USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. D. T., zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Fialou, se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 19 A 12/2023 ‑ 34,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti   se   zamítá.

Odůvodnění:

[1]                Včasnou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2023, č. j. CPR‑32897‑8/ČJ‑2022‑930310‑V235. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jímž prvostupňový správní orgán žalobci uložil podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovil mu dobu zákazu pobytu v délce jednoho roku.

[2]                Stěžovatel v kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodnil obavou, že pokud Nejvyšší správní soud nepřizná jeho kasační stížnosti odkladný účinek, bude muset vycestovat z České republiky, neboť nabytím právní moci rozsudku dochází k vykonatelnosti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Na území České republiky přitom pobývá nepřetržitě od roku 2008 a má tak zde vybudované rozsáhlé sociální a rodinné vazby (žijí zde i jeho tři bratři). Domnívá se rovněž, že nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti bude ohroženo jeho právo na spravedlivý proces spočívající mimo jiné v možnosti aktivně komunikovat se svým právním zástupcem a udělovat mu konkrétní pokyny. Je podle něj také zřejmé, že přiznáním odkladného účinku nebude způsobena žádná újma třetím osobám a že přiznání odkladného účinku nebude ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel nikoho neohrožuje, během svého pobytu na území se nedopustil žádného závažnějšího protiprávního jednání a povinnost opustit území mu byla uložena jen proto, že pozbyl pobytové oprávnění.

[3]                Žalovaný nesouhlasí, aby stěžovatelově kasační stížnosti soud přiznal odkladný účinek. Správní vyhoštění bylo stěžovatelovi uloženo z důvodu opakovaného neoprávněného pobytu na území České republiky. Odkladný účinek by proto byl v rozporu s požadavkem (důležitým veřejným zájmem), aby se na území zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují právní řád České republiky. Sociální a rodinné vazby, na které stěžovatel poukazuje, podle žalovaného nebrání jeho vycestování a zpětné integraci v zemi původu. Důvodem pak podle něho není ani řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel je zastoupený advokátem a může s ním komunikovat jak komunikačními prostředky na dálku, tak např. i prostřednictvím sociálních sítí.

[4]                Podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (v řízení o kasační stížnosti stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5]                Institut odkladného účinku má mimořádnou povahu, neboť základním pravidlem je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví totiž není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž významná a jejíž vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 ‑ 58).

[6]                Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je stejně jako řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z těch důvodů, které stěžovatel ve svém návrhu konkretizoval (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012‑32, a ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 ‑ 50). Uvedená a doložená tvrzení přitom musí svědčit o tom, že hrozící újma je nepoměrně závažnější než újma, která hrozí jiným osobám a že je navíc reálná a nikoli pouze hypotetická.

[7]                V posuzované věci se stěžovatel omezil pouze na obecná tvrzení, že má na území České republiky sociální a rodinné vazby a že se obává zásahu do práva na spravedlivý proces. Rodinné a sociální vazby však nad rámec údaje, že zde pobývají jeho tři bratři, nijak nekonkretizoval a podrobněji nerozvedl. Pokud mají být tyto vazby důvodem pro přiznání odkladného účinku, pak měl stěžovatel konkrétně uvést, v čem tyto vazby spočívají, jak jejich realizaci brání stěžovatelovo vyhoštění (s nikterak výjimečně dlouhou dobou zákazu pobytu) a proč nemůže s bratry realizovat rodinný život v zemi původu. Mimořádná povaha tohoto institutu totiž Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje, aby návrhu na odkladný účinek vyhověl pouze na základě obecných či nepodložených tvrzení, neboť v takovém případě by přiznání odkladného účinku bylo pouhou formalitou a nikoli výjimkou.

[8]                Stejně podrobně měl stěžovatel konkretizovat i obavu ze zásahu do práva na spravedlivý proces a vysvětlit, proč je pro zachování tohoto práva nutné, aby byl se svým advokátem v osobním kontaktu, a proč nestačí jiná forma komunikace (např. telefonická či e‑mailová). Závěry dovozené v usnesení Nejvyššího správního soudu, na které stěžovatel v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku odkazoval, byly relativizovány pozdějšími usneseními Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 Azs 273/2017 ‑ 19, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017 ‑ 25 nebo ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Azs 270/2017 ‑ 28). Rozhodovací praxi o návrzích na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v cizinecké a azylové agendě následně sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 ‑ 38. Uvedl v něm, že „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“ Z uvedeného vyplývá, že povinnost cizince vycestovat z území České republiky sama o sobě nemůže ohrozit cizincovo právo na spravedlivý proces a má‑li být ohrožení tohoto práva důvodem pro přiznání odkladného účinku, je nezbytné, aby stěžovatel uvedl, jaká konkrétní procesní práva budou nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti ohrožena a konkrétně čím a proč je jeho osobní účast v řízení opravdu nezbytná.

[9]                Nejvyšší správní soud má za to, že pouhá skutečnost, že stěžovatel bude muset opustit území České republiky, nemůže jeho právo na spravedlivý proces ohrozit. Řízení o kasační stížnosti je oproti řízení před krajským soudem specifické v tom, že stěžovatel v něm musí být zastoupený advokátem (srov. § 105 odst. 2 s. ř. s.), a že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání (srov. § 109 odst. 2 s. ř. s.). Soudní řád správní tedy aktivní účast účastníků v řízení o kasační stížnosti nepředpokládá, a proto osobní přítomnost stěžovatele na území České republiky není v tomto typu řízení nezbytná. Jelikož stěžovatel ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neuvedl žádný důvod, proč je pro zachování práva na spravedlivý proces nutné, aby byl se svým advokátem v osobním kontaktu, a proč nestačí jiná forma komunikace, např. telefonická či e‑mailová, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatel neprokázal splnění již první z obou kumulativních podmínek, tj. existenci nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Naplněním druhé podmínky, tj. zda přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, se proto již nezabýval, neboť soud může kasační stížnosti přiznat odkladný účinek pouze tehdy, jsou‑li splněny obě podmínky současně (§ 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 téhož zákona).

[10]            Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že tvrzení o hrozící újmě, kterými stěžovatel svůj návrh odůvodnil, neshledal dostatečnými pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tomuto návrhu proto nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

Poučení:  Proti tomuto usnesení   nejsou   opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 26. července 2023

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu