[OBRÁZEK]č. j. 55 Af 60/2020- 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci

žalobkyně: SPORT WORKS, s.r.o., IČO: 03347796,

sídlem Čs. armády 1979, Kladno,

zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Hrachy,
sídlem Cihlářská 19, Brno,

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,

sídlem Masarykova 427/31, Brno,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10 2020, č. j. 38278/20/5100-41453-711335,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10 2020, č. j. 38278/20/5100-41453-711335, se ruší

a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 456
Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně,
advokátky Mgr. Petry Hrachy.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah podání účastníků

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“)
ze dne 28. 2. 2020, č. j. 782911/20/2110-52050-203057. Prvostupňovým rozhodnutím správce
daně zamítl námitku žalobkyně proti nevrácení vratitelného přeplatku vzniklého předpisem úroku
z neoprávněného jednání správce daně.

2. V projednávané věci je mezi účastníky sporná jediná otázka, a sice zda má být přeplatek vrácen

z úřední povinnosti, nebo pouze na žádost daňového subjektu.

3. Žalobkyně uvedla, že § 254 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do
31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), jednoznačně stanoví povinnost správci daně vrátit
daňovému subjektu z úřední povinnosti vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku zrušení, změny

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

2 55 Af 60/2020

 nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, jakož i v důsledku neoprávněného
vymáhání, a to v lhůtě dle odst. 3 totožného paragrafu. Nemůže být pochyb, že nárok daňového
subjektu na úhradu úroku z neoprávněného jednání správce daně je právě důsledkem
nezákonného rozhodnutí či neoprávněného vymáhání. Není jediného důvodu, aby vratitelný
přeplatek vzniklý v důsledku předepsaného úroku měl být vracen odlišně od jiných vratitelných
přeplatků vzniklých z neoprávněného jednání správce daně. Je naprosto nelogické, aby se úrok z
neoprávněného jednání správce daně pro způsob výplaty daňovému subjektu řídil obecným § 155
daňového řádu upravujícím postup výplaty vratitelných přeplatků vzniklých ze zcela jiných
zákonných důvodů a nikoliv speciálním § 254 daňového řádu. Ustanovení § 254 daňového řádu
je speciálním ustanovením sankcionujícím nezákonné a neoprávněné jednání správce daně. Z
logiky věci tak jednoznačně stanoví i povinnost správce daně z úřední povinnosti své jednání
napravit a uhradit paušalizovanou náhradu škody ve formě úroku, a to bez žádosti. Je povinností
správce daně napravit a nahradit škodu z titulu svého neoprávněného jednání. Není jediného
důvodu, aby poškozený daňový subjekt o nápravu a náhradu měl povinnost žádat. Takovýto
výklad je v přímém rozporu s účelem § 254 daňového řádu, ze kterého je jednoznačné, že
napravit své jednání má správce daně z úřední povinnosti, ať už se náprava týká vrácení
přeplatku vzniklého v přímém důsledku nezákonného rozhodnutí či neoprávněného vymáhání,
nebo v důsledku přeplatku vzniklého z titulu předpisu úroku z neoprávněného jednání.
Žalobkyně je přesvědčena, že postup žalovaného je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, kdy její odkaz na rozsudek ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 Afs 301/2017-
31, byl naprosto přiléhavý a plně dopadá na projednávanou věc. V rozsudku č. j. 9 Afs 301/2017-
31 se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval rozdílným postupem správce daně při vrácení
daňového přeplatku dle § 155 daňového řádu a postupem správce daně při vrácení daňového
přeplatku vzniklého dle § 254 daňového řádu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní
soud uvádí, že „ustanovení § 254 odst. 5 daňového řádu primárně počítá s neformálním postupem správce daně,
který může být následně ,zprocesněn‘ podáním námitky proti úkonu správce daně podle § 159 daňového řádu,
přičemž případný úrok se daňovému subjektu vrací z úřední povinnosti…… U úroku z vratitelného přeplatku
podle § 155 odst. 5 daňového řádu však nejde ani v první fázi o faktický postup a správce daně je vždy povinen
vydat o něm rozhodnutí (srovnej citovaný rozsudek ALLIED GROCERS). Přiznaný úrok se vrací pouze
k žádosti daňového subjektu.“ Závěr Nejvyššího správního soudu je tak jednoznačný, procesní
postup dle § 155 odst. 5 a dle § 254 daňového řádu je odlišný. Ustanovení § 254 odst. 5 daňového
řádu počítá s neformálním postupem správce daně a případný úrok se vrací z úřední povinnosti.
Podle § 155 odst. 5 daňového řádu se vratitelný přeplatek ve formě úroku vrací na žádost. Pokud
žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs
286/2017-26, pak toto rozhodnutí není pro danou věc přiléhavé, neboť řeší vrácení přeplatku dle
§ 155 daňového řádu, tj. nikoliv přeplatku vzniklého z neoprávněného jednání správce daně dle §
254 daňového řádu. Opět však toto rozhodnutí zapadá do ustálené judikatury, kdy není pochyb o
tom, že vratitelný přeplatek dle § 155 daňového řádu se vrací na žádost. V daném případě se však
neřeší přeplatek dle § 155 daňového řádu, ale vratitelný přeplatek dle § 254 daňového řádu, který
se vrací z úřední povinnosti.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně a žalovaný i nadále zastávají odlišný
právní názor na výklad § 254 odst. 3 a 4 daňového řádu. Zatímco žalobkyně považuje za
evidentní, že § 254 odst. 4 daňového řádu měl dopadat i na případně předepsaný úrok z
neoprávněného jednání správce daně, žalovaný je toho názoru, že toto ustanovení neupravuje
nakládání s úrokem, který je případně předepisován poté, co dojde ke zrušení, změně či
prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost. Dle žalovaného z § 254
odst. 3 a 4 daňového řádu plynulo, že správce daně byl v jedné lhůtě upravené v odst. 3 povinen
provést dva úkony: administrativní úkon předepsání přiznaného úroku na osobní daňový účet
daňového subjektu a faktický úkon spočívající ve vrácení částky neoprávněně vybrané na
nezákonně stanovené dani, pokud tato splňuje test vratitelnosti. To, že by měly být současně
provedeny také další úkony, například vrácení dalšího přeplatku vzniklého předepsáním úroku,

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

3 55 Af 60/2020

 v těchto ustanoveních upraveno nebylo. Žalovaný je dále přesvědčen, že pokud bylo v § 155
odst. 2 daňového řádu řečeno, že se vratitelné přeplatky vracejí na žádost daňového subjektu (s
výjimkou, kdy jinak stanoví zákon), znamená tato formulace, že se musí jednat o výslovný a
jednoznačný pokyn obsažený v příslušném ustanovení zákona (jako je tomu například u úroku z
daňového odpočtu), nikoliv o situaci, kdy by ona výjimka mohla vyplynout (jen) z jednoho z
možných výkladů zákona. Dle žalovaného, obzvláště při porovnání srovnatelné úpravy úroku z
daňového odpočtu, takto výslovně formulovaná výjimka pro příslušenství v podobě úroku z
neoprávněného jednání správce daně v § 254 daňového řádu obsažena nebyla. Dle žalovaného
bylo účelem § 254 odst. 4 daňového řádu rychlé napravení situace, kdy správce daně na daňovém
subjektu požadoval a skutečně vybral neoprávněně konkrétní částku – jde tedy o vrácení
přeplatku vzniklého na vybrané a neoprávněně požadované dani. Přiznáním a předepsáním úroku
z neoprávněného jednání správce daně vznikne potencionálně další přeplatek, a to z titulu vzniku
příslušenství daně.

5. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně své námitky staví převážně na tom, že považuje za logické, aby
byl úrok vracen z moci úřední. Konkrétně namítá, že dle jejího názoru není logické, aby se
v případě přeplatku vzniklého na tomto typu příslušenství aplikoval „§ 155 daňového řádu upravující
postup výplaty vratitelných přeplatků vzniklých ze zcela jiných zákonných důvodů a nikoliv speciálním ustanovení
§ 254 daňového řádu“. S tímto tvrzením se nemůže žalovaný ztotožnit, neboť takovéto rozdělení na
přeplatky zákonné a nezákonné považuje za nepřesné a neodpovídající příslušným ustanovením.
Ustanovení § 155 daňového řádu v odst. 2 a 3 upravovalo postup při nakládání s přeplatky, resp.
s vratitelnými přeplatky, přičemž příčina vzniku těchto přeplatků nebyla v těchto ustanoveních
nijak zohledněna. Mimo to byl v § 155 odst. 5 daňového řádu zakotven úrok z pozdě vráceného
přeplatku, což byl stejně jako úrok z neoprávněného jednání správce daně úrok vznikající z
porušení zákonné povinnosti správce daně vrátit přeplatek v určité lhůtě. Není tedy pravdou, že
by § 155 daňového řádu dopadal jen na situace, kdy vznikne přeplatek v souladu se zákonem a § 254
daňového řádu na přeplatky vzniklé porušením zákonné povinnosti správcem daně. Také dle
žalovaného není správný závěr, že by § 254 daňového řádu pokrýval veškeré situace, kdy došlo k
nezákonnosti či k nesprávnému úřednímu postupu. Ustanovení § 155 daňového řádu obsahovalo
obecná pravidla pro nakládání s přeplatky a § 254 odst. 4 daňového řádu obsahoval postup při
vracení konkrétního přeplatku – přeplatku, který vznikl neoprávněně vybranou částkou na
základě nezákonného či nicotného rozhodnutí o stanovení daně. Jak již bylo uvedeno,
příslušenství vzniklé porušením povinnosti správcem daně mohlo vzniknout i dle jiného
ustanovení než dle § 254 daňového řádu, například dle § 155 odst. 5 daňového řádu, které mělo v
určitém ohledu podobný charakter i postup pro jeho předepsání jako u úroku z neoprávněného
jednání správce daně, což plynulo z věty poslední ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu.

6. Pokud se žalobkyně dále dovolává rozsudku č. j. 9 Afs 301/2017-31 a namítá, že je naopak
nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 286/2017-26, žalovaný uvedl, že
považuje pro tuto věc relevantní právní názor z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Afs 286/2017-26, kde se soud zabýval postupem při vracení přeplatků a dospěl k závěru, že
vracení přeplatku z moci úřední je výjimkou z obecného postupu a jako taková musí být v zákoně
výslovně zakotvena. Co se týče rozsudku č. j. 9 Afs 301/2017-31, ten se naopak týkal posouzení
jiné právní otázky a ohledně úroku z neoprávněného jednání správce daně a vracení případného
přeplatku na něm obsahuje jednu poznámku, prosté konstatování bez uvedení jeho důvodů.
Žalobkyně z toho rozsudku cituje pasáž, kde se soud zabývá povahou postupu při přiznání
a předepsání úroků z neoprávněného jednání a z pozdě vráceného přeplatku. Dle žalovaného ale
z toho nijak neplyne, že když úprava § 155 odst. 5 daňového řádu obsahovala pokyn, že správce
daně ve věci úroku rozhodne, zatímco u úroku dle § 254 daňového řádu byla stanovena jen
povinnost úrok předepsat, znamenalo to, že se oba úroky lišily ohledně postupu při vracení
přeplatku. Žalovaný ani neshledává důvod dovozovat, že když se úrok z pozdě vráceného
přeplatku vrací na žádost, znamená to, že se úrok z neoprávněného jednání správce daně vrací z

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

4 55 Af 60/2020

 moci úřední, resp. toto neplyne ani ze zákona, ani z žalobcem odkazovaného rozsudku. Ohledně
té části uvedeného rozsudku, kde je zmíněno vracení úroku z neoprávněného jednání správce
daně, žalovaný uvádí, že si je plně vědom faktické závaznosti právních názorů Nejvyššího
správního soudu. Žalovaný ale musí zdůraznit, že Nejvyšší správní soud sám ve svých dřívějších
rozsudcích připustil možnost, aby správní orgány formulovaly odlišný právní názor, který podloží
komplexní a důkladnou argumentací, která se soustředí především na okolnosti, které nebyly
Nejvyšším správní soudem dosud vzaty v úvahu. Pokud tedy správce daně a žalovaný v daném
případě postupovali na základě argumentace popsané v rozhodnutí o námitce, rozhodnutí o
odvolání i v tomto vyjádření, jednalo se o argumentaci, kterou Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku nijak nezohledňuje ani nevyvrací, a nelze proto namítat, že by bylo rozhodováno v
rozporu s výslovným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

7. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že nemůže být pochyb, že úrok
z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu je tzv. paušalizovanou náhradou
škody. Jedná se o právní notorietu. Na této premise je zcela založena judikatura Nejvyššího
správního soudu viz např. rozsudek ve věci KORDÁRNA (rozsudek ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013-34). V tomto rozsudku je jasně uvedeno, že zásada neutrality systému daně
z přidané hodnoty vyžaduje, aby finanční ztráty vzniklé osobě povinné k dani v důsledku
nemožnosti disponovat dotčenými peněžitými částkami byly nahrazeny zaplacením úroků
z prodlení (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 2. 2018 ve věci C-387/16 Nidera BV). Úrok
z odpočtu přitom stejně jako uvedené úroky není sankcí pro správce daně, ale vyjadřuje cenu
finančních prostředků v čase. Náhrada finančních ztrát není nic jiného než náhrada škody.

8. V duplice žalovaný uvedl, že úrok z neoprávněného jednání správce daně je příslušenstvím daně
– úrokem, který vzniká při naplnění zákonných podmínek daných ustanovením § 254 daňového
řádu, přičemž jeho charakter je reparační. Sazba tohoto úroku má tak daňovému subjektu
poskytnout náhradu případné škody či jiné újmy, má ale také představovat sankci pro správce
daně za nesprávně či nezákonně stanovenou daň. Zda v souvislosti s nezákonným rozhodnutím
o stanovení daně dojde ke vzniku skutečné škody, není pro vznik tohoto úroku relevantní,
resp. daňový řád vznik tohoto úroku se vznikem škody nespojuje.

9. V triplice žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2019,
č. j. 29 Af 90/2016-50, žalovaný v následném vyjádření polemizoval s jeho závěry.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

10. Žalobkyni byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015, červenec 2015
a prosinec 2015 ve výši stanovené správcem daně na základě výsledků postupů k odstranění
pochybností či daňové kontroly. Výše jednotlivých daňových povinností byla změněna pro
nezákonnost rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 1. 2020, č. j. 767/20/5300-22444-702525,
přičemž nově byly vyměřeny v žalobkyní tvrzených výších. V návaznosti na tuto skutečnost
přiznal správce daně žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve vztahu k vyměření
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015 dle § 254 daňového řádu rozhodnutím
ze dne 27. 1. 2020, č. j. 145468/20/2110-52521-201794, ve výši 372 539 Kč, a to za období od 7.
6. 2016 do 22. 1. 2020. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. 145473/20/2110-52521-201794,
přiznal správce daně žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve vztahu k vyměření
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2015 dle § 254 odst. 2 daňového řádu ve
výši 69 456 Kč, za dobu nezákonně vedené exekuce. Jedná se o úrok z částky 346 990 Kč za
období od 18. 2. 2016 do 3. 11. 2016. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. 259375/20/2110-
52521-201794, přiznal správce daně žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve
vztahu k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2015 dle § 254 odst. 1
daňového řádu ve výši 336 973 Kč. Úrok byl vypočten z částky 347 410 Kč za dobu od 6. 12.
2016 do 22. 1. 2020, z částky 346 990 Kč za dobu od 4. 11. 2016 do 22. 1. 2020 a z částky 22 841
Kč za dobu 4. 7. 2017 do 22. 1. 2020. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. 145476/20/2110-

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

5 55 Af 60/2020

 52521-201794, přiznal správce daně žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve
vztahu k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2015 dle § 254 odst. 1
daňového řádu ve výši 185 422 Kč. Částka je tvořena úrokem z částky 200 060 Kč za dobu od 29.
7. 2016 do 22. 1. 2020, úrokem z částky 147 140 Kč za dobu od 27. 5. 2016 do 22. 1. 2020 a
úrokem z částky 6 571 Kč za dobu od 4. 7. 2017 do 22. 1. 2020. Vratitelné přeplatky vzniklé v
důsledku změny rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost byly žalobkyni vráceny dne 22. 1.

2020. 

11. V návaznosti na telefonický dotaz žalobkyně ze dne 4. 2. 2020 ohledně termínu vyplacení úroků
z neoprávněného jednání správce daně zaslal správce daně žalobkyni písemné sdělení ze dne
5. 2. 2020, č. j. 501324/20/2110-52521-201794. V něm správce daně uvedl, že § 254 odst. 4
daňového řádu upravuje postup při vrácení přeplatku vzniklého nezákonným stanovením daně
a že vratitelný přeplatek vzniklý z titulu předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně
se vrací na žádost daňového subjektu. Žalobkyně dne 17. 2. 2020 u správce daně učinila podání
nazvané „Věc: Stížnost proti postupu správce daně při přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně“,
zaevidované pod č. j. 700982/20. V něm uvedla, že dle jejího názoru § 254 odst. 4 daňového řádu
neřeší vratitelný přeplatek na dani, ale vratitelný přeplatek na úroku z neoprávněného jednání
správce daně. Žalobkyně dále sdělila, že žádost o vrácení přeplatku podávat nebude. Závěrem
odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 301/2017-31. Toto podání správce
daně posoudil jako námitku dle § 159 daňového řádu podanou ve věci postupu dle § 254
daňového řádu a rozhodl o ní rozhodnutím ze dne 28. 2. 2020, č. j. 782911/20/2110-52050-
203057. K postupu při vracení přeplatku vzniklého z titulu úroku dle § 254 daňového řádu
správce daně uvedl, že odst. 4 tohoto ustanovení odkazuje na odst. 3 pouze co do stanovení lhůty
pro vrácení přeplatku vzniklého na nezákonně stanovené dani. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 286/2017-26 správce daně konstatoval, že vracení
přeplatku z moci úřední musí být v zákoně výslovně uvedeno, což v tomto případě není, na
rozdíl například od úpravy vracení vratitelného přeplatku na úroku z daňového odpočtu dle §
254a daňového řádu. K žalobkyni odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9
Afs 301/2017-31 správce daně uvedl, že v něm soud rozhodoval primárně o otázce přiznání
úroku z neoprávněného jednání správce daně a nikoliv o vracení přeplatku na těchto úrocích.

12. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím
zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. V odůvodnění argumentoval obdobně jako ve
vyjádření k žalobě.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou
k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto přistoupil
k věcnému projednání žaloby. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud
ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí
(§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních
bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě rozhodl soud bez jednání, neboť
účastníci s takovým postupem výslovně souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Vady, k nimž by byl
povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

Posouzení žaloby soudem

14. Podle § 155 odst. 2 daňového řádu vrátí správce daně daňovému subjektu vratitelný přeplatek
na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví
zákon. Správce daně vratitelný přeplatek nižší než 100 Kč daňovému subjektu vrátí
jen ve výjimečných případech tak, aby byla zajištěna zásada hospodárnosti.

15. Podle § 155 odst. 3 daňového řádu, pokud v době podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku
dosahuje vratitelný přeplatek nejméně částku 100 Kč, poukáže jej správce daně do 30 dnů ode

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

6 55 Af 60/2020

dne obdržení žádosti podle odstavce 2, v opačném případě žádosti vyhoví, pouze pokud
vratitelný přeplatek této částky dosáhne do 60 dnů ode dne podání žádosti; lhůta pro jeho vrácení
počíná běžet až ode dne následujícího po dosažení této částky. Je-li daňový subjekt u správce
daně registrován, je povinen určit k vrácení přeplatku jeden z účtů u poskytovatelů platebních
služeb uvedených v registraci.

16. Podle § 254 odst. 4 daňového řádu, vznikne-li v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení
nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, jakož i v důsledku neoprávněného vymáhání, vratitelný
přeplatek, vrátí jej správce daně bez žádosti ve lhůtě podle odstavce 3.

17. V projednávané věci je předmětem sporu otázka, zda měl být žalobkyni přeplatek vrácen z úřední
povinnosti, nebo pouze na její žádost. Pro její posouzení je rozhodné, zda úrok z neoprávněného
jednání správce daně je vratitelným přeplatkem vzniklým v důsledku změny rozhodnutí
o stanovení daně.

18. Soud se předně zabýval jazykovým výkladem § 254 odst. 4 daňového řádu. Slovní spojení
„v důsledku“, znamená „co z něčeho logicky vyplývá“ (viz slovník spisovného jazyka českého,
dostupný na ssjc.ujc.cas.cz, heslo „důsledek“). Tato definice nasvědčuje výkladu žalovaného,
jelikož ze změny rozhodnutí o stanovení daně logicky vyplývá toliko vratitelný přeplatek
v podobě nesprávně odvedené daně, nikoli úrok samotný, jelikož ten vyplývá primárně z § 254
odst. 1 daňového řádu a nutným (logickým) důsledkem takového rozhodnutí není. Zároveň si
však soud je vědom toho, že v právním (i obecném) jazyce je slovo „důsledek“ často používáno
nepřesně, a to způsobem odpovídajícím slovu „následek“ (co vyplývá z předcházejícího děje). Úrok
z neoprávněného jednání správce daně přitom lze nepochybně považovat za následek změny
rozhodnutí o stanovení daně. S ohledem na to, že pojmy „důsledek“ a „následek“ jsou často
používány jako synonyma, má soud za to, že jazykovým výkladem nelze dospět k jednoznačnému
závěru ve prospěch jedné z výkladových alternativ.

19. K jazykovému výkladu dále soud pokládá za potřebné zmínit zásadu terminologické jednoty
neboli zákazu synonymického výkladu (viz WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. 2.
vydání. Praha: Auditorium, 2019). Konstrukci obdobnou úroku z neoprávněného jednání správce
daně obsahuje rovněž § 254a daňového řádu, který pojednává o úroku z daňového odpočtu.
Podle § 254a odst. 4 daňového řádu správce daně předepíše úrok z daňového odpočtu na osobní
daňový účet do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu. Vznikne-li
tak vratitelný přeplatek, vrátí jej současně s vrácením daňového odpočtu. V případě úroku
z daňového odpočtu zákonodárce výslovně stanovil povinnost správce daně vrátit úrok i bez
žádosti daňového subjektu. Tato skutečnost prima facie nasvědčuje tomu, že nebylo záměrem
zákonodárce, aby byl úrok z neoprávněného jednání správce daně vracen z úřední povinnosti,
jelikož pokud by tomu tak bylo, mohl být § 254 odst. 4 daňového řádu formulován obdobně
jednoznačně jako § 254a odst. 4 daňového řádu. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že §
254a byl do daňového řádu vložen až s účinností od 1. 1. 2015 a rozdílné formulace lze stejně
dobře vysvětlit tím, že obě ustanovení od sebe dělí několik let, tím spíše s přihlédnutím k tomu,
že pro odlišný režim obou institutů soud nevidí žádný racionální důvod. K tomu soud dodává, že
§ 254a byl do daňového řádu vložen zákonem č. 267/2014 Sb., a to v průběhu legislativního
procesu na základě pozměňovacího návrhu rozpočtového výboru poslanecké sněmovny –
důvodová zpráva, jež by vysvětlovala formulaci § 254a odst. 4, tedy neexistuje a ani průběh
projednávání žádné informace nenabízí. Soud tak shrnuje, že zohlednění § 254a daňového řádu
neposkytuje oporu pro některý z konkurenčních výkladů.

20. Pokud jde o historický výklad, soud uvádí, že k textaci § 254 odst. 4 daňového řádu se v průběhu
legislativního procesu v parlamentu diskuse nevedla. Podle důvodové zprávy k daňovému řádu
„v případě, že daňový subjekt nemá u správce daně jiné nedoplatky převyšující částku, k jejíž úhradě došlo
na základě nezákonného rozhodnutí, je podle odstavce 4 správce daně povinen daňovému subjektu vrátit do 15
dnů vzniklý vratitelný přeplatek bez ohledu na to, zda o to daňový subjekt požádal či nikoliv“ (Parlament

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. U.

7 55 Af 60/2020

 České republiky, Poslanecká sněmovna, V. volební období, 2008, sněmovní tisk č. 685).
Z důvodové zprávy je patrné, že zákonodárce cílil § 254 odst. 4 daňového řádu primárně na
„přímý“ následek změny rozhodnutí o stanovení daně, tedy na přeplatek ve formě nesprávně
zaplacené daně. Nicméně k otázce, zda je třeba podle tohoto ustanovení vracet rovněž úrok
z neoprávněného jednání správce daně, se důvodová zpráva přímo nijak nevyjadřuje, a nelze z ní
proto činit ve vztahu k projednávané věci významné závěry.