[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci

žalobkyně:            T. Ch., nar., stát. přísl. Běloruská republika,

bytem ,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky

   sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2021, č. j. OAM-865/ZA-ZA04-D02-2020,

 takto: 

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o mezinárodní ochranu podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost byla shledána nepřípustnou dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení žádosti byla určena Polská republika.
2. Žalobkyně namítá porušení § 3 a § 50 odst. 4, § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 3 odst. 2, čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“ nebo „nařízení“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalovaný

 nepřihlédl k vazbě žalobkyně k ČR spočívající v přítomnosti jejího přítele s dlouhodobým pobytem na území ČR a předchozímu pobytu žalobkyně v ČR.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
4. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:
5. Dne 21. 12. 2020 přicestovala žalobkyně z Polska a požádala o mezinárodní ochranu. Do Polska přicestovala dne 13. 8. 2020, měla české pracovní vízum, ale z důvodu pandemie bylo české velvyslanectví zavřené, proto si vyřídila polské pracovní vízum, v ČR byla v letech 2018 a 2019 vždy 3 měsíce, v roce 2020 pracovala v Polsku.  Po poučení o dublinském řízení žalobkyně uvedla, že se do Polska nechce vrátit, neboť v ČR jsou lidé více milí a hodní, zákony zde fungují. V ČR má přítele české státní příslušnosti, se kterým se seznámila, když zde pracovala, od té doby jsou v kontaktu a „zajímají se jeden o druhého“.  Po seznámení s podklady dne 8. 2. 2021 žalobkyně neuvedla nové skutečnosti.
6. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 2. 2021, č. j. OAM-865/ZA-ZA04-D02-2020, zastavil řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu podle § 25 písm. i) zákona o azylu pro nepřípustnost dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Dublin III“ nebo „nařízení“) je státem příslušným k posouzení žádosti byla určena Polská republika.  Ohledně čl. 17 nařízení uvedl, že žalobkyně má na území ČR českého přítele, avšak žalobkyně je vdaná, a proto nemůže být přítel považován za rodinného příslušníka.
7. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
8. Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů:
9. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.
10. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu: „Je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.“
11. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu: „Řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.“
12. Podle čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III členský stát, ve kterém je požádáno o mezinárodní ochranu a který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo příslušný členský stát může kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií uvedených v článcích 8 až 11 a 16.
13. V projednávané věci je nesporné, že na základě pravidel pro určení příslušnosti členského státu obsažených v kapitole III, konkrétně čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, je k posouzení žádosti žalobkyně příslušná Polská republika, která přijala příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Žalobkyně namítá nedostatečné odůvodnění nesprávné aplikace diskrečního oprávnění obsaženého v čl. 17 odst. 1 nařízení. Předmětem soudního řízení není vydání žalobkyně
14. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 222/2016 – 29 :Cílem dublinského systému, který se v současnosti opírá o nařízení Dublin III, je zajistit, aby byl za posuzování žádosti o mezinárodní ochranu odpovědný pouze jeden stát, dále zabránit zahlcení systému žádostmi téže osoby v různých členských státech a co nejrychleji určit stát příslušný k posuzování žádosti, aby byl zaručen přístup k účinné mezinárodní ochraně. Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping, respektive asylum shopping – ke snaze zabránit žadatelům, aby si vybírali, kde chtějí získat mezinárodní ochranu. Za tím účelem obsahuje nařízení Dublin III podrobná kritéria pro určování příslušného státu tak, aby v individuálních situacích bylo možné jednoznačně posoudit, který členský stát je odpovědný za posuzování konkrétní žádosti. Diskreční oprávnění obsažené v článku 17 odst. 1 nařízení Dublin III kopíruje článek 3 odst. 2 předchozího Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“), který byl označován jako „klauzule suverenity“. I pod jiným názvem toto ustanovení představuje možnost státu posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany, i když k němu není příslušný. .... Vyjádření suverenity v podobě atrakce posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným státem tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky.
15. Žalovaný uvedl, že žalobkyně má na území ČR českého přítel, avšak žalobkyně je vdaná, a proto nemůže být přítel považován za rodinného příslušníka. Jakkoli se úvahy žalovaného v rámci čl. 17 nařízení  omezily na zjištění, zda je přítel žalobkyně rodinný příslušník (čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III), lze takovou úvahu považovat za implicitní hodnocení nedostatečné intenzity vazby žalobkyně k území ČR. Nelze tak mít za to, že žalovaný při úvaze o aplikovatelnosti čl. 17 nařízení nepřihlédl k tvrzení žalobkyně o vztahu s „českým“ přítelem. Co se týče zohlednění pobytu žalobkyně, žalovaný v rámci diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení nepřihlédl k pobytu žalobkyně na území ČR. Jakkoli se jedná o pobyt v nepatrném rozsahu (2 x 3 měsíce v letech 2018 a 2019), měl žalovaný danou okolnost zohlednit v rámci úvah o aplikovatelnosti čl. 17 nařízení. Daná vada však nezpůsobila nezákonnost rozhodnutí, neboť pobyt žalobkyně v ČR byl natolik ve smyslu nařízení Dublin III bezvýznamný, že bez dalšího lze konstatovat, že takovýto krátkodobý pobyt nemohl založit jakékoliv účinky pro vyloučení předání žalobkyně do Polska k řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu. Námitka nepřezkoumatelnosti odůvodnění žalovaného je tak důvodná pouze částečně, aniž by však založila nezákonnost rozhodnutí. S tím souvisí i nedůvodná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Žalobkyně byla poučena o dublinském řízení, tedy možnosti předání do Polska, bylo tak primárně na ní, aby tvrdila okolnosti, které brání takovému předání., tedy aby specifikovala vzniklé vazby na ČR jak ve smyslu vztahu s českým přítelem, tak případně jiných vazeb jí vzniklých za dobu pobytu v ČR. Ohledně toho pouze uvedla existenci českého přítele, ohledně kterého žalovaný správní úvahu učinil. Břemeno tvrzení stíhá žadatele o udělení mezinárodní ochrany a správní orgán není povinen hodnotit a tedy i zjišťovat jiné skutečnosti, než které uvádí žadatel.

16. Žalobkyně nesprávně vykládá úvahu žalovaného o existenci manželství jako překážku partnerství, ze strany žalovaného nešlo o moralistní soud, nýbrž posouzení případné existence mimořádného zásahu do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život. Žalobkyni tak nebylo přičteno k tíži, že se dosud nerozvedla, nýbrž že tvrzený český přítel nenaplňuje definici rodinného příslušníka. Ostatně v žalobě žalobkyně namítá, že přítel byl rodinným příslušníkem, neboť její manželství bylo pouze formální.

17. Žalobkyně namítá, že žalovaný nepřihlédl k existenci pracovního víza v České republice a že tím jsou vazby žalobkyně silnější než vazby tranzitujícího cizince. Ze správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně měla udělené české pracovní vízum. Z jejího opakovaného 3 měsíčního pobytu v roce 2018 a 2019 lze naopak dovodit výhradně turistický pobyt. Zejména má soud za to, že takovýto byť opakovaný pobyt jakéhokoliv charakteru není okolností, která by vedla k aplikovatelnosti čl. 17 nařízení Dublin III, neboť se nejedená o mimořádnou okolnost, která by měla vyloučit pravidla evropského azylového systému, resp. určené místní příslušnosti státu k řízení o mezinárodní ochraně. Žalobkyní namítaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 33 Az 51/2020-39 se týkal pobytové historie žadatele o zcela jiné intenzitě. V tam řešené věci žadatel žil v ČR od roku 1993, v roce 2012 vycestoval a vrátil se opět v roce 2016. Jednalo se tak o zcela nesrovnatelnou dobu pobytu žadatele oproti poměrům žalobkyně. K tvrzení žalobkyně o snaze vycestovat do ČR, a o tom, že polské vízum získala pouze důvodu překážek, resp. získání takového víza bylo jednoduší, nelze také nijak přihlédnout, neboť právě pravidla příslušnosti státu a proces s tím spojený dle nařízení Dublin III je kromě jiného reakcí na odlišný vízový režim států EU.

18. Shodně nelze považovat za mimořádnou okolnost tvrzený vztah s český přítelem, jehož identitu žalobkyně ve správním řízení neuvedla, pouze uvedla, že je Čech Jakkoli jej označila za přítele, jednalo se o vztah realizující se „na dálku“ z důvodu pobytu žalobkyně mimo území ČR, tedy nikoli v intenzitě, která by mohla založit diskreční oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III. Pokračování řízení o mezinárodní ochraně v Polsku není překážkou pro takový vztah, nehledě k možnosti občana EU vycestovat do Polska a naplnit tak vztah se žalobkyní. V soudním řízení žalobkyně předložila prohlášení X ze dne 18. 3. 2021, dle kterého je ve vztahu se žalobkyní a sdílí s ní společnou domácnost a má dlouhodobý pobyt v ČR. Prohlášení je datováno po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Ze žaloby není zřejmé, zda se jedná o tvrzeného českého přítele ve správním řízení, kdy žalobkyně výslovně uvedla, že přítel je Čech. Občan české republiky oproti cizinci nemá dlouhodobý pobyt, jak uvedeno v žalobě u X, ale trvalý pobyt. Soud navržený důkaz odmítl a neprovedl jej, neboť pokud se jedná o tvrzeného českého přítele, platí výše uvedený závěr soudu o nedostatečné intenzitě vztahu a možnosti jej realizovat i nadále bez pobytu žalobkyně v ČR. Pokud se jedná o nového přítele, čemuž nasvědčuje i jméno X, jde o okolnost vzniklou po vydání napadeného rozhodnutí a nijak se netýká důvodů žalobou napadeného rozhodnutí. V případě nového vztahu jde o okolnost zcela nerozhodnout pro aplikovatelnost čl. 17 nařízení, neboť nově vzniklý partnerský vztah po rozhodnutí o předání žadatele o azyl sám o sobě vylučuje relevantní vazbu k předávající zemi. Odlišný výklad by zcela popřel principy nařízení Dublin III o příslušnosti první bezpečné země a zákazu forum shopping. Vzhledem k intenzitě a formě tvrzeného vztahu s českým přítelem nebyl žalovaný povinen zkoumat občanství přítele, tedy zda se jedná o občana EU, natož zda s ním žalobkyně žije ve společné domácnosti, neboť žalobkyně nemohla vést dlouhodobě společnou domácnost v ČR, jestliže na území ČR nežila a po seznámení s podklady, kdy jí bylo nejpozději známo, že žalovaný rozhoduje nikoli o žádosti o mezinárodní ochranu jako takovou, ale o předání do Polska (viz. protokol o seznámení s podklady dne 8. 2. 2021), netvrdila, že vede společnou domácnost v ČR s občanem státu EU. Vést společnou domácnost a být v kontaktu, zajímat se o sebe, jak uvedla žalobkyně ve správním řízení, jsou zcela odlišné charakteristiky vztahu. I kdyby žalobkyně po přicestování do ČR koncem roku 2020 začala vést společnou domácnost s občanem EU, taková okolnost by sama o sobě nedosáhla nařízením Dublin III požadované intenzity vazby k území ČR, aby vedla k aplikovatelnosti čl. 17, neboť diskreční oprávnění dle daného ustanovení je aplikovatelné pouze pro výjimečné okolnosti. Založení společné domácnosti po vstupu na území ČR a po zahájení řízení o mezinárodní ochraně není nijak výjimečnou okolností ve smyslu nařízení Dublin III. Účelem diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III není naplnit „komfort pobytu žadatele v jím vybrané zemi, ale předejít zjevně nepřiměřeným zásahům do práv žadatele o mezinárodní ochranu. Ve správním řízení tvrzený přítel žalobkyně nenaplnil definiční znaky rodinného příslušníka podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III (manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právu nebo praxi dotčeného členského státu přistupuje podobně jako k párům sezdaným podle jeho právních předpisů o státních příslušnících třetí země), přítel nebyl manžel žalobkyně, ani s ní nežil v trvalém vztahu, již tohoto důvodu nelze aplikovat závěry žalobou uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 229/2016 – 44 o sloučení rodinných příslušníků, jak selektivně co do citace odůvodnění rozsudku činí žaloba, přičemž žalovaný stručné odůvodnění nevyužití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení učinil.

19. V rozsudku ze dne 23. 1. 2019, M. A. a další, C-661/17 (body 58 až 60), Soudní dvůr zdůraznil, že ze znění čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, vyplývá, že toto ustanovení je fakultativní, neboť ponechává na uvážení každého členského státu, zda posoudí žádost o mezinárodní ochranu, která mu je předložena, i když není příslušný podle kritérií pro určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení. Soudní dvůr dodal, že možnost takového postupu není žádným zvláštním způsobem podmíněna (odkázal přitom na rozsudek ze dne 30. 5. 2013, Halaf, C-528/11, bod 36). Každý členský stát se tudíž může svrchovaně rozhodnout s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením (viz také rozsudek ze dne 4. 10. 2018, Fathi, C-56/17, bod 53). S ohledem na rozsah posuzovací pravomoci takto přiznané členským státům je podle Soudního dvora na dotčeném členském státu, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou diskrečním ustanovením podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. S ohledem na popsanou širokou posuzovací pravomoc Soudní dvůr v rozsudku M. A., C-661/17, uzavřel, že ani úvahy týkající se nejlepšího zájmu dítěte nemohou zakládat na straně členského státu povinnost, aby uvedené možnosti využil a sám posoudil žádost, k jejímuž posouzení není příslušný (bod 72 rozsudku C-661/17), přičemž ve věci C-661/17 bylo dotčené nezletilé dítě žadatelem, vztahovaly se na něj tedy záruky pro nezletilé podle čl. 6 nařízení Dublin III. Ani tato situace však nebyla způsobilá založit povinnost státu k převzetí příslušnosti. Nebyla-li tato situace podle Soudního dvora způsobilá založit povinnost státu k převzetí příslušnosti, tím spíše není možné takovou povinnost dovodit v situaci, kdy žadatel tvrdí existenci krátkodobého vztahu, který se realizoval i v době odlišného pobytu žadatele a partnera, tudíž i vzhledem k věku žalobkyně může být dosavadní formou nadále realizován, dokud nebude rozhodnuto o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu.  Rozhodnutím žalovaného tak nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva žalobkyně na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy.

20. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
21. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 7. 2. 2023

Mgr. Kamil Tojner v. r .

soudce