[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci

žalobce: X, narozený dne X

 státní příslušnost Ruská federace

 bytem X

proti  

žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky

 sídlem Nad Štolou 4, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2023, č. j. OAM-268/ZA-ZA11-D07-2023

takto:

1. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2023, č. j. OAM-268/ZA-ZA11-D07-2023 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
4. Žalobci se ukládá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto rozsudku sdělil soudu číslo bankovního účtu pro vrácení soudního poplatku.

Odůvodnění:

1. Vymezené věci
   1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný shledal žádost žalobce nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Maďarsko.

2. Žalobní body
   2. Žalobce uvedl, že důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je jeho obava o život z důvodu politického potlačování a pronásledování občanů Ruské federace, kteří se nechtějí zúčastnit války Ruska proti Ukrajině a kteří tuto válku odsuzují. Své obavy a opodstatněnost žádosti prokázal tzv. vojenským průkazem, kdy je zřejmé, že bude v případě mobilizace povolán k plnění branné povinnosti. Z vojenské knihy je patrno, že v roce 2011 absolvoval základní vojenskou službu, a proto by byl určitě povolán do války.
   3. Žalobce uvedl, že na území České republiky se trvale nachází jeho manželka, s níž se mu brzy narodí dítě. Maďarské vízum si obstaral pouze z důvodu, že jinou možnost objektivně neměl.
   4. Žalobce namítá, že při seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí mu nebylo dostatečně vysvětleno a nebyl dostatečně poučen ze strany žalovaného o charakteru tohoto úkonu a o tom, že se nejedná o „nahlížení do spisu“. Nebyl řádně informovaný o tom, že úkon „seznámení s podklady“ znamená, že jeho žádosti nebude vyhověno a že měl poslední možnost před vydáním zamítavého rozhodnutí přeložit doplňující důkazy. Tímto postupem se žalobce cítí být zkrácen na svých procesních právech. Byl v domnění, že se jedná o nahlížení do spisu a nic nenasvědčovalo tomu, že bude jeho žádost zamítnuta. Má za to, že v předmětném řízení byla porušena zásada vyjádřena v správním řádu, dle které musí správní orgány poskytovat občanům a organizacím pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
   5. Žalobce má za to, že bylo zřejmé již z jeho cestovního dokladu, že disponuje maďarským vízem. Žalovaný tak neměl jeho žádost jako zjevně nepřípustnou projednávat a měl řízení zastavit. S ohledem na provedení pohovoru žalobce nabyl domnění a důvodné očekávání, že bude jeho žádost posuzována věcně v České republice. Žalobce se domnívá, že postupem, který spočívá ve vydání rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti a zastavení řízení až po provedení úkonů v řízení a s velkou časovou prodlevou žalovaný porušil zásadu legitimního očekávání.
   6. Žalobce má za to, že je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadou přiměřenosti. Žalovaný chybně posoudil přiměřenost rozhodnutí a jeho dopad na jeho rodinný a soukromý život. Skutečnost, že se s manželkou před jeho vycestováním dne 16. 2. 2023 viděli krátkodobě, nemění nic na tom, že vedli společnou domácnost minimálně od uzavření sňatku, kdy samotným uzavřením sňatku ex lege platí, že manželé sdílí společnou domácnost a vlastní majetek v režimu společného jmění manželů, byť se nenacházeli spolu trvale.
   7. Obsahem správního spisu je oddací list, ze kterého je patrno, že žalobce dne 18. 2. 2022 uzavřel sňatek s X, která pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Novou skutečností, která vznikla po vydání a předání napadeného rozhodnutí je to, že manželce žalobce byla schválena žádost o udělení státního občanství České republiky. Manželka žalobce čeká na složení státoobčanského slibu. Také dítě, které se žalobci s manželkou narodí, bude občanem České republiky. Žalobce se tak stane rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Pobytem žalobce v Maďarsku nebo mimo území České republiky bude nenávratně poškozeno právo na rodinný život, neboť žalobce nebude moct opustit území Maďarska a jeho manželka nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav cestovat. Žalobce má na území České republiky pevné rodinné a soukromé vazby. Na území České republiky žije jeho manželka a v blízké době se narodí i jejich společné dítě, ke kterému bude mít žalobce vyživovací povinnost.
   8. Žalobce zároveň požádal o přiznání odkladného účinku žalobě, v níž nad rámec žalobních tvrzení uvedl, že jeho manželka má rizikové těhotenství a není jí doporučeno cestování. K žádosti předložil potvrzení o jejím zdravotním stavu.

3. Vyjádření žalovaného
   10. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. Napadené rozhodnutí je zákonné, přezkoumatelné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a respektující ustálenou judikaturu. Ohledně námitky válečného konfliktu na Ukrajině, dle dostupných informací správního orgánu o zemi původu mobilizace podle úřadů Ruské federace skončila, a navíc platí, že v případě silného protiválečného přesvědčení mohou branci požádat o výkon alternativní civilní služby. V zemi původu také není rozsáhlé násilí či ozbrojený konflikt, který by ohrožoval životy občanů. Správní orgán dále namítá, že povolání k výkonu vojenské služby v ruské armádě patří k základním státoobčanským povinnostem. Tuto zásadu uznává i Úmluva o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská úmluva) z roku 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně obavy z odvedení do války nejsou relevantními, jelikož v Rusku pobývají miliony mužů v žadatelově věku a situaci, kdy pouze zlomek z nich, pokud vůbec, absolvuje základní vojenskou službu, ke povolán do bojových operací na Ukrajině.
   11. Ani v situaci, kdy má cizinec rodinné důvody pro setrvání na území České republiky, nepředstavuje tato skutečnost důvod pro přijetí jeho žádosti k věcnému posouzení. Tímto postupem přitom nejsou porušeny mezinárodněprávní závazky České republiky vůči soukromému a rodinnému životu žalobce zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Obsah správního spisu
   13. Dne 14. 3. 2023 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany.
   14. Dne 21. 3. 2023 žalobce poskytl údaje k podané žádosti. Uvedl, že hlavním důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu je sloučení s manželkou. Sdělil, že Velvyslanectví České republiky v Moskvě již více než rok nepracuje. Jeho manželka je občankou Ukrajiny a žalobce je proti vojenské agresi. V Ruské federaci mu hrozí mobilizace, žalobce se účastnit války na Ukrajině nechce.
   15. Dne 21. 3. 2023 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uvedl, že si vyřídil vízum do Maďarska, neboť české zastupitelské úřady jsou v Rusku zavřené a nemohl si vyřídit sloučení rodiny s manželkou. Dalším důvodem, pro který musel opustit Ruskou federaci, je válka, nechce se jí účastnit. V roce 2011 absolvoval základní vojenskou službu. Do vojenské knížky mu byl vlepen mobilizační předpis. To znamená, že pokud by začala mobilizace, má povinnost se dostavit v místě bydliště na vojenskou správu. Pokud by tak neučinil, hrozil by mu trest. Konkrétní výzvu k dostavení se na vojenskou správu zatím neobdržel. Žalobce uvedl, že se s manželkou seznámili v roce 2021. Byla za ním několikrát v Ruské federaci. V období mezi 20. 1. 2022 až 15. 2. 2022 za ní přicestoval do České republiky. Následně spolu odletěli do Ruské federace a 18. 2. 2022 uzavřeli manželství. Manželka žalobce ještě navštívila v květnu a srpnu 2022 v Ruské federaci, na letišti se jí však vyptávali na důvody přicestování. Žalobce na otázku, zda se seznámil s poučením o tzv. Dublinském systému, které bylo součástí výzvy k poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že poučení četl. Dále je na straně 2 protokolu o pohovoru uvedeno, že žalobce byl poučen o tzv. Dublinském systému a že v jeho případě bude odeslána žádost o převzetí do Maďarska. Žalobce zopakoval, že by chtěl zůstat s manželkou v České republice. Situace je pro manželku v Rusku nebezpečná, již předtím cítila na letišti v Ruské federaci nátlak. Bylo jí řečeno, že chce-li cestovat za žalobcem, musí si vyřídit ruský pas. Manželka žalobce to však nechce, neboť její rodiče bydleli v Doněcku, kde je nyní humanitární katastrofa.
   16. Žalobce do spisu doplnil oddací list, vojenskou knížku a kopii dokladů manželky.
   17. Součástí spisu je formulář žádosti zaslaný Maďarsku o převzetí žalobce podle nařízení Dublin III. Žalovanému bylo dne 15. 5. 2023 doručeno přijetí zodpovědnosti pro posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a souhlas s převzetím žalobce.
   18. Správní spis dále obsahuje informace o řízení o mezinárodní ochraně a přijímacích podmínkách v Maďarsku.
   19. Žalobce byl dne 10. 7. 2023 seznámen s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce byl v rámci tohoto úkonu mimo jiné seznámen s žádostí o převzetí do Maďarské republiky ze dne 10. 5. 2023, akceptací Maďarské republiky ze dne 15. 5. 2023 a informací OAMP o řízení o mezinárodní ochraně a přijímacích podmínkách v Maďarsku. Žalobce uvedl, že do 7 dní doloží těhotenství manželky.
   20. Součástí spisového materiálu je dále výtisk stránky Velvyslanectví České republiky v Moskvě, z nichž vyplývá, že konzulát může přijímat žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
   21. Žalobce též předložil rozhodnutí ze dne 22. 10. 2021 o udělení povolení k trvalému pobytu manželce žalobce, potvrzení gynekologické ordinace, že je manželka žalobce těhotná, a sdělení Ministerstva vnitra České republiky manželce žalobce ve věci správního řízení o udělení státního občanství České republiky.

5. Posouzení věci Městským soudem v Praze
   21. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jelikož žalobce se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a žalovaný souhlasil s rozhodnutím ve věci bez jednání. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
   22. Co se týká vyjádření žalobce ohledně obav před návratem do Ruské federace, soud uvádí, že tyto obavy nebyly předmětem posuzování. Žalovaný v dosavadním řízení rozhodoval pouze o členském státu příslušném k meritornímu posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, přičemž shledal, že tímto státem je Maďarsko. K věcnému posouzení žádosti jsou příslušné státní orgány členského státu, který je odpovědný pro posouzení této žádosti podle nařízení Dublin III.
   23. Žalobce namítal, že při seznámení s podklady rozhodnutí nebyl dostatečně poučen, že se nejedná o „nahlížení do spisu“, ale jeho žádosti nebude vyhověno. Žalobce se cítí být zkrácen na svých procesních právech. Tuto námitku soud neshledal důvodnou.
   24. Podle § 36 odst. 3 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
   25. Žalobci tedy ve smyslu první věty § 36 odst. 3 správního řádu musí být dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný přitom není povinen v této fázi poučovat žalobce o skutečnosti, že by podle zákona k tomuto úkonu nemuselo dojít v případě, že by bylo jeho žádosti plně vyhověno, tj. pokud by mu v daném případě byla udělena ochrana formou azylu. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany vyplývá, že se žalovaný zeptal žalobce, zda chce navrhnout doplnění podkladů pro rozhodnutí. Žalobce uvedl, že chce doložit těhotenství manželky a žalovaný mu k tomuto doložení stanovil 7 dní. Žalovaný se zároveň zeptal žalobce, zda chce uvést nějaké další skutečnosti nebo nové informace, které by měl správní orgán vzít v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž žalobce odpověděl záporně.
   26. Soud neshledal, že by žalovaný pochybil při poučení žalobce a při postupu v rámci seznámení žalobce s podklady rozhodnutí. Uvádí-li žalobce, že nevěděl, že má poslední možnost předložit doplňující důkazy, musí soud konstatovat, že mu není zřejmé, z čeho žalobce usuzoval opak, tj. že bude žalovaný vyčkávat, zda žalobce v budoucnu nepředloží další důkazy. Z úkonu seznámení s podklady rozhodnutí je zjevné, že žalobci byly předloženy dokumenty, na základě kterých měl žalovaný ve věci rozhodnout, a žalobci byla dána možnost podklady rozhodnutí doplnit. Žalobce při daném úkonu uvedl, že chce doložit těhotenství manželky a žalovaný mu k tomu stanovil lhůtu. Žalobce žádné další skutečnosti ani informace doplnit nechtěl a nemohl nabýt dojmu, že by měl žalovaný vyčkávat a neměl by ve věci rozhodnout. Přestože mu žalovaný při seznámení s podklady rozhodnutí výslovně nesdělil, že ve věci po uplynutí stanovené lhůty rozhodne, neměl žalobce žádný důvod pro domněnku o opaku. V žalobě pak žalobce nerozvíjí, v jakém směru by postupoval odlišně, pokud by se mu podrobnějších informací dostalo. Žalobce nebyl nijak zkrácen na svých procesních právech. 
   27. Žalobce dále namítl, že žalovaný neměl jeho žádost vůbec projednávat a měl řízení zastavit. Provedením pohovoru nabyl přesvědčení, že bude jeho žádost věcně posouzena v České republice. Soud neshledal ani tuto námitku důvodnou.
   28. Podle čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Dublin III informují příslušné orgány žadatele o uplatňování tohoto nařízení, zejména o osobním pohovoru podle článku 5 a možnosti předložit informace o přítomnosti rodinných příslušníků, příbuzných nebo jiných členů rodiny v členských státech, včetně způsobu, jakými žadatel může tyto informace předložit.
   29. Podle čl. 4 odst. 2 nařízení Dublin III se informace uvedené v odst. 1 poskytují písemně v jazyce, jemuž žadatel rozumí, nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumí. Členské státy za tímto účelem používají společný informační leták vypracovaný podle odstavce 3. Pokud je nutné, aby žadatel informacím správně porozuměl, musí být podávány i ústně, například v souvislosti s ústním pohovorem uvedeným v článku 5.
   30. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení Dublin III druhé věty pohovor musí žadateli rovněž umožnit, aby správně pochopil informace, které mu byly poskytnuty v souladu s článkem.
   31. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobci byl předán leták s informacemi o řízení podle nařízení Dublin III. Dále je ze správního spisu zřejmé, že žalobce byl v rámci pohovoru provedeného dne 21. 3. 2023 informován, že Česká republika požádá Maďarsko o jeho převzetí. Žalobci byl pohovor přetlumočen a žalobce podepsal stranu protokolu, která obsahuje informaci o tom, že byl poučen o odeslání žádosti o jeho převzetí do Maďarska. Soud tak neshledal žádný prostor pro vznik domněnky, že Česká republika posoudí žádost věcně. Žalovaný postupoval transparentně a žalobce informoval o svých krocích ve vztahu k odeslání žádosti do Maďarska o převzetí žalobce.
   32. Dále z protokolu o seznámení žalobce s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany jednoznačně vyplývá, že žalobce byl seznámen s žádostí o převzetí do Maďarské republiky ze dne 10. 5. 2023, akceptací Maďarskou republikou ze dne 15. 5. 2023 a informací OAMP o Maďarsku ze dne 29. 9. 2022. Žalobci tedy muselo být zřejmé, že jediná otázka, kterou se žalovaný v daném řízení zabýval, je otázka jeho přemístění do Maďarska. V tomto ohledu nemohly u žalobce vzniknout jakékoli pochybnosti a na straně žalovaného neshledal v tomto ohledu žádné pochybení. Soud tudíž neshledal, že by žalovaný porušil zásadu legitimního očekávání.
   33. Soud však shledal důvodnou námitku žalobce, že se žalovaný nedostatečně zabýval přiměřeností dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce.
   34. Podle bodu 13 Preambule nařízení Dublin III by měly mít členské státy při uplatňování tohoto nařízení na mysli především nejlepší zájem dítěte. Při posuzování toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, by členské státy měly zejména náležitě zohledňovat blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, její bezpečnost a ochranu, názory úměrné jejímu věku a vyspělosti, jakož i její původní prostředí. Podle bodu 14 Preambule nařízení Dublin III by členské státy měly v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s Listinou základních práv Evropské unie mít při uplatňování tohoto nařízení na mysli především respektování rodinného života. Podle bodu 17 Preambule nařízení Dublin III by kterýkoli členský stát měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.  
   35. Podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III se pro účely této směrnice „rodinným příslušníkem“ rozumí členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud tato rodina existovala již v zemi původu. Rodinným příslušníkem je podle tohoto ustanovení mimo jiné manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právu nebo praxi dotčeného členského státu přistupuje podobně jako k párům sezdaným podle jeho právních předpisů o státních příslušnících třetí země.
   17. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Dublin III během všech řízení podle tohoto nařízení mají členské státy především na mysli nejlepší zájem dítěte.
   18. Podle čl. 6 odst. 3 nařízení Dublin III při posuzování nejlepšího zájmu dítěte členské státy navzájem úzce spolupracují a zejména berou v úvahu následující záležitosti: a) možnost opětovného sloučení rodiny; b) blaho a sociální rozvoj nezletilé osoby; c) hledisko bezpečnosti a ochrany, zejména pokud existuje riziko, že se nezletilá osoba stane obětí obchodování s lidmi; d) názory nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti.
   19. Článek 16 nařízení Dublin III, nadepsaný „Závislé osoby“, obsažený v jeho kapitole IV, nadepsané „Závislé osoby a diskreční ustanovení“, v odst. 1 stanoví, že pokud je žadatel z důvodu svého těhotenství či nedávného narození dítěte, vážné postižení nebo vysokého věku závislý na pomoci žadatele, členský stát obvykle ponechá spolu nebo sloučí žadatele s tímto dítětem, sourozencem nebo rodičem za předpokladu, že tyto rodinné vazby již dříve existovaly v zemi původu, toto dítě, sourozenec nebo rodič nebo žadatel jsou schopni se o závislou osobu postarat a dotyčné osoby vyjádřily své přání písemně.
   20. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.
   21. Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2016, č. j. 49 Az 23/2014-30, konstatoval, že „[a]by správní orgán postupoval v souladu s postuláty vytýčenými v odst. 13, 14 a 17 Preambule nařízení č. 604/2013, je dle soudu zapotřebí, aby v souladu s ustanoveními § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu I při posuzování své příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu vzal v potaz důvody uvedené v žádosti, a mohl tak dospět k závěru, zda je či není dán důvod k aplikaci diskrečního oprávnění zakotveného v ustanovení čl. 17 odst. 1 větě první nařízení č. 604/2013.“
   22. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24, dospěl ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III k závěru, že právo atrahovat si posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným členským státem neznamená právo tohoto státu k libovůli, nýbrž jeho povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci uvedeného ustanovení učinit.
   23. Soud musí v projednávané věci přisvědčit žalobci, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, pokud jde o posouzení otázky, zda je či není dán důvod k aplikaci diskrečního oprávnění zakotveného v ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný při hodnocení uplatnění diskrečního ustanovení pouze uvedl, že se žalobce nepotýká s žádným zdravotním omezením a neužívá pravidelně léky. Dále uvedl, že se nejedná o zranitelnou osobu, v minulosti zde dlouhodobě nepobýval a nemá zde vytvořeny významné kulturní vazby. V souvislosti s partnerským vztahem žalobce žalovaný konstatoval, že do přicestování žalobce dne 16. 2. 2023 s manželkou nesdíleli společnou domácnost a jejich vztah probíhal přeshraničně formou krátkodobých návštěv v Ruské federaci nebo České republice. Žalovaný tak shledal, že vycestování žalobce do příslušného členského státu na dobu vyřízení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebude představovat nepřiměřený zásah do jeho práva na rodinný život.
   24. Napadené rozhodnutí však ve vztahu k posouzení, zda je na místě aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III, neobsahuje žádné posouzení skutečnosti, že je manželka žalobce těhotná, přestože byla žalovanému tato informace ke dni vydání rozhodnutí známá. Žalovaný v rámci úkonu seznámení s podklady rozhodnutí uvedl, že chce k podkladům rozhodnutí doložit doklad o těhotenství manželství. Žalovaný k tomu stanovil žalobci lhůtu 7 dní. Žalobce ve stanovené lhůtě doložil potvrzení gynekologické ordinace o tom, že je jeho manželka v 8. týdnu těhotenství a je pravidelně sledována. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval na straně 5, že žalobce doložil informaci o těhotenství manželky žalobce, žádným způsobem již však tuto skutečnost nehodnotí a není zřejmé, jak tuto skutečnost posoudil ve vztahu k čl. 17 nařízení Dublin III. 
   25. Komentář k již citovanému čl. 16 odst. 1 nařízení Dublin III uvádí: Za prvé, definice zahrnuje vztahy mezi rodiči a dětmi - včetně dospělých dětí - a mezi sourozenci, nikoli však vztahy mezi manžely. Jinými slovy, základní prvek rodinného života je vyloučen, zatímco vztahy, které požívají podstatně menší ochrany, jsou zahrnuty. To bylo označeno za ‚překvapivé‘. Podle našeho názoru vede k diskriminaci v užívání rodinného života ve smyslu článku 14 EÚLP a zakládá nerovné zacházení ve smyslu článku 14 EÚLP a zakládá nerovné zacházení ve smyslu článku 20 Listiny. Jak ESD zdůraznil, zásada rovnosti ‚vyžaduje, aby zákonodárce EU zajistil [...], že srovnatelné situace nesmí být trestány rozdílně [...], pokud takové zacházení není objektivně odůvodněno‘. V případě čl. 16 odst. 1 nebylo zdůvodněno, proč lze toto rozlišování označit za svévolné: vezměme např. situaci ženy s novorozeným dítětem, která by byla povinně ‚ponechána spolu nebo sloučena‘ s dlouholetým bratrem, ale mohla by být držena odděleně nebo dokonce oddělena od svého manžela a otce dítěte. Jedním ze způsobů nápravy tohoto vybočení by bylo pravidelné použití diskrečních ustanovení v čl. 17…“ [Hruschka/Maiani, in Thym/Hailrbonner (eds.), EU Immigration and Asylum Law. Article-by-Article Commentary, 3. vydání (C.H. Beck/Hart/Nomos, 2022), s. 1687, body 12 a 13].
   26. Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 16. 2. 2023, ve věci C-745/21, L. G. proti Staatssecretarís van Justitie en Veiligheid, bod 38 a 42, k uvedenému ustanovení konstatoval, že z jeho znění jasně vyplývá, že se čl. 16 odst. 1 nařízení Dublin III nepoužije v případě vztahu závislosti mezi osobou, která je žadatelem o mezinárodní ochranu, a jejím manželem/manželkou, který/která oprávněně pobývá v členském státě, v němž byla podána žádost o tuto ochranu, nebo mezi nenarozeným dítětem tohoto žadatele a tímto manželem/manželkou, jelikož toto ustanovení se na takový vztah závislosti nevztahuje.
   27. Tentýž rozsudek dále uvádí, že přestože Soudní dvůr Evropské unie v bodě 72 rozsudku ze dne 23. 1. 2019, M. A. a další (C-661/17, EU:C:2019:53), rozhodl, že čl. 6 odst. 1 nařízení Dublin III nevyžaduje, aby členský stát, který není příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, zohlednil nejlepší zájem dítěte a sám posoudil žádost na základě čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení. V bodě 49 rozsudku Soudní dvůr upozorňuje, že z uvedeného rozsudku rovněž vyplývá, že členskému státu nic nebrání v tom, aby takovou žádost posoudil z důvodu, že takové posouzení je v nejlepším zájmu dítěte.
   28. V řešeném případě C-745/21, L. G  přitom Soudní dvůr Evropské unie konstatoval v bodě 52 rozsudku, že ustanovení nizozemského občanského zákoníku, podle kterého se nenarozené dítě musí považovat za již narozené, pokud je to v jeho zájmu, ukládá nizozemským orgánům, aby za okolností v daném případě (těhotná žadatelka o udělení mezinárodní ochranu s manželem pobývajícím v Nizozemsku) využily možnosti poskytnuté diskrečním ustanovením v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení. Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k uvedenému ustanovení nizozemského občanského zákoníku uvedl, že čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby právní předpisy členského státu ukládaly příslušným vnitrostátním orgánům povinnost posoudit žádost o mezinárodní ochranu podanou státní příslušnicí třetí země, která byla v době podání své žádosti těhotná, ze samotného důvodu nejlepšího zájmu dítěte, přestože kritéria stanovená v článcích 7 až 15 tohoto nařízení určují jako příslušný pro tuto žádost jiný členský stát.
   29. Obdobné ustanovení, jako je předmětné ustanovení čl. 2 první knihy Burgerlijk Wetboek (nizozemský občanský zákoník), dle něhož se dítě, které žena čeká, považuje za již narozené, pokud to vyžaduje jeho zájem, obsahuje § 25 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Podle § 25 občanského zákoníku: „Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.“
   30. Soud tak shledal, že ve světle výše uvedeného rozsudku Soudního dvora Evropské unie v souladu s § 25 občanského zákoníku je žalovaný povinen zohlednit, zda je v zájmu počatého dítěte žalobce, aby na něj bylo hleděno jako na dítě již narozené. Odpoví-li na tuto otázku kladně, zohlední žalovaný v rámci určení příslušného členského státu také nejlepší zájem dítěte. Podle závěrů výše citovaných rozsudků Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 49 Az 23/2014-30, a Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24, musí být z rozhodnutí žalovaného zřejmé, jakým způsobem ve světle diskrečního ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III posoudil těhotenství manželky žalobce. V dalším řízení tedy žalovaný posoudí skutečnost, že je manželka žalobce těhotná, a mimo jiné vyhodnotí v rámci posouzení důvodů pro uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III i její závislost na žalobci z důvodu rizikového těhotenství. Ve světle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-745/21, L. G. má žalovaný také zohlednit otázku, zda je v zájmu počatého dítěte žalobce hleděno, jako by bylo již narozené. Odpoví-li na tuto otázku kladně, bude na místě, aby se při určení členského státu příslušného k posouzení žádosti žalobce zabýval také nejlepším zájmem dítěte.
   31. Soud tedy napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř s. Žalovaný je právním názorem zdejšího soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
   32. Žalobce zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jeho žalobě. Soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl bezodkladně ve věci samé.
   33. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl v řízení úspěch, ale žádné náklady mu nevznikly.
   34. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů: „Soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen […] Z účtu soudu vrátí soud obdobně i poplatek, popřípadě přeplatek na poplatku zaplacením kolkovou známkou…“ Podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích je od poplatku osvobozen cizinec v řízení ve věcech mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil soudní poplatek, přestože k tomu nebyl povinen, Městský soud je povinen žalobci soudní poplatek vrátit podle výroku III. Výrokem č. IV soud vyzval žalobce k součinnosti k vrácení soudního poplatku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha  22. září 2023

JUDr. Lenka Loudová v. r.

samosoudkyně