3 As 127/2022 - 55
[OBRÁZEK] |
|
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, o ochraně před nezákonnými zásahy, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ‑ pobočky v Olomouci ze dne 11. 4. 2022, č. j. 60 A 88/2021 ‑ 28,
takto:
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ‑ pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonnými zásahy žalované.
[2] První zásah spatřoval žalobce v tom, že na cele, v níž pobýval, byla umístěna kamera, která ji snímala včetně sociálního zařízení (umyvadla). Tímto způsobem byl žalobce sledován 23 hodin denně (kromě hodinové vycházky), a to i při činnostech jako je převlékání, holení a mytí. Takto intenzivní monitorování považoval žalobce za nepřiměřený zásah do svého soukromí. Další zásah měl spočívat v tom, že uvedená cela byla vybavena jen jedním umyvadlem, jež sloužilo jako jediný zdroj pitné vody a současně bylo využíváno k mytí nádobí a k umývání po vykonání velké potřeby, což je nehygienické. Navíc toto umyvadlo nebylo v rozporu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, (dále jen „zákon o výkonu trestu“) a vyhláškou č. 345/1999 Sb., (dále jen „prováděcí vyhláška“) nikterak odděleno od zbytku cely. Navrhoval proto, aby soud určil, že specifikované zásahy byly nezákonné.
[3] Krajský soud k první uvedené námitce uvedl, že podle obsahu spisového materiálu byla sice kamera na cele umístěna, v době, kdy ji obýval žalobce, však nebyla zprovozněna. K tomu došlo až dne 9. 12. 2021, což bylo žalobci známo, neboť mu to žalovaná sdělila k jeho stížnosti na celodenní monitorování přípisem ze dne 10. 12. 2021. Žalobce sám žádné důkazy k prokázání opaku neuvedl. Žaloba vůči prvnímu zásahu tak není důvodná, neboť nebylo prokázáno, že by k žalovanému úkonu vůbec došlo.
[4] K druhému žalovanému úkonu pak krajský soud poukázal na § 17 odst. 5 prováděcí vyhlášky, který stanoví, že „jsou‑li ubytovacími místnostmi cely, musí být vybaveny sociálním zařízením, které obsahuje záchod a umyvadlo s tekoucí pitnou vodou; plocha sociálního zařízení se do ubytovací plochy nezapočítává. Záchod musí být oddělen od zbývajícího prostoru cely alespoň neprůhlednou zástěnou. Do každé cely musí být zavedeno elektrické osvětlení a signalizační (přivolávací) zařízení“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že umyvadlo, na rozdíl od záchodu, nemusí být od zbytku cely žádným způsobem odděleno. Stejně tak není stanoveno, že by se na cele mělo nacházet více než jedno umyvadlo. Krajský soud proto i ve vztahu k druhému zásahu uzavřel, že jednání žalované nebylo nezákonné.
[5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů, jež výslovně ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. neoznačil, podle obsahu podání by je však bylo možno podřadit písmenu d) citovaného ustanovení. Konkrétně namítal, že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, čímž napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, respektive soud „založil své nesprávné právní závěry na nesprávných skutkových zjištěních“. K tomu dále uvedl, že § 17 prováděcí vyhlášky definuje, jakým způsobem se realizuje ubytování odsouzených. Toto ustanovení neobsahuje žádné oprávnění žalované, aby umístila do cely kamerové zařízení. Řád věznice, který by to umožňoval, nemůže jít nad rámec zákonného oprávnění, pakliže takovým zásahem bude zasaženo do základních lidských práv.
[6] Podle něj nemůže obstát ani argument žalované, že kamera nebyla funkční, respektive, že funkčnost kamery nebyla prokázána. Žalovaná sama doložila, že dne 25. 11. 2021 převzala funkční dílo v rámci realizace zakázky „Mírov – rozšíření CCTV 2020“. Cela tedy byla vybavena funkčním kamerovým systémem. Nelze přitom spravedlivě požadovat po stěžovateli, aby jakkoliv dokazoval funkčnost kamery, neboť k tomu nemá zákonné prostředky. Krajský soud pochybil, pokud se spokojil s tvrzením žalované, že kamera nebyla funkční, aniž by vysvětlil a posoudil argument stěžovatele, že nezákonné je již samotné umístění kamery na cele. Každý člověk, který tráví 23 hodin denně v jedné místnosti, v níž je viditelně umístěna kamera, musí mít zcela oprávněně nepříjemný pocit, a to bez ohledu na to, zda je kamera skutečně funkční; jen tuto skutečnost je již třeba vnímat jako zásah do soukromí. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná upozornila na skutečnost, že možnost umístit na celu kameru upravuje § 21a odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. K věci samé pak uvedla, že kamera v eskortní cele, v níž v době od 8. 11. 2021 do 2. 12. 2021 pobýval stěžovatel, byla uvedena do provozu až dne 9. 12. 2021 a tato kamera je nastavena tak, aby snímala přehledně pouze prostor uvedené cely, nikoliv vnitřní prostor místnosti se záchodem. Všechny tyto skutečnosti byly doloženy listinami, jež jsou obsaženy ve spisovém materiálu krajského soudu, konkrétně pod pořadovými čísly 3, 6, 7, 11, 15 ‑ 20. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel primárně tvrdí, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečného vypořádání žalobních námitek. Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílí. V případě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je to v plném rozsahu sám žalobce, kdo vymezuje předmět řízení a definuje zásah, který považuje za nezákonný. Tomu pak odpovídá i petit žaloby. V projednávané věci spatřoval stěžovatel zásah (respektive zásahy) v tom, že byl během svého pobytu v eskortní cele celodenně snímán kamerou při všech každodenních činnostech, a v tom, že na cele se nachází pouze jedno umyvadlo, které není od zbytku cely ničím odděleno. K tomu se domáhal určení, že tyto zásahy byly nezákonné. O tom, že by za nezákonné považoval i samotné umístění kamery na cele, není v jeho žalobě žádná zmínka. Krajský soud proto nijak nepochybil, pokud věc posuzoval pouze z hlediska zásahů vymezených v žalobě a nezabýval se dalšími otázkami. K podstatě věci se vyjádřil stručně, ale srozumitelně, rozsah jeho argumentace je adekvátní úsporné formulaci žalobních bodů. O nepřezkoumatelnost se tedy v případě napadeného rozsudku v žádném případě nejedná.
[9] V kasační stížnosti přesunul stěžovatel těžiště svých námitek k samotné existenci kamery na eskortní cele. V tomto směru se však uplatněné námitky podstatnou měrou míjejí jak s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku, tak především s předmětem řízení a petitem žaloby. Jen na okraj proto Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaná k této otázce správně poukázala na ustanovení § 21a odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., podle něhož „Vězeňská služba může, je‑li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se v objektech a prostorách jí spravovaných a střežených.“ K věci samé pak soud uvádí, že žalovaná předložila důkazy, které svědčí tomu, že stěžovatel nebyl po dobu svého pobytu na eskortní cele kamerou snímán, a tudíž se skutek, v němž spatřoval nezákonný zásah, vůbec nestal. Stěžovatel sám pak nenavrhl žádné důkazy, které by prokázaly opak. Vzhledem k tomu, že rozhodovacím důvodům napadeného rozsudku se stěžovatel ve své kasační stížnosti věnoval jen minimálně, nemá Nejvyšší správní soud, co by k věci dalšího dodal.
[10] Závěry krajského soudu týkající se druhého zásahu (jedno umyvadlo na cele neoddělené od zbytku obytného prostoru) pak stěžovatel v doplnění své kasační stížnosti sepsané advokátem nijak nezpochybnil, v původním podání sepsaném samotným stěžovatelem jsou pak k tomuto zásahu pouze opakovány námitky z žaloby, provázené vyjádřením prostého nesouhlasu se závěry krajského soudu bez jakékoliv právní argumentace. Nejedná se tedy o kvalifikovaný stížnostní bod, a Nejvyšší správní soud se tudíž uvedeným zásahem dále nezabýval.
[11] V souhrnu tak lze uzavřít, že napadený rozsudek je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[12] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona, žalovaná byla ve věci úspěšná, nevznikly jí však náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti; Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
[13] Ustanovený zástupce stěžovatele advokát JUDr. Michal Bortel učinil ve věci dva hlavní úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb.], za což mu náleží odměna za zastupování vypočtená podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) cit. vyhl. v celkové výši 6 200 Kč a k tomu náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 cit. vyhl. v celkové výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že jmenovaný je plátcem DPH, navyšuje se souhrnná částka 6 800 Kč s ohledem na § 57 odst. 2 s. ř. s. o 21 % na částku 8 228 Kč. Uvedená částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odměna za zastupování nebyla zástupci stěžovatele přiznána za úkon nahlížení do spisu, neboť ten je v daném případě součástí úkonu přípravy a převzetí zastoupení. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2023
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu