6 As 342/2023 - 60

 

 

[OBRÁZEK]

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

JMÉNEM  REPUBLIKY

 

 

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: TOURIST CENTRUM s. r. o., IČO 47972840, sídlem Švédská 414/10, Olomouc, zastoupená JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou, sídlem Na Bělidle 64/3, Praha 5, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 9. března 2021 č. j. ÚOHS07512/2021/164/AŠi, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 29 Af 34/2021151,

 

takto:

  1. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.
  2. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

 

  1. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

 

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1]                Rozhodnutím uvedeným v návětí předseda žalovaného zamítl rozklad podaný žalobkyní a společnostmi UNNI Trading, s.r.o. (dále jen „UNNI Trading“) a MIFIN s.r.o. (dále jen „MIFIN“) a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 26. května 2020 č. j. ÚOHS14254/2020/853/PBe (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), podle kterého žalobkyně spolu se společnostmi UNNI Trading, MIFIN a H. P. – WORLD, s. r. o. (dále jen „H. P. – WORLD“) spáchala přestupek podle § 22a odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „ZOHS“), tím, že uzavřela zakázanou dohodu narušující hospodářskou soutěž ve smyslu § 3 ZOHS (dále jen „zakázaná dohoda“). Přestupek výše uvedené společnosti (dále jen „soutěžitelé“) spáchaly při provozování směnárenské činnosti ve směnárnách na území města Olomouce tím, že přinejmenším v období od 4. července 2012 do 6. prosince 2017 si vzájemně přeposílaly denní směnné kurzy valut a koordinovaly tímto způsobem stanovování denních nákupních a prodejních cen valut v jimi provozovaných směnárnách. Soutěžitelům byla uložena povinnost zdržet se protisoutěžního jednání a zaplatit pokutu. Konkrétně žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 1 278 000 .

[2]                Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy žalovaného u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Ten její žalobu rozsudkem uvedeným v návětí zamítl.

[3]                Stěžejním argumentem žalobkyně bylo, že spolu se společností UNNI Trading a MIFIN představuje jediného soutěžitele a jedinou hospodářskou jednotku na relevantním trhu. Nejedná se proto o více soutěžitelů jednajících ve vzájemné shodě, což vylučuje aplikaci § 3 ZOHS.

[4]                S touto argumenta se krajský soud neztotožnil a ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že žalobkyně s ostatními společnostmi netvořila jediného soutěžitele ve smyslu práva hospodářské soutěže. Odmítl tvrzení, že se jedná o spojení soutěžitelů, v jehož rámci žalobkyně zaujímá vedoucí postavení a je ovládající osobou podle § 12 odst. 2 a 4 ZOHS a § 74 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (dále jen „ZOK“). Tento vztah nevyplývá ani z obchodního rejstříku, ani ze skutečnosti, že jednotlivé společnosti jednaly samostatně, nebyly závislé na pokynech žalobkyně a byl mezi nimi přítomen konkurenční vztah. Skutečnost, že by mělo jít o jediného soutěžitele, nevyplývá ani z tvrzených vazeb rodinného a ekonomického charakteru, stejně jako ze smluvních vztahů mezi nimi. Krajský soud uzavřel, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a poměry mezi soutěžiteli a důsledky tohoto vztahu řádně vyhodnotil.

[5]                Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že společnost H. P. – WORLD byla do správního řízení žalovaným přibrána účelově s cílem ztížit prokázání existence jediného soutěžitele. Za nedůvodnou shledal námitku, že vztah s touto společností byl vztahem vertikálním spočívajícím v poskytování služeb, a odmítl též argumentaci žalobkyně stran nesprávného vyhodnocení emailové komunikace o zasílání kurzovních lístků této společnosti.

[6]                Krajský soud neshledal pochybení žalovaného ani při vyměření výše pokuty. Dospěl k závěru, že pokuta nebyla nezákonná, nepřiměřená a likvidační. Žalovaný neporušil obecné právní zásady ani zásady správního trestání.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o 

[7]                Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Krajskému soudu vytkla nesprávné posouzení právní otázky, zda se v případě soutěžitelů jedná o samostatné soutěžitele nebo jediného soutěžitele ve smyslu práva hospodářské soutěže. Namítla, že se krajský soud zcela ztotožnil s názorem žalovaného a dospěl ke shodným závěrům. Stěžovatelka uvedla, že krajský soud ke svému právnímu závěru dospěl bez dostatečného skutkového zjištění týkajícího se povahy a intenzity vztahů mezi a ostatními společnostmi a že chybně vyhodnotil existující vazby mezi nimi a jejich důsledky.

[8]                Stěžovatelka zdůraznila, že společnosti UNNI Trading a MIFIN představovaly v rámci relevantního trhu jediného soutěžitele a jedinou hospodářskou jednotku, která sledovala jednotný hospodářský cíl. Stěžovatelka v tomto jediném hospodářském celku zaujímala vedoucí postavení, neboť tyto dvě společnosti fakticky ovládala. Vazby, na jejichž základě byla jednotná kontrola stěžovatelkou fakticky uplatňována, byly především charakteru rodinného (například sdílení knowhow mezi otcem a synem) a ekonomického (například vklad ve výši 1 milion  do společnosti MIFIN). O vztahu ovládání svědčí rovněž smluvní vztahy mezi nimi (komisionářská smlouva, smlouva o tichém společenství a smlouva o vzájemné spolupráci). Cílem jednání nebylo zamezit konkurenci, ale šlo o legální koordinaci obchodní (cenové) strategie v rámci centrálního ovládání jediného soutěžitele. Nešlo tedy o jakoukoliv protisoutěžní či jinak protizákonnou aktivitu. Protože se v dané věci jedná o jediného soutěžitele na relevantním trhu, byla vyloučena existence zakázané dohody dle ustanovení § 3 ZOHS.

[9]                Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že žalovaný účelově přibral společnost H. P. WORLD do správního řízení s cílem ztížit prokázání existence jediného soutěžitele. K tomuto přibrání totiž došlo až poté, co byl žalovaný seznámen s argumentem stěžovatelky o existenci jediného soutěžitele. Namítla též nedostatečné prokázání protisoutěžního jednání mezi ní a touto společností, které se opírá toliko o jejich emailovou komunikaci stran zasílání kurzovních lístků. Dohoda o zasílání kurzovních lístků nebyla protisoutěžním jednáním, neboť se jednalo o službu poskytovanou mezi stěžovatelkou jakožto poskytovatelkou služby a společností H. P. WORLD jakožto jejím klientem (šlo o vertikální vztah). Krajský soud pochybil, pokud závěry žalovaného aproboval.

[10]            Stěžovatelka též vyjádřila nesouhlas s posouzením namítané nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené pokuty a zopakovala, že pokuta neměla být vůbec uložena, byla nesprávně vyměřena, je zcela nepřiměřená a má likvidační charakter. Stěžovatelka trvá na tom, že vyměřená pokuta je pro ni likvidační, jelikož směnárenská činnost představuje jednu z oblastí nejvíce dotčených pandemií covid19, kterou byl její obrat fatálně zasažen. Krajský soud pochybil v tom, že aproboval závěry žalovaného, nedostatečně se vypořádal s tvrzeními a argumenty stěžovatelky a neopřel své závěry o průkazné důkazy. Tím také zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a porušil též obecné právní zásady a zásady správního trestání.

[11]            Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalovanému, který stěžovatelčiny námitky odmítl a ztotožnil se se závěry krajského soudu. Zpochybnil přípustnost kasační stížnosti, a to z důvodu, že stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již před žalovaným a krajským soudem, aniž by uplatnila novou právní argumentaci ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu. Poznamenal dále, že správní řízení se nevedlo o spojování soutěžitelů, ale o protisoutěžním jednání, které představovala zakázaná dohoda mezi jednotlivými soutěžiteli. Výše uvedené společnosti jsou samostatní soutěžitelé s vlastní právní subjektivitou. Z tohoto důvodu nelze uvažovat ani o jejich faktické fúzi ve smyslu § 12 ZOHS, a odkaz stěžovatelky na toto ustanovení je proto nesprávný. Spojení stěžovatelky a společností UNNI Trading a MIFIN nebylo prokázáno. Žalovaný rovněž nesouhlasil s námitkou účelového přibrání společnosti H. P. WORLD do správního řízení a popřel existenci vertikálního vztahu mezi touto společností a stěžovatelkou. Vysvětlil též výpočet uložené pokuty a odmítl, že by byla nepřiměřená a likvidační.

[12]            Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou, v níž odmítla, že je kasační stížnost nepřípustná. V kasační stížnosti totiž namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní povahu výše uvedených společností jako samostatných soutěžitelů, a vytýká mu, že se nedostatečně vypořádal se všemi tvrzeními a argumenty. S podrobnou argumentací se opětovně vyjádřila k jednotlivým výhradám žalovaného týkajícím se povahy spojení stěžovatelky a společností UNNI Trading a MIFIN, účelového přibrání společnosti H. P. WORLD do správního řízení a nepřiměřené výše pokuty.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[13]            Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[14]            Nejdříve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí je vadou natolik závažnou, že znemožňuje věcný přezkum. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům (podobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2005 č. j. 2 Afs 24/200544). Nepřezkoumatelnost není založena ani tím, že se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, neboť své závěry vysvětlil a zdůvodnil, proč naopak nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky. Subjektivní nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu a s jeho argumentací nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá.

[15]            Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalovanému, že kasační stížnost stěžovatelky je vystavěna na námitkách a argumentaci, kterou již uplatnila ve správním řízení i v řízení před krajským soudem. Jádro její argumentace však směřuje do nesprávného právního posouzení věci ze strany krajského soudu, a nejde proto o pouhé zopakování žalobních bodů, pro které by mohl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou odmítnout (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS).

[16]            Nejvyšší správní soud nicméně předesílá, že je to především krajský soud, kdo plní úlohu soudu „nalézacího“ a hodnotí žalobou napadené rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být „jakýmsi druhým pokusem ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž“ (viz bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2019 č. j. 1 Afs 44/201941). Intervence ze strany Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu proto výjimečná a omezuje se toliko na vady řízení a dokazování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 6 As 256/201679). Takových vad se krajský soud v souzeném případě nedopustil. Naopak řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, když shledal protiprávní jednání stěžovatelky.

[17]            Podle § 2 odst. 1 ZOHS se soutěžiteli rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.

[18]            Podle § 3 odst. 1 ZOHS platí, že dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen dohody), jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, jsou zakázané a neplatné, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad nepovolí prováděcím právním předpisem z tohoto zákazu výjimku. Dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané.

[19]            Podle § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako soutěžitel dopustí přestupku tím, že uzavře dohodu v rozporu s § 3 odst. 1.

[20]            Podle § 22a odst. 3 téhož zákona platí, že za přestupek podle odstavce 1 písm. b), c), d), e) nebo f) se uloží pokuta do 10 000 000  nebo 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období, neníli dále stanoveno, že za přestupek podle odstavce 1 písm. b) se pokuta neuloží. Sazba pokuty se nestanoví z obratu soutěžitele, pokud by tak nebylo dosaženo účelu uložení pokuty.

[21]            Krajský soud se stěžejními námitkami stěžovatelky zabýval a podrobně je i s odkazy na relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie vypořádal. Pokud jde o posouzení obchodního vztahu mezi stěžovatelkou a společností UNNI Trading, krajský soud se zabýval obsahem vzájemné emailové komunikace (citoval též některé rozhodné pasáže) a dovodil z ní, že ačkoliv společnost UNNI Trading se stěžovatelkou svůj postup koordinovala, nebyla na  závislá a činila vlastní rozhodnutí. Emailovou komunikaci lze přitom považovat v tomto ohledu za stěžejní důkaz, neboť vypovídá o reálném způsobu nastavování směnných kurzů, resp. chování jednotlivých konkrétních osob v jednotlivých společnostech v konkrétních případech výstižněji než obecný text formálních smluvních instrumentů mezi nimi. V této souvislosti se krajský soud zabýval též obsahem komisionářské smlouvy, podle níž se společnost UNNI Trading zavázala řídit se pokyny stěžovatelky, nicméně jak vyplynulo z emailové komunikace, nejednalo se vždy o udílení pokynů. Krajský soud v této souvislosti výstižně uvedl, že podstatné je posoudit, jak společnost UNNI Trading skutečně vystupovala, nikoli kdo a proč ji k této činnosti přivedl. Krajský soud se též zabýval smlouvou o půjčce, avšak ani z ní nedovodil ovládací vztah stěžovatelky vůči společnosti UNNI Trading. Poukázal též na skutečnost, že stěžovatelka nejednala jménem společnosti UNNI Trading, neboť ta provozovala směnárenskou činnost svým jménem, na vlastní účet a odpovědnost a na základě povolení od České národní banky k provozování směnárenské činnosti vydané na jméno společnosti UNNI Trading. Na základě provedeného dokazování a dílčích úvah dospěl krajský soud k závěru, s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, že nebyl prokázán ovládající vztah stěžovatelky a že obstojí závěr žalovaného, že společnost UNNI Trading a stěžovatelka netvořily jednu hospodářskou jednotku. Nejvyšší správní soud má skutkový stav ze strany krajského soudu za dostatečně zjištěný a jeho závěry za uspokojivě odůvodněné.

[22]            Stejně uspokojivě se krajský soud zabýval vztahem stěžovatelky a společnosti MIFIN. Vyšel přitom z údajů v obchodním rejstříku, z nichž vyplývá, že vlastnická struktura společností ani jejich obchodní vedení není shodné. Z veřejných zdrojů nebyla zjištěna žádná personální ani majetková propojenost, přičemž na personální propojení nelze usuzovat pouze z toho, že jsou statutární orgány v příbuzenském vztahu. Krajský soud rovněž posoudil obsah vzájemné emailové komunikace, z níž vyplývá konkurenční vztah mezi společnostmi (krajský soud opětovně cituje relevantní část této komunikace). Doložil dále, že společnost MIFIN vlastní licenci k provozování směnáren, vlastní směnárny na území Olomouce i jinde v České republice, má vlastní webovou prezentaci. Krajský soud též posoudil obsah smlouvy o tichém společenství. Z uvedeného je zřejmé, že i v případě vztahu stěžovatelky a společnosti MIFIN krajský soud skutkový stav dostatečně zjistil a vyvodil odůvodněné závěry, s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Na základě provedeného dokazování krajský soud dostatečně přesvědčivě dovodil, že ani v případě společnosti MIFIN se nejedná o ovládací vztah ze strany stěžovatelky (obě společnosti si konkurují), a nejde proto o jedinou hospodářskou jednotku. Krajský soud též uspokojivě vypořádal související námitky stěžovatelky, že žalovaný nehodnotil skutečnosti v souvislostech a celistvosti.

[23]            Nejvyšší správní soud se dále s krajským soudem shoduje, že přibrání společnosti H. P. – WORLD do správního řízení nebylo účelové a jeho cílem nebylo ztížení prokázání jediného soutěžitele. Krajský soud správně dovodil, že žalovaný přibral tuto společnost do řízení na základě její emailové komunikace se soutěžiteli, neboť z ní vyplývaly indicie o kartelové dohodě. V tomto ohledu proto krajský soud správně shledal postup žalovaného jako legitimní. Krajskému soudu je třeba též přisvědčit, že vztah mezi stěžovatelkou a společností H. P. – WORLD nebyl vztahem mezi poskytovatelem služby a jejím příjemcem (nešlo o vertikální vztah), neboť rozesílání jednotlivých kurzů nelze považovat za poptávku společnosti H. P. – WORLD po službě poskytnuté stěžovatelkou. Krajský soud též přesvědčivě dovodil, že sdílení informací o cenách jednotlivých měn a jejich slaďování nese prvky protisoutěžního jednání, které žalovaný dostatečně prokázal a uspokojivě odůvodnil.

[24]            S ohledem na prokázané uzavření zakázané dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS bylo uložení pokuty stěžovatelce zcela namístě, což krajský soud správně potvrdil. Pokud jde o způsob vyměření pokuty a stanovení její výše, ani v tomto případě Nejvyšší správní soud pochybení neshledal. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by pokuta byla nepřiměřená nebo dokonce likvidační.

[25]            Krajský soud správně aproboval postup žalovaného, který při výpočtu pokuty vyšel z hodnot prodejů dosažených jednotlivými soutěžiteli na relevantním trhu v období, v němž docházelo k protisoutěžnímu jednání, zhodnotil okolnosti a závažnost daného jednání jakož i nutnost naplnění represivní a preventivní funkce pokuty. Krajskému soudu lze přisvědčit, že se žalovaný při stanovení pokuty nedopustil libovůle a že jeho postup byl logicky a transparentně zdůvodněn. Souhlasit Nejvyšší správní soud nemůže se stěžovatelkou ani v tom, že je uložená pokuta z důvodu epidemie covid19 likvidační. Třebaže lze stěžovatelce přisvědčit, že epidemie zasáhla do jisté míry též směnárenský trh, krajský soud správně poukázal na skutečnost, že i v tomto období měla stěžovatelka finanční stabilitu a vykazovala kladný hospodářský výsledek. Likvidační charakter pokuty nevyplynul ani z analýzy, kterou provedl předseda žalovaného. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že i v tomto případě se žalovaný likvidační povahou pokuty dostatečně zabýval a došel ke správnému závěru, že likvidační nebyla.

[26]            Závěrem Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem shrnuje, že žalovaný neporušil procesní práva stěžovatelky, obecné právní zásady ani zásady správního trestání, jejich postup byl v souladu se zákonem. Závěry o spáchání přestupku a výši uložené pokuty jsou dostatečně odůvodněné a obstojí. Krajský soud nepochybil tím, že se ztotožnil se závěry žalovaného, neboť svůj postup přesvědčivě vysvětlil a zdůvodnil, proč naopak nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky.

IV. Závěr a náklady řízení

[27]            Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s. 

[28]            O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. června 2024

JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.

            předseda senátu