7 Azs 258/2023 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. Q. N., zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2023, č. j. 16 Az 20/2022‑24,
takto:
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2022, č. j. OAM‑439/ZA‑ZA12‑HA13‑2022, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Současně rozhodl, že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Předně poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného. V dalším stížním bodě poukazoval na vady v řízení a nedostatečně zjištěný stav věci. Nesouhlasil ani s právním posouzením věci. Je názoru, že mu měl být udělen humanitární azyl, popř. doplňková ochrana. Polemizoval se závěry krajského soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil se závěry krajského soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro kasační soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost rovněž tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat např. tehdy, nerespektoval‑li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006‑59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013‑18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014‑52, či např. ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021‑28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021‑30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021‑36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021‑30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021‑31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021‑34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021‑47 atp.).
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Danou věc naopak posoudil v souladu s konstantní (přiléhavou) judikaturou, od které kasační soud neshledal důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti, resp. vadnosti rozsudku krajského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003‑75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003‑51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003‑52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004‑62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005‑44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008‑76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015‑45, atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Jeho závěry jsou plně přezkoumatelné, resp. srozumitelné. Krajský soud důkladně vypořádal všechny stěžejní žalobní námitky. Není pravdou, že by se nezabýval žalobní námitkou, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Touto námitkou se krajský soud zabýval v bodě 25 napadeného rozsudku. Dostatečně vypořádal i námitky dovozující nutnost udělení humanitárního azylu, resp. doplňkové ochrany (srov. bod 19 a násl. napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu v postupu krajského soudu, pro kterou by bylo nutno přistoupit ke zrušení jeho rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012‑45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016‑64, atp.). Výše uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného. I to je srozumitelně a dostatečně odůvodněno (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007‑84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008‑109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012‑41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013‑25).
[10] I postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (srov. § 3 správního řádu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003‑59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003‑42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004‑65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004‑43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004‑57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008‑67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008‑66). Žalovaný důkladně zkoumal okolnosti dané věci, přičemž zohlednil i stěžovatelem akcentované skutečnosti a podklady. Nedopustil se ani žádné jiné podstatné vady, která by měla vliv na výsledek daného řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud z jeho závěrů vyšel (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007‑60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008‑83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010‑112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016‑198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016‑85, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018‑28, či ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019‑38).
[11] Žalovaný a návazně i krajský soud se důkladně zabývali i splněním podmínek dle § 12 a násl. zákona o azylu. Krajský soud správně zdůraznil, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by byl stěžovatel v minulosti politicky aktivní, či že by měl nějaké problémy s orgány státní správy v zemí původu. V tomto ohledu ostatně ani nic konkrétního netvrdil. Neuvedl, že by byl ve Vietnamu pronásledován, či že by byl ze strany vietnamských úřadů trestně stíhán. Soud přitom připomíná, že hlavním zdrojem relevantních informací pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel. V řízení o udělení mezinárodní ochrany se vychází primárně z obsahu jeho žádosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013‑38, či rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004‑57). I při posuzování humanitárního azylu a doplňkové ochrany bylo postupováno v souladu s právní úpravou a judikaturou. Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004‑55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009‑65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010‑92, ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011‑47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016‑31). Stran doplňkové ochrany lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004‑43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010‑69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007‑71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008‑68, atp.
[12] Žalovaný a krajský soud se náležitě zabývali i povahou trestné činnosti stěžovatele a své závěry ohledně toho, že jednání stěžovatele v daném případě bylo lze podřadit pod vážný zločin ve smyslu zákona o azylu logicky a patřičně odůvodnili (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007‑119, č. 2174/2011 Sb. NSS, jakož i rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, č. j. 4 Azs 60/2007‑136, ze dne 30. 8. 2021, č. j. 8 Azs 192/2020‑48, ze dne 25. 5. 2020, č. j. 10 Azs 367/2019‑31, ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Azs 83/2019‑30, ze dne 19. 11. 2020, č. j. 1 Azs 183/2020‑62, ze dne 20. 1. 2021, č. j. 10 Azs 198/2020‑36, atp.). Žalovaný zkoumal i to, v jaké míře se stěžovatel podílel na předmětné trestné činnosti, jaký charakter tato trestná činnost měla atp. Reflektována byla i další východiska judikatury vč. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016‑28.
[13] Judikatura Nejvyššího správního soudu se opakovaně zabývala i důsledky spojenými s návratem do Vietnamu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. 9 Azs 27/2013‑27, či ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 Azs 139/2016‑28, ze dne 26. 2. 2020, č. j. 10 Azs 217/2019‑77, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Azs 140/2021‑32 atp.).
[14] Z hlediska celkového kontextu věci nelze přehlédnout, že stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu podal až poté, co mu hrozilo vyhoštění. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu se přitom ustálila na závěru, že udělení mezinárodní ochrany nelze zaměňovat s jinými způsoby legalizace pobytu na území ČR (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004‑44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004‑69, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004‑94).
[15] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví‑li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, část III. 4., a usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021‑32). Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a proto mu náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Tomáš Foltas
předseda senátu