č. j. 18 A 1/2022 - 45

34. Krajský soud nemá pochyb o správné identifikaci vozu, jehož rychlost byla změřena. V části snímku silničního rychloměru č. 10307, jenž zachycuje pouze měřené vozidlo, se prokazatelně nachází vozidlo stěžovatele, jelikož z pouhého pohledu lze identifikovat vozidlo nákladního typu tmavé barvy včetně čitelného záznamu jeho registrační značky X. Jisté pochyby by mohly být vedeny směrem k rozpoznání posledního čísla registrační značky, tyto jsou však dle názoru krajského soudu rozptýleny fotografií, resp. výřezem z dané fotografie, na třetím snímku silničního rychloměru, kde je registrační značka již jednoznačně čitelná. Registrační značka není čitelná toliko na druhém snímku, resp. výřezu, pro jeho zatmavení.

35. Pro úplnost krajský soud uvádí, že na snímku z rychloměru žurnalizovaném ve správním spise je první (velká) fotografie opatřena údaji z rychloměru, a to datem a časem pořízení, výrobním číslem zařízení, číslem snímku, údajem o rychlostním limitu místa, naměřené rychlosti vozidla, rychlosti samotného měřicího zařízení, šipkou označující měřený směr, údajem o směru otočení kamery, dosahu radaru, ohniskové vzdálenosti objektivu a dále GPS souřadnicemi stanoviště, typem měřidla a verzí radarového SW. Na snímku je dále zobrazena oblast radarového svazku (ohraničená svislými čárami) a šablona. Na snímku je zachyceno vozidlo dodávkového typu, zešikma tak, že je viditelná jeho zadní a boční část. Vedle této fotografie jsou zobrazeny dvě fotografie menší, resp. výřezy, u první z nich se jedná pouze tmavou plochu, na druhé se nachází detail registrační značky. Menší snímky nejsou opatřeny údaji z měřicího zařízení. Dle údajů pod snímky v tabulce se pak jednalo o vozidlo registrační značky X, typu Fiat Doblo, modré barvy.

36. Z fotodokumentace vozidla žalobce, registrační značky X, pořízené po zastavení vozidla zasahujícími policisty je dále zřejmé, že se jedná o to stejné vozidlo, které bylo změřeno silničním rychloměrem Ramer 10C.

37. Krajský soud nemá pochyby o tom, že byla změřena rychlost právě vozidla řízeného stěžovatelem. Pochybnosti jsou dále rozptýleny svědeckou výpovědí policisty P., z níž se podává, že policisté se rozjeli ihned za vozidlem žalobce a toto po 2 km zastavili a pořídili barevné fotografie obsažené ve správním spise.

38. Zde soud poukazuje i na ustálenou judikaturu správních soudů týkající se věrohodnosti výpovědí policistů. V rozsudku ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42, pak Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil následující závěr: „Policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Uvedený názor je v rozhodovací praxi správních soudů nadále zastáván (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 9 As 124/2015-46, nebo ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 As 176/2016-41). O případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, pak půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod.

39. Soud nemá indicie o takovémto jednání ze strany zahajujících policistů v souzené věci a uzavírá, že jejich výpovědi, jak byly citovány výše, považuje za věrohodné.

40. K této žalobní námitce dlužno doplnit, že byla vznesena žalobcem až v žalobě, aniž by identitu svého vozidla ve správním řízení jakkoliv zpochybňoval. K takovéto procesní strategii žalobce a jejích možných důsledcích se krajský soud detailně vyjadřuje níže (k tomu srovnej body 50 a násl. tohoto rozsudku).

41. Krajský soud k této žalobní námitce uzavírá, že v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. V daném případě správní orgány hodnotily provedené důkazy v souladu s § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutkový stav byl v dané věci provedeným dokazováním správními orgány zjištěn v rozsahu prokazujícím závěr o spáchání výše uvedeného přestupku (překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy mimo obec nejméně o 30 km/h) žalobcem ve smyslu § 3 správního řádu, a tato žalobní námitka neobstojí.

42. Žalobce uvádí, že dopravní značení omezující rychlost na 60 km/h bylo sice prokázáno co do své existence, avšak dané dopravní značení neplatilo pro směr jízdy žalobce. Dopravní značka byla dle žalobce i s ohledem na GPS souřadnice umístěna ve směru jízdy na sever, tj. ve směru jízdy z Frýdku-Místku do Ostravy, nikoliv ve směru jízdy žalobce (do Frýdku-Místku). K tomu pak dodává, že dopravní značení nebylo účinné pro úsek komunikace, po kterém jel, neboť bylo umístěno až za místem, ve kterém byl změřen, k čemuž přiložil výřez z mapy.

43. Tyto námitky soud s ohledem na jejich provázanost vypořádává současně.

44. Krajský soud musí přisvědčit žalobci v tom, že bližším přezkoumáním fotografie dopravního značení stanovující dovolenou rychlost nejvýše na 60 km/h založená ve správním spisu správního orgánu prvého stupně (čl. 6) je zjistitelné, že zobrazuje dopravní značení ve směru jízdy z Frýdku-Místku do Ostravy, tedy v opačném směru, než kterým jel a kde byl změřen žalobce.

45. Z komplexu provedených důkazů ve správním spise nicméně jednoznačně vyplývá, že dopravní značení stanovující dovolenou rychlost nejvýše 60 km/hod bylo umístěno v obou směrech dálničního tělesa.

46. Zasahující policista P. u ústního jednání dne 12. 7. 2021 uvádí, že službu zaměřenou na měření rychlosti vykonávali v úseku dálnice D56 u exitu 42 směrem do obce Frýdek  - Místek. Jednalo se o přechodné dopravní značení z důvodu kontrol kvůli nouzovému stavu (tedy na hranici okresů v obou směrech – poznámka soudu). Kontrola byl cílená na dodržování snížené rychlosti. K dotazu zmocněnce žalobce pak svědek výslovně doplnil, že stáli v odstavném jízdním pruhu asi uprostřed měřeného úseku, v němž byla snížena rychlost, z čehož jednoznačně vyplývá, že rychlost byla snížena pro oba směry.

47. S ohledem na výše uvedené krajský soud nemá pochybnosti o tom, že dopravní značení omezující rychlost na 60 km/h bylo umístěno v obou směrech, tj. jak směrem do Ostravy, tak směrem do Frýdku-Místku, a o tom, že vozidlo žalobce bylo změřeno v místě, kde byla dopravním značením B20a nejvyšší dovolená rychlost stanovena nejvýše na 60 km/h.

48. Námitku stran neúčinnosti dopravního značení, jehož fotografie je obsažena ve správním spise, pro směr jízdy žalobce, považuje krajský soud ve světle právě citované výpovědi policisty P. za zcela irelevantní.

49. Je jednoznačné, že rychlost byla měřena obousměrně v dotčeném úseku dálničního tělesa. Za místem, ve kterém byl žalobce změřen, tedy logicky byla umístěna dopravní značka omezující rychlost na 60 km/h v opačném směru jízdy žalobce, což dokládá i žalobcem předložená mapa. Dopravní značení umístěné v protisměru jízdy žalobce samozřejmě nebylo pro úsek dopravní komunikace, ve kterém byl žalobce změřen, účinné, což ovšem nedokazuje, by ve směru jízdy žalobce nebylo umístěno relevantní dopravní značení a nezpůsobuje jeho neúčinnost.

50. K oběma právě vypořádávaným námitkám pak musí krajský soud uvést, že se jedná o námitky směřující do náležitě zjištěného skutkového stavu. Uvedené námitky žalobce vznáší až v žalobě, přičemž po dobu správního řízení uvedené okolnosti nikterak nenamítal.

51. Krajský soud má ve shodě s již ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (za všechny jmenuje například rozsudek ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43), že je obecně vhodné, aby „stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení“. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření či dopravního značení jevit dle kontextu věci i jako účelová.

52. Ve shodě s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci krajský soud připomíná, že „jakkoliv je totiž správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci.“ Jinými slovy, „účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním“.

53. V nyní projednávané věci správní orgány zjistily skutkový stav tak, že měly nade vší rozumnou pochybnost za prokázané, že se deliktního jednání dopustil žalobce, a to tak, jak to vyplývalo z provedeného dokazování. Nutno zdůraznit, že žalobce sám zůstal v řízení pasivní. O mnoho více aktivity neprojevil ani jeho zmocněnec, jenž se při kladení svých otázek svědkům soustředil zejména na otázku možného vyvolání efektu reflexe či podobu oděvu obviněného (srov. čl. 42 správního spisu). K otázce umístění dopravního značení či nečitelnosti registrační značky nenamítal ničeho. Žalobce se sice proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, odvolání nicméně i na výzvu správního orgánu zůstalo v blanketní rovině. Žalobce mohl veškeré své námitky uplatnit před žalovaným v řízení o odvolání, což však v důsledku své pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce, neučinil. Žalovaný proto přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rámci revizního principu a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy (po drobné změně právní věty výroku 3, jak bylo blíže popsáno výše). Žalovaný správnost rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Bylo-li však podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoliv právních či skutkových námitek, bylo povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy, což v souzené věci učinil. Žalovaný považoval závěry prvostupňového rozhodnutí na podkladě spisové dokumentace za správné, učiněné na základě správného hodnocení důkazů a na základě úplného důkazního řízení.

54. Krajský soud došel zhodnocením relevantních částí správního spisu ke stejnému závěru, tedy že správní orgány řádně zjistily skutkový stav tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání předmětných přestupků.

55. Opět ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015 zmiňovaného výše, krajský soud důrazně připomíná, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitek účelově vznesených až v řízení před krajským soudem. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Poněvadž však nyní namítané skutečnosti ohledně nečitelnosti dopravní značky a neúčinně umístěného dopravního značení nebyly ve správním řízení žádným způsobem tvrzeny, a nevyvolávaly tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se jimi nijak zvlášť, tj. preventivně, zabývat. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily.

56. K tvrzení žalobce ohledně zastavení jeho vozidla policejní hlídkou krajský soud uvádí, že v úředním záznamu ze dne 6. 4. 2021 je zaznamenáno, že vozidlo žalobce bylo zastaveno „na sjezdu z dálnice D56, po ujetí cca 2 km směrem do obce Staříč“, nikoliv tedy na sjezdu do obce Staříč, jak mylně uvádí žalobce. Při výslechu policista P. uvedl, že službu vykonávali v úseku dálnice D56 u exitu 42 směrem do obce Frýdek-Místek a vozidlo žalobce zastavili na dalším sjezdu dálnice do obce Paskov. Nejde tedy o rozpor, neboť po nahlédnutí do veřejně přístupných map sjezd do obce Paskov se nachází cca 2 km od místa měření.

57. Tvrzení žalobce ohledně kontrolního stanoviště zřízeného kvůli nouzovému stavu jsou v dané věci zcela irelevantní a krajský soud se k nim nebude vyjadřovat.

58. Ani tato skupina právě vypořádávaných žalobních námitek tedy neobstojí.

59. Žalobce namítal, že dopravní značka B20a byla umístěna ilegálně, neboť přechodnou úpravu nestanovilo Ministerstvo dopravy České republiky opatřením obecné povahy. I kdyby tedy dopravní značka umístěna byla, nebylo by možné za její porušení žalobce trestat.

60. K této žalobní námitce krajský soud odkazuje na abundantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, za všechny například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 81/2017 - 33, a ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 As 240/2018- 43, přičemž závěry Nejvyššího správního soudu jsou výstižně shrnuty v jeho rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 As 282/2018 - 36: „správní orgán nemá povinnost se ex offo zabývat tím, zda umístění dopravní značky má právní základ v opatření obecné povahy, pokud nevzniknou důvodné pochybnosti o nesprávném umístění této dopravní značky. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012 – 30). Vzhledem k tomu, že správní řád je založen na presumpci správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, podle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej, považoval by soud za nelogické, aby správní orgány bez uplatnění námitky či bez existence pochybností plynoucích z okolností daného případu měly povinnost z úřední povinnosti zkoumat, zda každá dopravní značka byla umístěna zákonným postupem (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 As 240/2018 – 43).“

61. Dále se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012-30, kde konstatoval: „povaha silničního provozu zpravidla jeho účastníkům neumožňuje vést disputace ohledně významu, platnosti či opodstatněnosti té které dopravní značky; zákon naopak v § 4 písm. c) stanovuje bezpodmínečnou povinnost všech účastníků provozu řídit se těmito značkami. Tato povinnost nepochybně vzniká právě okamžikem, kdy je taková dopravní značka umístěna v terénu: od této chvíle je zřejmý její význam a platnost a především se stává součástí systému pravidel silničního provozu.“

62. Tato žalobní námitka není způsobilá ovlivnit soudní přezkum rozhodnutí o dopravním přestupku. Z výslechu zasahujících policistů ani z obsahu správních spisů žádné pochybnosti o umístění této dopravní značky neplynuly. Správní orgány vycházely tedy ze skutečnosti, že v daném místě byla dopravní značka umístěna a všichni účastníci silničního provozu měli povinnost se jí řídit, přičemž umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 81/2017–33).

63. Závěrem žaloby žalobce usuzuje, že v případě přestupku pojatého do výroku č. 2, tj. užití vozidla, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, se nejednalo o přestupek, neboť nebyl prokázán objekt přestupku a materiální znak přestupku.

64. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 As 42/2007-55 uvedl, že „společným skupinovým objektem dopravních přestupků je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, vyjadřující zájem společnosti na ochraně života a zdraví osob a ochraně majetku. Samotné objekty jednotlivých skutků jsou pak upraveny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části zákona o přestupcích“.

65. Přestože policista P. ve své svědecké výpovědi k vážné závadě (stupně B) spočívající v zasklení - praskliny o velikosti větší než 20 mm nacházející se ve stírané ploše čelního skla uvedl, že „se jednalo o pár paprsků, u nichž viditelnost řidiče přes čelní sklo nebyla ohrožena, stejně jako bezpečnost a plynulost silničního provozu“, bylo na správním orgánu, aby relevantně a závazně posoudil, zda byla ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a zda byl naplněn formální a materiální znak daného přestupku, což správní orgán dostatečně učinil.

66. Jak správně uvedl žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě, správní orgán prvého stupně měl k dispozici přímý důkaz – fotografie poškozeného čelního skla, vycházel tedy v souladu se zásadou přímosti a bezprostřednosti z tohoto důkazu. Správní orgány nejsou vázány subjektivním hodnocením policistů ohledně toho, co vnímali svými smysly.

67. Vážná závada (stupně B) spočívající v zasklení - praskliny o velikosti větší než 20 mm nacházející se ve stírané ploše čelního skla bezesporu ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

68. Lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti, ledaže se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 5 As 106/2011 - 77 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).

69. Správní orgán prvého stupně i žalovaný se v odůvodnění svých rozhodnutí (na str. 8 prvostupňového rozhodnutí a na str. 3 rozhodnutí žalovaného) patřičně zabývali a prokázali materiální znak namítaného přestupku žalobce. Ze spisové dokumentace přitom nevyplývají žádné významné okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiálního znaku přestupku.

70. Ani posledně vznesená žalobní námitka tedy nebyla shledána relevantní.

71. Pakliže žalobce nesouhlasí, aby rozhodnutí soudu bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, ze kterého by se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno i příjmení žalobce, případně jeho iniciály, tak na tuto argumentaci nepřísluší zdejšímu soudu reagovat, neboť předmětem přezkumu v této věci není otázka případné zákonnosti postupu Nejvyššího správního soudu při zveřejňování rozsudků správních soudů na jeho internetových stránkách.

72. Polemikou žalobce a jeho zástupce stran nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace rozsudků se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Ve stručnosti proto krajský soud odkazuje na jeho četná předchozí rozhodnutí, která jsou zástupci žalobce jistojistě známa (usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 – 161, rozsudky ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 – 35, a ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, a další).

73. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

74. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému podle obsahu spisu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Shodu s prvopisem potvrzuje