33 Az 34/2022-49

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci

žalobce:  R. S.

  st. přísl. X

  e. č. X

  t. č. pobytem X

 

zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou

  sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno

proti

 

žalovanému:  Ministerstvo vnitra České republiky

  Odbor azylové a migrační politiky

  poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne X, č. j. X,

 

takto:

I.  Žaloba se zamítá.

II.  Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III.  Žalovanému se nepřiznává právo na nákladů řízení.

IV.   Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Pavlíně Zámečníkové, advokátce, se sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení před soudem ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně na náklady státu.

 

 

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

  1. Včas podanou žalobou žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne X, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“), neboť státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Rakouská republika. Žádost o udělení mezinárodní ochrany je tak nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

II. Napadené rozhodnutí

 

  1. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že je žalobce indické státní příslušnosti a rodinu má v Indii. Do České republiky přicestoval přes Srbsko, Maďarsko a Rakousko, kde byl kontrolován policií a byly mu sejmuty otisky prstů. Důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je skutečnost, že působil v uskupení dělníků Bharatiya Mazdoor Sangh, kde se zastával práv dělníků. O mezinárodní ochranu žalobce v minulosti nežádal.
  2. Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu správního řízení nepředložil žádné doklady osvědčující jeho totožnost a státní příslušnost, přijal žalovaný jako dostatečné k prokázání totožnosti žalobce a jeho státní příslušnosti čestné prohlášení ze dne X.
  3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zkoumal, zda je k věcnému posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany dána příslušnost České republiky. Za tímto účelem přezkoumal kritéria pro určení příslušného členského státu ve smyslu čl. 7 až 15 nařízení Dublin III, přičemž dospěl k závěru, že v posuzované věci nelze žádné z těchto kritérií použít. Žalovaný proto aplikoval subsidiární kritérium podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, podle něhož je příslušným státem první členský stát, kde byla žádost podána. Jelikož bylo ze systému EURODAC zjištěno, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakouské republice, je příslušné k (materiálnímu) posouzení jeho žádosti Rakousko. To je rovněž povinno přijmout žalobce zpět na své území v souladu s čl. 18 nařízení Dublin III. Proto žalovaný požádal Rakouskou republiku o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti žalobce, kterou podal v České republice. Rakousko svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany uznalo.
  4. Dále se žalovaný zabýval tím, zda v případě Rakouské republiky dochází k tzv. systematickým (systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení. Z toho důvodu shrnul základní informace o tomto členském státu plynoucí z Informace OAMP ze dne 13. 1. 2021 (Rakousko). Podle žalovaného má Rakouská republika propracovaný systém azylového řízení, včetně odvolacích řízení, které plně odpovídají evropským standardům azylového práva. Samotný žalobce nijak nezpochybnil kvalitu azylového řízení. V Rakouské republice se zdržoval jen krátkou dobu a nesetkal se zde s žádným závažným nedostatkem. Důvodem jeho opuštění Rakouské republiky byl záměr podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě. Zároveň žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018-28, z něhož lze usuzovat, že v případě Rakouské republiky platí zásada vzájemné důvěry nad dodržováním lidských práv v jednotlivých členských státech Evropské unie.
  5. Poté se žalovaný věnoval otázce aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, jehož podstatou jsou dle žalovaného především humanitární důvody pro sloučení rodiny či důvody kulturní. Žalobce nemá na území České republiky žádné přímé příbuzné, blízké sociální vazby ani zde v minulosti nepobýval. Žalobce nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti vedení azylového řízení v Rakouské republice ani žádné podstatné důvody, pro které by nemohl do Rakouska zpět odcestovat. V Rakousku žalobce pobýval jen krátce a po dobu svého pobytu se nesetkal s žádným bezpečnostním incidentem. V zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu mohl i nadále setrvat a bylo zde postaráno o jeho základní potřeby. Přesto Rakouskou republiku bez zjevného důvodu opustil a pokračoval nelegálně do České republiky. Pro výše uvedené důvody žalovaný k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III nepřistoupil a doplnil, že přemístění žalobce bude provedeno v souladu s aktuálními epidemiologickými opatřeními.
  6. Žalovaný uvedl, že je Rakouská republika, jako členský stát příslušný k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, povinna podle čl. 18 nařízení Dublin III přijmout žalobce zpět. Proto žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil, neboť žádost žalobce shledal nepřípustnou [§ 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu].

III. Žaloba

 

  1. Žalobce v žalobě (resp. doplnění žaloby) namítal, že nesouhlasí se zjištěními a závěry žalovaného, podle kterých je Rakouská republika příslušná k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinna v souladu s postupem dle čl. 18 nařízení Dublin III přijmout jej zpět na své území. Žalobce sdělil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany v Rakouské republice nepodal, což zmínil již v rámci pohovoru před žalovaným.
  2. Žalobce současně nesouhlasí s žalovaným potud, pokud žalovaný na základě záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC dovodil, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 1. 9. 2022 v Rakousku. Žalobce naopak předeslal, že samotné sejmutí otisků prstů a záznam o něm bez dalšího automaticky neznamená podání žádosti o mezinárodní ochranu v Rakousku. V tomto ohledu tudíž žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
  3. Dále žalobce namítal, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí náležitě a dostatečným způsobem nezabýval posouzením otázky systematických nedostatků stran azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Rakousku. V této souvislosti žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze shrnul základní poznatky obsažené v Informaci OAMP ze dne 13. 1. 2021 (Rakousko). Žalobce současně vyjádřil pochybnost, zda je předmětný podklad součástí správního spisu a rovněž poukázal na to, že je Informace OAMP datována již dnem 13. 1. 2021, pročež ji nelze považovat za aktuální. Dle přesvědčení žalobce měl žalovaný za účelem řádného zjištění skutkového stavu ohledně situace v Rakousku vycházet i z dalších zdrojů, a to zejména ze zpráv mezinárodních nevládních organizací. Povinností žalovaného je shromažďovat přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, do něhož žalovaný cizince v dublinském řízení navrací.
  4. Žalobce má konečně za to, že rakouský azylový systém vykazuje závažné nedostatky, neboť podle dostupných aktuálních informací se v Rakousku nachází velké množství uprchlíků, pročež jsou rakouská přijímací střediska beznadějně přeplněná a rakouský azylový systém stojí před kolapsem. Žalobce se na území Rakouska necítil bezpečně a existuje důvodná obava, že by byl v případě návratu do Rakouska vystaven ponižujícímu či dokonce nelidskému zacházení. Proto nelze žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III přemístit do Rakouské republiky. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

 

  1. Žalovaný se k žalobě vyjádřil přípisem ze dne 30. 11. 2022, ve kterém popřel oprávněnost žalobních námitek. Žalovaný trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, které řádně a dostatečně odůvodnil a odkázal na obsah správního spisu. Dále pak konstatoval, že není příslušný k projednání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť v řízení vyšlo najevo, že žalobce v minulosti již požádal o mezinárodní ochranu v Rakousku. S ohledem na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III je k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána, v tomto případě Rakouská republika.
  2. Závěrem žalovaný zdůraznil, že napadené rozhodnutí řeší toliko příslušnost členského státu Evropské unie k projednání azylové žádosti žalobce. Proto se žalovaný nezabýval posouzením jednotlivých důvodů podané žádosti, neboť k tomu je příslušný jiný členský stát Evropské unie – Rakouská republika.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

 

  1. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce při poskytnutí údajů uvedl, že z Dillí letecky přicestoval do Srbska, kde na něj čekal převaděč, který jej dopravil do tábora ve městě Subotica. Odtud žalobce cestoval do Maďarska a poté do Rakouska, kde jej zadržela policie. Do České republiky přicestoval vlakem z Rakouska dne 6. 9. 2022. V současné době žalobce nedisponuje cestovním dokladem, jelikož mu jej v Srbsku vzal převaděč. V případě žalobce se jednalo o jeho první cestu do Evropské unie.
  2. Při pohovoru ze dne 9. 9. 2022 žalobce sdělil, že Českou republiku považuje za bezpečnou zemi. V Rakousku se naopak necítil bezpečně, neboť zde bylo hodně Indů. Po přechodu rakouské hranice zadržela žalobce policie a vzala mu otisky prstů. Následně jej přepravila do tábora poblíž Vídně, kde žalobce strávil čtyři dny. Odtud hned odjel vlakem do České republiky. Dále žalobce vypověděl, že v Rakousku o udělení mezinárodní ochrany nežádal a nechtěl zde nadále zůstat. V záchytném táboře pravidelně dostával stravu, mohl využít lékařské služby a po dobu svého pobytu neobdržel žádné finanční prostředky. V Rakousku žalobce nebyl svědkem žádného bezpečnostního incidentu, jen se tam necítil bezpečně. Na území České republiky nemá žalobce žádné příbuzné ani blízké sociální vazby. Závěrem dodal, že by rozhodnutí o přemístění respektoval, ale vyjádřil přání zůstat v České republice.
  3. Podle sdělení Federálního úřadu pro migraci a azyl (dublinského oddělení) ze dne 12. 9. 2022 Rakousko akceptovalo přijetí žalobce zpět v souladu s čl. 20 odst. 5 nařízení Dublin III. Ve spisu je založena Informace OAMP ze dne 13. 1. 2021 (Rakousko), z níž vyplývá (podle bodu 4 této informace), že žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří se vracejí do Rakouska podle nařízení Dublin III, nečelí překážkám, pokud k jejich předání dojde do dvou let po opuštění Rakouska. Při vyjádření se k podkladům dne 29. 9. 2022 žalobce uvedl, že nic dalšího dokládat nebude. Chtěl by zůstat v České republice a získat azyl.

VI. Posouzení věci krajským soudem

 

  1. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu a osobou oprávněnou [ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Odkladný účinek žalobě krajský soud nepřiznal usnesením ze dne X, č. j. X, které nabylo právní moci dne X.
  2. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany ke dni vydání rozhodnutí soudu. Předmětem posouzení v této věci nejsou samotné důvody pro udělení či neudělení mezinárodní ochrany, nýbrž podmínky pro aplikaci ust. § 25 písm. i) ve spojení s ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
  3. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.
  4. Žaloba není důvodná.
  5. Žalobce v žalobě v prvé řadě namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V důsledku toho měl žalovaný nesprávně určit Rakouskou republiku jako členský stát příslušný k (materiálnímu) posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Při posuzování (ne)příslušnosti České republiky k věcnému posouzení azylové žádosti žalobce přitom žalovaný postupoval dle patřičných ustanovení nařízení Dublin III. To stanovuje kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti cizince o mezinárodní ochranu za situace, kdy cizinec požádá o mezinárodní ochranu současně ve vícero členských státech Evropské unie. Jelikož však žalobce dle svého tvrzení podal žádost o mezinárodní ochranu pouze v České republice, považuje tento postup žalovaného za nesprávný. Naopak je přesvědčen, že státem příslušným k věcnému posouzení jeho žádosti je výhradně Česká republika.
  6. Co se týče argumentace žalobce, že v minulosti v Rakousku o mezinárodní ochranu nežádal, krajský soud konstatuje, že této argumentaci, jako nepodložené, nepřisvědčil. Krajský soud sice dává žalobci za pravdu v tom, že již při pohovoru dne 9. 9. 2022 vypověděl, že v Rakousku žádost o udělení mezinárodní ochrany nepodal, nicméně tuto skutečnost následně v průběhu správního řízení žádným způsobem neprokázal, resp. ani se o to nepokusil. Aby mohl soud námitce žalobce přisvědčit, je nezbytné, aby žalobce předestřel konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že v Rakousku o mezinárodní ochranu nežádal, popř. ani žádat nemohl (např. proto, že v rozhodné době prokazatelně nepobýval na území Rakouské republiky). V této souvislosti je pak rovněž povinností žalobce, aby na podporu předkládaných tvrzení předložil patřičné důkazy. Pouhé obecné tvrzení, že žalobce v Rakousku žádost o mezinárodní ochranu nepodal, proto nelze považovat za dostačující. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že žalobce v reakci na výzvu žalovaného ve smyslu ust. § 36 odst. 3 s. ř. prohlásil, že v řízení nebude dokládat žádné další dokumenty a ve vztahu k podkladům rozhodnutí ničeho nenamítal.
  7. Naopak sám žalobce nijak nerozporuje, že byl po neoprávněném vstupu do Rakouska kontrolován policií a byly mu sejmuty otisky prstů, které byly následně poslány do systému EURODAC. Nutno podotknout, že účelem zmíněné databáze je zabránit tomu, aby cizinec žádal paralelně o mezinárodní ochranu ve vícero členských státech Evropské unie. K sejmutí otisků prstů a jejich uložení do systému EURODAC proto nedochází „automaticky“ při každé kontrole cizince policií, nýbrž pouze tehdy, pokud cizinec projevil zájem požádat v příslušném členském státě o mezinárodní ochranu. Z toho důvodu je pak zapotřebí odmítnout tvrzení žalobce, že samotné sejmutí otisků prstů a záznam o něm bez dalšího automaticky neznamená, že žalobce v Rakousku skutečně o mezinárodní ochranu požádal.
  8. Aby žalovaný zamezil případnému hromadění žádostí o mezinárodní ochranu, porovnal otisky prstů žalovaného s údaji uloženými v systému EURODAC. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v této databázi jednoznačně vyplynulo, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v Rakouské republice dne 1. 9. 2022, tedy neprodleně po svém vstupu do Rakouska. O podání žádosti v Rakousku pak svědčí podle názoru zdejšího soudu rovněž fakt, že Rakousko (Federální úřad pro migraci a azyl) bez výhrad akceptovalo přijetí žalobce zpět na své území. Lze si totiž jen stěží představit, že by jiný členský stát dobrovolně přijal žadatele o mezinárodní ochranu zpět, aniž by k tomu nebyl povinen. Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud pochybnosti, že žalobce v minulosti v Rakousku o udělení mezinárodní ochrany skutečně požádal.
  9. Ve vztahu k první námitce proto zdejší soud uzavírá, že žalovaný postupoval zcela správně a nezatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, pokud pro účely vyhodnocení své (ne)příslušnosti k věcnému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu postupoval – v důsledku zjištěné plurality žádostí – podle kolizních pravidel obsažených v nařízení Dublin III.
  10. Dále zdejší soud přezkoumal námitku žalobce, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí náležitě a dostatečným způsobem nezabýval otázkou systematických nedostatků v příslušném členském státě (Rakousko), a to z hlediska přijetí žalobce. Podle čl. 3 odst. 1, 2 nařízení Dublin III platí, že: „Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“
  11. Ve smyslu relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu je v tomto typu řízení ve věcech mezinárodní ochrany třeba shromáždit patřičné podklady o přijímajícím členském státu, aby mohl žalovaný posoudit, zda je namístě aplikovat čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III a z důvodu systémových nedostatků určit jako příslušný jiný členský stát, in eventum samotný stát, který vede dublinské řízení.  
  12. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44 (rozhodnutí je dostupné na www.nssoud.cz), ze kterého plyne, že závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu primárně určeného k posouzení jeho žádosti (ne)brání systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů v daném státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, jež s sebou nesou pro žadatele o mezinárodní ochranu riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spisu; v opačném případě se správní orgán dopustí vady řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
  13. Dále zdejší soud upozorňuje na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu k Rakousku zdůrazňuje, že u tohoto členského státu není na místě předpokládat existenci systémových nedostatků v azylových řízeních s ohledem na princip vzájemné důvěry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2017, č. j. 9 Azs 17/2018-28).
  14. Krajský soud konstatuje, že se žalovaný dostatečně věnoval otázce systematických (systémových) nedostatků, a to úměrně skutkovým okolnostem případu a také tomu, že příslušným členským státem bylo určeno Rakousko, které akceptovalo přijetí žalobce zpět. Podkladem pro hodnocení podmínek příjímání žadatelů o azyl v Rakousku byla Informace OAMP ze dne 13. 1. 2022 (Rakousko), která je součástí správního spisu. V tomto ohledu proto nelze přisvědčit námitce žalobce, že předmětný podklad ve správním spisu absentuje.
  15. Podle názoru zdejšího soudu žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky a přezkoumatelným způsobem vylíčil rozhodné skutečnosti stran fungování azylového řízení a postavení azylantů v Rakousku. Je přitom zjevné, že žalovaný pro účely posouzení systémových nedostatků vycházel především z Informace OAMP ze dne 13. 1. 2022 (Rakousko) obsahující jak podrobný popis řízení o udělení mezinárodní ochrany v Rakousku, tak údaje o fungování dublinského systému, včetně aktuální statistiky počtu žádostí o mezinárodní ochranu a dublinských případů. S obsahem předmětného podkladu se žalobce mohl seznámit ve smyslu ust. § 36 odst. 3 s. ř. Této příležitosti nicméně nevyužil a prohlásil, že se s podklady rozhodnutí nebude podrobně seznamovat.
  16. Za situace, kdy se žalobce s podkladovým materiálem rozhodnutí (vč. předmětné zprávy OAMP) odmítl podrobně seznámit, považuje soud námitku žalobce, že z napadeného rozhodnutí dostatečně jasně neplyne, jaké konkrétní poznatky obsažené v Informaci OAMP žalovaný při svém rozhodování využil, za nedůvodnou.
  17. Co se týče namítané neaktuálnosti citovaného podkladu OAMP, zdejší soud uvádí, že se ani s touto žalobní námitkou neztotožnil. Zprávy o azylovém systému jsou zpracovávány vždy v takových časových intervalech, aby svým obsahem poskytovaly aktuální informace k azylovému systému a řízení v dané zemi. Povinností žalovaného je samozřejmě shromáždit v řízení informace, které jsou co nejvíce relevantní, důvěryhodné, aktuální a ověřené z různých zdrojů (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, přístupný na www.nssoud.cz). Zastaralost zpráv o zemi původu nelze posuzovat (čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany) pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové zprávy uplynul určitý čas. Zastaralá je taková zpráva, jež obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace popsaná ve zprávě se změnila (viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č.j. 45 Az 21/2016-55).
  18.  Z citované informace OAMP (Rakousko) je zřejmé, že je založena na citacích různých zdrojů. Obecně vzato tento způsob práce s informacemi o zemi původu z primárních zdrojů není považován ustálenou judikaturou správních soudů za rozporný se zákonnými požadavky na činnost žalovaného.  Pokud žalobce vzhledem k dataci zprávy ke dni 13. 1. 2021 považuje tuto zprávu za neaktuální, a tedy v tomto ohledu za nepoužitelnou, je zapotřebí, aby sám v rámci žaloby tvrdil, jaké konkrétní (a zároveň relevantní) údaje shledává neaktuálními, a tudíž v rozporu se skutečnou, resp. soudobou podobou rakouského azylového systému. Nad rámec výše uvedeného potom krajský soud dodává, že mu z jeho úřední praxe není známo, že by rakouský azylový systém, azylové (dublinské) řízení či snad postavení žadatelů o azyl doznalo v Rakousku v poslední době výraznějších změn. Jelikož žalobce žádné konkrétní nesprávnosti údajů (z důvodu jejich neaktuálnosti) neuvedl, je nezbytné považovat předmětnou Informaci OAMP za aktuální a věrně reflektující faktické poměry v Rakousku.
  19. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat ani v tom, že žalovaný za účelem řádného zjištění skutkového stavu ohledně aktuální situace v Rakousku vycházel výhradně z citované Informace OAMP. V tomto ohledu krajský soud konstatuje, že vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzované věci, především pak, že v případě Rakouska jako členského státu příslušného k věcnému posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu není dle konstantní judikatury namístě předpokládat existenci systémových nedostatků v azylových řízeních, není nezbytné trvat na tom, aby žalovaný při posuzování (ne)existence systémových nedostatků vycházel, kromě zmíněné zprávy OAMP, i z jiných informačních zdrojů.
  20. Dále žalobce namítal, že rakouský azylový systém vykazuje závažné nedostatky. Konkrétně sdělil, že z důvodu velkého množství uprchlíků jsou příjímací střediska přeplněná a rakouský azylový systém stojí před kolapsem. Zdejšímu soudu není známo, odkud žalobce výše uvedené skutečnosti dovozuje; konkrétní informační prameny žalobce neuvedl. Z Informace OAMP (bod 8 „Statistiky žádostí o mezinárodní ochranu a dublinských případů“) plyne, že v roce 2019 bylo v Rakousku podáno 12 511 žádostí o mezinárodní ochranu. V průběhu roku 2019 bylo přijato celkem 28 762 rozhodnutí. Více než dvojnásobně vysoký počet přijatých rozhodnutí (tj. vyřízených azylových případů) v porovnání s počtem podaných azylových žádostí pak podle názoru zdejšího soudu nenasvědčuje tomu, že by rakouský azylový systém vykazoval dysfunkci či dokonce hrozil jeho kolaps. Námitku žalobce proto soud vyhodnotil jako nepodloženou.
  21. Konečně žalobce v rámci žaloby namítal rovněž porušení čl. 17 nařízení Dublin III. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že: „Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. […].“
  22. Krajský soud konstatuje, že se žalovaný otázkou aplikace čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III v rámci napadeného rozhodnutí věnoval. Při posouzení postupu žalovaného vycházel zdejší soud z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24, v němž se postuluje, že čl. 17 nařízení Dublin III (právo atrahovat si posuzování žádosti o mezinárodní ochranu příslušným členským státem) „neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je namístě úvahu o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky.“
  23. Zdejší soud uvádí, že neshledává napadené rozhodnutí nezákonným z důvodu porušení čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný se věnoval individuálně příběhu žalobce ve vztahu k podmínkám aplikace tzv. doložky svrchovanosti. Především vyhodnotil, že žalobce je osobou zletilou, samostatnou a nepotýká se s žádným zdravotním omezením, což zcela odpovídá skutečnostem zjištěným ve správním řízení. V posuzované věci z azylového příběhu žalobce současně nevyplývají žádné indicie v tom směru, že by byl osobou zranitelnou či osobou se specifickými potřebami.
  24. V České republice nemá žalobce žádné příbuzné, blízké sociální vazby a ani zde v minulosti nikdy nepobýval. Žalobce nevyjádřil žádné námitky stran azylového řízení v Rakousku a po dobu jeho pobytu na území Rakouské republiky bylo o jeho základní potřeby řádně postaráno. Zároveň se žalobce v Rakousku nesetkal s žádným bezpečnostním incidentem. Do České republiky přicestoval výhradně proto, že se zde cítí bezpečněji, neboť se zde nenachází tolik jeho krajanů jako v Rakousku. Z jakého konkrétního důvodu mu má hrozit ze strany ostatních Indů v Rakousku nebezpečí, však již neuvedl. Jiné důvody pro pobyt v České republice žalobce nemá.
  25. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že případ žalobce nevykazuje žádné „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, které by odůvodňovaly aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.

 V. Závěr a náklady řízení

 

  1. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
  2. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).
  3. O odměně ustanovené zástupkyně krajský soud rozhodl ve výroku IV. tohoto rozsudku. Ta se skládá z odměny za dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“) a sepisu jednoho podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (doplnění žaloby). Tarifní hodnota úkonu podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí 50 000 Kč. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu činí 3 100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za dva úkony právní služby po 300 Kč. Jelikož ustanovený zástupce není plátcem DPH, soud nezvýšil odměnu o částku připadající na tuto daň. Celkem ustanovenému zástupci náleží odměna ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena za podmínek uvedených ve výroku IV. tohoto rozsudku. Náklady na zastoupení hradí stát.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

V Brně dne 23. prosince 2022

 

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.

samosoudce