[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci

žalobkyně:  Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři s. r. o.,

IČO: 24784681

sídlem Sokolovská 5/49, 186 00  Praha 8

zastoupené advokátem Mgr. Michalem Špačkem

sídlem Malé náměstí 124, 500 03  Hradec Králové

proti

žalovanému:  Úřad průmyslového vlastnictví

sídlem Antonína Čermáka 1057/2A, 160 00  Praha 6

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 3. 2021,
č. j. O-557699/D21014738/2021/ÚPV, sp. zn. O-557699,

takto:
 

1. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 3. 2021, č. j.
   O-557699/D21014738/2021/ÚPV, sp. zn. O-557699, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 050,14 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Michala Špačka, advokáta.

Odůvodnění:

1.       Předmět řízení

1. Žalobkyně podala dne 28. 5. 2021 k Městskému soudu v Praze (dále jen „soud“) žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 3. 2021, č. j. O-557699/D21014738/2021/ÚPV, sp. zn. O-557699 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“) ze dne 18. 12. 2020, č. j. O-557699/D19083111/2019/ÚPV, sp. zn. O-557699 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), o zamítnutí přihlášky barevné obrazové ochranné známky zn. sp. O-557699 (dále jen „přihlašované označení“) dle § 4 písm. f) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „ZOZ“).

2.       Napadené rozhodnutí

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě dne 10. 2. 2021 rozklad, kterým jej napadla v celém rozsahu (dále jen „rozklad“).
3. První rozkladovou námitkou žalobkyně namítala, že ÚPV založil prvostupňové rozhodnutí na aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) ZOZ, které na danou situaci vůbec nedopadá. Žalobkyně uvedla, že ochranu státních symbolů zajišťuje samostatný § 4 písm. i) ZOZ a bylo by v rozporu   s obecnými principy interpretace práva, kdyby neaplikovatelnost tohoto ustanovení [omezujícího v souladu s čl. 6 ter Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb. (dále jen „PUÚ“) zápisnou způsobilost označení obsahujících státní symboly] byla doháněna účelovým výkladem neurčitého pojmu veřejný pořádek.
4. Ve druhé rozkladové námitce žalobkyně uvedla, že skutečný, ze spisu zjistitelný stav je takový, že součástí přihlašovaného označení není státní znak České republiky, a proto dle jejího názoru k rozmělňování státních symbolů dojít nemůže. Žalobkyně dále vymezila, že se lev obsažený v přihlašovaném označení oproti provedení malého státního znaku liší barvou, postojem a zejména dominantním písmenem G, které zcela zřetelně odkazuje na znak města Hradec Králové, v němž byla žalobkyně založena a dodnes v něm působí.
5. Ve třetí rozkladové námitce žalobkyně konstatovala, že prvostupňovým rozhodnutím došlo k porušení práva na legitimní očekávání. Žalobkyně uvedla, že ze strany 20 Praktické pomůcky pro řízení před Úřadem (kde je uveden demonstrativní výčet přihlášek přihlašovaných označení zamítnutých z důvodu veřejného pořádku) a ze skutečnosti, že starší ochranná známka žalobkyně č. 286635 totožného vyobrazení jako přihlašované označení, s prioritou ze dne 13. 7. 2006, jež zanikla dne 13. 7. 2016 (dále jen „starší OZ“), byla zapsána bez uplatnění výluky z důvodu rozporu s veřejným pořádkem, vyplývá, že jí bylo založeno legitimní očekávání v zápis přihlašovaného označení.
6. Závěrem podaného rozkladu žalobkyně navrhla, aby žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil ÚPV za účelem zapsání přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek.
7. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 29. 3. 2021.
8. K první rozkladové námitce žalovaný uvedl, že součástí přihlašovaného označení není symbol požívající ochrany podle článku 6 ter PUÚ, k jehož zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány, proto nepřichází aplikace žalobkyní poukazovaného § 4 písm. i) ZOZ v úvahu. ÚPV proto nepochybil, když toto ustanovení neuplatnil a správně vyhodnotil obrazový prvek přihlašovaného označení jako prvek evokující svými hlavními rysy českého heraldického lva, potažmo tedy státní symboly (malý a velký státní znak). V takovém případě je uplatnění výluky dle § 4 odst. f) uvedeného zákona zcela namístě, neboť zápis přihlašovaného označení by byl posvěcením užívání, jež by mohlo rozmělňovat zákonem chráněné atributy daných státních symbolů, a bylo by tudíž v rozporu s veřejným pořádkem.
9. Ke druhé rozkladové námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že ve stávajícím případě je stěžejní podoba a působení přihlašovaného označení na spotřebitele – zda obrazový prvek evokuje českého heraldického lva a příslušné státní symboly. Cílem posouzení aplikovatelnosti § 4 písm. f) ZOZ tedy není posuzování znaků lva v přihlašovaném označení oproti znakům lva v daných státních symbolech z hlediska odborného, tj. zejména heraldického či vexilologického. Není ani podstatné dodržování přesné terminologie (heraldická figura lva, heraldická napodobenina apod.) a ani ÚPV ve svých závěrech nevycházel z toho, že by lev v přihlašovaném označení byl stricto sensu heraldickou napodobeninou lva ze státního znaku. Vycházel z toho, a žalovaný s tím souhlasí, že většina spotřebitelů nemá odborné znalosti z oblasti heraldiky či vexilologie, nezná podobu různých městských znaků, a proto v přihlašovaném označení nerozpozná znak města Hradec Králové. Dle názoru žalovaného, písmeni „G“ v tomto smyslu nepřiřadí spotřebitelé příslušný význam a vyobrazení lva v něm, i přes objektivní odlišnosti, bude v jejich vnímání jednoznačně evokovat „českého dvouocasého lva“ jakožto symbol české státnosti a součást státních symbolů, o jejichž podobě budou mít alespoň obecné povědomí.
10. Ke třetí rozkladové námitce žalovaný uvedl, že Praktická pomůcka pro řízení před Úřadem představuje interpretační vodítko pro dané ustanovení a demonstrativní, tedy nikoli vyčerpávající a úplný, výčet typů i konkrétních příkladů označení, jež jsou považována za odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. Není tak vyloučeno, že jako v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem bude vyhodnoceno označení, jež typově není v tomto výčtu zahrnuto. Žalovaný dále uvedl, že nemůže být pokládáno za porušení legitimního očekávání uplatnění výluky z důvodu rozporu s veřejným pořádkem u označení, jež nelze podřadit pod žádný z prezentovaných příkladů. Zamítnutí označení obsahujícího vyobrazení evokující státní symbol na základě § 4 písm. f) ZOZ přitom není dle žalovaného žádné novum. Žalovaný dále poukázal na několik příkladů z jeho správní praxe.
11. Ke starší OZ žalovaný uvedl, že si je této skutečnosti vědom, ale přes shodné okolnosti neexistuje právní nárok na stejné posuzování v případě, kdy ÚPV ohledně zápisné způsobilosti zcela zreviduje svůj názor. Znamenalo by to totiž v podstatě řetězení rozhodnutí, jehož správnost ÚPV přehodnotil. V současné době u zápisné způsobilosti označení, majících obdobnou koncepci jako to přihlašované, zastává ÚPV jiné stanovisko než v roce 2006, proto od svého původního přístupu odstoupil. Správní rozhodování by sice samozřejmě mělo být konstantní, nemůže však být neměnné, jinak by vylučovalo vlastní vývoj. K vývoji a změnám rozhodovací praxe může docházet např. v kontextu změn ve vnitrostátní právní úpravě, od roku 2004 pak k mnoha změnám došlo (a stále dochází) i v souvislosti s kontinuální harmonizací právních úprav a rozhodovací praxe členských států EU v oblasti známkového práva, již zaštiťuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví.

3.       Žaloba

12. První žalobní námitkou žalobkyně namítala, že pokud zákonodárce za účelem ochrany státních symbolů jednoznačně stanoví, že překážkou zápisné způsobilosti je užití státních symbolů, nikoli však užití prvků evokujících českého heraldického lva, pak žalovaný, který je při své správní činnosti vázán zákonem, není oprávněn rozšiřovat tuto překážku zápisné způsobilosti účelovou interpretací neurčitého právního pojmu veřejný pořádek. Žalobkyně proto byla přesvědčena, že ochrana státních symbolů cestou institutu veřejného pořádku přichází v úvahu pouze ve specifických situacích, kdy dochází k nemorálnímu či jinak odsouzeníhodnému užívání prvků evokujících státní symboly, a tedy hanobení těchto symbolů. O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná.
13. Dle tvrzení žalobkyně, uvedeného ve druhé žalobní námitce, v žalobou napadeném rozhodnutí zcela absentuje odůvodnění, v čem žalovaný spatřuje narušení jím vymezeného veřejného pořádku přihláškou žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nespecifikuje žádnou dílčí součást obecného veřejného pořádku ani neupřesňuje, čím konkrétně přihláška žalobkyně na veřejný pořádek útočí. Žalobkyně dále namítala, že ÚPV je ve svém výkladu pojmu veřejný pořádek nekonzistentní. V obecné rovině totiž, mimo jiné s odkazem na judikaturu SDEU, poukazuje na to, že veřejný pořádek je kategorií objektivní, přičemž obsah veřejného pořádku musí být zjistitelný z právních, politických a jiných dokumentů, avšak konkrétní posouzení k žádnému z takových podkladů nevztahuje.
14. V poslední, třetí žalobní námitce žalobkyně zopakovala, že ÚPV v minulosti bez jakýchkoli výhrad zapsal do rejstříku ochranných známek totožnou ochrannou známku č. 286635. K odkazu žalovaného na vnější podněty odůvodňující změnu jeho správní praxe (legislativní vývoj, vliv judikatury SDEU), namítala žalobkyně, že jde o odkazy zcela nekonkrétní a míjející se s podstatnou projednávané věci. Žádné z rozhodnutí Soudního dvora EU, na něž žalobou napadené rozhodnutí odkazuje, o nastolené právní otázce nepojednává. Žalobkyni rovněž není známo žádné jiné rozhodnutí SDEU, které by mělo být důvodem ke změně zavedené správní praxe. Dále žalobkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), dle které je změna zavedené správní praxe možná pouze v případě existence zvláštních okolností, které takovou změnu odůvodňují, a do budoucna. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že žádné důvody, které by změnu správní praxe žalovaného mohly ospravedlnit, neexistují.
15. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

4.       Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 6. 2021 k první žalobní námitce uvedl, že žalobkyní poukazovaná výluka podle § 4 písm. i) ZOZ dopadá na označení, která obsahují označení požívající ochrany podle článku 6 ter PUÚ, k jehož zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány. Jelikož součástí přihlašovaného označení není symbol požívající ochrany podle článku 6 ter PUÚ, k jehož zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány, nepřichází aplikace žalobkyní poukazovaného § 4 písm. i) ZOZ v úvahu.
17. Ke druhé žalobní námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že cílem § 4 písm. f) ZOZ je zabránit zápisu označení, která by při jejich užívání u veřejnosti složené ze spotřebitelů výrobků nebo služeb, které označuje, narušovala veřejný pořádek nebo dobré mravy. Umožněním zápisu by žalovaný připustil monopolizaci označení velmi zdařile napodobujícího malý státní znak a jeho využití pro komerční advokátní služby, které se státní mocí nemají nic společného.
18. Ke třetí žalobní námitce žalovaný zopakoval, že od zápisu obrazové (podle dřívější terminologie kombinované) ochranné známky žalobkyně v roce 2006 do dne vydání napadeného rozhodnutí uplynulo 15 let, což je doba dostatečně dlouhá na to, aby bylo možno akceptovat změněný náhled žalovaného na posuzování zápisné způsobilosti obdobných ochranných známek a akceptovat odlišný závěr, co se týká absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti. V tomto případě se proto nelze podle názoru žalovaného dovolávat legitimního očekávání jako stěžejní zásady správního řízení. Výjimka z této zásady je zcela akceptovatelná s ohledem na zmíněný vývoj správní praxe, přičemž stávající postoj k posuzování zápisné nezpůsobilosti ochranných známek z důvodu rozporu s veřejným pořádkem žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil.

5.       Jednání před soudem

19. Při jednání konaném dne 27. 9. 2023 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích.
20. Žalobkyně zopakovala, že ochranu státních symbolů zajišťuje samostatný § 4 písm. i) ZOZ. Použitím § 4 písm. f) ZOZ a účelovým výkladem neurčitého pojmu veřejný pořádek žalovaný dle žalobkyně nezákonně dohání neaplikovatelnost § 4 písm. i) ZOZ na daný případ. Interpretace pojmu veřejný pořádek ze strany žalovaného není správná a dopadá na zcela jiné situace, než nastaly v nyní posuzované věci. Závěrem žalobkyně opakovaně zdůraznila, že totožnou ochrannou známku č. 286635 užívala více než deset let řádně a bez výhrad žalovaného; pro změnu správní praxe nejsou dány žádné důvody.
21. Žalovaný v reakci na vyjádření žalobkyně zopakoval, že od roku 2006, kdy existovala ochranná známka žalobkyně č. 286635, která zanikla, uplynula dlouhá doba, za kterou se náhled žalovaného na uvedenou problematiku změnil. Rozhodovací praxe žalovaného je v současné době taková, že výluka podle § 4 písm. i) ZOZ se vztahuje pouze na ty symboly, které jsou identické se státními symboly, přičemž v nyní posuzované věci o identické symboly nešlo.  Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
22. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

6.       Posouzení věci Městským soudem v Praze

23. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
24. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.
25. Žalobkyně podala přihlášku přihlašovaného označení dne 9. 8. 2019 pro služby zařazené do třídy 45 mezinárodního třídění výrobků a služeb: (45) právní služby, zejména služby advokátní.
26. Ve výsledku věcného průzkumu přihlášky přihlašovaného označení ze dne 3. 10. 2019 (dále jen „první výměr“) ÚPV uvedl, že přihlašované označení obsahuje rovněž vyobrazení lva evokující českého heraldického lva, vyskytujícího se na malém i velkém státním znaku České republiky. Zápisem takové ochranné známky by nesporně docházelo k rozmělňování hodnoty státních symbolů, přičemž uchovávat jejich význam a vážnost je v zájmu veřejného pořádku.
27. Žalobkyně se k prvnímu výměru vyjádřila podáním doručeným ÚPV dne 9. 10. 2019 (dále jen „první vyjádření“). Uvedla, že vyobrazení lva na přihlašovaném označení je vyobrazením, které je součástí znaku města Hradec Králové. K jeho použití dalo město Hradec Králové žalobkyni souhlas již v roce 2006, kdy byla ve stejné podobě ochranná známka přihlášena a zapsána pod číslem 286635; součástí předmětného spisu je dle žalobkyně i písemný souhlas města Hradec Králové použitím znaku.
28. ÚPV na první vyjádření žalobkyně reagoval druhým výměrem vydaným dne 19. 5. 2020 (dále jen „druhý výměr“), ve kterém setrval na svém závěru o aplikaci výluky dle § 4 písm. f) ZOZ. K tvrzení žalobkyně ohledně starší OZ ÚPV uvedl, že souhlas města Hradec Králové v předmětném spisu nedohledal. Dále uvedl, že se v současnosti jedná o již zaniklý dokument.
29. Žalobkyně se ke druhému výměru vyjádřila v podání doručeném ÚPV dne 17. 7. 2020 (dále jen „druhé vyjádření“). Žalobkyně ve druhém vyjádření uvedla, že součástí přihlašovaného označení je heraldická figura hradeckého lva, kterou žalobkyně užívá nejméně od roku 1993, a to se souhlasem města Hradce Králové [Usnesení Rady města Hradce Králové ze dne 31. 5. 1993, RM/1993/261 (dále jen „souhlas města“) a Potvrzení ČAK ze dne 3. 6. 2020, která žalobkyně přiložila ke druhému vyjádření].  Žalobkyně dále mimo jiné uvedla, že užívání státních symbolů jako součásti ochranných známek je upraveno v § 4 písm. i) ZOZ.
30. V dalším vyjádření, doručeném Úřadu v prodloužené lhůtě dne 18. 9. 2020, žalobkyně předložila stanovisko České vexilologické společnosti osvědčující, že přihlašované označení a státní znak jsou z odborného hlediska odlišnými symboly.
31. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, jak je uvedeno shora.
32. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.
33. Dle § 4 písm. f) ZOZ „[d]o rejstříku se nezapíše označení, které je v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy, […]. “
34. Dle § 4 písm. i) ZOZ „[d]o rejstříku se nezapíše označení, které obsahuje označení požívající ochrany podle článku 6 ter Pařížské úmluvy, k jehož zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány, […].“
35. Dle § 4 písm. j) ZOZ „[d]o rejstříku se nezapíše označení, které obsahuje jiné znaky, emblémy a erby než uvedené v článku 6 ter Pařížské úmluvy, jestliže jejich užití je předmětem veřejného zájmu, ledaže by příslušný orgán dal souhlas k jeho zápisu, […]. “
36. Dle čl. 6 ter odst. 1 písm. a) PUÚ „[u]nijní země se shodly na tom, že odmítnou nebo zruší zápis a že vhodnými opatřeními zakáží, aby bez zmocnění příslušných míst bylo užíváno jako tovární nebo obchodní známky nebo jako částí těchto známek, erbů, vlajek a jiných znaků státní svrchovanosti unijních zemí, úředních zkušebních, puncovních a záručních značek u nich zavedených, jakož i každých napodobení z hlediska heraldického.“
37. Dle § 45 odst. 1 ZOZ „[n]estanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o ověřování plných mocí pro neurčitý počet řízení, o ověřování úředních razítek a podpisů na veřejných listinách vydaných orgány cizích států, o přerušení řízení, o lhůtách pro vydání rozhodnutí, o ochraně proti nečinnosti, dále z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu ustanovení o složení rozkladové komise a o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se.“
38. Dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), „[s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“
39. V prvé řadě soud ověřil, zda rozhodnutí netrpí některou z vad, jejichž existenci je povinen zkoumat z úřední povinnosti ve smyslu § 76 s. ř. s., nadto žalobkyně v žalobě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí implicitně namítala. Soud proto nejprve vypořádal žalobní námitku třetí, kterou žalobkyně namítala porušení jejího legitimního očekávání, kdy ÚPV posouzení shodné ochranné známky jiným způsobem nijak nezdůvodnil. Pokud by totiž soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dle rozsudku NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004–105 „uvede pouze důvody, v nichž tuto nepřezkoumatelnost spatřuje, další žalobní námitky již nepřezkoumává“.
40. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkázal na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).
41. Otázkou správní praxe zakládající legitimní očekávání se zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS. Vymezil ji jako ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost (či nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, ovšem jen s účinky do budoucna, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se postup správního orgánu dotýká (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2006, čj. 2 As 7/2005-86).
42. Dle odborné literatury vychází zásada legitimního očekávání z požadavku ustálené rozhodovací praxe správních orgánů, která představuje jistý limit, spíše však korektiv jejich činnosti směrem pro futuro. Souvisí právě s předvídatelností, a to jak procesního postupu, tak i následně přijatého řešení. Jak uvedl ÚS (srov. nález ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03), „ÚS již ve své judikatuře konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty…, jehož neopominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánu veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky“. 
43. K námitce týkající se starší OZ téhož vyobrazení jako přihlašované označení, která byla zapsána bez uplatnění výluky z důvodu rozporu s veřejným pořádkem, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „si je předchozí existence této ochranné známky vědom. Nepopírá opodstatněnost požadavku na konstantnost rozhodovací praxe a posuzování zápisné způsobilosti, nicméně (jak bylo opakovaně v minulosti judikováno) přes shodné okolnosti neexistuje nárok na stejné posuzování v případě, kdy Úřad ohledně zápisné způsobilosti zcela zreviduje svůj názor.“
44. Soud se v zásadě ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že ustálená správní praxe může být překonána, nejde o neměnný stav. Musí se však jednat o opodstatněné změny správní praxe, které musí být řádně odůvodněny. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233 „[p]okud pak správní orgán zamýšlí rozhodnout v obdobném či shodném případě jiným způsobem, může tak učinit pouze, jak stanoví § 2 odst. 4 správního řádu, pokud je to důvodné. Jinými slovy, zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá v žádném případě absolutní hodnotu a je např. omezena jinými zásadami, jež je v rámci správního řízení správní orgán povinen respektovat. […] Avšak i v případě opodstatněné změny v rozhodovací činnosti správních orgánů je nutno dodržet požadavky kladené na tuto změnu, tj. i zde musí být změna správní praxe řádně odůvodněna. Jedině takový postup totiž odpovídá nárokům transparentní aplikace práva a právní jistoty.“
45. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí (na str. 18) odůvodnil změnu posouzení starší OZ a nyní přihlašovaného označení toliko časovým aspektem, kdy v současné době ÚPV „ zastává jiné stanovisko než v roce 2006, proto od svého původního přístupu odstoupil.“ Dále žalovaný uvedl, že „[k] vývoji a změnám rozhodovací praxe může docházet např. v kontextu změn ve vnitrostátní právní úpravě, od roku 2004 pak k mnoha změnám došlo (a stále dochází) i v souvislosti s kontinuální harmonizací právních úprav a rozhodovací praxe členských států EU v oblasti známkového práva, již zaštiťuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví. K tomu viz výše uváděná nedávná judikatura SDEU týkající se mj. pojmu veřejný pořádek.“ Závěrem podotkl, že rozhodnutí „reflektuje přístup, který v typově obdobných případech Úřad již delší dobu zastává.“
46. Tvrzení, že ÚPV zastává nyní jiné stanovisko a že od svého původního přístupu odstoupil, by bylo zcela legitimní, pokud by žalovaný konkrétně uvedl, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů došlo k přehodnocení jeho původního stanoviska, jakými úvahami byl veden a z jakého důvodu byla jeho přechozí ustálená správní praxe nesprávná. Odůvodnění změny v rozhodovací činnosti ÚPV je nutno zasadit do  kontextu nyní posuzované věci, tj. řádně osvětlit, proč byla totožná starší OZ téhož vyobrazení jako nyní přihlašované označení v roce 2006 zapsána do rejstříku ochranných známek a nebyla shledána jako označení, které je způsobilé narušit veřejný pořádek a proč v 2021 by již její zápis do rejstříku ochranných známek veřejný pořádek narušil. Nic neříkající obecný odkaz na změny ve vnitrostátní  právní úpravě v souvislosti s harmonizací práva EU bez konkrétní návaznosti na projednávanou věc, a odkaz na rozsudky SDEU (T-683/18 ve věci S.C. / EUIPO či C-240/18 ve věci Constantin Film Produktion GmbH / EUIPO a T-417/10 ve věci ¡Que buenu ye! HIJOPUTA), které sice pojednávají o pojmu veřejný pořádek, ale nastolenou právní otázku neřeší. Ani konstatování, že napadené rozhodnutí reflektuje přístup, jaký ÚPV již delší dobu zastává, není náležitým a řádným zdůvodněním komplexní změny právního posouzení v naprosto shodném případě. S ohledem na vše shora uvedené soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je v části týkající se vypořádání námitky porušení legitimního očekávání žalobkyně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, a na základě jakých konkrétních skutečností došlo ke změně právního posouzení ve zcela shodném případě starší OZ téhož vyobrazení jako nyní přihlašované označení a jakými konkrétními úvahami byl při změně správní praxe ve zcela totožné věci správní orgán veden.
47. Nadto soud poukazuje na správní praxi ÚPV, kterou ověřil z veřejně dostupných zdrojů, kdy v případě ochranné známky sp. zn. O-492193 (přihlášené v roce 2012 a obnovené v roce 2022), nebo ochranné známky shodného přihlašovatele zapsané pod sp. zn. O-489463, O-480617 (přihlášené v roce 2012, obnovené v roce 2021 a 2022), ÚPV výhradu veřejného pořádku nevznesl, přestože uvedené ochranné známky obsahují obrazový prvek evokující českého heraldického lva.
48. Nad rámec nepřezkoumatelnosti namítané žalobkyní ve třetí žalobní námitce, která byla shledána důvodnou, soud vypořádal i žalobní námitku první. Jak konstatoval NSS, „[d]ůvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Posouzení náležitého odůvodnění změny správní praxe a legitimního očekávání žalobkyně je odlišnou právní otázkou od posouzení zákonnosti zamítnutí přihlášky dle § 4 odst. 1 písm. f) ZOZ, proto se soud meritorně zabýval i touto otázkou.
49. Ustanovení, jehož smyslem je zabránit rozmělňování příslušného státního symbolu, je § 4 písm. i) ZOZ. Pod toto ustanovení spadají dle oznámení České republiky ve smyslu čl. 6 ter PUÚ velký a malý státní znak a státní vlajka. Rovněž dle odborné komentářové literatury (Zákon o ochranných známkách: Komentář: Wolters Kluwer) platí, že „odst. 1 písm. a) čl. 6 ter PUÚ brání zápisu a užívání známek skládajících se z erbů, vlajek, znaků státní svrchovanosti unijních zemí, úředních zkušebních, puncovních a záručních značek i jejich heraldických napodobenin.“. K uplatnění výluky dle § 4 písm. i) ZOZ by se tedy muselo jednat (ve vztahu k České republice – tj. jiné státy mohly ve smyslu čl. 6 ter PUÚ oznámit jiné symboly) o velký a malý státní znak a státní vlajku nebo o jejich heraldické napodobeniny. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že přihlašované označení není totožné s malým státním znakem. Dle tvrzení žalovaného na str. 15 napadeného rozhodnutí nejde ani o heraldickou napodobeninu. Přesto, že dle názoru žalobkyně mělo být aplikováno ustanovení § 4 písm. i) ZOZ, v bodě 13. rozkladu žalobkyně uvedla, že se nejedená ani o státní znak České republiky ani o jeho heraldickou figuru. Skutečnost, že přihlašované označení není totožné se státním znakem ani se nejedná o jeho heraldickou napodobeninu, je tedy mezi účastníky nesporná a soud se s tímto závěrem rovněž ztotožnil.
50. Protože přihlašované označení není totožné s velkým ani malým státním znakem, ani se státní vlajkou a nejde ani o jejich heraldickou napodobeninu, není na místě aplikovat § 4 písm. i) ZOZ a první žalobní námitka je tak co do této části nedůvodná.
51. Naproti tomu je námitka žalobkyně důvodná v rozsahu, že na posuzované přihlašované označení nelze aplikovat § 4 odst. f) ZOZ. Jakkoliv žalovaný uvedl, že nejde o nový postup, ale o již delší dobu aplikovaný přístup ÚPV, nemůže dojít k vytvoření správní praxe postupem, který není souladný se zákonem. Ustanovení § 4 písm. f) ZOZ představuje tzv. absolutní výluku – tedy pokud dojde správní orgán k závěru, že jde o označení narušující veřejný pořádek, nezapíše jej. Smyslem předmětného ustanovení (§ 4 písm. f) ZOZ ) není ochrana státních symbolů a jejich napodobenin nebo označení, která tyto státní symboly evokují, neboť zápisná způsobilost označení, která takové prvky obsahují, podléhá posouzení podle § 4 písm. i) ZOZ. Je mimo jakékoliv logické úvahy, aby k zápisu označení, které je zcela totožné nebo je heraldickou napodobeninou malého státního znaku, mohl dát příslušný orgán souhlas ve smyslu § 4 písm. i) ZOZ a na základě tohoto souhlasu došlo k zápisu takového označení do rejstříku ochranných známek, ale v případě označení, které malý státní znak pouze evokuje (tedy nejde o totožné označení ani jeho heraldickou napodobeninou), by zápis spadal pod absolutní výluku podle 4 písm. f) ZOZ a jeho zápis do rejstříku by byl vyloučen pro rozpor s veřejným pořádkem bez možnosti doložení souhlasu příslušného orgánu s použitím takového označení. V takovém případě by totiž označení méně podobné státnímu symbolu (ve smyslu čl. 6 ter PUÚ) požívalo větší ochrany než jeho kopie či přesná napodobenina, což by jistě byl závěr absurdní.
52. Uvedenému nasvědčuje rovněž komentář k § 4 písm. i) ZOZ (Zákon o ochranných známkách: Komentář: Wolters Kluwer), v němž je uvedeno, že, „[m]imo tento výčet také stojí symboly států, které nejsou smluvními stranami Pařížské unijní úmluvy, přičemž ve vztahu k nim se může uplatnit jiný absolutní důvod, kdy v úvahu připadá především ten pod písm. f) [rozpor s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy].“ ÚPV by tedy mohl použít výhradu veřejného pořádku toliko za situace, kdy by stát, o jehož státní symbol se jedná, nebyl stranou PUÚ.
53. Pokud je stát, o jehož symbol se jedná, smluvní stranou PUÚ, je na místě nejprve posoudit, zda se jedná o symbol ve smyslu čl. 6 ter odst. 1 PUÚ (jak byly vymezeny výše), v případě České republiky tedy o velký a malý státní znak a státní vlajku či jejich heraldické napodobeniny. Jestliže o takový symbol nejde, je aplikace § 4 písm. i) ZOZ vyloučena, a je třeba se dále zabývat posouzením, zda na přihlašované označení nedopadá ustanovení § 4 písm. j) ZOZ, dle kterého se do rejstříku nezapíše označení, které obsahuje jiné znaky, emblémy a erby než uvedené v článku 6 ter Pařížské úmluvy, jestliže jejich užití je předmětem veřejného zájmu, ledaže by příslušný orgán dal souhlas k jeho zápisu. Do této kategorie se řadí jednak státní symboly, které nebyly Českou republikou oznámeny dle čl. 6 ter PUÚ (tedy státní barvy, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna), ale i další symboly, které nespadají pod § 4 písm. i) ZOZ, tedy „symboly nižších územních samosprávných celků, například krajů a obcí. Ty ovšem podléhají ochraně dle písm. j) § 4 zák. o ochranných známkách, […]. (již shora uvedená odborná literatura).
54. Je s podivem, že přesto, že žalobkyně opakovaně uváděla, že přihlašované označení odkazuje na znak města Hradec Králové, v němž byla žalobkyně založena a dodnes v něm působí, neboť jeho součástí je heraldická napodobenina hradeckého lva, ÚPV vůbec nezvážil užití § 4 písm. j) ZOZ, jehož aplikace na nyní posuzovaný případ je zcela v souladu se smyslem a účelem ZOZ. Pro dokreslení přikládá soud vizualizace uváděných symbolů v porovnání s přihlašovaným označením, z nichž je zřejmé, jaké prvky jednotlivé symboly (malý státní znak a znak města Hradce Králové) a přihlašované označení obsahují (tj. postoj a směrová orientace lva, výrazné velké písmeno G v předních tlapách).

55. Soud po náležitém uvážení všech znaků posuzovaného přihlašovaného označení dospěl k závěru, že je třeba jej posoudit jako heraldickou napodobeninu znaku města Hradec Králové a posuzovat jej z hlediska § 4 písm. j) ZOZ, nikoliv podle písm. f) či písm. i) téhož ustanovení, jak již bylo podrobně rozebráno výše. Jakkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že „není opodstatněné předpokládat, že by česká veřejnost oplývala informacemi o přesném popisu státních symbolů, resp. vědomostmi o všech jejich detailech, tím méně pak o podobě a detailech znaků jednotlivých měst“, nelze tímto způsobem vyloučit aplikaci zákonného ustanovení, které na danou věc dopadá. Pokud je tedy ve vztahu ke znakům obcí vyhrazeno ustanovení § 4 písm. j) ZOZ, není možné, aby se ÚPV zabýval pohledem české veřejnosti v kontextu jiného ustanovení, které na posuzovanou věc nedopadá, neboť v případě absolutní zápisné nezpůsobilosti dle §4 ZOZ se hledisko vjemu spotřebitele neuplatní.
56. Dle § 34a odst. 3 zákona 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), „[o]bce a jimi zřízené nebo založené organizační složky a právnické osoby mohou užívat znak a vlajku obce. Jiné subjekty mohou užívat znak obce jen s jejím souhlasem. K užívání vlajky obce není nutný její souhlas.“ Výluka ze zápisu dle § 4 písm. j) ZOZ se tedy nepoužije, pokud přihlašovatel doloží písemný, jasný, zřejmý a ničím nepodmíněný souhlas příslušného orgánu k zápisu přihlašovaného označení (Zákon o ochranných známkách. Praktický komentář: Wolters Kluwer).
57. K uvedenému soud ze správního spisu zjistil, že existenci tohoto souhlasu tvrdila žalobkyně již v rámci prvního vyjádření a následně jej doložila v rámci druhého vyjádření v návaznosti na druhý výměr ÚPV. K prvnímu vyjádření žalobkyně ÚPV uvedl, že souhlas města Hradec Králové ve spisu ke starší OZ nedohledal a že jde o zaniklý dokument. Na předložení tohoto souhlasu žalobkyní spolu s druhým vyjádřením ÚPV nijak nereagoval. V žalobkyní doloženém souhlasu města Hradec Králové je uvedeno: „Rada města Hradec Králové I. schvaluje užívání znaku města k propagaci 1) Společné advokátní kanceláři v Mostecké ul. HK […].“ Potvrzení ČAK ze dne 3. 6. 2020 předložené spolu se souhlasem města obsahuje potvrzení, že JUDr. Milan Jelínek vykonával advokacii od 1. 7. 1990 do 30. 6. 1997 v sídle na adrese Mostecká 290, Hradec Králové. Vzhledem ke skutečnosti, že souhlas města Hradec Králové neobsahuje údaj o jeho platnosti, lze dovodit, že byl poskytnut na dobu neurčitou. Soudu není zřejmé, jak ÚPV dospěl k závěru uvedenému ve druhém výměru, že se jedná o zaniklý dokument, tím spíše, že ÚPV nejprve uvedl, že souhlas nedohledal. Pokud měl ÚPV jakékoliv pochybnosti o následně doloženém souhlasu města, měl o nich informovat žalobkyni a dát jí možnost na tyto pochybnosti reagovat a případně je rozptýlit.
58. Nad rámec shora uvedeného soud poukazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2022, č. j. O-573439/D22033983/2022/ÚPV, sp. zn. O-573439, volně dostupné v Rešeršní databázi ochranných známek přístupné z webových stránek ÚPV. V dané věci byla přihláška ochranné známky v prvním stupni vyloučena ze zápisu do rejstříku ochranných známek rovněž dle § 4 písm. f) ZOZ, a to pro rozpor s veřejným pořádkem, protože přihlašované označení evokovalo (mj.) malý státní znak České republiky kvůli užití štítu (pavézy) v charakteristickém tvaru a v něm umístěné figury dvouocasého lva s korunou na hlavě v postavení na zadních nohách (ve skoku) z profilu natočeném doleva. Žalovaný ale následně uvedl, že „přihlašovatel ke svému podání doručenému Úřadu dne 25. 7. 2022 předložil jako přílohu vyjádření Ministerstva vnitra České republiky č. j. MV-126269-2/VS-2022 ze dne 18. 7. 2022. Předmětné ministerstvo zde reaguje na žádost přihlašovatele ze dne 12. 7. 2022 ohledně souhlasu ve smyslu čl. 6 ter Pařížské úmluvy ve vztahu ke třem přihlašovaným obrazovým ochranným známkám přihlašovatele, mj. předmětnému označení zn. sp. O-573439 v černobílém provedení, resp. bez požadavku na jeho ochranu v konkrétní barevné kombinaci. Ministerstvo vnitra přihlašovateli sděluje, že (…) souhlas podle 6 ter Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví uděluje, […]. Odvolací orgán proto považuje za logické odstoupit od uplatnění výluky zápisu přihlašovaného označení do rejstříku, která byla Úřadem uplatněna podle § 4 písm. f) zákona č. 441/2003 Sb. Za daných okolností, kdy Ministerstvo vnitra výslovně uděluje přihlašovateli souhlas s užíváním/zápisem přihlašovaného označení, není již pro takovou výluku ze zápisu důvod.  Pro úplnost je třeba dodat, že jakkoli udělení souhlasu k zápisu označení, které obsahuje znaky požívající ochrany podle článku 6 ter Pařížské  úmluvy, do rejstříku příslušnými orgány je předmětem jiného (absolutního)  důvodu pro  zamítnutí přihlášky/ochrany [viz § 4 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb.], je na místě takový souhlas akceptovat i v případě projednávaného  důvodu podle § 4 písm. f) téhož zákona, pokud je přihlašované označení  shledáno jako vyloučené ze zápisu do rejstříku z toho důvodu, že je v rozporu  s veřejným pořádkem, neboť obsahuje napodobeninu označení, erbů, vlajek  nebo jiných znaků státní svrchovanosti. Pokud je totiž souhlas příslušného orgánu způsobilý překonat překážku zápisu označení, které obsahuje znak státní svrchovanosti (jako takový), je – při uplatnění principu a maiori ad minus – způsobilý překonat i překážku zápisu označení, které je „pouhou“ napodobeninou takového státního symbolu.“ K uvedenému soud podotýká, že právě citované závěry žalovaného svědčí o nelogičnosti jeho postupu při aplikaci § 4 ZOZ na daný případ. Pokud žalovaný připustil, že za situace, kdy dospěl k jednoznačnému závěru o rozporu označení s veřejným pořádkem dle § 4 písm. f) ZOZ (a zákon v tomto případě stanovuje povinnost vyloučit přihlášku ze zápisu do rejstříku), zkombinoval toto ustanovení s § 4 písm. i) ZOZ, které umožňuje zamezit vyloučení přihlášky ze zápisu do rejstříku ochranných známek doložením souhlasu příslušného orgánu, byl jeho postup vadný.
59. Z obsahu spisového materiálu soud ověřil, že i v případě žalobkyně byl souhlas příslušného orgánu (Rady města Kradec Králové) k zápisu označení obsahujícího heraldickou napodobeninu znaku města Hradec Králové do rejstříku žalobkyní doložen, což měl ÚPV vzít v úvahu při posouzení zápisné způsobilosti označení z hlediska ustanovení § 4 písm. j) ZOZ a nikoli posouzení věci podřadit ustanovení § 4 písm. f) ZOZ a zabývat se otázkou souladu označení s veřejným pořádkem.
60. Věcným přezkumem druhé žalobní námitky, kterou žalobkyně namítala, že ÚPV nesprávně interpretoval neurčitý právní pojem veřejný pořádek, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru, se soud již nezabýval, neboť vypořádání této žalobní námitky by bylo s ohledem na závěr o nesprávné aplikaci § 4 písm. f) ZOZ na daný případ nadbytečné. 
61. Nad rámec shora uvedeného soud upozorňuje žalovaného, že napadené rozhodnutí neobsahuje číslo jednací prvostupňového rozhodnutí a označuje jej za vydané dne 8. 1. 2021, ačkoliv v prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno „v Praze dne 18. 12. 2020“. Vzhledem k tomu, že je z odůvodnění napadeného rozhodnutí jinak zřejmé, k jakému prvostupňovému rozhodnutí se vztahuje, nejde o vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Správní orgán se ale musí nedostatkům v označení rozkladem napadeného rozhodnutí vyvarovat, neboť skutečnost, že v nyní posouvané věci tato vada nedosáhla intenzity, která by mohla mít sama o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, nevylučuje, že napříště tomu může být s ohledem na odlišné skutkové okolnosti jinak.

7.       Závěr a náklady řízení

62. V návaznosti na shora uvedené soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán dle § 78 odst. 5 s. ř. s.
63. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. V řízení měla úspěch žalobkyně, soud proto rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení částku 14 050,14 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výše nákladů řízení o žalobě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Dále částka nákladů řízení sestává z odměny za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí věci a účast na jednání před soudem) po 3 100 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a) a g) na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), včetně dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 6 800 Kč za náklady právního zastoupení. Náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za podání správní žaloby soud žalobkyni nepřiznal, neboť byla zastoupena až od počátku ústního jednání, přičemž v soudním řízení správním nenáleží nezastoupenému účastníkovi paušální náhrada dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. či dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, a ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Ads 299/2014-25). Do částky nákladů řízení soud dále započetl náhradu cestovních výdajů spojených s cestou na jednání před městským soudem. Zástupci žalobkyně náleží cestovné na trase Hradec Králové (Malé náměstí 124) – Praha (Slezská 2000/9) a zpět v celkové výši 1732,35 Kč. Při výpočtu cestovného soud vycházel ze spotřeby 6.8 / 5.1 / 5.7 l/100 km uvedené v předloženém technickém průkazu, výše průměrné ceny pohonné hmoty 34,40 Kč za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb., sazby základní náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel 5,20 Kč dle § 1 písm. b) citované vyhlášky a z počtu ujetých kilometrů na trase Hradec Králové (Malé náměstí 124) – Praha (Slezská 2000/9) a zpět – 240 km. Soud také přiznal žalobkyni náhradu za promeškaný čas za cestu jejího zástupce k jednání k soudu a zpět v trvání 6 půlhodin po 100 Kč, celkem 600 Kč (§ 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, proto mu náleží k odměně za zastoupení a k náhradám daň z přidané hodnoty ve výši 1 917,79 Kč. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 14 050,14 Kč (3 000 + 6 800+ 1732,35 + 600 + 1 917,79).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 27. září 2023

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu