62 Af 26/2021-79

[OBRÁZEK]  ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Filipa Skřivana a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci

žalobce: H.R.F. TRADE s. r. o.

 sídlem Zámečnická 181/3, Brno

 

proti  

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

                                 sídlem Masarykova 31, Brno

 

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021, č. j. 8826/21/5200-11432-711217,

 

takto:

 

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

 Odůvodnění: 

I. Shrnutí podstaty věci

  1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2021, č. j. 8826/21/5200-11432-711217, kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, a to dodatečný platební výměr za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 na daň z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) ze dne 5. 3. 2020, č. j. 929512/20/3001-51522-711830, kterým byla podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a podle § 147, § 143 odst. 1 a § 98 odst. 1 daňového řádu doměřena DPPO podle pomůcek ve výši 653 030 Kč a současně bylo stanoveno penále ve výši 130 606 Kč.

II. Shrnutí procesního postoje žalobce

  1. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně posoudil odvolací námitky. Žalovaný zaujal nesprávný výklad k jednotlivým ustanovením daňového řádu a zákona o daních z příjmů. Rovněž porušil práva žalobce vyplývající z uvedených zákonů.
  2. Žalovaný převzal tvrzení prvostupňového orgánu, která se nezakládají na pravdě a jsou zjevně zavádějící. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správce daně nabyl dojmu z vyjádření žalobce v příloze k účetní uzávěrce a z podaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty (dále je „DPH“) za rok 2016, že existují skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že DPPO za rok 2016 měla být vyšší. S tím žalobce nemůže souhlasit a dále shrnuje historii celého procesu týkajícího se DPH a DPPO za rok 2016. Poukazuje přitom na to, že dne 24. 5. 2018 vydal správce daně platební výměr, který byl v souladu s podaným daňovým přiznáním. Platební výměr byl tedy vydán 9 měsíců od vyměření posledního přiznání k DPH a 13 měsíců od podání přiznání k DPPO. Po tomto dni nedošlo k žádným změnám. Pokud měl správce daně pochybnosti, měl jednat a zahájit daňovou kontrolu k DPPO za rok 2016 před jejím vyměřením. Bez zjevné příčiny pak správce daně vydal dne 4. 7. 2018 výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, která později vedla k dodatečnému vyměření daně.
  3. K samotnému doměření daně podle pomůcek žalobce uvádí, že je převážně založeno na údajích z jednotlivých přiznání k DPH a nereflektuje tak skutečnou ekonomickou činnost žalobce. Sám žalovaný ostatně konstatoval, že je celá řada daňově uznatelných nákladů, které se u DPH neprojeví. V § 98 odst. 2 daňového řádu je stanovena povinnost správce daně přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když je sám neuplatnil. Správce daně si tak mohl vyžádat další údaje, např. bankovní výpisy z účtu žalobce. To však neučinil. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí pouze stroze konstatoval, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by výhody pro žalobce vyplývaly. Žalobce nicméně disponuje informacemi, že správce daně si bankovní výpisy později opatřil, dokonce v dubnu roku 2021 rozeslal obchodním partnerům žalobce výzvu k součinnosti, přičemž se v ní dotazuje na obchodní vztahy se žalobcem v období, za které byla stanovena daňová povinnost. Žalobce považuje za zarážející, že si tyto informace správce daně nezajistil před vydáním dodatečného platebního výměru. To žalobce vede k myšlence, zda správce daně při dodatečném vyměření daně něco nezanedbal či nepřehlédl.
  4. Žalobce spolu s doplněním odvolání ze dne 1. 6. 2020 podal rovněž dodatečné daňové přiznání. Orgány finanční správy však toto daňové přiznání zcela ignorovaly a rezignovaly tak na svou zákonnou povinnost. V případě, že není pravomocně ukončeno řízení o vyměření daně, je dle daňového řádu žalobce oprávněn podávat důkazy pro svá tvrzení. To žalobce také učinil a dodatečné daňové přiznání podal ještě do prvního stupně řízení. Ve světle zákona o daních z příjmů pak neobstojí tvrzení žalovaného, že žalobce podal daňové přiznání bez dodatečných důkazů. Na daňové přiznání je třeba nahlížet jako na skutečnost pravdivě odrážející ekonomickou činnost daňového subjektu. Žalobce dodává, že žalovaný zcela rezignoval na svou povinnost přezkumu přiměřenosti použití pomůcek.
  5. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby zdejší soud napadené i jemu předcházející rozhodnutí zrušil. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

 

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

  1. Žalovaný nadále setrvává na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. Žalobce vymezil totožné námitky jako v odvolání a žalovaný se s těmito námitkami řádně vypořádal. Žalovaný nesouhlasí s tím, že námitky byly nesprávně posouzeny. V plném rozsahu tak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto se rovněž ke všem žalobním bodům vyjádřil.
  2. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by v napadeném rozhodnutích byla uvedena zavádějící tvrzení. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, ze kterých dní relevantní platební výměry pocházejí. Žalobce tak nemohl být nikterak uveden v omyl. DPPO byla vyměřena v souladu s podaným daňovým přiznáním, tedy konkludentně. Takový platební výměr je rozhodnutím deklaratorní povahy. Skutečnost, že správce daně doměřil DPPO dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 3. 2020 podle pomůcek (i na základě daňových přiznání k DPH) neznamená, že samotná DPPO nemohla být vyměřena s časovým odstupem. Žalovaný rovněž poukazuje na to, že se celý proces odehrál v zákonem stanovených lhůtách pro stanovení daně.
  3. Žalobce v rámci žalobního bodu, ve kterém namítá, že napadená rozhodnutí nereflektují jeho skutečnou ekonomickou činnost, opět neuvádí (stejně jako v odvolání), čím je jeho ekonomická činnost specifická a co konkrétně správce daně opomněl zohlednit při doměření daně. Je pak třeba připomenout, že žalobce na výzvu správce daně nepodal dodatečné daňové přiznání, čímž byly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Z daňového řádu nevyplývá, že by byl správce daně povinen aktivně vyhledávat výhody pro daňový subjekt ani provádět dokazování. Naopak bylo na žalobci, aby dané okolnosti identifikoval. Ten však zůstal zcela pasivní. Žalovanému není známo, že by správce daně (či dokonce sám žalovaný) po vydání napadeného rozhodnutí činil úkony, které tvrdí žalobce. I pokud se však tvrzené skutečnosti udály, stalo se tak až po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále odkázal na průběh místních šetření, který je zaznamenám ve spisovém materiálu.
  4. Žalobce podal dodatečné daňové přiznání až v odvolacím řízení, a to bez dalších důkazních prostředků. Daňové přiznání je však z povahy věci pouze tvrzením daňového subjektu, nikoliv věrohodným důkazem. Je vyloučeno, aby v odvolacím řízení uspěl daňový subjekt, který byl v řízení před správcem daně nečinný, s tím, že důkazy k prokázání správnosti svého tvrzení předloží až v této fázi řízení. Jestliže žalobce nepodal dodatečné daňové přiznání ve lhůtě stanovené výzvou, je jeho pozdější podání bezpředmětné. Právně bezvýznamné je rovněž to, že se tak stalo v průběhu odvolacího řízení. K přiměřenosti použití pomůcek se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vyjádřil.
  5. Žalovaný navrhuje, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. I žalovaný na svém procesním postoji setrval během celého řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci 

  1. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s. ř. s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
  2. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Učinil tak při jednání, neboť žalobce konání jednání požadoval. Soud dvakrát termín jednání přesunul z důvodů na straně žalobce. Třetí žádosti o odročení jednání již soud nevyhověl, neboť ji neshledal důvodnou. MUDr. Č. k dotazu soudu již před měsícem uvedla, že jednatel žalobce je schopen se jednání zúčastnit. Pokud jde o zprávu MUDr. O., kterou žalobce předložil v předvečer konání jednání, tak z ní nevyplývá, že by distorze kotníku znemožnila jednateli žalobce se pohybovat ani že by měl být jednatel žalobce v absolutním klidu. Soud tedy dospěl k názoru, že žalobce neprokázal, že by se jeho jednatel ze závažných důvodů nemohl jednání zúčastnit. Vzhledem k tomu soud rozhodl při jednání v nepřítomnosti žalobce.
  3. Podle § 140 odst. 1 daňového řádu neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem; to neplatí, pokud byl zahájen postup k odstranění pochybností. Platební výměr správce daně založí do spisu.
  4. Podle § 143 odst. 3 daňového řádu k doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
  5. Podle § 145 odst. 2 daňového řádu pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek.
  6. Podle § 98 odst. 1 daňového řádu nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění tohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí.
  7. Podle § 98 odst. 2 daňového řádu stanoví-li správce daně daň podle pomůcek, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly uplatněny.
  8. Podle § 114 odst. 4 daňového řádu směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenost použitých pomůcek.
  9. V prvním žalobní bodě žalobce rozporuje postup správce daně, kterému již v době vydání platebního výměru k DPPO za rok 2016 ze dne 24. 5. 2018 (v souladu s daňovým přiznáním) byly známy všechny skutečnosti, kterými následně odůvodnil výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. Dle žalobce tak měl správce daně předtím, než vyměřil daň, jednat a zahájit daňovou kontrolu (pokud tedy měl pochybnosti).
  10. V daném případě podal žalobce dne 10. 4. 2017 daňové přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2016, v němž vykázal nulové hodnoty. V příloze uvedl, že po rekonstrukci účetnictví podá dodatečné daňové přiznání. To však neučinil. Z daňových přiznání na DPH za jednotlivé měsíce roku 2016 vyplynulo, že žalobce vykazoval zdanitelná plnění od plátců DPH a uplatňoval si odpočet DPH. Dne 24. 5. 2018 vydal správce daně platební výměr na DPPO na základě podaného daňového přiznání s daňovou povinností nula. Dne 4. 7. 2018 vyzval správce daně žalobce k podání dodatečného daňového tvrzení k DPPO za zdaňovací období roku 2016.
  11. Z napadených rozhodnutí (jakož i z celého spisového materiálu) je tak zřejmé, kdy byly jednotlivé úkony učiněny. Z ničeho nevyplývá, že by se orgány finanční správy snažily navodit dojem, že by skutečnosti, které vedly správce daně k výzvě, byly zjištěny až po vydání platebního výměru. Je sice pravdou, že v postupu správce daně lze spatřovat určité pochybení, neboť ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou, lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že se daň neodchyluje. Lze přitom souhlasit se žalobcem, že v době vydání platebního výměru již byly správci daně známy všechny skutečnosti, kterými odůvodnil výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, kterou pak vydal, neboť předpokládal, že daň bude doměřena. Toto pochybení však nezpůsobuje nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť nijak nezasáhlo žalobce v jeho právech. Žalobce ostatně ani neuvádí, jak bylo tímto postupem zasaženo do jeho práv. Nelze pak souhlasit ani s tím, že výzva k podání dodatečného daňového přiznání byla vydána bez zjevné příčiny. Zdejší soud má za to, že na základě ve výzvě uvedených skutečností mohl správce daně opravdu důvodně předpokládat, že daň bude doměřena, neboť sám žalobce v příloze k původně podanému daňovému přiznání (v němž vykázal nulové hodnoty) uvedl, že po rekonstrukci účetnictví podá dodatečné daňové přiznání. Správce daně nepochybil ani v tom, že nezahájil daňovou kontrolu. Doměření daně podle pomůcek mu totiž v případě nepodání daňového přiznání na výzvu umožňuje § 145 odst. 2 daňového řádu.
  12. Dále se zdejší soud zabýval tím, zda orgány finanční správy pochybily, pokud nevzaly v potaz dodatečné daňové přiznání k DPPO za rok 2016, které žalobce přiložil k doplnění odvolání ze dne 1. 6. 2020.
  13. Ze správního spisu zdejší soud zjistil, že správce daně vydal dne 4. 7. 2018 výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, a to v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne doručení dané výzvy. Žalobce však v této lhůtě dodatečné daňové přiznání nepodal ani nevyjádřil svůj nesouhlas s obsahem výzvy. V zásadě první aktivitou, kterou po podání výzvy vyvinul, bylo podání odvolání (ze dne 17. 4. 2020) proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla doměřena daň podle pomůcek. Zdejší soud tak má za to, že ve smyslu § 145 odst. 2 věty druhé daňového řádu byly v posuzované věci splněny podmínky pro doměření daně podle pomůcek.
  14. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014‑55, č. 3566/2017 Sb. NSS, vyslovil, že „zákonodárce vytvořil za účelem dosažení pokud možno správného stanovení daně jistou hierarchii postupů správce daně. Její základní logikou je postupné posilování vrchnostenské stránky správy daní a oslabování její ‚dialogické‘ či kooperativní stránky. Jinak řečeno, daňový subjekt má zásadně napravit svoji chybu, jež jde k tíži fisku, sám. Pokud to neudělá a správce daně jinak než daňovou kontrolou, tedy jinak než uplatněním nejsilnějšího a nejkomplexnějšího kontrolního postupu, jejž má k dispozici, zjistí, že daň má být vyšší, než jak bylo posledně stanoveno, má správce daně dát daňovému subjektu prostor k nápravě“. Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že správce daně má nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud se dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že daňovému subjektu má být daň doměřena. Uvedeným způsobem správce daně postupoval také v nyní posuzované věci.
  15. Doměření daně se provádí primárně – nikoli však výlučně – ve vazbě na provedenou daňovou kontrolu a její výsledky. K doměření daně za příslušné zdaňovací období může dojít tehdy, pokud správce daně získá takové poznatky či indicie, na jejichž základě lze doměření daně předpokládat. V projednávané věci tedy žalovaný v souladu s § 143 odst. 3 větou druhou daňového řádu postupoval podle § 145 odst. 2 téhož zákona a vyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání. Tato výzva je operativním nástrojem a vytváří v souladu se závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 183/2014‑55 nezbytný prostor pro dobrovolné splnění daňové povinnosti daňovým subjektem, který mu musí být poskytnut.
  16. Daňový subjekt má celkem tři možnosti, jak na danou výzvu reagovat. První z možností je dané výzvě nevyhovět a dodatečné daňové přiznání nepodat. V tomto případě se daňový subjekt vystavuje riziku, že správce daně doměří daň z moci úřední buďto dokazováním, nebo podle pomůcek. Další možností daňového subjektu je správci daně k výzvě k podání dodatečného daňového přiznání kvalifikovaným způsobem sdělit svůj nesouhlas, resp. skutečnost, že daňový subjekt trvá na správnosti poslední známé daňové povinnosti. Třetí možností je vyhovění výzvě správce daně a podání dodatečného daňového přiznání. Pokud daňový subjekt souhlasí a v souladu s výzvou správce daně předloží dodatečné tvrzení, je správce daně v případě, že nemá pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti údajů v podaném dodatečném daňovém přiznání, oprávněn aplikovat § 144 daňového řádu, tj. správce daně nemusí výsledek doměření daně oznamovat daňovému subjektu dodatečným platebním výměrem, vydaný dodatečný platební výměr pouze založí do spisu. Pokud má ovšem správce daně pochybnosti o údajích tvrzených v dodatečném daňovém přiznání daňového subjektu, vyzve jej k jejich odstranění postupem podle § 89 a § 90 daňového řádu nebo zahájí daňovou kontrolu.
  17. V posuzované věci žalobce dodatečné daňové přiznání podal, nicméně tak učinil až po vydání prvostupňového rozhodnutí (připojil ho k podanému odvolání). Je přitom nerozhodné, že je i s odvoláním poslal správci daně I. stupně. Na věc je tak třeba pohlížet tak (rovněž s ohledem na § 114 odst. 4 daňového řádu), že žalobce se rozhodl jít cestou shora nastíněné první možnosti, tj. výzvě nevyhověl a dodatečné daňové přiznání nepodal.
  18. Pro přezkum oprávněnosti přechodu na pomůcky při stanovení daňové povinnosti daňového subjektu je totiž rozhodný skutkový stav zjištěný před správcem daně, tj. k okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí. Ve shodě se žalovaným soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, ve kterém NSS zcela jednoznačně uvedl, že „[j]e to řízení před správcem daně prvního stupně, které slouží ke zjištění skutečného stavu věci - k provedení dokazování či k určení pomůcek, není-li pro nesplnění důkazní povinnosti daňového subjektu možné daň stanovit dokazováním. Základem nalézání skutkového stavu, a tedy i určení způsobu stanovení daně, je vždy řízení před orgánem prvostupňovým. Je to také daňový subjekt, jehož aktivita a předložené doklady určují, jakým způsobem bude daň stanovena. Řízení před odvolacím orgánem je pak řízením jen odstraňujícím vady, jichž se správce daně prvního stupně dopustil (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 Afs 111/2005-74, zveřejněn pod č. 1302/07 Sb. NSS). Je tak vyloučeno, aby uspěl v odvolacím řízení daňový subjekt, který před správcem daně prvního stupně zůstal nečinným s tím, že s důkazy vyčká řízení odvolacího (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 Afs 111/2005-74, zveřejněno pod č. 1302/2007 Sb. NSS). Odvolací řízení je cestou k odstranění vad, jichž se dopustil správce daně prvního stupně, nelze do něj záměrně přenášet nalézací řízení“ (obdobně srov. rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2010, č. j. 2 Afs 1/2010-171, či ze dne 23. 5. 2013, č. j. 9 Afs 38/2012-40).
  19. Dle zdejšího soudu tak žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud při rozhodování o odvolání nezohlednil dodatečné daňové přiznání, které bylo přiloženo k doplnění odvolání. Jestliže by tak učinil, překročil byl zákonné meze přezkumu rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek. Žalovaný by mohl dodatečné daňové přiznání zohlednit pouze v rozsahu § 114 odst. 4 daňového řádu. Je přitom zřejmé, že z tohoto hlediska mu dodatečné daňové přiznání bez dalšího nemohlo poskytnout žádné relevantní informace (tedy informace o zákonnosti, resp. přiměřenosti použití pomůcek). Žalobce tak dodatečným daňovým přiznáním již nemohl nahradit svoji pasivitu v prvostupňovém řízení.
  20. Nad již uvedené lze zdůraznit, že není rozhodné, že žalobce podal dodatečné daňové přiznání až po lhůtě stanovené ve výzvě. Pokud by tak učinil do vydání prvostupňového rozhodnutí, musel by správce daně toto podání vzít v potaz a následně posoudit, jakým způsobem bude v řízení pokračovat. To se však v posuzované věci nestalo.
  21. Dále žalobce namítá, že rozhodnutí o doměření daně podle pomůcek je založeno převážně na údajích z jednotlivých přiznání k DPH, což nereflektuje jeho skutečnou ekonomickou činnost. Žalobce přitom poukazuje na povinnost správce daně přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly uplatněny.
  22. Tato námitka úzce souvisí s námitkou předchozí. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 6 Afs 224/2016-40, byla-li daň stanovena podle pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání, lze ve smyslu § 98 odst. 2 daňového řádu zohlednit jen takové výhody pro daňový subjekt, které byly známy již správci daně I. stupně, resp. plynou z dostupných informací využitelných ke kvalifikovanému odhadu správce daně I. stupně.  Zkoumá-li odvolací orgán, zda se v případě stanovení daně podle pomůcek kvalifikovaný odhad správce daně I. stupně co možná nejvíce blíží realitě (čili zda byly použité pomůcky přiměřené), nemůže zohlednit doklady o výhodách svědčících daňovému subjektu předložené až v odvolacím řízení. Výše citovaný § 98 odst. 2 daňového řádu přitom správci daně neukládá aktivně vyhledávat všechny možné okolnosti, které by mohly představovat pro žalobce výhodu (ale „pouze“ přihlédnout k již zjištěným skutečnostem). Jak přitom již bylo uvedeno, žalobce byl během prvostupňového řízení zcela pasivní. Správce daně I. stupně přitom zjistil, že žalobce platil v rozhodném období nájem za kancelář a skladovací prostory a vlastnil osobní automobil Aston Martin s RZ končící X, který zřejmě užíval k výkonu ekonomické činnosti. Zvýšil tedy žalobci hodnotu daňově uznatelných nákladů o částku nájmu placenou žalobcem a o paušální výdaj na dopravu.
  23. Nepřiměřenost použitých pomůcek pak nelze odůvodňovat tím, že daňový subjekt následně přesně vyčíslí daňovou povinnost tak, jak to měl učinit již na výzvu správce daně I. stupně, a poukáže na rozdíly mezi takto určenou daňovou povinností a výší daně stanovenou správcem daně za použití pomůcek. Žalobce rovněž v podaném odvolaní (ani v žalobě) neuvedl, v čem konkrétně doměření podle pomůcek nereflektuje jeho skutečnou ekonomickou činnost. Žalobce setrval na zcela obecné (a ničím nepodložené) argumentaci (viz např. žalobce si jen dovolí úvahu, zda převážně přiznání k DPH stačí k zjištění skutečností, které mohou vést správce daně ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek). Žalobce tak neunesl své důkazní břemeno.
  24. Co se týče tvrzení, že správce daně po vydání dodatečného platebního výměru začal aktivně vyhledávat další informace, to žalobce nikterak důkazně nepodložil. Domněnku žalobce ohledně toho, zda tedy správce daně něco nezanedbal či nepřehlédl, tak zdejší soud považuje za nepřípadnou.
  25. Zdejší soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec těchto uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti; žalobu tak jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

V. Náklady řízení

  1. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému účastníkovi – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno dne 1.6.2023

Petr Šebek v.r.

předseda senátu