č. j. 64 A 7/2023- 24 

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci

 

žalobkyně: A. T., narozena dne

 státní příslušnost:

adresa pobytu v ČR:

zastoupena advokátem JUDr. Petrem Novotným

sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10

 

proti

žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie

 sídlem Olšanská 2176/2, 130 00 Praha 3

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2023, č. j. CPR-16418-2/ČJ-2023-930310-V217,

takto:

 

  1. Žaloba se zamítá.

 

  1. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

  1. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

 

 

Odůvodnění:

I.  Vymezení věci

  1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2023, č. j. KRPC-41157-15/ČJ-2023-020024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo žalobkyni dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu dvou let a byla jí stanovena doba k vycestování v délce 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění.
  2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 3. 2023 odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 6. 2023, č. j. CPR-16418-2/ČJ-2023-930310-V217 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II.  Shrnutí žaloby

  1. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 27. 6. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) správní žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
  2. Žalobkyně předně namítá porušení § 3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, v rozsahu nezbytném vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Správní orgány si dle žalobkyně neopatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí dle § 50 odst. 2 správního řádu. Uvedená tvrzení odůvodňuje žalobkyně tím, že není pravdou, že by pobývala na území ČR bez platného pobytového oprávnění. Tvrzení žalovaného, že poslední vstup žalobkyně na území schengenského prostoru se datuje ke dni 27. 4. 2022, se dle žalobkyně nezakládá na pravdě. Žalobkyně vstoupila na území schengenského prostoru na základě biometrického cestovního pasu M., přičemž může po vstupu na dané území pobývat během následujícího období 180 dnů na území smluvních států po dobu 90 dnů. Dle žalobkyně nebylo řádným způsobem prokázáno, že by skutečně dobu 90 dnů překročila. Není pravdou, že by na území schengenského prostoru pobývala nepřetržitě ode dne 27. 4. 2022 do doby pobytové kontroly. Dané tvrzení správního orgánu se dle žalobkyně nezakládá na pravdě a nic takového nebylo ze strany žalovaného řádným způsobem prokázáno.
  3. Vzhledem k uvedeným skutečnostem neobstojí ani závěr, dle něhož žalobkyně pobývala na území České republiky ode dne 26. 7. 2022 do dne 20. 3. 2023 bez oprávnění. V době pobytové kontroly dne 20. 3. 2023 se naopak nacházela na území České republiky legálně, když jako držitelka m. biometrického cestovního pasu nepřekročila dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru.
  4. Dále žalobkyně namítá, že správní orgán prvního stupně nemohl mít dostatečný časový prostor pro posouzení všech aspektů správního řízení, neboť týž den, kdy bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění (tj. 20. 3. 2023), bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Dle žalobkyně tak nebyly dány zákonné důvody pro uložení správního vyhoštění.
  5. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného o možnosti vycestovat do své domovské vlasti, a to s odkazem na to, že v M. v současnosti panuje katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd a není zde bezpečno pro civilní obyvatelstvo. Žalobkyně v dané souvislosti poukazuje na poslední politický vývoj, kdy M. republika je v ohrožení v důsledku přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu. Žalobkyně zmiňuje situaci v P., kde je situace podobná jako na Ukrajině, přičemž lze očekávat ještě další zhoršení bezpečnostní situace. Žalobkyně upozornila, že v proruském Podněstří došlo během vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu ke střelbě z granátomety, přičemž série explozí otřásla tamním ministerstvem státní bezpečnosti ve městě T. Dále žalobkyně upozornila na další incident, kdy dvě exploze vyřadily z provozu dvojici rozhlasových vysílačů v P. Vzhledem k popsané dramatické situaci v M. republice se žalobkyně v případě návratu do domovské vlasti obává o svůj život.
  6. Závěrem žalobkyně namítla porušení § 2 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgány v této věci nepostupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Současně v postupu správních orgánů spatřuje porušení § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nešetřily oprávněné zájmy žalobkyně. Dále žalobkyně shledává porušení § 2 odst. 4 téhož zákona, jelikož nebylo dbáno na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem případu. Konečně žalobkyně dodala, že pro vydání rozhodnutí dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců a dle § 118 odst. 3 téhož předpisu nejsou splněny zákonné podmínky.

III.  Shrnutí vyjádření žalovaného

  1. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odkázal na napadené rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a uvedl důvody, pro které bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Dle žalovaného byla v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádána otázka přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Délka uloženého správního vyhoštění byla žalobkyni uložena v zákonném rozpětí. Za okolností nynějšího případu nelze od uložení správního vyhoštění upustit, naopak jde o opatření přiměřené. Dle žalovaného je napadené rozhodnutí plně v souladu se zákonem. Žalovaný ani na půdorysu žalobní argumentace neshledává ve svém postupu a na svých závěrech jakékoli pochybení, a proto navrhuje zamítnutí žaloby.

IV.  Podstatný obsah správního spisu

  1. Ve správním spisu je založen úřední záznam o zajištění cizince ze dne 20. 3. 2023. Dle daného úředního záznamu byla žalobkyně uvedeného dne v čase 16:40 hodin zajištěna, neboť byl dán důvod se domnívat, že jako cizinec neoprávněně pobývá na území České republiky. Dle údajů na úředním záznamu bylo zajištění osoby ukončeno téhož dne v čase 20:50 hodin a žalobkyně byla propuštěna na svobodu. Žalobkyně svým podpisem potvrdila správnost daného úředního záznamu.
  2. Součástí správního spisu jsou fotokopie cestovního pasu žalobkyně č. X, ke kterým je připojena ověřovací doložka. Dále je do správního spisu založen protokol o provedení důkazu listinou – cestovním pasem, který je datován dnem 20. 3. 2023. Dle tohoto protokolu žalobkyně svým podpisem potvrdila, že se jedná o její doklad, kterým se prokazovala.
  3. Dále je ve spisovém materiálu založeno oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 20. 3. 2023. Součástí daného oznámení je také poučení o procesních právech žalobkyně dle správního řádu. Podle tohoto oznámení žalobkyně uvedla, že českému jazyku v psané formě ani mluvenému slovu nerozumí a žádá tlumočníka. Daná listina byla podepsána žalobkyní i tlumočníkem. Dále je ve spisu založeno usnesení ze dne 20. 3. 2023, kterým byla žalobkyni ustavena tlumočnice paní V. D. Obsažen je zde také slib tlumočnice a její poučení.
  4. Dále bylo přikročeno k výslechu žalobkyně, ze kterého byl pořízen protokol o výslechu svědka ze dne 20. 3. 2023. Žalobkyně byla v daném protokolu rovněž dle § 36 odst. 3 správního řádu poučena o možnosti seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Žalobkyně svým podpisem potvrdila, že jí byla dána tato možnost, bylo jí umožněno nahlédnout do spisu. Žalobkyně uvedla, že se nechce dále vyjádřit.
  5. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které již bylo popsáno shora pod bodem 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Proti němu podala žalobkyně odvolání, v jehož rámci uplatnila argumentaci obdobnou jako v následně podané žalobě. O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný způsobem popsaným pod bodem 2 tohoto odůvodnění.

V.  Průběh ústního jednání

  1. Dne 23. 8. 2023 se ve věci konalo ústní jednání, a to v nepřítomnosti žalované, která se z jednání dne 8. 8. 2023 omluvila, i v nepřítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce, kteří se z nařízeného jednání dne 22. 8. 2023 v 17:07 hodin rovněž omluvili. Krajský soud proto postupoval v souladu s § 49 odst. 12 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a rozsudek vyhlásil jeho vyvěšením na úřední desce soudu.

VI.  Právní hodnocení krajského soudu

  1. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.
  2. Žaloba není důvodná.
  3. Žalobkyně namítala, že není pravdou, že by pobývala na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Dle jejího vyjádření nebylo žádným řádným způsobem prokázáno, že by skutečně dobu 90 dnů překročila. Žalobkyně též nesouhlasila s tím, že by její poslední vstup na území schengenského prostoru měl být datován ke dni 27. 4. 2022.
  4. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie (…), a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie (…) bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
  5. Podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 ze dne 14. 11. 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, platí, že státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze I jsou povinni mít při překračování vnějších hranic členských států vízum. Dle článku 4 odst. 1 tohoto nařízení platí, že státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II jsou osvobozeni od vízové povinnosti stanovené v článku 3 odst. 1 pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů.
  6. Krajský soud dodává, že M. je zařazeno na seznamu zemí v příloze II, přičemž osvobození od vízové povinnosti se vztahuje pouze na držitele biometrických pasů.
  7. Dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), platí, že u předpokládaných pobytů na území členských států, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů, se daným počtem dnů rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu.
  8. Předmětný počet dnů tak možno počítat zpětně ode dne kontroly, jak ostatně již připomněl správní orgán prvního stupně na s. 2 svého rozhodnutí.

 

  1. Prvostupňové rozhodnutí vychází ze zjištění, že žalobkyně vstoupila na území schengenského prostoru dne 27. 4. 2022. Tyto závěry aproboval i žalovaný. Dle žalobkyně se uvedené tvrzení nezakládá na pravdě. Krajský soud po prostudování správního spisu má za jednoznačně prokázané, že žalobkyně skutečně vstoupila na území schengenského prostoru daného dne.
  2. Z cestovního pasu žalobkyně a v něm obsažených přechodových razítek (na straně 7 cestovního pasu) se podává, že žalobkyně vstoupila na území schengenského prostoru dne 27. 4. 2022, a to na hraničním přechodu Battonya (Maďarská republika), když pokračovala z hraničního přechodu v Turnu (Rumunsko). Skutečnost, že na území schengenského prostoru vstoupila dne 27. 4. 2022, žalobkyně následně uvedla rovněž při svém výslechu, o čemž svědčí protokol o výslechu, který žalobkyně podepsala, a který je součástí spisového materiálu. Vzhledem k uvedenému nutno konstatovat, že datum vstupu žalobkyně na území schengenského prostoru bylo správními orgány postaveno najisto a jejich závěrům nelze cokoli vytknout.
  3. Žalobkyně namítala, že nebylo prokázáno, že by skutečně dobu 90 dnů překročila. Krajský soud shledává i tyto závěry správních orgánu za jednoznačně prokázané. Správní orgány v této věci dovodily, že žalobkyně pobývala na území od svého shora popsaného vstupu až do dne 20. 3. 2023, aniž by v mezidobí vycestovala. Uvedené potvrzuje též absence dalších navazujících přechodových razítek v cestovním pasu žalobkyně. Ta přitom ani v žalobě netvrdí konkrétní skutečnosti, které by závěry správních orgánů vyvracely. Ani krajský soud neshledal ničeho, co by závěr o nevycestování žalobkyně zpochybnilo. Stanovených 90 dnů tak uplynulo dne 26. 7. 2022. Žalobkyně ostatně v rámci výslechu sama uvedla, že si byla vědoma toho, že musí mít vízum a muselo ji tak být zřejmé, že jde v jejím případě již o neoprávněný pobyt na území. Správní orgán prvního stupně tak plně prokázal, že žalobkyně se nacházela na území bez platného oprávnění. Žalovaný, který se s těmito závěry v napadeném rozhodnutí ztotožnil, pak postupoval rovněž správně. Předmětná žalobní námitka je proto nedůvodná.
  4. Další námitkou žalobkyně namítala, že správní orgán prvního stupně neměl dostatečný časový prostor pro posouzení všech aspektů správního řízení. Krajský soud nepřehlédl, že správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí ve shodný den, kdy došlo k zahájení správního řízení a k zajištění žalobkyně, tj. dne 20. 3. 2023. Právní úprava nestanoví minimální dobu trvání správního řízení (na rozdíl od lhůt nejzazších stanovených prostřednictvím lhůt pro vydání rozhodnutí – pozn. krajského soudu). K námitce žalobkyně nutno uvést, že samotná krátká doba trvání mezi zahájením řízení a vydáním rozhodnutí ve věci nemůže vést k závěru o tom, že správním orgánem nebyly dostatečně posouzeny všechny podstatné aspekty daného případu. Žalobkyně ani v daném ohledu neuvádí žádné konkrétní aspekty, které měly být správním orgánem opomenuty a jak jimi měla být dotčena na svých právech. Uvedená obecnost žalobní námitky znemožňuje krajskému soudu (jenž je vázán uplatněnými žalobními body), aby se žalobkyní tvrzeným pochybením správního orgánu prvního stupně zabýval blíže. V návaznosti na tuto žalobní námitku lze proto toliko obecně konstatovat, že po prostudování správního spisu krajský soud neshledal žádný aspekt věci, který by správním orgánem nebyl dostatečně zohledněn. I tato žalobní námitka je proto nedůvodná.

 

  1. Dále žalobkyně brojila proti závěru správních orgánů o možnosti vycestovat do M. republiky, přičemž poukazovala na katastrofální ekonomickou situaci v zemi a nebezpečí hrozící civilnímu obyvatelstvu. Současně zvláště vyzdvihla situaci v P., přičemž popsala některé dramatické incidenty, jež se zde udály v nedávné době.
  2. Dle § 179 zákona o pobytu cizinců platí, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.
  3. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS (uplatnitelného i v případě posuzování důvodů znemožňujících vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců – viz rozsudek téhož soudu ze dne   15. 1. 2021, č. j. 8 Azs 153/2020-36), platí, že označení určité země za bezpečnou zemi původu zvyšuje důkazní břemeno na straně osoby dovolávající se nemožnosti vycestovat do konkrétní země.
  4. Dle § 2 bodu 15 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, považuje Česká republika M., s výjimkou P., za bezpečnou zemi původu. Rovněž judikatura správních soudů vychází z toho, že M. republika (mimo oblast P. – pozn. krajského soudu) představuje bezpečnou zemi původu, přičemž lze odkázat např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 19 A 3/2023–22, body 25 – 27 odůvodnění, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, č. j. 7 Azs 268/2021 – 25 (bod 9 odůvodnění), ze dne 25. 11. 2021, č. j. 10 Azs 452/2021 - 29, ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Azs 24/2020 - 45 či ze dne 28. 1. 2021, č. j. 2 Azs 270/2020 – 41. Krajský soud ve shodě se správními orgány i citovanými závěry rozhodovací praxe správních soudů M. republiku za nebezpečnou zemi nepovažuje. Žalobkyně v žalobě neuvedla žádné konkrétní okolnosti, které by mohly zpochybnit, že M. splňuje podmínky pro jeho uznání za bezpečnou zemi původu. Omezila se toliko na povšechné konstatování o špatné ekonomické situaci a nebezpečí pro civilní obyvatelstvo. Tato konstatování bez individualizovaných tvrzení ve vztahu k samotné žalobkyni nemohou vést k zvrácení teze o M. jako bezpečné zemi původu. Ostatně, sama žalobkyně při výslechu před správním orgánem prvního stupně uvedla, že jí žádné nebezpečí v případě návratu do domovského státu nehrozí. Špatná ekonomická situace daného státu rovněž není důvodem nemožnosti vycestovat. Proto není ani tato námitka důvodná.
  5. Jde-li specifickou situaci v regionu P., krajský soud zdůrazňuje, že žalobkyně pochází z vesnice P. v okrese I.. Jelikož se daný okres nenachází v P., je argumentace žalobkyně v této části žaloby nepřípadná. Nadto lze pro úplnost připomenout, že před správními soudy již byl akceptován i závěr o možnosti vycestovat do vlasti i v případě, že žalobce skutečně přímo z P. pocházel a současně netvrdil žádné skutečnosti individualizující jeho situaci (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 19 A 54/2022-31, bod 24 odůvodnění).
  6. Konečně žalobkyně namítala porušení několika základních zásad činnosti správních orgánů, především zásady zákonnosti dle § 2 odst. 1 správního řádu, zásady ochrany oprávněných zájmů dotčených osob dle § 2 odst. 3 správního řádu, zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu a zásady souladu s veřejným zájmem dle § 2 odst. 4 správního řádu. K takto obecným a paušálně uplatňovaným námitkám krajský soud uvádí, že dané námitky nelze považovat za řádný samostatný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak byly blíže konkretizovány např. v usneseních rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, či ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72. Z obsahu dané námitky žalobkyně totiž nejsou seznatelné skutkové děje a konkrétní okolnosti případu, které by byly individuálně odlišitelné od jiných případů, jakož ani bližší právní důvody nezákonnosti. Pokud by krajský soud na základě takto obecné argumentace dotvářel argumenty žalobkyně dohledáváním potenciálních nezákonností v celém spisovém materiálu, vykračoval by tím již značně z mezí, ve kterých se musí při respektování zásady dispozitivnosti pohybovat a porušoval by tím zásadu rovného postavení účastníků řízení, jak plyne z § 36 odst. 1 věty první s. ř. s. K témuž závěru přitom dospěl za obdobné výchozí situace i Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne 9. 3. 2023, č. j. 19 A 3/2023–22, bod 32 odůvodnění, či ze dne 23. 7. 2019, č. j. 3 A 147/2017–46, bod 15 odůvodnění. Z uvedených důvodů se krajský soud danou námitkou nezabýval.

VII.  Závěr a náklady řízení

  1. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
  2. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

 

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 23. srpna 2023

JUDr. Tereza Kučerová v. r.

       samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.