č. j. 10 A 113/2021 - 42
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci
žalobkyně: L. Q.
zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV 110853-6/SO-2021 z 2. 9. 2021
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a správní řízení.
1. Jádrem sporu v této věci jsou otázky, zda nepřiměřená délka správního řízení představovala důvod pro změnu obsahu žádosti o zaměstnaneckou kartu, zda byla žalobkyně v průběhu řízení o žádosti povinna doložit pracovní smlouvu s novým ujednáním o výši mzdy, pokud v průběhu správního řízení došlo ke zvýšení minimální (zaručené) mzdy, a zda byly správní orgány povinny zkoumat dopady rozhodnutí o zamítnutí žádosti do žalobkynina soukromého a rodinného života.
2. Žalobkyně podala 7. 11. 2014 žádost o vydání zaměstnanecké karty a následně doložila pracovní smlouvu uzavřenou 10. 11. 2014 se zaměstnavatelkou PING DA, s.r.o., IČO: 284 90 363 (dále jen „PING DA“), se sjednaným druhem práce „pomocník v kuchyni“. Ministerstvo vnitra žádost 31. 7. 2015 zamítlo kvůli jiné závažné překážce pobytu cizince na území (porušování zákona nebo jeho obcházení), ale žalovaná jeho rozhodnutí 11. 10. 2018 zrušila a věc mu vrátila k dalšímu řízení. Žalobkyně poté požádala o změnu obsahu své žádosti v tom smyslu, aby jí byla vydána zaměstnanecká karta pro zaměstnání u společnosti ZHENG HE s.r.o., IČO: 257 59 272 (dále jen „ZHENG HE“), neboť původní zaměstnavatelka o ni kvůli délce řízení již ztratila zájem; k žádosti doložila pracovní smlouvu s touto společností z 31. 12. 2018. Ministerstvo vnitra usnesením z 9. 10. 2020 změnu žádosti nepovolilo, jelikož žalobkyně neprokázala hrozbu vážné újmy ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu; proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná rozhodnutím č. j. MV-110853-5/SO-2021 z 2. 9. 2021 zamítla jako opožděné.
3. Mezitím (4. 1. 2019) ministerstvo vnitra vyzvalo žalobkyni k odstranění vad žádosti z důvodu neexistence pracovního místa, pro které měla být zaměstnanecká karta vydána, a jelikož tak žalobkyně neučinila, rozhodnutím č. j. OAM-3944-59/ZM-2014 z 13. 5. 2021 zamítlo její žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, hned ze dvou důvodů: 1) Žalobkyně neidentifikovala v Evidenci volných pracovních míst (dále jen „Evidence“) u zaměstnavatelky PING DA, s.r.o., žádné volné pracovní místo, na němž by mohla být zaměstnána [nesplnění účelu pobytu dle § 42g odst. 2 písm. a)]. 2) Žalobkyně v řízení předložila pracovní smlouva uzavřenou se zaměstnavatelkou PING DA, s.r.o., v níž byla sjednána mzda v zákonem požadované výši, avšak v době vydání rozhodnutí tomu tak v důsledku změn výše minimální mzdy již nebylo, a novou pracovní smlouvu s touto společností žalobkyně nepředložila [nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona].
4. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítla. Ztotožnila se s názorem ministerstva vnitra, že nebyly splněny dvě shora uvedené podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, i s tím, že délka řízení nemohla odůvodnit změnu obsahu žádosti. Kromě toho konstatovala, že v tomto případě není na místě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života, neboť jeho důsledkem není ztráta možnosti výdělečné činnosti na území ČR, k níž může žalobkyně získat oprávnění na základě nové žádosti prostřednictvím zastupitelského úřadu v jejím domovském státě. Přesto uvedla, že pokud už neexistuje volné pracovní místo, není možné žádosti vyhovět a oprávnění udělit, ať už by byly žalobkyniny poměry jakékoli. Nakonec doplnila, že sama žalobkyně žádné relevantní okolnosti o svých poměrech ani netvrdila.
II. Soudní řízení.
5. Žalobkyně v žalobě s odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 7/2020-39 z 13. 5. 2020 namítla, že excesivní délka správního řízení představovala „hrozící vážnou újmu“, pro kterou jí měla být umožněna změna obsahu žádosti na základě předložené pracovní smlouvy s novou zaměstnavatelkou, neboť ta původní již zcela pochopitelně ztratila zájem o její zaměstnání. Ohradila se také proti druhému důvodu zamítnutí žádosti, a to s poukazem na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 116/2021-29 z 2. 9. 2021, z nějž dovodila, že při posuzování výše příjmu je rozhodující, zda ji žadatel doložil při podání žádosti, a následně již není povinen dokládat novou pracovní smlouvu nebo platební výměr při každé změně nařízení vlády, kterým se stanoví minimální mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy. Nakonec namítla, že napadené rozhodnutí zcela nepřiměřeně zasáhlo do jejího soukromého a především rodinného života, neboť na území ČR žije s přítelem (držitelem zaměstnanecké karty) a má zde zletilou dceru a řadu českých přátel. Tyto okolnosti však nebyly v řízení nijak zohledněny, přestože podle judikatury správních soudů je třeba přiměřenost dopadů posoudit i v případech nestanovených v § 174a zákona o pobytu cizinců, pokud to cizinec namítne, což žalobkyně učinila.
6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení a zopakovala stěžejní argumenty obsažené v jejím rozhodnutí. Nad rámec toho označila žalobkyní citovanou judikaturu týkající se důvodů pro zamítnutí žádosti za nepřiléhavou a zdůraznila, že každý případ je třeba posuzovat individuálně. K posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobkynina života se nijak nevyjádřila.
7. Při jednání 24. 11. 2022 účastníci zopakovali argumenty uvedené v dosavadních procesních podáních a setrvali na svých návrzích.
Návrh na provedení důkazu vyjádřením žalobkyniny dcery, F. Ch., a žalobkynina přítele, W. X., soud zamítl pro nadbytečnost.
III. Posouzení věci soudem.
8. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při tom naznal, že žaloba není důvodná.
9. Cizinec je podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty mimo jiné tehdy, pokud
a) je účelem jeho pobytu na území zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených v Evidenci obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty a
b) uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy;
Podle § 46 odst. 6 písm. b) téhož zákona ministerstvo vnitra zaměstnaneckou kartu nevydá mimo jiné tehdy, nesplňuje-li cizinec podmínku uvedenou v § 42g odst. 2, 3 nebo 4.
10. Mezi účastníky řízení není sporu o to, že v době vydání rozhodnutí ministerstva vnitra o žádosti (šest a půl let po jejím podání) se již v Evidenci nenacházelo žádné volné pracovní místo u společnosti PING DA (s níž žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu doloženou k žádosti), na němž by mohla být zaměstnána, a že tedy nebyl splněn účel pobytu ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona. Žalobkyně vyložila, že od uzavření pracovní smlouvy uplynulo mnoho let a zaměstnavatelka již pochopitelně ztratila zájem o její zaměstnání. Proto žalobkyně ještě před vydáním rozhodnutí požádala o změnu obsahu žádosti tak, aby zaměstnanecká karta byla vydána na pracovní místo u společnosti ZHENG HE, s níž uzavřela pracovní smlouvu na obdobnou pracovní pozici jako prve s PING DA.
11. Podmínky pro změnu obsahu žádosti upravuje § 41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jehož věty druhé „správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma“. Pro posouzení zákonnosti postupu ministerstva, jež žádost o změnu obsahu žaloby zamítlo, tak je rozhodující, zda žalobkyně prokázala hrozbu vážné újmy.
12. V samotné žádosti i jejím doplnění žalobkyně uvedla pouze to, že na vyřízení žádosti čeká již více než pět let a že původní zaměstnavatelka z tohoto důvodu ztratila o její zaměstnání zájem (srov. usnesení ministerstva č. j. OAM-3944-47/ZM-2014, MV-159056-1/OAM-2020 z 9. 10. 2020). Taktéž v žalobě spatřuje hrozící vážnou újmu výhradně v délce správního řízení, odvolávajíc se na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 7/2020-39. Podle jeho bodu 36 „[u]plynulá i očekávaná doba trvání správního řízení tedy ve spojení s dalšími okolnostmi věci může představovat ‚hrozící vážnou újmu‘ dle § 41 odst. 8 správního řádu.“ Stěžejní je zde obrat „ve spojení s dalšími okolnostmi“. Ve věci posuzované NSS byly těmito okolnostmi vyprchání zájmu původního zaměstnavatele (jako tomu bylo i v nynější věci), ale zároveň také nemožnost podat lidsky důstojným způsobem novou žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalovaná ve vyjádření k žalobě výstižně připomněla, že šlo o občana Vietnamské socialistické republiky a problematiku lidsky důstojného podávání žádosti o zaměstnanecké karty (i další pobytové tituly) v systému Visapoint, která byla v minulosti opakovaně kritizována nejen správními soudy (k podrobnostem srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017. Právě tento aspekt byl pro posouzení věci stěžejní, a rozhodnutí žalované bylo zrušeno právě proto, že dostatečně nezdůvodnila své tvrzení o žadatelově možnosti podat novou žádost (bod 34 rozsudku NSS č. j. 1 Azs 7/2020-39).
13. V nynějším případě žalobkyně nemožnost podat novou žádost – poté, co společnost PING DA ztratila zájem o její zaměstnávání – nebo jiný obdobně závažný přistoupivší důvod vůbec netvrdí, a citované judikatorní závěry tedy nejsou na její situaci aplikovatelné. Ačkoli vskutku excesivní a nepochopitelně dlouhá doba správního řízení byla nežádoucí a žalobkyně ji může oprávněně pociťovat jako újmu, nejednalo se v jejím případě o hrozící vážnou újmu ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu, jež by odůvodnila změnu obsahu žádosti. Žalobkyně našla jiný subjekt, jenž měl zájem o její zaměstnání, a dokonce s ním uzavřela pracovní smlouvu. Za této situace jí patrně nic nebránilo podat novou žádost o zaměstnaneckou kartu právě pro toto pracovní místo. Jestliže tuto možnost měla, ale nevyužila, nemůže se domáhat vyslovení nezákonnosti nevyhovění její žádosti o změnu obsahu původní žádosti. Tento žalobní bod není důvodný.
14. Pro úplnost soud podotýká, že zákonné lhůty k vydání rozhodnutí jsou „pouze“ lhůtami pořádkovými, jejichž překročení nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí (za všechny rozsudek NSS č. j. 2 Ans 14/2012-41, č. 2785/2013 Sb. NSS z 10. 12. 2012). Současně se ale sluší připomenout, že tvrzení žalované, podle nějž žalobkyně ani jednou nežádala o uplatnění opatření proti nečinnosti ministerstva vnitra (strana 2 vyjádření k žalobě), není pravdivé. Sama žalovaná totiž v průběhu správního řízení vydala k žalobkyniným žádostem hned dvě taková opatření: 7. 10. 2019 pod č. j. MV-129558-3/SO-2019 a 13. 2. 2020 pod č. j. MV-19946-3/SO-2020.
15. Naproti tomu soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že za účelem splnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona nebyla povinna dokládat při každé změně nařízení vlády, kterým se stanoví minimální mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy, pracovní smlouvu, ze které by vyplývala nová sjednaná mzda alespoň ve výši minimální (resp. zaručené) mzdy. Jak totiž konstatoval NSS v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29 z 2. 9. 2021, splnění této podmínky je třeba posuzovat materiálně, a pokud žadatel o zaměstnaneckou kartu doloží k žádosti pracovní smlouvu, v níž bude ujednána mzda odpovídající alespoň minimální (resp. zaručené) mzdě, tak její dosažení i po změnách příslušného nařízení vlády zajišťují pracovněprávní předpisy. (V podrobnostech soud odkazuje na body 22 až 24 naposled citovaného rozsudku NSS). Přesně tak tomu bylo v nyní posuzované věci, a citované rozhodnutí NSS je tak na ni plně aplikovatelné.
16. Důvodnost tohoto žalobního bodu nicméně nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalobkyně nesplnila podmínku stanovenou v § 42g odst. 2 písm. a) zákona, což pro zamítnutí její žádosti o zaměstnaneckou kartu postačovalo.
17. Nakonec žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu nedostatečného posouzení přiměřenosti jeho dopadů do jejího rodinného života. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že žalobkyně v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítla, že má v České republice manžela i dceru (totéž ostatně tvrdila již v odvolání z 26. 4. 2016 proti prvnímu zamítnutí své žádosti). Není tedy pravdivé tvrzení žalované, že žalobkyně žádné relevantní skutečnosti neuvedla (dole na straně 5 napadeného rozhodnutí). Soud přesto neshledal tento žalobní bod důvodný.
18. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalovaná aspekt dopadů rozhodnutí do žalobkynina života neopomenula, nýbrž zvažovala, zda a jakým způsobem může přiměřenost dopadů posuzovat. Své zamítavé rozhodnutí postavila především na tom, že okolnosti cizincova soukromého a rodinného života nemohou odůvodnit vydání zaměstnanecké karty, ať už jsou jakékoli, pokud neexistuje právní titul pro vyhovění žádosti – volné pracovní místo. V tomto duchu již ministerstvo vnitra ve výzvě k odstranění vad žádosti z 21. 2. 2020 připomenulo žalobkyni, že zaměstnanecká karta je vázána na konkrétní pracovní místo, pro které je také vydáváno povolení k zaměstnání.
19. Správní soudy opakovaně dovodily, že posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění do cizincova soukromého a rodinného života není omezeno na případy, u nichž to zákon o pobytu cizinců v § 174a výslovně stanoví (rozsudek NSS č. j. 6 Azs 398/2020-34 z 1. 12. 2021 a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 19). V případech v zákoně výslovně neuvedených se pak rozsah posuzování odvíjí především od tvrzení a důkazů předložených cizincem, jenž nemůže důsledky své případné pasivity přenášet na správní orgán (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 144/2020-33 z 23. 7. 2020). Zároveň nicméně neplatí, že je správní orgán povinen zkoumat přiměřenost dopadů u každého rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění, kde to cizinec namítne (nejde-li ovšem o dopady na nezletilé dítě). Typickou výjimkou je zastavení řízení o takové žádosti, u nějž nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele v úvahu, jelikož o žádosti není věcně rozhodováno: „Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti [...], nemá správní orgán jinou možnost než řízení zastavit. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění [...].“ (Rozsudek NSS č. j. 8 Azs 314/2019-39 ze 7. 1. 2022, bod 17, a rozhodnutí v něm citovaná). Tento závěr se nicméně vztahuje i na některá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění. Jde na příklad o zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu z důvodu nepředložení dokladů za účelem údajů uvedených v žádosti podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ani v tomto případě totiž nebyla žádost posuzována meritorně a její neúspěch se odvíjel od nedostatečnosti cizincovy aktivity (bod 34 rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 91/2018-31 z 28. 1. 2021).
20. Citovaný závěr se podle názoru soudu uplatní také v případě nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pokud se pracovní pozice, na kterou měla být zaměstnanecká karty vydána, v Evidenci nenachází. NSS v případě žádostí o zaměstnaneckou kartu opakovaně naznal, že pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu (nastoupit do zaměstnání, na které má být vydána zaměstnanecká karta), jedná se o závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnanecké karty (bod 25 rozsudku č. j. 4 Azs 249/2017-36 z 21. 2. 2018), a že pro její vydání nestačí cizincova subjektivní připravenost k výkonu práce na konkrétním pracovním místě, pokud ji objektivně vykonávat nebude (bod 24 rozsudku č. j. 10 Azs 364/2017-33 z 20. 9. 2018). Není přitom podstatné, zda se cizinec do takové situace dostal vlastní vinou; v takových případech převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území ČR (body 24 a 25 rozsudku č. j. 10 Azs 364/2017-33). Jinak řečeno: jestliže cizinec objektivně nebude moci nastoupit do zaměstnání, k němuž se žádost o zaměstnaneckou kartu váže, nemůže mu být vydána.
21. V nynější věci sice nebyla žádost o zaměstnaneckou kartu zamítnuta pro jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ale podstata věci je shodná. Zaměstnanecká karta je vydávána k výkonu zaměstnání na konkrétní pracovní pozici [§ 42g odst. 1 zákona], jež musí být uvedena v Evidenci jako obsaditelná držiteli zaměstnanecké karty. Jestliže se v době rozhodování správního orgánu daná pracovní pozice v Evidenci nenachází, zaměstnaneckou kartu nelze vydat. Mezi účastníky přitom není sporu, že v Evidenci se nevyskytovala ani žádná obdobná pozice u též potenciální zaměstnavatelky; ta jednoduše ztratila o zaměstnání cizince zájem, a právě proto žalobkyně uzavřela novou pracovní smlouvu se společností ZHENG HE.
22. Za takové situace není správní orgán povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do cizincova soukromého a rodinného života, neboť by mu bez ohledu na výsledek posouzení nemohl zaměstnaneckou kartu vydat. Jestliže cizinec ve správním řízení neoznačí pracovní pozici splňující podmínky § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na kterou by mu mohla být zaměstnanecká karta vydána, jde o nedostatek v jeho procesní aktivitě, jenž má nevyhnutelně za následek zamítnutí jeho žádosti. Žalobkyně přitom mohla na ztrátu zájmu potenciální zaměstnavatelky reagovat podáním nové žádosti týkající pracovního místa u společnosti ZHENG HE, u níž dána překážka pro vydání zaměstnanecké karty neexistovala. Pokud by zaměstnanecká karta na neexistující pracovní místo byla žalobkyni přesto vydána, žalobkyně by nemohla plnit účel pobytu na území ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona a platnost zaměstnanecké karty by podle § 63 odst. 1 zákona zanikla nejpozději uplynutím 60 dnů od jejího vydání („Platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10 [...]“). Během této doby by přitom žalobkyně nemohla ani požádat o změnu zaměstnavatele, neboť podle § 42g odst. 7 zákona tak lze učinit zásadně nejdříve 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty. Ani vydání zaměstnanecké karty by tedy pro žalobkyni nemělo požadované důsledky.
23. Soud tím nechce v žádném případě hájit postup správních orgánů, v důsledku jejichž excesivních průtahů při vyřizování žádosti ztratila potenciální zaměstnavatelka o žalobkynino zaměstnání zájem. Nicméně žalobkyně mohla na tuto situaci zareagovat způsobem, jenž by při splnění dalších zákonných požadavků vedl k vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici u společnosti ZHENG HE, na které žalobkyně získala pracovní povolení a na které také uzavřela pracovní smlouvu (čímž by ochránila také svůj soukromý a rodinný život). Žalobkyně tak však neučinila, a proto nelze v tomto konkrétním případě posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění. Pro úplnost však soud ve shodě s žalovanou připomíná, že napadené rozhodnutí pro žalobkyni neznamená ztrátu možnosti výdělečné činnosti na území ČR a že postup správních orgánů jí nijak nebrání v podání nové žádosti o shodné pobytové oprávnění a při splnění zákonných podmínek ani v jeho získání.
IV. Závěr a náklady řízení.
24. Soud přisvědčil žalobkyni, že nebyla povinna předkládat v průběhu správního řízení novou pracovní smlouvu s nově ujednanou mzdou z důvodu zvýšení zákonné minimální (zaručené) mzdy. Její žádosti přesto nemohlo být vyhověno, neboť nebyla splněna podmínka v podobě existence pracovního místa, na které měla být zaměstnanecká karta vydána, v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Z toho důvodu nebyly správní orgány ani povinny posuzovat přiměřenost dopadů do žalobkyniny soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí tak přes dílčí pochybení správních orgánů a vskutku excesivní délku správního řízení v testu zákonnosti obstálo, a soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalované nevznikly žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 24. listopadu 2022
JUDr. Ing. Viera Horčicová
předsedkyně senátu