[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Faisala Husseiniho a soudkyně Michaely Bejčkové ve věci žalobkyně: České dráhy, a. s., nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí místopředsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 9. 11. 2023, čj. UPDI‑3883/23/MR, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2024, čj. 11 A 2/2024 ‑ 37,

takto:

1. Kasační stížnost se zamítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

[1]               Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále „ÚPDI“) vydal v záhlaví označené rozhodnutí. Protože sídlo ÚPDI bylo v Praze (Myslíkova 17/31, Praha 1), podala proti tomuto rozhodnutí žalobkyně dne 5. 1. 2024 žalobu k Městskému soudu v Praze coby soudu místně příslušnému. S účinností od 1. 1. 2024 ÚPDI zanikl a jeho působnost plně přešla na žalovaného, který sídlí v Brně. Městský soud proto napadeným usnesením věc postoupil Krajskému soudu v Brně, coby soudu nyní místně příslušnému.

2. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

2.1 Kasační stížnost

[2]               Žalobkyně (nyní stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností, v níž namítala především nejednotný postoj žalovaného ohledně místní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí o žalobách proti správním rozhodnutím svého právního předchůdce, tedy ÚPDI. Toto své tvrzení opírá o fakt, že žalovaný ve stejné době podal kasační stížnost proti obdobnému usnesení Městského soudu v Praze o postoupení věci o správní žalobě proti rozhodnutí ÚPDI Krajskému soudu v Brně, v níž argumentuje ve prospěch příslušnosti právě městského soudu (v dané věci NSS vydal rozsudek z 21. 3. 2024, čj. 6 As 10/2024 ‑ 26; v podrobnostech dále).

[3]               Stěžovatelka dále argumentuje § 7 odst. 2 s. ř. s., který stanovuje místní příslušnost soudu podle sídla správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni. Podle stěžovatelky je tedy sídlo správního orgánu prvního stupně rozhodující pro určení místní příslušnosti bez ohledu na to, zda tento správní orgán v mezidobí mezi vydáním správního rozhodnutí a podáním žaloby proti tomuto rozhodnutí zanikl. Ačkoliv byl ÚPDI zákonem č. 464/2023 Sb. s účinností od 1. 1. 2024 zrušen, nestanovil tento zákon místní příslušnost soudu odlišně od citovaného ustanovení. Proto se stěžovatelka domnívá, že Městský soud v Praze je místně příslušným soudem k projednání správní žaloby proti rozhodnutí zrušeného ÚPDI, jelikož ten měl v jeho obvodu sídlo.

[4]               Stěžovatelka uzavírá kasační stížnost tvrzením, že působnost ÚPDI nepřešla přímo na žalovaného, ale na jeden z jeho odborů, konkrétně na Odbor přístupu k dopravní infrastruktuře ÚOHS. Místní příslušnost soudu by tedy neměla být primárně posuzována podle sídla správního orgánu, ale raději podle sídla konkrétního odboru, na nějž působnost přešla a který je nyní příslušným orgánem prvního stupně. Otázkou, zda správní orgán prvního stupně (výše označený odbor ÚOHS) skutečně má sídlo v obvodu městského soudu, a proto se podle něj řídí místní příslušnost, se však městský soud v napadeném usnesení nezabýval; z toho důvodu jej v tomto rozsahu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Navrhuje tedy, aby NSS usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ve věci samé.

2.2 Vyjádření žalovaného

[5]               Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá, že by k otázce místní příslušnosti soudů zaujímal nejednotný postoj. Jeho konzistentní přístup stojí především na důsledném uplatnění procesní zásady trvání místní příslušnosti soudu (perpetuatio fori). Stěžovatelka podle žalovaného zcela přehlíží odlišné skutkové okolnosti ve věci, která je u NSS vedená pod sp. zn. 6 As 10/2024. Místní příslušnost soudu je samozřejmě dána § 7 odst. 2 s. ř. s., podle nějž je místně příslušný ten soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle žalovaného je však rozhodný stav, který existuje ke dni podání žaloby, tj. ke dni zahájení řízení. V tomto ohledu odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 10. 10. 2007, čj. Nad 13/2007‑39, který říká, že „pro určení místní příslušnosti jsou až do skončení rozhodné okolnosti v době zahájení řízení; řízení je ve správním soudnictví zahájeno (srov. § 32 s. ř. s.) dnem, kdy návrh došel soudu“. Podle žalovaného je ze spisu zřejmé, že žaloba byla podána až po 1. 1. 2024, tedy v době, kdy ÚPDI již neexistoval, proto je nutné posuzovat místní příslušnost podle sídla právního nástupce, tedy žalovaného.

[6]               K tomu žalovaný ještě dodává, že má pouze jedno sídlo, a to v Brně, ergo je dána místní příslušnost Krajského soudu v Brně. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že jednotlivá odloučená pracoviště žalovaného se mohou nacházet v obvodu jiného krajského soudu. Tato skutečnost však pro posouzení místní příslušnosti není relevantní. Z výše uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

3. Právní hodnocení

[7]               Kasační stížnost není důvodná.

[8]               Podle § 7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví‑li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má‑li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.

[9]               Podle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „zákon č. 464/2023 Sb“.), Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) se zrušuje.

[10]            Podle čl. X odst. 2 zákona č. 464/2023 Sb. působnost Úřadu stanovená zvláštními zákony přechází na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, včetně působnosti správce kapitoly podle rozpočtových pravidel.

[11]            Podle čl. X odst. 10 zákona č. 464/2023 Sb. správní řízení a další postupy, zahájené Úřadem v oblasti jeho působnosti a přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nedokončené, dokončí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže; dosavadní úkony Úřadu se považují za úkony Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

[12]            Na základě citovaných ustanovení NSS uvádí, že ÚPDI od 1. 1. 2024 zanikl a na žalovaného přešla působnost tohoto zaniklého úřadu. Žalovaný se proto správně stal účastníkem nynějšího řízení. Zákon č. 464/2023 Sb. zakotvuje postavení žalovaného jako účastníka správních a dalších řízení, avšak nijak nemění úpravu místní příslušnosti správního soudu v případě dříve zahájených soudních řízení. Při posouzení místní příslušnosti proto NSS vyšel z obecné úpravy s. ř. s.

[13]            Problematikou posuzování místní příslušnosti se NSS již opakovaně zabýval. NSS konstatoval, že zásada trvání místní příslušnosti soudu (perpetuatio fori) se jako obecná právní zásada užije i ve správním soudnictví. Jejímu užití nebrání skutečnost, že není výslovně vyjádřena v ustanoveních § 7 a § 129 a násl. s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 13. 5. 2003, čj. Nad 41/2003‑32, nebo ze dne 12. 6. 2003, čj. Nad 52/2003‑28).

[14]            Na uvedené následně NSS navázal usnesením rozšířeného senátu sp. zn. Nad 13/2007 citovaným v bodě [5]. Rozšířený senát se zabýval obdobným případem jako je i nynější věc, tedy zánikem původně příslušného správního orgánu v průběhu soudního řízení. Konstatoval, že zásada trvání místní příslušnosti soudu (perpetuatio fori) je plně aplikovatelná i ve správním soudnictví. Zkoumá‑li tedy soud místní příslušnost za řízení, musí ji posuzovat zpětně ke dni zahájení řízení, a pro případné rozhodnutí o místní příslušnosti pak platí, že rozhodující je stav v době, kdy bylo řízení zahájeno. Řízení je ve správním soudnictví zahájeno (srov. § 32 s. ř. s.) dnem, kdy návrh došel soudu. Místní příslušnost takto určená trvá až do skončení řízení bez ohledu na pozdější změny okolností (potvrzeno i pozdější judikaturou, např. usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2018, čj. Nad 99/2018‑75). Na základě konkrétních skutkových okolností rozšířený senát v dané věci uvedl, že pokud po zahájení řízení došlo ke změně na straně žalovaného v tom smyslu, že byl jako orgán bez náhrady zrušen, nemá tato skutečnost sama o sobě žádný vliv na místní příslušnost správního soudu povolaného přezkoumat správní akt, jehož byl zrušený orgán původcem.

[15]            Nynější případ se však od případu posuzovaného rozšířeným senátem NSS liší. Podle informací ze soudního spisu městského soudu totiž vyplývá, že v nynější věci stěžovatelka žalobu městskému soudu doručila až dne 5. 1 2024. V den podání žaloby již ÚPDI neexistoval, proto se od jeho někdejšího sídla v Praze nemohla odvíjet místní příslušnost městského soudu. Žalovaný tedy byl účastníkem řízení již od jeho zahájení. V kontextu výše citované judikatury je proto zcela zřejmé, že v rozhodném okamžiku se již místní příslušnosti odvíjela od sídla nástupce ÚPDI, kterým je žalovaný. Městský soud proto nepochybil, pokud věc postoupil krajskému soudu. NSS uzavírá, že k posouzení nynější věci je místně příslušný krajský soud.

[16]            Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti namítá, že městský soud měl místní příslušnost posuzovat podle adresy odboru žalovaného, na který působnost ÚPDI přímo přešla, a jelikož tak neučinil, je jeho usnesení v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Tato námitka je však zcela nedůvodná. NSS k této námitce podotýká, že žalovaný má podle § 1 odst. 2 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, pouze jediné sídlo, které se nachází v Brně. Správní orgán může mít i odloučená pracoviště, jejichž adresa není shodná s adresou sídla správního orgánu. Odloučená pracoviště jsou však součástí správního orgánu, proto musí být pro účely určení místní příslušnosti soudu zohledněno pouze sídlo správního orgánu, adresy pracovišť jsou v tomto ohledu irelevantní.

[17]            Závěrem NSS ještě poukazuje na stěžovatelkou zmíněný rozsudek NSS čj. 6 As 10/2024 ‑ 26, v němž ÚOHS coby stěžovatel argumentuje pro místní příslušnost městského soudu. Zde však NSS plně ve shodě s vyjádřením žalovaného upozorňuje na zásadní skutkové odlišnosti nynější věci a citovaného rozsudku. V době, kdy byla 20. 12. 2023 podána žaloba proti rozhodnutí ÚPDI, tento úřad ještě existoval, místní příslušnost soudu se proto určila podle jeho sídla, které bylo v Praze. Z toho důvodu byl v souladu se zásadou perpetuatio fori i po 1. 1. 2024 stále místně příslušný městský soud. To však v nynější věci neplatí, jelikož žaloba proti rozhodnutí ÚPDI byla soudu doručena až 5. 1. 2024.

4. Závěr a náklady řízení

[18]            S ohledem na vše výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[19]            O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2024

Ondřej Mrákota

předseda senátu