[OBRÁZEK]32 Ad 3/2021-90

ČESKÁ  REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM  REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci

žalobce:  F. P., nar. X

                                   bytem X

zastoupeného              JUDr. Radimem Hanákem, Ph.D., advokátem

                                    se sídlem Lublaňská 507/8, 120 00 Praha 2

proti

žalované:  Česká správa sociálního zabezpečení,

               se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15. 12. 2020, č. j. X,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

1. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále
   též „napadené rozhodnutí“), jímž byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí
   žalované ze dne 14. 2. 2020, č. j. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla žádost žalobce o invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), a přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále též „ nařízení č. 883/2004).

2. Napadené rozhodnutí

2. Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o zamítnutí námitek žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí.
3. Žalobce v námitkách uvedl, že žalovaná zamítla jeho žádost pro nesplnění podmínek dle § 38 zákona o důchodovém pojištění, avšak jeho právní nárok na invalidní důchod je založen ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, přičemž žalovaná tuto skutečnost vůbec nezohlednila, dokonce ji opomenula. Podle ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění není podmínkou nároku na invalidní důchod trvalý pobyt na území České republiky (dále též „ČR“). Žalobce dále v námitkách uvedl, že vzhledem k uznání jeho invalidity ve třetím stupni a k datu vzniku invalidity ke dni 1. 11. 2014 má nárok na výplatu invalidního důchodu. Podle žalobce se za dobu účasti na pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a dále doba studia na střední nebo vysoké škole v ČR před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky, a po dosažení věku 18 let po dobu prvních 6 let tohoto studia. Ustanovení § 12 odst. 1 věty druhé zákona o důchodovém pojištění platí přiměřeně, nikoliv doslovně. Invalidita u žalobce vznikla až v dospělosti a nejedná se o vznik invalidity před 18. rokem věku ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu se domnívá, že splnil podmínky nároku na invalidní důchod. Žalobce dále uvedl, že dne 2. 6. 2020 uhradil pojistné ve výši 39 016 Kč za účast na dobrovolném důchodovém pojištění v období od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014, čímž splnil zákonnou podmínku získání potřebné doby důchodového pojištění před vznikem invalidity pro vznik nároku na invalidní důchod.
4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela z provedeného posudku o invaliditě, ze kterého vyplynulo, že zdravotní stav žalobce nebyl zcela stabilizovaný ani před dovršením 18 let věku, vyžadoval individuální studijní plán a pravidelnou péči a léčbu psychiatrické ambulance. Po dobu základní školní docházky a do druhého ročníku gymnázia byly poruchy chování dokladovány a žalobce byl v péči psychiatra, ale zvládal školní docházku i mimoškolní aktivity. Zhoršení zdravotního stavu nastalo od školního roku 2014/2015, kdy mu byl umožněn individuální studijní plán. V listopadu 2014 opět vyhledal péči psychiatra, v tomto období se však nejednalo o invaliditu třetího stupně, žalobce byl omezen v aktivitách a byla narušena úroveň jeho sociálního fungování, ale byl schopen pokračovat ve studiu za individuálních podmínek a dokončit střední školu v řádném termínu. Do listopadu 2014 tedy byl u žalobce přítomen dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, ale neodpovídal invaliditě, žalobce je podle lékařky invalidní v prvním stupni od 1. 1. 2014, ve třetím stupni pak od 15. 7. 2016.
5. Žalovaná dále přezkoumala správnost postupu při posouzení nároku žalobce na invalidní důchod podle příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění a jiných platných právních předpisů a ve spojení s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení ES č. 883/2004 (dále též „nařízení č. 987/2009“).
6. Žalovaná posoudila potřebné doby pojištění nejdříve z pohledu toho, že žalobce v období před vznikem invalidity, tj. v době do 1. 11. 2014, studoval na Gymnáziu sv. Josefa, Nové Město nad Váhom, Slovenská republika (dále též „SR“) (od 1. 9. 2012 do 31. 8. 2013) a na Gymnáziu M. R. Štefánika, Bratislava, SR (od 1. 9. 2019 do 3. 6. 2016). Dále žalovaná konstatovala, že žalobce podal dne 2. 9. 2019 na Městské správě sociálního zabezpečení Brno přihlášku k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění v období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 a současně s přihláškou k dobrovolnému důchodovému pojištění předložil rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též „MŠMT“) o postavení studia na Gymnáziu sv. Josefa a na Gymnáziu M. R. Štefánika na roveň studia na středních školách v ČR. O přihlášce k dobrovolnému důchodovému pojištění bylo posléze rozhodnuto dne 21. 1. 2020 tak, že účast na dobrovolném důchodovém pojištění v období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 nevznikla. Důvodem zamítnutí přihlášky bylo, že se ze strany žalobce jednalo o účelové jednání, když nezískal v českém důchodovém systému žádnou započitatelnou dobu pojištění pro nárok na důchod a přihlášením se k dobrovolnému důchodovému pojištění chtěl získat minimální dobu pojištění ke vzniku nároku na důchod v ČR. Žalobce podal dne 1. 6. 2020 další přihlášku k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění v období od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014. Současně s přihláškou předložil výše uvedená rozhodnutí MŠMT o postavení studia na Gymnáziu sv. Josefa a na Gymnáziu M. R. Štefánika na roveň studia na středních školách v ČR a nově předložil Potvrzení o studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, Fakultě přírodovědecké v období od 15. 10. 2019 do 31. 8. 2020 v prezenční formě studia. O této přihlášce k dobrovolnému důchodovému pojištění bylo rozhodnuto dne 24. 7. 2020 tak, že účast na dobrovolném důchodovém pojištění v období od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014 nevznikla. K době studia žalobce na vysoké škole v ČR je v tomto rozhodnutí uvedeno, že doba studia po 18. roce věku není dobou pojištění ani náhradní dobou pojištění. Přihláška k dobrovolnému důchodovému pojištění byla podána za období srpen 2014, které předchází studiu žalobce na vysoké škole v ČR. V období srpna 2014 byla životní situace žalobce vázána výlučně na jiný stát (SR) a studium zahájené v roce 2019 nemůže mít pro účast na dobrovolném důchodové pojištění žádný právní význam.
7. Žalované bylo dne 20. 11. 2020 doručeno podání žalobce ohledně toho, že jeho bývalý zaměstnavatel TNS AISA s.r.o. za něj neodvedl povinné důchodové pojištění za období měsíců říjen a listopad 2014 na základě dohody o provedení práce. K tomu žalovaná uvedla, že z předložených listin není zřejmé, zda byla činnost vykonávána na území ČR a podle potvrzení slovenského nositele pojištění žalobce vykonával ve stejnou dobu výdělečnou činnost na území slovenské republiky, ze které mu vznikla účast na důchodové pojištění a odvodová povinnost se tedy řídila slovenskými předpisy. Navíc pokud by žalobce vykonával výdělečnou činnost na území ČR i SR, vztahovala by se na něj oznamovací povinnost ve smyslu čl. 16 odst. 1 nařízení č. 987/2009, žalobce však o této skutečnosti nikoho neuvědomil, z čehož lze odvodit, že v dané době této činnosti nepřipisoval význam pro účast na pojištění v ČR. Na žalobce se však v důsledku výkonu jeho výdělečné činnosti nevztahovaly právní předpisy ČR.
8. Žalovaná konstatovala, že žalobce opírá svůj nárok na invalidní důchod z českého důchodového pojištění o ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Na základě toho žalovaná posoudila doby pojištění před vznikem invalidity žalobce, tj. před 1. 11. 2014, kdy studoval na středních školách v SR, a uzavřela, že žalobce i přes postavení této doby studia na roveň studiu na středních školách v ČR rozhodnutím MŠMT nebyl v této době účasten důchodového pojištění v České republice, neboť podléhal slovenským právním předpisům z důvodu souběhu studia a výkonu zaměstnání na území Slovenské republiky, které žalobci založilo účast na slovenském důchodovém pojištění. Další skutečností je to, že podle posudku ze dne 23. 10. 2015 byl žalobce omezen v oblasti péče o vlastní osobu a nebyl schopen samostatného studia, pouze za předpokladu individuálního přístupu. Za této situace považovala žalovaná za nepravděpodobné, že by žalobce migroval a zakládal účast na důchodovém pojištění v obou státech. Žalobce nikdy ani neměl hlášen trvalý pobyt ani korespondenční adresu na území ČR.
9. Žalobce se sice snažil založit svou účast na českém důchodovém pojištění formou dobrovolného důchodového pojištění, nedříve za období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 a následně od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014, avšak Městská správa sociálního zabezpečení a následně Česká správa sociálního zabezpečení rozhodly tak, že žalobci účast na dobrovolném důchodovém pojištění v ČR nevznikla. Žalovaná sice připustila, že je možné tímto způsobem založit paralelní účast na důchodovém pojištění, avšak pouze v případě, že se na takovou osobu v určitém období z důvodu výkonu výdělečné činnosti vztahovaly právní předpisy státu, jehož právní předpisy by se na migrující osobu jinak nevztahovaly. Tuto podmínku však podle žalované žalobce nesplnil. Podle žalovaného institut dobrovolného důchodového pojištění upravený v ustanovení § 6 zákona o důchodovém pojištění není určen osobám, které v českém důchodovém sytému nezískaly žádnou započitatelnou dobu pojištění, ale slouží k tomu, aby si pojištěnec „dokoupil“ chybějící dobu pojištění, pokud mu dříve získaná doba pojištění nestačí pro vznik nároku na důchod. Nelze přitom argumentovat tím, že podmínka předchozí účasti na českém důchodovém pojištění není tímto ustanovení explicitně stanovena. Podání přihlášky žalobce k dobrovolnému důchodovému pojištění tak lze hodnotit jako účelové jednání, které má vést k čerpání dávky invalidního důchodu ze systému důchodového pojištění ČR, jehož se žalobce nikdy neúčastnil a nezískal v něm žádnou dobu pojištění. Účelovost jednání žalobce je zvýrazněna tím, že v obou případech podal přihlášku k dobrovolnému důchodovému pojištění na minimální možnou dobu a stanovil si vyměřovací základ v maximální možné výši.
10. Podle žalované ani studium na Univerzitě Palackého v Olomouci nezaložilo u žalobce změnu příslušnosti k právním předpisům a žalobce tak nezačal podléhat právním předpisům o sociálním zabezpečení ČR, jak vyplývá z  nařízení č. 883/2004, podle něhož nevýdělečná osoba nadále podléhá právním předpisům státu, kde bydlí (čl. 11 odst. 3 písm. e)), a osoba výdělečně činná podléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení ve státě, na jehož území výdělečnou činnost vykonává (čl. 11 odst. 3 písm. a)). Žalobce tak nadále podléhá předpisům o sociálním zabezpečení v SR, kde má obvyklé bydliště a tedy centrum svých zájmů a kde vykonává výdělečnou činnost.
11. S ohledem na výše uvedené žalovaná uzavřela, že žalobce nezískal na území ČR žádnou dobu pojištění, a to ani s přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004, neboť nezískal doby pojištění v délce alespoň jednoho roku podle právních předpisů členského státu, který o dávce rozhoduje, nelze tedy použít princip sčítání dob pojištění.
12. Žalovaná na závěr konstatovala, že žalobce sice splnil podmínku invalidity, ale ta sama o sobě nestačí pro vznik nároku na invalidní důchod. Pro jeho přiznání je potřeba získat i potřebnou dobu pojištění, které žalobce nedosáhl. Ze strany žalobce tak nebyly splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu dle ustanovení § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k ustanovení čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Proto byly námitky žalobce zamítnuty a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

3. Žaloba a její doplnění

13. V žalobě a jejím doplnění žalobce uvedl, že předmětem jeho žaloby je přezkoumání tvrzení, zda ve věci žalobce jako osoby s životním středem v SR mohla vzniknout účast na důchodovém pojištění v ČR, a to z následujících důvodů.
14. V prvé řadě žalobce uvedl, že podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění se považuje studium žalobce za splněné na základě rozhodnutí MŠMT, s čímž výslovně počítá ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o důchodovém pojištění.
15. Dále žalobce namítl, že určení použitelných předpisů na úseku sociálního zabezpečení je věnována Hlava II nařízení č. 883/2004, konkrétně čl. 11 až 16. Podle čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení se na osoby vztahují předpisy jednoho státu, určené v rámci těchto ustanovení, obecný režim je upraven v čl. 11 odst. 3. Podle tohoto obecného režimu se na žalobce vztahovaly slovenské předpisy. Žalovaná pak ve svém rozhodnutí odkazuje na čl. 13 nařízení č. 883/2004, podle nějž se na žalobce měly vztahovat předpisy slovenského sociálního zabezpečení. Žalobce je však přesvědčen, že jeho věc je nutno posuzovat v kontextu čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 a nikoliv v kontextu čl. 13, a to vzhledem k tomu, že čl. 13 se uplatní pouze tehdy, pokud v případě invalidity existuje pouze systém dobrovolného pojištění. Jelikož český i slovenský systém počítá s prvky jak povinného, tak dobrovolného důchodového pojištění, pak se čl. 13 na věc žalobce neuplatní. Tím je vyloučena i aplikace čl. 16 nařízení č. 987/2009 (týkající se notifikační povinnosti), který provádí právě čl. 13 nařízení č. 883/2004. Jediný možný závěr tak je, že se na žalobce uplatní č. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004, jehož účelem je vymezit přípustnost situace, kdy bude určitá osoba ve věci důchodových dávek pojištěna ve více státech.
16. K tomu žalobce dále konstatoval, že se na něj v průběhu jeho dosavadního pracovního života vztahovaly právní předpisy českého důchodového pojištění z důvodu jeho činnosti jako zaměstnance na základě dohod o provedení práce, které byly předmětem podaných daňových přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce jsou účastni sociálního pojištění dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o důchodovém pojištění za situace, kdy jsou účastni pojištění nemocenského dle § 8 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Zaměstnanci na základě dohody o provedení práce jsou účastni nemocenského pojištění v případě, kdy je jim za kalendářní měsíc zúčtováno více než 10 000 Kč, čím je nutno rozumět veškeré příjmy, které jsou zaměstnanci předány zaměstnavatelem jakoukoliv formou. Jak vyplývá z listin vztahujících se k pracovním poměrům žalobce, jeho zaměstnavatelé deklarovali vůči orgánům daňovým, sociálního a zdravotního pojištění, že jeho odměna z dohody o provedení práce nepřesahovala 10 000 Kč, tedy bez založení účasti na nemocenském a sociálním pojištění. Žalobce nicméně tvrdí, že zaměstnavatelé obcházeli právní předpisy, a to nedeklarovanou výplatou odměny v hotovosti nebo vydávání částí odměny jako cestovní nebo obdobné náhrady, které nejsou relevantní pro účely posouzení příjmu. Tyto skutečnosti vyplývají z notářského zápisu předloženého žalobcem a jeho příloh. Dále žalobce navrhl provedení důkazu výslechem zaměstnavatelů, se kterými uzavřel dohody o provedení práce. Žalobce dále uvedl, že není osobou znalou českých právních předpisů a nebyla mu známa skutečnost, že jeho tehdejší zaměstnavatelé porušili příslušné předpisy uvedeným způsobem. Podle § 7a zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále též „zákon o nemocenském pojištění“) je relevantním příjmem příjem zúčtovaný, což je termín vymezující jakékoliv plnění, které bylo v peněžité nebo nepeněžité formě nebo formou jiné výhody poskytnuto. Byť tak byla část odměny žalobci vyplácena tzv. bokem, nemění to nic na vzniku účasti dotyčné osoby na nemocenském pojištění a v návaznosti na to i na pojištění důchodovém. Z uvedeného důvodu je podle žalobce zřejmé, že jeho účast na nemocenském pojištění vznikla a tedy vznikla i jeho účast na pojištění důchodovém.
17. Pokud žalovaná polemizovala ohledně místa výkonu práce žalobce, tak žalobci nezbývá než prohlásit, že místo výkonu jeho práce bylo v intencích § 6 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění na území České republiky. Pokud má o tomto žalovaná pochybnosti, je nutné, aby byli o tomto vyslechnuti zaměstnavatelé žalobce.
18. Žalobce tak na základě rozhodného ustanovení čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 dospěl k závěru, že se za dobu jeho pracovního života vztahovaly předpisy jiného členského státu – ČR – v důsledku jeho činnosti jako zaměstnance. Pro dávky týkající se invalidního důchodu čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 umožňuje ve vymezených případech účast na dobrovolném pojištění jiného členského státu, než který je pro danou osobu státem domovským. Tyto podmínky jsou v případě žalobce naplněny. Podle žalobce je navíc irelevantní, zda doba pojištění na základě přihlášky předchází dobu, kdy byla dotyčná osoba účastna na pojistném systému z titulu činnosti zaměstnance, neboť z čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 nevyplývá žádné závazné pořadí těchto skutečností.
19. Žalobce rovněž odkázal na ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, který upravuje odchylné případy invalidních důchodů v mimořádných případech, přičemž žalobce je přesvědčen, že rovněž toto je důvodem pro přiznání invalidního důchodu.
20. Žalobce dále uvedl novou skutečnost, která má za následek vznik jeho účasti na důchodovém pojištění v ČR ve smyslu čl. 14 odst. nařízení č. 883/2004, kdy se jedná o pracovní poměr žalobce se slovenskou obchodní společností family & partners counseling, s.r.o. s místem výkonu práce v Praze. K tomu žalobce předložil pracovní smlouvu a doklad o úhradě sociálního a zdravotního pojištění.
21. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

4. Vyjádření žalované

22. Žalovaná ve svém vyjádření nejdříve shrnula průběh správního řízení.
23. Dále žalovaná konstatovala, že žalobce v podané žalobě především polemizuje s postupem Městské správy sociálního zabezpečení Brno, která opakovaně zamítla žalobcem podané přihlášky k účasti na dobrovolném důchodovém pojištění (jednalo se o přihlášku podanou dne 2. 9. 2019 a přihlášku podanou dne 1. 6. 2020, přičemž rozhodnutí o zamítnutí účasti na základě těchto přihlášek jsou pravomocná, a o přihlášku podanou dne 27. 11. 2020, o níž bylo rozhodnuto dne 22. 3. 2021, přičemž proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání). K tomu žalovaná uvádí, že v rámci řízení o námitkách podaných proti prvostupňovému rozhodnutí ve věci nároku na dávku důchodového pojištění nelze opětovně přezkoumávat rozhodnutí vydaná v řízení o vzniku účasti na dobrovolném důchodové pojištění, přičemž k vydání těchto rozhodnutí jsou příslušené okresní správy sociálního zabezpečení a o odvolání proti těmto rozhodnutí je příslušná rozhodovat Česká správa sociálního zabezpečení v samostatném řízení, které nelze ztotožňovat s řízením o námitkách podaných proti rozhodnutí o dávce důchodového pojištění. V řízení o námitkách proto žalovaná vycházela z toho, že bylo již dvakrát příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, že účast žalobce na dobrovolném důchodovém pojištění v požadovaných obdobích nevznikla a pro nárok na invalidní důchod nelze žalobci z titulu účasti na dobrovolném důchodovém pojištění hodnotit žádné doby pojištění.
24. Žalovaná tedy v řízení o námitkách hodnotila pouze to, zda žalobce splnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod podle § 38 písm. a) a § 40 zákona o důchodovém pojištění. Posoudil tak žalobcem předložené listiny ohledně nezaplacení pojistného za období měsíců říjen a listopad 2014 ze strany zaměstnavatele žalobce TNS AISA s.r.o., s nímž měl žalobce uzavřenou dohodu o provedení práce, a dále ohledně nezaplacení pojistného zaměstnavatelem STEM/MARK a.s., s nímž měl žalobce uzavřené dohody o provedení práce na období od 16. 8. 2014 do 31. 12. 2014 a od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015. Současně však podle potvrzení slovenského nositele pojištění ve stejném období žalobce vykonával výdělečnou činnosti na území SR, ze které mu vznikla účast na důchodovém pojištění, a proto by se případná odvodová povinnost řídila slovenskými předpisy. Žalobce tedy podléhal slovenským právním předpisům i po dobu činnosti na základě dohod o provedení práce a nebyl po tuto dobu účasten pojištění v ČR.
25. Žalované není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že by s ohledem na čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 neměl být na sporné doby zaměstnání na základě dohod o provedení práce aplikován čl. 13 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 neobsahuje kolizní kritéria pro určení příslušnosti k právním předpisům, ale stanoví podmínky pro paralelní účast na dobrovolném důchodovém pojištění v případě, že migrující osoba povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu, přičemž tyto předpisy se stanoví podle kolizních ustanovení obsažených v čl. 11 – 13 nařízení č. 883/2004. Účelem čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 je, aby migrující osoba, která vykonávala činnost jako zaměstnanec či osoba samostatně výdělečně činná v jednom z členských států, kde tuto činnost ukončila nebo přerušila a následně povinně podléhala právním předpisům jiného členského státu, mohla být zároveň účastna dobrovolného pojištění či dobrovolného pokračujícího pojištění v prvním členském státě, a to za podmínky, že se na dotyčnou osobu v určitém období jejího předchozího pracovního života vztahovaly právní předpisy prvně uvedeného členského státu z titulu výkonu výdělečné činnosti. Žalobce však v době vzniku sociální události neměl žádnou vazbu na ČR, nebyl zde výdělečně činný, ani zde nestudoval, není tedy zřejmé, z čeho dovozoval svůj nárok na invalidní důchod z českého důchodového systému. Podle žalované pak přihláškou k dobrovolnému důchodovému pojištění žalobce nesledoval ochranu svých důchodových nároků ve smyslu koordinačních předpisů, ale pokus o umělý vstup do českého důchodového systému zakoupením domnělého nároku bez předchozí vazby na tento systém, což však není cílem koordinačních nařízení ani institutu dobrovolného důchodového pojištění.
26. S ohledem na uvedené má žalovaná za to, že žalobce nesplnil předpoklady stanovené čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004, na základě něhož požadoval, aby byl paralelně účasten dobrovolného důchodového pojištění v ČR ve sporném období. Na posouzení skutkového stavu nemění nic ani to, že žalobce předložil dohodu o provedení práce ze dne 10. 9. 2014 uzavřenou se zaměstnavatelem TNS AISA s.r.o. a dohody o provedení práce ze dne 16. 8. 2014 a 31. 12. 2014 uzavřené se zaměstnavatelem STEM/MARK a.s., když uvedené výdělečné činnosti byly zahájeny až po uplynutí období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2014, na které žalobce podal první přihlášku k dobrovolnému důchodovému pojištění. Ve vztahu k účasti na dobrovolném důchodovém pojištění v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 by sice uvedené doložené výdělečné činnosti vyhovovaly požadované časové posloupnosti, nicméně v žádném z předložených dokumentů není uvedeno místo výkonu práce. Rozhodující však podle žalované je, že ani v případě, kdy by tyto výdělečné činnosti byly vykonávány na území ČR, nedošlo by k tomu, že by žalobce podléhal právním předpisům ČR, neboť ve stejném období byl prokazatelně účasten pojištění v SR, a to nejen důchodového, ale i zdravotního. Na to nemá vliv ani výše výdělku u českého zaměstnavatele, když případnou výši odvodu pojistného ze souběžných činností by byla příslušná posoudit instituce SR podle slovenských právních předpisů.
27. Co se týče žalobcem předložených rozhodnutí MŠMT ohledně postavení studia žalobce ve Slovenské republice na roveň studiu v ČR, toto je zákonným podkladem k uplatnění statusu nezaopatřeného dítěte v rámci právních předpisů ČR. Žalobce získal dobu pojištění po dobu studia na území SR podle slovenských právních předpisů, nepodléhal tedy českým právním předpisům. Ani studium žalobce v ČR na Univerzitě Palackého v Olomouci nezaložilo žalobci účast v českém systému důchodového pojištění ani nevytvořilo jinou právně uznatelnou vazbu na český důchodový systém a na postavení žalobce ve vztahu k ČR pro účely důchodového pojištění se nic nezměnilo. Studium automaticky nezakládá centrum zájmů pro určení bydliště pro účely koordinačních nařízení. Navíc u studentů, kteří jsou výdělečně činní jako zaměstnanci, se určuje použitelné právo jako u ostatních osob.
28. K nové skutečnosti, že byl žalobce zaměstnán u obchodní společnosti family & partners counseling, s.r.o. se sídlem v Bratislavě a s údajným místem výkonu práce v Praze uvádí žalovaná, že z obchodního rejstříku SR zjistila, že jediným společníkem a jednatele společnosti je žalobce, který fakticky sám se sebou uzavřel pracovní smlouvu, jeho jiný zaměstnavatel mu na tento den poskytl neplacené volno, přičemž pracovní poměr byl sjednán dne 7. 4. 2021 a v tento den byl rovněž ukončen. Podle evidenčního listu důchodového pojištění, který byl vyplněn pouze na tento den, byl stanoven vyměřovací základ ve výši 141 764 Kč, tj. v maximální výši vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení pro rok 2021. Uvedené jednání považuje žalovaná s ohledem na zdravotní stav žalobce za zcela nepravděpodobné a účelové. Pro účely krátkodobých zaměstnání na území jiného členského státu, než je stát obvyklého zaměstnání, slouží institut vyslání. Žalobce zaměstnala společnost se sídlem na území SR, tudíž se nejednalo o práci na území ČR pro českého zaměstnavatele. Žalobcem tvrzené zaměstnání pak vykazuje znaky vyslání podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Žalobce byl tedy zaměstnavatelem se sídlem na území SR vyslán k výkonu činnosti na území ČR, přičemž zaměstnavatel běžně vykonává svou činnost na území SR. Z toho žalovaná usuzuje, že žalobce dne 7. 4. 2021 nadále podléhal slovenským právním předpisům. Žalobce navíc pracovní smlouvu se společností family & partners counseling, s.r.o. předložil až v době, kdy mu předtím byla opakovaně odmítnuta účast na dobrovolném důchodovém pojištění v ČR.
29. Na závěr žalovaná uvedla, že institut dobrovolného důchodového pojištění neslouží osobám, které v českém důchodovém systému nezískaly žádné doby pojištění, ale má charakter dobrovolného pokračování v pojištění, z čehož vyplývá, že se připouští za určitých podmínek pouze dokoupení chybějící doby pojištění, ale není možné zakoupit si tímto způsobem celý nárok na důchod. Ani koordinační nařízení nebyla přijata proto, aby osoby, které podléhají právním předpisům jediného členského státu, mohly tuto úpravu zneužít pro získání nároku z kteréhokoliv jiného členského státu, aniž by prokázaly alespoň elementární vazby na tento stát a jeho systém sociálního zabezpečení.
30. Co se týká námitky žalobce, že důvodem pro přiznání nároku na invalidní důchod je i ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, uvedla žalovaná, že toto ustanovení se týká výpočtu procentní výměru invalidního důchodu ve specifických případech, na který vznikl nárok podle § 42 odst. 1 nebo § 38 zákona o důchodovém pojištění. Zároveň na žalobce nelze aplikovat § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
31. Žalovaná vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

5. Replika žalobce

32. Žalobce v replice uvedl, že podle žalované byla žádost žalobce zamítnuta s přihlédnutím k čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Uvedený článek je však podle žalobce na danou věc zcela nepřiléhavý, neboť se nachází v kapitole 5 nazvané jako Starobní a pozůstalostní důchody. Tato kapitola a čl. 57 se tak týká výhradně problematiky starobního důchodu, přitom předmětné řízení je řízením o posouzení vzniku nároku na invalidní důchod, tedy zcela odlišnou dávku a čl. 57 nelze při posuzování nároku na invalidní důchod aplikovat.
33. Žalobce dále nesouhlasil s názorem, že nelze opětovně přezkoumávat rozhodnutí vydaná v řízení o vzniku účasti na dobrovolném důchodovém pojištění. Je sice pravdou, že právní úprava svěřuje rozhodování o této otázce okresním správám sociálního zabezpečení, o odvolání proti tomuto rozhodnutí však rozhoduje žalovaná jako příslušný orgán, tedy žalovaná je plně kompetentní k posouzení otázky vzniku účasti na důchodovém pojištění. Součástí každé podané žádosti o přiznání dávky invalidního důchodu je i posouzení otázky vzniku účasti na důchodovém pojištění, kdy se tato skutečnost může v čase měnit, z tohoto důvodu nelze k této otázce přistupovat tak, že o ní bylo dříve pravomocně rozhodnuto. I z důvodu, že žalobce v současné době disponuje důkazními prostředky prokazujícími vznik a existenci účasti žalobce na dobrovolnému důchodovém pojištění, nelze na tuto otázku pohlížet jako na rozhodnutou věc. Otázka vzniku účasti na důchodovém pojištění musí být posuzována individuálně u každé jednotlivé žádosti o přiznání invalidního důchodu. Žalovaná jako nadřízený orgán je příslušná k posouzení všech rozhodných skutečností a pokud by snad akceptovala účast žalobce na dobrovolném důchodovém pojištění, nedošlo by k žádnému porušení ustanovení o věcné příslušnosti v rámci správy sociálního zabezpečení.
34. K oznamovací povinnosti dle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 987/2009 uvedl žalobce, že z jejího nesplnění nelze dovozovat popření prokazatelně existujícího skutkového stavu a tedy nelze jen z nesplnění oznamovací povinnosti dovozovat, že dobrovolná účast na důchodovém pojištění nevznikla.
35. Žalobce dále uvedl, že čl. 13 nařízení č. 883/2004 upravuje otázku kolize dvou právních řádů v případě výkonu činnosti ve dvou státech, naproti tomu čl. 14 upravuje specifickou otázku institutu dobrovolného pojištění, která není přítomna ve všech systémech členských států Evropské unie. Přitom v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 883/2004 je výslovně uvedeno, že předchozí ustanovení se užije na dobrovolné pojištění pouze tehdy, jestliže v členském státě existuje pouze dobrovolné pojištění. Vzhledem k tomu, že tato zákonná podmínka není splněna ani v ČR ani v SR, pak se čl. 13 nařízení č. 883/2004 vůbec nepoužije.
36. Co se týká čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004, žalobce uvedl, že v tomto ustanovení je rozšířena existence možnosti dobrovolné účasti na pojistném systému jiného než domovského členského státu dotyčné osoby, a jedná se tak o ustanovení, které výslovně umožňuje účast na dobrovolném pojistném systému v jiném členském státu než v domovském. V čl. 14 odst. 3 však není stanovena chronologie, zda účast na systému druhého členského státu nastala dříve než rozhodná sociální událost, nebo po ní. Taková podmínka podle žalobce z textu nařízení nevyplývá, ačkoliv ji žalovaná jednoznačně dovozuje. Žalobce se dále ohradil i proti úvaze žalované, kdy ze smyslu čl. 14 odst. 3 žalovaná dovozuje, že nemůže nastat situace paralelní existence účasti na dvou systémech důchodového pojištění, neboť podle žalobce ani toto z textu nařízení nevyplývá. V čl. 14 odst. 3 žalobce nenalezl podmínku, že po dobu účasti na dobrovolném pojištění druhého členského státu musí být přerušena nebo pozastavena činnost v domovském státu.
37.  K institutu vyslání uvedl žalobce, že toto ustanovení se jej netýká, neboť nebyl vyslán do jiného členského státu, aby zde konal práci jménem svého původního zaměstnavatele v SR.
38. Žalobce na závěr uvedl, že nadále trvá na důvodnosti žaloby.

6. Vyjádření žalované k replice žalobce

39. K replice žalobce podala žalovaná vyjádření.
40. Žalovaná předně nesouhlasila s námitkou žalobce, že čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004 je nepřiléhavý na případ žalobce, neboť s ohledem na čl. 46 odst. 1 se u migrujících osob posuzují nároky na invalidní důchod též podle Kapitoly 5 nařízení č. 883/2004.
41. Rovněž žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce ohledně toho, že by žalovaná měla v rámci řízení o námitkách rozhodovat o tom, zda žalobci vznikla či nevznikla účast na dobrovolném důchodovém pojištění, když zákonodárce jednoznačně tuto pravomoc svěřil okresním správám sociálního zabezpečení, nikoliv žalované. Pokud žalovaná rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení, neznamená to, že by toto řízení měla slučovat s řízením o námitkách či v řízení o námitkách rozhodovat o odvolání směřujícímu proti jinému rozhodnutí.
42. Pokud je žalobce přesvědčen, že jeho účast na důchodovém pojištění v ČR vznikla, pak dle žalovaná prokazatelně nevznikla, neboť žalobce podléhal v době výkonu zaměstnání na základě dohod o provedení práce výlučně slovenským předpisům, přičemž na to nemá vliv ani výše výdělku u českého zaměstnavatele. Doklady předložené žalobcem ohledně jeho činnosti z dohod o provedení práce podle žalované neprokazují účast žalobce na důchodovém pojištění v ČR. Žalobce dále k dohodám o provedení práce nesdělil ani neprokázal, kde přesně činnost na základě těchto dohod vykonával. Avšak i pokud by činnost byla vykonávána na území ČR, stále by žalobce podléhal slovenským právním předpisům, neboť v téže době byl účasten na důchodovém pojištění v SR.
43. Pokud jde o nesplnění oznamovací povinnosti podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 987/2009, pak ani případné splnění či nesplnění této povinnosti nemá vliv na vznik účasti na dobrovolném důchodovém pojištění.
44. Z vyjádření žalobce k čl. 13 a 14 odst. 1 nařízení č. 883/2004 vyplývá podle žalované nepochopení smyslu a účelu těchto koordinačních ustanovení. Čl. 13 se musí použít pro učení příslušnosti k právním předpisům na období, kdy došlo k souběhu výdělečných činností na území více členských států. Podání přihlášky k dobrovolnému důchodovému pojištění nemá za následek nepoužití čl. 13 při souběhu dvou výdělečných činností. Nelze směšovat účast na dobrovolném pojištění podle čl. 14 a posuzování příslušnosti k právním předpisům u migrující osoby, která pracuje na území dvou nebo více členských států. Čl. 14 odst. 3 pak neobsahuje kolizní kritéria pro určení příslušnosti k právním předpisům, ale stanoví podmínky pro paralelní účast na dobrovolném důchodovém pojištění v případě, že migrující osoba povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu. Rovněž čl. 14 odst. 3 předpokládá, že se nejdříve zjišťuje, jakým právním předpisům jakého členského státu osoba podléhala či podléhá. Tato výjimka z jedinečnosti použitelných právních předpisů však nemá umožnit, aby si osoba, jejíž dosavadní životní situace byla v souladu s čl. 11 až 13 omezena pouze na jeden členský stát, mohla zakoupit celý důchodový nárok z jiného členského státu. Naopak má tento institut umožnit osobě, na kterou se v minulosti vztahovaly právní předpisy dotčeného státu a její předchozí získaná doba pojištění nestačí, doplatit chybějící dobu pojištění.
45. Za účelový považuje žalovaná i odkaz na novou skutečnost, a to zaměstnání žalobce u obchodní společnosti family & partners counseling s.r.o. dne 7. 4. 2021. Ohledně uvedeného zaměstnání má žalovaná pochybnost o tom, zda vůbec k výkonu zaměstnání došlo a zda toho jednání nebylo účelové s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalobce a dalším okolnostem. Rovněž je předmětem šetření otázka vyslání, neboť toto zaměstnání vykazuje znaky vyslání podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004. S ohledem na to se žalovaná domnívá, že žalobce dne 7. 4. 2021 podléhal slovenským právním předpisům.
46. Žalovaná tedy uzavřela, že žalobci nevznikla účast na pojištění z titulu činnosti na základě dohod o provedení práce a na této skutečnosti nic nemění ani čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004. O otázce vzniku účasti na dobrovolném důchodovém pojištění bylo v případě žalobce rozhodnuto tak, že žalobci tato účast nevznikla. Z toho vyplývá, že žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí nesplnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod z českého důchodového systému.
47. Z uvedeného důvodu žalovaná nadále navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

7. Průběh ústního jednání

48. Žalovaná odkázala v prvé řadě na to, že vyjádřila svůj právní názor jak ve vyjádření k žalobě, tak ve vyjádření k replice žalobce. Dále odkázala k argumentaci uvedené v rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení ze 4. 7. 2020 o tom, že účast na dobrovolném důchodovém pojištění nevznikla a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o odvolání v téže věci, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského správy sociálního zabezpečení.
49. Žalovaná uvedla, že v daném řízení byl posuzován nárok na invalidní důchod osoby, která podle názoru žalované nezískala v českém důchodovém pojištění žádnou započitatelnou dobu potřebnou pro vznik nároku na důchod. Jedná se o osobu, která má centrum zájmu v jiném členském státě, konkrétně v SR, kde se narodila, studovala, zahájila výdělečnou činnost a je zde plně zabezpečena dávkou důchodového pojištění v souvislosti s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který není předmětem sporu. Tato osoba se nyní domáhá toho, aby si mohla zajistit účastí na dobrovolném důchodovém pojištění nárok na důchod i jiného státu než ve kterém má centrum zájmu, i přesto, že dle názoru žalované nesplňuje elementární podmínky pro tuto účast a pro nárok na přiznání invalidního důchodu.
50. Žalobce se snažil dovozovat svůj nárok na invalidní důchod i z ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, přičemž žalovaná již ve svých vyjádřeních vysvětlila, že toto ustanovení nestanoví podmínky nároku na invalidní důchod, ale upravuje pouze otázku stanovení výše procentní výměry invalidního důvodu ve specifických případech. Lze jej aplikovat pouze za podmínky, že jsou již splněny podmínky na invalidní důchod stanovené buď podle § 38, nebo § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
51. Dále se žalovaná vyjádřila k námitce žalobce, zda lze zamítnutí nároku na invalidní důchod opírat o ustanovení čl. 57 nařízení č. 883/2004. Podle žalobce je toto ustanovení na dávky invalidního důchodu nepoužitelné, avšak žalovaná tento názor nesdílí, neboť pro dávky invalidní v koordinačních nařízeních je stanovena úprava v Kapitole 4, která v čl. 46 odst. 3 v situaci, kdy se jedná o nárok na důchod, jehož výše je závislá na délce doby pojištění, odkazuje na Kapitolu 5, která upravuje starobní důchody. Kapitola 4 je aplikovatelná výlučně bez dalšího pouze na zvláštní situace, kdy se neposuzuje nárok na invalidní důchod ze systému, jehož výše je závislá na délce pojištění. Koordinace invalidních dávek akcentuje to, že v rámci Evropské unie úprava v jednotlivých členských státech není jednotná a vychází z toho, že v některých členských státech jsou dávky přiznávány ve výši, která se neodvozuje od potřebné doby pojištění. Tyto systémy nařízení označuje jako systémy typu A (a jsou uvedeny v příslušné příloze nařízení) a pro koordinaci platí speciální úprava uvedená výlučně v Kapitole 4. Jedná-li se však o nárok na invalidní důchod, jehož výše je podle vnitrostátní právní úpravy závislá na délce pojištění, odkazuje čl. 46 odst. 3 nařízení č. 883/2004 na Kapitolu 5, podle níž se posuzuje nárok na důchod a stanoví se i výše invalidního důchodu.
52. Hlavním předmětem sporu podle žalované nyní je, zda osoba, která má centrum zájmů mimo území ČR, nemá žádnou relevantní vazbu na systém důchodového pojištění ČR v tom smyslu, že by v minulosti získala nějakou dobu pojištění v českém systému nebo by se na ni alespoň podle koordinační právní úpravy vztahovaly české právní úpravy, a je po celou dobu pojištěna v jiném členském státě a podléhá ve smyslu kolizních norem právním předpisům jiného členského státu, může využít institutu dobrovolného důchodového pojištění dle § 6 zákona o důchodovém pojištění a zajistit si celý nárok na invalidní důchod dokoupením celé potřebné doby pojištění. Mezi žalovanou a žalobcem byla dříve sporná i otázka samotného centra zájmů, kdy žalobce argumentoval tím, že jeho centrum zájmů v relevantní dobu bylo v České republice. Sám žalobce přitom připouští, že se oblast dobrovolného důchodového pojištění s mezinárodním prvkem musí posuzovat s ohledem na nadnárodní právní úpravu Evropské unie a v případech, kdy se jedná o situaci s přeshraničním prvkem a o osobu, která nepodléhá právním předpisům českým, ale výlučně podléhá právním předpisům jiného členského státu, kde má centrum zájmu, kde pracuje a je důchodově zabezpečena, je žalovaná povinna přihlížet při posuzování nároku na důchod ke koordinačním nařízením a v prvé řadě zkoumat, zda je česká právní úprava aplikovatelná na daný případ.
53. Účelem nařízení č. 883/2004, resp. jeho Hlavy II. je zajistit, aby se migrující osoby nedostaly do postavení, kdy se na ně nevztahují předpisy žádného státu nebo, jako v nyní posuzovaném případě, vyloučit situaci, kdy by se na danou osobu v jeden okamžik vztahovaly současně právní předpisy více států. Koordinace stojí na principu aplikace právních předpisů jednoho státu a je nutno vždy přihlédnout k ustanovením kolizního charakteru.
54. Žalobce tvrdí, že splňuje podmínky nároku na účast na dobrovolném důchodovém pojištění tím, že splňuje podmínky stanovené v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004, s čímž se však žalovaná neztotožňuje. Ustanovení čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 je potřeba vnímat tak, že jde o jedinou přípustnou výjimku z principu aplikace právních předpisů jediného státu, která však podle názoru žalované nebyla žalobcem splněna.
55. Účelem právní úpravy obsažené v nařízení č. 883/2004 je podle žalované zamezit spekulativní účasti na dobrovolném důchodovém pojištění v případech jako je tento, kdy je osoba výlučně pojištěna a podléhá právním předpisům jiného státu, a chtěla by si účastí na dobrovolném důchodovém pojištění zajistit důchodový nárok ze státu, se kterým, ani s jeho důchodovým systémem, dosud neměla nic dočinění a neměla na něj žádnou vazbu, jak ve smyslu vnitrostátní úpravy, tak ve smyslu koordinačních kolizních pravidel. To odpovídá i účelu dobrovolného důchodového pojištění v české vnitrostátní právní úpravě, kdy dobrovolné pojištění má sloužit jako institut dokoupení chybějící doby pojištění v případech, kdy člověk v minulosti nějakou dobu důchodového pojištění získal a následně nastane sociální událost, se kterou je spojen vznik nároku na důchod, avšak by tato osoba nesplnila dobu pojištění pro přiznání této důchodové dávky.
56. Podle žalované žalobce neprokázal žádnou relevantní vazbu na ČR a na jeho systém důchodového pojištění, neboť z důkazů, které žalobce předkládal, lze dovodit, že mu šlo pouze o to dosáhnout účasti na důchodovém systému v ČR. Žalovaná je přesvědčena, že žalobce jedná po celou dobu účelově, snaží se zneužít institut důchodového pojištění v situaci, kdy nesplňuje podmínky jak koordinační právní úpravy, tak podmínky stanovené vnitrostátní právní úpravou. Žalobce se snaží využít dobrovolného důchodového pojištění v situaci, ke které není určeno, a snaží se zakoupit celý nárok na důchod, přičemž si stanovuje maximální vyměřovací základy, i v rámci fiktivního pracovního poměru, i v případě dobrovolného důchodového pojištění, neboť je přesvědčen, že tím získá nárok na plný důchod a bude mít tak vedle důchodu vypláceného na Slovensku další pravidelný příjem, neboť je osobou, jejíž zdravotní stav vykazuje znaky invalidity. Žalovaná tedy navrhla, aby žaloba byla v části účasti na dobrovolném důchodovém pojištění odmítnuta a v ostatních částech zamítnuta jako nedůvodná.
57. Následně soud přistoupil k dokazování, přičemž přečetl obsah listin, a to notářského zápisu – osvědčení o právně významné skutečnosti ze dne 8. 3. 2021, sepsaný JUDr. Zuzanou Zigovou, notářkou v Novém Městě nad Váhom, z nějž vyplynulo, že žalobce v roce 2014 a 2015 pracoval u více českých zaměstnavatelů na území ČR, zejména u TNS AISA, s.r.o. a STEM/MARK, a.s. Práce u obou těchto zaměstnavatelů byla vykonávána na území ČR, čímž byla splněna zákonná podmínka povinné účasti na českém sociálním pojištění. U obou zaměstnavatelů pracoval žalobce na základě dohody o provedení práce, kde odměna za vykonanou práci převyšovala v některé měsíce sumu 10 000 Kč, čímž byla založená povinnost zaměstnavatele odvést za zaměstnance sociální a zdravotní pojištění, kterou však zaměstnavatel nesplnil. Tímto však byla založena povinnost účasti žalobce na důchodovém pojištění v ČR. Z bankovních výpisů, které byly součástí notářského zápisu, pak vyplynulo, že byla mzda žalobce u zaměstnavatele TNS AISA, s.r.o. za měsíc říjen 2014 ve výši 15 012 Kč a za měsíc listopad 2014 ve výši 15 767 Kč. Část mzdy nad 10 000 Kč účelově zaměstnavatel účtoval jako cestovní náhrady, přičemž však žalobci nárok na cestovní náhrady nevznikl. Z notářského zápisu dále vyplynulo prohlášení žalobce, že v období od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015 vykonával práci pouze pro zaměstnavatele STEM/MARK, a.s. a nevykonával souběžně práci v jiném členském státě Evropské unie, podléhal tedy výlučně českému systému sociálního zabezpečení, což žalobce doložil informací od slovenské Sociální pojišťovny. Od zaměstnavatele STEM/MARK, a.s. obdržel žalobce za uvedené období mzdu ve výši 20 000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti v sídle zaměstnavatele a opět nebyla zaměstnavatelem splněna odvodová povinnost. Dále je v notářském zápisu obsaženo prohlášení žalobce, že v období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 i v období od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015 se po 90 % času zdržoval na území ČR za účelem výkonu zaměstnání. Součástí notářského zápisu byl dále doklad o rodném čísle, dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobcem a výše označenými zaměstnavateli, bankovní výpisy z účtu žalobce, komunikace se zaměstnavatelem STEM/MARK, a.s. a výpis odměn a cestovného, informace Sociální pojišťovny, ústředí o změnách stavu individuálního účtu pojištěnce za rok 2015.
58. Dále žalobce předložil informaci o pojištěnci – výpis od Všeobecné zdravotní pojišťovny za období 7. 4. 2021 – 26. 4. 2021, z něhož vyplývá, že byl žalobce pojištěn dne 7. 4. 2021. Dále předložil potvrzení o platbě z Fio banky ze dne 1. 5. 2021, potvrzující úhradu 870 Kč s poznámkou „Všeobecná zdravotní pojišťovna“, potvrzení o platbě z Fio banky ze dne 1. 5. 2021, potvrzující úhradu 5 735 Kč označenou jako „mzda 04/2021“ a potvrzení o platbě z Fio banky ze dne 1. 5. 2021, potvrzující úhradu 2 018 Kč, s poznámkou „Česká správa sociálního zabezpečení“.
59. Žalovaná následně k dokazování uvedla, že žalobce na dokazované skutečnosti již dříve upozorňoval ve správním řízení. Důkazy prokazují zejména to, že žalobce uzavřel pracovní poměr v roce 2014 a 2015 s českými subjekty s tím, že jediným důkazem o tom, kde měly být tyto činnosti vykonávány, je notářský zápis – prohlášení samotného žalobce o tom, že tyto činnosti měly být vykonány v ČR. Žalovaná má pochybnosti, zda to tak bylo s ohledem na charakter činností, neboť se jednalo o činnosti, které lze vykonávat na dálku. I kdyby ale byly činnosti vykonávány na území ČR, bylo by podle žalované nutné posoudit toto období jako období, kdy byla vykonávána souběžná činnost na území SR, za kterou byl prokazatelně pojištěn. Jako použitelné právo by pak musely být určeny podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 883/2004 slovenské právní předpisy. Na tom nic nemění otázka, zda se jednalo o činnosti tzv. malého rozsahu, neboť otázka výše odměny nemůže ovlivnit posouzení toho, že žalobce v daném období nepodléhal českým právním předpisům a otázky účasti na pojištění vyplývající z dohod o provedení práce je třeba posuzovat podle slovenských právních předpisů, k čemuž žalovaná není příslušná, a český zaměstnavatel by byl povinen odvést pojistné do slovenského systému, pokud by vznikla účast na pojištění podle slovenských právních předpisů.
60. Stejnou relevanci má podle žalované i důkaz o výkonu výdělečné činnost za období měsíce ledna 2015, neboť není prokázáno, že by se jednalo o činnost vykonávanou na území ČR. V tomto případě byl žadatel pojištěn podle slovenských právních předpisů v systému povinného zdravotního pojištění – jakmile je osoba účastna na povinném zdravotním pojištění na území jiného členského státu, v tomto případě SR, a je-li tato doba uznána jako doba důchodového pojištění podle slovenských právních předpisů, vylučuje to aplikaci českých právních přepisů, a rovněž otázku odvodu pojistného z této výdělečné činnosti je příslušná posoudit slovenská strana. Nařízení rovněž předpokládá, že pokud je zaměstnanec pojištěn v některém členském státě z titulu toho, že nevykonává výdělečnou činnost, ale je mu vyplácena dávka, která se zakládá na předchozím pojištění v tomto státě, pak je třeba ve smyslu čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004 na tuto osobu po dobu, kdy by nevykonávala výdělečnou činnost v tomto státě, pohlížet jako na osobu, která má postavení výdělečně činné osoby a vykonává v tomto státě výdělečnou činnost – pak ani v tomto období podle koordinačních nařízení nemohly být použity české právní předpisy. To by platilo, i kdyby byla činnost vykonávána na území ČR, což není doloženo a nevyplývá to ani z žalobcem doložených důkazů.
61. K dokladu o tom, že bylo odvedeno pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky za období 7. 4. 2021, což je podle žalované doba fiktivního pracovního poměru, uvádí žalovaná, že v mezidobí Pražská správa sociálního zabezpečení vydala rozhodnutí o tom, že účast na pojištění v České republice v tomto období nevznikla, neboť české právní předpisy nejsou použitelné. Ve věci nyní probíhá odvolací řízení. I kdyby však byla ze slovenské strany zpochybňována účast na důchodovém pojištění v  období 7. 4. 2021, i Ministerstvo práce a sociálních věcí je toho názoru, že na daný pracovní poměr, i kdyby nebyl fiktivní, by bylo nutno pohlížet jako na vyslání. Podle žalované není třeba dokládat místo výkonu činnosti, neboť i v těch případech, kdyby se prokázalo, že činnost byla vykonávána reálně na území ČR, není důvod toto dále prokazovat, neboť to nemůže ovlivnit závěr, že žalobci nevznikla účast na sociálním pojištění v českém systému, a podle kolizních ustanovení by pro něj zůstalo použitelné slovenské právo týkající se sociálního zabezpečení.

8. Posouzení věci krajským soudem

62. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

63. Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí
    (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

64. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
65. Zdejší soud konstatuje, že předmětem podané žaloby je posouzení, zda žalovaná postupovala v souladu se zákonem a nařízeními Evropské unie, když žalobci nepřiznala invalidní důchod z důvodu, že žalobce nesplňuje podmínku získání potřebné doby pojištění v českém systému důchodového pojištění.
66. Žalovaná nejdříve posuzovala, zda žalobce splnil podmínku potřebné doby pojištění podle českých právních předpisů a zda mu na základě toho vznikl nárok na invalidní důchod.
67. Podle ustanovení § 38 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se

a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo

b) invalidním následkem pracovního úrazu.

68. Podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku do 20 let méně než jeden rok, od 20 let do 22 let jeden rok, od 22 let do 24 let dva roky, od 24 let do 26 let tři roky, od 26 let do 28 let čtyři roky a nad 28 let pět roků.
69. Podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem invalidity. U pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; potřebná doba pojištění činí přitom 10 roků. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity; u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná doba pojištění dva roky.
70. Podle ustanovení § 40 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se za dobu pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 2 písm. a) a dále doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice, a to před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky, a po dosažení věku 18 let po dobu prvních 6 let tohoto studia. Ustanovení § 12 odst. 1 věty druhé platí zde přiměřeně.
71. Podle čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004 bez ohledu na čl. 52 odst. 1 písm. b) není instituce členského státu povinna poskytovat dávky na základě dob získaných podle právních předpisů, které uplatňuje, které se berou v úvahu při vzniku sociální události, jestliže délka uvedených dob nedosahuje jednoho roku a pouze na základě těchto dob nelze podle uvedených právních předpisů se získat nárok na dávku. Pro účely tohoto článku se „dobami“ rozumí všechny doby pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, které zakládají nárok na dotčenou dávku nebo ji přímo zvyšují.
72. Potřebnou dobu pojištění posuzovala žalovaná s ohledem na to, že žalobce v období před vznikem invalidity (tj. do 1. 11. 2014) studoval na Gymnáziu sv. Josefa, Nové Město nad Váhom, SR, v období od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2013 a na Gymnáziu M. R. Štefánika, Bratislava, SR, v období od 1. 9. 2013 do 3. 6. 2016.
73. Žalovaná rovněž vycházela z toho, že žalobce podal dne 2. 9. 2019 na Městskou správu sociálního zabezpečení Brno přihlášku k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění na období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, přičemž o této přihlášce bylo rozhodnuto dne 21. 1. 2020 tak, že účast na dobrovolném důchodovém pojištění nevznikla. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2020. Žalobce podal dne 1. 6. 2020 na Městskou správu sociálního zabezpečení Brno další přihlášku k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění na období od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014 podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. O této přihlášce bylo rozhodnuto dne 24. 7. 2020 rovněž tak, že účast na dobrovolném důchodovém pojištění nevznikla, toto rozhodnutí (po odvolání žalobce) nabylo právní moci dne 2. 11. 2020. Žalobce k přihláškám k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění předložil rozhodnutí MŠMT o postavení studia na Gymnáziu sv. Josefa a na Gymnáziu M. R. Štefánika na roveň studia na středních školách v ČR a k přihlášce podané dne 1. 6. 2020 předložil i potvrzení o studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci.
74. S ohledem na to, že uvedená rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno jsou pravomocná, žalovaná na základě nich vycházela z toho, že za celé období studií žalobce na středních školách v SR, tj. od 1. 9. 2013 do 3. 6. 2016, jak je specifikováno výše, a dále za období studia na vysoké škole v ČR od roku 2019, dobrovolná účast na důchodovém pojištění nevznikla.
75. Žalovaná správně uzavřela, že nemá pravomoc k rozhodování o tom, zda žalobci vznikla či nevznikla účast na dobrovolném důchodovém pojištění. Nyní napadené řízení o námitkách se totiž netýkalo otázky, zda žalobci vznikla či nevznikla účast na dobrovolném důchodovém pojištění na základě přihlášky, ale toho, zda žalobce splňuje podmínky pro nárok na přiznání invalidního důchodu. Byť je žalovaná jakožto odvolací orgán oprávněna v takovém řízení rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí o přihlášce k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění, v daném řízení k tomuto oprávněna nebyla, neboť žalobou napadené řízení se týká jiné věci, a to dávky důchodového pojištění a posouzení nároku na ni. Žalovaná tedy nepochybila, když z uvedených rozhodnutí o tom, že účast žalobce na dobrovolném důchodovém pojištění nevznikla, bez dalšího vycházela a uzavřela, že na základě těchto rozhodnutí nelze žalobci hodnotit žádné doby pojištění z titulu účasti na dobrovolném důchodovém pojištění. Žalobci tudíž na základě nyní uvedeného nevznikl nárok na invalidní důchod, neboť účast na dobrovolném důchodovém pojištění na základě přihlášek žalobci nevznikla.
76. K námitce žalobce, zda lze zamítnutí nároku na invalidní důchod opírat o ustanovení čl. 57 nařízení č. 883/2004, uvádí soud následující. Pro invalidní dávky je v nařízení č. 883/2004 stanovena úprava v Kapitole 4. Ustanovení čl. 46 však v situaci, kdy se jedná o nárok na důchod, jehož výše je závislá na délce doby pojištění, což je i případ českého důchodového systému a tedy i českých invalidních důchodů, výslovně odkazuje na Kapitolu 5, která upravuje starobní důchody a použije se pro invalidní důchody obdobně. Kapitola 4 je aplikovatelná bez dalšího pouze na zvláštní situace, kdy se neposuzuje nárok na invalidní důchod ze systému, jehož výše je závislá na délce pojištění. Uvedená úprava vyplývá z toho, že v rámci koordinačních nařízení bylo nutno zohlednit tu skutečnost, že v každém členském státě může být právní úprava ohledně důchodových dávek odlišná. V některých členských státech jsou dávky přiznávány ve výši, která se neodvozuje od potřebné doby pojištění, přičemž tyto systémy nařízení označuje jako systémy typu A a jsou uvedeny v příslušné příloze nařízení (ČR však mezi tyto státy nepatří, neboť ČR patří mezi státy se systémem typu B), a pro koordinaci těchto systémů platí speciální úprava uvedená v Kapitole 4. Jedná-li se však o nárok na invalidní důchod, jehož výše je podle vnitrostátní právní úpravy závislá na délce pojištění, odkazuje čl. 46 odst. 3 nařízení č. 883/2004 na Kapitolu 5, podle níž se posuzuje nárok na důchod a stanoví se i výše invalidního důchodu.
77. Žalovaná tak nepochybila, když nárok žalobce na invalidní důchod posoudila i ohledem na čl. 57 nařízení č. 883/2004. Pokud by byla splněna potřebná doba pojištění, s přihlédnutím k cizí době pojištění podle principu sčítání podle čl. 6 nařízení č. 883/2004, vypočítal by se invalidní důchod podle Kapitoly 5 tak, že se přizná dílčí výše důchodu. Je-li však možné v těchto případech aplikovat Kapitolu 5, je také nutné aplikovat i čl. 57 v případech, kdy pojištěnec nezíská žádnou dobu pojištění nebo získal dobu pojištění kratší 1 roku. V případě, kdy v posuzujícím členském státě nebyla získána žádná doba pojištění nebo byla získána doba pojištění kratší 1 roku, nemá tento členský stát povinnost přiznat dané osobě důchod, což platí i pro důchody invalidní, jelikož v případě ČR závisí přiznání invalidního důchodu na délce pojištění.
78. Žalobce dále v žalobě i v námitkách opíral svůj nárok na invalidní důchod o ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.
79. Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40). Za invaliditu třetího stupně se pro účely věty první považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Při posuzování invalidity pro účely nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§ 39 odst. 3 věta druhá).
80. Podle ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění procentní výměra invalidního důchodu náleží pojištěnci mladšímu 28 let, který splnil podmínky nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, nejméně ve výši stanovené podle odstavce 2, na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně nejméně ve výši poloviny částky stanovené podle odstavce 2 a na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně nejméně ve výši třetiny částky stanovené podle odstavce 2, je-li invalidní důchod přiznáván před 18. rokem věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je kratší jednoho roku; přitom se pro tyto účely za dobu pojištění považuje i doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice po ukončení povinné školní docházky do dosažení věku 18 let a po dosažení věku 18 let po dobu prvních 6 let tohoto studia, doba, po kterou byl pojištěnec veden v evidenci krajské pobočky Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a náhradní doba pojištění, i když doba pojištění netrvala ani jeden rok.
81. Jak uvedla žalovaná, ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nestanoví podmínky vzniku nároku na invalidní důchod, ale týká se výpočtu procentní výměry invalidního důchodu ve specifických případech, na který vznikl nárok podle ustanovení § 42 odst. 1 nebo § 38 zákona o důchodovém pojištění. V případě, že nevznikne nárok na invalidní důchod podle ustanovení § 38 zákona o důchodovém pojištění, nelze posuzovat splnění podmínek podle ustanovení § 42 odst. 3, který se týká ochranného způsobu výpočtu procentní výměry invalidního důchodu u vybrané skupiny pojištěnců.  Na žalobce se zároveň nevztahuje ani ustanovení § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť byl uznán invalidním pro invaliditu třetího stupně až od 15. 7. 2016, tedy až poté, co dosáhl věku 18 let.
82. Jelikož žalobce nesplnil podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod stanovené v ustanovení § 38 nebo v § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, je nutno aprobovat postup, kdy žalovaná neaplikovala na případ žalobce ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Soud má dále za to, že ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nelze aplikovat izolovaně, jak činí žalobce, ale ve spojení s ustanoveními stanovujícími podmínky nároku na invalidní důchod, které však žalobce nesplnil a neuplatní se tedy na jeho případ ani ustanovení § 42 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.
83. Dále žalovaná konstatovala, že ani za situace, kdy žalobce předložil rozhodnutí MŠMT o postavení studia na Gymnáziu sv. Josefa a na Gymnáziu M. R. Štefánika na roveň studia na středních školách v ČR, nelze k této době přihlédnout pro účely splnění podmínky získání potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod, protože žalobce v dané době nepodléhal českým právním předpisům, neboť nebyl v ČR účasten důchodového pojištění z jiného důvodu, nemocenského pojištění nebo zdravotního pojištění, přičemž poukázala na ustanovení čl. 11 nařízení č. 883/2004. V daném období žalobce navíc současně se studiem vykonával výdělečnou činnost na území SR, na základě čehož se na něj vztahovaly slovenské právní předpisy.
84. Podle čl. 11 odst. 1 věta první nařízení č. 883/2004 osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu.
85. Podle ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 se na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu.
86. Podle čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 se na jinou osobu, na kterou se nepoužijí písmena a) až d) vztahují právní předpisy členského státu bydliště, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto nařízení, která jí zaručují dávky podle právních předpisů jednoho nebo více členských států.
87. Na základě uvedených ustanovení je nutno souhlasit s žalovanou, která vyslovila závěr, že v období, kdy žalobce studoval na slovenských středních školách, se na něj v souladu s uvedenými ustanoveními vztahovaly právní předpisy pouze jediného státu, kterým byla SR, tj. vztahovaly se na něj předpisy členského státu bydliště, jak vyplývá z čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, v případě, že byl v uvedeném období pouze studentem. V případě, že žalobce současně studoval i vykonával výdělečnou činnost na území SR, je nutno vycházet z ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004, podle nějž se na žalobce rovněž vztahovaly výlučně právní předpisy SR.
88. Žalobci tedy i přesto, že uvedené období jeho studia na středních školách ve Slovenské republice bylo rozhodnutím MŠMT postaveno na roveň studia na středních školách v ČR, nevznikla jiná vazba na český důchodový systém v daném období, jelikož se na něj podle nařízení mohly vztahovat právní předpisy pouze jediného členského státu, a to právní předpisy SR, kde studoval a kde současně vykonával výdělečnou činnost, což vyplývá z potvrzení Sociální pojišťovny, ústředí v Bratislavě o historii pojištění žalobce v SR, které je součástí správního spisu.
89. Žalovaná se dále zabývala dohodami o provedení práce z let 2014 a 2015, uzavřené s českými zaměstnavateli, které žalobce předložil žalované v průběhu správního řízení. Na základě těchto dohod o provedení práce se žalobce domníval, že měl být účasten systému povinného důchodového pojištění v ČR, neboť jeho zaměstnavatelé za žalobce neodvedli povinné odvody za sociální a zdravotní pojištění. Žalovaná v uvedené věci vycházela z toho, že z předložených dohod o provedení práce nevyplývalo místo výkonu práce, a zároveň z toho, že žalobce v uvedené době současně vykonával výdělečnou činnost na území SR. V uvedené situaci bylo třeba pomocí kolizních ustanovení určit použitelné právní předpisy. Podle žalované bylo tedy nutno na uvedenou situaci aplikovat ustanovení čl. 11 – 13 nařízení č. 883/2004, jelikož na základě těchto ustanovení lze určit příslušnost k právním předpisům v období, kdy došlo k souběhu výdělečných činností na území více členských států, neboť žalobce v uvedeném období vykonával výdělečnou činnosti jak na území ČR, tak na území SR. Odvodová povinnost se pak v uvedeném období měla podle žalované řídit slovenskými právními předpisy. Soud se i zde totožnil s hodnocením žalované.
90. Žalobce pak dále odvodil svůj nárok na invalidní důchod v ČR i z čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 týkající se systému dobrovolného důchodového pojištění, přičemž čl. 14 odst. 1 vylučuje použití čl. 11 – 13.
91. Podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 883/2004 na osobu, která jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech, se vztahují:

a) právní předpisy členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li podstatnou část své činnosti v tomto státě nebo je-li zaměstnávána různými podniky nebo různými zaměstnavateli, jejichž sídla nebo místa podnikání jsou v různých členských státech; nebo

b) právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází sídlo nebo místo podnikání podniku nebo zaměstnavatele, který ji zaměstnává, nevykonává-li podstatnou část své činnosti v členském státě, na jehož území má své bydliště.

92. Podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 883/2004 jde-li však o dávky v invaliditě, ve stáří a o pozůstalostní dávky, může být dotyčná osoba účastna pouze systému dobrovolného nebo dobrovolného pokračujícího pojištění jednoho z členských států, i když se na ni povinně vztahují právní předpisy jiného členského státu, pokud se na ni vztahovaly v určitém období jejího pracovního života právní předpisy prvně uvedeného členského státu vzhledem nebo v důsledku její činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné a pokud tento souběh výslovně nebo implicitně dovolují právní předpisy prvně uvedeného členského státu.
93. Podle čl. 14 odst. 2 nařízení č. 883/2004 jestliže se na základě právních předpisů členského státu vztahuje na dotyčnou osobu povinné pojištění v tomto státě, nemůže se na ni vztahovat systém dobrovolného pojištění nebo systém dobrovolného pokračujícího pojištění v jiném členském státě. Ve všech jiných případech, v nichž existuje v dané oblasti volba mezi několika systémy dobrovolného pojištění nebo systémy dobrovolného pokračujícího pojištění, může být dotyčná osoba účastna pouze systému, pro který se rozhodla.
94. Podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 jde-li však o dávky v invaliditě, ve stáří a o pozůstalostní dávky, může být dotyčná osoba účastna pouze systému dobrovolného nebo dobrovolného pokračujícího pojištění jednoho z členských států, i když se na ni povinně vztahují právní předpisy jiného členského státu, pokud se na ni vztahovaly v určitém období jejího pracovního života právní předpisy prvně uvedeného členského státu vzhledem nebo v důsledku její činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné a pokud tento souběh výslovně nebo implicitně dovolují právní předpisy prvně uvedeného členského státu.
95. Nejdříve uvádí soud, co se týče provedeného dokazování notářským zápisem vztahujícím se k dohodám o provedení práce uzavřenými se zaměstnavateli TNS AISA, s.r.o. a STEM/MARK, a.s., na základě nichž žalovaný vykonával výdělečnou činnost pro české zaměstnavatele, že nelze na základě tohoto důkazu uzavřít, že žalobce vykonával práci na základě předložených dohod o provedení práce na území ČR. Předložený notářský zápis má nadto charakter prohlášení ze strany žalobce, je tak pouze jeho tvrzením a nelze mu přikládat větší váhu, než ostatním tvrzením žalobce, byť jsou tato tvrzení ve formě notářského zápisu jakožto veřejné listiny.
96. V návaznosti na to soud považoval za nadbytečné provádět důkaz výslechem zaměstnavatelů žalobce, a to Mgr. P. Š. za zaměstnavatele STEM/MARK, a.s. a M. J. za zaměstnavatele TNS AISA, s.r.o. (nyní KANTAR CZ, s.r.o.). Navrhované výslechy by nepřinesly nová zjištění ohledně pracovních poměrů žalobce s těmito zaměstnavateli, ani by nevnesly změnu náhledu na to, jaké právní předpisy se na žalobce v době souběhu pracovních poměrů v ČR a v SR vztahovaly, jak bude uvedeno níže.
97. Co se týče posouzení souběhu výdělečných činností, jak uvedla i žalovaná, čl. 13 nařízení č. 883/2004 se musí použít pro určení příslušnosti k právním předpisům na období, kdy došlo k souběhu výdělečných činností na území více členských států. V nyní posuzovaném případě pak nelze než dojít k závěru, že se na žalobce vztahovaly v posuzovaném období výlučně slovenské právní předpisy v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 nařízení č. 883/2004, když hlavní výdělečnou činnost vykonával na území státu, kde má bydliště, a v ČR současně vykonával výdělečnou činnost na základě dohod o provedení práce. Žalobce měl bydliště a hlavní centrum zájmů v SR, což sám uvádí v žalobě, a byl po celou dobu pojištěn v SR, jak vyplývá z potvrzení Sociální pojišťovny, ústředí v Bratislavě o historii pojištění žalobce v SR.
98. Podání přihlášky k dobrovolnému důchodovému pojištění však nemá za následek nepoužití čl. 13 nařízení č. 883/2004  při souběhu dvou výdělečných činností. Není tedy zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že se na jeho případ přímo použije čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 a vyloučí se aplikace čl. 13 odst. 1. Na sporná období, kdy žalobce byl zároveň zaměstnán v SR a v ČR na základě dohod o provedení práce, je totiž nutno použít nejdříve ustanovení týkající se určení použitelných právních předpisů, neboť i v případě aplikace čl. 14 odst. 3 je nutno nejdříve určit použitelné právní předpisy, když čl. 14 odst. 3 kolizní kritéria nestanoví. Čl. 14 odst. 3 pak stanoví podmínky pro paralelní účast na dobrovolném důchodovém pojištění v případě, že migrující osoba povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu, avšak zároveň předpokládá, že se nejdříve zjišťuje, jakým právním předpisům a jakého členského státu osoba podléhala či podléhá. Výjimka vyplývající z čl. 14 pak má ten význam, aby v případech, kdy osoba v minulosti podléhala právním předpisům jednoho členského státu, kde byla účastna důchodového pojištění, a po nějakém čase odešla do jiného státu, kde začala být účastna důchodového pojištění, si mohla zajistit nárok na důchod v případech, kdy by doba pojištění, kterou získala v prvním státu, nebyla dostatečně dlouhá k tomu, aby splnila podmínku potřebné doby pojištění stanovenou vnitrostátními právními předpisy a tato osoba si mohla chybějící dobu pojištění dokoupit, přičemž čl. 14 odst. 3 myslí právě na tyto situace a připouští tak jedinou výjimku z aplikace právních předpisů jediného státu. Uvedená situace se však nevztahuje na případ žalobce, který, jak uvedeno již výše, po celou dobu podléhá pouze slovenským právním předpisům.
99. Je tedy nutno souhlasit s žalovanou, že cílem koordinačních předpisů nebylo připustit, aby osoba, na kterou se po celou dobu jejího života vztahovaly právní předpisy pouze jednoho členského státu, mohla získat na základě zakoupení potřebných dob pojištění nárok na invalidní důchod v jiném členském státě, na jehož systému důchodového pojištění nemá a ani v minulosti neměla žádnou účast. Soud dále odkazuje i na rozsáhlá vyjádření žalované, s nimiž se soud plně ztotožňuje.
100. Nově předložená pracovní smlouva se slovenským zaměstnavatelem family & partners counseling s.r.o., jehož společníkem a jednatelem je sám žalobce, rovněž v posuzovaném případě nezměnila náhled na použitelné právní předpisy a započitatelné doby pojištění. Uvedený pracovní poměr s určeným místem výkonu v Praze byl uzavřen od 7. 4. 2021 na dobu neurčitou, byl ještě téhož dne ukončen, přičemž pouze na tento jediný den mu jeho jiný zaměstnavatel v SR poskytl neplacené volno. Za tento den měl obdržet žalobce celou měsíční mzdu, která měla být ve výši maximálního vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení pro rok 2021. Žalovaná dále vyšla z toho, že žalobce je osobou invalidní a neschopnou si obstarat věci samostatně, a žalovaná tedy považovala za nemožné, aby žalobce dne 7. 4. 2021 odpracoval v Praze celou směnu, téhož dne ukončil pracovní poměr ve zkušební době, vyplnil oznámení o nástupu do zaměstnání a o skončení zaměstnání a vystavil evidenční list důchodového pojištění, který byl datován dnem 7. 4. 2021, a současně v tento den překonal vzdálenost z místa bydliště v SR do Prahy a zpět. Ohledně zaměstnání žalobce u společnosti family & partners counseling s.r.o. vydala Pražská správa sociálního zabezpečení v mezidobí rozhodnutí o tom, že účast na pojištění v České republice v tomto období, tj. dne 7. 4. 2021, nevznikla, neboť české právní předpisy nejsou použitelné. Toto rozhodnutí však není pravomocné, bylo proti němu podáno odvolání.
101. Podstatné však podle názoru soudu je, že ani na tuto novou situaci – pokud by uvedený pracovní poměr byl skutečný – se nevztahují české právní předpisy, neboť toto zaměstnání vykazuje znaky vyslání podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, podle kterého osoba, která jako zaměstnanec provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatele, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce dvacet čtyři měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné osoby.
102. V otázce vyslání je tedy nyní nutno vyjít z toho, že zaměstnavatel family & partners counseling s.r.o. má sídlo na území SR, kde běžně vykonává své činnosti, a doba trvání zaměstnání nepřesáhla dvacet čtyři měsíců. Je tak možno dovodit, že uvedený výkon zaměstnání žalobce skutečně byl vysláním podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004, na žalobce se nadále vztahovaly slovenské právní předpisy a tudíž ani na základě tohoto zaměstnání žalobce nezískal žádné doby pojištění v českém důchodovém systému.
103. Krajský soud na okraj uvádí, že se podrobně nezabýval otázkou oznamovací povinnosti podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 987/2009, a to vzhledem k tomu, že uvedená skutečnost nemá na posouzení, zda se na žalobce vztahovaly české nebo slovenské právní předpisy, žádný vliv. V případě, že se jednalo o výkon souběžné výdělečné činnosti na území dvou států, i v případě, že se jednalo o výkon dvou výdělečných činností, kdy z toho jedna výdělečná činnost byla vykonávána pro český subjekt na území SR, by bylo nutné aplikovat ustanovení Hlavy II nařízení č. 883/2004 a kolizních pravidel v nich obsažených, která by odkázala na příslušnost slovenských právních předpisů, jak ostatně konstatovala i žalovaná.
104. Na základě výše uvedeného je tedy možno shrnout, že žalobci nevznikl nárok na invalidní důchod v českém důchodovém systému, neboť žalobce nezískal žádné doby důchodového pojištění v ČR. Žalobci tento nárok nevznikl jak při posouzení na základě českých právních předpisů, tak právních předpisů koordinačních v rámci Evropské unie. Bylo rovněž uzavřeno, že na žalobce se v průběhu jeho života nevztahovaly české právní předpisy týkající se důchodového pojištění, a to právě s ohledem na evropské koordinační předpisy, podle nichž má osoba podléhat jedinému systému sociálního zabezpečení, a které žalovaná v nyní posuzovaném případě správně aplikovala.
105. Na závěr soud uvádí, že se ztotožňuje i s názorem žalované ohledně toho, že veškeré jednání žalobce se jeví jako účelové pouze s cílem získat nárok na plný invalidní důchod v ČR, aniž by žalobce získal v českém důchodovém systému jakékoliv započitatelné doby pojištění či obecně měl na český důchodový systém nějaké jiné vazby, než pokusy o vstup na základě institutu dobrovolného důchodového pojištění. V situaci, kdy žalobci nebyl přiznán nárok na invalidní důchod z důvodu, že nezískal v ČR žádné doby důchodového pojištění, chtěl následně vytvořit vazbu na český důchodový systém tak, že si potřebné doby „zakoupil“ formou dobrovolného důchodového pojištění. Když ani tento způsob žalobci nárok invalidní důchod nezajistil, přistoupil žalobce k (pravděpodobně fiktivnímu) výkonu zaměstnání u slovenského zaměstnavatele s místem výkonu v Praze, přičemž však tento pracovní poměr trval pouze jeden den. Veškeré uvedené kroky žalobce pak vytvářejí dojem, že pouze směřovaly k získání nároku na český invalidní důchod, což však nekoresponduje se smyslem a účelem právních předpisů důchodového zabezpečení v ČR, v nichž je nárok na důchod spojen primárně s vazbami na tento systém v podobě potřebné doby pojištění.

9. Závěr a náklady řízení

106. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalované nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaná vycházela, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

107. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

108. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti
     a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

109. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
  jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího
  správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
  advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj                             jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
  zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 7. dubna 2022

JUDr. Petr Polách, v.r.

samosoudce