[OBRÁZEK]

ČESKÁ  REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM  REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci

žalobce: Obec Určice, IČO 002 88 870

sídlem Určice 81, 798 04

zastoupen advokátem JUDr. Petrem Ritterem

sídlem Riegrova 12, 779 00 Olomouc

proti
žalovanému:  Ministerstvo životního prostředí

   sídlem Vršovická 65, 100 00 Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10. 12. 2019, č. j. MZP/2019/430/743,

 takto: 

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr životního prostředí (dále také jen „ministr“) zamítl jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 6. 2019, č. j. MZP/2019/570/804, kterým žalovaný zamítl žalobcovu žádost o obnovu řízení podle § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
2. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 5. 12. 2018 žalobce podal žádost o obnovu řízení ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu, a to konkrétně řízení, které bylo zakončeno vydáním rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) ze dne 27. 2. 2017, č. j. ČIŽP/48/OOH/SR02/1507674.003 (dále jen „rozhodnutí o nápravě“), jímž inspekce uložila žalobci opatření k nápravě podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“). Konkrétně byla žalobci uložena povinnost odstranit neoprávněně uložené odpady na pozemcích parc. č. 1490/1 a parc. č. 1490/2 v k. ú. Určice (dále jen „opatření k nápravě“). Rozhodnutí o nápravě bylo potvrzeno jak ze strany žalovaného, tak správních soudů, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 A 203/2017-42, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 As 325/2018-39. 
3. Jako důvod pro obnovu řízení žalobce v žádosti uvedl, že žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2018, č. j. MZP/2018/570/1439, zrušil rozhodnutí inspekce ze dne 8. 11. 2016, č. j. ČIŽP/48/OOH/SR01/1507674.003/16/ODT (dále jen „rozhodnutí o pokutě“), jímž byla žalobci uložena pokuta dle zákona o odpadech za totožné jednání (neoprávněné uložení zeminy), k jehož nápravě směřovalo výše specifikované opatření. Žalovaný přistoupil ke zrušení rozhodnutí o pokutě v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 A 202/2017-37, podle něhož v dané věci již uplynula tříletá lhůta pro uložení pokuty dle § 67 odst. 1 zákona o odpadech.
4. Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2019 žalovaný žádost o obnovu řízení zamítl, neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky vymezené v § 100 odst. 1 správního řádu. Žalovaný zejména uvedl, že opatření k nápravě je ukládáno samostatným rozhodnutím, kterému předchází samostatné správní řízení, proto správní orgán není v řízení o uložení opatření vázán lhůtami, které zákon o odpadech stanoví pro zahájení sankčního řízení a pro uložení pokuty za porušení povinností.
5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad, který zamítl ministr žalobou napadeným rozhodnutím. V odůvodnění se zcela ztotožnil s právním názorem žalovaného a zdůraznil, že rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno pouze z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení sankce, nikoliv proto, že by se žalobce daného přestupku nedopustil. Limitace uložení nápravných opatření lhůtami by šlo proti smyslu zákona o odpadech, neboť po jejich uplynutí by již nebylo možné uložit nápravu závadného stavu.

II. Podání účastníků řízení

6. Žalobce v žalobě namítá, že nemohla-li být uložena pokuta, nemohlo být uloženo ani opatření či lhůta ke zjednání nápravy. Obě řízení jsou sice samostatná, ovšem nikoliv na sobě nezávislá. Pro řízení o uložení opatření k nápravě platí stejné lhůty jako pro řízení o přestupku, v opačném případě by opatření k nápravě mohlo být uloženo z časového hlediska neomezeně, i mnoho let po převzetí odpadu. Podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech sice opatření k nápravě může být stanoveno samostatným rozhodnutím, ovšem vždy v úzké návaznosti na uložení pokuty. Pokud je rozhodnutí o pokutě zrušeno, musí být zrušeno i rozhodnutí o uložení opatření, resp. jedná se o důvod obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí. Opačný postup by bezdůvodně zakládal odlišný postup v případech, kdy pokuta i opatření k nápravě byly uloženy formálně v rámci jednoho rozhodnutí (v tomto případě by zrušením rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno i opatření k nápravě) nebo naopak dvěma samostatnými rozhodnutími.
7. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 As 325/2018-39, který jednoznačně potvrzuje závěry žalovaného, tedy že sankce a nápravné prostředky jsou samostatné právní instituty, které mohou být ukládány vedle sebe. Pro uložení nápravného opatření je rozhodující, že došlo k protiprávnímu stavu, a otázka zániku odpovědnosti za přestupek je zcela nerozhodná.
9. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

10. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť účastníci takový postup soudu akceptovali.
11. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
12. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu „řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování“.
13. Podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech „inspekce projednává přestupky podle § 66 odst. 2 až 5 a 7; současně může stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím“.
14. Jádro sporu mezi stranami spočívá v posouzení, zda je rozhodnutí o přestupku dle zákona o odpadech podkladovým rozhodnutím pro řízení o uložení nápravného opatření dle téhož zákona, takže v případě jeho zrušení je zde dán důvod pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.
15. Úvodem je třeba zdůraznit, že otázkou vztahu mezi rozhodnutím o pokutě a o nápravném opatření se již zabýval městský soud v rozsudku č. j. 11 A 203/2017-42 a jeho právní názor následně potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 As 325/2018-39. Soud rozhodující v nyní posuzované věci předesílá, že neshledal žádný důvod, aby se od závěrů učiněných v citovaných rozsudcích odchyloval, a to tím spíše, že byly vyřčeny ve vztahu k řízení o uložení nápravného opatření, jehož obnovení se žalobce touto žalobou domáhá.
16. Především je třeba zdůraznit, že pokuta a nápravná opatření jsou ukládána samostatnými rozhodnutími a je jimi sledován odlišný účel. Městský soud k tomu v rozsudku č. j. 11 A 203/2017-42 uvedl, že „porušením právní povinnosti vzniká správní odpovědnost, neboť dojde k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za což může být uložena sankce, která má trestněprávní charakter, anebo opatření k nápravě, které naopak sankční charakter nemá, případně může správní orgán uložit jak sankci, tak opatření, pokud to zákon umožňuje. Opatření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti; jedná se tedy o tzv. nápravný prostředek správního dozoru, jímž je sledován jiný cíl než sankcí“.
17. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j. 5 As 325/2018-39 na závěry městského soudu navázal a zdůraznil, že i systematika zákona o odpadech hovoří jednoznačně pro distinkci mezi řízením o správním deliktu na straně jedné a správním řízením o řešení nežádoucího protiprávního stavu na straně druhé. Podmínky ukládání sankcí za správní delikty a lhůty pro zánik deliktní odpovědnosti byly v zákoně o odpadech stanoveny v § 67 odst. 1, který nesl nadpis ,,Pokuty fyzickým osobám oprávněným k podnikání a právnickým osobám‘‘. Mimo uvedený rámec pak stojí § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech, který stanoví kromě oprávnění inspekce uložit pokuty také možnost stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím. Sankcí za správní delikt je v tomto smyslu pokuta, zatímco nápravné opatření dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech je spojeno primárně s porušením právní povinnosti žalobcem, nikoli s jeho deliktní odpovědností. Zdejší soud dodává, že s účinností od 1. 7. 2017 byl § 67 zákona o odpadech novelizován a jeho podstatný obsah byl přesunut do zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), ovšem na platnosti popsané argumentace to nic nemění.
18. Z výše uvedeného pak rovněž vyplývá, že správní orgán není v  řízení o uložení opatření k nápravě podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech vázán lhůtami, které zákon o odpadech stanoví pro zahájení sankčního řízení a pro uložení pokuty za porušení povinnosti. „Z charakteru opatření je patrné, že jeho smyslem je ukončení protiprávního stavu, který žalobce vyvolal svým protiprávním jednáním. Pokud by byla možnost uložení opatření vázána na zákonem stanovené lhůty pro uložení pokuty, znamenalo by to, že by správní orgán po uplynutí těchto lhůt již nemohl delikventovi zjednání nápravy uložit, což zcela odporuje i smyslu zákona o odpadech, jehož prvotním zájmem je právě dodržování ochrany životního prostředí a ochrany lidského zdraví“. Zdejší soud dodává, že citovaná část odůvodnění rozsudku č. j. 11 A 203/2017-42 vyvrací rovněž žalobní argumentaci, dle níž by bez analogické aplikace prekluzivních lhůt mohlo být opatření k nápravě stanoveno bez časového omezení. Smysl a účel zákona o odpadech totiž naopak vyžaduje, aby mohlo být nápravné opatření stanoveno i po prekluzi deliktní odpovědnosti, neboť opačný výklad by zamezil efektivní nápravě protiprávního stavu ze strany delikventa.
19. Soud s ohledem na výše řečené shrnuje, že sankce a nápravné prostředky mohou existovat vedle sebe. Sankce je projevem výkonu sankční pravomoci správního orgánu a nápravný prostředek projevem výkonu pravomoci ukládat nápravné prostředky. Nápravný prostředek je v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech stanoven samostatným rozhodnutím, jemuž předchází samostatné správní řízení. Rozhodnutí o přestupku proto nelze chápat jako pokladové rozhodnutí, jehož zrušení by mělo automaticky za následek obnovu řízení v souladu s § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. Obnova řízení o nápravném opatření by připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by rozhodnutí o přestupku bylo zrušeno kvůli nově zjištěným skutečnostem, v jejichž světle by byl vyvrácen závěr o žalobcově protiprávním jednání. Taková situace však v řešené věci nenastala, neboť závěr o protiprávním jednání nebyl zpochybněn a rozhodnutí o pokutě bylo zrušeno pouze z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek (uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení sankce). Tato okolnost je však, jak uvedeno výše, pro stanovení nápravného opatření nerozhodná.
20. Pro úplnost soud dodává, že není rozhodující, zda bylo nápravné opatření i pokuta uloženy jedním rozhodnutím či naopak dvěma rozhodnutími. Obecně platí, že správní orgán má pravomoc stanovit nápravná opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím na základě § 76 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech. I pokud by však správní orgán vydal jediné rozhodnutí, jímž by jednak uložil sankci a jednak stanovil nápravné opatření, v případě zániku odpovědnosti za přestupek by bylo namístě zrušit pouze výrok ukládající sankci, nikoliv výrok týkající se nápravného opatření. Z hlediska práv účastníka řízení je tak nerozhodné, zda byla pokuta i opatření k nápravě uložena formálně jedním rozhodnutím či nikoliv. Příslušná žalobní námitka je proto nedůvodná.

IV. Závěr

21. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 11. listopadu 2020

JUDr. PhDr. Štěpán Výborný, Ph.D. v. r.

předseda senátu