřují a snaží se tak vzbudit dojem, že nebyly ve společném řízení řešeny. To rovněž dokládá, že procesní aktivita žalobců má především šikanózní charakter, a že zneužívání práva žalobci je vedeno jednoznačným cílem zmařit sousední výstavbu. Stavebníkovi není zřejmá žádná skutečnost, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí shledáno nezákonným.

VII. Podání žalobců ze 17. 6. 2024, jeho doplnění ze dne 20. 6. 2024 a podání Stavebníka ze dne 21. 6. 2024

91.     Shora uvedená podání žalobců a Stavebníka se týkala především problematiky přiznání odkladného účinku žalobě. V tomto směru jejich obsah soud nepovažuje za nutné popisovat. K věci samé žalobci uvedli, že Stavebník nesprávně slučuje otázku meritorního posouzení s posouzením důvodů odkladného účinku, které jsou však na sobě nezávislé.

92.     Opět zdůraznili, že stanovené podmínky jsou pro ochranu statiky jejich budov nedostatečné a že rizika a nejasnosti ohledně založení Záměru měly být vyřešeny před jeho povolením. Původní a již několik let odstraněná zástavba v poloze proti budovám žalobkyň, kde by mohla stínit a omezovat výhled z nemovitostí žalobkyň, byla vysoká 1, nejvýše 2 patra, a zásadně nebyla orientovaná podél uliční čáry v blízkosti budov žalobkyň.

93.     Pokud Stavebník dovozuje, že některé námitky žalobců byly opožděné, přehlíží, že se jednalo o tzv. námitky zákonnosti, u kterých se neuplatní koncentrace řízení. Charakter námitky zákonnosti tak má mj. námitka likvidace srážkových vod v rozporu s právními předpisy (zejména kogentní úpravou zákona o vodách), rozporu záměru s územním plánem i s územní studií (správní orgány musejí zkoumají z úřední povinnosti soulad záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování). Tyto námitky se týkají mimo jiné i veřejného zájmu. Tedy v jejich případě je bez významu zkoumat, zda byly snad uplatněny včas, či nikoliv.

94.     Stavebník dále dovozuje, že shledání důvodnosti námitky systémové podjatosti usnesením vede k tomu, že takto vyloučené úřední osoby nemohou po jeho vydání ve věci vyhotovovat závazná stanoviska. Na před tímto okamžikem vydaná závazná stanoviska je však prý nutno hledět jako na „platné“. S odkazy na judikaturu správních soudů jsou žalobci naopak názoru, že úřední osoby v nynější věci byly vyloučené pro podjatost již v době vydávání závazných stanovisek a vyjádření, nikoliv až vydáním usnesení, které tuto skutečnost pouze deklarovalo. Protože byly úřední osoby v době vydání závazných stanovisek a vyjádření přímo ze zákona vyloučené, jsou tyto jejich akty nezákonné.

8. Vyjádření žalovaného z 4.7.2024 a reakce žalobců z 12. 7. 2024

95.     V tomto podání žalovaný toliko rozvedl své dřívější stanovisko k věci. Pokud jde o statické ohrožení budov žalobkyň, uvedl, že Stavební úřad sám aktivně stanovil nezbytné procesní postupy a metody, bez kterých nebude možné přistoupit k zakládání stavby, ani k samotné realizaci Stavebního záměru. Tyto podmínky se staly součástí výrokové části rozhodnutí pod č. 30, 31 a 32. I z těchto podmínek je patrné, že žalobci předložené vyjádření Ing. Havelky a statický posudek Ing. Lukáše Kozumplíka nebyly opomenuty. Zdůraznil, že výběr místa první piloty nebude určovat Stavebník, ale k tomu odborně povolaná osoba.

96.     Ohledně závazných stanovisek a dalších aktů vydaných dle žaloby podjatými osobami a ohledně překročení své působnosti žalovaný uvedl, že o všech námitkách žalobců ve věci podjatosti, systémové podjatosti či vyloučení rozhodujícího správního orgánu bylo řádně rozhodováno, i přestože žalobci neuplatnili námitku podjatosti bez zbytečného odkladu, jak předepisuje ustanovení § 14 odst. 3 správního řádu. Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením ze dne 7. 12. 2022 pověřilo žalovaného pravomocí vykonávat kompetence nadřízeného správního orgánu. Obdařen touto kompetencí mohl proto žalovaný cestou § 131 odst. 4 správního řádu pověřit k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán, kterým se tímto stal stavební úřad v Havlíčkově Brodu sousedící svým správním obvodem se správním obvodem jihlavského stavebního úřadu.

97.     Námitku nepoužitelnosti závazných stanovisek prvoinstančních dotčených orgánů žalobci uplatnili až u žalovaného v podaném odvolání ze dne 9. 1. 2023. Zde se uplatní zásada koncentrace řízení. Nicméně po věcné i zákonné stránce bylo každé závazné stanovisko v rámci odvolacího řízení důkladně podrobeno v plném rozsahu revizi správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska cestou § 149 odst. 7 správního řádu.

98.     Pokud jde o rozpor Stavebního záměru s územním plánem, žalovaný zdůraznil, že závěry závazných stanovisek obou dotčených orgánů úřadů územního plánování v obou stupních uzavřely, že koeficient zeleně vyžadovaný územním plánem navrhovaný Stavební záměr splňuje. Přezkumné závazné stanovisko dotčeného orgánu žalovaného bylo podrobeno také přezkumu ze strany Ministerstva pro místní rozvoj cestou § 149 odst. 8 správního řádu. Územní studie není závazným podkladem, od kterého by se nemohlo společné povolení odchýlit, protože rozhodující správní orgán není při rozhodování o navrhovaném záměru obsahem územní studie zavázán. 

99.     Námitku likvidace odpadních vod v rozporu s právními předpisy žalobci uplatnili ve svém doplnění odvolání ze dne 18. 12. 2023. Šlo o novou námitku, která nebyla uplatněna v zákonné lhůtě, žalovaný se jí proto nemusel zabývat (§ 82 odst. 4 správního řádu). Dotčené orgány jako orgány hájící zájmy na úseku vodního zákona a souvisejících předpisů dospěly k závěru, že navrhovaná Stavba je slučitelná s těmito zájmy. Byť některé podmínky v závazném stanovisku prvoinstančního dotčeného orgánu považoval nadřízený dotčený orgán za nadbytečné, shledal jej jako zákonné závazné stanovisko nevyžadující žádnou změnu.

100.   Také námitku obtěžování pohledem vypořádal dle žalovaného Stavební úřad podrobně a pečlivě. V běžném městském prostředí, kterým je krajské město, s bytovými domy umístěnými podél ulic, se zvažované pohledové imise nevymykají z míry, která je přiměřená místním poměrům. Stavební záměr je umístěn v ploše, kde Územní plán Jihlava počítá se stavbou tohoto typu, která vyhovuje hlavnímu, přípustnému i podmíněně přípustnému využití a objekt vysokoškolských kolejí ve svém návrhu neporušuje výškovou hladinu 18 metrů, která je pro tuto funkční plochu předepsána. Pokud jde o zastínění nemovitostí žalobkyň, ztrátu výhledu a oblohové složky, žalovaný se plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou stupňů.

101.   Revizní závazné stanovisko orgánu památkové péče ze dne 11. 12. 2023 č.j. 157703/2023/KUSK, obsahuje věcné a přezkoumatelné důvody, stojící na konkrétních závěrech, že Stavba není v rozporu se zájmem na ochranu kulturně historických hodnot. Dotčený orgán potvrdil závazné stanovisko Magistrátu Města Jihlavy vydané fikcí dne 12. 4. 2022. Na námitku chybějícího souhlasu podle § 148a stavebního zákona ze strany Okresního soudu v Jihlavě žalovaný v rozhodnutí reagoval na str. 54 svého rozhodnutí. Usnesení č. 03-13/2022-KAU Komise pro urbanismu a architekturu Rady města Jihlavy nebylo pro žalovaného při jeho rozhodování dokumentem závazným či nepřekročitelným.  Jestliže se žalovaný k této námitce opomenul vyjádřit, nezpůsobuje tato vada nezákonnost jeho rozhodnutí napadeného žalobou.

102.   Na vyjádření žalovaného zareagovali ještě žalobci podáním ze dne 12. 7. 2024, v němž vyjádřili nesouhlas s tam vyslovenými názory a stručně zopakovali podstatu svých předchozích tvrzení ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům

9. Jednání soudu

103.   Při jednání soudu dne 16. 7. 2024 zůstali účastníci řízení i osoby na něm zúčastněné, které se jednání zúčastnily, na svých dosavadních tvrzeních a stanoviscích. Zástupce žalobců zdůraznil zejména podstatu prvých dvou žalobních námitek. V reakci na to pověřená zástupkyně žalovaného zdůraznila zejména výsledky průzkumu Ing. B. a vyjádření projektanta. Jejich názory i názory Ing. K. a doc. P. byly zohledněny v podmínkách 32. až 34. žalovaného rozhodnutí. Dále zdůraznila, že závazná stanoviska byla v posuzované věci opatřena ještě před zahájením řízení. Osoba zúčastněná na řízení č. 1. (Stavebník) vytkla žalobcům obstrukční chování, neboť dle ní nikdy v průběhu řízení nenavrhli nějaké jiné řešení. Osoba zúčastněná na řízení č. 4. (Ing. F.) se ztotožnila s tvrzeními strany žalující.

10. Skutkové a právní závěry krajského soudu

104.   Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). O věci usoudil následovně.

105.   Na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

106.   Dodává ještě, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že správní orgán (jakož i správní soud) je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, neboť jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek.“ K tomu také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2017, č.j. 7 Ads 74/2017 – 31, dle něhož „není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).“

107.   Připomíná rovněž, že dle § 75 odst. 2 věty prvé s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Ohledně této problematiky odkazuje na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78: „… je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu – a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení – garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně – v mezích této formulace – v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“

108.   Obecně ještě k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či závazných stanovisek dotčených orgánů, kterou žalobci hojně namítali jak u některých pasáží prvoinstančního a napadeného rozhodnutí, tak u celé řady závazných stanovisek dotčených orgánů. A to konkrétně nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože námitka nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost v žalobě nezazněla.

109.   Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu zakládá správnímu orgánu povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětné otázce jednoznačným a srozumitelným způsobem.  Tyto požadavky se vztahují i na podkladové akty, včetně závazných stanovisek dotčených orgánů, a to ve smyslu § 154 správního řádu.

110.   Pakliže správní orgán dostojí předestřeným požadavkům, nemůže závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů obstát (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4.2007, č. j. 7 As 34/2006–76). Šlo by tak o ni za situace, kdy se správní orgán ve svém rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006).

111.   Obecně tak lze konstatovat, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je vadou, která souvisí zpravidla s nedodržením požadavků kladených procesním právním předpisem na výrok a odůvodnění správních rozhodnutí. Otázka, kterou si je tak třeba v tomto směru dále pokládat, je, zda se správní orgány zabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75), a zda svoje úvahy dostatečně odůvodnily.

112.   Krajský soud ještě dodává, že k případné nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je povinen s ohledem na konstantní judikaturu správních soudů přihlédnout z úřední povinnosti, bez ohledu na obsah žalobních námitek.

113.   Krajský soud po seznámení se s obsahem prvoinstančního i napadeného rozhodnutí, jakož i po seznámení se s žalobci zmiňovanými relevantními podkladovými akty včetně závazných stanovisek dotčených orgánů (jejichž výčet bude uveden v souvislosti s vypořádáním druhé žalobní námitky) již na tomto místě konstatuje, že žádný z těchto úkonů neshledal nepřezkoumatelným ať už z důvodu nesrozumitelnosti nebo pro nedostatek důvodů. Všechny předmětné úkony dle jeho názoru splňují shora citované judikatorní požadavky. K dané problematice se pak bude vyjadřovat ještě v rámci vypořádání jednotlivých žalobních námitek. 

114.   V prvé žalobní námitce žalobci namítali, že realizací Stavby může dojít k porušení statiky domů žalobkyň. Správní orgány obou stupňů se argumenty, které v souvislosti s tím v průběhu správního řízení vznesli, dle jejich názoru dostatečně nezabývaly.

115.   Žalobci odkazovali na vyjádření autorizovaného inženýra Ing. Zdeňka H. z 20. 6. 2022 a zejména na statický posudek Ing. L. K. ze dne 23. 9. 2022. Namítali, že tyto důkazy nebyly v průběhu správního řízení stavebními úřady zohledněny, že k jejich závěrům nepřihlédly, v podstatě je opominuly.

116.   Z obsahu správního spisu ale plyne opak. Předně – k námitkám žalobců týkajícím se narušení statiky domů se nejprve vyjadřoval projektant Záměru Ing. arch. P. (vyjádření ze dne 11. 7. 2022 a ze dne 16. 8. 2022). V prvém z nich také reagoval na vyjádření Ing. H.. Upozornil, že se nejedná o znalce v oboru statika a dynamika staveb, ale s jeho návrhem na provedení pasportizace domů souhlasil. S provedením navrhovaného znaleckého posudku stran vlivu Záměru na statiku okolních budov nikoliv, protože by jeho závěry (z důvodů, které specifikoval) byly stejně vždy pouze odhadem, nikoliv jednoznačným určením, jaký vliv bude mít zakládání objektu na objekty stávající.   

117.   Statický posudek Ing. K. ze dne 23. 9. 2022 byl vypracován k objednávce žalobců. Ten předně uzavřel, že ve finálním působení nebude mít novostavba kolejí na posuzované rodinné domy žalobců žádný negativní vliv z hlediska jejich statiky. I s odkazem na autora stavebně technického řešení Stavby Ing. T. F. konstatoval, že Stavba bude založena na vrtaných pilotách, přičemž vyjádřil obavy, že při neznalosti přesnějšího průběhu skalního podlaží v dané lokalitě může docházet k přenosu vibrací přes skálu až na domy žalobkyň.  Doporučil proto geofyzikální průzkum metodou ERT a metodou MRS. Minimálně by podle něj bylo vhodné provést dodatečné vrty směrem k nemovitostem žalobkyň. Upozornil také na to, že při zakládání objektu dojde k odtěžování hornin, kde lze předpokládat i použití trhaviny, což by mohlo vyvolat stejný (i větší) efekt jako vrtání pilot. Navrhoval provedení zkušební piloty za současného měření vibrací, případně projektovou dokumentací pilotového založení.  

118.   Ani tento znalecký posudek opominut nebyl. V reakci na jeho obsah byla daná problematika předložena Stavebníkem k posouzení doc. Dr. Ing. L. P.autorizovanému inženýrovi pro mosty a inženýrské konstrukce, který v lednu 2023 podal podrobné vyjádření. Popsal konstrukční systém Stavby včetně způsobu založení konstrukcí a výsledky průzkumných prací, kdy poukázal na rozpor v hodnocení těžitelnosti zemin a hornin mezi daným posudkem a inženýrskogeologickým průzkumem RNDr. S. B. z 6. 12. 2021. Dále se věnoval obsahu posudku Ing. K. a požadavkům v něm vzneseným. Zdůraznil, že se jedná o běžnou stavbu, na kterou se nevztahují báňské předpisy. A že vlivem výstavby může dojít k drobným poruchám nepodstatného rázu. Přimlouval se rovněž za realizaci pasportizace objektů v dané lokalitě a jejich monitoring v průběhu výstavby. Provedení kontrolní piloty podle něho není běžným opatřením, stejně tak jako provedení inženýrskogeologického průzkumu mimo pozemky dotčené Stavbou.

119.   Na uvedený elaborát reagoval ještě Ing. K.17. 4. 2023, kdy trval na tom, že by měly být zkoumány širší souvislosti v dané lokalitě stran průběhu a skladby podloží a měla by být upřesněna očekávaná těžitelnost zemin a hornin. 

120.   Stavební úřad se námitkou žalobců ohledně možné narušení statiky jejich domů zabýval na str. 29 až 34 svého rozhodnutí. A to dle názoru soudu způsobem zcela přezkoumatelným, pečlivým a podrobným. Zmínil relevantní pasáže z většiny shora uvedených dokumentů (nutno ještě nad rámec výše uvedeného zmínit vyjádření zpracovatele stavebně konstrukčního řešení Ing. Felixe), a to včetně obsahu znaleckého posudku Ing. Kozumplíka. Nepochybně tedy vzal tento důkaz v potaz, byť již na jeho obsah poté výslovně nereagoval. Skutečnost, že tak explicitně neučinil, nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí – s ohledem na vše, co bylo již uvedeno shora (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-13, ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50, bod 17).

121.   Stavební úřad ozřejmil, z jakých důvodů nepovažuje za nutné a důvodné obstarat žalobci navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, který by se zabýval podrobněji vlivem zakládání Stavby na budovy žalobců, případně dalších objektů v blízkosti Záměru. Odborníky předpokládaná absence možnosti získat relevantní vstupy by dle Stavebního úřadu stejně vedla pouze k odhadu budoucí situace, nikoliv k jednoznačnému závěru. S tímto závěrem se krajský soud plně ztotožňuje.

122.   Stavební úřad následně odůvodnil, které z odborníky navrhovaných opatření zahrne do podmínek Stavby v rámci výrokové části rozhodnutí. Tyto podmínky považuje Stavební úřad za dostatečné pro zajištění ochrany stávajících objektů v okolí Stavby ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Také z obsahu této části odůvodnění je zřejmé, že Stavební úřad přihlédl i k podkladům předloženým žalobci, výslovně např. zmínil doporučení Ing. H.. Uzavřel, že podklady shromážděné v průběhu řízení vylučují zásadní statické narušení objektů v ulici X vlivem realizace Stavby. V podrobnostech soud odkazuje na tuto pasáž prvoinstančního rozhodnutí.

123.   Žalovaný se v napadeném rozhodnutí dané otázce věnoval na str. 50 až 52 v rámci vypořádání odvolacích námitek žalobců. Uvedl zejména to, že: „Některá rizika (hypotetické možnosti) nelze z povahy věci v hromadné městské zástavbě zcela vyloučit jinak než postupem při samotné výstavbě. Je odpovědností stavebníka postupovat tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku sousedů. S ohledem na zájmy účastníků v rámci svých možností stavební úřad realizaci záměru podmínil dodržením závazných podmínek směřujících k zabránění vzniku škod souvisejících s výstavbou, které jsou úměrná rizikům. Není potřeba stanovit podrobnější podmínky týkající se pilot. Nejbližší pilota je podle znaleckého posouzení vzdálena celých 26 m od nejbližší sousedí nemovitosti. Riziko poškození budov účastníků je i podle znaleckých posouzení možné stanoveným postupem vyloučit.

… Podmínky 30, 31 a 32 stanovené stavebním úřadem v rozhodnutí jsou pro ochranu okolní zástavby dostatečné. Pokud existují rizika pro okolní zástavbu, je nutné tato rizika omezit na co nejnižší mez, a to pomocí opatření, které je možné po stavebníkovi požadovat. Novou výstavbu však není možné zcela vyloučit. Stavební úřad tak stavebníka zavázal k přijetí opatření, která zajistí minimalizaci rizika narušení okolních objektů, především k pasportizaci objektů, k provedení kontrolní piloty a k monitoringu stavby po celou dobu geotechnikem. Stavební úřad dále zavázal stavebníka k minimalizaci zásahů do užívání sousedních pozemků a předcházení vzniku škod. Stanovené podmínky jsou dostatečnou zárukou, která sníží možná rizika na bezpečnou úroveň. S ohledem na vzdálenost více než 26 metrů není nezbytné stanovit předem místo, kde bude kontrolní pilota provedena. Toto místo bude vybráno po konzultaci s přizvaným geotechnikem. Odvolací správní orgán je přesvědčen, že stavební úřad udělal maximum pro zajištění majetku a práv účastníků řízení.“

124.   Z citovaného je zřejmé, že stavební úřady obou stupňů nepovažují míru statického ohrožení objektů žalobkyň nad úroveň stanovenou právními předpisy ani nad míru přiměřenou poměrům v jednoznačně městském prostředí. Obavy žalobců nemohou vyloučit právo Stavebníka na realizaci stavby.

125.   Jak už popsal krajský soud shora, pro účely stavebního řízení bylo zpracováno posouzení doc. Podolky a velmi podrobné vyjádření zpracovatele projektové dokumentace, které reagovaly na výtky vznášené žalobci v průběhu společného územního a stavebního řízení (vše založeno ve správním spise). V místě plánované realizace Stavby byl proveden geologický průzkum (IG a HG průzkum vypracovaný osobou s odbornou způsobilostí v inženýrské geologii a hydrogeologii RNDr. S. B. dne 6. 12. 2021) a stavební úřady vzaly v potaz i vyjádření Ing. F., autorizovaného inženýra pro statiku a dynamiku staveb, a další relevantní podklady.

126.   Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalobou napadené rozhodnutí stanovila pro Stavebníka následující povinnosti:

-    provedení pasportizace objektů ve X ulici;

-    provedení zkušení piloty, včetně oznámení stavebnímu úřadu za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby, a to jak po provedení první piloty, tak i po dokončení pilotáží a provedení základové desky;

-    provedení prohlídky stávajících objektů a srovnání stavu se stavem při pasportizaci objektů a oznámení výsledku srovnání stavebnímu úřadu;

-    provádět monitoring stavby a okolí včetně stávajících objektů v blízkosti stavby, a to po celou dobu realizace vrtů a zemních prací bude a za přítomnosti geotechnika, který při provádění vrtů určí, kdy při dosažení skalního podloží bude vrtání ukončeno, aby se zamezilo nadbytečnému vrtání do únosného skalního podloží a zbytečným otřesům, přičemž další případná konkrétní opatření pro provádění zemních prací navrhne před vlastní realizací prováděcí firma a její odborný geotechnik.

127.   Krajský soud zdůrazňuje, že tyto podmínky provádění Stavby reflektují mimo jiné i doporučení Ing. K. a Ing. H.. A zahrnují v sobě i realizaci zmíněné zkušební piloty, což např. doc. P. považoval za zcela nadstandardní opatření a nepovažoval je za nutné. 

128.   Krajský soud nemůže přisvědčit žalobcům, že se jedná o podmínky zcela obecné, které nejsou způsobilé předcházet případným negativním vlivům Stavby na jejich domy. Uvedené podmínky jsou natolik konkrétní, že zajišťují odborné a značně opatrné provedení zemních prací. Riziko vzniku škody na majetku žalobců je tak s ohledem na okolnosti minimální.

129.   Ve shodě se stavebními úřady obou stupňů je i soud tohoto názoru, že případné doplnění dokazování formou obstarání inženýrskogeologického průzkumu mimo pozemky dotčené Stavbou včetně podrobnějšího hodnocení těžitelnosti zemin a hornin není nutné, protože obavy žalobců by takový důkaz s největší mírou pravděpodobnosti stejně nebyl způsobilý jednoznačně rozptýlit. Žalobci v podstatě požadují, aby všechna případná nebezpečí, rizika či negativní vlivy, které mohou v souvislosti s realizací Stavebního záměru souviset, byly v úplnosti preventivně eliminovány, ale to nikdy u většiny staveb nebude fakticky možné, takový požadavek je nerealizovatelný.

130.   Důkazy stavebními úřady obstarané dle soudu eliminují nejasnosti a rizika spojená se založením Stavby ještě před zahájením její realizace (a to ať už ve vztahu k vrtání pilot, tak ve vztahu těžbě zemin a hornin) a naplňují tedy v tomto směru i požadavky soudní judikatury (žalobci citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 1 As 12/2014-135).

131.   Důvodnosti této žalobní námitky tak přisvědčit nemohl.

132.   Druhý žalobní bod obsahoval námitku nezákonnosti závazných stanovisek dotčených orgánů a dalších podkladových aktů, neboť ty byly dle žalobců vydány z důvodu systémové podjatosti podjatými osobami.

133.   V přezkoumávaném správním řízení byla totiž shledána nadkritická míra tzv. systémové podjatosti jak v případě osob tvořících Krajský úřad Kraje Vysočina, tak v případě osob tvořících Magistrát města Jihlavy. Dle žalobců tedy v případě všech zaměstnanců a úředních osob Magistrátu města Jihlavy panuje zcela reálné a bezprostřední podezření, že v důsledku jejich zaměstnaneckého, služebního či obdobného poměru se Statutárním městem Jihlavou byl jejich postoj při posuzování Záměru ovlivněn jinými než zákonnými hledisky, a to i při vydání závazných stanovisek a dalších správních aktů vydaných v přenesené působnosti.

134.   Žalovaný se dle nich k namítané nezákonnosti přezkoumávaných závazných stanovisek v podstatě nevyjádřil. Řada z revizních závazných stanovisek uvedenou odvolací námitku opominula, a stala se tak proto dle žalobců nepřezkoumatelnými. Zdůraznili, že v případě přezkoumávaných závazných stanovisek Magistrátu města Jihlavy se bezesporu nejedná o situaci, kdy by podjaté úřední osobě právní úprava v podstatě neposkytovala jinou možnost, jak jinak rozhodnout. Naopak podjatým úředním osobám právní úprava svěřovala široké možnosti, jak mohly věc posoudit. Žalovaný se také v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolací námitkou, že nezákonná z důvodu podjatosti jsou nejen závazná stanoviska, ale další akty Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Rozhodnutí je i z této příčiny dle žalobců nepřezkoumatelné.

135.   Krajský považuje za prvotní zodpovědět otázku, zda se rozhodnutí o tzv. systémové podjatosti, která byla v řízení vydána (uvedené je mezi účastníky řízení nesporné), mají bez dalšího (automaticky) vztahovat i na úřední osoby dotčených orgánů. V této souvislosti vyznívá poměrně přesvědčivě rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 16 A 75/2020-128, který žalobci opakovaně akcentovali a který na danou otázku odpověděl kladně.

136.   Tento závěr však zdejší krajský soud nesdílí, neboť vyloučení rozhodujících orgánů z důvodů tzv. systémové podjatosti se vztahuje ryze na pověřené úřední osoby, které působí u správního orgánu (zde stavebního úřadu) či nadřízeného správního orgánu (odvolacího stavebního úřadu), a které jsou nadány pravomocí a působností věc projednat a rozhodnout. Nesou tedy odpovědnost za výsledek správního řízení. Dotčené orgány nejsou nadány pravomocí a působností věc projednat a meritorně rozhodnout. Podávají sice ve věci tzv. závazná stanoviska, která jsou ve smyslu § 149 správního řádu závazná pro obsah následně vydávaného rozhodnutí, za výsledek rozhodnutí a jeho obsahovou podobu však ale stále nese odpovědnost správní orgán, který řízení vede (a v něm pověřená úřední osoba).

137.   Výše uvedené závěry jsou dle názoru krajského soudu zcela zřejmé z původního návrhu správního řádu, který předvídal řešení systémové podjatosti v § 131 odst. 1 a 2, dikce odstavce 1 stanovovala, že: „Má-li být rozhodováno o žádosti státu, kterou podává jeho organizační složka, která je věcně a místně příslušným správním orgánem, nebo o žádosti obce, kraje anebo jiné osoby, jejíž orgán je věcně a místně příslušným správním orgánem, provede řízení jiný správní orgán v obvodu nadřízeného správního orgánu, který nadřízený správní orgán určí usnesením, a to popřípadě i pro řízení, která mohou být v budoucnu zahájena. Tohoto ustanovení se nepožije na ústřední správní řady.“

138.   V původní dikci právní úpravy se hovoří o správních orgánech a správních řízeních. Nikoli tedy o dotčených orgánech a postupech podle části IV. správního řádu, dle kterého jsou vydávána závazná stanoviska či jiné úkony podle části IV. správního řádu.

139.   Reálně se však dikce námitky tzv. systémové podjatosti dostala do správního řádu až k 1. 11. 2019 v podobě ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, který zní: „Úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.“ Ve skutečnosti jde o legislativní vyjádření toho, co bylo do té doby judikováno správními soudy.

140.   Smysl systémové podjatosti zřetelněji plyne z původního a zamýšleného textu, jak měl být vložen do § 131 odst. 1 a 2 správního řádu a jak je výše citován. Systémová podjatost předvídá situace, kdy musí být z rozhodování určité věci vyloučeny všechny úřední osoby příslušného správního orgánu, včetně osoby stojící v čele úřadu, je-li překročena kritická míra systémového rizika podjatosti – tedy z důvodu, že v důsledku jejich zaměstnaneckého poměru k subjektu veřejné správy (např. k územnímu samosprávnému celku), který má k projednávané věci vztah, existuje reálné riziko, že by jejich postoj k věci mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými prostředky.

141.   Za skutečnosti, které by mohly způsobit výše uvedené ovlivnění jinými než zákonnými prostředky, lze považovat ty, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku. Takovými skutečnostmi mohou být jevy v politické či mediální sféře, zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob na určitém výsledku řízení, samotná povaha a podstata rozhodované věci či podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).

142.   U dotčených orgánů a zejména u aktů, které vydávají podle části IV. správního řádu, a priori nehrozí jejich podjatost ve smyslu výše uvedené tzv. systémové podjatosti. Správní orgán, který řízení vede, má povinnost, pokud se neztotožňuje se závěry závazného stanoviska, podat podnět k zahájení přezkumného řízení – k tomu srovnej § 149 odst. 8 správního řádu; nadřízené dotčené orgány mají povinnost přezkoumat odvolací námitky účastníků správního řízení postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu. A v neposlední řadě je to soud, který může přezkoumat k žalobní námitce obsah závazného stanoviska dle § 75 odst. 2 s ř. s. Dle názoru krajského soudu se tak rozhodnutí o systémové

143.   Krajský soud tak uzavírá, že dle jeho názoru se závěry o systémové podjatosti v posuzované věci nevztahují na pracovníky dotčených orgánů. Nutno také zdůraznit, že žalobci nenamítali u žádného z pracovníků dotčených orgánů důvody jejich osobní podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Jejich podjatost dovozovali vždy pouze z důvodů podjatosti systémové.

144.   Tu v průběhu správního řízení včas namítali. Dle názoru soudu tak učinil již žalobce b) v podání ze dne 25. 8. 2022, nepochybně pak všichni žalobci ve vyjádření k podkladům v podání ze dne 21. 4. 2023 (s podklady se seznámili 5. 4. 2023). To ostatně plyne i z prvoinstančního rozhodnutí, v němž Stavební úřad také vyhodnotil, že námitku systémové podjatosti všech úředních osob Magistrátu města Jihlavy a Krajského úřadu Kraje Vysočina podali žalobci v podání ze dne 21. 4. 2023, a následně na tuto skutečnost reagoval (viz str. 59-61 rozhodnutí Stavebního úřadu). Nelze tak souhlasit se žalovaným a Stavebníkem, že námitku podjatosti dotčených orgánů vznesli žalobci až v odvolání proti rozhodnutí Stavebního úřadu, tedy opožděně.  

145.   Je pravdou, že o námitce podjatosti dotčených orgánů vznesené žalobci v průběhu správního řízení zvlášť rozhodnuto nebylo, a to v rozporu s § 14 a § 154 správního řádu. Uvedené však nemusí a priori mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, respektive závazných podkladů, ze kterých toto vychází. Podjatost je nyní povinen posoudit na základě dané žalobní námitky žalobců sám krajský soud, neboť podjatost je objektivní stav, který rozhodnutí o ní toliko deklaruje. Povinností krajského soudu je proto se žalobci vznesenou námitkou podjatosti zabývat.

146.   Která závazná stanoviska považují žalobci za nezákonná z důvodu jejich vydání podjatými dotčenými orgány, žalobci specifikovali v doplnění žaloby ze dne 4. 4. 2024. Jde o tato závazná stanoviska:

- Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí, ze dne 23. 3. 2022, č.j. MMJ/OŽP/50867/2022-PIT – toto závazné stanovisko bylo potvrzeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4. 12. 2023, č. j. JMK 173933/2023

- Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí, ze dne 28. 3. 2022, č.j. MMJ/OŽP/46040/2022 - toto závazné stanovisko bylo částečně změněno, ale v podstatě potvrzeno, závazným stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 27. 11. 2023, č. j. JMK169213/2023

- Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 20. 4. 2022, č.j. MMJ/OD/68430/2022/PIT – v tomto případě se nejedná o závazné stanovisko, ale o prosté stanovisko – viz přípis Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 11. 2023, č. j. 149411/2023/KUSK-DOP/Bry

- Magistrátu města Jihlavy, stavebního úřadu, oddělní památkové péče, ze dne 27. 4. 2022, č.j. MMJ/SÚ/76697/2022-BuN – toto závazné stanovisko bylo zrušeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 27. 11. 2023, č. j. 149801/2023/KUSK

- Magistrátu města Jihlavy, stavebního úřadu, ze dne 6. 5. 2022, č.j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT – toto závazné stanovisko bylo potvrzeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK

- Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí, ze dne 25. 5. 2022, č.j. MMJ/OŽP/75442/2022-DJa – toto závazné stanovisko bylo potvrzeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 11. 2023, č. j. 148428/2023/KUSK

147.   Dále se dle žalobců mělo jednat o tyto další správní akty, které ze stejného důvodu považovali za nezákonné:

- vyjádření Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí, ze dne 21. 3. 2022, č.j. MMJ/OŽP/46041/2022

- souhrnné vyjádření Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 11. 4. 2022, č.j. KUJI 33082/2022, OZPZ 11/2022 Ča

- rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 19. 4. 2022, č.j. MMJ/OD/69896/2022-PIT – v tomto případě se nejedná o závazné stanovisko, ale o rozhodnutí dle § 25 odst. 6 písm. d) zákona o pozemních komunikacích – viz přípis Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 11. 2023, č. j. 149411/2023/KUSK-DOP/Bry

148.   Krajský soud zde zdůrazňuje, že závazná stanoviska, která byla jako dotčeným orgánem vydána Magistrátem města Jihlava, byla následně přezkoumána v odvolacím řízení postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu jinými nadřízenými dotčenými orgány, než Krajským úřadem Kraje Vysočina (Krajský úřad Středočeského kraje, Krajský úřad Jihomoravského kraje). Přezkumná závazná stanoviska prvoinstanční závazná stanoviska ve většině případů bez dalšího potvrdila, v jednom případě bylo závazné stanovisko doplněno.

149.   V reakci na obsah dané žalobní námitky soud ještě dodává, že nebylo povinností nadřízených dotčených orgánů, aby ve svých přezkumných závazných stanoviscích výslovně reagovaly na odvolací námitku nezákonnosti prvoinstančních závazných stanovisek z důvodu systémové podjatosti orgánu, který je vydal. Pokud tak některé z nich učinily, je to samozřejmě v pořádku, ale obecně nutno vycházet z předpokladu, že nadřízený dotčený orgán přezkoumává zákonnost odvoláním napadeného závazného stanoviska v rámci postupu dle § 149 odst. 7 správního řádu jako celek. Pokud tedy nadřízené dotčené orgány závazná stanoviska potvrdily, bezpochyby se tak stalo proto, že neshledaly jejich nezákonnost z žádného důvodu. Absence výslovné úvahy v tomto směru jejich nepřezkoumatelnost nevyvolává.

150.   Stejně tak je důležité zmínit, že dosud – v průběhu správního řízení a ani v rámci tohoto žalobního bodu – proti obsahu těchto přezkumných závazných stanovisek žalobci v zásadě nijak konkrétně nebrojili. Pokud se tak stalo v rámci dalších žalobních námitek (např. v případě závazných stanovisek orgánů územního plánování či orgánů státní památkové péče), bude se jimi krajský soud zabývat níže.

151.   Bez ohledu na shora uvedené krajský soud přesto sám přezkoumal (ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.), v mezích obecnosti daného žalobního bodu, obsah shora žalobci vymezených správních aktů (pokud nebyly zrušeny), které byly závazným podkladem pro přezkoumávané rozhodnutí, a dospěl k závěru, že všechny tyto podklady jsou přezkoumatelné, dostatečným, úplným a logickým způsobem odůvodněné. A to bez ohledu na skutečnost, že úřední osoby, které tyto závazné podklady vydávaly, musely v řadě případů aplikovat správní uvážení. V žádném z uvedených případů ale krajský soud neshledal, že by dotčený správní orgán zákonem stanovené meze správního uvážení překročil nebo jej zneužil (ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s.). Neshledal tak žádné jejich vady, které by tyto podklady činily nezákonnými (a jak už uvedl, žádné konkrétní výtky v tomto směru žalobci v zásadě nevznesli). A to tedy přestože byly vydány pracovníky Magistrátu města Jihlavy, tedy úřadu, u kterého byla shledána systémová podjatost. Tato skutečnost neměla na zákonnost závazných podkladových stanovisek přezkoumávaných rozhodnutí žádný negativní vliv. K obdobným závěrům ostatně dospěly postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu i nadřízené dotčené orgány (viz shora) a stejně tak postupem dle § 149 odst. 8 správního řádu žalovaný.

152.   Ve třetí žalobní námitce vytkli žalobci žalovanému, že překročil svoji působnost, pokud usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 151887/2022/KUSK, dle § 131 odst. 4 správního řádu delegoval věc na stavební úřad Městského úřadu Havlíčkův Brod, a to proto, že věc delegoval dle jejich mínění mimo svůj obvod – do obvodu jiného krajského úřadu. Pochybit mělo následně i Ministerstvo pro místní rozvoj, pokud svým rozhodnutím ze dne 10. 3. 2023, č. j. MMR-16764/2023-83, odvolání žalobce b) proti této delegaci zamítlo a postup žalovaného shledalo zákonným.

153.   Dle § 131 odst. 4 správního řádu nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob (§ 14) tohoto orgánu nebo členů orgánu, který rozhoduje ve sboru (dále jen "kolegiální orgán"), způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

154.   Za situace, kdy Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. MMR-68816/2022-83, konstatovalo, že ředitel Krajského úřadu Kraje Vysočina je z projednávání a rozhodování v daném řízení vyloučen z důvodu systémové podjatosti, kdy Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením ze dne 7. 12. 2022, č. j. MMR-78279/2022-83, pověřilo žalovaného v dané věci postavením orgánu druhého stupně, a kdy žalovaný usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. 151188/2022/KUSK, z projednávání a rozhodování věci vyloučil ředitele Magistrátu města Jihlava, bylo povinností žalovaného pověřit k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu § 131 odst. 4 správního řádu jiný věcně příslušný podřízený správní orgán „ve svém správním obvodu“. Žalovaný této své povinnosti dostál usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 151887/2022/KUSK, kterým dle § 131 odst. 4 správního řádu delegoval věc na stavební úřad Městského úřadu Havlíčkův Brod.

155.   Krajský soud se plně ztotožňuje s názorem Ministerstva pro místní rozvoj vysloveným v jeho rozhodnutí ze dne 10. 3. 2023, č. j. MMR-16764/2023-83, kterým zamítlo odvolání žalobců proti posledně označenému usnesení žalovaného a toto potvrdilo, že na základě této delegace se žalovaný stal pro dané správní řízení nadřízeným správním orgánem (ve smyslu § 178 správního řádu) namísto Krajského úřadu Kraje Vysočina. Podřízenými správními orgány „v - jeho obvodu“ (v rámci jeho působnosti) se tak pro dané správní řízení staly správní orgány ve správním obvodu Kraje Vysočina.

156.   Žalovaný tak postupoval v souladu s dikcí ustanovení § 131 odst. 4 správního řádu (před středníkem), pokud (za situace, že původní věcně a místně příslušný správní orgán – Magistrát města Jihlava – byl z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen) pověřil k projednání a rozhodnutí věci Městský úřad Havlíčkův Brod coby jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu. Tím současně dostál i dikci tohoto ustanovení za středníkem, protože se v případě Městského úřadu Havlíčkův Brod jedná o správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu (Magistrátu města Jihlava).

157.   Usnesení žalovaného ze dne 20. 12. 2022, č. j. 151887/2022/KUSK, tak nejenže není nicotné, jak namítali žalobce, protože jím žalovaný nepřekročil svoji pravomoc a byl k němu rovněž věcně a místně příslušný, ale není ani nezákonné. Jak krajský soud popsal, žalovaný postupoval při delegaci věci zcela ve shodě s ustanovením § 131 odst. 4 správního řádu. Ustanovení § 29 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jehož porušení žalobci v souvislosti s danou problematikou rovněž namítali, není pro posouzení dané otázky vůbec relevantní.

158.   Nicotnými, ani z toho důvodu nezákonnými potažmo nejsou ani rozhodnutí stavebních úřadů obou stupňů.

159.   Pokud soud neshledal shora popsaný postup žalovaného nezákonným, tím spíše jej nemohl shledal protiústavním. Tvrzení žalobců o porušení čl. 79 Ústavy, ovšem bez jakékoliv bližší argumentace, považuje krajský soud za zcela nepřiléhavé. 

160.   Otázka možné systémové podjatosti pracovníků Městského úřadu Havlíčkův Brod pak byla pravomocně vyřešena ve správním řízení usnesením žalovaného ze dne 20. 2. 2023, č. j. 027314/2023/KUSK, kterým starosta města Havlíčkův Brod nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování v daném řízení, proti kterému dle obsahu správního spisu ve výsledku nebyl podán opravný prostředek. Pro otevírání této problematiky ve správní žalobě tak již v přezkumném soudním řízení není prostor /viz § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. /.

161.   Čtvrtá žalobní námitka týkající se rozporu napadeného rozhodnutí s Územním plánem Jihlava sestávala ze 3 samostatných bodů (viz body 19. až 25. tohoto rozsudku).

162.   Prvý bod – Územní plán Jihlava (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí) stanoví pro konkrétní funkční plochy dodržení tzv. koeficientu zeleně, kterým se rozumí „Hodnota minimálně požadovaného podílu ploch zeleně (jejich horizontálního průmětu do půdorysu) k disponibilním pozemkům stavebního záměru a k ploše současně“ (viz str. 8 textové části Územního plánu Jihlava). Není sporu o tom, že Záměr se umisťuje (převážně) do funkční plochy OV.1 – plochy občanského vybavení – vzdělávání a výchova. Záměr ale zasahuje také na pozemek p. č. XA v k. ú. Jihlava, kde má být realizováno parkoviště a komunikace Záměru, který se nachází ve funkční ploše SC – plochy smíšené obytné – v centrech. Záměr dále zasahuje na pozemky p. č. XCH a XH v k. ú. ccc, kde mají být realizovány komunikace a chodník, které se nacházejí v ploše PV – plochy veřejných prostranství s převahou zpevněných ploch.

163.   Pro plochu OV.1 – plochy občanského vybavení – vzdělávání a výchova je územním plánem stanoven koeficient zeleně v hodnotě 0,3 (viz str. 70 textové části Územního plánu Jihlava). Žalobci namítají, že zastoupení zeleně v případě Záměru mělo být zkoumáno ve vztahu ke všem pro Záměr disponibilním pozemkům, na kterých se Záměr umisťuje. Tedy i ve vztahu k pozemkům p. č. XA, XCH a XH v k. ú. ccc. Orgány územního plánování, potažmo stavební úřady, však při výpočtu koeficientu zeleně vycházely pouze z výměr pozemků zařazených do funkční plochy OV.1 – plochy občanského vybavení – vzdělávání a výchova, čímž dle žalobců pochybily a hodnota koeficientu zeleně proto byla stanovena nesprávně.

164.   Krajský soud tento názor žalobců nesdílí.  Jak už shora uvedl, Územní plán Jihlava stanovuje pro ty které funkční plochy podmínky prostorového uspořádání, do nichž spadá i případné stanovení koeficientu zeleně ve smyslu jeho definice povedené v úvodních částech územního plánu. Ta stanoví, že se jedná o hodnotu minimálně požadovaného podílu ploch zeleně (jejich horizontálního průměru do půdorysu) k disponibilním pozemkům stavebního záměru a k ploše současně. Dle názoru krajského soudu není možno uvedené vykládat jinak, než že bude hodnota koeficientu zeleně vypočítávána vždy k té které funkční ploše, na níž bude stavební záměr umisťován. V rámci této funkční plochy pak budou zohledněny všechny disponibilní pozemky stavebního záměru, tedy pozemky, na nichž se bude stavební záměr nacházet. Za nelogický považuje názor žalobců, že by při vypočítávání hodnoty koeficientu zeleně pro určitou funkční plochu měla být zohledněna i výměra těch pozemků, na nichž se sice bude stavební záměr také nacházet, ale jsou územním plánem zařazeny do jiných funkčních ploch (které ani nemusí podmínku prostorového uspořádání v podobě stanovení koeficientu zeleně vůbec obsahovat; jako v posuzované věci funkční plocha PV – plochy veřejných prostranství s převahou zpevněných ploch).

165.   V tom se krajský soud plně shoduje i se závěry orgánů územního plánování. Je pravdou, že závazné stanovisko prvoinstančního orgánu územního plánování (Magistrátu města Jihlavy) ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT, se otázce koeficientu zeleně výslovně nevěnovalo, což je ovšem pochopitelné, protože v tu dobu ještě ohledně něho nebyla vznesena žádná námitka. Přezkumné (potvrzující) závazné stanovisko orgánu územního plánování Krajského úřadu středočeského kraje ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK, se k dané problematice vyjádřilo na str. 5 se závěrem, že pozemky p. č. XA, XCH a XH v k. ú. xxx se nenacházejí v ploše OV.1, proto je do plochy pro výpočet zeleně pravidel stanovených pro tuto funkční plochu nelze započítat. Ke stejnému závěru dospělo i Ministerstvo pro místní rozvoj ve sdělení ve věci podnětu k provedení přezkumného řízení shora citovaného závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. MMR-26571/2024-81 (kdy odůvodnilo, proč důvody k zahájení přezkumného řízení dle § 94 a násl. správního řádu neshledalo). Krajský soud proto uzavírá, že s žalobci namítaného důvodu Stavební záměr v rozporu s Územním plánem Jihlava není.

166.   Druhý bod – Žalobci namítali, že u pozemku p. č. XA v k. ú. xxx, který se dle Územního plánu Jihlava nachází ve funkční ploše SC – plochy smíšené obytné – v centrech, nebyl dodržen koeficient zeleně 0,3.

167.   Pro funkční plochu SC – plochy smíšené obytné – v centrech je Územním plánem Jihlava rovněž stanoven jako jedna z podmínek prostorového uspořádání koeficient zeleně 0,3 (viz str. 78 textové části Územního plánu Jihlava).  Tuto námitku vznesli žalobci až po seznámení se s podklady pro vydání odvolací rozhodnutí (v podání ze dne 18. 12. 2023). Krajský soud si ovšem nemyslí, že by se z toho důvodu touto námitkou neměl žalovaný zabývat. Dle soudu jde o otázku souladu napadeného rozhodnutí s právními předpisy (mezi něž nutno započítat i soulad napadeného rozhodnutí s územním plánem), který odvolací orgán dle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává bez ohledu na obsah odvolacích námitek.

168.   Že se k dané námitce výslovně nevyjádřily orgány územního plánování ve svých závazných stanoviscích jim nelze vytknout, protože v době jejich vypracování ještě žalobci tuto námitku nevznesli. Dané otázce se nevěnoval ani žalovaný v napadeném rozhodnutí. Z obsahu závazných stanovisek orgánů územního plánování obou stupňů, jakož potažmo i z rozhodnutí stavebních úřadů obou stupňů, je však zřejmý závěr, že Stavební záměr je v souladu se všemi ustanoveními Územního plánu Jihlava.

169.   Tomuto výslednému závěru musí krajský soud přisvědčit i pokud jde koeficient zeleně stran pozemku p. č.  XA v k. ú. xxx zařazeného do funkční plochy SC – plochy smíšené obytné – v centrech. Ten sice nebyl v případě Záměru u tohoto pozemku dodržen (ta část pozemku, na níž se Záměr nachází, je zastavěna zcela, koeficient zeleně je tedy 0), ale takový postup Územní plán Jihlava umožňuje. Na str. 53 své textové části stanoví, že koeficient zeleně lze v odůvodněných a výjimečných případech snížit v plochách kompaktní zástavby, pokud by v důsledku požadovaného zastoupení zeleně vznikala nevhodná urbanistická nebo architektonická řešení (v případech zástavby nároží nebo proluky v blokové zástavbě, z důvodu specifických podmínek a požadavků v území apod.). Co považuje v souvislosti s tím krajský soud za významné, je skutečnost plynoucí jak z projektové dokumentace, tak např. z obsahu sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ve věci podnětu k provedení přezkumného řízení shora citovaného závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. MMR-26571/2024-81 (kdy odůvodnilo, proč důvody k zahájení přezkumného řízení dle § 94 a násl. správního řádu neshledalo). A to, že v daném případě Stavební záměr plně přebírá současné řešení daného pozemku, na němž je v současné době parkoviště a plochy, které jsou převážně vydlážděny. Tento závěr o současné podobě pozemku p. č. XA v k. ú. xxx žalobci nikterak nezpochybnili. Dle Záměru má být na tento pozemek rovněž umístěno parkoviště a komunikace spojené se Záměrem. I z tohoto důvodu nutno dle krajského soudu dospět k závěru, že podmínky prostorového uspořádání pro plochu SC – plochy smíšené obytné – v centrech jsou splněny, přestože byl koeficient zeleně snížen na 0.

170.   Dle krajského soudu je tak spolehlivě prokázáno, že řešení a podoba tohoto pozemku stanovené Stavebním záměrem plně odpovídají jeho současnému faktickému řešení a podobě (kdy se na něm také žádná zeleň nenachází). V důsledku napadeného rozhodnutí tak k dotčení žádného veřejného práva žalobců fakticky nedochází, současná podoba pozemku se realizací Stavebního záměru z pohledu (ne)existence zeleně na něm nikterak nezmění. 

171.   Třetí bod – V něm se žalobci opět vracejí ke správnosti výpočtu hodnoty koeficientu zeleně ve funkční ploše OV.1 – plochy občanského vybavení – vzdělávání a výchova. Tvrdí, že i kdyby do výpočtu nebyla zahrnuta i výměra pozemků zasažených Záměrem, ale zařazených do jiných funkčních ploch (viz prvý bod), i pak nebyl koeficient zeleně ve výši 0,3 podle jejich výpočtů naplněn.

172.   Z obsahu správního spisu plyne, že v reakci na tuto žalobní námitku předložil Stavebník žalovanému v odvolacím řízení formou příloh svého podání ze dne 17. 10. 2023 sken situačního výkresu ploch zeleně a z něho vyplývající výpočet hodnoty koeficientu zeleně ve funkční ploše OV.1 – plochy občanského vybavení – vzdělávání a výchova (podle kterého plocha zeleně tvoří 31,4 % výměry). Tento údaj aproboval i Krajský úřad Středočeského kraje ve svém potvrzujícím přezkumném závazném stanovisku ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK, potažmo žalovaný v napadeném rozhodnutí.

173.   Na to žalobci v podání ze dne 18. 12. 2023, poté, co se seznámili s podklady pro vydání odvolacího rozhodnutí, zareagovali předložením vlastního výpočtu ploch zeleně pro výpočet koeficientu zeleně, podle něhož plocha zeleně tvoří pouze 29, 4% výměry.

174.   Z obsahu Územního plánu Jihlava (viz str. 53 jeho textové části) plyne, že pro účely výpočtu koeficientu zeleně se stanovuje minimální započitatelná plocha zeleně 9 m2 (v minimální šířce 2 m).  Z této dikce krajský soud dovozuje, že pro výpočet koeficientu zeleně se nepočítají pozemky menší než 9 m2, které jsou současně užší než 2 m. Z této premisy vycházel při svém výpočtu (jak je patrno ze shora zmíněného skenu) i Stavebník, potažmo orgány územního plánování a stavební úřady. Žalobci při svém výpočtu (nikterak autorizovaném) nezapočítávali do plochy zeleně i pozemky, které sice byly užší než 2 m, ale měly výměru větší než 9 m2. Tento postup výpočtu hodnoty koeficientu zeleně ovšem krajský soud nepovažuje za správný, neboť nemá oporu ve znění Územního plánu Jihlava.

175.   Krajský soud proto uzavírá, že žádný z bodů třetí žalobní námitky neshledal důvodným. Žalobcům tak nelze přisvědčit, že by Stavební záměr byl z důvodů jimi tvrzených v rozporu s Územním plánem Jihlava. 

176.   Pátá žalobní námitka obsahovala tvrzení žalobců o rozporu Záměru s Územní studií. Žalobci Záměru v souvislosti s tím vytýkali v podstatě to, že opustil podobu zelené střechy hlavního objektu, když místo toho se má na střeše kampusu nacházet kačírek a fotovoltaické panely. 

177.   Dle § 25 stavebního zákona tvoří územně plánovací podklady územně analytické podklady, které zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území a územní studie, které ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území. Dle § 30 odst. 1 stavebního zákona územní studie navrhuje, prověřuje a posuzuje možná řešení vybraných problémů, případně úprav nebo rozvoj některých funkčních systémů v území, například veřejné infrastruktury, územního systému ekologické stability, které by mohly významně ovlivňovat nebo podmiňovat využití a uspořádání území nebo jejich vybraných částí.

178.   Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 As 191/2014-26, má územní studie povahu neformálního odborného podkladu určeného k ověření požadavků na ochranu hodnot území, k navržení, prověření a posouzení záměrů na změny v jeho využití, variant řešení vybraných problémů a úprav nebo rozvoje některých funkčních systémů v území Územní studie je tedy, na rozdíl od územně plánovací dokumentace, nezávazná. To znamená, správní orgán při rozhodování v dotčeném území není územní studií vázán. V rozsudku ze dne 28. 8.2023, č. j. 54 A 34/2023-83 vyslovil Krajský soud v Praze názor, že územní studie je neopominutelným podkladem pro rozhodování v území, ale právně nezávazným. Při rozhodování v území je nutné se územní studií vždy zabývat a odůvodnit, jak byla zohledněna. Pokud z následného projednání záměru vyplyne, že existuje řešení vhodnější z hlediska ochrany a koordinace veřejných zájmů v území, než je řešení navržené územní studií, může se stavební úřad od řešení navrženého v územní studii odchýlit, ale musí to vždy řádně odůvodnit.

179.   Dle názoru krajského soudu jak orgány územního plánování ve svých závazných stanoviscích, tak stavební úřady, shora uvedeným požadavkům vymezeným judikaturou správních soudů dostály, byť samozřejmě vždy si lze představit, že ta která argumentace by mohla být ještě podrobnější. Závazné stanovisko orgánu územního plánování I. stupně (Magistrátu města Jihlavy) ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT, existenci Územní studie neopominulo se závěrem, že urbanistické a architektonické řešení Záměru se o ni opírá a respektuje podíl vzrostlé zelně. Prvoinstanční rozhodnutí Stavebního úřadu se danou problematikou zabývalo na str. 56–57 s tím, že Záměr je s Územní studií v souladu. Potvrzující přezkumné stanovisko nadřízené orgánu územního plánování (Krajského úřadu Středočeského kraje) ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK, akceptovalo, že vzhledem k situaci v energetice nemá střecha podobu střechy vegetační, ale je osazena fotovoltaickými panely, když pro retenci dešťových vod bylo navrženo na střeše souvrství, které částečně zadrží a zpomalí odtok vody ze střechy, což napomůže zlepšení mikroklimatu uvnitř i v okolí stavby. Záměr funkčně i objemově odpovídá návrhu objektu A1 ve variantě B Územní studie. S těmito závěry se ztotožnil i žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí (str. 13–14).

180.   Podstata dané námitky spočívá v tom, že Stavební záměr se odchyluje od požadavků Územní studie v podstatě v jednom významnějším aspektu, a to v řešení a podobě střechy objektu kampusu v souvislosti s retencí dešťových vod. Ta měla být dle Územní studie střechou vegetační právě s ohledem na jejich optimální zadržování. Stavebník se rozhodl (bezpochyby i s přihlédnutím k veřejnému zájmu na výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů) k tomu, že střechu osadí fotovoltaickými panely (ostatně s jejich existencí počítala, byť v poněkud jiné podobě, i Územní studie – str.  30-31). Aby byla za této situace zabezpečena dostatečná retence dešťových vod, bude na střeše střešní souvrství za použití geotextilie a kačírku, které by mělo vodu zdržet a odtok dešťových vod zpomalit.

181.   Krajský soud je s ohledem na shora uvedené toho názoru, že Stavební záměr v rozporu s Územní studií není. Odchyluje se od ní v podstatě pouze v jednom shora popsaném aspektu, jinak variantu B Územní studie respektuje a plně z ní vychází. Onu jednu shora popsanou odchylku od Územní studie pak orgány územního plánování, a i stavební úřady, dobře popsaly a dostatečným a pochopitelným způsobem (zejména s důrazem na nepopiratelnou existenci veřejného zájmu na ekologických a obnovitelných formách výroby elektrické energie) odůvodnily, proč k této odchylce bylo na místě přistoupit, proč je nové řešení oproti původnímu předpokladu obsaženému v Územní studii vhodnější, když současně zásadně nenarušuje ani veřejný zájem na dostatečné a účinné retenci dešťových vod.  Nedošlo tak ani k rozporu Stavby s cíli a úkoly územního plánování vymezenými v §§ 18 a 19 stavebního zákona, jak namítali žalobci.   

182.   S předchozí námitkou do značné míry úzce souvisí i šestá žalobní námitka, jejíž podstatou bylo tvrzení žalobců, že likvidace srážkových vod u Stavebního záměru byla vyřešena v rozporu s právními předpisy.

183.   Dle § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání je stavebník povinen podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním odpadních vod kanalizací k tomu určenou. … Dále je stavebník povinen zabezpečit omezení odtoku povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen "srážková voda") akumulací a následným využitím, popřípadě vsakováním na pozemku, výparem, anebo, není-li žádný z těchto způsobů omezení odtoku srážkových vod možný nebo dostatečný, jejich zadržováním a řízeným odváděním nebo kombinací těchto způsobů.

184.   Dle § 20 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, se stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno hospodaření se srážkovými vodami jejich

1. akumulací s následným využitím, vsakováním nebo výparem, pokud to hydrogeologické poměry, velikost pozemku a jeho výhledové využití umožňují a pokud nejsou vsakováním ohroženy okolní stavby nebo pozemky,

2. odváděním do vod povrchových prostřednictvím dešťové kanalizace, pokud jejich akumulace s následným využitím, vsakováním nebo výparem není možná, nebo

3. regulovaným odváděním do jednotné kanalizace, není-li možné odvádění do vod povrchových.

185.   Z porovnání shora citovaných textů vodního zákona a vyhlášky č. 501/2006 Sb. není možné přisvědčit názoru žalobců, že citované ustanovení vyhlášky stanoví posloupnost likvidace srážkových vod. Vždyť v citovaném ustanovení vodního zákona je pořadí způsobů zabezpečení odtoku srážkových vod stanoveno odlišně. Jednotlivé způsoby hospodaření se srážkovými vodami je tak nutno vnímat v zásadě jako rovnocenné.

186.   Otázkou likvidace dešťových vod se v prvé řadě zabývala závěrečná zpráva IG a HG průzkumu RNDr. Stanislava Březiny ze dne 6. 12. 2021, č. 21-819-21. Forma likvidace srážkových vod byla navržena zejména s přihlédnutím k jejím závěrům, jak zdůraznil i Stavební úřad. Ta stanovila, že likvidace formou zasakování není u Záměru možná (což ostatně nikterak nezpochybňují ani žalobci) a že je nutno volit formu akumulace dešťových vod s jejich následným využitím. Z projektové dokumentace plyne, že pro akumulaci a retenci dešťových vod, včetně jejich využití pro intenzivní zálivku okolních zelených ploch a údržbu neodvodňovaných povrchů, je navrženo realizovat vnější (a vnitřní) dešťovou kanalizaci s odvedením dešťové vody do 4 vzájemně propojených plastových podzemních jímek, které budou umístěny pod parkovací plochou. K těmto akumulačním/retenčním jímkám s objemem 80 m3 bude potrubím připojena menší jímka o objemu 8 m3, která bude využívána kromě retenčního odtoku též k odběru vody pro zálivkový systém.

187.   Stran dané problematiky bylo v návaznosti na řešení obsažené v projektové dokumentaci vypracováno závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy, konkrétně se jedná o závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy ze dne 25. 5. 2022, č. j. MMJ/OŽP/75442/2022-DJ. To stanovilo konkrétní podmínky, za kterých bude Záměr možný s tím, že při jejich splnění Stavba nebude v rozporu se zájmy vodního hospodářství. Přezkumné závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgány (Krajského úřadu Středočeského kraje) ze dne 24. 11. 2023, č. j. 148428/2023/KUSK, závazné stanovisko I. stupně potvrdilo. Podobou Stavebního záměru z hlediska zájmů chráněných vodním zákonem se zabývalo velmi podrobně na str. 2 až 6, v podrobnostech na ně krajský soud odkazuje. Následně se zabývalo i odvolacími námitkami, v případě žalobců se však jednalo pouze o odvolací námitku týkající se systémové podjatosti pracovníků Magistrátu města Jihlavy, který závazné stanovisko vydal.

188.   V odvolání totiž žalobci námitku rozporu likvidace srážkových vod s právními předpisy nevznesli. Stalo se tak až v podání ze dne 18. 12. 2023, tedy po seznámení se s podklady pro odvolací rozhodnutí. Žalovaný je toho názoru, že by se touto námitkou žalobců již zabývat nemusel, protože byla vznesena opožděně. S tímto názorem krajský soud nesouhlasí, protože se jednalo o námitku směřující do rozporu rozhodnutí s právními předpisy, který je odvolací orgán povinen dle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumat bez ohledu na obsah odvolacích námitek.

189.   Podstatné ale je, že fakticky k posouzení této námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí přistoupil, když se danou problematikou zaobíral na str. 20 až 27 napadeného rozhodnutí. A to dle názoru soudu způsobem zcela přezkoumatelným a podrobným, když nejenže akcentoval (a to zcela správně a důvodně) závěry shora uvedených závazných stanovisek dotčených vodoprávních úřadů, ale vrátil se i k obsahu IG a HG průzkumu RNDr. Stanislava Březiny a neopomněl ani vyjádření dalších subjektů, např. Povodí Moravy, státního podniku, či Služeb města Jihlavy s. r. o. V podrobnostech odkazuje krajský soud na předmětnou pasáž napadeného rozhodnutí, se závěry tam obsaženými se ztotožňuje.

190.   Se žalobci nelze souhlasit ani v tom, že závazná stanoviska dotčených orgánů a rozhodnutí stavebních úřadů jsou nepřezkoumatelná, protože se vůbec nezmínila o možnosti retence vod formou výparu. Pokud tuto možnost retence srážkových vod nezmínil ve své zprávě o IG a HG průzkumu RNDr. S. B., ani dotčené vodoprávní orgány, lze z toho implicitně dovodit, že takové řešení v úvahu nepřicházelo, resp. by bylo neefektivní. Bude realizována akumulace srážkových vod formou retenčních nádrží, ze shora uvedených podkladů plyne, že větší množství vody akumulovat vhodné není. Polemika žalobců, že retenční nádrže jsou malé, že je jejich kapacita nedostatečná, či že bude vody odtékat zejména při silnějších deštích do kanalizace nadbytek, nutno vnímat jako laické a ničím nepodložené názory, které neshledal soud způsobilými zpochybnit závěry vodoprávních úřadů.  

191.   Sedmá žalobní námitka se týkala problematiky obtěžování pohledem, neboť dle žalobců imise pohledem ze Záměru na jejich nemovitosti jsou dle § 1013 občanského zákoníku nepřiměřené místním poměrům a budou podstatně omezovat jejich užívání. Jedná se tedy o námitku občanskoprávní povahy.

192.   Pokud jde o vypořádání občanskoprávních námitek, obecně platí, že i těmito námitkami účastníků (zpravidla sousedů) se musí stavební úřad zabývat a posoudit je podle veřejnoprávních předpisů (výjimkou jsou námitky týkající se existence nebo rozsahu vlastnických práv a věcných práv). K výše uvedenému srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 9. 11. 2011, č. j. Konf 63/2011–5.

193.   Platí, že občanskoprávní námitky je možné vypořádat tak, že tyto stavební úřad zamítne jako opožděné (k tomu srov. např. § 89, § 112 nebo § 114 a další stavebního zákona), nebo ohledně těch, které se týkají existence či rozsahu vlastnických či jiných věcných práv, stavební úřad účastníka vyzve, aby se obrátil na civilní soud, a své řízení přeruší, anebo je věcně projedná a vypořádá.

194.   V posledním výše nastíněném případě se potom nabízí otázka, v jakém rozsahu a podle jakých předpisů tyto námitky vypořádat. V judikatuře správních soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, převažuje názor, že tyto soukromoprávní námitky stavební úřad vypořádá, avšak učiní tak s ohledem na dikci § 20 - § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a s tím související judikaturu ohledně tzv. pohody bydlení (nově byl tento termín nahrazen termínem „kvalita prostředí“). Objevují se však i názory, že tyto námitky mají být vypořádány rovněž ve smyslu § 1013 o. z. (pokud jsou v námitkách tvrzeny budoucí imise související se záměrem) – k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014–36, a ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37.

195.   Krajský soud se na tomto místě nechce vyjadřovat k tomu, který z výše uvedených postupů je správnější (nadto za situace, kdy se v judikatuře objevují obě názorové varianty), je však nutné podotknout, že judikatura Nejvyššího správního soudu, byť v marginálnějším měřítku, připouští, že je povinností stavebních úřadů zabývat se soukromoprávními námitkami i z pohledu § 1013 o. z. Krajský soud se tedy bude dále zabývat otázkou, zda takovému vypořádání, tedy vypořádání občanskoprávních námitek žalobce  - týkajících se tzv. budoucích imisí souvisejících se záměrem – bylo dáno zadost ve smyslu požadavku na tzv. kvalitu prostředí a následně i ve smyslu § 1013 o. z.

196.   Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37, plyne, že správný postup by měl být takový, že stavební úřad nejprve občanskoprávní námitku, na jejímž řešení se účastníci nedokázali dohodnout, posoudí z hlediska veřejného práva, tj. „na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem“ (§ 89 odst. 6 věta první a § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona). Pokud neshledá rozpor s veřejným právem, který by bránil umístění stavby do území nebo jejímu povolení, učiní si následně o důvodnosti občanskoprávní námitky úsudek, aby mohl rozhodnout ve věci samé (§ 89 odst. 6 věta druhá a § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, v posuzovaném případě § 94n odst. 3 a 4 stavebního zákona). Stavební zákon neuvádí, podle jakých dalších kritérií si má stavební úřad svůj úsudek učinit, nicméně je nasnadě, že stavební úřad musí zahrnout do své úvahy i soukromoprávní hlediska. V první řadě se nabízí aplikovat analogicky výše citovaný § 1013 o. z., byť ten striktně vzato dopadá jen na imise již existující (tj. reálně působící), nikoliv na emise budoucí (tj. jen předpokládané). Úkolem stavebního úřadu tudíž je, jakkoliv se jedná o orgán státní správy, a nikoliv obecný soud, aby na základě námitky uplatněné v řízení o umístění či povolení stavby posoudil, zda stavebník nehodlá přivádět imise přímo na pozemek jiného vlastníka (tzv. přímé imise), což § 1013 odst. 1 o. z., výslovně zapovídá. Zejména pak musí zvážit, zda nehrozí, že imise budou na pozemek jiného vlastníka vnikat samovolně (tzv. nepřímé imise) v míře nepřiměřené místním poměrům, přičemž budou podstatně omezovat obvyklé užívání sousedního pozemku. Stavbu, která by měla takto intenzivní negativní účinky na okolí, by stavební úřad do území neměl vpustit nebo by měl ke snížení těchto dopadů stanovit omezující podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005–116, č. 850/2006 Sb. NSS.).

197.   V posuzované věci vznesli žalobci námitku obtěžování pohledem v podstatě ve stejné podobě jako v žalobě již v rámci námitek podaných v řízení před Stavebním úřadem. Velmi podrobně se jimi proto již zabýval Stavební úřad ve svém rozhodnutí na str. 35–41. Shrnul vyjádření účastníků řízení a s evidentní dobrou znalostí dané lokality popsal i opatření k ochraně soukromí, která na svých nemovitostech již vlastníci v minulosti provedli bez ohledu na společné řízení o umístění a povolení Stavby.

198.   Následně posuzoval věc z hlediska veřejného práva, když akcentoval zejména dodržení odstupových vzdáleností mezi Stavbou a domy žalobců dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů; přihlédl i k požadavkům závazných stanovisek (viz zejména str. 38 a 40 rozhodnutí). Rozpor Stavebního záměru s veřejným právem neshledal. Proti těmto závěrům žalobci ani nebrojili.

199.   Stavební úřad si dále učinil úsudek o důvodnosti občanskoprávních námitek žalobců, a to dle soudu způsobem přezkoumatelným, pečlivým a velmi podrobným, který vyústil v logicky odůvodněný závěr, že Záměr, pokud jde o imise pohledem, nebude nemovitosti žalobců zatěžovat v míře nepřiměřené místním poměrům, a nebude tak podstatně omezovat jejich obvyklé užívání.

200.   Krajský soud považuje za nadbytečné tuto rozsáhlou pasáž prvoinstančního rozhodnutí opisovat v úplnosti, neboť ji účastníci řízení a osoby na něm zúčastněné dobře znají. V podrobnostech proto na závěry Stavebního úřadu stran dané problematiky odkazuje, neboť se s nimi plně ztotožňuje.

201.   Zdůrazní proto pouze ty aspekty, které ze svého pohledu považuje za stěžejní. Předně poukazuje na vzdálenost mezi Stavbou a rodinnými domy žalobců (26 m) a mezi Stavbou a uliční hranicí jejich pozemků (více jak 21 m). Ve shodě se Stavebním úřadem i soud považuje tyto vzdálenosti za dostatečné k zachování soukromí žalobců. Na severní straně Stavby se budou nacházet přístupová schodiště a pavlače popsané žalobci (viz bod 36. tohoto rozsudku). S nimi se ovšem soud nemůže ztotožnit v tom, že by se mělo jednat o „soustavu pozorovatelen“, z nichž budou studenti či ostatní návštěvníci kolejí cíleně nahlížet do jejich soukromí.  To je opravdu ničím nepodložená spekulace žalobců, takové chování uvedených osob je skutečně zcela nepravděpodobné. Samozřejmě, že z přístupových schodišť a pavlačí bude vidět na nemovitosti žalobců, k prokázání této nesporné skutečnosti není třeba žádných nákresů. Skutečně si ale žalobci myslí, že se na těchto přístupových schodištích a pavlačích bude odehrávat společenský život studentů bydlících v kolejích? Resp. že by jeho součástí mohlo být jejich cílené pozorování? Pro to přece neexistuje jediný rozumný důvod. Pokoje studentů s krytými terasami, venkovní dřevěné terasy a travnaté plochy, kde budou studenti pobývat drtivou většinu času a kde lze jejich společenské aktivity očekávat, jsou naopak orientovány na opačnou (jižní) stranu Stavby, tedy tu, která je odvrácena od nemovitostí žalobkyň.

202.   V podrobnostech soud znovu opakovaně odkazuje jak na prvoinstanční rozhodnutí, tak na rozhodnutí žalovaného, který se dané problematice v reakci na odvolací námitky přiléhavě věnoval na str. 52 a 53 svého rozhodnutí. 

203.   Krajský soud dodává, že v zástavbě rodinných domů nelze zásahy do soukromí zcela vyloučit nikdy. Vlastníkům sousedních nemovitostí pak nenáleží ochrana před všemi těmito zásahy, nýbrž pouze před zásahy excesivními. Zároveň vlastníci nemovitostí nemají právo na to, aby zůstaly poměry v okolí neměnné, a oni tak byli chráněni před jakýmikoliv změnami v dotčeném území. Pouze skutečnost, že na sousedním pozemku po určitou dobu nebyla postavena žádná stavba, neznamená, že by realizace Stavebního záměru v budoucnu byla zcela vyloučena. Ano, není pochyb o tom, že v určité míře lze očekávat negativní vliv Stavby na své okolí. Ale dle soudu zejména z obsahu projektové dokumentace, která stanovuje její podobu, a z popisu dané lokality provedeného Stavebním úřadem není umístění Stavby do daného území městské zástavby jakkoliv excesivní. Tento závěr nebyly způsobilé zvrátit ani žalobní tvrzení a obavy žalobců v nich vyjádřené. Žalobci nebudou Záměrem rušeni v míře nepřiměřené místním poměrům, a nedojde tak ani k významnému narušení kvality prostředí v dané oblasti. 

204.   Osmá žalobní námitka byla do určité míry rovněž soukromoprávní povahy, žalobci v ní namítali nadměrné zastínění jejich nemovitostí, ztrátu výhledu a oblohové složky. Zdůraznili, že jejich výhrady nešlo přejít pouze odkazem na studii zastínění předloženou Stavebníkem, neboť tato dokládá pouze splnění technických norem. Stavba je podle nich nepřiměřená místním poměrům.

205.   Žalobci se tak primárně dovolávali nezákonnosti rozhodnutí stavebních úřadů obou stupňů, neboť tyto se dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s občanskoprávními námitkami vznesenými žalobci v průběhu stavebního (společného) řízení a v odvolacích námitkách, respektive se s nimi nevypořádaly ve smyslu § 1013 občanského zákoníku. Klíčová námitka žalobců motivující jejich odpor proti umístění a povolení Záměru představuje negativní vlivy spojené s jeho realizací. Žalobci se obávají, že dojde k zastínění jejich nemovitostí, které bude zapříčiněno realizací Stavby, že dojde ke ztrátě současného výhledu a ve spojení s tím i k omezení oblohové složky. Zároveň mají za to, že tato budoucí imise vybočuje z poměrů v daném místě nastavených.

206.   Pokud jde o ono vypořádání občanskoprávních námitek, obecně platí vše, co již krajský soud uvedl shora v rámci vypořádání sedmé žalobní námitky.

207.   Stavební úřad se danou problematikou velmi podrobně zabýval na str. 44 až 48 svého rozhodnutí, když akcentoval zejména obsah Studie denního osvětlení a proslunění od Ing. . K., Fyzikálně technická analýza staveb z března 2022 včetně dodatku I – zastínění okolních pozemků z července 2022.

208.   Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí uvedené námitce žalobců věnoval na stranách 53 a 54, kde se danými otázkami – stran veřejnoprávní regulace – podrobně zaobíral. Kritéria pro úsudek stavebního úřadu o občanskoprávní (soukromoprávní) námitce v praxi do značné míry splývají s posuzováním zachování kvality prostředí (dříve „pohody bydlení“) podle § 20 a § 25 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využití území, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 1/2007–104 ze dne 25. 7. 2007 nebo č. j. 8 As 27/2012–113 ze dne 1. 11. 2012, č. 2776/2013 Sb. NSS). Povinnost zachovat kvalitu prostředí je sice veřejnoprávní požadavek zahrnující celé okolí stavby a projevující se zejména v odstupech od okolních staveb, jejichž dodržení musí stavební úřad hodnotit z moci úřední (tedy i bez námitky účastníka řízení), zatímco možný negativní vliv stavebního záměru na způsob užívání konkrétní sousední nemovitosti zkoumá stavební úřad pouze na základě občanskoprávní námitky dotčeného vlastníka, nicméně i tak je zjevné, že veřejnoprávní a soukromoprávní hlediska při posuzování budoucích stavebních záměrů se do jisté míry překrývají. Zpravidla tedy nelze požadovat po stavebních úřadech, aby je striktně odlišovaly.

209.   Z hlediska veřejnoprávního poukázal žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na to, že „Stavba se svojí výškou nepřesahuje výšku povolenou územním plánem, kdy v ploše JI-OV-1 je výšková regulace zástavby uvolněna na 18 m (viz výkres výškové regulace). Délka stavby je obdobná jako byla předchozí zástavby. … Stavební úřad se touto námitkou řádně zabýval a na str. 48 rozhodnutí uvedl, že „považuje spolu se zástupcem žadatele obsah Studie denního oslunění, proslunění, včetně Dodatku 1 – stínění okolních pozemků, metody a závěry v ní uvedené za standardní, vypovídající a řádně odůvodněné. Stavení úřad nepovažoval za důvodné s ohledem na výše uvedené požadovat vypracování nového elaborátu posuzujícího denní osvětlení, proslunění a zastínění pozemků. Míra stínění stávající zástavby novým objektem kolejí odpovídá městskému prostředí, je dle názoru stavebního úřadu s ohledem na výškový regulativ plochy JI-OV-1 očekávaná. … Úvaha stavebního úřadu není rozporná s předpisy ani ustálenou judikaturou správních soudů. Odvolací správní orgán k tomu doplňuje, že stavba splňuje i požadavek na tzv. „překlopenou výšku“ dle ust. § 25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, kdy je stanoveno: „jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.“. Navržená stavba vyhovuje tomuto požadavku, a proto i posouzení zastínění sousedních staveb je přiměřené poměrům v území. Při hodnocení důvodnosti námitek proti samotnému umístění stavby vycházel odvolací správní orgán také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145, vycházejícího z unesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS, jehož podstatou je právní názor, podle nějž má-li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru), musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. Aplikováno na nyní projednávanou věc, pokud účastníci řízení apriori nesouhlasí s hmotou posuzované stavby, ačkoliv v zásadě odpovídá stavbě jí v území předcházející, měli tak namítat předně při pořizování územně plánovací dokumentace, kde byl dán prostor pro vypořádání takové námitky na rozdíl od nynějšího územního řízení (viz § 89 odst. 2 stavebního zákona), ve kterém jsou posuzovány již konkrétní vlivy navržené stavby na okolní území.“

210.   Pokud jde o vypořádání námitky žalobců stran zastínění, ztráty výhledu a oblohové složky z pohledu soukromoprávních regulací, zde explicitní vypořádání této otázky v žalobou napadeném rozhodnutí absentuje. Na druhou stranu, jak je uvedeno ve výše citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, explicitní vypořádání takové námitky není potřeba (ani explicitní rozdělení jejího vypořádání na veřejnoprávní a soukromoprávní rovinu). Stejně tak je podstatné, že ono vypořádání – veřejnoprávní a soukromoprávní – se v určitých aspektech a souvislostech mohou zásadně překrývat. Tak je tomu dle názoru krajského soudu i v tomto případě. Žalovaný se velmi podrobně vypořádával s problematikou zastínění s ohledem na veřejnoprávní regulaci a ve vztahu k té soukromé de facto odkázal na obsah územního plánu. Výška zamýšlené Stavby je totiž v souladu s územním plánem (žalobci tak proti této regulaci – výšce zástavby – v dané funkční ploše využití) měli brojit již v procesu pořizování územního plánu (k tomu srovnej § 89 odst. 2 stavebního zákona). Žalovanému nelze vyčítat, že explicitně nezasadil Stavbu do daného prostředí (a ve vztahu k místním poměrům), neboť jde o stavbu v dané ploše „raritní“, avšak stále souladnou s územním plánem. V dané ploše není řada obdobných staveb, to však z toho důvodu, že na oné ploše je možné realizovat takovou stavbu pouze jednu. Explicitní vypořádání soukromoprávní roviny námitky zastínění, ztráty výhledu a oblohové složky prostřednictvím § 1013 občanského zákoníku tak v daném případě nepřichází v úvahu a stále platí – což krajský soud zdůrazňuje – že výškové regulaci funkční plochy využití, na kterou je plánovaná realizace Stavby, se měli žalobci bránit v procesu pořizování územního plánu.

211.   Žalovaný sice také výslovně nereagoval na odvolací námitku některých žalobců, že umístění Stavby bude mít nepříznivý dopad na výkon jejich fotovoltaické elektrárny, nutno ovšem konstatovat, že tato jejich námitka zůstala ve zcela obecné rovině.  Skutečnost, že by tomu tak mělo v budoucnu být, nebyla žádným relevantním způsobem doložena či konkretizována. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z této příčiny tedy dovodit nelze. 

212.   V deváté žalobní námitce namítali žalobci zmatečnost postupu dotčených orgánů památkové péče v souvislosti s přezkumným závazným stanoviskem. Po seznámení se s obsahem správního spisu však soud žádnou zmatečnost v postupu nadřízeného dotčeného orgánu památkové péče neshledal.

213.   Není pochyb o tom, že pro vyhovění žádosti Stavebníka o povolení Stavebního záměru je třeba závazného stanoviska orgánu památkové péče dle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“). Toto písemné (souhlasné) stanovisko vydal dotčený orgán památkové péče (Magistrát města Jihlavy) dne 27. 4. 2022 pod č. j. MMJ/SÚ/76697/2022-BuN.

214.   V odvolacím řízení ovšem nadřízený dotčený orgán památkové péče (Krajský úřad Středočeského kraje) přezkumným závazným stanoviskem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 149801/2023/KUSK, toto písemné prvostupňové závazné stanovisko zrušil, a to z jediného důvodu. Poukázal totiž na ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu, podle něhož musí být závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě 30 dnů od podání žádosti. V návaznosti na to aplikoval ustanovení § 4 odst. 9 věty druhé stavebního zákona, podle níž jestliže není závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné bez podmínek. Nadřízený dotčený orgán památkové péče zjistil, že zákonná třicetidenní lhůta pro vydání závazného stanoviska marně uplynula a dne 12. 4. 2022 tak nastala fikce vydání kladného a bezpodmínečného závazného stanoviska. Navzdory tomu Magistrát města Jihlavy vydal písemné souhlasné závazné stanovisko (další) 27. 4. 2022 (viz předcházející bod tohoto rozsudku). Nadřízený dotčený orgán památkové péče je proto zrušil, neboť bylo vydáno za existence fiktivního souhlasného závazného stanoviska. Je pravdou, že výrok jeho shora označeného zrušujícího závazného stanoviska je v tomto poněkud nepřesný, ale které závazné stanovisko prvoinstančního dotčeného orgánu hodlal nadřízený orgán památkové péče zrušit, je zcela zřejmé z odůvodnění zrušujícího přezkumného závazného stanoviska (viz zejména výslovně z předposledního odstavce na str. 6).

215.   Zřejmost tohoto úmyslu nadřízeného orgánu památkové péče navíc potvrzuje jím následně vydané přezkumné závazné stanovisko ze dne 11. 12. 2023, č. j. 157703/2023/KUSK, kterým potvrdil souhlasné závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy vydané fikcí 12. 4. 2022.

216.   Uvedený postup nadřízeného orgánu památkové péče (Krajského úřadu Středočeského kraje) hodnotí krajský soud (přes formulační neobratnost a nepřesnost výroku jeho závazného stanoviska ze dne 27. 11. 2023, č. j. 149801/2023/KUSK) jako plně souladný s ustanoveními § 149 odst. 4 a odst. 7 správního řádu, jakož i s ustanovením § 4 odst. 9 stavebního zákona. Účastníkům řízení muselo být s ohledem na obsah odůvodnění obou shora uvedených závazných stanovisek nadřízeného orgánu památkové péče zřejmé, jaký je jeho postup a z jakých důvodů tak činí. K žádné újmě na jejich procesních právech ani jiných veřejně subjektivních právech tak dojít nemohlo.

217.   Žalobci také vytýkali závaznému stanovisku nadřízeného orgánu památkové péče ze dne 11. 12. 2023, č. j. 157703/2023/KUSK, jeho nepřezkoumatelnost. Tato výtka ale není na místě. Nadřízený dotčený orgán památkové péče potvrdil souhlasné závazné stanovisko prvoinstančního dotčeného orgánu památkové péče, které bylo, jak shora vysvětleno, vydáno fikcí, tedy jednalo se o bezpodmínečné souhlasné stanovisko. Samozřejmě že toto fiktivní stanovisko nemá písemnou podobu, tedy ani písemné odůvodnění, ale jak uvedeno shora, s takovou situací zákon počítá. To neznamená, že takové fiktivní závazné stanovisko musí být nadřízeným dotčeným orgánem automaticky zrušeno pro nepřezkoumatelnost. To by šlo proti smyslu dané právní úpravy. Klade to ale na nadřízený dotčený orgán zvýšené požadavky na odůvodnění jeho závazného stanoviska.

218.   Takovým požadavkům dle soudu závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 11. 12. 2023, č. j. 157703/2023/KUSK, plně dostálo. Důvody, pro které nadřízený dotčený orgán památkové péče shledal Stavební záměr přípustným podrobně popsal na str. 2 až 12 svého závazného stanoviska, když už jenom jeho rozsah svědčí o tom, že se celou záležitostí zaobíral velmi pečlivě. Věnoval se také odvolacím námitkám včetně té, která směřovala k vyjádření Národního památkového ústavu v Telči. Popsal povahu tohoto vyjádření a význam jeho závěrů pro závazné stanovisko orgánů památkové péče. S těmito závěry se krajský soud shoduje a v podrobnostech na ně odkazuje. Ani této žalobní námitce tak přisvědčit nemohl.

219.   Desátá žalobní námitka sestávala ze 2 samostatných bodů (viz body 44. až 47. tohoto rozsudku), v nichž žalobci uvedli další důvody nepřezkoumatelnosti různých úkonů správních orgánů.

220.   Prvý bod – Žalobci měli v odvolání namítat, že ve správním spise nejsou obsaženy souhlasy s umístěním Záměru ve smyslu § 184a stavebního zákona vlastníků pozemků, a to Statutárního města Jihlavy a Okresního soudu v Jihlavě. S touto odvolací námitkou se dle žalobců žalovaný v úplnosti nevypořádal, když se zabýval pouze existencí souhlasu Okresního soudu v Jihlavě. A to nedostatečně, když nereagoval na poukaz žalobců na přípis Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 9. 2023, dle něhož takový souhlas z jeho strany udělen nebyl. Z toho žalobci dovozovali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

221.   Krajský soud považuje za důležité předně konstatovat, že souhlasy obou shora uvedených subjektů s umístěním Stavebního záměru na jejich pozemcích ve smyslu § 184a stavebního zákona ve správním spise založeny jsou. 

222.   Tuto skutečnost jasně prezentoval ve svém rozhodnutí Stavební úřad (viz str. 23 prvoinstančního rozhodnutí). V reakci na obsah odvolacích námitek pak žalovaný znovu uvedl, kde konkrétně se ve správním spise souhlas Okresního soudu v Jihlavě nachází (viz předposlední odstavec na str. 54 žalovaného rozhodnutí). Nebylo tak vůbec třeba reagovat výslovně na žalobci zdůrazňovaný přípis Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 9. 2023, jehož obsah je pro posouzení existence souhlasu vlastníka pozemku s ohledem na shora uvedené zcela irelevantní. 

223.   K tomu ještě krajský soud obiter dictum ve stručnosti poznamenává, že (ne)existence souhlasu shora uvedených vlastníků pozemků s umístěním Stavebního záměru dle § 184a stavebního zákona nebyla způsobilá zasáhnout do žádného z veřejných subjektivních práv žalobců. K podání této námitky tedy ani nebyli aktivně legitimováni. 

224.   Druhý bod – Žalobci měli namítat, že závazné stanovisko orgánu územního plánování nesprávně uvádí, že Záměr svým umístěním, hmotou ani architektonickým řešením nenarušuje charakter území, a je tak v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Žalobci tvrdí opak, a to s odkazem na usnesení Komise pro urbanismus a architekturu Rady města Jihlavy č. 03-13/2022-KAU. Přezkumné závazné stanovisko dotčeného orgánu územního plánování se touto jejich námitkou nezabývalo, proto je i z toho důvodu považují za nepřezkoumatelné.

225.   Žalobci se tedy v podstatě vracejí k námitce rozporu Stavebního záměru s Územním plánem Jihlava a s Územní studií, potažmo k již tam namítanému rozporu s cíli a úkoly územního plánování. Touto problematikou se krajský soud zabýval v bodech 161. až 181. tohoto rozsudku a na závěry tam obsažené se plně odkazuje.

226.   Znovu připomíná, že souladem Záměru s Územním plánem Jihlava, jakož i s ostatní územně plánovací dokumentací, se v souladu s § 96b stavebního zákona zaobíraly dotčené orgány územního plánování ve svých závazných stanoviscích. Konkrétně se jedná závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMJ/SÚ/52283/2022-LaT, a o přezkumné (potvrzující) závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 31. 10. 2023, č. j. 135143/2023/KUSK. K dané problematice se vyjádřilo rovněž Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém sdělení ve věci podnětu k provedení přezkumného řízení shora citovaného závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. MMR-26571/2024-81. Všechny tyto orgány územního plánování dospěly k závěrům (ať už vyjádřeným výslovně či implicitně), že Záměr v souladu s cíli a úkoly územního plánování (jak jsou vymezeny v §§ 18 a 19 stavebního zákona) je. Tyto svoje závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

227.   Pokud nadřízený dotčený orgán územního plánování ve svém přezkumném závazném stanovisku výslovně nereagoval na jednu z odvolacích námitek žalobců dovolávající se existence usnesení Komise pro urbanismus a architekturu Rady města Jihlavy č. 03-13/2022-KAU a závěrů v něm obsažených, rozhodně to nepřezkoumatelnost tohoto závazného stanoviska pro nedostatek důvodů nezpůsobuje. Krajský soud znovu opakuje, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí (závazného stanoviska) prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím se s námitkami účastníka řízení – minimálně implicitně – vypořádá. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. K tomu v posuzované věci došlo.

228.   Žalobci tolik akcentované usnesení Komise pro urbanismus a architekturu Rady města Jihlavy č. 03-13/2022-KAU není podkladem, který by byl pro orgány územního plánování závazný, dokonce jej nelze označit ani jako významně relevantní. Přesto nezůstal v průběhu přípravy Stavebního záměru opomenut. Bylo na něj reagováno v Územní studii, jejíž je také součástí. Mimochodem – i zmíněná komise, byť přes nesporné kritické připomínky ke konkrétní podobě budovy kolejí – označila celkový koncept Územní studie, který jí byl předložen k posouzení, jako kvalitní.

229.   Krajský soud tak uzavírá, že důvodnosti žádné ze žalobních námitek přisvědčit nemohl. Žaloba jím tedy nebyla shledána důvodnou; proto mu nezbylo, než ji zamítnout v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

230.   Obiter dictum krajský soud ještě považuje za vhodné dodat, že vědomě nerozhodl o návrhu Stavebníka na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 6. 5. 2024, č. j. 30 A 17/2024-147 (nabylo právní moci 13. 5. 2024), kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek, v pořádkové lhůtě třiceti dnů od jeho podání; návrh byl podán 6. 6. 2024 (§ 73 odst. 4 s. ř. s.).  V momentu doručení tohoto návrhu již soud nařídil jednání ve věci na 16. 7. 2024. V návrhu Stavebník vylíčil, jaká újma mu může přiznáním odkladného účinku žalobě vzniknout, ale v podstatě nejdříve až v průběhu srpna 2024. Proto také žádal soud, aby ve věci rozhodl nejpozději do konce července 2024. Za této situace vycházel krajský soud z předpokladu, že rozsudek ve věci bude do konce července 2024 vyhlášen; tento předpoklad se ukázal správným. Proto nebylo důvodu o tomto návrhu Stavebníka rozhodovat, bylo vydáno rozhodnutí o věci samé. O této skutečnosti ostatně soud účastníky řízení i osoby na něm zúčastněné při jednání dne 16. 7. 2024 podrobně informoval, přítomní proti tomuto postupu soudu žádné námitky či výhrady nevznesli.

XI. Náklady řízení

231.   Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten se však náhrady nákladů řízení při jednání soudu výslovně vzdal. Ostatně krajský soud z obsahu soudního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady nad rámec výkonu běžné úřední činnosti vznikly.

232.   Z osob zúčastněných na řízení se přiznání náhrady jeho nákladů domáhala při jednání soudu pouze osoba zúčastněná na řízení č. 1. – Vysoká škola polytechnická. V soudem stanovené lhůtě však písemné vyčíslení nákladů řízení nepředložila.

233.   Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má ovšem osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace v dané věci ani u jedné z osob zúčastněných na řízení nenastala, žádné důvody hodné zvláštního zřetele soud neshledal. Proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádná z osob na něm zúčastněných.  

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.)

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 23. července 2024

JUDr. Jan Rutsch v. r.

předseda senátu