USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. L. T., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Milady Horákové 1957/13, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 41 A 5/2024 ‑ 36, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 41 A 5/2024 ‑ 36.

Odůvodnění:

[1]                Kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) směřuje proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 3. 2024, č. j. CPR‑45019‑6/ČJ‑2023‑930310‑V223 (dále jen „rozhodnutí žalované“).

[2]                Stěžovatel v roce 2018 pozbyl povolení k trvalému pobytu. V trestním řízení byl pravomocně odsouzen za spáchání drogové trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let; trest si odpykával do srpna 2021. Po propuštění z výkonu trestu se stěžovatel dostavil na cizineckou policii, kde mu byl uložen výjezdní příkaz. Stěžovatel nicméně do země původu (Vietnamu) nevycestoval. Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „krajské ředitelství“) tedy rozhodnutím ze dne 11. 10. 2021, ve spojení s rozhodnutím žalované ze dne 22. 2. 2022, č. j. CPR‑31532‑2/ČJ‑2021‑930310‑V223, uložilo žalobci povinnost opustit území členských států EU podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Doba k opuštění území byla stanovena na 60 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. První rozhodnutí žalované bylo nicméně následně zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 41 A 13/2022 ‑ 21, pro nepřezkoumatelnost, neboť se správní orgány dostatečně nezabývaly dopady svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

[3]                Krajské ředitelství pak rozhodnutím ze dne 23. 10. 2023 č. j. KRPB‑184815‑43/ČJ‑2021‑060026‑50A, žalobci opětovně uložilo povinnost opustit území členských států EU. Rozhodnutím žalované bylo rozhodnutí krajského ředitelství změněno pouze ve smyslu rozšíření okruhu zemí, na které se vztahuje uložená povinnost opustit území.

[4]                V kasační stížnosti stěžovatel žádá, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Uvádí, že výkon rozhodnutí žalované by pro něj znamenal vážnou újmu. Stěžovatel poukazuje na fakt, že má v České republice rodinu, jakkoli je pravdou, že v době výkonu trestu se s manželkou odcizili, skutečné manželské soužití se jim nepodařilo obnovit a stěžovatel se musel odstěhovat ze společné domácnosti. Vztah s manželkou ale udržují kvůli dětem. Stěžovatel posléze navázal mimomanželský vztah s paní N. V., nar. X, které se dne X narodila dcera C. V., jejímž biologickým otcem je stěžovatel. Paní V: je sice vdaná za pana N. H., kterému proto svědčí domněnka otcovství manžela matky, avšak ze znaleckého posudku z oboru genetika (jenž stěžovatel přiložil) vyplývá, že skutečným otcem je právě stěžovatel. V současnosti je u Okresního soudu Praha – východ projednávána žaloba o popření otcovství vůči manželovi matky, panu N. H. Kvůli uvedené rodinné situaci pan N. H. neživí matku ani právě narozenou dceru a ani dvě děti matky z předchozího vztahu a paní V: N. i s dětmi je tak odkázána na péči a zabezpečení stěžovatele, a to do doby, než dceři C. bude alespoň půl roku a matka bude moci zase začít pracovat. Stěžovatel si uvědomuje, že do situace, ve které se nachází, se dostal v důsledku vlastní trestné činnosti a že navázat mimomanželský vztah, ze kterého se narodilo dítě, bylo od něj nezodpovědné. Má však za to, že realizace uložené povinnosti opustit území, znemožňující mu setrvat na území v ČR alespoň do věku šesti měsíců dcery, představuje v tomto okamžiku zcela nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života všech dotčených osob, zejména do života jeho dcery C. V. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z výše uvedených důvodů je v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v zájmu zachování jeho práva znát své rodiče podle čl. 7 odst. 1 citované úmluvy. Odkladný účinek kasační stížnosti zároveň umožní, aby soud rozhodující o popření otcovství vůči manželovi paní V., stěžovatele vyslechl a rozhodl ve věci ještě před jeho vycestováním a stěžovatel mohl ještě na území ČR formálně uznat otcovství k dceři, jejímž je biologickým otcem.

[5]                Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku. S ohledem na předchozí odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný čin na úseku výroby a distribuce omamných a psychotropních látek, výkon práce bez pracovního povolení v době, kdy k výkonu práce nebyl oprávněn, i samotný neoprávněný pobyt by dle jejího názoru bylo přiznání odkladného účinku v rozporu s veřejným zájmem. Veřejnými zájmy jsou bezpochyby nejen zájem na výkonu správních rozhodnutí, ale i zájem společnosti na zachování veřejného pořádku, což stěžovatel svými skutky ne zcela respektuje. Mimořádné okolnosti, které by převažovaly nad veřejným zájmem dle žalované dány nejsou, byť na území ČR pobývá na základě povolených pobytů rodina stěžovatele (od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel ovšem se svou rodinou nežije) a ke dni X se mu (v době neoprávněného pobytu) narodila v mimomanželském vztahu dcera.

[6]                Nejvyšší správní soud po posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a po zvážení všech důvodů a skutečností předestřených stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu jsou splněny.

[7]                Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8]                Odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou‑li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) tato újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu  ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 ‑ 58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.

[9]                Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce charakterizoval v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10]            V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele a jeho konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatel učinil tvrzeními o hrozícím zásadním zásahu do jeho rodinného života. Nejvyšší správní soud má za dostatečně osvědčenou hrozící vážnou újmu spočívající v intenzivním zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku bezodkladného vynuceného opuštění ČR. Stěžovatel má v ČR rodinné vazby; na území ČR žije jeho manželka a dvě děti vzešlé z tohoto manželství, co je ale podstatnější, stěžovateli se dne X narodila s novou partnerkou dcera, což stěžovatel doložil genetickými testy. Tvrzení stěžovatele, že matka narozeného dítěte, paní V., která má sama ještě dvě děti, nemůže s ohledem na nedávné narození dcery pracovat a je momentálně odkázána na pomoc stěžovatele, neboť ji její manžel z pochopitelných důvodů nepodporuje, lze označit za plausibilní. Kromě toho soud vážil rovněž nejlepší zájem dítěte, pro které je zajisté přítomnost obou rodičů zesílena z důvodu jeho velmi nízkému věku, a pro které je kontakt s oběma rodiči bez ohledu na jejich minulost bezpochyby zásadní mj. pro další emoční vývoj. Nejvyšší správní soud tak má za splněné první dvě podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně větší újmy hrozící stěžovateli oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, bude‑li kasační stížnosti odkladný účinek přiznán. Nucené vycestování mimo území České republiky, by mělo nepochybně za následek i podstatné ztížení možností stěžovatele uznat otcovství ke své dceři.

[11]            Pokud jde o možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených práv se zájmem společnosti na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 ‑ 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být za současné situace podstatná. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovateli byl trvalý pobyt zrušen s ohledem na spáchání úmyslného trestného činu na úseku výroby a distribuce omamných a psychotropních látek s přihlédnutím k nerespektování uloženého výjezdního příkazu. Stěžovatel po zrušení trvalého pobytu a uložení výjezdního příkazu z České republiky nevycestoval a pracoval zde bez pracovního povolení. Riziko narušení veřejného zájmu tedy ve stěžovatelově případě rozhodně není zanedbatelné. Stěžovatel (přestože se dopouštěl trestné činnosti) nicméně dle názoru žalované nepředstavuje možné ohrožení bezpečnosti státu nebo důvodné nebezpečí; správní orgány využily mírnějšího opatření a uložily stěžovateli „pouze“ povinnost opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu rovněž neplyne, že by stěžovatel po svém propuštění z výkonu trestu páchal na území ČR další trestnou činnost.

[12]            Nejvyšší správní soud tedy po posouzení všech okolností věci konstatuje, že intenzita hrozícího narušení zmíněného veřejného zájmu by vzhledem k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Vážením intenzity možného narušení veřejného zájmu s intenzitou hrozícího zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, lze dle názoru kasačního soudu dospět k závěru, že újma, která by stěžovateli vznikla vycestováním před rozhodnutím o kasační stížnosti, je výrazně větší oproti hrozbě, kterou stěžovatel dle dostupných informací aktuálně představuje pro veřejný pořádek a bezpečnost. Přiznání odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[13]            Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že odkladný účinek žalobě přiznal v posuzované věci již krajský soud, postačuje přiznat odkladný účinek kasační stížnosti pouze ve vztahu k napadenému rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 ‑ 38, č. 4039/2020 Sb. NSS), čímž bude z hlediska odkladného účinku až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé obnoven stav, který zde byl před právní mocí napadeného rozsudku.

[14]            Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005 ‑ 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2024

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu