[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: M. P., zastoupená Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Branov, se sídlem Branov 34, proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 25. 1. 2024, č. j. MZP/2024/290/81, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 6 A 28/2024‑32,

takto:

I.                    Kasační stížnost se zamítá.

II.                 Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III.              Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1]               Žalobkyně se domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ministra životního prostředí (dále „napadené rozhodnutí“), který zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2023, č. j. MZP/2023/620/1411. Tím bylo, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, vyhověno námitkám žalobkyně v plném rozsahu a její pozemky byly vyjmuty z navrhovaného území Národního parku Křivoklátsko. Žalobkyně v rozkladu proti rozhodnutí žalovaného namítala, že ve výkonu svých práv bude dotčena i vyhlášením národního parku na pozemcích sousedících s pozemky v jejím vlastnictví. Ministr životního prostředí však rozhodl, že podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle něhož vlastník je oprávněn uplatnit námitky jen proti takovému navrženému způsobu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv nebo povinností, nelze vyhovět námitkám proti vyhlášení národního parku na pozemcích nenacházejících se ve vlastnictví žalobkyně.

[2]               Žaloba byla podána dne 22. 3. 2024. Jelikož soudní poplatek nebyl uhrazen, vyzval Městský soud v Praze (dále „městský soud“) žalobkyni k jeho zaplacení usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 A 28/2024‑21, a to ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. Jak vyplývá z doručenky na č. l. 23 spisu městského soudu, usnesení bylo doručeno zástupci žalobkyně téhož dne, tudíž poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku připadl na 10. 4. 2024. Usnesením označeným v záhlaví (dále „napadené usnesení“) pak městský soud řízení zastavil, neboť žalobkyně ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila.

II. Kasační stížnost

[3]               Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že soudní poplatek uhradila dne 19. 4. 2024, tedy předtím, než jí bylo napadené usnesení doručeno a nabylo právní moci. Následně dne 24. 4. 2024 požádala městský soud o prominutí zmeškání lhůty k uhrazení soudního poplatku, neboť (pravděpodobně z důvodu nutnosti přeinstalovat software v souvislosti s přechodem na nové mobilní zařízení) nebyl zástupce o doručení usnesení městského soudu s výzvou do datové schránky notifikován a z důvodu nemoci se o něm dozvěděl až dne 16. 4. 2024. Stěžovatelka si je vědoma zpřísněného režimu týkajícího se povinnosti uhradit soudní poplatek podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, stále však platí odst. 7 téhož ustanovení, podle něhož nabude‑li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost. Nejvyšší správní soud přitom v minulosti dovodil, že postupem podle § 40 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), lze prominout i zmeškání soudcovské lhůty stanovené k úhradě soudního poplatku (rozsudek NSS ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012‑20), o což stěžovatelka požádala ve stanovené lhůtě, a to před pravomocným skončením řízení o žalobě (v tom se případ stěžovatelky odlišuje od situace posuzované Ústavním soudem v usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1198/21). Zmíněný rozsudek NSS č. j. 7 As 69/2012‑20 byl aplikován i Krajským soudem v Brně v rozsudku ze dne 15. 2. 2023, č. j. 30 A 41/2022‑100, přičemž NSS mu v tomto ohledu v usnesení ze dne 6. 4. 2023, č. j. 3 As 31/2023‑15, nic nevytkl. Bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Navrhla napadené usnesení zrušit.

[4]               Vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ani osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud nevyžádal, neboť nemohla ovlivnit výsledek posouzení věci týkající se toliko otázky splnění podmínky řízení spočívající v povinnosti uhradit soudní poplatek.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[5]               Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná.

[6]               Stěžovatelka namítá, že zastavení řízení o žalobě bylo nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Soudní poplatek sice zaplatila až po uplynutí lhůty stanovené jí k tomu městským soudem, ten však neposoudil její žádost o prominutí zmeškání této lhůty, která mu byla doručena před právní mocí napadeného usnesení. Svou argumentaci opírá o rozsudek NSS č. j. 7 As 69/2012‑20.

[7]               Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl‑li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (zvýraznění doplněno).

[8]               Na stěžovatelčin případ lze plně vztáhnout argumentaci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 1198/21, kde je v bodech 8 a 9 uvedeno: „V nyní posuzované věci je podstatné a mezi účastníky řízení nesporné, že stěžovatelka uhradila soudní poplatek za kasační stížnost až společně s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení, tedy objektivně nahlíženo opožděně. V soudem určené lhůtě, odpovídající § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, totiž na účet soudu nedorazila příslušná platba a Nejvyšší správní soud proto nemohl postupovat jinak, než zastavením řízení. Podle § 9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.") totiž platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží". 9. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat ‚stanoveným postupem‘. Ústavní soud považuje ‚stanovený postup‘ upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí."“

[9]               Stěžovatelčinu argumentaci nepodporuje ani zmíněné usnesení NSS č. j. 3 As 31/2023‑15, kde byla situace odlišná v tom, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 41/2022‑100 se netýkalo zastavení řízení (o tom bylo rozhodnuto usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 30 A 41/2022‑62, které NSS aproboval rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 8 As 145/2022‑24), nýbrž toliko zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Kasační stížnost byla shledána nepřípustnou, neboť směřovala proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.], a k věcnému posouzení jeho zákonnosti tak nedošlo. Nelze tudíž souhlasit, že zde Nejvyšší správní soud akceptoval aplikovatelnost názoru uvedeného ve svém dřívějším rozsudku č. j. 7 As 69/2012‑20, který vykládal právní úpravu ve znění před novelizací zákona o soudních poplatcích (zmíněnou v předchozím bodě tohoto rozsudku). 

[10]            Jinými slovy, městský soud postupoval v souladu se zákonem i ústavně konformně, pokud řízení o žalobě zastavil. Zástupce stěžovatelky výzvu k zaplacení soudního poplatku z datové schránky vyzvedl dne 26. 3. 2024 v 16:40 hodin, ale poplatek včas (tj. do 10. 4. 2024) nebyl uhrazen. Nad rámec nutného lze dodat, že skutečnost, že se městský soud ke stěžovatelčině žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku v napadeném usnesení ani nevyjádřil, je třeba přisoudit tomu, že žádost mu byla doručena až poté, co bylo napadené usnesení vypraveno a dodáno do datové schránky (nikoliv však doručeno) zástupci stěžovatelky. Městský soud byl svým usnesením vázán.

IV. Závěr a náklady řízení

[11]            Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).

[12]            Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému žádné náklady nevznikly a osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost ani nenastaly důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. května 2024

Eva Šonková

předsedkyně senátu