[OBRÁZEK]č. j. 31 Af 34/2021-158

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci

žalobce: ADOSA, a. s., IČO 49448170

sídlem Zastávecká 1030, 665 01 Rosice zastoupený advokátem JUDr. Vladimírem Töglem
sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha

proti

žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno

za účasti

osoby zúčastněné

na řízení: Jihomoravský kraj
sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno
zastoupený advokátem Mgr. Janem Tejkalem
sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 15. 3. 2021, č. j. ÚOHS-
03060/2021/163/PMo, sp. zn. ÚOHS-R0007/2021/VZ,

takto:

I. Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 12. 2020, č. j. ÚOHS-

40931/2020/500ISo, sp. zn. ÚOHS-S0433/2020/VZ, a rozhodnutí předsedy Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 3. 2021, č. j. ÚOHS-03060/2021/163/PMo, sp.
zn. ÚOHS-R0007/2021/VZ, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

2 31 Af 34/2021

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to

k rukám JUDr. Vladimíra Tögla, advokáta se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha, do
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2020, č. j. ÚOHS-40931/2020/500ISo, sp. zn. ÚOHS-
S0433/2020/VZ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl zamítnut návrh žalobce na zahájení
správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele – osoby zúčastněné na řízení – při zadávání
částí 9 a 10 veřejné zakázky s názvem „Výběr autobusových dopravců od 2021 - části 1 až 34“,
zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 31. 3. 2020 a
uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 3. 4. 2020 pod ev. č. Z2020-011036, ve znění
oprav uveřejněných dne 24. 4. 2020, dne 11. 5. 2020, dne 22. 5. 2020 a dne 1. 6. 2020, a v
Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 4. 2020 pod ev. č. 2020/S 067-159624, ve znění oprav
uveřejněných dne 24. 4. 2020 pod ev. č. 2020/S 081-191900, dne 8. 5. 2020 pod ev. č. 2020/S
090-215310, dne 25. 5. 2020 pod ev. č. 2020/S 100-242098 a dne 2. 6. 2020 pod ev. č. 2020/S
105-254718, (dále jen „veřejná zakázka“). Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce
rozkladem, který byl rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 15. 3. 2021, č. j. ÚOHS-
03060/2021/163/PMo, sp. zn. ÚOHS-R0007/2021/VZ (dále jen „napadené rozhodnutí“),
podle 152 odst. 6 písm. b) a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut, přičemž prvostupňové rozhodnutí jím
bylo potvrzeno.

II. Stanoviska účastníků řízení

2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k
dalšímu řízení. Namítá, že judikatura vzniklá za účinnosti zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách (dále jen „ZVZ“) není aplikovatelná na institut bankovní záruky upravený
v pozdějším zákonu č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), jelikož
vychází z naprosto rozdílného okruhu důvodů za účelem plnění z poskytnuté bankovní záruky.
Judikatura citovaná zadavatelem také není přiléhavá na předmětný případ. ZVZ a ZZVZ řeší
otázku okamžiku vrácení jistoty a jejího okamžitého složení zcela odlišně. Zcela rozdílně je také
upraven okruh důvodů porušení povinností ze strany uchazeče. Povinnosti uvedené v § 122
odst. 7 a § 124 odst. 2 ZZVZ může porušit pouze vybraný dodavatel, pokud bude účastník
zadávacího řízení vyloučen v jeho průběhu, nemůže být vybraným dodavatelem a tudíž porušit
povinnost, ke které se bankovní záruka váže. Zadavatel nevyloučil žalobce ze zadávacího řízení
také kvůli formulacím uvedeným pod písm. a) a d) ve smlouvě o bankovní záruce. Žalovaný
vytváří spekulativní situace, ve kterých může dojít k zániku bankovní záruky v rozporu s jejím
účelem, avšak tyto situace jsou zcela hypotetické. Účelovým a hrubě protiprávním vyloučením
žalobce ze zadávacího řízení zadavatel porušil zásadu transparentnosti uvedenou v § 6 ZZVZ.
Textace bankovní záruky je běžně akceptována v zadavatelské praxi, sám zadavatel již takto
formulovanou záruku přijal. Bankovní záruka je stále platná, práva zadavatele nejsou nikterak
krácena. Žalobce nemá žádnou motivaci pro to, aby bankovní záruku zneplatnil v případě, že by
se chtěl nadále účastnit zadávacího řízení. Aby zanikla bankovní záruka, musí nastat některý
z důvodů uvedených v § 41 odst. 6 ZZVZ. Zadavatel měl povinnost vyjasnit fiktivní
nesrovnalosti týkající se bankovní záruky postupem podle § 46 odst. 1 ZZVZ, popřípadě
postupem dle § 39 odst. 5 ZZVZ. Rezignací na tento postup porušil zadavatel zásadu

3 31 Af 34/2021

přiměřenosti vyplývající z § 6 odst. 1 ZZVZ. Ujednání bankovní záruky je nutno vykládat
takovým způsobem, že informaci o vyloučení účastníka ze zadávacího řízení lze bance sdělit
pouze v případě, že jde o vyloučení definitivní. Zadavatel porušil zásadu transparentnosti také
proto, že jednal nepředvídatelně. Aprobace právního názoru zadavatele by měla zásadní dopady
na český bankovní trh, jelikož je předmětná textace běžně užívaná v celé řadě bankovních záruk.
Mohla by proto vést k nejistotě stran. Ustanovení § 48 odst. 3 ZZVZ neumožňuje vyloučení
účastníka zadávacího řízení proto, že jím předložená bankovní záruka může teoreticky
zaniknout. Pokud by žalobce skutečně oznámil bance své vyloučení ze zadávacího řízení, a tím
bankovní záruku zneplatnil, mohl ho zadavatel následně jednoduše vyloučit dle § 48 odst. 3
ZZVZ pro nesložení požadované jistoty.

3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu
zamítl. Dodává, že žalobce opakuje svá četná tvrzení obsažená v předchozích podáních ve věci,
přičemž tato tvrzení byla již dostatečně vypořádána v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí.
Zánik bankovní záruky není určován § 41 odst. 1 ZZVZ, ale ustanoveními zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zejména vlastními ujednáními
obsaženými v bankovní záruce. Bankovní záruka zaniká již oznámením o vyloučení účastníka ze
zadávacího řízení, ne zánikem jeho účasti po splnění podmínek uvedených v § 47 odst. 2 ZZVZ.
O výkladu textu bankovní záruky nejsou žádné pochybnosti, text je jednoznačný, nebylo by
proto účelné žalobce vyzývat, aby text bankovní záruky objasnil. Podmínky bankovní záruky
musí být nastaveny tak, aby neumožňovaly, že bankovní záruka přestane platit z vůle účastníka
zadávacího řízení před koncem zadávací lhůty. Argumentace žalobce týkající se možnosti
udržovat záruku v platnosti po dobu zadávacího řízení není přiléhavá. Není možné, aby
zadavatel opakovaně kontroloval, že bankovní záruka je stále platná. Tato situace by byla zcela
v rozporu se smyslem poskytnutí jistoty.

4. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou. Doplňuje, že v žalobě doslovně opakoval
tvrzení obsažená v návrhu, vyjádření k podkladům rozhodnutí a rozkladu, protože by soud
k pouhému odkazu na správní spis nepřihlížel. Příklad o složení bankovní záruky na několik dní
uváděný žalobcem je nepřiléhavý. Ve zbytku žalobce opakuje již dříve uplatněnou argumentaci
ohledně rozdílů mezi důvody pro uspokojení z poskytnuté jistoty uvedenými v ZVZ a ZZVZ, a
tudíž nemožnosti aplikace judikatorních závěrů vytvořených za účinnosti ZVZ.

5. Ve věci podal vyjádření také zadavatel jako osoba zúčastněná na řízení. Argumentuje, že způsob
zániku bankovní záruky musí vycházet přímo z textu samotné záruční listiny. Pokud to
umožňuje text listiny, záruka může zaniknout také před zánikem účasti účastníka podle § 47
odst. 2 písm. b) a c) ZZVZ. Bankovní záruka tak může zaniknout i přesto, že se účastník bude
zadávacího řízení stále účastnit. Pokud tedy dojde ke zvrácení rozhodnutí o vyloučení účastníka,
nebude již zadavatel disponovat jakoukoliv zárukou. Zadavatel neměl pochybnosti o obsahu
textu záruční listiny, nebylo proto třeba výklad daných ujednání objasňovat. Problematická
formulace bankovní záruky je pozůstatkem staré právní úpravy obsažené v ZVZ, její běžné
užívání v předešlých letech tak nemůže zhojit tento nový nedostatek. Zadavatel neporušil zásadu
transparentnosti, když změnil svůj postoj k souladu textace bankovní záruky se ZZVZ. Ochrana
legitimního očekávání není možná, pokud je založeno praxí, která je v rozporu se zákonem.
Pokud jsou podmínky uvedené v záruce nastaveny tak, že účastník může vlastní vůlí způsobit
zánik záruky, zcela jasně nebyl splněn zákonný požadavek na poskytnutí záruky na celou dobu
zadávacího řízení.

III. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy
žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho
vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl

4 31 Af 34/2021

v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu
správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování.

7. Žalobce se účastnil zadávacího řízení v části 9 a 10 veřejné zakázky. Zadávací dokumentace
vyžadovala, aby každý z účastníků poskytl pro každou část veřejné zakázky jistotu ve smyslu § 41
ZZVZ ve výši 1 000 000 Kč. Žalobce podle svého názoru tuto povinnost splnil pomocí
bankovních záruk č. GOBG420001542 a GOB420001543 ze dne 11. 6. 2020 vystavených
Českou spořitelnou, a.s. Součástí záručních listin je i tento text: „Bez ohledu na výše uvedené pozbývá
Záruka platnosti i před Datem ukončení platnosti, a to okamžikem, kdy nám Účastník zadávacího řízení:
a) doručí písemné oznámení Zadavatele o uzavření smlouvy na realizaci Veřejné zakázky s Účastníkem
zadávacího řízení nebo jiným účastníkem, který se umístil v pořadí před Účastníkem zadávacího řízení;
b) doručí písemné oznámení o vyloučení Účastníka zadávacího řízení ze Zadávacího řízení, které však není
vyloučením podle § 122 odst. 7 nebo § 124 odst. 2. Zákona;

c) který v Zadávacím řízení na realizaci Veřejné zakázky podal nabídku po uplynutí lhůty pro podání nabídek,
doručí vyrozumění Zadavatele, že jeho nabídka byla podána po uplynutí lhůty pro podání nabídek;
d) který v Zadávacím řízení na realizaci Veřejné zakázky podal nabídku, doručí rozhodnutí Zadavatele o
zrušení Zadávacího řízení na realizaci Veřejné zakázky.“

8. Zadavatel žalobce ze zadávacího řízení vyloučil podle § 48 odst. 3 ZZVZ s odůvodněním, že
žalobce nezajistil požadovanou jistotu po celou dobu trvání zadávací lhůty. Dle písm. b) záruční
listiny totiž může dojít k situaci, kdy bude žalobce vyloučen ze zadávacího řízení pro jiný důvod
než ten uvedený v § 122 odst. 7 nebo § 124 odst. 2 ZZVZ. Žalobce poté bance doručí oznámení
o jeho vyloučení, čímž bankovní záruku zneplatní, současně také podá námitky proti svému
vyloučení. Podané námitky nebo případný zásah ze strany žalovaného mohou rozhodnutí o
vyloučení žalobce zvrátit, ten by se tak vrátil do zadávacího řízení, ale již bez platné bankovní
záruky. Pokud by se z žalobce stal vybraný dodavatel, neměl by zadavatel žádnou jistotu, že
žalobce neporuší povinnosti uvedené v § 122 odst. 7 nebo 124 odst. 2 ZZVZ. Na bankovní
záruku poskytnutou žalobcem tak dle zadavatele vůbec nelze nahlížet jako na jistotu dle § 41
ZZVZ, jelikož zcela jistě neplní daný účel a nedává zadavateli požadovanou jistotu. Bankovní
záruku lze totiž zneplatnit z vlastní vůle žalobce, zadavatel tak nemůže mít jistotu, že bude
uspokojen, pokud žalobce bankovní záruku zneplatní. Žalovaný a předseda žalovaného se
s tímto názorem zadavatele ztotožnili, krajský soud však nikoliv.

9. Podle § 41 odst. 1 ZZVZ může zadavatel, stanovil-li lhůtu, v zadávací dokumentaci požadovat,
aby účastník zadávacího řízení poskytl ve lhůtě pro podání námitek jistotu. Podle § 41 odst. 8
ZZVZ má zadavatel právo na plnění z jistoty včetně úroků zúčtovaných peněžním ústavem,
pokud účastníku zadávacího řízení v zadávací lhůtě zanikla účast v zadávacím řízení po
vyloučení podle § 122 odst. 7 nebo § 124 odst. 2 ZZVZ. Tyto ustanovení směřují do finální fáze
zadávacího řízení, kdy je s vybraným dodavatelem uzavírána smlouva. Institut poskytnutí jistoty
tak primárně slouží k tomu, aby vybraný dodavatel nemohl „vycouvat“ z uzavření smlouvy na
veřejnou zakázku, respektive aby se zadavatel mohl z jistoty uspokojit, pokud tak vybraný
dodavatel učiní.

10. Podle § 48 odst. 3 ZZVZ zadavatel vyloučí účastníka zadávacího řízení, který neprokázal složení
požadované jistoty nebo nezajistil jistotu po celou dobu trvání zadávací lhůty. Podle § 48 odst. 1
tak může učinit kdykoliv v průběhu zadávacího řízení.

11. Soud souhlasí s tvrzením předsedy žalovaného, že bankovní záruka je soukromoprávní vztah,
který se řídí ustanoveními § 2029 až § 2039 občanského zákoníku. Tato dispozitivní úprava
stranám bankovní záruky umožňuje, aby si upravily vzájemná práva a povinnosti tím, že tato
ujednání vtělí do textu záruční listiny. Obsah bankovní záruky je proto nutno vykládat primárně
podle textu záruční listiny. Strany mohou v záruční listině upravit mimo jiné podmínky zániku
bankovní záruky, jak se tomu stalo v předmětném případě. Soud se tak neztotožnil s názorem

5 31 Af 34/2021

žalobce, že bankovní záruka zaniká, pouze pokud je naplněna jedna z podmínek dle § 41 odst. 6
ZZVZ. Dané ustanovení pouze ukládá povinnost zadavateli vrátit originál záruční listiny,
nejedná se o taxativní výčet případů zániku bankovní záruky. Způsob možného zániku bankovní
záruky je tak nutno vždy posuzovat podle textu záruční listiny.

12. Ohledně textu předmětné bankovní záruky považuje soud za účelné pouze krátce poznamenat, že
text záruční listiny je zcela srozumitelný, soud nemá žádné pochybnosti o jeho obsahu.
Zadavatel proto postupoval správně, když žalobce nevyzval dle § 46 odst. 1 ZZVZ, aby
„nejasnosti“ ohledně bankovní záruky vysvětlil. Z logiky věci totiž vyplývá, že nabídka (jejíž
součástí je také bankovní záruka) musí obsahovat nějakou nejasnost nebo v ní musí chybět
nějaké údaje, aby zadavatel mohl účastníka vyzvat k jejímu objasnění, či doplnění. To však není
předmětný případ, bankovní záruka totiž nejasnosti neobsahovala.

13. I přesto se soud ztotožnil s tvrzením žalobce, že zadavatel porušil zásadu přiměřenosti upravenou
v § 6 odst. 1 ZZVZ, když žalobce ze zadávacího řízení preventivně vyloučil. Interpretace § 48
odst. 3 ZZVZ (konkrétně důvodu pro vyloučení účastníka zadávacího řízení) ze strany
zadavatele i žalovaného je totiž příliš extenzivní a jeho aplikace na posuzovanou věc je pak
v konečném důsledku nepřiměřená. Důvodem je především skutečnost, že zadavatel i žalovaný
shledávají důvod pro vyloučení účastníka zadávacího řízení v hypotetické a poměrně
nepravděpodobné situaci, ačkoliv by k takovému kroku mohl zadavatel bez problému přistoupit
až v případě, že by tato nepravděpodobná situace skutečně nastala. K naplnění zákonem
sledovaného cíle tedy bylo možné zvolit racionálnější a přiléhavější postup, který zaručí širší
soutěž o veřejnou zakázku, která by ostatně měla být jedním ze základních cílů zadávacího
řízení.

14. Předně je nutné upozornit na skutečnost, že zadavatel i žalovaný danou situaci hodnotí tak, že
platnost bankovní záruky je závislá na vůli žalobce, to je patrné například v napadeném
rozhodnutí, kde předseda žalovaného uvádí, že: „…již samotné podmínky bankovní záruky musí být
nastaveny tak, aby neumožňovaly, že bankovní záruka přestane platit z vůle účastníka zadávacího řízení před
koncem zadávací lhůty“. Dle názoru soudu však takové hodnocení představuje částečnou
dezinterpretaci skutkového stavu. S ohledem na to, jaká konkrétní situace musí nastat pro to, aby
žalobce mohl zneplatnit bankovní záruku takovým způsobem, že by mohl poškodit zadavatele,
se jeví hodnocení předsedy žalovaného jako značně zkratkovité. Žalobce by totiž musel být
nejdříve vyloučen ze zadávacího řízení, o čemž nerozhoduje. Poté by musel toto vyloučení
oznámit bance, což může způsobit vlastní vůlí. Závěrem by pak muselo být zrušeno rozhodnutí
o vyloučení žalobce ze zadávacího řízení, o čemž žalobce opět nerozhoduje. Hodnocení, že
bankovní záruka byla nastavena tak, že mohla zaniknout z vůle žalobce je tak technicky správné,
avšak v kontextu ostatních okolností je značně zkreslující. Žalobce totiž může způsobit
zneplatnění záruky pouze ve specifické situaci, což může zadavateli uškodit navíc pouze v ještě
specifičtější procesní situaci. Kromě toho lze se žalobcem souhlasit i v tom, že zneplatnění
záruky ze strany žalobce v situaci, kdy aktivně usiluje o zvrácení rozhodnutí o svém vyloučení, se
taktéž nejeví jako zcela pravděpodobné.

15. Současně je třeba opět zdůraznit, že zadavatelem líčená situace představující důvod pro
vyloučení žalobce je pouze hypotetická. K zneplatnění bankovní záruky nedošlo. Dokonce
nedošlo ani k vyloučení žalobce ze zadávacího řízení pro jiný důvod než ten uvedený v písm. b)
bankovní záruky (mimo důvod dle § 48 odst. 3 ZZVZ, který zadavatel využil v rozporu se
zákonem), což je první z okolností, která musí nastat, aby řízení došlo do procesní situace, které
se zadavatel obává. Nic tak nenasvědčovalo tomu, že by daná situace měla nastat, a ostatně
zadavatel žádný jiný důvod pro vyloučení žalobce neshledal. Soud souhlasí s žalovaným, že
situace, kdy se žalobce vrátí do zadávacího řízení bez platné bankovní záruky, může nastat,
nejeví se to však jakkoliv pravděpodobným. Je přitom nutno si uvědomit, že tato hypotetická
varianta je de facto podmíněna protiprávním jednáním samotného zadavatele. Pokud by totiž
zadavatel vyloučil žalobce ze zákonného důvodu, nemusel by se vůbec obávat toho, že jeho

6 31 Af 34/2021

rozhodnutí bude následně zvráceno. Jistě nelze například vyloučit ani nezákonný postup
žalovaného spočívající ve zrušení zákonného rozhodnutí zadavatele o námitkách, nicméně na
takovýchto spekulativních úvahách nelze rozhodnutí o vyloučení účastníka zadávacího řízení
stavět, jestliže existují nástroje, jak takovou situaci řešit, pokud skutečně nastane. Může-li přitom
ke zneplatnění záruky dojít takřka výlučně v případě nezákonného postupu samotného
zadavatele, působí jeho tvrzení, že platnost záruky je závislá na vůli žalobce, až absurdně.

16. Jak již soud naznačil, v případě, že zadavatelem prezentovaná hypotetická situace nastane, existuje
nástroj pro naplnění zákonem sledovaného cíle, a tím je opět postup podle § 48. odst. 3 ZZVZ,
který umožňuje vyloučení účastníka zadávacího řízení i v pozdějších fázích. Zadavatel tak měl
účinný nástroj, jak žalobce v případě zneplatnění bankovní záruky vyloučit. Preventivní
vyloučení žalobce se tak jeví jako značně nepřiměřené. Zadavatel uvádí, že by si nemohl být jistý,
zda žalobce před navrácením do zadávacího řízení nezneplatnil bankovní záruku. Dle názoru
soudu je možné po zadavateli i s ohledem na jeho předchozí protiprávní postup (který je nutnou
podmínkou pro to, aby nastala jím popisovaná situace) legitimně požadovat, aby se v tomto
výjimečném případě žalobce dotázal, zda je bankovní záruka stále platná. Takový požadavek
považuje soud za zcela přiměřený, neboť alternativou k němu by bylo jedině nyní zvolené a
podle názoru soudu zcela nepřiměřené preventivní vyloučení žalobce ze zadávacího řízení. Dle §
41 odst. 4 ZZVZ by pak bylo na žalobci, aby trvající platnost bankovní záruky zadavateli
prokázal. Pokud by tak neučinil, zadavatel by jej mohl podle § 48 odst. 3 ZZVZ vyloučit, nyní
však již pro konkrétní porušení zákona, ne toliko pro hypotetické důvody. Pokud by však
žalobce prokázal, že ke zneplatnění záruky nedošlo, nic by nebránilo tomu, aby se stal vybraným
dodavatelem, jelikož jím složená jistota stále zajišťuje, že bude plnit své povinnosti podle § 122
odst. 7 nebo § 124 odst. 2 ZZVZ.

17. Předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30.
1. 2020, č. j. 62 Af 53/2018-58. Z citace uvedeného rozsudku vyplývá, že i když se rigidní
aplikace pravidel ze zadávacích podmínek může jevit jako velmi přísná, jedná se o specifikum
úpravy oblasti veřejných zakázek. Současně také nelze připustit, že by měl zadavatel posuzovat
závažnost či délku trvání jednotlivých pochybení účastníka zadávacího řízení a podle toho
přistupovat k jeho vyloučení, jelikož by takový přístup byl v rozporu se zásadou
transparentnosti. Zdejší soud se plně ztotožňuje s dříve vysloveným právním názorem. Ve
vztahu k předmětné věci je však nutno poukázat na skutečnost, že v citovaném rozhodnutí se
zdejší soud zabýval případem, kdy skutečně došlo k přetržení platnosti bankovní záruky
v rozsahu několika dní. To daný případ značně odlišuje od projednávané věci, kdy zadavatel
shledal toliko možné porušení zadávacích podmínek v budoucnu (i aniž by zároveň naznačil, že
by bylo nutné žalobce vyloučit i z jiných důvodů, což by bylo jedním z předpokladů pro to, aby
vůbec mohlo dojít k sérii nepravděpodobných kroků směrujících k nastolení zadavatelem
prezentované hypotézy). Je přitom nutné si uvědomit, že se nejedná o provinění s rozdílnou
mírou závažnosti, ale o zcela rozdílné situace. Tato skutečnost pak vylučuje použitelnost závěrů
citovaného rozhodnutí v projednávaném případě. I když lze v obecné rovině s citovanými závěry
souhlasit, současně je třeba dodat, že uvedená rigidní aplikace pravidel obsažených v zadávacím
řízení má také své hranice. Jednou z těchto hranic je pak bezpochyby povinnost dodržovat
zásadu přiměřenosti, kterou však zadavatel v předmětném zadávacím řízení porušil.

18. Ve svém vyjádření předseda žalovaného uvádí příklad, kdy by zadávací lhůta byla stanovena na
několik měsíců, avšak dodavatel by předložil bankovní záruku v délce trvání pouze několika dní
a tuto bankovní záruku pak opakovaně prodlužoval. Dle předsedy žalovaného je takto
předložená bankovní záruka nepřijatelná, jelikož by zadavatel musel konstantně ověřovat, zda je
bankovní záruka platná. Dle předsedy žalovaného nastává naprosto stejná situace také
v projednávané věci. S tímto přirovnáním se však soud neztotožnil. V projednávané věci připadá
ověření platnosti bankovní záruky zadavatelem pouze v okamžiku zrušení rozhodnutí o
vyloučení žalobce a jeho návratu do zadávacího řízení. Pouze tehdy je účelné, aby zadavatel

7 31 Af 34/2021

ověřil, zda nebyla bankovní záruka v době vyloučení žalobce zneplatněna. Hypotetický příklad
uvedený předsedou žalovaného tak není v žádném případě přiléhavý. Je navíc nutno
poznamenat, že důvodová zpráva k ZZVZ prodlužování platnosti bankovní záruky připouští:
„[v] případě, že je jistota účastníkem zadávacího řízení složena ve formě bankovní záruky nebo pojištění záruky,
musí účastník zadávacího řízení zajistit její platnost po celou dobu trvání zadávací lhůty. Platnost takové jistoty
je zajištěna i v případě, kdy je bankovní záruka nebo pojištění záruky prodlužováno v průběhu zadávací lhůty.
Nesplní-li však účastník zadávacího řízení tuto povinnost a při prodloužení bankovní záruky nebo pojištění
záruky není zajištěna bezprostřední návaznost mezi původním a budoucím závazkem nebo bankovní záruka
nebo pojištění záruky nebude pokrývat byť i jediný den zadávací lhůty, musí zadavatel takového účastníka
zadávacího řízení podle § 48 odst. 3 vyloučit.“

19. Nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí soud dodává, že ono sporné smluvní ujednání se
soudu nejeví ani iracionální či z jiného důvodu zcela nevhodné. To může dokládat i podnět
k zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ze dne 22. 10. 2020 podaný Českou
spořitelnou, a.s. (evidováno ve správním spise pod č. j. ÚOHS-
33543/2020/540/RZaUOHSX00E7TPH), z něhož vyplývá, že záruční listina v předmětném
znění byla bankou běžně užívána. Skutečnost, že široký okruh zadavatelů včetně zadavatele
v této věci měl text bankovní záruky akceptovat bez jakýchkoliv problémů je v podstatě
druhořadá, a není proto potřeba podrobněji zkoumat, zda k tomu docházelo pouze za účinnosti
ZVZ či také později (čemuž by mohly naznačovat evidenční čísla z let 2019 a 2020). Soud
souhlasí se zadavatelem a žalovaným, že zadavateli pouze na základě této praxe nevznikla
povinnost znění bankovní záruky bez dalšího akceptovat také v dalších zadávacích řízeních.
Podstatnější pro dokreslení situace je spíše to, že se jednalo o relativně běžné smluvní ujednání,
nikoliv o specifikum nyní projednávané věci, které by snad mohlo naznačovat postranní úmysly
žalobce v daném zadávacím řízení..

20. Soud shrnuje, že zadavatel ze zadávacího řízení vyloučil žalobce proto, že existovala hypotetická a
málo pravděpodobná možnost, že by mohlo dojít v budoucnu ke zneplatnění bankovní záruky
žalobce, aniž by něco nenasvědčovalo tomu, že tato situace skutečně nastane. K vyloučení
žalobce došlo i přesto, že ZZVZ zadavateli umožňoval vyloučit žalobce až potom, kdy by
k hypotetickému zneplatnění bankovní záruky skutečně došlo, přičemž by tímto postupem
nebylo nijak více zasaženo do práv zadavatele. Soud tak dospěl k závěru, že zadavatel porušil
zásadu přiměřenosti.

21. Na základě výše uvedeného měl žalovaný nebo předseda žalovaného rozhodnutí o vyloučení
žalobce zrušit. Jelikož se tak nestalo, soud přistoupil ke zrušení jak napadeného, tak
prvostupňového rozhodnutí. Soud se věcně nezabýval zbylou argumentací žalobce, jelikož
nemůže mít vliv na výsledek soudního řízení. Stejně tak zodpovězení těchto otázek nemá
význam pro další řízení před žalovaným, neboť postup žalovaného je výše uvedenými závěry
předurčen.