č. j. 62 A 31/2022-158
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka, a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., v právní věci
žalobce: FVE AREA SUN, s.r.o.
sídlem Dukelská 5779, Chomutov
zastoupen JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem
sídlem Na Florenci 23, Praha 1
proti
žalovanému: Energetický regulační úřad
sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava
o žalobě proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 22.3.2022, č.j. 3260-14/2021-ERU,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 22.3.2022, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2021. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, z moci úřední obnovil řízení vedené pod sp.zn. LIC-14051/2010-ERU o žalobcově žádosti o udělení licence na výrobu elektřiny využívající sluneční záření o instalovaném výkonu 1,363 MW v k.ú. Chomutov I.
2. Důvodem obnovy řízení byla skutečnost, že vydání rozhodnutí o udělení licence bylo dosaženo trestným činem. To vyplývá z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2019, č.j. 48 T 7/2017 – 3864, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.5.2020, č.j. 3 To 175/2019 – 4050.
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
3. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval zásadu proporcionality jako jednu z podmínek pro povolení obnovy podle § 100 odst. 5 správního řádu. Tuto zásadu musí žalovaný respektovat podle žalobce vždy (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010, sp.zn. 2 As 22/2009). Žalovaný tedy měl posoudit, zda žalobce nabyl práva z rozhodnutí o udělení licence v dobré víře, jaká újma mu rozhodnutím o obnově vznikne a zda tato újma není ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Nelze se žalovaným souhlasit, že se zásada proporcionality neuplatní s ohledem na pravomocné trestní rozsudky. Žalobce byl v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o udělení licence. Žalobce byl obžaloby zproštěn. Trestní soud konstatoval, že žalobce neměl vědomost o tom, že byla licence získána protiprávně. Výstavba fotovoltaické elektrárny probíhala „na klíč“.
4. Podle žalobce žalovaný také nesprávně posoudil splnění podmínek pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí o obnově řízení a nepřípustně překročil meze správního uvážení. Porušil tak § 100 odst. 6 a § 85 odst. 2 správního řádu, neboť nezohlednil, že žalobci hrozí vážná újma. Žalovaný postupoval nezákonně, pokud při rozhodování o vyloučení odkladného účinku posuzoval dobrou víru žalobce. Ta totiž není vůbec relevantní (zákon tuto podmínku nezakotvuje). Žalobce poukázal na to, že správní soudy v obdobných případech žalobám odkladný účinek přiznávají, právě pro hrozící vážnou újmu držiteli licence, která souvisí s nuceným pozastavením výrobní činnosti (možné likvidační dopady). Ostatně i sám žalovaný v rámci správního řízení s jiným držitelem licence (FVE Petrovice) odkladný účinek rozhodnutí o obnově vyloučil.
5. Žalobce tedy navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Na tomto procesním postoji setrval po celou dobu řízení před soudem, a to i při jednání, které bylo ve věci nařízeno.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech zaujatých v napadeném rozhodnutí. Správnost jeho postupu při aplikaci zásady proporcionality potvrzuje i komentář ke správnímu řádu. Vyloučení odkladného účinku považuje za fakultativní postup správního orgánu a záleží na jeho správním uvážení. K tomu odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ve věci sp.zn. 29 A 38/2021. Podle žalovaného bylo bývalému jednateli žalobce známo, že elektrárna v době udělení licence nebyla dokončena, a žalobce tak v dobré víře nebyl. Naopak úmyslně uvedl správní orgán v omyl. Podle žalovaného není na místě za takové situace odkladný účinek rozhodnutí o obnově vylučovat.
7. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, a na tomto procesním postoji rovněž setrval po celou dobu řízení před soudem, a to i při jednání, které bylo ve věci nařízeno.
IV. Posouzení věci
8. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je přípustná. Rozhodnutí o obnově řízení o licenci na výrobu elektřiny je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť je jím zasaženo do práva žalobce, který od právní moci rozhodnutí o obnově nemůže vykonávat práva plynoucí z licence [tj. vyrábět elektřinu v příslušné výrobně elektřiny, srov. § 3 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)] a jeho činnost se stává protiprávní (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2007, č.j. 5 As 13/2006 – 46, publ. pod č. 1427/2008 Sb. NSS).
9. Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
10. Nařízení obnovy řízení má povahu tzv. dozorčího prostředku, jehož účelem je zohlednit určité skutkové okolnosti, které existovaly již v době vydání původního rozhodnutí, nicméně v té době nebyly zohledněny. V nynější věci byl aplikován § 100 odst. 4 správního řádu, dle kterého o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Aby obnova řízení mohla být dle tohoto ustanovení nařízena, musí tedy existovat pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, a současně musí existovat příčinná souvislost mezi spácháním trestného činu a vydáním původního rozhodnutí. To jsou jediné podmínky aplikace příslušného ustanovení. Naopak není vůbec rozhodné, kdo byl pachatelem předmětného trestného činu. Je tedy nerozhodné, zda trestný čin spáchal žalobce, úřední osoba žalovaného či kdokoli jiný; okruh potenciálních pachatelů není nijak omezen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č.j. 5 As 221/2018 – 52)
11. V daném případě žalovaný opřel napadené rozhodnutí o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2019, č.j. 48 T 7/2017 – 3864, kterým byli J. B. a S. H. jako revizní technici shledáni vinnými ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustili tím, že vyhotovili nepravdivé zprávy o výchozí revizi fotovoltaické elektrárny v místě FVE AREA SUN, s.r.o. (dále „FVE“), do kterých vědomě uvedli nepravdivé údaje. Shodným rozsudkem byl Ing. A. K. jako předseda představenstva společnosti, která byla generálním dodavatelem stavby FVE, shledán vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že podepsal nepravdivý předávací protokol, ačkoli si byl vědom, že na FVE nejsou nainstalovány fotovoltaické panely v počtu 5800 kusů a že FVE nebyla řádně dokončena. Tento předávací protokol spolu s revizními zprávami nechal předložit se žádostí o udělení licence žalovanému a na základě jeho jednání došlo neoprávněně k získání licence ve prospěch žalobce. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.5.2020, č.j. 3 To 175/2019 – 4050, byla odvolání ve vztahu k výrokům o vině revizních techniků i předsedy představenstva zamítnuta.
12. V daném případě tedy existovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Z rozsudku přitom vyplynulo i to, že tímto trestným činem bylo dosaženo vydání rozhodnutí žalovaného o licenci. Těmito závěry trestního soudu byl žalovaný vázán ve smyslu § 57 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 správního řádu. Vázanost se přitom týká jak skutkové, tak právní věty výroku takového rozhodnutí, a to včetně závěru, že takovým trestným činem bylo dosaženo vydání správního rozhodnutí o udělení licence. Podmínky pro obnovení řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu tak byly naplněny.
13. Žalobce však namítá, že žalovaný pochybil, pokud nerespektoval zásadu proporcionality a nezohlednil, že byl žalobce v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o udělení licence.
14. Podle § 100 odst. 5 správního řádu se na obnovu řízení obdobně užije § 94 odst. 4 a 5 správního řádu.
15. Podle § 94 odst. 4 správního řádu jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
16. Podle § 94 odst. 5 správního řádu při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§ 97 odst. 3 správního řádu) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§ 99 správního řádu).
17. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán řízení o obnově zastaví, pokud dospěje k závěru, že by obnovením řízení vznikla některému účastníkovi řízení, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, újma, která by byla výrazně závažnější oproti újmě jiného účastníka nebo veřejného zájmu. Citovaná ustanovení tak hájí práva účastníka řízení nabytá v dobré víře. Úvahu o ochraně práv nabytých v dobré víře je správní orgán povinen učinit v první fázi řízení o obnově (iudicium rescindens), tedy ve fázi o povolení/nařízení obnovy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2011, č.j. 2 As 77/2011-70). Dobrá víra účastníka řízení o žádosti je přitom vyloučena, pokud účastník uvedl v žádosti nepravdivé údaje (ať už úmyslně či nikoli) a současně věděl, že postup správního orgánu, který vyústil ve vyhovění jeho žádosti, je v rozporu se právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2012, č.j. 1 As 145/2012-48).
18. Žalobce předně namítal, že se žalovaný otázkou dobré víry žalobce vůbec nezabýval. S tím zdejší soud nesouhlasí. Je sice pravdou, že se v napadeném rozhodnutí k otázce dobré víry žalobce ve vztahu k § 94 správního řádu vyslovil jen stručně, nicméně při posuzování otázky vyloučení odkladného účinku se dobrou vírou žalobce zabýval poměrně detailně (str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí). Je přitom zřejmé, že tyto závěry dopadají i na neexistenci dobré víry ve vztahu k § 94 správního řádu.
19. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce práva z licence v dobré víře nenabyl, neboť jeho tehdejší jednatel musel vědět o tom, že v době podání žádosti o licenci FVE nebyla dokončena. Žalovaný zdůraznil, že z trestního rozsudku krajského soudu ze dne 17.4.2019 (bod 127) vyplynulo, že tehdejší jednatel žalobce podepsal předávací protokol i žádost o licenci a stvrdil tak nepravdivě dokončenost FVE, která v té době ještě neexistovala. Z bodu 129 téhož rozsudku pak vyplynulo, že jednatel žalobce měl být při předání FVE, která byla vykazována jako dokončená, přestože byla teprve na začátku výstavby. Žalobce tedy nebyl v dobré víře ve správnost původního rozhodnutí.
20. Podle žalobce trestní soud konstatoval, že žalobce neměl vědomost o tom, že byla licence získána protiprávně. Odkázal k tomu na pozdější trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.2021, č.j.48 T 7/2017-4551, z jehož bodu 104 vyplývá, že „nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno“, že tehdejší jednatel žalobce měl reálnou znalost o stavu FVE v době, kdy podepisoval předávací protokol a žádost k udělení licence. Podle trestního soudu totiž nebylo vyvráceno, že si žalobce nechal FVE postavit na klíč, že se blíže nezajímal o stav FVE v průběhu výstavby, že nekontroloval dokončenost FVE a že jeho jednatel protokol o předání díla podepsal „administrativně mimo areál“ FVE a tím stvrdil skutečnost, kterou reálně nevěděl.
21. V daném případě tedy bylo třeba postavit najisto, zda žalobce, resp. jeho tehdejší jednatel byl v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o licenci či nikoli.
23. Ostatně Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp.zn. 9 As 256/2015 zdůraznil, že je věcí žadatele o licenci, aby si zajistil řádné podklady ke své žádosti.
24. Nic na tom nemůže změnit to, že pozdější jednatelka žalobce (na konci roku 2011) tuto vědomost již zřejmě neměla, a proto nedošlo k odsouzení žalobce k 1.1.2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. V době podání žádosti o licenci přitom nebylo možné žalobce odsoudit, neboť podle zákona č. 418/2011 Sb. je možné právnickou osobu stíhat až za trestné činy spáchané po nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. od 1.1.2012.
25. Žalobce dále nesouhlasil s postupem žalovaného, který nevyloučil odkladný účinek rozhodnutí o nařízení obnovy řízení.
26. Podle § 100 odst. 6 věta druhá správního řádu má rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, odkladný účinek, pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, ledaže správní orgán v rozhodnutí odkladný účinek vyloučil z důvodů uvedených v § 85 odst. 2 správního řádu nebo ledaže vykonatelnost nebo jiné účinky rozhodnutí již zanikly podle zvláštního zákona.
27. Podle § 85 odst. 2 správního řádu může správní orgán odkladný účinek vyloučit: a) jestliže to naléhavě vyžaduje veřejný zájem; b) hrozí-li vážná újma některému z účastníků; nebo c) požádá-li o to účastník; to neplatí, pokud by tím vznikla újma jiným účastníkům nebo to není ve veřejném zájmu.
28. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o povolení či nařízení obnovy řízení má odkladný účinek ve vztahu k původnímu rozhodnutí přímo ze zákona, lze jej však vyloučit. K vyloučení odkladného účinku může správní orgán přistoupit za stanovených podmínek. Podstatné však je, že se jedná o fakultativní postup správního orgánu závislý na jeho úvaze. To znamená, že i pokud by se jednalo o některou z uvedených situací (veřejný zájem, hrozící vážná újma, žádost účastníka), nelze hovořit o tom, že by žalobci vznikl na vyloučení odkladného účinku právní nárok. S ohledem na tuto skutečnost se přezkumná činnost soudu zaměřuje pouze na to, jestli je úvaha rady žalovaného (popř. žalovaného) zdůvodněná a srozumitelná, resp. zda nevybočuje z mezí správního uvážení.
30. Podle zdejšího soudu se vyslovené závěry pohybují zcela v mezích správního uvážení, se kterým se ztotožňuje. Hrozba vážné újmy žalobce byla správními orgány vzata v potaz, nicméně v kontextu trestného činu, který vedl k vydání správního rozhodnutí, a vědomosti jednatele žalobce, resp. absenci jeho dobré víry v zákonnost rozhodnutí o licenci, nebyla hodnocena jako silnější důvod pro vyloučení odkladného účinku.
31. Na právě uvedeném nemění nic ani to, že správní soudy v obdobných případech přiznávají žalobám odkladný účinek podle s. ř. s., ani to, že sám žalovaný v rámci jiného správního řízení s jiným držitelem licence (FVE Petrovice) odkladný účinek rozhodnutí o obnově vyloučil. Správní soudy rozhodují o odkladném účinku podle jiného zákona (s. ř. s.) a zohledňují odlišné okolnosti. Pokud pak žalovaný v jiném správním řízení odkladný účinek rozhodnutí o obnově vyloučil, mohlo se jednat o odlišné okolnosti skutkové či právní. I kdyby tomu však nebylo, nemůže jedno rozhodnutí žalovaného založit správní praxi, od níž by se žalovaný nemohl odchýlit. Ta by totiž musela být dlouhodobá a jednotná.
V. Závěr a náklady řízení
32. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 7.12.2023
Petr Šebek v.r.
předseda senátu