č. j. 10 Af 19/2021‑ 26
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci
žalobce: SEVEN SPORT s.r.o., IČO: 26847264
sídlem Strakonická 1151/2c, Hlubočepy, 150 00 Praha 5
zastoupena advokátem JUDr Radkem Závodným
sídlem Litovelská 1340/2c, Nová ulice, 779 00 Olomouc
proti
žalovanému: Generální ředitelství cel
sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 8858-2/2021-900000-314 z 27. 7. 2021
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a daňové řízení.
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti čtyřem rozhodnutím, dodatečným platebním výměrům Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21.12.2020, č. j. 378594-22/2020-510000-51, č.j. 378594-23/2020-510000-51, č.j. 378594-24/2020-510000-51 a č.j. 378594-25/2020-510000-5. Rozhodnutím Celního úřadu pro hlavní město Prahu č.j. 378594-22/2020-510000-51 doměřil Celní úřad pro hlavní město Prahu žalobci částku 886.425,00 Kč, rozhodnutím č.j. 378594-23/2020-510000-51 částku 422.396,00 Kč, rozhodnutím č.j. 378594-24/2020-510000-51 částku 439.303,00 Kč a rozhodnutím č.j. 378594-25/2020-510000-51 částku 536.000,00 Kč.
2. Podstatou věci je spor o to, zda bylo oprávněně žalobci dodatečně vyměřeno antidumpingové clo ze zboží - jízdní kola dětská, freestyle kola jízdní kola s kuličkovými ložisky zařazená do podpoložky kombinované nomenklatury 8712 00 30, TARIC kód 90, doplňkový kód B999.
3. Rozhodnutími v celních řízeních byly žalobci propuštěny do režimu volný oběh čtyři zásilky zboží, přičemž ve všech celních prohlášeních deklarant uvedl, že zbožím jsou jízdní kola pocházející z Tchaj-wanu. Ke každému z celních prohlášení byly přiloženy dokumenty dokládající původ a především osvědčení původu konkrétně Certificate of origin č. EF16CC04968 ze dne 9.8.2016 vydaný Obchodní komorou města Tchaj-čung, uvedený v kolonce č. 44 celního prohlášení MRN 16CZ5700001HGEGPS5, Certificate of origin č. EB18PA06981 ze dne 1.8.2018 vydaný Tchaj-wanskou obchodní komorou předložený odvolatelem k celnímu prohlášení MRN 18CZ5700001AR7V4H0 v jehož kolonce č. 44 není výslovně uveden, Certificate of origin č. EB18PA1834 ze dne 1.3.2018 vydaný Tchaj-wanskou obchodní komorou uvedený v kolonce č. 44 celních prohlášení MRN 18CZ5700001J9TFEQ0 a MRN 18CZ5700001FDWM838 v nichž bylo jménem vydávající obchodní komory potvrzováno, že „zboží popsané v tomto osvědčení pochází z Tchaj-wanu“ (dále jen „osvědčení původu“). Na základě údajů uvedených v celních prohlášeních Celní úřad pro Moravskoslezský kraj v rozhodnutích o propuštění do oběhu použil pro všechny jejich zbožové položky preferenční sazbu dovozního cla 14 %. Takovou sazbou bylo podle celního sazebníku zatíženo zboží, které žalobce deklaroval u jednotlivých zbožových položek, a které bylo přitom původní z Tchaj-wanu, dle žalobcovho tvrzení.
4. Po pravomocném propuštění zboží do volného oběhu celní úřad ověřoval, zda po skutkové i právní stránce zboží opravdu přísluší nepreferenční tchaj-wanský původ. Ověřování prováděl na základě výsledků vzešlých z rozsáhlých šetření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „úřad OLAF“). Šetření spočívala v zajišťování podrobných údajů o okolnostech dovozu velkého počtu zásilek jízdních kol z Tchaj-wanu do Evropské unie. Jeho výsledky ukázaly, že drtivá část takových zásilek nesestávala z jízdních kol vyrobených, a tedy původních v Tchaj-wanu, nýbrž z jízdních kol vyrobených v Čínské lidové republice přes Tchaj-wan pouze přepravených (přeložených) na cestě z Čínské lidové republiky do Evropské unie. Vyšlo najevo, že tyto překládky byly uskutečněny jen proto, aby při dovozu takových jízdních kol do Evropské unie mohlo být protiprávně předstíráno, že jde o zboží tchaj-wanského původu a zatajeno, že jde o zboží čínské. Co se konkrétně týče dotčených zásilek zboží, měl celní úřad k dispozici komplexně zpracovanou vyšetřovací zprávu úřadu OLAF č. OCM(2019)20630 ze dne 18.9.2019 k případu č. OC/2018/0569/B1 [Mission – (2019-00098)], označenou jako „zpráva o misi“ (dále jen „zpráva z mise“). Ta obsahovala v tabulkách (přílohy 3 a 14 zprávy z mise) zpracovaná srovnání údajů o vývozech z Tchaj-wanu (postupy G5) souvisejících s dotčenými celními prohlášeními s údaji z celních prohlášení uplatněných pro dovozní celní řízení (postupy G1) v Tchaj-wanu. Srovnání obsahuje údaje, které návštěvě vyšetřovatelů úřadu OLAF v Tchaj-wanu bezprostředně poskytly Orgán celního pátrání Tchaj-wanu (dále jen „DOI“) a Úřad zahraničního obchodu ministerstva pro hospodářské záležitosti (dále jen „BOFT“). Komparace údajů zřetelně a bez pochyb ztotožnila dotčené zásilky zboží, tj. prokázala, že zboží podrobené konkrétnímu dovoznímu celnímu řízení v Tchaj-wanu je týmž zbožím, které bylo následně vyvezeno a z Tchaj-wanu a procleno u Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj. Současně údaje z tchaj-wanských celních prohlášení potvrdily, že šlo o zboží dovezené z Čínské lidové republiky deklarované při celním řízení v Tchaj-wanu jako zboží čínského původu. OLAF ve zprávě z mise uvedl, že po návštěvě údajných tchaj-wanských výrobců zjistil, že tito disponují pouze montážními linkami pro sestavování kol z již hotových součástí a nedisponují vybavením pro výrobu ráfků a rámů kol ani pro lakování těchto součástí jízdních kol. Tomu odpovídá i fotodokumentace pořízená v rámci mise u výrobce JEN YON ENTERPRISE CO., LTD. (soubor „Mission_Report_-_Annex_13-7.pdf“), který měl být podle předložených osvědčení původu výrobcem zboží dovezeného odvolatelem v roce 2018. Zjištěné skutečnosti spolehlivě prokazují, že dotčené zboží je nikoli tchaj-wanským, ale čínským výrobkem. U jiného, než původem čínského zboží by nemělo žádný smysl pomocí překládky zbavit zásilku všech dokladů o tom, že je původně dovezena z Číny a vybavit ji dokladem předstírajícím její tchaj-wanský původ. Šlo tedy zjevně o systémové, účelově řízené obcházení antidumpingového opatření uvaleného Evropskou unií na čínské zboží. Na uvedenou zprávu z mise navazuje závěrečná zpráva úřadu OLAF č. OC/2018/0569/B1 ze dne 30.6.2020 (dále jen „závěrečná zpráva z mise“), v niž je uvedeno shrnutí všech relevantních závěrů z mise a také částky, které mají být zpětně vymáhány v jednotlivých členských státech Evropské unie. Celní úřad proto uplatnil získané důkazy v předmětných doměřovacích řízeních rozhodl o tom, že žalobce je povinen dotčená antidumpingová cla zaplatit.
5. Žalovaný při odvolacím přezkumu zjistil, že v prvním stupni daných řízení byly provedeny dostatečné důkazy pro určení čínského původu předmětného zboží, a tudíž dané zboží dotčenému smluvnímu a antidumpingovému clu skutečně podléhá z úřední povinnosti přihlédl ke stěžejnímu hmotněprávnímu pravidlu, kterým je ovládáno každé stanovení cla, jímž je běh prekluzivní lhůty, v níž pouze právo celních orgánů vyměřit nebo doměřit (v pojmosloví celních předpisů „sdělit“) clo trvá. Žalovaný ze zprávy o kontrole zjistil, že celní úřad již v rámci kontroly po propuštění zboží provedl dokazování, které osvědčuje, že celní dluhy v posuzovaných dovozních případech vznikly za takových okolností, které zakládají důvod pro použití speciální prodloužené lhůty pro sdělení cel. Pro dané celní dluhy činí tato lhůta 10 let od jejich vzniku a upravuje ji (co do délky i podmínek jejího použití) článek 103 odst. 2 celního kodexu ve spojení s § 23 odst. 2 celního zákona. Použití těchto předpisů se odvíjí právě od výlučně hmotněprávní povahy této lhůty, přičemž pro samotný vznik této lhůty je rozhodující vznik celního dluhu a pro její počátek je rozhodný den, kdy celní dluh vznikl. To znamená u jednotlivých předmětných lhůt dny přijetí daných celních prohlášení (článek 77 odst. 2 celního kodexu). Zjištěné okolnosti daných dovozních operací, tj. předstírání tchaj-wanského původu spojené s podloudným přepravením zboží z Číny přes Tchaj-wan, zřetelně svědčí právě záměru předstírat u čínského zboží tchaj-wanský původ. Zboží přitom nejenže bylo prokazatelně dovezeno do Tchaj-wanu z Čínské lidové republiky, ale dokonce bylo na tchaj-wanských vstupních celních prohlášeních výslovně deklarováno jako původní v Čínské lidové republice. Překládky provázelo účelové pořízení nepravdivých osvědčení o tchaj-wanském původu zboží. Přitom bylo zjištěno že tchaj-wanský vývozce ani uvádění výrobci toto zboží ve skutečnosti nemohli nijak zásadně zpracovat nebo přepracovat. Tchaj-wanský vývozce (ve skutečnosti však pouhý překladatel zboží) tedy při účelovém provedení prostého přeložení zboží uvedl v omyl Tchaj-wanskou obchodní komoru, resp. Obchodní komoru města Tchaj-čung, a opatřil u nich nepravdivá osvědčení původu, jimiž výrazně posílil soubory aranžovaných dokladů, které předstíraly, že jde o vývozy domácího tchaj-wanského zboží. Pro dovozy do Evropské unie tak byly cíleně odstraněny všechny stopy toho, že jde ve skutečnosti o zboží čínského původu. Pravdivé údaje byly pro celní účely, a není vyloučeno, že i pro obchodní účely, nahrazeny fingovanými údaji o tom, že jde o tchaj-wanské zboží. Právě tyto v Tchaj-wanu zkonsolidované a podvodně připravené soubory dokladů totiž obsahovaly stěžejní listiny, které jsou v Evropské unii požadovány pro celní řízení, jakožto přílohy celních prohlášení pro propuštění do režimu volný oběh. Z vytvoření takové falešné dokumentace na podkladě provedení pouhého přeložení zboží přes Tchaj-wan vyplývá ve vztahu k následnému bezprostřednímu dodání zboží do Evropské unie pouze dvojí možný smysl. Buď tchaj-wanský vývozce mínil uvést v omyl příjemce zboží, tj. odvolatele, aby ten zboží vůbec koupil a dovezl. Pokud by totiž odvolatel věděl, že jde o čínské zboží, takový obchod by neuskutečnil, protože by musel při dovozu platit vysoké antidumpingové clo. V případě, že tomu tak nebylo, existuje již jen jediná další možnost, a sice ta, že odvolatel byl do podvodných překládek sám zainteresován. Odvolatel byl buď obětí obchodního podvodu, který na něm spáchal tchaj-wanský vývozce nebo byl naopak pachatelem (či spíše spolupachatelem) činu, při němž úmyslně zkrátil celní příjmy Evropské unie. Na základě uvedeného má odvolací orgán za to, že celní úřad dospěl ke správnému závěru, že u daných celních dluhů jsou dány důvody pro použití této zvláštní prodloužené lhůty 10 let ode dne vzniku celního dluhu. Podle zmíněného článku 103 odst. 2 celního kodexu platí, že „Pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, prodlouží se tříletá lhůta uvedená v odstavci 1 na nejméně pět a nejvýše deset let v souladu s vnitrostátním právem.“ Podmínky prolomení prekluzivní lhůty, s odkazem na tento článek celního kodexu provádí již výše uvedený vnitrostátní předpis, tj. § 23 odst. 2 celního zákona, a to tak, že „Clo lze stanovit do 10 let ode dne vzniku celního dluhu, pokud přímo použitelný předpis Evropské unie stanoví, že lhůtu pro stanovení cla lze prodloužit.“, přičemž v poznámce je obsažen odkaz právě na celní kodex. Jak správně zmiňuje celní úřad ve zprávě o kontrole, prodlouženou lhůtu v dotčených případech odůvodňuje zejména podezření z podvodu tchaj-wanského vývozce na odvolateli, který by mohl být trestným činem podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Takový trestný čin mohl být výše uváděnou nepřímou, avšak stále ještě relativně bezprostřední, a především nutnou příčinou nežádoucího následku (zkrácení dlužných cel na základě podaných celních prohlášení), ke kterému došlo v České republice. Jak již bylo uvedeno, předmětné doklady byly tchaj-wanským vývozcem pro příjemce zboží opatřeny právě v uvedené přímé souvislosti s danými dovozy zboží do Evropské unie. V takovém případě tchaj-wanský vývozce musel vědět, že s takovými doklady bude následně kráceno antidumpingové clo. Přitom navíc žalobce, sám z takového podvodu původně těžil prospěchem v podobě neodvedeného smluvního a antidumpingového cla. Prodloužená lhůta je pak použitelná předně proto, že takto dané reálné podezření mohlo být důvodem pro zahájení trestního řízení sepsáním záznamu podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Prodlouženou lhůtu však současně odůvodňuje také celním úřadem zmíněné podezření na zkrácení cla žalobcem, či případně zástupcem v celním řízení či jakoukoli jinou osobou fakticky přímo či nepřímo se podílející na dotčených celních řízeních. Splnění podmínek § 23 odst. 2 celního zákona pro prodloužení prekluzivní lhůty je dáno na základě podezření z možného spáchání dotčených hned dvou trestných činů, jakožto reálně možných příčin nevyměření antidumpingových cel. Obě tato podezření se nevylučují, naopak alternativně existují vedle sebe, přičemž teprve příslušným prověřením těchto podezření v trestním řízení by mohlo být jedno či druhé vyvráceno. Avšak zkoumání a prokazování samotné subjektivní stránky na straně odvolatele nebo dalších s ním spojených osob, které se na podání dotčených celních prohlášení podílely, je už mimo rámec příslušné správní úvahy a bylo by vyhrazeno až právě jedině případnému trestnímu řízení. Po správci daně není v daňovém řízení založeném na objektivní daňové odpovědnosti žádáno, aby v rámci správní úvahy stran pouhého použití prodloužené prekluzivní lhůty k doměření cla vyhledával důkazní prostředky a stavěl své závěry na důkazech o existenci nejtěžší subjektivní stránky trestného činu obsažené v jednání osoby, která způsobila vznik celního dluhu. V daňové úvaze o podmínkách prodloužené lhůty jde jen o osvědčení potenciality jednání způsobilého vyvolat trestní řízení. Ani mezi takové daňové osvědčení a samotné zahájení trestního řízení sepsáním příslušného policejního záznamu nelze klást rovnítko. Není třeba osvědčit příslušné znaky do té míry, že by k zahájení trestního řízení vést musely, postačí osvědčit, že by k němu vést mohly. Stejně jako vůbec není třeba závěr, že k porušení trestního práva skutečně došlo.
6. V závěru se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami, v nichž žalobce zpochybnil dokazování ohledně spojitosti mezi zjištění i OLAF a zbožím dovezeným žalobcem, s argumentací žalobce, že neměl důvodu pochybovat o pravosti původu, a že zpětné doměření považuje za zásah do svých práv, neboť jednal v dobré víře.
II. Řízení před soudem.
7. Žalobce v žalobě uvedl, že nejsou dány okolnosti pro prodloužení prekluzivní lhůty k dodatečnému vyměření antidumpingového cla a závěry žalovaného týkající se aplikace prodloužené prekluzivní lhůty považuje za nepřezkoumatelné.
8. Žalobce především odmítá spekulaci žalovaného, že by žalobce snad mohl být jakkoliv zapojen do jakéhokoliv protiprávního jednání tchaj-wanského vývozce, jinak by proti němu jistě byly zahájeny úkony trestního řízení. Sám žalovaný uvedl, že zastřený skutečný čínský původ jízdních kol byl vyvrácen až šetřením úřadu OLAF v Tchaj-wanu v součinnosti s tamními úřady, nebylo tedy v možnostech žalobce zjistit skutečný původ zboží. V žádném případě ze zprávy OLAF nelze jakkoliv dovodit vědomost či dokonce jakoukoliv aktivní účast žalobce na jednání tchaj-wanského vývozce. Nebylo tedy v možnostech žalobce objektivně zjistil skutečný stav věci. Pokud by totiž žalobce věděl o skutečném původu jízdních kol, nikdy by jejich koupi nerealizoval, neboť antidumpingové clo ve výši 48,5 % zásadně nabourává ekonomiku celého obchodního případu, a proto úvahy a spekulace žalovaného o možném vědomí či dokonce aktivní účasti žalobce jsou zcela nepodložené.
9. Žalovaný pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že ze zprávy o kontrole zjistil, že celní úřad již v rámci kontroly po propuštění zboží provedl dokazování, které osvědčuje, že celní dluhy v posuzovaných dovozních případech vznikly za takových okolností, které zakládají důvod pro použití speciální prodloužené lhůty pro sdělení cel, aniž by toto své tvrzení o dokazování žalovaný blíže specifikoval. Není tedy možné říci, jaké dokazování proběhlo, v jakém rozsahu a v jakém období.
10. Žalobce nesouhlasí, s aplikací prodloužené prekluzivní lhůty a přinejmenším u jednoho z dotčených dovozních případů (rozhodnutí o propuštění MRN 16CZ5700001HGEGPS5) došlo k uplynutí základní lhůty pro sdělení daných antidumpingových cel.
11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní body se částečně shodují s odvolacími námitkami, odkázal ohledně jejich vypořádání na konkrétní pasáže svého rozhodnutí a stěžejní body své argumentace zároveň stručně shrnul. K námitce žalobce, že nejsou dány důvody pro aplikaci prodloužené prekluzivní lhůty u dovozního případu, u kterého již došlo k uplynutí základní tříleté lhůty pro sdělení cla, pak žalovaný poukázal na čl. 103 odst. 2 celního kodexu a § 23 odst. 2 celního zákona, s tím, že tyto předpisy nestanovují dvě různé lhůty, v nichž lze sdělit clo, ale pouze jednu základní lhůtu, jejíž běh se prodlužuje osvědčením toho, že celní dluh vznikl v souvislosti s činem, který by mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Z uvedených ustanovení je podle žalovaného zřejmé, že vzhledem k tomu, že byla prokázána existence skutečnosti (činu), s níž právní předpisy prodloužení této lhůty spojují, nemohlo dojít k jejímu uplynutí po třech letech, jak tvrdí žalobce. Podle žalovaného v takovém případě není relevantní ani to, že o naplnění zmíněné zákonné podmínky byl žalobce informován až po uplynutí tří let ode dne přijetí celního prohlášení, protože za tohoto stavu právo celních orgánů vyměřit žalobci celní dluh neprekludovalo.
12. Žalobce repliku k vyjádření žalovaného nezaslal.
III. Posouzení věci soudem.
13. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při tom naznal, že žaloba není důvodná.
14. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalovaný i žalobce souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud taktéž neshledal důvod pro nařízení jednání z důvodu dokazování – zásadní podklady jsou totiž součástí správního spisu, z něhož žalovaný vycházel a jehož postup je předmětem soudního přezkumu. Správním spisem se přitom dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).
15. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že správní soudnictví je ovládáno zásadami dispoziční a koncentrační, vyjádřenými rovněž v § 71 s. ř. s., podle jehož odst. 1 písm. d) musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit; rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Ta činí dva měsíce od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (§ 72 odst. 1 s. ř. s.)
17. Od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tak oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Smyslem koncentrační zásady je v zákonné lhůtě pro podání žaloby postavit najisto a fixovat rozsah důvodů, na jejichž základě bude soud přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a jeho rychlost. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují, nebo dohledával ve správním spisu další argumenty na podporu žalobcových tvrzení. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta. (Již citovaný rozsudek rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2008-78).
18. Zároveň platí, že žalobci v obecné rovině nic nebrání, aby v rámci žalobních bodů zopakoval své argumenty vyjádřené ve správním řízení, ale musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, které jím uplatněné argumenty (ne)vypořádává; žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu správního orgánu při jeho vydání (opět rozsudek č. j. 4 As 78/2012-125). Pokud žalobce dostatečně nereaguje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný veškeré námitky vypořádal, značně tím snižuje svou šanci na procesní úspěch. Soud též připomíná, že pokud žalobce neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vůči závěrům správního orgánu, nemusí soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji rozsudek NSS č. j. 6 As 54/2013-128 z 12. 11. 2014).
20. Podle čl. 103 odst. 2 celního kodexu dochází k prodloužení základní tříleté lhůty pro oznámení cla na pět až deset let v závislosti na vnitrostátní právní úpravě. Vnitrostátní předpis, tj. § 23 odst. 2 celního zákona k tomu uvádí: „Clo lze stanovit do 10 let ode dne vzniku celního dluhu, pokud přímo použitelný předpis Evropské unie stanoví, že lhůtu pro stanovení cla lze prodloužit.“
21. Z textu uvedených právních předpisů vyplývá, že stanovují pro povinnost sdělit clo jednu základní lhůtu, jejíž běh se prodlužuje osvědčením toho, že celní dluh vznikl v souvislosti s činem, který by mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení.
22. První dvě žalobní námitky týkající se vědomosti žalobce ohledně jednání tchaj-wanského vývozce, a s tím související dobré víry žalobce v pravost dokladů vývozcem poskytnutých, byly vypořádány v odůvodnění rozhodnutí žalovaného na str. 9 ad 2. a 3.), soud na ně odkazuje a s argumentací žalovaného se ztotožňuje. Současně soud z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nezjistil, že by žalovaný vyslovil tvrzení, že žalobce měl vědomost nebo se aktivně účastnil jednání tchaj-wanského vývozce. Naopak žalovaný zdůraznil a soud s ním v tomto ohledu souhlasí, že splnění podmínek § 23 odst. 2 celního zákona je založeno na splnění objektivně existujících skutečností a jím byl v tomto případě fakt, že osvědčení původu a další dokumenty vystavené tchaj-wanským vývozcem, jak bylo zjištěno z šetření OLAF (ze závěrečné zprávy z mise), se ukázaly být nepravdivými. Subjektivní stránka jednání žalobce, tedy jestli o tomto jednání vývozce žalobce věděl nebo se aktivně na tomto jednání aktivně podílel se v daňovém řízení pro aplikaci daného ustanovení nezkoumá, protože není podstatná. Z ust. § 103 odst. 2 vyplývá, že pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení prodlouží se tříletá lhůta uvedená v odstavci 1 na nejméně pět a nejvýše deset let. Dokumenty osvědčující původ, poté co byla prokázána jejich nepravdivost pozbývají jakékoliv důkazní hodnoty a žalobce z jejich obsahu nemůže dovozovat svoji dobrou víru v tchaj-wanský původ předmětného zboží.
23. Podmínka pro aplikaci prodloužené lhůty je dána přiměřenou možností existence jednání posuzovaného podle tuzemských trestněprávních předpisů, a jen o určení důvodného podezření na takové jednání, a to čistě v rámci řízení před celními orgány ve věci stanovení cla.
24. Jak bylo výše uvedeno, vznik celního dluhu je závislý od objektivně nastalé skutečnosti a tím vznik celního dluhu, který vznikl v důsledku činu, který mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. Tou byla skutková zjištění uvedená ve vyšetřovací zprávě úřadu OLAF č. OCM(2019)20630 ze dne 18.9.2019 k případu č. OC/2018/0569/B1 [Mission – (2019-00098)], označené jako „zpráva o misi“. Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě uvedl: „Avšak zkoumání a prokazování samotné subjektivní stránky na straně odvolatele nebo dalších s ním spojených osob, které se na podání dotčených celních prohlášení podílely, je už mimo rámec příslušné správní úvahy a bylo by vyhrazeno až právě jedině případnému trestnímu řízení. … V daňové úvaze o podmínkách prodloužené lhůty jde jen o osvědčení potenciality jednání způsobilého vyvolat trestní řízení.“
25. Otázkou povahy činu, způsobující vznik celního dluhu, a orgánu, který je oprávněn k úvaze o trestní povaze tohoto činu, se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 18.12.2007, č.j. C-62/06, a to tak, že ke kvalifikaci tohoto jednání jsou příslušné orgány, které „z důvodu takového jednání nemohly dlužné clo vybrat a hodlají přikročit k jeho výběru dodatečně“ (bod 22 rozhodnutí). O činu (jednání) nemusí být rozhodnuto v trestním řízení, dokonce ani trestní řízení nemusí být zahájeno, stačí, aby „jednání mohlo být předmětem trestního stíhání před soudem“. Lze také odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se v rozsudku ze dne 28.2.2019, č.j. 45 Af 26/2016-60, příčinnou souvislostí mezi celním dluhem a případným trestným činem v obdobné věci se zabýval. V odst. 20 uvádí: „… pro účely prolomení základní tříleté prekluzivní lhůty podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu a následnou aplikaci § 265 starého celního zákona je dostačující pouhé podezření, že žalobkyně takový čin spáchat mohla. Správní orgány v celním řízení ostatně ani nemohou rozhodovat o vině (resp. trestu) za trestné činy; to mohou podle článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod činit pouze soudy (§ 99 d. ř.). Proto otázku, zda žalobkyně uvedený trestný čin spáchala či nikoli, žalovaný nemůže autoritativně zodpovědět v napadeném rozhodnutí. Úvahy žalovaného směřující k tomu, zda v dané věci lze spatřovat důvodné podezření, že žalobkyně trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (tedy že žalobkyně věděla, že může krátit clo, a byla s tím srozuměna) spáchat mohla či nikoli, které žalobkyně označuje za „nepřípustné dedukce“, jsou proto zcela na místě.“ Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5-8 dostatečně vysvětlil důvody aplikace zvláštní desetileté prekluzivní lhůty ve všech posuzovaných případech, a to na základě konkrétních skutkových zjištění.
26. Žalobce dále zpochybnil otázku dokazování, v tom smyslu, že celní dluhy v posuzovaných dovozních případech vznikly skutečně za takových okolností, které zakládají důvod pro použití speciální prodloužené lhůty pro sdělení cel se k odvolacím námitce žalovaný rovněž zabýval na str. 2 a 5 v rámci popisu průběhu správního řízení a na str. 9 bodu 1. v rámci vypořádání shodně formulované žalobní námitky. Soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje žalovaného ztotožňuje a odkazuje na něj:
„K tvrzení odvolatele, Odvolací orgán shrnuje, že v případě, kdy jsou závěry uvedené ve zprávě mise zřetelné, jasné a klíčové pro zahájení řízení ve věci dodatečného zaúčtování cla vůči odvolateli a tyto závěry následně potvrzuje i obsah závěrečné zprávy z mise, jedná se o přípustný a dostatečný důkazní prostředek svého druhu, o který mohlo být opřeno daňové řízení. Uvedený závěr je opřen také o rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 11.7.2012 č.j. 2 Afs 41/2012-30 (bod 10). Odvolací orgán již výše rozvedl, že ze zprávy z mise, ze závěrečné zprávy z mise a z jejich příloh lze jednoznačně dovodit, že tchaj-wanským orgánům byly před vydáním osvědčení o původu vývozcem předloženy nepravdivé údaje o tom, že předmětné zboží pochází z Tchaj-wanu. Důkazy provedené zmíněnými zprávami a jejich přílohami, jsou tedy podle odvolacího orgánu pro účely zjištění čínského původu předmětného zboží plně dostačující. Zprávy OLAF včetně všech jejich příloh jsou součástí daňového spisu a odvolatel měl možnost se s nimi již v rámci kontroly po propuštění zboží seznámit. Odvolateli navíc nic nebránilo, aby v řízení předložil důkazy, kterými by uvedené závěry celního úřadu vyvrátil a prokázal svá tvrzení, která uvedl v jednotlivých celních prohlášeních.
Odvolacímu orgánu pak není zcela zřejmé, z jakého právního ustanovení odvolatel dovozuje, že by měl být přítomen zahraniční misi zvláštního vyšetřovacího orgánu Komise – OLAF, zahrnující mnoho dovozců z několika členských zemí Evropské unie. Poukazuje na článek 7 nařízení OLAF v němž je uvedeno, že vyšetřování vedou zaměstnanci OLAF pověření jeho generálním ředitelem a ostatní orgány, instituce a jiné subjekty jsou povinny zajistit potřebnou pomoc. Informace získané nebo předané v rámci tohoto vyšetřování požívají dle článku 11 nařízení OLAF ochranu podle zvláštních právních předpisů. Nařízení OLAF pak neobsahuje žádné další ustanovení, které by umožňovalo dotčeným subjektům se nějakým způsobem účastnit vyšetřování OLAF a nějakým způsobem zasahovat do jeho průběhu.
K zákonnosti použitých důkazů je namístě poukázat na to, že zkoumané důkazní prostředky legitimně vzešly z postupu ověřování celních prohlášení (podle článku 48 celního kodexu). Žádný z podkladů se přitom nevymyká požadavkům § 93 daňového řádu. Věrohodnost důkazů zajišťuje autenticita použitých důkazních prostředků. Vychází se totiž v první řadě z materiálů, které buď přímo spoluvytvářely zjištěné skutky (celní prohlášení a k nim připojené doklady), nebo představují údaje získané právě z takových materiálů, a to bezprostředně od tchaj-wanských úřadů (DOI a BOFT). Zjištěné skutečnosti se udály při provádění úředních postupů před tchaj-wanskými správními úřady. Dostatečnou věrohodnost pak garantuje zpracování všech takto získaných poznatků ve zprávě z mise úřadem OLAF, tedy správním orgánem, jemuž provádění vnějšího vyšetřování ve věcech celních podvodů přísluší vést a koordinovat. Zjištění z jednotlivých použitých podkladů se navzájem logicky doplňují a tvoří dostatečně úplný a bezrozporný celek. Skutkové okolnosti zjištěné o daných zásilkách zboží se typově shodují s okolnostmi zjištěnými o mnoha podobných zásilkách zboží.“
27. Namítanou nepřezkoumatelnost odůvodnění existence okolností zakládajících důvod pro použití prodloužení lhůty pro sdělení cla soud neshledal, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně popsal všechny skutkové závěry vyplývající z obsahu zprávy o kontrole po propuštění zboží ze dne 14.12.2020, č.j. 378594-20/2020-510000-51 a ze zprávy OLAF, které jej vedly k závěru o existenci důvodů pro aplikaci zvláštní desetileté prekluzivní lhůty pro sdělení cla. Obsahem dokazování, které provedl celní úřad bylo vyhodnocení obsahu zprávy OLAF a jejích příloh s cílem zjistit, zda v posuzovaných případech existoval čin, ať už v důsledku jednání vývozce nebo žalobce, jehož následkem by bylo zkrácení dlužného cla, což by vedlo k aplikaci desetileté lhůty ke sdělení cla. Na straně 3 a 3 rozhodnutí žalovaného (a v bodu 4 a 5 tohoto rozsudku) je popsáno, z jakých důkazů celní orgány vycházely při ztotožnění jednotlivých vývozů z Thaj-wanu na základě zjištění úřadu OLAF s předmětnými dovozy žalobce. Žalobce nezpochybňuje žádné konkrétní okolnosti nebo nedostatky ve skutkových zjištěních, na základě kterých dospěl žalovaný k závěru, že dokumenty prokazující původ zboží byly nepravdivé.
28. V textu odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně přezkoumatelně vyjádřeno, proč se žalovaný ztotožnil s právním hodnocením provedeným celním úřadem, který dospěl k závěru, že takovým činem mohlo být podvodné jednání tchaj-wanského vývozce související s předstíráním tchaj-wanského původu předmětného zboží a eventuelně také činnost žalobce, pokud by při podání celních prohlášení o takovém podvodném jednání věděl nebo se na něm podílel.
29. Na základě skutkových zjištění dostatečně popsaných v odůvodnění rozhodnutí žalovaného na straně 2-5 je podle soudu zřejmé, že byla prokázána existence skutečnosti (činu), s níž právní předpisy prodloužení prekluzivní lhůty spojují.
30. K námitce žalobce, že nejsou dány důvody pro prodloužení prekluzivní lhůty přinejmenším u jednoho z dovozních případů, u kterého došlo k uplynutí základní lhůty pro sdělení cla, soud konstatuje , že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že pro určení, zda je možné v určitém dovozním případě použít speciální prodlouženou lhůtu pro sdělení cla dle čl. 103 odst. 2 celního kodexu, ve spojení s § 23 odst. 2 celního zákona je nutno zodpovědět pouze otázku, zda nemožnost určit předmětné antidumpingové clo byla způsobena v důsledku jednání způsobilého vyvolat trestní řízení.
31. Z textu ust. čl. 103 odst. 2 celního kodexu a § 23 odst. 2 celního zákona vyplývá, že dochází k prodloužení základní tříleté lhůty pro oznámení cla na pět až deset let v závislosti na další podmínce. Nejedná se tedy dvě prekluzivní lhůty tříletou a desetiletou, jak dovozuje žalobce, když poukazuje na to, že přinejmenším u jednoho dovozního případu (rozhodnutí o propuštění MRN 16CZ5700001HGEGPS5) došlo k uplynutí základní lhůty pro sdělení daných antidumpingových cel. Samotná skutečnost, že o naplnění zmíněné zákonné podmínky byl žalobce informován až po uplynutí tří let ode dne přijetí celního prohlášení, neznamená, že právo celních orgánů vyměřit žalobci celní dluh prekludovalo.
32. Pokud jde o argumentaci žalobce, že nebylo v jeho možnostech, aby objektivně zjistil skutečný stav věci soud odkazuje na text odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí k vypořádání druhé odvolací námitky na str. 9–11. Z průběhu správního řízení z ničeho nevyplynulo, že by žalobce aktivně prověřoval svého dodavatele, a vzhledem k obchodním zkušenostem žalobce, navíc v celním řízení zastoupeného, nelze takové jednání považovat za náležitou péči vynaloženou ke zjištění skutečného původu dováženého zboží. Žalobce nepředložil důkazy, o tom, že by jakkoliv prověřoval pravdivost dokumentů poskytnutých vývozcem nebo že by ověřoval např. objem skutečné produkce tchaj-wanských výrobců jízdních kol a vynaložil tak veškeré úsilí k ověření původu zboží, a když už žalobce k náležitému prověřování původu zboží nepřistoupil měl možnost si takové podnikatelské riziko alespoň ošetřit smluvně.
IV. Závěr a náklady řízení.
33. V správním řízení bylo dostatečně prokázáno splnění podmínky ust. čl. 103 odst. 2 celního kodexu a § 23 odst. 2 celního zákona k prodloužení prekluzivní lhůty pro určení celního dluhu, neboť byla prokázána existence takového jednání (činu), který mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení. V celních prohlášeních žalobce deklaroval dovoz jízdních kol z Thaj-wanu, když se posléze ukázalo, že zboží bylo fakticky vyrobené v Číně, a proto podléhalo antidumpingovému clu. Dokumenty, předložené k celnímu prohlášení thaj-wanským vývozcem včetně osvědčení původu, se na základě šetření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) ukázaly být nepravdivé. Splnění podmínky prodloužení prekluzivní lhůty na deset let je doloženo zprávou OLAF, přičemž zákonnost pořízení i použití takové zprávy vyplývá z komunitárního práva a zkoumané důkazní prostředky legitimně vzešly z postupu ověřování celních prohlášení (podle článku 48 celního kodexu). Porovnáním z údajů ze zprávy a dotčené zásilky zboží bylo prokázáno, že zboží podrobené konkrétnímu celnímu řízení v Thaj-wanu je týmž zbožím, které žalobce proclil u zdejšího celního úřadu.
34. Jelikož soud žádnou další v žalobě uplatněnou námitku neshledal důvodnou a ani neshledal žádnou vadu napadeného rozhodnutí, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a pro kterou by bylo potřeba napadené rozhodnutí zrušit, soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 10. října 2023
JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. V.