41 Az 2/2023-67

                                                 

[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci

žalobce:  D. G. A. J.

státní příslušnost: L. r.

 t. č. pobytem X

 zastoupen Mgr. Alenou Sayduevou Knapovou, advokátkou

 se sídlem Sukova 4, 602 00 Brno

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra České republiky

se sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2022, č. j. X,

takto:

I. Žaloba se zamítá.  

II.  Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III.  Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

  1. Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný v dublinském řízení řádně posoudil (ne)existenci systémových nedostatků v Polsku. Zejména pokud jde o dostupnost zdravotní péče, vůči které měl žalobce trpící problémy se srdcem výhrady již ve správním řízení.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

  1. Žalobce podal dne 11. 10. 2022 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2022, č. j. X („rozhodnutí žalovaného“), zastavil řízení o této žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Posoudil ji v souladu s § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu jako nepřípustnou. Příslušnost k jejímu posouzení má totiž podle nařízení Dublin III Polsko.
  2. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalobce přicestoval do Česka na základě dlouhodobého polského víza platného od 13. 10. 2021 do 30. 9. 2022 na 353 dní. O mezinárodní ochranu žádá kvůli neuspokojivé politické situaci v Libanonu. A také ze zdravotních důvodů. V červenci 2021 podstoupil chirurgický zákrok arterie. Nyní užívá léky a co půl roku navštěvuje lékaře. Do Polska vycestoval za účelem studia. Poté tam pracoval. Nakonec ho ale propustili a končilo mu vízum. Lékařská péče v Polsku podle něj není na vysoké úrovni. V Česku má známého, který mu řekl, že zde je zdravotní péče lepší.
  3. Žalovaný dospěl k závěru, že příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu má v souladu s čl. 12 nařízení Dublin III Polsko.
  4. V rozhodnutí se žalovaný zabýval tím, zda v Polsku existují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Vycházel zejména z Informace OAMP Polsko, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 13. 6. 2022 („Informace OAMP“). Žalovaný na podkladě této zprávy popisuje průběh azylového řízení v Polsku. Uvádí také, že žadatelé o mezinárodní ochranu mají nárok na ubytování v jednom z deseti přijímacích zařízení v průběhu řízení i po určitou dobu po jeho skončení. V nich mají nárok na sociální a materiální podporu, lékařskou péči i vzdělání.
  5. Kromě toho žalovaný poukázal na to, že na úrovni EU nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU („Listina EU“). Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polska (jak to v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka). Polsko se rovněž považuje za bezpečnou zemi původu. Ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a umožňuje činnost právnickým osobám, které na dodržování těchto práv dohlížejí. O udělení mezinárodní ochrany zde ročně požádají tisíce uprchlíků.
  6. Žalovaný se také zabýval možným použitím čl. 17 nařízení Dublin III. V případě žalobce důvody pro tento postup – tj. humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody – neshledal. Žalobce nemá v Česku žádné příbuzné ani blízké sociální vazby. V minulosti zde pobýval pouze krátkodobě. Naproti tomu v Polsku strávil 11 měsíců. S žádnými problémy se tam nesetkal. Netrpí zdravotním omezením, které by jeho návratu do Polska bránilo. Během svého pobytu v Polsku ho lékař vyšetřil. Žalobce je soběstačný a samostatný. Zvládl si v Polsku najít zaměstnání. Podle Informace OAMP mají žadatelé o mezinárodní ochranu v Polsku právo na lékařskou péči ve stejném rozsahu jako polští občané. Lékařská péče se zajišťuje už na úrovni přijímacího střediska.

III. Žaloba

  1. Žalobce namítá, že žalovaný dostatečně neposoudil otázku, zda v Polsku neexistují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a zda by nebylo na místě aplikovat diskreční oprávnění podle čl. 17. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu šablonovité a pouze formální. Takové odůvodnění žalovaný používá prakticky v každém dublinském rozhodnutí bez ohledu na cílovou zemi. Neodpovídá povinnosti žalovaného řádně zjistit skutkový stav věci.
  2. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne vyvratitelnost domněnky, že členské státy EU, které participují na dublinském systému, v dostatečné míře respektují práva žadatelů o mezinárodní ochranu. To, že ve vztahu k Polsku zatím neexistuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které by konstatovalo systémové nedostatky, neznamená, že žalovaný může rezignovat na řádné posouzení, zda tomu tak není. Není podstatné, že Polsko je členskou zemí EU. Stejně tak není podstatné, že v Polsku žádají o mezinárodní ochranu tisíce osob.
  3. Posouzení žalovaného nezohledňuje individuální okolnosti případu žalobce, zejména jeho zdravotní stav. Žalobce má nemocné srdce. Žalovaný sice uvádí, že se zdravotní péče v Polsku zajišťuje již na úrovni přijímacích středisek. Nezkoumal ale, zda ji poskytnou konkrétně žalobci. Žalobce pravidelně dochází na kontroly do kardiologické ambulance v Brně. To dokládá lékařskou zprávou.
  4. Žalobce odkazuje na zprávu organizace AIDA za rok 2021, podle které od roku 2015 zajišťuje zdravotní péči pro žadatele v Polsku soukromý subjekt. Občanská společnost tento krok kritizovala. Podle této zprávy se kvalita specializované lékařské péče zhoršila a v některých případech dokonce nebyla žadatelům poskytnuta z důvodu její nákladnosti. Zpráva popisuje jeden případ žadatele trpícího onkologickým onemocněním, který zdravotní péči nedostal z finančních důvodů. Z těchto informací žalobce dovozuje, že v Polsku může docházet k nedostatkům při poskytování lékařské péče. Mohlo by se tedy stát, že žalobce k ní nebude mít přístup. Podklady, ze kterých vychází žalovaný, těmto informacím odporují. Rozhodnutí žalovaného proto nestojí na řádně zjištěném skutkovém stavu.

IV. Vyjádření žalovaného

  1. Příslušnost Polska k posouzení azylové žádosti žalobce žalovaný určil podle čl. 12 nařízení Dublin III. Polsko svou příslušnost uznalo. Žalovaný se také zabýval otázkou případných nedostatků v polském azylovém systému. Žádné neshledal. Žalovaný dále odkázal na dva internetové články týkající se zdravotní péče v Polsku. Z těchto článků plyne, že v Polsku je dostupná veřejná a soukromá zdravotní péče. Pro přístup k bezplatné zdravotní péči se vyžaduje pojištění v Národním zdravotním fondu. Všechny osoby zaměstnané v Polsku, včetně cizinců, podléhají povinnému zdravotnímu pojištění. Pokud osoba (včetně cizince) nemá pojištění u Národního zdravotního fondu, může využít zdravotní péči, ale pouze za úplatu. Cizinci pobývající v Polsku na vízum zpravidla nemohou využívat veřejné zdravotnictví v Polsku zdarma.

V. Doplnění žaloby

  1. Den před jednáním ve věci krajský soud obdržel od žalobce doplnění žaloby. Domáhá se použití čl. 17 nařízení Dublin III. Na území Česka má totiž rodinné vazby – má zde přítelkyni, paní A. Ž. Znají se již od roku 2018, dokládá to čestným prohlášením. Blízký vztah má i s její dcerou. Tuto skutečnost záměrně neuváděl ve správním řízení, protože jeho přítelkyně si procházela složitým obdobím, rozváděla se se svým manželem.
  2. Kromě toho žalobce uvádí nové informace ke svému zdravotnímu stavu. Opět byl na kontrole se srdcem. Trpí chronickou ischemickou chorobou srdeční, pro kterou je třeba jej dlouhodobě sledovat, musí absolvovat pravidelné kontroly. Je vhodné, aby opakovaně neměnil lékaře a aby jej sledoval konkrétní kardiolog. Kontrolu má žalobce za půl roku. Kromě toho z rozboru krve vyplývá, že má zvýšený cholesterol. Doktor mu doporučuje pravidelné kontroly lipidů s cílem dosáhnout cílových hodnot. Žalobce se obává, že se mu při jeho nuceném přemístění do Polska nedostane dostatečně zdravotní kardiologické péče a další změna lékaře a léčebných metod by mu výrazně ublížila.
  3. V Česku by se žalobce chtěl usadit také proto, že je křesťan. Křesťané jsou v Libanonu pronásledovanou menšinou, žalobce se tam proto necítí bezpečně.

VI. Jednání

  1. Dne 8. 3. 2023 se u krajského soudu konalo jednání. Zástupkyně žalobce shrnula žalobu a její doplnění. Žalovaný na obojí zareagoval (soud mu před jednáním doplnění žaloby předal krátkou cestou). Zástupkyně žalobce vznesla několik důkazních návrhů: účastnický výslech žalobce, výslech jeho přítelkyně, její čestné prohlášení a fotografie dokládající vztah se žalobcem i jeho hloubku, aktuální lékařské zprávy o zdravotním stavu žalobce a podklady o situaci v zemi původu.
  2. Krajský soud důkazním návrhům nevyhověl. Účastnický výslech žalobce by byl nadbytečný, protože podmínkou jeho konání je, že nelze dokazovanou skutečnost relevantní pro posouzení věci prokázat jinak (§ 131 odst. 1 občanského soudního řádu). To není tento případ, kde spisový materiál poskytoval dostatečný podklad pro posouzení věci. Přítelkyni žalobce také nevyslýchal a k důkazu neprovedl podklady o jejím vztahu se žalobcem, protože žalovaný přistoupil na to, že skutečnosti o vztahu se žalobcem (bod 13 výše), jak je jeho přítelkyně popsala v čestném prohlášení, jsou nesporné. Ze stejného důvodu soud neprováděl lékařské zprávy o zdravotním stavu žalobce, protože žalovaný nezpochybnil jeho popis v doplnění žaloby (bod 14 výše). A podklady k situaci v Libanonu taktéž soud k důkazu neprovedl, protože situace v zemi původu není předmětem této věci, ve které jde o dublinský transfer žalobce do Polska. Žalovaný žádné důkazní návrhy neměl.
  3. Po závěrečných návrzích a krátkém přerušení krajský soud vyhlásil tento rozsudek.

VII. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba není důvodná.
  2. V této věci jde o to, zda žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav ohledně přijímacích podmínek v Polsku, aby mohl posoudit, zda žalobci nehrozí špatné zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení platí, že přemístění do příslušného státu není možné, jestliže existují závažné důvody se domnívat, že tam dochází k systematickým (systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny EU.
  3. V tomto typu řízení má žalovaný vždy povinnost zabývat se otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje existence systémových nedostatků ve smyslu uvedeného ustanovení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný má povinnost shromáždit relevantní podklady o přijímajícím členském státě, aby mohl tuto otázku řádně posoudit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44). V otázce azylového řízení nicméně mezi členskými státy stále platí domněnka vzájemné důvěry. Pro její vyvrácení musí žadatel uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení, jež by podepřel relevantními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019-41).
  4. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný své povinnosti shromáždit relevantní podklady o přijímacím členském státu dostál, pokud vyšel z Informace OAMP. Je sice pravdou, že jeho odůvodnění je místy šablonovité. Žalobce má pravdu, že některé pasáže se objevují prakticky v každém rozhodnutí žalovaného vydaného v dublinském řízení. To však bez dalšího neznamená, že žalovaný dostatečně nezohlednil individuální okolnosti případu žalobce.
  5. Polsko nepatří mezi země, o kterých by se obecně vědělo, že by tam docházelo k systémovým nedostatkům nebo že by existovaly alespoň určité pochybnosti o řádném fungování polského azylového řízení. Žalobce se tento předpoklad snaží zpochybnit tvrzením o nedostatcích v přístupu žadatelů o mezinárodní ochranu ke zdravotní péči. On sám totiž má problémy se srdcem a obává se, že by se mu v Polsku nedostalo péče na takové úrovni jako v Česku. Ani tyto jeho obavy však nevyvolávají pochybnosti o tom, že by v polském azylovém systému existovaly natolik závažné nedostatky, které by bránily předání žalobce v souladu s nařízením Dublin III.
  6. Žalovaný se ve svém rozhodnutí okrajově věnuje také zdravotní péči poskytované žadatelům o azyl. Mimo jiné uvádí, že žadatelé mají nárok na zdravotní péči ve stejném rozsahu jako polští občané. Stejně jako v Česku. Polsko tedy poskytuje žadatelům mnohem vyšší standard zdravotní péče, než vyžadují evropské azylové předpisy. Přijímací směrnice v čl. 19 totiž „pouze“ vyžaduje, aby členské státy žadatelům poskytnuly potřebnou zdravotní péči, přinejmenším nutnou a neodkladnou péči v případě onemocnění a závažných duševních poruch. Ani pokud by úroveň zdravotní péče poskytované žadatelům v Polsku byla nižší než v Česku, není to důvodem pro převzetí odpovědnosti za posouzení žalobcovy azylové žádosti.
  7. Aby se mohlo jednat o systémové nedostatky neslučitelné s čl. 4 Listiny EU, musely by dosahovat obzvláště vysoké míry závažnosti, která závisí na všech okolnostech případu (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 19. 3. 2019 ve věci C-163/17, Jawo, bod 91). Informace, na které žalobce odkazuje, však nesvědčí o tom, že by to byl případ Polska. Informace OAMP sice potvrzuje, že žadatelé v Polsku v některých případech v minulosti čelili neoprávněnému zamítnutí zdravotní péče, jak namítá i žalobce. Zřejmě se však jednalo pouze o ojedinělé případy, nikoli o systémový problém.
  8. Ani sám žalobce navíc netrpí natolik závažným zdravotním omezením. Není ve stavu, že by akutně vyžadoval specializovanou lékařkou péči, o jejíž dostupnosti v Polsku by existovaly pochybnosti. Jeho léčba se omezuje na medikaci a pravidelné kontroly u kardiologa. Krajský soud nemá důvod se domnívat, že by v ní nemohl pokračovat v Polsku. V pohovoru sám uvedl, že i během svého předchozího pobytu v Polsku lékaře navštívil. I jako žadatel o mezinárodní ochranu bude mít žalobce přístup k bezplatné zdravotní péči.
  9. Lze tedy shrnout, že žalobce neuvedl ani nedoložil žádné konkrétní skutečnosti, které by vyvrátily či alespoň zpochybnily předpoklad, že Polsko dodržuje základní lidská práva žadatelů o azyl. Ani v rámci správního řízení žalobce žádné výhrady vůči polskému azylovému systému nevznesl. Chtěl-li však vyvrátit domněnku vzájemné důvěry ve vztahu k Polsku, bylo na něm, aby uvedl hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v polském azylovém řízení, jež by důkladně podepřel relevantními důkazy. A to neudělal.
  10. V úvodu své žaloby žalobce namítá i porušení čl. 17 nařízení Dublin III. Tuto námitku blíže rozvíjí až v doplnění žaloby. Domáhá se využití diskrečního oprávnění zejména s ohledem na to, že má v Česku přítelkyni. Podle uvedeného ustanovení se může každý členský stát EU rozhodnout, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu, přestože podle kritérií stanovených nařízením Dublin III k tomu není příslušný. Jedná se o diskreční pravomoc členského státu. Je na něm, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Úkolem soudu je v těchto případech přezkoumat, zda při práci s čl. 17 nařízení Dublin III nepřekročil meze svého uvážení či zda toto uvážení nezneužil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014‑51, č. 3314/2015 Sb. NSS, bod 23 a judikaturu tam citovanou). 
  11. Soud tak posuzuje, zda správní rozhodnutí není svévolné, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku žalovaný zjistil řádným procesním postupem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003‑48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004‑55, nebo usnesení ze dne 24. 3. 2014, č. j. 8 Azs 16/2013‑56, bod 8). Soudu přitom nepřísluší, aby nahrazoval správní uvážení žalovaného svým vlastním uvážením.
  12. Žalobce ale ve správním řízení vůbec nezmínil, že má v Česku přítelkyni. Žalovanému tak nedal možnost posoudit, zda se jedná o důvod pro uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný proto ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč se rozhodl diskreční oprávnění neaplikovat, na základě informací, které mu žalobce poskytl. Žalobce přitom ve správním řízení dostal možnost, aby žalovaného o svém vztahu s přítelkyní informoval. Žalovaný se jej při pohovoru opakovaně ptal, zda má nějaký důvod, proč by do Polska nemohl odjet. Zároveň se jej výslovně ptal na to, zda má v Česku nebo EU nějaké příbuzné nebo sociální vazby. Žalobce odpověděl, že v Belgii má strýce a v Česku kamaráda. Popřel, že by zde měl někoho blízkého.
  13. Probíhající rozvod jeho přítelkyně není dostatečným důvodem, pro který by pominutí jejich vztahu v řízení před žalovaným šlo prominout. Žalobce ostatně ani nevysvětlil, v čem konkrétně spočívaly v tomto směru jeho obavy. Pokud mělo jít o únik informace o jejich vztahu, pak takové obavy neměly své opodstatnění. Řízení před žalovaným není veřejné, tehdejší manžel přítelkyně by neměl přístup do spisu. 
  14. Za těchto okolností žalobce nemůže žalovanému úspěšně vyčítat, že své diskreční oprávnění nevyužil. Krajský soud přitom nemůže nahradit diskreci žalovaného a posoudit, zda zde je důvod pro uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III. Tím, že žalobce úmyslně nepřiznal svůj vztah s přítelkyní již ve správním řízení, se sám připravil o to, aby k němu žalovaný přihlédl. Nyní, v řízení před krajským soudem, je už pozdě.

 VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

  1. Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu zamítl.
  2. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát.

Brno 8. března 2023

 

 

Martin Kopa, v. r.

samosoudce