[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci

v řízení o žalobě ze dne 19. 9. 2022 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2022, č. j. KK/3161/DS/21-4,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Napadené rozhodnutí

1. Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary, odbor dopravy, ze dne 17. 9. 2021, č. j. 14762/OD-P/21, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 25. 7. 2022, č. j. 16630/OD-P/22 (dále souhrnně jen jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 26. 1. 2021, ve 12:20 hodin na pozemní komunikaci č. II/220, z Karlových Varů na Mezirolí, ve stoupání, před zatáčkou k obci Mezirolí, řídil jízdní soupravu složenou z tahače tov. zn. Mercedes Benz Actros, reg. zn. X. a přípojného vozidla reg. zn. X., přičemž na tomto místě při objíždění dalších nákladních vozidel, která byla odstavena na pozemní komunikaci, omezil protijedoucí řidiče, kteří nemohli pokračovat ve svém směru jízdy a s vozidly museli zastavit, a před zatáčkou k obci Mezirolí taktéž omezil nezjištěného řidiče osobního motorového vozidla, který musel zastavit, aniž by mohl pokračovat v jízdě ve svém jízdním pruhu, kdy tímto jednáním porušil právní povinnost danou žalobci § 16 silničního zákona (dále jen předmětný přestupek). Uvedeným rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
2. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce bránil podáním odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou naříkaným rozhodnutím tak, že se odvolání žalobce dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítá a rozhodnutí správního orgánu I. stupně se potvrzuje.

II.

Žaloba

3. V žalobě předně žalobce popíral vinu za spáchání předmětného přestupku, neboť dle jeho názoru nebyla jeho vina na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázána. Dále trval na tom, že po objetí prvního kamionu zastavil, počkal, až projedou vozidla v protisměru, kdy až poté počal objíždět druhý kamion. Rychlost jízdy přizpůsobil dopravní situaci, kdy vozovka byla pokrytá souvislou vrstvou sněhu. Když byl na úrovni druhého objížděného kamionu, vyjelo ze zatáčky v protisměru vozidlo, které jelo nepochybně kvůli stavu vozovky velmi pomalu, a jeho řidič reagoval na dopravní situaci zastavením. Jak vyplývalo ze stanovisek správních orgánů obou stupňů, nebylo v objíždění prvního stojícího kamionu shledáno jakékoliv porušení zákona o silničním provozu.  Dále žalobce zpochybňoval ve správním řízení provedené důkazy, a to především výpověď svědka npor. Bc. V. Proti tvrzením svědka npor. Bc. V. žalobce stavěl svědeckou výpověď pana V., který se měl vyjádřit tak, že „neviděl, že by došlo k nějakému ohrožení nebo omezení dalších vozidel jedoucích ve směru od Nejdku.“ Žalobce rovněž poukázal na to, že úvahy o omezení řidiče protijedoucího vozidla oba správní orgány fakticky stavěly pouze na výpovědi svědka npor. Bc. V., kterou však v podstatné části sám správní orgán I. stupně pokládal za nevěrohodnou. Na jednu stranu správní orgán zpochybnil věrohodnost tvrzení svědka npor. Bc. V. (nemohl přes kamiony vidět na situaci před vozidlem obviněného), na druhou stranu ale pro svou úvahu o tom, že mělo dojít k omezení řidiče protijedoucího vozidla, správní orgán nezmiňuje žádný jiný důkaz. Namísto toho správní orgán konstatoval, že „při objíždění nešlo vidět na stojící vozidla přes jedoucí jízdní soupravy a stojící kamiony, správní orgán má za to, že zde skutečně mohla zůstat stát v koloně vozidla jedoucí ve směru od Nejdku, toto řidiči jedoucí ve směru na Nejdek odhadli až z toho, že po ukončení objíždění se tato vozidla jedoucí ve směru od Nejdku rozjela a musela je tedy míjet.“ Pro tyto úvahy (mohla – nemohla, odhadli – neodhadli) dle žalobce však neexistuje hodnověrný důkaz. Specifikum daného případu spatřoval žalobce v tom, že zatímco oznamovatel inicioval posléze konstatovaná svědectví řidičů jedoucích jeho směrem, nepodařilo se zjistit řidiče ani identifikovat protijedoucí vozidlo, které mělo dle tvrzení svědka npor. Bc. V. přijíždět směrem od Nejdku a muselo „náhle změnit směr a rychlost jízdy“. I pro výše uvedené důvody žalobce trval na tom, že tvrzené omezení řidiče jedoucího v protisměru (červené vozidlo) nebylo prokázáno. Dále k uvedenému žalobce uvedl, že závěry, k nimž žalovaný v této otázce dospěl, vůbec nereflektovaly mimořádnou dopravní situaci, v důsledku níž nastala pro vpředu jedoucí kamiony kalamitní situace, která jim znemožňovala pokračovat v jízdě. Skutečnost, že v daném místě byla fakticky kalamitní dopravní situace, musela logicky vést k tomu, že všichni uživatelé takové komunikace museli přizpůsobit způsob jízdy stavu vozovky, tedy i řidiči jedoucí v protisměru. Svědčit o tom má i skutečnost, že v době, kdy žalobce objížděl první stojící kamion, přijelo z protisměru vozidlo, jehož řidič reagoval velmi pomalou jízdou na dopravní situaci vyvolanou neošetřeným povrchem vozovky ale i celkovým zpomalením provozu v obou směrech, reagoval proto úplným zastavením svého vozidla. Právě proto, že v daném místě existovaly objektivně dané komplikované dopravní poměry, bylo na všech účastnících jedoucích v daném místě, aby se chovali v souladu s § 4 písm. a) silničního zákona. Žalobce také namítal, že svědek npor. Bc. V. pouze registroval, že protijedoucí červené vozidlo stálo při kraji pozemní komunikace, nemohl v žádném případě vidět pohledovou komunikaci mezi žalobcem a řidičem červeného vozidla, z níž vyplynulo, že řidič červeného vozidla zcela dobrovolně svým vozidlem zajel ke kraji komunikace ve svém směru jízdy, protože si byl vědom, že pokud kalamitní situaci neřeší správce komunikace, musí se o řešení náhle vzniklé dopravní situace postarat účastníci sami a zcela zjevně necítil takový manévr jako jakékoliv své omezení. Současně není k dispozici důkaz, který by tuto obranu žalobce vyvracel, a správnímu orgánu proto nebylo známo, jak tento řidič vzniklou dopravní situaci vnímal a především proč se rozhodl zastavit při okraji komunikaci ve směru své jízdy. Jak žalobce také uvedl, v dané lokalitě nikdo dopravu neřídil, řidiči sami proto museli díky vzájemné ohleduplnosti vyřešit nastalou situaci. Ani svědek npor. Bc. V. netvrdil, že by zaregistroval u řidiče červeného vozidla chování, které by nasvědčovalo tomu, že by se cítil jakkoliv omezen či ohrožen, svědek npor. Bc. V. nic bližšího k osobě řidiče ani k identifikaci červeného vozidla neuvedl. Názor svědka npor. Bc. V., potažmo žalovaného, že řidič protijedoucího vozidla byl omezen, tedy není ničím prokázán. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěry žalovaného, který nepřijal výpověď svědka npor. Bc. V. jako důkaz pro ohrožení, ale vyhodnotil ji jako důkaz pro omezení. Žalovaný se dle přesvědčení žalobce dopustil pochybení, pokud pochybnosti o tom, zda řidiče červeného vozidla omezil, nehodnotil v jeho prospěch, přestože mu i pro úvahu o údajném omezení chyběl jakýkoliv důkaz. Vyplývá-li ze stanoviska žalovaného, že nebyl řidič protijedoucího červeného vozidla ohrožen, pak může jen velmi těžko obstát závěr, že byl omezen. V takovém případě měla být použita zásada in dubio pro reo ve prospěch žalobce. Závěrem žalobce konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je nesprávné, není v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Z výše uvedených důvodů žalobce soudu navrhnul, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

4. Ve vyjádření k žalobě dne 17. 10. 2022 žalovaný ve vztahu k námitkám týkajícím se zjištěného stavu věci odkázal na spisovou dokumentaci. Konkrétně žalovaný odkázal na úřední záznam ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPK-7042-1/PŘ-2021-190317 a na jeho obsah sepsaný npor. Bc. V. Z obsahu zmíněného úředního záznamu mimo jiné žalovaný nedospěl k závěru, že svědci byli oznamovatelem přestupku aktivně vyhledáváni a k svědecké výpovědi přesvědčováni. Dále žalovaný uvedl, že v rámci provádění důkazů správní orgán I. stupně vyslechl čtyři svědky, přičemž každý ze svědků popisoval situaci ze svého zorného úhlu. Svědci stáli každý v jiné vzdálenosti od místa, kde k přestupkovému jednání došlo, a každý měl jiné výhledové podmínky. Všichni se nezávisle na sobě shodli v popisu dopravní situace (předjíždění odstavených nákladních vozidel kamionem), shodli se v popisu dopravně technického stavu vozovky (vysoká vrstva sněhu, neupravená komunikace, špatná sjízdnost) a též se shodli v popisu klimatické situace (husté sněžení). Správní orgán I. stupně následně výpovědi svědků vyhodnotil ve vzájemných souvislostech, kdy zejména z protichůdného hodnocení dopravní situace před jízdní soupravou řízenou žalobcem nemohl učinit jednoznačný závěr, že při objíždění druhého stojícího kamionu žalobce ohrozil protijedoucí vozidlo a v duchu zásady in dubio pro reo PČR oznámené jednání žalobce překvalifikoval z „ohrozil“ na „omezil“, když pro takovou kvalifikaci měl dostatek důkazů. Kromě dokazování výslechem svědků správní orgán I. stupně dále prováděl dokazování nahlédnutím do veřejně přístupného portálu www.gooele.cz/maps, kdy pro větší přehlednost a názornost místa spáchání přestupku využil službu Street View a z tohoto zobrazení komunikace č. II/220 a místa, kde k přestupkovému jednání došlo, vytiskl a do spisu zařadil fotografie. Pro tyto důvody žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že úvahy obou správních orgánů stojí pouze na výpovědi svědka Bc. V., přičemž část jeho výpovědi oba správní orgány považovaly za nevěrohodnou. Hodnotící úvahy správních orgánů obou stupňů vycházely z celého souboru přímých i nepřímých důkazů. Žalovaný proto odmítl tvrzení žalobce, že dokazování bylo nedostatečné. Dále žalovaný shledal nedůvodnou i námitku žalobce stran popření protiprávního jednání, kdy správní orgány nezajistily důkaz v podobě svědectví některého z protijedoucích řidičů. V prvním kroku žalobce objížděl odstavené nákladní vozidlo, které z důvodu zasněžené a nesjízdné pozemní komunikace nemohlo bezpečně pokračovat v jízdě. Na základě oznámení věci a provedeného dokazování bylo na jisto postaveno, že žalobce jel velmi pomalu. V průběhu objíždění, k němuž žalobce využil levý (protisměrný) jízdní pruh, bylo vozidlům jedoucím v obou směrech znemožněno pokračovat v jízdě a řidiči tedy museli vyčkat, až žalobce objíždění dokončí a zcela se zařadí do svého jízdního pruhu. Svědek pan MUDr. A. hovořil o koloně vozidel, která poté projížděla ve směru na Karlovy Vary. Na základě provedeného dokazování došly správní orgány obou stupňů k totožnému závěru - žalobce řidiče těchto vozidel omezil, neboť svojí pomalou jízdou, na zasněžené vozovce, kdy v levém jízdním pruhu objížděl stojící nákladní vozidlo, těmto účastníkům provozu na pozemní komunikaci překážel, a to tak, že museli zastavit a počkat, až žalobce svůj zamýšlený úkon dokončí, tedy nemohli pokračovat v jízdě. Po projetí těchto vozidel žalobce opět vyjel ze svého jízdního pruhu a počal objíždět další odstavené nákladní vozidlo, ale k tomuto kroku již došlo v bezprostřední blízkosti pravotočivé zatáčky. Svědek npor. Bc. V. vypověděl, že řidič osobního vozidla, který přijel ve směru od Mezirolí a neměl přehled o dopravní situaci za zatáčkou, musel náhle a prudce měnit rychlost a směr jízdy a následně byl nucen zastavit u pravého okraje komunikace, aby umožnil žalobci dokončit objíždění, tedy byl žalobcem ohrožen. Svědkyně V. do protokolu vypověděla, že při objíždění druhého nákladního vozidla přijelo v protisměru vozidlo, které zastavilo a počkalo, až žalobce objíždění dokončí. Svědkyně dále uvedla, že při zahájení objíždění se v protisměru žádné vozidlo nenacházelo. Správní orgán I. stupně v případě druhého objíždění již neměl jak provést další důkaz, který by přisvědčil svědkovi npor. Bc. V. (ohrožení) či svědkyni V. (omezení). Na tuto pochybnost pak reagoval v duchu zásady v pochybnostech ve prospěch a přiklonil se ke svědectví svědkyně V., která nezpochybňovala vozidlo přijíždějící v protisměru, odmítla však, že by řidič tohoto vozidla na manévr prováděný žalobcem reagoval náhlou změnou rychlosti a směru jízdy, když dle jejích slov řidič tohoto vozidla žalobce viděl, zastavil, počkal a poté odjel. I v případě tohoto řidiče došlo ze strany žalobce k jeho omezení, neboť i tento řidič nemohl pokračovat v jízdě zamýšleným směrem, když mu vtom překážela jízdní souprava řízená žalobcem. Námitku žalobce odmítající tvrzené omezení řidiče jedoucího v protisměru tvrzením o mimořádné dopravní situaci, žalovaný neshledal důvodnou. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, účastníci provozu se v daném úseku a za dané situace skutečně chovali obezřetně a k sobě vzájemně ohleduplně, řidiči jízdních souprav dokonce situaci vyhodnotili tak, že je další jízda s těžkými a rozměrnými soupravami nemožná či dokonce nebezpečná a zastavili na okraji pozemní komunikace. Ze svědeckých výpovědí pak vyplynulo, že ohleduplně se chovali i řidiči osobních vozidel, kteří ukázněně jeli v koloně v obou směrech. Jediný, kdo tak porušil principy vzájemné ohleduplnosti, byl paradoxně žalobce. Ačkoliv si byl vědom špatně sjízdného povrchu pozemní komunikace, rozměrů a hmotnosti jím řízené jízdní soupravy, rozhodl se ve stoupání a před nepřehlednou zatáčkou objíždět stojící nákladní vozidla a spoléhal na to, že pomalou jízdou se mu tento manévr podaří bezpečně dokončit. Tímto riskantním manévrem omezil řidiče jedoucí v protisměrném jízdním pruhu. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. m) silničního zákona „nesmět omezit“ znamená počínat si tak, aby jinému účastníkovi provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo. Dle názoru žalovaného zabrání celé šíře levého, tedy protisměrného, jízdního pruhu nelze klasifikovat jinak, než překážení účastníkům provozu na pozemní komunikaci jedoucím ve směru od Mezirolí na Karlovy Vary. Na této skutečnost nezmění nic námitka žalobce, že se správní orgány nezabývaly zjišťováním totožnosti protijedoucího řidiče. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl.

IV.

Replika žalobce

5. V replice žalobce setrval žalobce na svém názoru vyjádřeném v žalobě a poté zopakoval, že nadále trvá na tom, že žalovaným tvrzené omezení řidiče jedoucího v protisměru (červené vozidlo) nebylo prokázáno a nadále trvá i námitka, že správní orgány obou stupňů nemají pro svou úvahu o omezení tohoto řidiče žádný hodnověrný důkaz. Závěry, k nimž žalovaný v této otázce dospěl, vůbec nezohledňují naprosto mimořádnou dopravní situaci vzniklou v daném místě v důsledku toho, že správce komunikací neprovedl údržbu komunikace, v důsledku čehož nastala pro jedoucí kamiony kalamitní situace, která jim znemožňovala pokračovat v jízdě. Rovněž žalobce namítal porušení zásady in dubio pro reo ze strany správních orgánů.

V.

Posouzení věci soudem

6. O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání, neboť oba účastnící s takovým postupem vyjádřili výslovný souhlas [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.)].

7. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI.

Rozhodnutí soudu

8. Žaloba je nedůvodná.

9. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti:  dne 26. 1. 2021, ve 12:20 hodin na pozemní komunikaci č. II/220, z Karlových Varů na Mezirolí, ve stoupání, před zatáčkou k obci Mezirolí, řídil žalobce jízdní soupravu složenou z tahače a přípojného vozidla, a to za přítomnosti spolujezdkyně paní V. Z důvodu špatného počasí (sněžení) a neupraveného povrchu vozovky byly před žalobcem dva jedoucí kamiony nuceny zcela zastavit. Z důvodu jejich zastavení a zamezení dalšího pokračování v cestě žalobci, se ten rozhodl postupně tyto stojící kamiony objet. Současně soud z prostudování správního spisu zjistil tyto nesporné skutečnosti, které nebyly žádnou ze stran jakkoliv zpochybňovány a soud je tudíž považuje za dané. Jedná se především o stav vozovky, která nebyla správcem silnic v době spáchání přestupku udržována v tom smyslu, že nebyla odhrnuta a nebyla použita posypová sůl či jiný materiál splňující tentýž účel. V inkriminované době sněžilo. Předmětný přestupek se stal na pozemní komunikaci č. II/220, z Karlových Varů na Mezirolí, ve stoupání, před zatáčkou k obci Mezirolí, kdy šíře vozovky (oba jízdní pruhy) byla přibližně 6m.
10. Podle § 16 silničního zákona „Řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy.“
11. Dle § 2 písm. m) silničního zákona „Pro účely tohoto zákona nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo.“
12. Za podstatné považuje soud vymezit jednání, které je žalobci kladeno za vinu. Podle § 16 silničního zákona se lze dopustit protiprávního jednání dvojím způsobem, a to buď jednáním způsobujícím následek ohrožení, nebo omezení. V případě žalobce mělo dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku formou následku omezení. Silniční zákon současně stanovuje, co je myšleno oním omezením, a to konkrétně v § 2 písm. m) silničního zákona, kdy je omezení toliko definováno jako povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo. Z výkladu uvedených právních norem nevznikají pochybnosti o tom, že jednání řidiče, který provádí manévr objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí a pro účely tohoto objetí přejede do protisměrného pruhu vozovky, v důsledku čehož je protijedoucím vozidlům znemožněn plynulý průjezd bez nezbytně vynucených úprav směru a rychlosti jízdy řízeného vozidla, a to ve spojitosti s vozidlem provádějícím manévr objíždění v jejich směru jízdy, je nepochybně jednáním, jímž dochází k omezení protijedoucího vozidla, resp. řidiče. Vliv na hodnocení této otázky nelze spatřovat ve stavu vozovky či stavu počasí v době provádění manévru objetí, neboť řidič provádějící manévr objetí je povinen upravit jízdu svého vozidla takovým způsobem, aby k nechtěnému následku (omezení) nedošlo; současně je za tímto účelem povinen předvídat situaci na vozovce takovým způsobem, aby zamezil nepříznivým následkům svého jednání. To může znamenat i vyhodnocení doby potřebné k objetí vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky, za daného stavu vozovky a dalších příčin, které mohou mít vliv na provedení manévru. Pakliže žalobce argumentuje tím, že toho dne všichni přítomní řidiči vozidel  byli povinni vyřešit vzniklou situaci sami a navzájem si vyjít vstříc, nelze taková tvrzení přijmout bez kritického náhledu na věc. Žalobce měl za dané situace na výběr z těchto možností - zastavit a vyčkat, až bude situace vyřešena správcem silnic, Policií ČR nebo objet před ním stojící kamiony v souladu s § 16 silničního zákona, což, jak bylo prokázáno, neučinil (blíže k této otázce v další části odůvodnění tohoto rozsudku). Soudu je známo i tzv. puštění protijedoucím vozidlem z dobré vůle, což se žalobce i snaží ve vztahu k červenému vozidlu, s nímž se při předjíždění druhého kamionu střetl, prosadit. Avšak pro takové jednání protijedoucího řidiče je nezbytná svobodná volba učinit takové jednání (aby svým jednáním nezpůsobil např. jiné škody vozidlům jedoucím za sebou), nikoliv nezbytnost takového jednání vyvolaného jednáním vozidla, které vybočilo ze svého jízdního pruhu a nedalo tak k této volbě příležitost. Ačkoliv lze přisvědčit tvrzení žalobce, že do jisté míry mohou nepředvídané situace na komunikaci vyřešit sami řidiči, nelze již přisvědčit tvrzení žalobce, že tak tomu bylo i v jeho konkrétním případě, kdy k takovému jednání protijedoucí vozidla donutil svým jednáním, aniž by jim dal možnosti volby. Z téhož důvodu bylo zcela zbytečné zjišťovat, zda měli řidiči jedoucí proti žalobci ve svém jízdním pruhu vůbec takový úmysl, aniž by současně jednali v rozporu s § 4 písm. a) silničního zákona.
13. V další části se soud bude zabývat skupinou námitek žalobce, kterou žalobce namítal nedostatečně zjištěný stav věci. Pro přehlednost rozdělí soud tuto námitku do dvou částí, které podrobí podrobnému přezkumu. Tyto dvě části budou tvořeny dílčím jednáním žalobce, kterým naplnil skutkovou podstatu předmětného přestupku – i) předjíždění prvního kamionu a ii) předjíždění druhého kamionu.
14. V prvním případě objíždění stojícího kamionu žalobcem má soud za prokázané, že žalobce započal svůj manévr v době, kdy v protisměru nejela žádná vozidla, která by svým jednáním ohrozil či omezil. Uvedené zakládá soud na výpovědi npor. Bc. V., který sám uvedl, že hodlal započít svůj vlastní objíždějící manévr. Rozhodnou se tak stává doba, kdy žalobce prováděl svůj objízdný manévr. K uvedené době provedl správní orgán I. stupně důkaz svědeckou výpovědí pana MUDr. A., npor. Bc V., pana Z., pana V., pana K. a paní V. Z výpovědi npor. Bc. V. vyplynulo, že z důvodu délky žalobcova manévru objíždění, který mohl odhadem trvat od minuty více, se utvořila v protisměru kolona vozidel, která nemohla z důvodu žalobcova manévru plynule pokračovat ve směru jízdy. Z výpovědi pana Z. vyplynulo, že ten v inkriminovaný moment byl řidičem jednoho z vozidel, která směřovala ze směru Karlovy Vary na Mezirolí, přičemž byl nucen z důvodu situace na pozemní komunikaci zastavit asi jako desáté vozidlo v řadě. Ačkoliv svědek pan Z. nebyl schopen přesně identifikovat vozidlo žalobce, uvedl, že se jednalo o jízdní soupravu, což odpovídá popisu žalobcova vozidla. Rovněž z výpovědi pana Z. vyplynulo, že manévr jízdní soupravy trval delší dobu, přičemž došlo k zablokování obou jízdních směrů. Pan Z. rovněž potvrdil tvořící se kolonu v protisměru způsobenou kamionem provádějící objízdný manévr. Uvedené stihl pan Z. nahlásit telefonicky i na operačním středisku PČR, a to před tím, než své vozidlo z důvodu zastavení provozu otočil a odjel. Dále z výpovědi svědka MUDr. A. vyplynulo, že řídil v inkriminovaný moment vozidlo ve směru z Karlových Varů na Nejdek. V místě spáchání předmětného přestupku se nacházel asi třetí v koloně vozidel v zmíněném směru. Z této pozice viděl, jak jízdní souprava žalobce objíždí stojící kamion, přičemž z důvodu provedení tohoto manévru přejela souprava žalobce do protisměru. Délku trvání tohoto manévru odhadl svědek MUDr. A. přibližně na tři minuty, neboť souprava žalobce jela velmi pomalu, svědek MUDr. A. vystoupil z vozidla a situaci si vyfotil (fotografie již nemá k dispozici). Současně potvrdil v protisměru stojící vozidla, která z důvodu počínání žalobce nemohla pokračovat plynule v jízdě ve směru jejich jízdy. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že ten popírá možnost svědka a policisty vidět v době předjíždění prvního kamionu vpředu stojící a přijíždějící vozidla, neboť rozměry vozovky a obou kamionů tuto možnost neumožňují. Z výpovědi pana V. vyplynulo, že ten se v inkriminované době nacházel v koloně (asi 10. v řadě) ve směru z Karlových Varů na Nejdek, kdy spatřil situaci, kdy jeden kamion objížděl druhý kamion, a to v protisměru jízdy. Současně potvrdil, že tento manévr trval delší dobu, neboť kamion jel velmi pomalu. Z výpovědi paní V. vyplynulo, že v inkriminované době se proti jejich jízdní soupravě nenacházelo žádné vozidlo. Současně uvedla, že museli jet velmi pomalu. Správní orgány rovněž vycházely z místní znalosti, již žalobce nijak nerozporoval. Ze zmíněné místní znalosti správní orgány dovozovaly zvýšený výskyt projíždějících vozidel v místě přestupku. Uvedené dále opíraly o fakta, že se na místě tvořily kolony.
15. S ohledem na výše uvedené má soud za prokázané, že žalobce v době objíždění prvního ze stojících kamionů omezil řidiče protijedoucích vozidel ve směru z Mezirolí na Karlovy Vary. Své závěry, stejně jako správní orgány, především opírá o tvrzení svědků pana Z., npor. Bc. V., V. a MUDr. A., kteří totožně popsali situaci panující v inkriminovaný moment na vozovce. Všichni shodně uvedli, že jízdní souprava počala objíždět v pravém jízdním pruhu stojící kamion tak, že vjela do protisměrného pruhu, kdy tento manévr žalobce měl trvat delší dobu, neboť se jízdní souprava žalobce pohybovala velmi pomalu (délku prováděného manévru potvrdil ostatně  žalobce i svědkyně paní V.). Současně všichni jmenovaní shodně uvedli, že v mezidobí, než byl manévr žalobce ukončen, tvořila se v obou směrech vozovky kolona vozidel, neboť byl provoz (především v protisměru z pohledu svědků) omezen počínáním žalobce. Úvahám o tvoření kolony v protisměru jízdy z pohledu svědků, odpovídá i skutečnost, že tito potvrdili následný průjezd kolony vozidel poté, co žalobce ukončil svůj manévr a zařadil se zpět do svého pruhu ve směru jízdy. Podporu pro tato tvrzení spatřuje soud, stejně jako správní orgány, i v tvrzení zakládajícím se jednak na místní znalosti a jednak na skutečnosti, že manévr žalobce trval delší dobu, která připouští shromáždění  většího počtu vozidel na frekventované komunikaci. Soud na rozdíl od správních orgánů nevylučuje možnost svědků spatřit tvořící se kolonu vozidel, nýbrž přikládá hlavní hodnotu navazujícím skutečnostem, které tato tvrzení dále potvrzují (následný průjezd kolony vozidel po ukončení žalobcova manévru objetí).
16. K tvrzením žalobce a svědkyně paní V. soud konstatuje, že ta shledal nedůvodnými a současně nevěrohodnými. Tvrzením žalobce stran nemožnosti vidět před objíždějící jízdní soupravou stojící a přijíždějící vozidla v protisměru nepřikládá absolutní věrohodnost, neboť přijíždějící vozidla mohli svědci spatřit po ukončení manévru žalobce. Nicméně samotná tato skutečnost není způsobilá vyvrátit výše uvedená tvrzení zbylých svědků o existenci stojících vozidel, která žalobce svým jednáním omezil. Stejně tak není způsobilý argument o absenci důkazu svědeckou výpovědí právě protijedoucích řidičů, které měl žalobce omezit, neboť správní orgány shromáždily dostatek důkazů, které zjištěné omezení dokládají, stejně jako logické úvahy, které z nich vyvodily. Co se týče tvrzení svědkyně paní V., považuje je soud stejně jako správní orgány za nedůvěryhodná a účelová, neboť existence protijedoucích vozidel byla nad míru pochyb prokázána.
17. Z výše uvedeného má tedy soud za prokázané, že žalobce se v případě objíždění prvního kamionu dopustil omezujícího jednání ve smyslu § 16 ve spojení s § 2 písm. m) silničního zákona, když tím že při provádění manévru objetí kamionu vjel do protisměru, přičemž tento manévr trval delší dobu, než bylo v daném místě a čase nezbytné pro to, aby se stihl zařadit zpět do svého jízdního pruhu tak, aby nebyla protijedoucí vozidla omezena v jízdě.
18. V druhém případě objíždění stojícího kamionu žalobcem má soud za prokázané, že v době objíždění druhého kamionu, v momentě, kdy se nacházel žalobce z jeho pohledu v levém jízdním pruhu, bylo červené osobní vozidlo přijíždějící ze směru Mezirolí na Karlovy Vary donuceno zastavit a vyčkat než žalobce dokončí svůj manévr objetí, aby mohlo následně pokračovat v jízdě. Uvedené dovozuje soud na základě výpovědi svědka npor. Bc. V., žalobce a svědkyně paní V. Všichni tři ve shodě uvedli, že v průběhu žalobcova manévru u objíždění druhého stojícího kamionu, bylo vozidlo v protisměru nuceno zastavit, neboť v daný moment se nacházel žalobce celou svou jízdní soupravou v jízdním pruhu vozidla přijíždějícího od Mezirolí.
19. Tvrzení žalobce o pochopení situace ze strany protijedoucího vozidla a jeho následné jednání v podobě zastavení a vyčkání dokončení manévru žalobce považuje soud za neodůvodněné, neboť řidiči protijedoucího vozidla nebyla dána jiná možnost (viz výklad výše), než zastavit a vyčkat ukončení objízdného manévru žalobce, který omezil protijedoucího řidiče v plynulé jízdě. Obdobně, jako tomu bylo v případě prvního objetí kamionu, i zde žalobce svým počínáním omezil řidiče v protisměru, když zahájil manévr objíždění stojícího kamionu za situace, kdy mu muselo být opět zřejmé, že s ohledem na charakter počasí i stav vozovky bude tento manévr trvat déle, než je tomu za běžných okolností (suchá vozovka, absence jiných okolností negativně neovlivňující jízdní vlastnosti jízdní soupravy). Nad to se jeví počínání žalobce o to více nezodpovědné, že tak činil v místech, kde vjížděl do zatáčky a situace tak byla nepřehledná jak pro něj samotného tak pro protijedoucího řidiče. Žalobce tak spoléhal na to, že ostatní řidiči jedoucí v protisměru budou předvídat eventuální situaci, která se může na vozovce před nimi vyskytnout a mohla neblaze ovlivnit jejich další pokračování v plynulé jízdě.
20. Z výše uvedeného má tedy soud opět za prokázané, že žalobce se i v případě druhého objíždění stojícího kamionu dopustil omezujícího jednání ve smyslu § 16 ve spojení s § 2 písm. m) silničního zákona, když tím že při provádění manévru objetí kamionu vjel do protisměru, přičemž tento manévr trval delší dobu, než bylo v daném místě a čase nezbytné pro to, aby se stihl zařadit zpět do svého jízdního pruhu tak, aby nebylo protijedoucí vozidlo omezeno v jízdě, přičemž tak učinil v místech, kde byl zhoršený výhled na situaci ve směru jízdy v obou směrech.
21. Jelikož v žádném ze zmíněných případů nevznikla nejmenší pochybnost o tom, zda žalobce svým jednáním omezil protijedoucí řidiče, nebyla ani splněna podmínka pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jíž se žalobce dovolává.
22. Závěrem soud shrnuje, že správní orgány shromáždily dostatek důkazů, na základě jejichž provedení není pochyb o průběhu spáchání předmětného přestupku a vině žalobce. Současně je z provedeného dokazování patrné, že žalovaný vycházel ze všech takto provedených důkazů, nikoliv pouze z výpovědi svědka npor. Bc V. Z takto provedeného dokazování poté považuje soud za prokázané, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu předmětného přestupku, když porušil jemu stanovenou povinnost § 16 silničního zákona, když omezil vozidla projíždějící v protisměru. Soud proto konstatuje, že neshledal žádný z žalobcem vytýkaných nedostatků, neboť postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákony, a to především při provádění dokazování a shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci a současně soud  považoval rozhodnutí jak správního orgánu I. stupně, tak žalovaného za správná a přezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění jasně, srozumitelně a přehledně plyne jednak spáchání předmětného přestupku a jednak prokázání viny žalobci, jakožto pachateli předmětného přestupku; současně soud považoval zjištěný stav věci správními orgány za dostatečný.
23. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s.ř.s., neboť shledal žalobu nedůvodnou (výrok I. rozsudku).

VII.

Náklady řízení

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 23. listopadu 2022

Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.

samosoudkyně