[I] Vymezení věci - Žalobou ze dne 23. 10. 2020, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2020, č.j. MV-117807-4/SO-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo k odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „Ministerstvo“), ze dne 15. 6. 2020, č.j. OAM-9240-45/PP-2019 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v §15a téhož zákona (výrok I.); podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II).
- Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem o pobytu cizinců. Správní řízení je upraveno správním řádem.
[II] Žaloba - Žalobce považoval napadané rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, když rozdělil žalobní tvrzení do tří skupin.
Nesprávné posouzení otázky skutečné péče rodinného příslušníka o občana EU - Žalobce měl za to, že správní orgány nesprávně posoudily částečně zjištěný skutkový stav a rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu v rozsahu, který je nutný pro rozhodnutí ve věci. V rámci řízení se pak dopustily hned několika procesních pochybení, zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností a porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces.
- Žalobce namítal, že je ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem vazební osoby, dcery H. N. N. (narozena v roce X), která je občankou ČR. Napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti dle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
- Dle žalobce, ze spisového materiálu vyplývá, že o dceru skutečně pečuje a výrazným způsobem přispívá k jejímu psychickému, studijnímu a sociálnímu vývoji. Žalobce žije ve společné domácnosti s dcerou, synem a bývalou manželkou. Žalobce s dcerou konzultuje její školní výsledky, úmysly, kam pokračovat po dokončení střední školy, a podporuje ji v plánu ucházet se v přijímacím řízení o místo na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že dcera momentálně ještě studuje, podpora ze strany obou rodičů je pro její přípravu na budoucí povolání velice důležitá.
- Žalobce je pro dceru v jejím životě důležitý, což je patrné z jejího výslechu. Žalobce ji vzdělává ve vietnamských tradicích i o vietnamském jazyce. Pravidelně se vídají a tráví spolu večery, kdy společně vaří. Dcera při výslechu výslovně sdělila, že otec pravidelně vaří pro celou rodinu až tři jídla denně. Dcera chodí s žalobcem nakupovat, společně pak vaří večeře, zajišťují úklid domu. Žalobce dále pečuje o zahradu a snaží se o zvelebení prostředí pro vývoj své dcery i pro ostatní rodinné příslušníky. Žalobce se pravidelně doma stará o svého vnuka a jeho dcera mu v této činnosti často vypomáhá a tráví čas s žalobcem i svým synovcem.
- Po finanční stránce žalobce přispívá do rozpočtu společné domácnosti, účastní se v podnikání svého syna, vypomáhá mu se zajištěním chodu herny a také vypomáhá matce dcery s chodem jejího obchodu. Na výživu své dcery přispívá finančně částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně, dceři občas kupuje oblečení a dle svých možností jí také naposled přispěl na letenky na výlet na Island. Žalobce o dceru pečuje osobně, pravidelně jí vaří, probírá s ní plány o jejím budoucím studiu a kariéře a poskytuje ji psychickou podporu.
- Správní orgány opakovaně vytýkají žalobci, že dcera na něm není finančně závislá, jelikož z několika selektivně vybraných vět z výslechu dcery dovodily závěr, že dcera zcela jistě nepotřebuje od žalobce finanční příspěvky. Takový závěr je naprosto absurdní a lichý. Žalobce vypomáhá svému synovi a matce své dcery s chodem jejich obchodů a ti mu za tyto služby poskytují finanční ohodnocení. Jsou to peníze, které žalobce získal svým osobním přičiněním a se kterými má právo naložit dle své svobodné vůle. Žalobce se rozhodl těmito finančními prostředky přispívat své dceři. Závěr žalované, že žalobcův finanční příspěvek dceři je spíše symbolický, a pokud by jí ho neposkytoval, byl by nahrazen potřebnými finančními částkami od matky či bratra, je zcela nesprávný a v rozporu se zákonem. Žalobce v té souvislosti odkázal na § 690 občanského zákoníku, podle něhož „každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná“, přičemž „poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.“ Žalobce prokázal, že dceru finančně podporuje dle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností. Avšak žalovaná v napadeném rozhodnutí znehodnocuje snahu a dlouhodobou péči žalobce o dceru, aniž by k takovým závěrům měla dostatečné podklady. Nadto, požadavek, aby byla prokázána finanční závislost dcery na žalobci, je lichá. Požadavek závislosti výživy nebo jiné nutné péče je třeba prokázat v případě rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. d) nebo odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. V žalobcově případě jako rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanoví zákon požadavek skutečné péče o občana EU a tento požadavek žalobce zcela jistě naplňuje.
- Žalobce stran vymezení pojmu „skutečné péče o dceru“ odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 31. 1. 2019, č.j. 10 Azs 178/2018-37, kde kasační soud mj. uvedl: „Stěžovatel se synem a bývalou manželkou vskutku nežili v jedné domácnosti, navíc syn převážně žil v domácnosti matky. Ovšem nynější případ byl specifický v tom, že stěžovatel tvrdil a prokazoval pravidelnou péči o syna, a to v míře, která je v rozvedených manželstvích obvyklá (pobyt každý druhý víkend, delší pobyty během svátků).“ Toto rozhodnutí je přiléhavé i na žalobcův případ. Nadto, ve věci souzené krajským soudem žalobce nadále sdílí společnou domácnost se svojí bývalou manželkou a svými dětmi, vídá se s dcerou nejen každý druhý víkend nebo přes svátky, ale každodenně, když spolu vaří a jsou neustále v kontaktu.
- Též je důležité zmínit, že celá rodina žije ve stejném domě, pouze v jiném poschodí. Jak vypověděla žalobcova dcera, žalobce vaří pro celou rodinu v bytové jednotce, kde bydlí dcera s matkou. Je zcela evidentní, že celá rodina sdílí společnou domácnost a společně na chod společné domácnosti přispívají finančně nebo jinou formou. Rodina chápe tyto dvě oddělené bytové jednotky jako jednu společnou domácnost, kdy dcera s matkou pobývá v pokojích v dolním poschodí a otec s bratrem v horním poschodí, což se dá jednoduše vysvětlit. Dolní byt není dostatečně prostorný pro celou rodinu a není zde možnost rozšířit jeho velikost. Z výslechu žalobce i dcery je zjevné, že sdílejí společnou domácnost, vaří spolu a tráví spolu večery. Pokud žalobcova rodina takové řešení rodinných poměrů upřednostňuje, nemůže žalovaná na základě několika selektivně vybraných vět z výslechu dovozovat, že dcera s žalobcem nežije a otce nepotřebuje. V tomto směru žalovaná pochybila, když neprokázala a nezjistila skutkový stav v rozsahu dle § 3 správního řádu.
- Žalovaná dále poukázala na žalobcovu nepřítomnost v období let 2010 až 2016. Žalovaná nesprávně hodnotí odcestování žalobce z ČR k jeho tíži, aniž by měla řádně zjištěný skutkový stav věci. Ve chvíli, kdy z důvodů na vůli žalobce nezávislých (péče o nemocné rodiče), byl nucen odcestovat, byla možnost se znovu shledat a následně žít společně se svou rodinou, silnou motivací. Dcera o této situaci věděla a měla pro žalobce pochopení. Není vhodné, aby žalovaná kladla žalobci vinu za něco, o čem nemá řádně zjištěn skutkový stav, a dovozovat, že žalobce o dceru neměl zájem a vůbec se o ni nestaral. Je nutné přistupovat ke každému případu individuálně a zohlednit všechny okolnosti daného případu, jakkoliv je případ složitý.
- Výše uvedené a obsah spisu jsou oporou pro závěr, že žalobce o dceru pečuje, zajišťuje jí základní potřeby, osobně se o ni stará, vychovává ji a vytváří jí optimální podmínky pro její zdárný rozvoj. Žalobce prokázal, že je s dcerou každodenně v kontaktu, pravidelně a významně se podílí na péči o ni. Byť je dcera již plnoletá, stále studuje a nutně potřebuje poskytovanou péči od otce, a to nejen ve formě finanční, ale i formou výchovy, psychické podpory či i jeho samotnou přítomností. Je nepochybné, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Nesprávné posouzení přiměřenosti rozhodnutí - Žalobce byl dále toho názoru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je nepřiměřené s ohledem na jejich dopady do rodinného a soukromého života nejen žalobce, ale též jeho rodinných příslušníků, především jeho dcery. Správní orgány se vyjádřily k nepřiměřenosti rozhodnutí, avšak de facto jen dovodily, že nepřiměřenost dle § 174a zákona o pobytu cizinců nejsou povinny zkoumat a nepřiměřenost dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenastává, jelikož žalobci není neudělením povolení k přechodnému pobytu definitivně upřeno právo pobývat na území ČR.
- Žalobce se neztotožnil s tvrzením, že žalovaná nebyla povinna zkoumat dopad přiměřenosti do rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. I kdyby tomuto názoru přisvědčil, podmínka, že rozhodnutí musí být přiměřené, vyplývá též z § 2 odst. 4 správního řádu a dále z čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 5 odst. 5 Směrnice Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny atd.
- Povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí vyplývá též z mezinárodních závazků České republiky, primárně z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanovuje, že do práva na respektování rodinného a soukromého života lze zasáhnout pouze, pokud to je „v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Z jazykového výkladu lze dovodit, že právě spojka „a“ předpokládá kumulativní spojení těchto podmínek. Žalovaná ani správní orgán prvního stupně, se však podmínkami přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nijak nezabývaly. V argumentaci správních orgánů obou stupňů chybí úvaha, proč by měl být dle jejich názoru přiměřený zásah nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nejvyšší správní soud v aktuální judikatuře potvrdil, že mezinárodní smlouvy mají přednost před zákonem a v případě, že žadatel namítá nepřiměřenost rozhodnutí s odkazem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, je správní orgán povinen se touto námitkou zabývat. Žalobce si byl vědom, že citovaná judikatura se týká řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, avšak měl za to, že s ohledem na dopady aktuálního rozhodnutí do jeho života a jeho rodinné poměry je vhodné tento závěr Nejvyššího správního soudu aplikovat.
- Žalobce se stará a pečuje o již zletilou dceru, která však nadále studuje a vyžaduje pomoc a péči nejen ze strany své matky, ale i otce. Dcera se s žalobcem potkává každodenně, tráví spolu celé večery, mají k sobě vytvořený dobrý a vřelý vztah. Odloučení žalobce od jeho rodinných příslušníků, především od jeho dcery a jeho nezletilého vnuka, na předem neodhadnutelnou dobu jistě není v jejich zájmu, když se o ně každý den stará a krmí je. Nevyhověním žádosti sice žalobci není udělen zákaz pobytu, ale ztrácí možnost pobytového oprávnění a s ohledem na aktuální znění zákona o pobytu cizinců nemá možnost podat žádost o udělení jiného pobytového oprávnění na území ČR. Byl by proto nucen odcestovat, podat žádost na území Vietnamu, kde je zastupitelský úřad České republiky naprosto nepřístupný, a i v případě, že by se jeho žádost podařilo podat, tak by musel čekat na vyřízení žádosti na území Vietnamu, a s ohledem na chronickou nečinnost správních orgánů v pobytových řízeních by toto čekání představovalo několik měsíců až let. Za této situace není možné zamítnutí žádosti považovat za přiměřené – a to především s ohledem na vztah žalobce k jeho dceři a dalším rodinným příslušníkům.
- Správní orgány tak zatížily svá rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností i v souvislosti s otázkou přiměřenosti rozhodnutí, a to především ke vztahu k rodinným příslušníkům žalobce, se kterou se nevypořádaly vůbec.
Přepjatě formalistický postup a rozhodnutí správních orgánů - Žalobce měl dále za to, že jak rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tak jejich procesní postup je nutné s ohledem na výše uvedené označit za přepjatě formalistický, a to především v oblasti zjišťování skutkového stavu, posouzení zjištěných skutkových okolností, zhodnocení důkazů, vypořádání se s návrhy a vyjádřeními žalobce či posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Přepjatý formalismus je konstantně judikaturou označován za zcela nezákonný a v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ze spisového materiálu je zjevné, že žalobce po materiální stránce naplňuje podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Správní orgány ve svých rozhodnutích lpí na irelevantních skutečnostech a dovozují z nich nesprávné závěry. Například skutečnost, že rodina žije ve společné domácnosti, která je však rozdělena do dvou poschodí nebo podmínka finanční závislosti dcery na žalobci, kdy takovou podmínku zákon nestanovuje a nelze ani po žalobci naplnění takové podmínky žádat. Podstatná je skutečnost, že žalobce o svou dceru skutečně pečuje, vychovává ji a je pro ni důležitou oporou.
[III] Vyjádření žalované k žalobě - Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí s tím, že uplatněné žalobní námitky jsou nedůvodné. Konstatovala, že správní orgány obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zabývaly individuálními okolnostmi případu a dospěly k závěru, že u zletilé dcery (narozené v roce X) nebyla shledána její závislost na péči žalobce ve smyslu citovaného § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v této souvislosti poukázala mj. na rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 5. 2018 ve věci C-82/16 K. A. a ostatní, kde soudní dvůr vyložil čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie takto: „Je-li občan Unie zletilý, o vztahu závislosti, který může odůvodňovat přiznání odvozeného práva pobytu na základě tohoto článku dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země, lze uvažovat pouze ve výjimečných případech, kdy s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem nemůže být dotyčná osoba žádným způsobem odloučena od rodinného příslušníka, na kterém je závislá.“ Žalovaná doplnila, že v daném případě takové okolnosti zjištěny nebyly.
- Stran námitky nesprávného posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že při rozhodování o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje, zda žadatel o dítě, občana České republiky, skutečně pečuje. Skutečná péče o dítě zahrnuje případy, kdy cizinec potomkovi prokazatelně zajišťuje základní potřeby, osobně se o něj stará, a to s ohledem na věk dítěte, vychovává jej a vytváří mu optimální podmínky pro jeho rozvoj. Správní orgány v daném případě dospěly shodně k závěru, že tomu tak není, a proto žádost žalobce zamítly podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s tím, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu citovaného ustanovení § 15a zákona. V takovém případě není dán prostor pro další posuzování přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, případně dalších osob. Primární je posouzení, zda žadatel splňuje podmínky § 15a zákona. Nelze vydat povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, jestliže správní orgán dospěje k závěru, že žadatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie není.
[IV] Rozhodnutí soudu - Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).
- Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
- Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
- Účastníci setrvali při jednání soudu na svých závěrech.
- Žaloba není důvodná.
- Žalobce podal dne 22. 5. 2019 Ministerstvu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b odst. 1 zákona pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádost zamítl, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a citovaného zákona. Napadeným rozhodnutím bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno.
Nesprávné posouzení otázky skutečné péče rodinného příslušníka o občana EU - Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platilo: „Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.“
- Podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platilo: „Ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a, nedoprovází nebo nenásleduje občana Evropské unie na území nebo nepředloží náležitosti uvedené v § 87b odst. 3.“
- Při zkoumání naplnění podmínky „skutečné péče“, tak jak ji předpokládá § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je třeba striktně rozlišovat to, kolik let je onomu občanu Evropské unie mladšímu 21 let. Zcela jiný obsah totiž bude mít „skutečná péče“ o dvouleté batole, dvanáctiletého pubescenta či dvacetiletého potomka na prahu dospělosti.
- Prvá z námitek, kterou se žalobce domáhá závěru, že splňuje podmínky ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neobsahovala, byť byla formálně robustní, žádná relevantní konkréta.
- Žalobce byl toho názoru, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, ačkoliv ze spisového materiálu vyplývá, že o dceru skutečně pečuje a výrazným způsobem přispívá k jejímu psychickému, studijnímu a sociálnímu vývoji. Onu skutečnou péči však žalobce spatřoval v podstatě pouze v tom, že s dcerou chodí nakupovat, společně vaří večeře, povídají si (o dceřině studiu), seznamuje ji s vietnamskými tradicemi a jazykem, přispívá jí částkou 3 000 Kč měsíčně a občas jí něco koupí.
- Jak soud uvedl výše, při zkoumání naplnění podmínky „skutečné péče“ je třeba rozlišovat to, kolik let je onomu občanu Evropské unie mladšímu 21 let. Žalovaná v napadeném rozhodnutí (str. 6) i ve vyjádření k žalobě správně vzpomněla přiléhavou judikaturu Soudního dvora Evropské unie (viz výše), s níž se soud zcela ztotožňuje. Jejím prizmatem pak skutečně nelze přitakat žalobcovu přesvědčení o tom, že podmínky § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců splnil. Ve věci souzené krajským soudem byla žalobcova dcera již zletilou občankou EU, a byť stále studující, jednalo se o mladou ženu, která byla beze vší pochybností schopna plně samostatného života. Za těchto okolností by bylo možné o naplnění podmínky „skutečné péče“ žalobce o jeho dceru uvažovat pouze tehdy, kdy by taková péče byla determinována určitou mírou závislosti dítěte na rodiči. Nic takového však v žalobcově případě nenastalo a to, co žalobce považuje za „skutečnou péči“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, není nic jiného, než dokumentace fungujícího vztahu rodič – dítě.
- Soud se ztotožnil i s tím, co žalovaná uvedla na str. 4 napadeného rozhodnutí. Skutečná péče o dítě zahrnuje případy, kdy rodič (v tomto případě žalobce) prokazatelně zajišťuje potomkovi základní potřeby, osobně se o něj stará, a to s ohledem na věk dítěte, vychovává jej a vytváří mu optimální podmínky pro jeho zdárný rozvoj. Není podmínkou, aby žil s dítětem ve společné domácnosti, ale je nezbytné, aby se na péči o něj významným a pravidelným způsobem podílel. Soud přitakal názoru správních orgánů, že v žalobcově případě toto prokázáno nebylo. Žalobcova dcera je plnoletá a na otci v podstatě nezávislá finančně i sociálně. Společné vaření (byť třeba časté), nakupování, povídání si – to vše je standardní náplň pozitivních rodinných vazeb, ale neprokazuje to skutečnou péči ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. O tu by se jednalo v případě, kdyby dcera absenci čehokoliv z uvedeného důvodně pociťovala jako újmu na vlastním duševním, studijním a sociálním vývoji. Nic takového však nebylo ani tvrzeno, natož prokazováno. Námitka tak nebyla shledána důvodnou.
Nesprávné posouzení přiměřenosti rozhodnutí - Stran vypořádání této námitky soud připomíná názory vyjevené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č.j. 10 Azs 348/2020-33 (rozhodnutí kasačního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz). Kasační soud zde mj. konstatoval toto (zvýraznění podtržením provedl krajský soud): „[12] V obecné rovině však rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nekladou v případech, kdy povolení nebylo uděleno, tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky NSS ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 71/2010-112, a ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30).
[13] Respektovat je navíc třeba i znění a smysl zákona, který stanoví pro získání pobytových oprávnění určité podmínky. NSS proto současně ve své judikatuře dodává, že udělení pobytového oprávnění (tím více trvalého pobytu, který představuje pobytové oprávnění nejvyšší) v situaci, kdy žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu jeho soukromého a rodinného života. [14] V těchto případech je tedy namístě se ptát, jaký dopad bude mít pro žalobcův soukromý a rodinný život to, že nedostane právě trvalý pobyt. Ve výsledku totiž bude obtížné najít situaci, kdy bude nepřiměřeným zásahem právě neudělení trvalého pobytu, ačkoli žadatel nesplňuje jednu z podmínek pro jeho udělení (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 3. 2017, čj. 4 Azs 7/2017-36, nebo ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016-30, bod 19). Muselo by jít o situaci zcela výjimečnou, ve které se nejspíše zároveň objeví nějaká ,trhlina‘ v systému zákona o pobytu cizinců (rozsudek ze dne 15. 12. 2021, čj. 10 Azs 419/2021-46, bod 12). O takovou situaci ale nyní nejde a právě v tom pochybil krajský soud. [15] NSS ve své dřívější judikatuře uvedl, že dopad do soukromého a rodinného života cizince (případně dalších osob) by byl nepřiměřený, pokud by rozhodnutí ve věci pobytu vedlo 1) k rozdělení cizince a jeho rodiny, nebo 2) k nutnosti vycestování celé rodiny do země původu (již citovaný 10 Azs 419/2021, bod 13). V nynější věci je ale oběma následkům možné zabránit jinak, aniž by zároveň muselo ministerstvo přiznávat žalobci trvalý pobyt, pro jehož udělení nesplnil jednu z podmínek. (…) [17] Dále nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce patrně splňoval ,finanční‘ podmínku trvalého pobytu i v době vydání správních rozhodnutí, splnění této podmínky však vinou své pasivity nedoložil. Pokud by NSS posvětil závěr krajského soudu, popřel by svou výše uvedenou judikaturu, neboť pochybení žalobce – jeho pasivita, kvůli níž nedoložil dávky nemocenského pojištění vyplácené jeho otci – by bylo zhojeno jen poukazem na jeho soukromý a rodinný život (srov. bod 13 a judikaturu v poznámce pod čarou).“. - Mezi stranami nyní souzené věci nebylo sporu o tom, že zákon o pobytu cizinců v případě zamítnutí žádosti ve smyslu § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců výslovně neukládá správním orgánům povinnost přihlédnout k tomu, zda rozhodnutí o zamítnutí žádosti bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele.
- Dále, je třeba respektovat i znění a smysl zákona o pobytu cizinců, který stanoví pro získání příslušného pobytového oprávnění určité podmínky, které žalobce v uvedeném případě nesplnil.
- Za těchto okolností by tak musely v žalobcově věci nastat výjimečné okolnosti, v důsledku kterých by rozhodnutí správních orgánů znamenaly vážný a nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého nebo rodinného života. Jak je uvedeno výše v citaci rozsudku kasačního soudu, dopad do soukromého a rodinného života cizince (případně dalších osob) by byl nepřiměřený, pokud by rozhodnutí ve věci pobytu vedlo 1) k rozdělení cizince a jeho rodiny, nebo 2) k nutnosti vycestování celé rodiny do země původu. O takovou situaci ale nyní nejde.
- Žalobce jednak opakuje skutečnosti, které byly výše označeny jako dokumentující fungující vztah rodič – dítě, a konstatuje pouze to, že by případné odloučení žalobce a dcery, potažmo žalobcova vnuka nebylo v jejich zájmu. S tím se dá jistě souhlasit, ale rozhodně to ani nenaznačuje nepřiměřenost dopadu rozhodnutí, tak jak je vnímána soudní judikaturou.
- Dále, žalobce sám uznává, že nevyhověním podané žádosti mu není udělen zákaz pobytu, ale ztrácí možnost pobytového oprávnění a žádost o udělení jiného by musel podat ve Vietnamu. To ovšem, ve světle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neznamená ani dlouhotrvající (natož trvalé) rozdělení cizince a jeho rodiny, ani nutnosti vycestování celé rodiny do země původu. Určitá míra diskomfortu při získávání pobytového oprávnění coby možný následek rozhodnutí správních orgánů neznamená sama o sobě nepřiměřený dopad takového rozhodnutí do žalobcova soukromého nebo rodinného života. To by muselo být doprovázeno (a prokazováno) významnější argumentací, např. o extrémní finanční náročnosti vycestování do země původu za účelem získání jiného pobytového oprávnění. Nic takového ovšem žalobce ani nenaznačil.
- Byť žalobce namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů stran jejich přiměřenosti ve vztahu k žalobci a jeho rodinným příslušníkům, sám neuvádí zhola nic, co by takový zásah mohlo v jeho věci představovat. Za těchto okolností proto nezbylo, než konstatovat nedůvodnost i druhé žalobní námitky.
Přepjatě formalistický postup a rozhodnutí správních orgánů - Prizmatem argumentace soudu uvedené stran dvou předchozích námitek nebylo možno přitakat ani tvrzení o přepjatém formalismu správních orgánů. V tom, že správní orgány obou stupňů postupovaly v řízení podle zákona (o pobytu cizinců), nelze spatřovat přepjatý formalismus. Správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně tak, aby bylo možno přitakat závěrům, které z nich dovodily. Není pravdou, že je ze spisového materiálu zjevné, že žalobce po materiální stránce naplňuje podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že správní orgány ve svých rozhodnutích lpí na irelevantních skutečnostech a dovozují z nich nesprávné závěry. Správní orgány postupovaly při zjišťování skutkového stavu důsledně a vyvodily z něj odpovídající závěry. A byla to i žalobcova argumentační indolence, díky níž ani nebylo možné k jiným závěrům dojít.
- Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
[V] Náklady řízení - Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu žádné specifické náklady soudního řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
|