USNESENÍ

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 2 000 Kč, která bude žalobci vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou u zdejšího soudu dne 8. 11. 2021 se žalobce domáhal, aby soud určil, že usnesení Zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 6. 9. 2021, č. j. 025/9Z/2021, bylo nezákonné, aby toto usnesení zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Předmětným usnesením žalovaný rozhodl o vyřazení služeb odborné sociální poradenství (ID 8187057), sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením (ID 2266383) a terénní programy (ID 5355584) poskytovatele Žatecký spolek Handicap z. s. (tj. žalobce) ze Základní sítě sociálních služeb Ústeckého kraje (dále jen „základní síť“) k 31. 12. 2021 a vyslovil, že služby nezařazené do základní sítě neobdrží pověření Ústeckého kraje k zajištění dostupnosti poskytování sociálních služeb zařazených do základní sítě s účinností od 1. 1. 2022.
2. Před vlastním projednáním žaloby soud nejprve zkoumal, zda je vůbec dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví o věci rozhodnout.
3. Podle § 2 s. ř. s. platí, že „[v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“ Z § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vyplývá, že „[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán").“ Podle písmene c) téhož ustanovení rozhodují soudy ve správním soudnictví také o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu.
4. Z konstrukce citovaných ustanovení, jakož i na ně navazujících ustanovení s. ř. s., vyplývá, že, aby určitá věc spadala do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, musí se týkat ochrany veřejných subjektivních práv, popř. dalších věcí, o nichž tak stanoví s. ř. s. První otázkou tedy je, zda žalobou napadeným aktem bylo vůbec dotčeno veřejné subjektivní právo žalobce, popř. zda se jedná o „jinou věc“ ve smyslu § 2 s. ř. s., o které se ve správním soudnictví rozhoduje na základě toho, že tak výslovně stanoví s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 2 As 22/2004-68).
5. V projednávané věci žalovaný rozhodl o vyřazení výše uvedených služeb žalobce ze Základní sítě sociálních služeb Ústeckého kraje. Žalovaný postupoval podle § 95 písm. g) a h) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), z nichž vyplývá, že kraj zajišťuje dostupnost poskytování sociálních služeb na svém území v souladu se střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb a určuje síť sociálních služeb na území kraje. V souladu s § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krajské zřízení“) ve spojení s § 35 odst. 1 a odst. 2 písm. d) a w) téhož zákona tak kraj činí v samostatné působnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodování o zajištění dostupnosti sociálních služeb pro občany kraje včetně rozhodování o tom, zda služby určitého poskytovatele sociálních služeb budou zařazeny do základní sítě kraje nebo z této sítě vyřazeny, spadá do samostatné působnosti kraje.
6. Soud zdůrazňuje, že povinností kraje je zajistit dostupnost sociálních služeb v podobě konkretizované zákonem o sociálních službách. Této povinnosti odpovídá veřejné subjektivní právo fyzických osob na zajištění poskytování sociálních služeb podle § 38 zákona o sociálních službách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019, č. j. 3 As 151/2016-117, případně nález Ústavního soudu 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17). Poskytovatel sociálních služeb je však podle názoru zdejšího soudu pouze prostředníkem mezi krajem a fyzickou osobou, pomocí něhož kraj plní svou povinnost zajistit dostupnost sociálních služeb. Při rozhodování o konkrétní podobě a charakteru sociálních služeb, jakož i při volbě konkrétních kroků k zajištění dostupnosti těchto služeb, má zastupitelstvo kraje širokou míru uvážení s tím, že jeho konečné rozhodnutí závisí na výsledku hlasování demokraticky zvolených zastupitelů kraje. Může se proto jednat o ryze politické rozhodnutí. Zákon o sociálních službách ani krajské zřízení tak podle názoru soudu nezakládají právo poskytovatele sociálních služeb, aby byly jím poskytované služby zařazeny do základní sítě sociálních služeb kraje, resp. aby z této základní sítě nebyly vyřazeny. Lze tedy konstatovat, že takové veřejné subjektivní právo právní řád České republiky nezná.
7. Podle názoru soudu existuje mezi krajem a poskytovatelem sociálních služeb ryze soukromoprávní vztah. Neplní-li kraj v rámci tohoto vztahu své závazky, může se žalobce domáhat ochrany u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení (např. žalobou na plnění). Soud dále podotýká, že vyřazením služeb poskytovaných žalobcem ze základní sítě sociálních služeb nedošlo k omezení žalobce v možnosti poskytovat sociální služby; oprávnění k poskytování sociálních služeb totiž vzniká rozhodnutím o registraci vydaným registrujícím orgánem a zaniká rozhodnutím o zrušení této registrace (srov. § 78 a násl. zákona o sociálních službách). Aktem napadeným žalobou v projednávané věci nedošlo ke zrušení žalobcovy registrace, tudíž může i nadále vykonávat svou činnost v oblasti poskytování sociálních služeb.
8. Soud uzavírá, že poskytovatel sociálních služeb nedisponuje veřejným subjektivním právem, aby jím poskytované služby byly zařazeny do sítě sociálních služeb na území kraje ve smyslu § 95 písm. h) zákona o sociálních službách, resp. aby nebyly z této sítě vyřazeny. Neexistence veřejného subjektivního práva způsobuje, že soud rozhodující ve správním soudnictví nemá pravomoc k tomu, aby o této žalobě rozhodl. Nedostatek pravomoci soudu představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
9. Z důvodu odmítnutí žaloby soud současně v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
10. Jelikož řízení skončilo odmítnutím žaloby před prvním jednáním, soud podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) rozhodl rovněž o vrácení žalobcem zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby v částce 2 000 Kč. Tato částka bude žalobci vrácena z účtu krajského soudu ve lhůtě stanovené v § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatek za předběžné opatření soud žalobci vrátit nemohl, neboť tento soudní poplatek byl konzumován tím, že soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2021, č. j. 141 A 12/2021-87.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 14. září 2022

Ing. Mgr. Martin Jakub Brus, v. r.

předseda senátu