č. j. 61 A 7/2021 - 228

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobců: a) P. B., narozený dne

bytem

b) P. B., narozený dne

bytem

c) TAARTRADE, spol. s r. o., IČO 28156544

se sídlem Měšice 557, 391 56 Tábor

d) L. B., IČO

se sídlem

všichni zastoupeni advokátkou Mgr. Radanou Vítovcovou

se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, 390 01 Tábor

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje

se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice

za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390

se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4

zastoupené advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M.

se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4

o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 16103/2021, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 23498/2021,

takto:

1. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 16103/2021, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 23498/2021, je ve výroku II. nicotné.

2. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 16103/2021, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 23498/2021, se ve výroku I.d. ruší a věc se v této části vrací žalovanému k dalšímu řízení.

3. Ve zbytku se žaloba zamítá.

4. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni d) na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

5. Žalobci a), b) a c) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

6. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

7. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.  Vymezení věci

I.A  Průběh řízení vedených před zahájením vyvlastňovacího řízení

1. Dne 16. 7. 1998 rozhodl Okresní úřad v Táboře na žádost žalobců o povolení výjimky z ochranného pásma silnice I/3 v km 89 800 – 90 000. V podmínkách uvedl, že vjezd a výjezd k povolovaným stavbám je řešen přes stávající připojení sousedních pozemků (čerpací stanice PHM). Pro dané území se zároveň jednalo o jediný sjezd, přičemž další sjezd nebude povolen.
2. Následně Městský úřad Tábor rozhodl dne 3. 9. 1998 o umístění stavby pneuservisu a čerpací stanice LPG. Poté dne 13. 10. 1998 rozhodl Městský úřad Tábor o umístění stavby motocentra.
3. Dne 8. 2. 1999 vydal Městský úřad Tábor dvě stavební povolení, a to jednak pro pneuservis a čerpací stanici LPG a jednak pro motocentrum. Správní orgán uvedl, že v případě pneuservisu jsou příjezd na pozemek a výjezd z něj řešeny napojením na stávající obslužnou komunikaci k čerpací stanici PMH. V případě motocentra je pak příjezd řešen napojením na stávající obslužnou komunikaci k čerpací stanici PMH a výjezd přes pozemek parc. č. XA v k. ú. X.
4. Dne 29. 6. 2000 vydal Městský úřad Tábor kolaudační rozhodnutí, jímž povolil užívání pneuservisu a čerpací stanice LPG. Dne 30. 6. 2000 pak povolil užívání motocentra.
5. Dne 24. 4. 2012 Ministerstvo dopravy na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále také jako „vyvlastnitel“) zahájilo řízení o povolení stavby „Dálnice D3, Tábor – Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 – obchvat Tábora (pravý jízdní pás)“ v rozsahu následujících stavebních objektů: SO 6‑102 – Úprava komunikace v km 76,765 – 79,125; SO 6-106 – Úprava pro hlásky; SO 6-176 – Příjezdy k DUN; SO 6-190 – Svislé a vodorovné značení (definitivní); SO 6-250 – Opěrné zdi (pro hlásky); SO 6-310 – Přeložky a úpravy kanalizací; SO 6-340 – Opravy stávající DUN a jejich příslušenství; SO-491 – Systém SOS, Kabelové vedení; SO 6-492 – Systém SOS, Hlásky; SO-6-493 – Systém SOS, Meteostanice; SO 6-496 – Systém SOS, Kabelové prostupy a kabelovody; SO 6-497 – Systém SOS, Automatické sčítače dopravy; SO6-806 – Vegetační úpravy.
6. Dne 16. 11. 2012 povolilo Ministerstvo dopravy stavbu „Dálnice D3, Tábor – Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 – obchvat Tábora (pravý jízdní pás)“ v rozsahu výše uvedených stavebních objektů.
7. Proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 11. 2012 podali žalobci rozklad, který ministr dopravy rozhodnutím ze dne 12. 4. 2013 zamítl a rozhodnutí ze dne 16. 11. 2012 potvrdil.
8. Rozhodnutí ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013 následně zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, čj. 5 A 72/2013‑137. Kasační stížnosti ministerstva a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, čj. 7 As 95/2013‑74, zamítl. Z uvedených rozhodnutí správních soudů plyne, že i když původní souhlas s připojením na komunikaci byl vydán vlastníkům stavby čerpací stanice PMH do doby zahájení stavby dálnice D3, tak toto omezení se nevztahuje na nemovitosti žalobců povolené a kolaudované jako stavby na dobu neurčitou, ke kterým právo sjezdu z komunikace I/3 vyplývá právě ze stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. Toto právo pak omezuje vlastníka sousedních pozemků pod komunikací I/3.
9. Na základě uvedeného ministr dopravy svým rozhodnutím ze dne 2. 12. 2013 stavební povolení zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu projednání.
10. Dne 30. 1. 2018 požádal vyvlastnitel o opakované stavební řízení pro výše uvedenou část stavby. K žádosti doložil doklady o prověření možností zřízení náhradního sjezdu a o snaze odškodnit žalobce. Ministerstvo dopravy následně dne 11. 3. 2019 vyvlastnitele vyzvalo, aby podal žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení.
11. Pro přehlednost krajský soud přikládá výřez ortofotomapy z katastru nemovitostí, který zachycuje nemovitosti žalobců v blízkosti současné rychlostní silnice I/3:

[OBRÁZEK]

12. Na obrázku je patrné napojení nemovitostí žalobců na stávající silnici vedoucí přes areál někdejší čerpací stanice PMH. Doprava v současné době probíhá pouze po dvou pruzích budoucí dálnice. Zbylé dva pruhy (blíže k nemovitostem žalobců) v tomto úseku nejsou dokončené.

I.B  Průběh vyvlastňovacího řízení

13. Žádostí ze dne 19. 11. 2019 se vyvlastnitel domáhal zahájení vyvlastňovacího řízení a vydání mezitímního rozhodnutí. Oznámením ze dne 9. 12. 2019 žalovaný všechny účastníky řízení informoval o zahájení vyvlastňovacího řízení a zároveň nařídil ústní jednání na den 21. 1. 2020.
14. Dne 17. 1. 2020 obdržel žalovaný vyjádření žalobců. Následně během ústního jednání předložil vyvlastnitel doplnění k žádosti o vyvlastnění. S ohledem na rozsáhlost námitek žalobců a doplnění návrhu žalovaný jednání přerušil s tím, že bude pokračovat dne 17. 2. 2020.
15. Dne 4. 2. 2020 obdržel žalovaný repliku žalobců k doplnění návrhu vyvlastnitele ze dne 21. 1. 2020. Na tuto repliku reagoval následně vyvlastnitel ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2020.
16. Dne 17. 2. 2020 pokračovalo ústní jednání. Účastníci vyvlastňovacího řízení uvedli, že k dohodě nedošlo a že setrvávají na svých stanoviscích, přičemž odkazují na svá písemná vyjádření. Dne 27. 2. 2020 obdržel žalovaný vyjádření vyvlastnitele k podkladům rozhodnutí.
17. Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020 žalovaný žádost vyvlastnitele zamítl s odůvodněním, že podmínky pro vyvlastnění nebyly splněny. O odvolání vyvlastnitele rozhodlo Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 17. 7. 2020 tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2020 zrušilo a věc mu vrátilo k novému projednání.
18. Žalobou napadeným mezitímním rozhodnutím vydaným dle §4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění do 30. 12. 2020 (dále jen „liniový zákon“), pak žalovaný výroky I.a. až I.d. rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobců k vyvlastňovaným nemovitostem a výrokem I.e. určil vyvlastniteli lhůtu 4 roky k zahájení účelu vyvlastnění ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále výroky II.a. až II.d. uložil vyvlastniteli povinnost zaplatit žalobcům zálohu na náhradu za vyvlastnění v celkové výši 16 569 279 Kč. Výrokem II.e. uložil stejnou povinnost vyvlastniteli ve vztahu ke společnosti Milan Král, a. s., jakožto zálohu na náhradu za zánik věcného břemene jízdy, volného příjezdu a výjezdu pro pozemek parc. č. XB (zatěžuje pozemky parc. č. XA a XC ve vlastnictví žalobců) ve výši 10 000 Kč. Výrokem III. žalovaný zamítl žádost žalobců o náhradu nákladů právního zastoupení.
19. Vyvlastnění se konkrétně týkalo níže uvedených nemovitostí v katastrálním území X:

Nemovitosti žalobce a): jednotka č. X (jiný nebytový prostor) v budově č. p. X (jiná stavba) na pozemku parc. č. XD (zastavěná plocha a nádvoří) spolu s podílem 2920/6104 na společných částech budovy a pozemku, podíl 398/763 na pozemku parc. č. XD (zastavěná plocha a nádvoří) se stavbou č. p. X (jiná stavba), podíl ½ na pozemku parc. č. XE (zastavěná plocha a nádvoří) a podíl ½ na pozemku parc. č. XC (trvalý travní porost).

Nemovitosti žalobce b): stavba č. p. X na pozemcích parc. č. XF a XE, pozemky parc. č. XA (trvalý travní porost), parc. č. XF (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. XG (ostatní plocha).

Nemovitosti žalobkyně c): jednotka č. X v budově č. p. X na pozemku parc. č. XD spolu s podílem 2920/6104 na společných částech budovy a pozemku, podíl 365/763 na pozemku parc. č. XD (zastavěná plocha a nádvoří) se stavbou č. p. X (jiná stavba), podíl ½ na pozemku parc. č. XE (zastavěná plocha a nádvoří) a podíl ½ na pozemku parc. č. XC (trvalý travní porost).

Nemovitosti žalobkyně d): stavba čerpací stanice LPG (stavba nezapsaná v katastru nemovitostí) na pozemku parc. č. XG.

20. Opravným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2021 žalovaný opravil nesprávnosti v označení pozemků a staveb v žalobou napadeném rozhodnutí. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021 a opravné rozhodnutí potvrdilo.

II.  Shrnutí žaloby

21. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 16. 2. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

II.A  Zmatečnost výroků v části I.a a I.c rozhodnutí žalovaného o odejmutí vlastnických práv – chyby v psaní ve specifikaci nemovitého majetku

22. Žalobci v první řadě namítli zmatečnost výroku I.a žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalobce a) byl před nabytím právní moci žalobou napadeného rozhodnutí vlastníkem jednotky č. X v budově č. p. X a nikoliv v budově č. p. X, jak je mylně obsaženo v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný nesprávně uvedl, že podíl na společných částech o velikosti 3184/6104 se týká pozemku parc. č. XD. Dále je žalobce a) spoluvlastníkem podílu o velikosti 398/763 na budově č. p. X v katastrálním zemí X, jak je uvedeno na listu vlastnictví č. XA. Tato část majetku žalobce a) není ve výroku I.a. žalobou napadeného rozhodnutí vůbec zahrnuta.
23. Dle žalobců je pak zmatečný i výrok I.c. Žalobkyně c) byla před nabytím právní moci žalobou napadeného rozhodnutí vlastnicí jednotky č. X v budově č. p. X a nikoliv v budově č. p. X, jak je mylně uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech o velikosti 2920/6104 a nikoliv o velikosti podílu 3184/6104. Mylnou specifikací je i tvrzení žalovaného, že se jedná o podíl na společných částech na pozemku parc. č. XD. Dále je žalobkyně c) spoluvlastnicí podílu o velikosti 365/763 na budově č. p. X v katastrálním zemí X, jak je uvedeno na listu vlastnictví č. XA. Tato část majetku žalobkyně c) není ve výroku I.c. žalobou napadeného rozhodnutí vůbec zahrnuta.
24. Žalobci dále namítli, že stejně tak nebyla v průběhu vyvlastňovacího řízení opravena ani žádost vyvlastnitele o vyvlastnění, kterou považují žalobci od počátku za zmatečnou, což v praxi znamená, že například na listu vlastnictví č. XA není dodnes vyznačena poznámka o zahájení řízení o vyvlastnění práv. Žádost vyvlastnitele je tudíž od počátku neúplná.
25. Pro úplnost žalobci k námitce zmatečnosti výroků žalovaného dodali, že ačkoliv žalovaný rozhodl o přiznání zálohy na náhradu za zánik věcného břemene jízdy, volného příjezdu a výjezdu pro společnost Milan Král, a. s., žalovaný vůbec nerozhodl o odnětí tohoto věcného břemene. Je tak zřejmé, že výrok o přiznání zálohy na náhradu nekoresponduje s výrokem o odnětí vlastnických práv.

II.B  Rozpor výroku II.b mezitímního rozhodnutí s § 4d liniového zákona

26. Žalobci dále s odkazem na § 4d odst. 2 liniového zákona namítli, že žalobci b) měl žalovaný přiznat zálohu na náhradu za vyvlastnění ve výši 5 277 258 Kč a nikoliv pouze 4 870 908 Kč. Dle posledně citovaného ustanovení musí být k žádosti vyvlastnitele přiložen znalecký posudek. Z žalobou napadeného rozhodnutí potom vyplývá, že se v nyní posuzovaném případě žalovaný ve vztahu k žalobci b) odchýlil od kogentního ustanovení § 4d odst. 3 liniového zákona tím, že žalobci b) přiznal zálohu na náhradu za vyvlastnění nižší, než jakou navrhl vyvlastnitel dle znaleckého posudku vyhotoveného a přiloženého k návrhu na zahájení řízení.

II.C  Nezákonný rozsah a absence potřebnosti vyvlastnění

27. Žalobci dále namítli absenci nezbytnosti vyvlastnění, a to včetně nepřípustného rozšíření vyvlastnění proti jejich vůli, stejně jako nezákonnost vyvlastňování veřejnoprávního práva přístupu na pozemní komunikaci.
28. Dodali, že dle jejich názoru vyvlastnitel nesplnil podmínku stanovenou v § 4 zákona č. 184/2004 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), tj. požadavek na nezbytnost vyvlastnění pro naplnění účelu samotného vyvlastnění. V souvislostí s tím žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, čj. 6 As 171/2020‑66, jenž se zabýval nezbytností vyvlastnění jako jedné ze zákonných podmínek pro zbavení žalobců jejich vlastnického práva.
29. Dle žalobců v nyní posuzovaném případě neexistuje jako opora pro vyvlastnění žádné územní rozhodnutí, což vyvlastnitel opírá o právní názor Městského úřadu v Táboře, dle kterého není územní rozhodnutí zapotřebí. K realizaci záměru by tak mělo dojít na základě pouhé úpravy stávající pozemní komunikace I/3 na dálnici D3. Z žádosti vyvlastnitele je přitom dle žalobců zřejmé, že nemovitosti žalobců nejsou k uskutečnění stavby ani k jejímu užívání potřebné, a to ani ve smyslu § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
30. Dále žalobci namítli neexistenci souhlasu s rozšířením vyvlastnění na jejich nemovitosti. Nadto žalovaný v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2020 dospěl k názoru, že veřejnoprávní právo na připojení ke komunikaci je oddělitelné a není součástí vlastnického práva (žalobci poukázali na procesní nerovnost v právech, neboť vyvlastnitel měl možnost se proti tomuto rozhodnutí odvolat).
31. Vyvlastnitel dle právního názoru žalovaného využil možnost, kterou mu dává § 3b odst. 6 liniového zákona a postup dle § 3b odst. 1 až 5 stejného zákona rozšířil i na vlastnické právo k nemovitostem žalobců, ač mu objektivně brání k dokončení stavby dálnice D3 pouze veřejné právo žalobců na připojení na komunikaci I/3, které nelze zrušit postupem podle § 10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ani jinak.
32. Dle žalobců žalovaný nedostatečně odůvodnil svou právní úvahu vztahující se k nezbytnosti a rozsahu vyvlastnění a pro absenci správního uvážení nelze ani žalobou napadené rozhodnutí přezkoumat, neboť odůvodnění je neurčité.
33. Žalobci dále zdůraznili, že jejich nemovitosti se stavbou dálnice D3 pouze sousedí. To znamená, že mohou i dále koexistovat společně se stavbou dálnice D3, za předpokladu, že vyvlastnitel zajistí jejich jiné připojení na komunikaci ve smyslu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013. Žalobci upřednostňují zachování vlastnického práva s právem užívat své nemovitosti s tím, že vyvlastnitel zajistí jejich připojení na pozemní komunikaci. Nadto je zřejmé, že nemovitosti žalobců i dálnice D3 mohou vedle sebe koexistovat, neboť dálnice je v daném úseku víceméně dokončena a probíhá na ní provoz. Vyvlastnitel má teoreticky možnost buďto vyřešit napojení nemovitostí žalobců na existující sjezd Tábor/Chýnov, popřípadě může uvažovat o zřízení odpočívky v lokalitě, ve které jsou umístěny i nemovitosti žalobců.
34. Žalobci připomněli, že i v médiích byl nedávno zveřejněn záměr vyvlastnitele zřídit na trase Mezno – České Budějovice 6-8 odpočívek, přičemž vyvlastnitel nezdůvodnil, proč by jedna z odpočívek nemohla ležet v lokalitě nemovitostí žalobců. Nedávalo by smysl, pokud by vyvlastnitel hodlal nedaleko nemovitostí žalobců (Kozí Hrádek) vybudovat jinou odpočívku a vynaložit současně prostředky na spravedlivou náhradu za vyvlastnění a související náklady.

II.D  Nesplnění podmínky stanovené v § 2 zákona o vyvlastnění

35. Další námitka žalobců směřovala proti nedostatečnému odůvodnění vztahujícímu se k nesplnění podmínky definované § 2 zákona o vyvlastnění, neboť nezbytnost vyvlastnění je zapotřebí posuzovat výlučně v mezích § 2 tohoto zákona. To v praxi znamená, že návrhem na vyvlastnění musí vyvlastnitel navrhnout výlučně odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. V nyní posuzovaném případě se vyvlastnitel vyjádřil dle žalobců v tom smyslu, že naplnění účelu vyvlastnění brání veřejnoprávní právo žalobců na připojení k pozemní komunikaci I/3. Nebrání tak naplnění účelu vyvlastnění přímo ani jejich vlastnické právo k pozemkům a stavbám, ani žádné jejich soukromé věcné právo ve formě věcného břemene.
36. Za této situace není dle žalobců možné vůbec rozhodnout o odnětí jejich vlastnického práva, neboť nebyly splněny taxativní podmínky stanovené § 2 zákona o vyvlastnění. Žalobci zdůraznili, že nelze extenzivně použít vyvlastňovací řízení na jiná práva než soukromoprávní věcná práva definovaná v § 2 zákona o vyvlastnění.
37. Žalobci vyjádřili svůj nesouhlas se závěry žalovaného, které přirovnali k rčení „účel světí prostředky“, neboť důležitost veřejného zájmu, jímž je dostavění dálnice D3 má ospravedlnit nedostatek právních způsobů pro vyřešení současného sporu se žalobci a absenci vůle ze strany vyvlastnitele věc řešit jednáním se žalobci.
38. Žalobci jsou přesvědčeni, že nelze fakticky vyvlastnit veřejnoprávní právo na připojení. Skutečnost, že právní předpisy neumožňují v současné době zbavit žalobce jejich práva na připojení, není dostatečným důvodem pro vyvlastnění jejich nemovitostí jako celku.

II.E  Rozpor s § 170 stavebního zákona a se souladem s cíli a úkoly územního plánování

39. Žalobci připomněli dikci § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který upravuje podmínky určení účelu vyvlastnění. Žalobci jsou přitom shodně přesvědčeni, že z důvodu nepřípustné retroaktivity je nutné použít pro vyvlastňovací řízení vedené žalovaným stavební zákon ve znění účinném do 31. 12. 2012. Postup vyvlastnitele při vyvlastnění jako celku totiž musí odpovídat právním předpisům platným v době před zahájením příslušného stavebního řízení o povolení stavby. V nyní posuzovaném případě již stavba fakticky existuje a jedná se o z pohledu práva stavbu nelegální. Nelze zároveň její následné legitimizace docílit dodatečným vyvlastněním nemovitostí žalobců, navíc za situace, kdy tento majetek žalobců není pro stavbu nezbytný.

II.F  Protiústavnost mezitímního rozhodnutí

40. Žalobci dále namítli protiústavnost žalobou napadeného rozhodnutí a připomněli, že Ústavní soud bude v dohledné době rozhodovat o ústavním návrhu skupiny 18 senátorů, jímž senátoři navrhují zrušit novelu zákona č. 169/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 169/2018 Sb.“), která významně změnila liniový zákon a zavedla v něm § 4a. Nově tak byla zakotvena forma mezitímního rozhodnutí jako správního rozhodnutí, přičemž tato právní úprava je dle žalobců potenciálně protiústavní pro svůj rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zároveň zdůraznili, že tato novela působí retroaktivně, neboť se vztahuje i na stavební řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti této novely. Vydáním mezitímního rozhodnutí je žalobcům upřeno právo na dvojinstančnost řízení, neboť proti mezitímnímu rozhodnutí není odvolání přípustné a s výjimkou určení výše náhrady se jedná o rozhodnutí konečné.
41. V důsledku se tudíž dle žalobců jedná o okamžitý nucený přechod vlastnického práva k nemovitému majetku žalobců ze dne na den, bez stanovení jakékoliv lhůty k vyklizení, bez právního nároku na odložení účinků žalobou napadeného rozhodnutí. To vše současně s tím, že žalobcům nebyla doposud určena spravedlivá náhrada za vyvlastnění, a dokonce není splatná ani záloha na náhradu za vyvlastnění.
42. Na základě uvedeného jsou žalobci nuceni přestěhovat své podnikání do jiných prostor na své náklady okamžitě, a aniž by v dohledné době mohli očekávat spravedlivou náhradu. Žalobci připomněli, že zatímco výrok o odnětí vlastnického práva je ve formě mezitímního rozhodnutí, proti němuž není řádný opravný prostředek přípustný, výroky o přiznané výši náhrady či nákladech souvisejících s vyvlastněním podléhají přezkumu s právem odvolat se, přičemž odvolacím orgánem ve fázi řízení, kdy se rozhoduje o konečné výši náhrady, bude Ministerstvo dopravy – stejný správní orgán, který stojí na počátku celého sporu, neboť vydal v roce 2013 nezákonné stavební povolení, a který je navíc zřizovatelem vyvlastnitele s přímým vlivem na jeho vedení. Jednostranné zvýhodnění vyvlastnitele je z uvedeného mechanismu dle žalobců více než zřejmé. V tom žalobci spatřují též porušení principu dělby moci.
43. S ohledem na výše uvedené považují žalobci žalobou napadené rozhodnutí za zcela nepřiměřený zásah do svých práv. Nelze navíc vyloučit, že se případný spor o výši náhrady potáhne léta, a to může být pro podnikání žalobců zcela likvidační, neboť budou nuceni do doby, než naleznou jiné prostory pro své podnikání, své podnikání buďto přerušit, anebo vynaložit z vlastních zdrojů prostředky na zahájení podnikání v novém místě, pokud si budou takové zdroje schopni vůbec zajistit.
44. Nad rámec uvedeného žalobci zdůraznili, že absence výroku o lhůtě k vyklizení nemovitosti v žalobou napadeném rozhodnutí je dalším nepřiměřeným zásahem do jejich práv. Nelze po nich totiž vyklizení ze dne na den ani spravedlivě požadovat. Je tak zřejmé, že uvedeným postupem žalovaný značně narušil zákaz retroaktivity, princip právní jistoty a legitimního očekávání žalobců.

II.G  Omyly v úvahách žalovaného

45. Dle žalobců obsahuje žalobou napadené rozhodnutí několik dalších omylů a nepřesností, jež nejsou natolik závažné, jako vady výše uvedené, avšak i přesto považují žalobci za nutné na ně upozornit.
46. Předně se dle žalobců jedná o nepřesnosti v úvaze žalovaného o výši přiznané zálohy na náhradu za vyvlastnění. Žalovaný na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl své výhrady proti posudkům předloženým žalobci. Konkrétně poukázal na fakt, že posudky zpracované Ing. Kubískou a posudky doložené vyvlastnitelem jsou téměř shodné co do ocenění majetku žalobce a) a žalobkyně c). Tuto úvahu považují žalobci za zcela nadbytečnou a zcela mylnou. Posudky zpracované Ing. Kubískou oceňují výlučně nemovitosti žalobce a) a žalobce b). Na nemovitosti žalobkyně c) neexistuje ve vyvlastňovacím řízení žádný znalecký posudek zpracovaný Ing. Kubískou. Tato úvaha žalovaného tudíž dle žalobců nemá oporu ve správním spisu. Žalobkyně c) totiž v řízení předložila pouze jediný posudek, a to zpracovaný Ing. Ludmilou Tomaštíkovou na částku 19 080 000 Kč.
47. Dále žalovaný uvedl, že Ing. Kubíska zpracovával znalecké posudky k žádosti žalobce b) a žalobkyně d). I v tomto případě se dle žalobců jedná o omyl, neboť Ing. Kubíska zpracovával uvedené znalecké posudky v roce 2014 k žádosti vyvlastnitele jako objednatele.
48. Za další nepřesnost žalovaného považují žalobci zavádějící a zkreslené tvrzení, které předjímá bez jakéhokoliv ověření žalovaný od vyvlastnitele, o tom, že právo na připojení na komunikaci, které svědčí žalobcům a brání stavbě úseku dálnice D3, bylo přiznáno pochybením Okresního úřadu v Táboře a Městského úřadu v Táboře. Toto je dle žalobců manipulativní a lživé tvrzení vyvlastnitele. Nadto uvedené tvrzení přejímá i žalovaný na straně 5 žalobou napadeného rozhodnutí do svých zjištění skutkového stavu. Uvedené tvrzení vyvlastnitel pouze opakovaně neoprávněně využívá k dehonestaci žalobců v médiích, čímž se snaží zastřít své vlastní pochybení.

II.H  Nevyjasněné účastenství a procesní vady ve vztahu k žalobkyni d)

49. V žádosti vyvlastnitele o zahájení vyvlastňovacího řízení absentovalo označení žalobkyně d) jakožto účastnice v postavení vyvlastňované. Její nemovitosti nebyly při podání žádosti, ani následně znaleckým posudkem předloženým vyvlastnitelem nikdy oceněny, ačkoliv se jednalo o další podmínku podání, kterou musí návrh vyvlastnitele na zahájení vyvlastňovacího řízení splňovat. Stejně tak vyvlastnitel před zahájením řízení nikdy žalobkyni d) prokazatelně neučinil žádný písemný návrh na dohodu o koupi jejího nemovitého majetku.
50. Žalovaný s žalobkyní d) začal následně jednat, aniž by vyjasnil, zda má žalobkyně d) postavení účastnice řízení v pozici vyvlastňované, nebo zda se jedná o účastnici, která má určitý zájem na řízení. Následně však výrokem I.d. žalobou napadeného rozhodnutí rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobkyně d) k vyvlastňovaným nemovitostem, aniž by byly splněny základní podmínky, jež musí vydání správního rozhodnutí v případě vyvlastnění předcházet. Jedná se o následující podmínky:

     vyvlastnitel neprokázal, že by vyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby dosáhl s žalobkyní d) dohody;

     nikdy jí nezaslal návrh kupní smlouvy;

     vyvlastnitel nikdy nezpracoval znalecký posudek na ocenění nemovitého majetku žalobkyně d);

     v žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení neoznačil žalobkyni d) jako vyvlastňovanou;

     žalovaný až do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí nepoučil žalobkyni d) o jejích právech v řízení (nevyzval ji k uplatnění námitek, nepoučil ji o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, neoznámil jí zahájení vyvlastňovacího řízení, nepozval žalobkyni d) na ústní jednání ve věci, neadresoval jí žádnou z výzev, které obdrželi ostatní žalobci, apod.);

     žalovaný žalobkyni d) v žalobou napadeném rozhodnutí neoznačuje za účastníka řízení, avšak následně rozhodl výrokem I.d. o odnětí jejího vlastnického práva k vyvlastňovaným nemovitostem;

     žalovaný přiznal žalobkyni d) v rozporu s liniovým zákonem zálohu na náhradu za vyvlastnění ve výši 406 350 Kč, avšak pro výši této zálohy neexistuje žádný podklad [znalecký posudek vyvlastnitele, který by ocenil hodnotu nemovitostí žalobkyně d)].

51. Pro úplnost žalobci dodali, že znalecký posudek předložený v řízení vyvlastnitelem sice oceňuje pozemek parc. č. XG ve vlastnictví žalobce b), na kterém je i stavba čerpací stanice LPG ve vlastnictví žalobkyně d), avšak jedná se pouze o ocenění nemovitosti jako takové, nikoliv o stavby čerpací stanice LPG ve vlastnictví žalobkyně d). Pokud tedy žalovaný použil při stanovení výše zálohy na náhradu odejmutí vlastnických práv žalobkyně d) posudek Ing. Kubísky z roku 2015, jde o postup, který je v rozporu s § 4d liniového zákona.
52. Dle žalobců se v případě nevyjasněné účastenství žalobkyně d) jedná o takové procesní vady, jež nelze zhojit opravou či odstraněním vad žádosti vyvlastnitele o vyvlastnění.

II.I  Porušení § 3 odst. 6 liniového zákona

53. Žalobci dále namítli, že vyvlastnitel nevyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby s nimi dosáhl dohody před zahájením vyvlastňovacího řízení.
54. Ve vztahu k žalobkyni d) vyvlastnitel dokonce nepodnikl žádné kroky směřující k dohodě, tj. neadresoval jí návrh kupní smlouvy s výzvou k jejímu uzavření a nezpracoval ani znalecký posudek k ocenění její nemovitosti.
55. Ostatní žalobci od vyvlastnitele obdrželi pouze formální návrh smlouvy a vyvlastnitel o změně ceny nemovitostí z principu nevyjednává, což je jeho standardní postup. Tento postup však žalobci nepovažují za snahu o dohodu, neboť se z povahy věci jedná o jednostrannou nabídku, která může vyústit pouze v akceptaci nižší ceny, než by si žalobci přáli, nebo v pohrůžku zahájení vyvlastňovacího řízení. Uvedené je dle žalobců v rozporu s § 3 odst. 6 liniového zákona. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 174/2014‑44, č. 3188/2015 Sb. NSS.
56. Dále žalobci stručně shrnuli dosavadní kroky vyvlastnitele a zástupců státu ve vztahu k dohodě se žalobci. Zdůraznili, že to byl vyvlastnitel, který jim písemně dne 20. 5. 2015 sdělil, že „končí jednání“. Vyvlastnitel žalobcům následně dne 4. 7. 2017 nabídl náhradu za ztrátu přístupu na pozemní komunikaci. Uvedený postup je dle žalobců ovšem nemožný, neboť jim vyvlastnitel nabídl jakési vyrovnání (odškodnění) za to, že jejich nemovitosti odřízne od jediného přístupu na pozemní komunikace a ponechá jim tak vlastnické právo k bezcenným nemovitostem (bez možnosti přístupu). Nadto se jednalo o nezákonnou nabídku, neboť není možné, aby nemovitosti ve formě staveb existovaly bez reálného přístupu na pozemní komunikaci.
57. Uvedeným postupem (vlastnictví nemovitostí bez reálného přístupu) žalobcům do dnešního dne vzniká újma, neboť žalobkyně c) nemůže nemovitosti pronajmout a ostatní žalobci jsou pak omezeni při svém podnikání, čímž jim vzniká reálná škoda ve formě ušlého zisku. Uvedený stav trvá od roku 2013 a do dnešního dne nedošlo k jeho nápravě. Stavebník totiž v roce 2013 zboural odbočovací pruh z komunikace I/3, čímž navodil pro žalobce i jejich zákazníky nebezpečný stav při snaze odbočit k nemovitostem žalobců. Nadto Česká pošta odmítá žalobcům v tomto místě doručovat poštovní zásilky a stoupla v uvedeném úseku i nehodovost v důsledku tohoto omezení.
58. V červenci roku 2019 obdrželi žalobci a), b) a c) písemné nabídky, jež ovšem považují ve světle výše uvedeného judikátu pouze za formální nabídku. Nadto považují vyvlastnitelem nabízenou cenu za nepřiměřenou.
59. Na schůzce dne 24. 9. 2019 žalobci deklarovali, že jsou ochotni uzavřít kupní smlouvu za předpokladu, že kupní cena vyjádří i odškodnění za újmu způsobenou jim provozní činností (dle znaleckého posudku Ing. Kubísky, jenž zadal sám vyvlastnitel v roce 2014).
60. Žalobci dále vyjádřili svůj nesouhlas s odůvodněním žalovaného ve vztahu k učinění nabídky žalobkyni d). Vyvlastnitel dle všeho „nevěděl“, že je žalobkyně d) vlastníkem stavby čerpací stanice LPG na pozemku žalobce b). Žalobci nadto upozornili, že žalobkyně d) je od počátku aktivním účastníkem stavebního řízení o povolení daného úseku dálnice D3. Vyvlastnitel tedy měl a mohl zjistit, že je žalobkyně d) vlastníkem nemovitostí v dané lokalitě (byť to nevyplývá z katastru nemovitostí). V případě, že by se vyvlastnitel pokoušel o skutečnou dohodu, zjistil by při místním ohledání, že se zde stavba čerpací stanice LPG nachází a snažil by se zjistit vlastníka dané stavby.

II.J  Nedostatečné vypořádání se s námitkami žalobců v odůvodnění, absence správního uvážení

61. Dle žalobců se dále žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami uplatněnými v průběhu vyvlastňovacího řízení.
62. Stručně totiž uvedl určité závěry, které již ale neporovnal (až na výjimky) s podklady ve správním spisu. Nadto neshromáždil dostatečné podklady, ze kterých lze učinit závěry, jež učinil. Žalobou napadené rozhodnutí je tak dle žalobců celkově nepřezkoumatelné pro absenci správního uvážení, nesplňuje legitimní očekávání žalobců a je zároveň nezákonné.
63. Dle žalobců jsou pochybení žalovaného natolik závažná, že je nelze zhojit ani případným veřejným zájmem na dostavění dálnice D3, neboť stávající stav zavinil vyvlastnitel svým „ignorantstvím a nešetrným přístupem“, když požádal o stavební povolení, aniž jakkoliv uvažoval nad tím, zda nezasáhne do práv žalobců odříznutím jejich příjezdu na pozemní komunikaci, bez jakékoliv náhrady.
64. Nad rámec uvedeného žalobci dodali, že stejně jako žalovaný tvrdí, že je stavba dálnice D3 v souladu s územně plánovací dokumentací, jsou stejně tak v souladu s územně plánovací dokumentací a územním plánem města Tábor i stavby žalobců.

II.K  Nepřípustná retroaktivita

65. Žalobci ve svých námitkách v rámci vyvlastňovacího řízení uvedli, že návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení vyvlastnitel zkoncipoval podle znění zákona o vyvlastnění účinného ke dni podání návrhu, tj. 20. 11. 2018 a dle liniového zákona. Jednalo se o znění po zásadní novele č. 169/2018 Sb., která nabyla plně účinnosti dne 31. 8. 2019. Do 31. 8. 2019 byl postup vydání mezitímního rozhodnutí ve vyvlastňovacím řízení dle § 4a liniového zákona nepřípustný. Žalobci navrhovali, aby žalovaný aplikoval na daný případ přechodná ustanovení upravená novelou č. 169/2018 Sb., a svým správním uvážením si před pokračováním v řízení vymezil najisto, v jakém znění se příslušné platné právní předpisy pro nyní posuzovaný případ vyvlastnění použijí.
66. Žalobci dále namítali, že je nutné, aby žalovaný nevydal nezákonné či nulitní rozhodnutí a neprovedl tak významný zásah do zákonem i Ústavou chráněných práv žalobců, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a dále právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
67. Žalobci připomněli dikci čl. II přechodných ustanovení novely č. 169/2018 Sb., dle kterého „[ř]ízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti se posoudí podle zákona č. 416/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
68. Žalobci v rámci vyvlastňovacího řízení dále poukázali na to, že obdobný princip je zakotven i v přechodných ustanoveních předchozích novel liniového zákona. Nikdy ovšem nebyla přípustná retroaktivita, tj. nedošlo ke zpětnému posuzování práv a povinností a postupů v řízeních zahájených před nabytím účinnosti novely. Žalobci namítli, že je v nyní posuzovaném případě nutné aplikovat liniový zákon ve znění platném ke dni zahájení správního řízení o povolení stavby dotčeného úseku dálnice D3. Dodali, že se jedná o opakované stavební řízení, které bylo znovuzahájeno postupem dle § 129 stavebního zákona, a to poté, co Městský soud v Praze předchozí pravomocné rozhodnutí o povolení stavby v této části dálnice D3 zrušil pro nezákonnost.
69. Uvedeným rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, čj. 5 A 72/2013‑137, se stala již realizovaná stavba stavbou nepovolenou. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost Ministerstva dopravy proti uvedenému rozsudku zamítl.
70. Žalobci dále uvedli, že ministr dopravy Zdeněk Žák zavázal svým rozhodnutím ze dne 2. 12. 2013, čj. 9/2013‑510‑RK/33, Ministerstvo dopravy tak, že „[o]dvolatelé nemohou pozbýt jediného přístupu ke svým nemovitostem, takový stav by byl stavem protiprávním. Předmětnou stavbu bude možno povolit pouze za předpokladu, že stavebník zajistí přístup (sjezd) k nemovitostem odvolatelů nebo odvolatele odškodní.“ Dle žalobců je toto rozhodnutí stále platné a jedná se tudíž o závazný právní názor, jenž Ministerstvo dopravy zavazuje.
71. Žalovaný měl dle žalobců postavit na jisto, nakolik je použitelná za nyní posuzované situace novela liniového zákona. Jediným zákonným postupem použitelným ve vztahu k žalobců je dle žalobců postup dle předpisů platných v době zahájení stavebního řízení o povolení stavby. Jakýkoliv jiný výklad není dle žalobců ústavně konformní. Dle žalobců je nepochybné, že správní řízení o povolení stavby bylo doručeno stavebnímu úřadu před vydáním nezákonného stavebního povolení, tj. přede dnem 16. 11. 2012. Je tudíž zřejmé, že vyvlastňovací řízení je třeba posoudit dle liniového zákona ve znění účinném v době jeho vyhlášení, před jakoukoliv novelizací, popřípadě pouze po novele č. 209/2011 Sb. účinné od 1. 10. 2011 (za předpokladu, že stavební řízení ohledně stavby zahájily správní orgány po 1. 10. 2011).
72. S ohledem na uvedené považují žalobci vyvlastnění v nyní posuzovaném případě za nezákonné, neboť vyvlastnitel nepotřebuje nemovitosti ve vlastnictví žalobců bezprostředně pro vybudování stavby dálnice D3, jelikož dálnice je v dotčeném místě již vybudována a fakticky existuje. Ministerstvo dopravy tudíž v nyní posuzovaném případě mělo dle žalobců postupovat dle § 129 odst. 5 stavebního zákona a mělo tudíž před více než 5 lety zahájit řízení o odstranění stavby, jehož výsledkem mělo být odstranění stavby. To se nestalo a ministerstvo je do dnešního dne nečinné. Za určitých podmínek měl vyvlastnitel možnost zažádat o dodatečné povolení stavby. Na uvedeném dle žalobců nic nemění ani případný veřejný zájem, který nesmí být zneužíván na úkor práv žalobců.
73. Žalobci uvedené shrnuli s tím, že se žalovaný uvedenými námitkami nikterak blíže nezabýval a jeho rozhodnutí je i z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

II.L  Diskriminace žalobců

74. Žalobci opakovaně připomněli diskriminační přístup silničního správního úřadu (Ministerstva dopravy), který je vůči nim uplatňován, stejně jako rozdílný přístup, který správní orgány uplatnili vůči jiné společnosti vlastnící nemovitosti v dané lokalitě, tj. společnosti ARMEX Oil, s. r. o.
75. Společnost ARMEX Oil vlastnila a provozovala v dané lokalitě čerpací stanici, která měla přístup na komunikaci pouze po časově omezenou dobu, neboť se jednalo o stavbu dočasnou (do roku 2021), na rozdíl od staveb žalobců, jež mají charakter trvalý.
76. I přes uvedený fakt společnost ARMEX Oil obdržela odškodnění v částce 49 milionů Kč, a to na základě dohody o náhradě škody způsobené provozní činností ze dne 6. 6. 2006. To vše současně s tím, že společnost ARMEX Oil je doposud v dané lokalitě vlastníkem nemovitého majetku, a její čerpací stanice s technologií je pouze zakonzervována. Žalobcům v této souvislosti nikdy žádné odškodnění jejich újmy písemně nabídnuto nebylo. Výjimkou bylo dle žalobců pouze ujištění ministra dopravy Ing. Antonína Prachaře na společném jednání dne 2. 6. 2014 (pozn. krajského soudu: dle zápisu z jednání se jednalo o 6. 6. 2014), kdy došlo k dohodě o odškodnění žalobců, tento slib však následně nastoupivší ministr dopravy Dan Ťok popřel, a od té doby ustala jakákoliv jednání mezi žalobci, vyvlastnitelem a Ministerstvem dopravy, a to až do roku 2019.
77. S uvedenou námitkou se dle žalobců žalovaný nikterak nevypořádal. Nadto se žalobci domnívají, že v důsledku všeho uvedeného jim není garantován rovný přístup, neboť jak již uvedli, vyvlastnitel a Ministerstvo dopravy jsou ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti a koordinují svůj postup proti žalobcům. Jelikož je vyvlastnitel ovládán a řízen Ministerstvem dopravy, má ministerstvo jasný zájem na výsledku vyvlastňovacího řízení. Platná právní úprava však neupravuje postup pro přenesení příslušnosti Ministerstva dopravy jako správního orgánu, který má rozhodovat jako vyvlastňovací úřad (v odvolacím řízení) na jiný orgán. Na místo toho je dle názoru žalobců kumulována protiústavním způsobem pravomoc k rozhodování vyvlastňovacích řízení souvisejících s výstavbou dálnic v rukou Ministerstva dopravy. To má za následek nedostatek nezávislosti a porušení ústavního principu rovnosti a práva na spravedlivý proces. Ministerstvo dopravy rozhoduje v nyní posuzovaném případě nepřiléhavě, a jeho rozhodnutí vykazují znaky libovůle. Žalobci zdůraznili, že uvedené narušení principů namítají ve vztahu k Ministerstvu dopravy, nikoliv ve vztahu k žalovanému.
78. Uvedená systémová podjatost Ministerstva dopravy ovšem nepřímo ovlivňuje dle žalobců i žalovaného, který musí respektovat předchozí rozhodnutí Ministerstva dopravy, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2020.

II.M  Další námitky

79. Žalobci dále popsali historický vývoj a průběh vyvlastňovacího řízení.
80. V rámci shrnutí žaloby dále uvedli, že se dovolávají dodržení zásady proporcionality a zákazu nedůvodné svévole správního orgánu. Současně s tím odkázali na princip právní jistoty.
81. Dodali, že jednou ze základních podmínek vyvlastnění je, že je možné realizovat stavbu dopravní infrastruktury do určité doby od vyvlastnění (v nyní posuzovaném případě se jedná o lhůtu čtyř let). To vše pod sankcí neúčinnosti vyvlastnění a návratu věci (nemovitosti) vlastníkovi v případě, že ve stanovené lhůtě nebude stavba realizována. Tento princip byl ovšem ve vztahu k žalobcům narušen v tom smyslu, že u vybraných staveb bude možné zahájit stavební práce již na podkladě zahájení vyvlastňovacího řízení o odnětí vlastnického práva. Uvedeným postupem bude nepřiměřeně zasaženo do práv žalobců, neboť stavba dálnice D3 je takřka dokončená, a žalobci tudíž ztratí přístup ke svým nemovitostem ve velmi krátké době (několik týdnů), aniž dojde k náhradě a odškodnění jim způsobené újmy za zásah do jejich práv.

II.N  Vadný výrok o nákladech řízení

82. Žalobci následně namítli nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, neboť je dle nich vydán předčasně (vyvlastňovací řízení není mezitímním rozhodnutím ukončeno).
83. Dále namítli, že žalovaný návrh nesprávně posoudil, neboť návrh podali žalobci jako reakci na výzvu žalovaného na vyčíslení nákladů žalobců. Náhradu nákladů právního zastoupení žalobci vyžadovali z titulu náhrady dle § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění.
84. I za situace, že by žalovaný návrh žalobců posoudil správně, považují jej žalobci za nesprávný, neboť s ohledem na neobvyklost a náročnost nyní posuzované věci měl být návrh žalobců na náhradu nákladů řízení posouzen přiměřeně dle § 141 správního řádu jako sporné správní řízení. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o nepřípustný zásah do práv žalobců a o jejich znevýhodnění oproti vyvlastniteli, který je účastníkem disponujícím právním oddělením specializujícím se na agendu vyvlastnění.

II.O  Navrhovaný petit

85. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

III.  Shrnutí doplnění žaloby

86. V doplnění žaloby ze dne 25. 2. 2021 žalobci krajský soud informovali o vydání opravného rozhodnutí žalovaným dne 22. 2. 2021, sp. zn. OREG/134734/2019/adka, čj. KUJCK 23498/2021.
87. Dle žalobců žalovaný tímto opravným usnesením uznal důvodnost první žalobní námitky, jež se týkala nepřesnosti a nesprávnosti ve specifikaci vyvlastňovaných nemovitostí. Žalovaný tak žalobcům částečně vyhověl, avšak pouze v té méně podstatné části žaloby, týkající se nedostatku formy. Dle žalobců zde vyvstala jiná otázka, a to, zda byly vůbec splněny podmínky pro vydání opravného rozhodnutí.
88. Žalobci dodali, že opravné rozhodnutí není prozatím pravomocné, a že zvažují podání odvolání proti němu. V kontextu této skutečnosti poukázali žalobci na absurditu a dopad mezitímního rozhodnutí dle § 4 liniového zákona do práv účastníků. Zatímco samotné mezitímní rozhodnutí, jenž má významný hmotněprávní dopad do práv účastníků je rozhodnutím konečným, proti kterému není opravný prostředek přípustný, tak s ním svázané opravné rozhodnutí vydané dle § 70 správního řádu je možné napadnout odvoláním. K tomuto žalobci odkázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 25. 2. 2009, čj. 1 As 112/2008-56, a ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS.
89. Žalobci zastávají přesvědčení, že by krajský soud měl přezkoumat žalobou napadené rozhodnutí tak, jak je účinné a pravomocné a současně i z pohledu dopadů (změn), které by do práv účastníků vneslo potenciálně opravné rozhodnutí. V případě, že by v době rozhodování soudu bylo již opravné rozhodnutí pravomocné, navrhli žalobci, aby krajský soud rozhodoval o žalobou napadeném rozhodnutí ve znění opravného rozhodnutí.
90. Žalobkyně c) dále namítla, že opravné rozhodnutí nesplňuje podmínky pro vydání dle § 70 správního řádu, neboť předmětem opravy je zásadní změna velké části výroku I.c. bod a) žalobou napadeného rozhodnutí, a nejde pouze o zjevnou a nespornou opravu chyby v psaní.
91. Žalobci závěrem dodali, že mezitímní rozhodnutí je podkladem pro zápis změny vlastnických práv v katastru nemovitostí, a významně tudíž zasahuje do hmotněprávních práv žalobců a dle žalobců i přes nově vydané opravné rozhodnutí nesplňuje podmínky pro řádnou vkladovou listinu dle příslušných právních předpisů o zápisech vlastnických práv do katastru nemovitostí.
92. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodl o všech žalobních námitkách ke všem formálním vadám žalobou napadeného rozhodnutí.

IV.  Shrnutí vyjádření žalovaného

93. Žalovaný ve svém vyjádření předně uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou a ohledně podrobnějšího shrnutí dosavadního průběhu řízení odkázal na obsah správního spisu.
94. Ke zmatečnosti výroků v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že provedl opravu zřejmých nesprávností v opravném rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, jímž zjevné chyby v psaní napravil. Žalobou napadené rozhodnutí tak odpovídá žádosti vyvlastnitele a je v souladu se zápisem vlastnických práv v katastru nemovitostí. Další námitky žalobců ve vztahu k této otázce považuje žalovaný za nesrozumitelné.
95. K otázce absence rozhodnutí o odnětí věcného břemene žalovaný připomněl, že právo třetí osoby k vyvlastňovanému pozemku zaniká ze zákona dle § 6 zákona o vyvlastnění. Nadto uvedená žalobní námitka žalobcům nepřísluší a žalobci ani neuvádějí, jakým způsobem se tvrzená skutečnost dotýká jejich subjektivních práv.
96. K námitce rozporu výroku s § 4d zákona o vyvlastnění žalovaný uvedl, že zálohy vychází výhradně ze skutečnosti, že stanice LPG není vlastnictvím žalobce b), což ostatně odpovídá shodnému tvrzení žalobce b) a žalobkyně d), a záloha na náhradu za vyvlastnění mu proto v této části nepřísluší. Ve znaleckém posudku, který předložil vyvlastnitel, jsou nemovitosti oceněny jako funkční celek a není z něj seznatelná cena konkrétní stavby čerpací stanice LPG. Dále žalovaný dodal, že právo na připojení nebylo předmětem vyvlastnění.
97. K namítané nezákonnosti vyvlastnění žalovaný uvedl, že žalobci uváděné závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 171/2020‑66 na nyní posuzovanou věc zcela nedopadají a dodal, že se vyvlastnitel v nyní posuzovaném případě pokoušel najít i jiné možné varianty řešení připojení nemovitostí žalobců ke komunikaci. Skutečnost, že nemožnost jiného připojení vyvlastnitel prokázal, konstatovalo i Ministerstvo dopravy v usnesení ze dne 30. 1. 2017, jímž vyvlastniteli prodloužilo lhůtu pro odstranění nedostatků podání. Vzhledem k vázanosti podnikání žalobců na připojení k pozemní komunikaci pak lze paradoxně dospět k závěru, že odejmutí vlastnického práva je ve svém důsledku tím nejméně závažným zásahem do práv žalobců. To platí samozřejmě za předpokladu poskytnutí adekvátní náhrady za vyvlastnění.
98. K rozporu s § 170 stavebního zákona žalovaný pouze uvedl, že nesdílí názor žalobců, a poukázal na charakter stavby. Jedná se v podstatě o úpravu stávající komunikace I/3 tak, aby splňovala parametry dálnice.
99. K záloze na náhradu za vyvlastnění žalovaný uvedl, že i přes jisté pochybnosti učinil rozhodnutí o zálohách součástí žalobou napadeného rozhodnutí, neboť zde byla potřeba přiznat právo na zaplacení zálohy na náhradu žalobkyni d) a oprávněnému z věcného břemene. Přiznáním náhrady za vyvlastnění se bude žalovaný zabývat v dalším řízení.
100. O účastenství žalobkyně d) rozhodl žalovaný usnesením ze dne 24. 11. 2020. Blíže odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
101. Za irelevantní potom žalovaný označil námitky žalobců vztahující se k jejich diskriminaci vůči vyvlastniteli.
102. Žalovaný nad rámec uvedeného označil námitky žalobců o nevypořádání jejich námitek z vyvlastňovacího řízení za velmi obecné. Velmi obsáhlé námitky žalobců se v průběhu řízení neustále opakovaly, prolínaly a často nesměřovaly k podstatě věci. Skutečnost, že žalovaný námitkám nepřisvědčil, nelze považovat za fakt způsobující nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.
103. Závěrem žalovaný uvedl, že konstrukci žalobců o nepřípustné retroaktivitě považuje za odvážnou, nicméně zcela mylnou.
104. Náhradu nákladů právního zastoupení dále nelze podřadit pod náklady dle § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění.
105. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl.

V.  Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

106. Ve vyjádření ze dne 22. 3. 2021 vyvlastnitel nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení. V souvislosti s tím vyvlastnitel odmítl námitku žalobců, že by jeho tvrzení o tom, že žalobcům bylo právo přístupu z komunikace přiznáno pochybením Okresního úřadu v Táboře a Městského úřadu v Táboře, bylo manipulativní a lživé, neboť k uvedenému závěru dospěly již i správní soudy (např. Městský soud v Praze). Vyvlastnitel dodal, že právo na užívání sjezdu nemělo být žalobcům vůbec nikdy přiznáno jako trvalé. Nejenže to značně komplikuje nalezení řešení umožnění realizace dálnice D3, ale zároveň dosavadní provizorní řešení nevyhovuje ani samotným žalobcům.
107. Vyvlastnitel zdůraznil, že veškeré dosavadní snahy o smírné řešení ztroskotaly na finančních požadavcích žalobců, které vyvlastnitel nemohl akceptovat jednak z důvodu jejich neprokazatelnosti a také s ohledem na veřejnoprávní regulaci činnosti a hospodaření vyvlastnitele. Jakkoliv vyvlastnitel souhlasí, že žalobcům za odnětí vlastnického práva náleží náhrada, není povinen akceptovat finanční výši náhrady stanovenou žalobci.
108. Žalobci dle vyvlastnitele zvolili strategii „blokování“ vyvlastnitele, neboť ten má samozřejmě zájem na rychlém vyřešení celé záležitosti. Vyvlastnitel dále poznamenal, že pro zcela zásadní vady znaleckých posudků, které žalobci ve vyvlastňovacím řízení předložili, nelze tyto posudky akceptovat jako východisko pro smírné řešení.
109. Vyvlastnitel považuje žalobou napadené rozhodnutí za zákonné a bezvadné.
110. Ke zmatečnosti výroků žalovaného vyvlastnitel uvedl, že písařské chyby žalovaný následně opravil v opravném rozhodnutí. Nadto se jedná o chyby, jež nemají vliv na zákonnost rozhodnutí. Vyvlastnitel se na tomto místě neztotožnil ani s námitkou žalobců ze dne 25. 2. 2021 vztahující se k opravnému rozhodnutí.
111. K absentujícímu výroku o odnětí vlastnického práva k budově č. p. X vyvlastnitel dodal, že žalobci opomenuli právní režim spoluvlastnictví budovy č. p. X, který se řídí speciální úpravou spoluvlastnictví – vlastnictvím jednotek. Výrok o odnětí je tudíž dle vyvlastnitele úplný. Obdobně se vyvlastnitel vyjádřil i k námitce absence výroku o odnětí věcného břemene společnosti Milan Král, a. s., neboť dle § 6 zákona o vyvlastnění totiž odnětím vlastnického práva zanikají zároveň i všechna práva třetích osob ex lege.
112. Námitka žalobce b), jenž namítl rozpor žalobou napadeného rozhodnutí s § 4d liniového zákona, není dle vyvlastnitele důvodná. Toto ustanovení se s ohledem na přechodná ustanovení v nyní posuzovaném případě neuplatní, neboť do právního řádu bylo zavedeno až po zahájení nyní posuzovaného vyvlastňovacího řízení.
113. Vyvlastnitel k námitce vlastnictví čerpací stanice LPG žalobkyní d) dodal, že se s ohledem na tzv. superficiální zásadu oprávněně domníval, že čerpací stanice LPG, která se nezapisuje do katastru nemovitostí, je součástí pozemku parc. č. XG. Teprve po téměř roce vedení řízení se prokázalo, že stavbu vlastní žalobkyně d) a nikoliv žalobce b).
114. K chybějící nezbytnosti vyvlastnění vyvlastnitel uvedl, že ani tu nepovažuje za důvodnou. K žalobci odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, čj. 6 As 171/2020‑66, vyvlastnitel dodal, že oproti tehdejším skutkovým okolnostem v nyní posuzovaném případě žalovaný naopak zohlednil posouzení jiných možností variant řešení, přičemž výsledkem tohoto posouzení by zcela opačný závěr, než jaký dovodil Nejvyšší správní soud v tehdejším případě.
115. Vyvlastnitel uvedl, že zkoumal možnost zřízení sjezdu z budoucí dálnice D3 napojením na již existující sjezd Tábor/Chýnov, avšak s negativním výsledkem. Nelze tudíž dát za pravdu žalobcům, že tuto variantu ani žalovaný ani vyvlastnitel nikterak nezvážili. Stejně tak není možné ponechání stávajícího sjezdu ze silnice I/3, respektive zřízení nového sjezdu z budoucí dálnice D3, a to s ohledem na rozpor s technickými normami (nedostatečný odstup od mimoúrovňových dálničních křižovatek – vyvlastňované nemovitosti se nacházejí mezi dvěma již existujícími sjezdy) a pro rozpor s § 10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Ani zřízení odpočívky v daném místě není navzdory názoru žalobců možné.
116. Vyvlastnitel dále uvedl, že se nemůže ubránit dojmu, že žalobci jsou přesvědčení o jakémsi „státním komplotu“ vůči nim. Dle vyvlastnitele tomu tak samozřejmě není, neboť ten má zájem na rychlé a hospodárné realizaci dálnice D3.
117. Dále není dle vyvlastnitele na místě ani argumentace stran rozšíření vyvlastnění či prvního rozhodnutí žalovaného ve věci, jež následně zrušil odvolací orgán. Vyvlastnitel zdůraznil, že se jasně domáhal odejmutí úplného vlastnického práva k nemovitostem žalobců, a dále uvedl, že žalovaný správně dovodil nezbytnost odejmutí vlastnického práva ke všem vyvlastňovaným nemovitostem.
118. K žalobci namítanému rozporu vyvlastnění s § 170 stavebního zákona a (ne)aplikaci právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyvlastnitel uvedl, že nejenže není zřejmé, co přesně žalobci touto námitkou sledují, ale hlavně uvedená námitka nemá žádné právní opodstatnění.
119. Žalobci dále argumentují existencí černé stavby (včetně tvrzené nečinnosti Ministerstva dopravy). Tuto námitku vyvlastnitel odmítl. V nyní posuzovaném případě není dosavadní silnice I/3 doposud modernizována na parametry dálnice, přičemž důkazem je i sama skutečnosti, že sjezd k žalobcům nebyl doposud odstraněn. Ani právně ani fyzicky tak nemůže jít o údajné zneužívání práva pro dodatečné povolení údajně fakticky realizované černé stavby.
120. Vyvlastnitel dále považuje žalobou napadené rozhodnutí na rozdíl od žalobců za ústavně konformní a dodal, že právní jistota žalobců nemohla být ohrožena, a to ani v důsledku rychlejšího postupu dle novely 169/2018 Sb. Naopak tato úprava umožňuje všem zúčastněným dosáhnout právní jistoty v dané věci rychle (včetně rychlého soudního přezkumu), což je důležitým znakem práva na spravedlivý proces.
121. Ani namítaná jednoinstančnost nepředstavuje dle vyvlastnitele zásah do práv žalobců. K tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, čj. 2 As 47/2004‑61, č. 1409/2007 Sb. NSS.
122. Vyvlastnitel se dále kategoricky vymezil proti tvrzení žalobců, kteří uvedli, že právní rámec úpravy vztahů mezi žalobci a vyvlastnitelem „nelze charakterizovat jinak než jako znárodnění, bez odpovídajícího nároku na spravedlivé vypořádání“, a zdůraznil, že nárok na náhradu za vyvlastnění dle vyvlastňovacího zákona je zachován i v případě vydání mezitímního rozhodnutí dle §4a liniového zákona. Vyvlastnitel dodal, že poskytnutí náhrady za vyvlastnění fakticky nepředstavuje poskytnutí náhrady za vyvlastnění v bezprostřední době po vydání výroku o vyvlastnění. Zároveň není nikterak ohrožen nárok žalobců na určení odpovídající výše náhrady za vyvlastnění dle vyvlastňovacího zákona a vypořádání vůči poskytnuté záloze.
123. Za nedůvodnou námitku označil vyvlastnitel i námitku vztahující se k (ne)existenci a pravomoci ústředních správních orgánů.
124. Dle vyvlastnitele nedošlo ani k zásahu do práv žalobkyně d). U uvedené námitky vyvlastnitel poukázal na zlou víru žalobců, kteří informaci o skutečném postavení žalobkyně d) zamlčovali se záměrem využít námitky stran účastenství žalobkyně d) výhradně pro obstrukce vyvlastňovacího procesu. Vyvlastnitel čerpací stanici LPG zahrnul do všech procesů předcházejících vyvlastňovacímu řízení, avšak důvodně předpokládal, že tato stavba je součástí pozemku parc. č. XG. Žalobci přitom tvrzení o vlastnickém právu žalobkyně d) k čerpací stanici LPG nezmínili ani při místním šetření při oceňování vyvlastňovaných nemovitostí, ani v písemné reakci na návrh vyvlastnitele k uzavření písemné kupní smlouvy, ani v rámci osobního jednání, které se konalo dne 24. 9. 2009. Z rozhodnutí o účastenství je přitom zároveň zřejmé, že žalovaný přiznal žalobkyni d) postavení účastnice ‑ vyvlastňované, což odpovídá i postavení, kterého se sama domáhala. Nedůvodné je tudíž nynější tvrzení, že jí nebylo známo její procesní postavení.
125. Vyvlastnitel se neztotožnil ani s námitkou žalobců vztahující se k nezákonně stanovené výši zálohy na náhradu za vyvlastnění žalobkyni d) ve výši 406 350 Kč. Jak již vyvlastnitel uvedl, nebylo mu objektivně známo skutečné vlastnictví čerpací stanice LPG, a tedy tato stavba nebyla oceněna zvlášť, ale byla zahrnuta do ocenění nemovitostí žalobce b). Žalovaný tudíž postupoval následně tak, aby vhodně a s ohledem na ústavněprávní limity rozhodl způsobem, který je ve prospěch žalobkyně d).
126. Vyvlastnitel k žalobci namítanému nedostatečnému úsilí vyvlastnitele pro dosažení dohody zdůraznil, že to byly právě nereálné nároky, které žalobci vznášeli, a na kterých bezmezně trvali, které znemožnili dosažení dohody. Jak vyplývá ze zápisu z osobního jednání, které mezi vyvlastnitelem a žalobci proběhlo dne 24. 9. 2019, žalobci nebyli ochotni akceptovat „pouhý“ odkup jejich nemovitostí, ale požadovali celkové narovnání se státem, tj. po vyvlastniteli požadovali, aby je odškodnilo i jménem a na účet jiného, právně odlišného subjektu, a to na základě domnělého nároku na náhradu újmy, který však nebyl nikdy prokázán.
127. Příhodný dle vyvlastnitele není ani jednostranný popis historického vývoje posuzované věci.
128. Vyvlastnitel v rámci svého podání označil za důkazy listiny, nacházející se kompletně ve správním spisu.
129. Vyvlastnitel závěrem svého vyjádření konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné, a není tudíž dán důvod pro jeho zrušení. S ohledem na uvedené vyvlastnitel navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl a přiznal vyvlastniteli náhradu nákladů řízení.

VI.  Shrnutí repliky žalobců

130. Ve vyjádření ze dne 25. 3. 2021 k vyjádření vyvlastnitele žalobci uvedli, že osoba zúčastněná na řízení dle § 35 odst. 3 s. ř. s. nemá právo disponovat předmětem řízení. Nemůže tedy rozšiřovat závěrečný návrh žalovaného, ani jej měnit. Z vyjádření vyvlastnitele přitom vyplývá, že předkládá svůj vlastní závěrečný návrh, jenž do jisté míry nekoresponduje s procesním postojem žalovaného. Dle žalobců uvedené jednání vyvlastniteli nepřísluší. Na rozdíl od žalovaného, který vydáním opravného rozhodnutí uznal částečně svou procesní chybu, vyvlastnitel navrhuje zamítnout žalobu jako celek.
131. Žalobci dodali, že návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení by neměl krajský soud vyhovět. K tomu žalobci odkázali na § 60 odst. 5 s. ř. s. a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/2007.
132. Žalobci dále uvedli, že vyvlastnitel disponuje vlastním právním oddělením, a má tudíž dostatečný vlastní odborný aparát. To, že si vyvlastnitel zvolil právní zastoupení renomovanou advokátní kanceláří namísto vlastního právního oddělení, nemůže jít k tíži žalobců.
133. Dále žalobci označili tvrzení vyvlastnitele o neexistenci černé stavby za absurdní lež, neboť silnice I/3 byla na parametry dálnice přestavěna již v roce 2013, ale navíc regulérní odbočovací pruh byl prokazatelně v roce 2013 zbourán a nemovitosti žalobců byly zcela odříznuty od komunikace. V souvislosti s tím žalobci odkázali na důkaz v podobě CD nosiče obsahujícího televizní reportáže.

VII.  Shrnutí druhého doplnění žaloby

134. Žalobci v již druhém doplnění žaloby ze dne 5. 4. 2022 uvedli, že dne 30. 3. 2022 na vyvlastňovaných pozemcích byly prováděny geodetické práce panem K. M. Dle jeho ústního sdělení zde vyvlastňovatel zahájil práce na projektu odpočívky ve formě přípravy projektu a shromažďování potřebných vyjádření od správců sítí.
135. Tím je zcela popřen základní důvod, o který vyvlastnitel opírá nezbytnost vyvlastnění. Uvedené potvrzuje, že nemovitosti ve vlastnictví žalobců a dálnice D3 mohou koexistovat, a veřejné právo žalobců na připojení na komunikaci nepřekáží stavbě (dokončení) úseku D3 a jejímu provozu. Vyvlastnitel nijak nedokládá, proč by nebylo možné stávající sjezd zachovat. Mezitímní rozhodnutí je tak nezákonné.

VIII.  Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k druhému doplnění žaloby

136. Vyvlastnitel ve svém vyjádření ze dne 13. 4. 2022 uvedl, že žádná odpočívka v předmětné lokalitě plánovaná není, neboť její napojení na silnici v parametrech dálnice je v této lokalitě nemožné.
137. Vyvlastnitel obdržel žádost Policie České republiky ze dne 8. 12. 2021 o zřízení kontrolního stanoviště na dálnici D3 v úseku od km 77 po km 130 (ideálně pak v úseku od km 77 do km 79), a to s řadou požadovaných parametrů. Vyvlastnitel proto začal prověřovat možnosti, jak by bylo možné této žádosti vyhovět. Vyvlastnitel zároveň potřebuje v rámci jednotlivých dálnic disponovat i plochami využitelnými pro provádění údržby; prověřuje proto taktéž možnost využití vyvlastňovaných pozemků pro tento účel. Vyvlastnitel z uvedených důvodů zadal veřejnou zakázku nazvanou „Zřízení kontrolního stanoviště a deponie materiálu pro SSUD 17 Chotoviny 78,00-79,00 km vpravo - technická studie“.
138. Zvažované kontrolní stanoviště a deponie materiálu neslouží přímo dopravní veřejnosti, a to na rozdíl od odpočívky, která musí být veřejná a standardně kdykoliv přístupná (vzhledem k bezpečnosti provozu na dálnicích, tj. pozemních komunikacích určených pro nejvyšší rychlosti vozidel, pro ni platí i zvláštní technické normy). Na tzv. služební sjezdy určené pro vozidla vybavená výstražnými světly (majáky), jejichž zapnutí umožňuje zajistit bezpečnost provozu i při užití kratšího a ostřejšího připojení, jsou kladeny odlišné (mírnější) požadavky než na odpočívky určené k využívání širokou dopravní veřejností.
139. Vyvlastnitel dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, a uvedl, že právní úprava aplikovaná v nynějším případě je plně ústavně konformní.

IX.  Replika žalobců k vyjádření osoby zúčastněné na řízení

140. V replice k vyjádření vyvlastnitele ze dne 19. 4. 2022 žalobci uvedli, že žalovaný nezákonným způsobem rozšířil proces vyvlastnění na veřejné právo žalobců k připojení na komunikaci a nepřípustně pak rozšířil taxativní výčet práv (soukromoprávní povahy), které lze vyvlastnit postupem dle vyvlastňovacího zákona a liniového zákona.
141. Slovo „odpočívka“ použil subdodavatel ateliéru PROMIKA, který je najatým zpracovatelem projekčních prací vyvlastnitele pro úpravu budoucích poměrů v lokalitě.
142. Nebylo na žalobcích, aby navrhli ve vyvlastňovacím řízení vhodný technický způsob připojení jejich nemovitostí na dálnici. Prokázání nezbytnosti vyvlastnění měl žalovaný požadovat po vyvlastniteli.
143. Z vyjádření vyvlastnitele a § 12 písm. a) zákona o pozemních komunikacích [žalobci mají patrně na mysli § 12 odst. 1 písm. a) tohoto zákona] dle názoru žalobců vyplývá, že na dálnici může být připojený nejen sjezd a výjezd z odpočívky, ale i sjezd a výjezd ke stavbám, plochám a jiným zařízením. Není tedy vyloučeno ani připojení příjezdu k nemovitostem. Případná další opatření, nutná pro bezpečnost účastníků silničního provozu, jsou technické záležitosti, které připojení principiálně nebrání. Pokud vyvlastnitel na základě žádosti policie danou lokalitu vytipoval ke zřízení kontrolního stanoviště, je to v přímé kontradikci s jeho tvrzením, že veřejné právo žalobců na připojení na pozemní komunikaci brání výstavbě dálnice D3.
144. Pokud subdodavatel zpracovatele projekčních prací žádá o vyjádření k sítím k záměru „odpočívky“, pak se vyjádření vyvlastnitele jeví jako účelové. S ohledem na parametry kontrolního stanoviště, nepovažují žalobci budoucí zřízení odpočívky za vyloučené.
145. Soudní přezkum napadeného mezitímního rozhodnutí je omezen na ty důvody vyvlastnění, které obsahuje žádost vyvlastnitele, a námitky vznesené žalobci jako vyvlastňovanými v průběhu vyvlastňovacího řízení. Nynější záměr vyvlastnitele na budoucí využití této lokality nemůže dodatečně doplnit důvody vyvlastnění a dodatečně jej legitimizovat. Žalobci uvedenou argumentací však zdůrazňují, že vyvlastnění jejich vlastnických práv k nemovitému majetku není nezbytné.
146. Žalobci uvedli, že Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/18 neposuzoval konkrétní zásah do práv žalobců. Pokud Ústavní soud kladně hodnotí rychlost vyvlastnění i vůči vyvlastňovaným, platí tato zásada jen tehdy, je-li proces zákonný. To se v případě žalobců nestalo. Zásah do jejich práv trvá od roku 2012, tj. 10 let. Vyvlastnitel k ochraně jejich práv postupuje nešetrným způsobem, a naopak se veřejně v médiích vyjadřuje opakovaně zavádějícím, až dehonestujícím způsobem. Vyvlastnitel vůči žalobcům postupuje též diskriminačně s ohledem na jeho dřívější jednání se společností ARMEX Oil.
147. Žalobci uvedli, že dodnes nedošlo ani k nápravě závadného stavu, ani k reparaci újmy způsobené nezákonným stavebním povolením. Vyvlastňovací řízení by nemělo sloužit jako způsob, jak dodatečně zhojit nezákonný postup vyvlastnitele ve stavebním řízení.

X.  Navržené důkazy

148. Za důkazy žalobci ve svých podáních označili: výpisy z katastru nemovitostí pro katastrální území X v rozsahu listů vlastnictví č. XA, XB, XC, XD a XE, obsah správního spisu žalovaného v rámci vyvlastňovacího řízení vedeného pod sp. zn. OREG/134734/2019/adka, obsah spisu vedeného Ministerstvem dopravy jakožto silničním správním úřadem ve vztahu k vydání stavebního povolení na výše specifikovaný úsek dálnice D3 vedený pod sp. zn. 269/2012-910-IPK, sdělení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, čj. SPR. ÚS 193/21, k prokázání tvrzení, že Ústavní soud bude o ústavní stížnosti senátorů ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/18 rozhodovat na jaře roku 2021, ústavní stížnost senátorů evidovanou Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 39/18, CD s nahrávkami veřejných vyjádření osoby zúčastněné na řízení od roku 2013 – tiskové zprávy a vyjádření v médiích, zápis z osobního jednání ze dne 2. 6. 2014 (správně 6. 6. 2014), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, čj. 5 A 72/2013­‑137, popřípadě spolu s obsahem celého soudního spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 72/2013, opravné rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021 včetně potvrzení o doručení usnesení dne 23. 2. 2021, kopii žádosti K. M. zaslanou k vyjádření správci inženýrských sítí v lokalitě odpočívky, a to včetně přehledné situace budoucí stavby odpočívky, a výpis z živnostenského rejstříku K. M.
149. Osoba zúčastněná na řízení navrhla důkaz listinami, které jsou přílohou její žádosti o vyvlastnění, a dále zřizovací listinou vyvlastnitele, žádostí Policie České republiky ze dne 8. 12. 2021 a smlouvou ze dne 25. 2. 2022 č. 80SD000095.

XI.  Procesní postup krajského soudu

150. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání jejího odkladného účinku. Krajský soud usnesením ze dne 11. 3. 2021, čj. 61 A 7/2021-104, odkladný účinek žalobě přiznal.
151. S ohledem na tehdy probíhající řízení o odvolání proti opravnému rozhodnutí a dále řízení u Ústavního soudu o návrhu skupiny senátorů na zrušení části liniového zákona (mimo jiné též jeho § 4a upravujícího institut mezitímního rozhodnutí) krajský soud řízení o žalobě usnesením ze dne 25. 3. 2021, čj. 61 A 7/2021-119, přerušil. O odvolání žalobců proti opravnému rozhodnutí rozhodlo Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021 tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Ústavní soud uvedený návrh nálezem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, zamítl. Krajský soud proto usnesením ze dne 5. 4. 2022, čj. 61 A 7/2021-195, rozhodl o pokračování řízení.

XII.  Právní hodnocení krajského soudu

152. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.
153. Žaloba je částečně důvodná.
154. K důkazním návrhům žalobců i vyvlastnitele listinami obsaženými ve správním spisu krajský soud uvádí, že správním spisem se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008‑117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Nebylo proto zapotřebí provádět dokazování ani samotným správním spisem, ani žalobci označenými výpisy z katastru nemovitostí. Ve správním spisu je založeno též opravné rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze čj. 5 A 72/2013­‑137 i zápis z osobního jednání ze dne 6. 6. 2014.
155. Skutkový stav věci je v obsahu spisu dostatečně zachycen. Jakékoli další dokazování považuje krajský soud za nadbytečné. Průběh stavebního řízení před Ministerstvem dopravy není pro posouzení nynější věci relevantní. Ústavní stížnost senátorů evidovaná Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 39/18, jakož i související sdělení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021 měly význam pouze pro procesní postup soudu (přerušení řízení), nikoli však pro rozhodnutí o věci samé. Pro posouzení důvodnosti žaloby pak nejsou rozhodná ani případná mediální vyjádření vyvlastnitele.
156. S ohledem na skutečnost, že na vyvlastňovaných pozemcích dle názoru krajského soudu nelze zřídit odpočívka (viz níže), nebylo zapotřebí provést důkaz ani kopií žádosti K. M. zaslanou k vyjádření správci inženýrských sítí (včetně přehledné situace budoucí stavby odpočívky), a výpisem z živnostenského rejstříku K. M., popřípadě důkazy, které navrhl vyvlastnitel v rámci vyjádření ze dne 13. 4. 2022.
157. Jelikož se některé okruhy žalobních námitek vzájemně prolínají, následující členění odůvodnění tohoto rozhodnutí neodpovídá zcela struktuře podané žaloby.

XII.A  K námitkám nepřezkoumatelnosti

158. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.
159. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013‑25).
160. Žalobci na straně 27 namítli, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož se žalovaný nedostatečně vypořádal s jejich námitkami a dále „pro absenci správního uvážení, nesplňuje legitimní očekávání žalobců a je nezákonné.“ Předně nelze přehlédnout, že námitka nevypořádání námitek žalobců je zcela obecná, a není z ní tudíž zřejmé, jaké konkrétní námitky žalovaný údajně nevypořádal. Žalovaný na stranách 8 až 10 a 12 svého rozhodnutí námitky žalobců přehledně shrnul. Na stranách 17 až 24 se pak žalovaný zabýval splněním podmínek pro vyvlastnění. Na stranách 25 až 27 se pak výslovně k námitkám žalobců vyjádřil. S ohledem na obecnost této žalobní námitky krajský soud ve stejné míře obecnosti uvádí, že rozhodnutí žalovaného vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.
161. Žalobci uvedli, že rozhodnutí žalovaného postrádá správní uvážení. Z žalobní argumentace však není vůbec patrno, o jaké správní uvážení by se vlastně mělo jednat. Lze ve stručnosti uvést, že správní uvážení představuje diskreční pravomoc správního orgánu, který v případě, že mu právní norma umožňuje přijmout vícero různých řešení, může zvolit některé z nich. Svou volbu přitom musí odůvodnit – tedy musí uvést svou správní úvahu. V nynější věci se však správní uvážení neuplatní, neboť zákon o vyvlastnění, ani liniový zákon žalovanému žádnou takovou volbu různých variant řešení neposkytuje. Žalovaný byl povinen pouze posoudit splnění zákonných podmínek ve smyslu § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění. To se však odehrává v rovině výkladu neurčitých právních pojmů (například pojmu „veřejný zájem“ či „nezbytný rozsah vyvlastnění“), který je na rozdíl od správního uvážení plně přezkoumatelný správními soudy (k tomuto odlišení srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS).
162. Z žaloby dále není rozpoznatelné, na základě čeho mělo žalobcům vzniknout legitimní očekávání, potažmo, jak by takové legitimní očekávání mohlo mít vliv na přezkoumatelnost či zákonnost rozhodnutí žalovaného. Námitka, dle které i stavby žalobců jsou v souladu s územním plánem, se pak zcela míjí s předmětem posuzované věci. Krajský soud proto ani v těchto ohledech žádné pochybení žalovaného (natož pak nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí) neshledal.
163. Jediné konkrétněji formulované námitky nepřezkoumatelnosti, které žalobci uplatnili, jsou ty, dle nichž žalovaný nedostatečně odůvodnil svou právní úvahu vztahující se k nezbytnosti a rozsahu vyvlastnění a dále že se žalovaný nevypořádal s námitkami nepřípustné retroaktivity právní úpravy a taktéž se nevypořádal s námitkami diskriminačního přístupu k žalobcům.
164. Otázkami nezbytnosti a rozsahu vyvlastnění se žalovaný zabýval poměrně rozsáhle na stranách 19 až 24 svého rozhodnutí. Důvody svého rozhodnutí zde srozumitelným způsobem vyložil. Žalobci ostatně s jeho závěry i velmi obsáhle v žalobě polemizují, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí nebylo možné.
165. Na straně 17 svého rozhodnutí žalovaný výslovně uvedl, v jakém znění aplikoval příslušné právní předpisy s tím, že „[p]ředpisy v uvedeném znění se vyvlastňovací úřad řídil s ohledem na datum podání žádosti o vyvlastnění (20. 11. 2019).“ Tím sice stručně, ale zcela jasně vyložil důvod svého postupu. Krajský soud na této úvaze nic nepřezkoumatelného nespatřuje, a považuje ji nadto za věcně správnou (viz dále).
166. K námitce diskriminačního přístupu k žalobcům oproti společnosti ARMEX Oil se žalovaný vyjádřil na straně 26 svého rozhodnutí, a to tak, že tuto otázku není oprávněn ve vyvlastňovacím řízení posuzovat, a to ani v souvislosti s výší náhrady za vyvlastnění, neboť v tehdejším případě se nejednalo o odkoupení nemovitosti, ale o náhradu škody. Taktéž tato úvaha je přezkoumatelná.

XII.B  K námitkám zmatečnosti výroků v části I.a a I.c rozhodnutí žalovaného

167. Žalobci předně namítli zmatečnost výroků I.a a I.c rozhodnutí žalovaného obsahující původně nesprávné označení stavby na pozemku č. XD (žalovaný původně uvedl č. p. X, namísto správného č. p. X) a dále nesprávné určení podílu žalobkyně c) na společných částech této budovy a pozemku (žalovaný původně uvedl podíl 3184/6104 namísto správného 2920/6104). Této námitce krajský soud nepřisvědčil.
168. V prvé řadě je významná skutečnost, že uvedená pochybení žalovaný zhojil opravným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2021, které nabylo právní moci dne 14. 5. 2021. Nelze taktéž přehlédnout, že sami žalobci v doplnění žaloby připustili, že žalovaný tímto opravným rozhodnutím namítaná formální pochybení odstranil.
169. Opravné rozhodnutí (jakkoli formálně samostatné) představuje součást rozhodnutí meritorního. Nezakládá totiž nový právní či skutkový stav, nýbrž pouze opravuje zjevná pochybení při vyhotovování písemného rozhodnutí. Jinými slovy opravné rozhodnutí pouze formálně navozuje situaci, která zde po stránce materiální již byla. Krajský soud proto nemůže vydání opravného rozhodnutí při posuzování důvodnosti žaloby přehlížet, ale naopak musí napadené rozhodnutí přezkoumat v opraveném znění.
170. Jakkoli je pak opravné rozhodnutí přezkoumatelné samostatně (ať již v odvolacím řízení či řízení před správními soudy), podstatou takového přezkumu jsou pouze podmínky pro vydání opravného rozhodnutí jako takového. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud například v žalobkyní citovaném rozsudku čj. 1 As 112/2008-56, „[s]myslem přípustnosti odvolání proti opravnému rozhodnutí podle § 70 správního řádu není poskytnout účastníku řízení novou možnost podat opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě a jejímu eventuálnímu dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení.“
171. Krajský soud se neztotožnil s argumentací, dle které nebyly splněny podmínky pro vydání opravného rozhodnutí dle § 70 správního řádu, dle něhož „[o]pravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen.“
172. V případě označení stavby č. p. 557 se jedná o zcela zjevnou chybu v psaní, neboť z obsahu spisu je patrno, že mimo jiné právě ve vztahu k této budově žalovaný vyvlastňovací řízení vedl. Správně stavbu označil i vyvlastnitel ve své žádosti ze dne 19. 11. 2019 a toto označení odpovídá též výpisu z katastru nemovitostí k listu vlastnictví č. XA ze dne 18. 11. 2019, který je přílohou č. 5 žádosti. Z uvedeného výpisu je pak patrno, že stavba se nachází na pozemku parc. č. XD, což z povahy věci platí i o jednotkách, které jsou v budově vymezeny.
173. Uvedený výpis z katastru nemovitostí pak obsahuje též údaj o velikosti podílů na společných částech, který v případě žalobkyně c) činí 2920/6104. Taktéž v tomto případě se jedná o zcela zjevnou chybu v psaní, jelikož žalovaný evidentně omylem ve výroku I.c a odpovídající části záhlaví svého rozhodnutí uvedl výši podílu odpovídající podílu žalobce a), tj. 3184/6104. Matematicky by součet původně žalovaným uvedených podílů samozřejmě neodpovídal jednomu celku. Žalobcům lze přisvědčit v tom, že tento podíl na společných částech se skutečně netýká pozemku parc. č. XD (pouze budovy č. p. X), neboť uvedený pozemek je dle citovaného výpisu z katastru nemovitostí ve spoluvlastnictví žalobce a) a žalobkyně c) v podílu 398/763 a 365/763. Hovoří-li rozhodnutí žalovaného v této souvislosti ve výrocích I.a.a) a I.c.a) o podílech „na společných částech domu a pozemku“, pak se jedná pouze o doslovnou citaci příslušné kolonky uvedeného výpisu z katastru nemovitostí. Tato nepřesnost však v žádném případě nepředstavuje pochybení, které by mělo zakládat nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž podíly k pozemku parc. č. XD výslovně označil ve výrocích I.a.b) a I.c.b) svého rozhodnutí.
174. Lze tedy shrnout, že oprava se týkala zcela zřejmých nesprávností, které bylo možné snadno odhalit porovnáním s listinami obsaženými ve spisu. Jelikož se oprava týkala i výrokové části, žalovaný správně k odstranění svého pochybení zvolil formu opravného rozhodnutí.
175. Krajský soud nespatřuje pochybení žalovaného ani v tom, že výrok jeho rozhodnutí neobsahuje označení podílů žalobce a) a žalobkyně c) na budově č. p. X. Osoba zúčastněná na řízení v této souvislosti přiléhavě poukázala na skutečnost, že tato budova je rozdělena na jednotky č. X a X, k nimž náleží též podíly na společných částech nemovitosti (viz výše), přičemž tyto jednotky a k nim náležející podíly ve výroku rozhodnutí žalovaného označeny jsou. Dle § 5 odst. 4 někdejšího zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), přitom „[v]znikem vlastnictví jednotek nebo rozestavěných jednotek vzniká spoluvlastnictví společných částí domu.“ Aktuálně obsahuje obdobnou úpravu též § 1159 občanského zákoníku. Z žalobní argumentace není nikterak zřejmé, z čeho žalobci dovozují, že jim i po rozdělení budovy č. p. X na jednotky náleží podíl na této budově ve výši 398/763 a 365/763 stejně, jako je tomu v případě pozemku parc. č. XD, na kterém se tato budova nachází. Rozdělením budovy na jednotky naopak došlo ke vzniku výlučného vlastnictví těchto jednotek a podílu na společných částech domu v poměru, který je uveden na shora citovaném výpisu z katastru nemovitostí. Z týchž důvodů není ani zřejmé, proč by v daném ohledu měl vyvlastnitel upravovat svou žádost.
176. Nedůvodná je též námitka, dle které žalovaný vůbec nerozhodl o zániku věcného břemene jízdy, volného příjezdu a výjezdu pro společnost Milan Král, a. s., ačkoli jí v této souvislosti přiznal zálohu na náhradu za vyvlastnění. Předně v této souvislosti není vůbec zřejmé, jakým způsobem tato skutečnost zasahuje do práv žalobců. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu není konstruována jako univerzální prostředek nápravy všech možných pochybení správních orgánů, nýbrž slouží k ochraně práv konkrétních osob. Ty se přitom musí takovéto ochrany domáhat samy a zásah do svých práv i kvalifikovaným způsobem tvrdit (§ 65 s. ř. s.). Žalobcům nepřísluší hájit potenciálně zasažená práva třetích osob.
177. Zároveň nelze přehlédnout, že dle § 6 zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastněním spočívajícím v odnětí vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zanikají všechna práva třetích osob k vyvlastněnému pozemku nebo stavbě, jakož i účinky nařízení výkonů rozhodnutí a exekučních příkazů v rozsahu týkajícím se vyvlastňovaného pozemku nebo stavby, není-li dále stanoveno jinak.“ Jinými slovy, pokud vyvlastnění směřovalo vůči nemovitostem zatíženým právem třetí osoby (v nynějším případě věcným břemenem jízdy), pak takové právo zaniká přímo na základě zákona. Není proto o jejím zániku třeba rozhodovat zvláštním samostatným výrokem (to by naopak bylo nezbytné, pokud by se vyvlastnění týkalo právě tohoto věcného břemene a nikoli nemovitostí, k nimž se váže).

XII.C  K námitce rozporu výroku II.b mezitímního rozhodnutí s § 4d liniového zákona

178. Nedůvodná je též námitka, dle níž je výrok II.b mezitímního rozhodnutí v rozporu s § 4d liniového zákona, jelikož přiznaná záloha na náhradu za vyvlastnění je údajně nižší, než jakou stanoví znalecký posudek.
179. Krajský soud na tomto místě předesílá, že stanovení náhrady za vyvlastnění je otázkou soukromého práva, která nespadá do pravomoci správních soudů (srov. například usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8, č. 2663/2012 Sb. NSS). Krajský soud nevidí žádný důvod, proč by stanovení zálohy na náhradu, kterou si mezi sebou vyvlastňovatel a vyvlastňovaný po stanovení výše náhrady vzájemně vyúčtují, mělo mít odlišný režim. K řešení otázek spojených se zálohou na náhradu za vyvlastnění jsou proto příslušné soudy v občanském soudním řízení. Pro posouzení věci je však klíčové, zda vůbec mohl žalovaný o záloze na náhradu za vyvlastnění rozhodovat. Sám ostatně ve svém vyjádření uvedl, že o možnosti zahrnutí tohoto výroku do mezitímního rozhodnutí pochyboval.
180. Krajský soud v této souvislosti považuje za potřebné vymezit výrokové možnosti tzv. mezitímního rozhodnutí. Dle § 4a odst. 1 liniového zákona platí, že „[d]ospěje-li vyvlastňovací úřad ve vyvlastňovacím řízení, které se týká práva k pozemku nebo ke stavbě potřebného k uskutečnění stavby dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury vymezené v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách územního rozvoje a uvedené v příloze k tomuto zákonu, k závěru, že podmínky pro vyvlastnění jsou s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění splněny, vydá na žádost vyvlastnitele mezitímní rozhodnutí obsahující výroky podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění (dále jen ‚mezitímní rozhodnutí‘)“ (důraz doplněn).
181. Citované ustanovení tedy zcela jednoznačně vymezuje, jaké výroky je vyvlastňovací úřad oprávněn, resp. povinen do mezitímního rozhodnutí zahrnout. Jedná se přitom výhradně o výroky vyvlastňovací (expropriační) a dále o výrok určující vyvlastniteli lhůtu k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění.
182. Dle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění totiž „[v]ýroky o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě vyvlastňovací úřad

a) rozhodne o

1. zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, jichž se vyvlastnění týká, nebo

2. omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitele a vymezí jeho obsah, anebo

3. odnětí vlastnického práva vyvlastňovaného k pozemku nebo ke stavbě a o jeho přechodu na vyvlastnitele,

b) rozhodne, vyžaduje-li to veřejný zájem, která práva spojená s pozemkem, stavbou nebo jejich částí vyvlastněním nezaniknou,

c) určí, v jaké lhůtě je vyvlastnitel povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění; lhůta nesmí být delší než 2 roky od právní moci rozhodnutí.“

183. Ani zákon o vyvlastnění, ani liniový zákon nepočítají s tím, že by vyvlastňovací úřad samostatným výrokem rozhodoval o povinnosti vyvlastnitele zaplatit vyvlastňovanému zálohu na náhradu, jejíž výše bude stanovena v následném průběhu správního řízení. Takový výrok je ostatně nadbytečný, neboť § 4a odst. 5 liniového zákona výslovně stanoví, že „[n]ebylo-li mezitímní rozhodnutí soudem zrušeno, vyvlastnitel zaplatí vyvlastňovanému zálohu na náhradu za vyvlastnění ve výši stanovené znaleckým posudkem, který připojil k návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, do 60 dnů od právní moci a) mezitímního rozhodnutí, b) rozhodnutí soudu o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí, byla-li podána, nebo c) rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o žalobě, byl-li podán.“ Povinnost vyvlastnitele uhradit zálohu na náhradu a tomu odpovídající nárok vyvlastňovaného tedy vyplývají přímo ze zákona, který zároveň specifikuje jak její výši (dle znaleckého posudku), tak i dobu splatnosti. Podmínkou je pouze vydání mezitímního rozhodnutí.
184. Jakkoli lze namítnout, že uvedení konkrétní platební povinnosti přímo v rámci mezitímního rozhodnutí může mít určité praktické výhody, nic to nemění na tom, že zákonná úprava žalovanému pravomoc o této otázce autoritativně rozhodovat vůbec neposkytuje. Z dikce výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí přitom jednoznačně vyplývá, že žalovaný „ukládá vyvlastniteli povinnost zaplatit“ žalobcům a společnosti Milan Král, a. s., zálohu na náhradu vyvlastnění, resp. zánik věcného břemene. Nejedná se tedy pouze o jakousi informaci o zákonné povinnosti vyvlastnitele, nýbrž o uložení uvedené platební povinnosti.
185. Podle § 77 odst. 1 správního řádu „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“
186. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb., uvedl, „že k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“
187. Žalovaný výslovným uložením platební povinnosti vyvlastniteli vykročil ze své zákonem stanovené pravomoci. Za této situace krajskému soudu nezbylo, než z úřední povinnosti vyslovit, že rozhodnutí žalovaného je ve výroku II. nicotné. Nicotnou část rozhodnutí lze snadno identifikovat a je od jeho zbytku oddělitelná. Nebylo proto zapotřebí prohlásit nicotným rozhodnutí jako celek.
188. Jakkoli je dle názoru krajského soudu otázka stanovení zálohy na náhradu za vyvlastnění věcí soukromoprávní, vyslovení nicotnosti rozhodnutí (nebo jeho části) je vyhrazeno výhradně správním soudům (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012, čj. Konf 53/2011-25, č. 2644/2012 Sb. NSS). Přes soukromoprávní povahu této otázky proto krajský soud nepostupoval dle § 46 odst. 2 s. ř. s. a sám z moci úřední rozhodnutí žalovaného ve výroku II. za nicotné prohlásil.
189. Pouze nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že se žalobci v daném ohledu dovolávají právní úpravy obsažené v § 4d odst. 3 liniového zákona, která však na nynější věc nedopadá. Uvedené ustanovení vnesl do liniového zákona zákon č. 403/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to s účinností od 1. 1. 2021. Dle čl. II odst. 1 citovaného zákona se však „[ř]ízení pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle zákona č. 416/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Jelikož řízení bylo zahájeno na základě žádosti vyvlastnitele ze dne 19. 11. 2019, novou úpravu obsaženou v § 4d odst. 3 liniového zákona v něm nelze aplikovat.
190. Dále krajský soud poznamenává, že pokud by vyvlastnitel své zákonné povinnosti zaplatit ve stanovené lhůtě zálohu na náhradu za vyvlastnění nedostál, připadá v úvahu obrana vyvlastňovaných prostřednictvím žaloby na plnění před civilním soudem.

XII.D  K námitkám nezákonného rozsahu vyvlastnění

191. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle níž nebyla splněna podmínka nezbytnosti rozsahu vyvlastnění pro naplnění jeho účelu dle § 4 zákona o vyvlastnění. Žalobci taktéž namítli, že nedali souhlas s rozšířením vyvlastnění na jejich nemovitosti. Ani těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.
192. Předně krajský soud v této souvislosti spíše pro úplnost poznamenává, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stavba dálnice D3 je stavbou ve veřejném zájmu. Jako veřejně prospěšná stavba je ostatně zakotvena i v příslušných dokumentech územního plánování, tj. zejména v zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje i územním plánu města Tábor. Jedná se o významnou dopravní stavbu, jejímž smyslem je zkapacitnění a vyšší bezpečnost dálkové silniční dopravy nejen s regionálním, ale též republikovým a mezinárodním významem, neboť je součástí mezinárodní silnice E55.
193. Podle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“ Smyslem citovaného ustanovení je minimalizace zásahu do vlastnického práva vyvlastňovaných osob chráněného čl. 11 Listiny. Zároveň ale musí být vyvlastnění umožněno do té míry, aby bylo možné stavební záměr v převažujícím veřejném zájmu realizovat, a to jak po stránce faktické, tak i právní. Zákon v této souvislosti neomezuje rozsah vyvlastnění pouze na nemovitosti, na nichž má v budoucnu vzniknout plánovaná stavba (v obdobném duchu se ostatně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v žalovaným citovaném rozsudku ze dne 26. 4. 2017, čj. 2 As 22/2017-57, byť se jednalo o částečně odlišnou procesní situaci). V opačném případě by nebylo možné smysl citovaného ustanovení zcela naplnit. Je tedy nutné zabývat se otázkou, jaký rozsah vyvlastnění je ve věci skutečně nezbytný.
194. Podstatou celé věci je vyřešení otázky dostavby dálnice D3 v těsné blízkosti vyvlastňovaných nemovitostí žalobců. K těmto nemovitostem mají žalobci přístup prostřednictvím připojení na stávající rychlostní komunikaci I/3 (právě tato komunikace se má dostavbou proměnit v dálnici). Historie celého případu je poměrně komplikovaná (viz podrobnější popis v části I.A tohoto rozsudku), avšak zjednodušeně postačí shrnout, že zatímco stavba někdejší sousední čerpací stanice PMH byla spolu s obslužnou komunikací povolena coby dočasná, stavby žalobců povolil příslušný stavební úřad jako stavby trvalé s tím, že přístup k jejím nemovitostem zajistí příjezd přes areál čerpací stanice.
195. Nejvyšší správní soud k tomu ve shora citovaném rozsudku čj. 7 As 95/2013-74 konstatoval, že „[p]rávo užívání komunikace, ke které byly nemovitosti žalobců připojeny, bylo založeno rozhodnutími orgánu veřejné moci. Protože žalobci neměli povinnost zjišťovat, zda je připojení sousední nemovitosti časově omezeno, nelze shledat, že by jejich jednání bylo v rozporu s dobrou vírou. Při rozhodování o povolení realizace a užívání jejich nemovitostí nebylo časové omezení připojení čerpací stanice PHM dotčenými orgány namítáno a nelze dovozovat, že podmínky rozhodnutí vycházejí z obsahu rozhodnutí vydaného jinému subjektu v odlišných řízeních, kterých se žalobci ani neúčastnili. Takový závěr by byl v rozporu se zásadami právního státu, neboť obsah správních rozhodnutí by byl neurčitý a proměnlivý bez ohledu na vůli účastníků řízení. Okamžikem právní moci kolaudačních rozhodnutí nebránilo žalobcům z veřejnoprávního hlediska nic tomu, aby využívali připojení k pozemní komunikaci. Lze souhlasit s městským soudem, že pokud stavební úřad neposoudil řádně otázku připojení nemovitostí žalobců k rychlostní silnici I/3, v důsledku čehož byla přiznána sousedícím subjektům veřejná subjektivní práva o různém rozsahu, nemá na právní postavení žalobců žádný vliv, že rozhodnutí o připojení vydané společnosti ARMEX Oil, s. r. o., pozbylo platnosti. Žalobcům je i nadále přiznáno v důsledku pochybení stavebního úřadu veřejné subjektivní právo využívat obslužnou komunikaci z titulu rozhodnutí vydaných v řízeních o jejich vlastních žádostech.“
196. Jinými slovy žalobcům svědčí právo využívat přilehlou obslužnou komunikaci založené rozhodnutími správních orgánů. Nicméně dostavba dálnice D3 bude mít za následek, že tato obslužná komunikace (původně povolená jako dočasná) zanikne. Žalobci by tedy ztratili jediný existující přístup ke svým nemovitostem, které by tak nadále nebylo možné reálně využívat (a už vůbec ne k jejich aktuálnímu účelu, neboť pneuservis, čerpací stanici LPG a motocentrum nepochybně pro svůj provoz vyžadují přístup motorovými vozidly). Samotné oprávnění žalobců užívat sjezd přitom nelze pro jeho veřejnoprávní charakter vyvlastnit. Uvedené napojení tedy ve výsledku mohou zrušit jedině vlastníci nemovitostí, které tento sjezd obsluhuje, čímž se otevře možnost dostavby dálnice D3. Právě z tohoto důvodu vyvlastnitel usiluje o získání vlastnického práva k vyvlastňovaným nemovitostem.
197. Tato netypická situace vzniklá pochybením stavebního úřadu, který povolil žalobcům stavby na shora uvedených pozemcích jako trvalé, je pro posouzení nezbytného rozsahu vyvlastnění zcela určující. Pokud by totiž vyvlastnitel nenabyl vlastnické právo ke všem vyvlastňovaným nemovitostem, stále by žalobcům ke zbytku z nich svědčilo veřejnoprávní oprávnění využívat současný sjezd na rychlostní silnici I/3. Účelu vyvlastnění tak dle názoru krajského soudu lze dosáhnout jedině vyvlastněním všech nemovitostí žalobců, k nimž se právo využívat tento sjezd váže. Jedině tak bude moci vyvlastnitel z pozice vlastníka sjezd ze své vůle zrušit a dálnici D3 v daném místě dokončit. Vyvlastnitel tedy nezbytně potřebuje získat vyvlastňované nemovitosti nikoli z důvodu faktické nezbytnosti (dálnice D3 na nich stát nebude), ale nezbytnosti právní. Z toho je i patrné, že naplnění účelu vyvlastnění by nebylo možné dosáhnout mírnějším zásahem v podobě omezení vlastnického práva žalobců.
198. Za této situace žalovaný požadavku obsaženému v § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění dostál. Taktéž odůvodnění jeho rozhodnutí na stranách 19 až 22 jeho rozhodnutí považuje krajský soud – jak už shora vyložil – za dostatečné (byť akcentuje částečně jiné důvody, než které za rozhodující považuje krajský soud). Je zřejmé, že pojem „nezbytnosti“ obsažený v citovaném ustanovení nelze vázat pouze na nezbytnost faktickou, ale je nutné zvažovat i to, zda specifické okolnosti konkrétního případu neopodstatňují vyvlastnění i tehdy, pokud vede k odstranění právní překážky pro naplnění účelu vyvlastnění.
199. Z uvedených důvodů tudíž v nynějším případě zahrnutí všech vyvlastňovaných nemovitostí nepředstavuje rozšíření vyvlastnění ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, neboť účelu vyvlastnění nelze z pohledu vyvlastnitele dosáhnout jinak (totéž by platilo i pro § 3b odst. 6 liniového zákona, který však na posuzovanou věc nedopadá, neboť se týká situace, kdy se potřebná práva získávají koupí). Nejedná se tedy o zahrnutí do vyvlastnění nemovitostí, které nejsou nezbytné ve vztahu k samotnému účelu vyvlastnění, ale jejich užívání by bylo vyvlastněním pouze zhoršeno či znemožněno. Není ostatně ani zřejmé, jakých nemovitostí by se vyvlastnění bez „rozšíření“ mělo týkat.
200. Obdobné stanovisko zaujal krajský soud též ve vztahu k námitce nesplnění podmínky dle § 2 zákona o vyvlastnění, jelikož naplnění účelu vyvlastnění nebrání vlastnické právo nebo právo odpovídající věcnému břemenu, nýbrž veřejnoprávní oprávnění. Je-li právo využívat sjezd ze stávající silnice I/3 spjato s nemovitostmi žalobců (a tvoří tak právní překážku zamýšlené stavby), pak vlastnická práva žalobců s účelem vyvlastnění bezprostředně souvisí, neboť právě ta jsou nezbytná k odstranění sjezdu.

XII.E  K námitkám nepotřebnosti vyvlastnění

201. Nedůvodné jsou též námitky nepotřebnosti vyvlastnění, které žalobci opírají o údajnou možnost alternativních řešení přístupu k jejich nemovitostem.
202. Žalovaný k tomu na straně 26 svého rozhodnutí uvedl, že připojení nemovitostí žalobců zřízením sjezdu přímo z dálnice D3 je nemožné pro rozpor s technickými normami (nedostatečný odstup od blízké mimoúrovňové křižovatky). I v opačném případě by však takové připojení bylo dle § 10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, možné pouze z odpočívky. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožnil.
203. Žalovaný sice skutečně nespecifikuje, jaká konkrétní technická norma zřízení sjezdu brání, avšak to v posuzované věci není podstatné, jelikož se nejedná o jediný důvod, o který své rozhodnutí opírá. Dle posledně citovaného ustanovení totiž platí, že „[n]a dálnici, silnici podle § 5 odst. 3 nebo místní komunikaci podle § 6 odst. 3 může být přímo připojena z odpočívky jen stavba, která svým účelem slouží výlučně uživatelům těchto pozemních komunikací (např. čerpací stanice pohonných hmot, motorest, motel, autoservis)“ (důraz doplněn). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že připojení stavby nelze realizovat pouhým sjezdem, ale musí navazovat na odpočívku. Taková odpočívka se ovšem v místě nenachází.
204. S ohledem na aktuální podobu územního plánu města Tábora (jeho části jsou obsaženy ve správním spisu) přitom v dané lokalitě zřízení odpočívky a navazujícího napojení nemovitostí žalobců ani nepřipadá v úvahu. Samotné vyvlastňované nemovitosti jsou v územním plánu označeny jako plocha On – Plochy občanského vybavení – neveřejný zájem. Severně a jižně od těchto nemovitostí pak územní plán vymezuje podél aktuální silnice I/3 plochu M31, která je vedena jako Pzi – plochy zeleně izolační (jedná se tedy o plochu nezastavitelnou). Pro přehlednost krajský soud přikládá výřez z koordinačního výkresu grafické části územního plánu:

[OBRÁZEK]

205. Dle textové části územního plánu města Tábor je pak v případě ploch On – Plochy občanského vybavení - neveřejný zájem:
206. „hlavní využití: zařízení pro obchodní prodej, komerční služby, administrativa, ubytování, stravování, obchod, tržnice, soukromá víceúčelová kulturní centra, soukromá sportovní zařízení, pozemky veřejných prostranství a dopravní a technická infrastruktura nevykazující atributy nadmístního významu

přípustné využití:

- stavby, zařízení a související činnosti a děje občanské vybavenosti lokálního charakteru

- parkovací stání, odstavná stání a garáže pro potřeby vyvolané přípustným využitím území budou řešena na vlastním pozemku

- drobná sadovnická a parková architektura např. altán, kryté sezení, lavičky

- zeleň parková, plochy pro oddech či slunění, obslužné komunikace, pěší cesty

- nerušící řemesla

podmíněně přípustné využití:

- bydlení majitele, správce – v případě splnění hygienických limitů hluku, max. v rozsahu 10% celkové podlahové plochy stavby

nepřípustné využití:

- výroba, sklady

- zemědělská výrobní činnost

- jiné než hlavní, přípustné či podmíněně přípustné využití

podmínky prostorového uspořádání:

- musí být přístupné z veřejné komunikace

- charakter a struktura zástavby s ohledem na okolní zástavbu

- podmínkou je zajištění ploch parkování na vlastním pozemku (či jinak v dostupné vzdálenosti)“.

207. Případná odpočívka u budoucí dálnice D3 přitom dle názoru krajského soudu pod možné způsoby využití území nespadá. Zejména s ohledem na povahu takové stavby a její potenciální využití všemi uživateli dálnice D3 (tj. stavby, jejímž samotným smyslem je propojení vzdálených míst vysokokapacitní komunikací, a sama o sobě tak nemá lokální charakter) nelze hovořit o tom, že by se jednalo o dopravní a technickou infrastrukturu nevykazující atributy nadmístního významu.
208. Již z tohoto důvodu krajský soud nepokládá variantu zřízení sjezdu z odpočívky jako aktuálně proveditelnou. Samotná výstavba odpočívky by vyžadovala změnu územního plánu, jejíž uskutečnění nelze s jistotou předpokládat (i kdyby snad do budoucna naznal tento stav změny, krajský soud dle § 75 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje ke skutkovému a právnímu stavu ke dni žalobou napadeného rozhodnutí). Přijetí takové změny je výlučně na zastupitelstvu města a není jakkoli závislé na vůli vyvlastnitele. Variantu zřízení sjezdu přímo z plánované dálnice D3 tudíž nelze brát v souvislosti s nezbytností vyvlastnění nemovitostí žalobců v potaz. Totéž ostatně platí i o jakémkoli jiném využití uvedených ploch, jejichž možnosti vyvlastnitel dle svého vyjádření prověřuje.
209. Z obsahu správního spisu – jak ve svém rozhodnutí uvedl již žalovaný – je patrno, že vyvlastnitel se pokusil nalézt i jiné možnosti připojení nemovitostí žalobců, přičemž podrobněji zkoumal celkem čtyři varianty (označené jako 0, I., II. a III.). To vyplývá zejména z doplnění žádosti vyvlastnitele o prodloužení lhůty na odstranění nedostatků podání ze dne 7. 2. 2014, která je přílohou č. 42 žádosti o vyvlastnění. Z tohoto podání dále plyne, že všechny zvažované varianty ztroskotaly na nesouhlasu vlastníků dotčených vlastníků nemovitostí a v případě variant I. až III. též na jejich nesouladu s územním plánem. Tyto skutečnosti vyvlastnitel v příloze č. 42 ke své žádosti taktéž doložil.
210. Jelikož se žádná ze shora uvedených variant nejeví jako uskutečnitelná (a žalobci ostatně krom obecného nesouhlasu s postupem žalovaného ani neuvedli nic, co by tento závěr mohlo zpochybnit), pak žalovaný nepochybil, pokud dospěl k závěru, že vyvlastnění je v posuzovaném případě nezbytné.
211. Krajský soud považuje za nepřiléhavý odkaz žalobců na rozsudek čj. 6 As 171/2020-66, v němž Nejvyšší správní soud řešil zcela jinou situaci, kdy samotný vyvlastnitel nechal ve věci vypracovat alternativní projektovou dokumentaci, k čemuž vyvlastňovací úřad nepřihlédl, a tedy „nevyhodnotil, zda není možné místo vyvlastnění stěžovatelova pozemku využít jiné variantní řešení“. Taková situace ovšem, jak plyne ze shora uvedeného, v nynější věci nenastala. Žalovaný se možnými variantami řešení zabýval sice poměrně stručně, avšak dostatečně.
212. V případě námitky, dle níž pro vyvlastnění neexistuje jako opora žádné územní rozhodnutí, není krajskému soudu zřejmé, v čem by tato okolnost mohla založit nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobci nepředkládají žádnou argumentaci, z níž by bylo patrno, že pro zamýšlenou stavbu je takovéto rozhodnutí zapotřebí. Naopak Městský úřad Tábor v souhlasu s vydáním rozhodnutí o povolení stavby ze dne 17. 5. 2012 (příloha č. 47 žádosti o vyvlastnění) vyvlastniteli potvrdil, že zamýšlená stavba dle § 81 odst. 3 stavebního zákona (pozn.: ve znění do 31. 12. 2012) vydání územního rozhodnutí nevyžaduje. Žalobci tento závěr žádnou konkrétní argumentací nevyvrací.

XII.F  K námitkám rozporu s § 170 stavebního zákona a se souladem s cíli a úkoly územního plánování

213. Nedůvodná je též námitka, dle níž je vyvlastnění v rozporu s § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona.
214. Předně není krajskému soudu zřejmé, z čeho žalobci dovozují, že žalovaný měl aplikovat stavební zákon ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vyvlastňovací řízení je řízením samostatným, které nemá přímou procesní vazbu na řízení o povolení stavby. V nynější věci žalovaný zahájil vyvlastňovací řízení na základě žádosti vyvlastnitele ze dne 19. 11. 2019. Neexistuje tak žádný důvod, aby žalovaný na věc aplikoval již neúčinnou právní úpravu. Dikce § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, na kterou žalobci v žalobě poukázali, nadto nezaznamenala novelou č. 350/2012 Sb. (účinnou od 1. 1. 2013) žádné změny.
215. Žalobci namítli, že stavba dálnice D3 v daném místě už fakticky existuje, přičemž vyvlastňovací řízení je možné využít mezi územním řízením a řízením o povolení stavby. Jak již krajský soud shora uvedl, stavební záměr dostavby dálnice D3 v nynějším případě vydání územního rozhodnutí nevyžaduje (tento závěr žalobci žádným relevantním způsobem nezpochybnili). Vyvlastnitel přitom o vydání stavebního povolení usiluje, přičemž lze předpokládat, že odstranění shora popsané překážky pro realizaci stavebního záměru bude pro získání stavebního povolení podmínkou. K zahájení vyvlastňovacího řízení vyvlastnitele ostatně vyzvalo Ministerstvo dopravy z pozice speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic v rámci již probíhajícího stavebního řízení (viz výzva Ministerstva dopravy ze dne 11. 3. 2019, která je přílohou č. 9 žádosti o vyvlastnění).
216. Krajský soud není oprávněn v nynějším případě přezkoumávat otázku existence případné černé stavby (či dokonce nečinnosti stavebního úřadu při jejím odstraňování), neboť se to zcela míjí s předmětem tohoto řízení. Tím je výhradně přezkum mezitímního rozhodnutí žalovaného a splnění podmínek pro jeho vydání.

XII.G  K námitkám protiústavnosti mezitímního rozhodnutí

217. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám protiústavnosti mezitímního rozhodnutí.
218. V tomto ohledu krajský soud předně upozorňuje, že otázkou ústavnosti aplikované právní úpravy (tj. mimo jiné i § 4a liniového zákona) se již zabýval Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/18. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy přitom platí, že „[v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“ Krajský soud se proto ani nemůže od závěrů Ústavního soudu v dané věci odchýlit. Jelikož se žalobní námitky protiústavnosti v podstatě kryjí s otázkami, kterými se Ústavní soud zabýval, v podrobnostech postačí na odůvodnění jeho nálezu odkázat. Pouze ve stručnosti proto krajský soud k jednotlivým námitkám uvádí následující.
219. Žalobci předně namítli retroaktivitu přezkoumávané právní úpravy zakotvené novelou č. 169/2018 Sb. Tato úprava dle žalobců dopadá i na stavební řízení vedené v nynější věci u Ministerstva dopravy. K tomu krajský soud znovu poznamenává, že řízení o vyvlastnění je řízením zcela samostatným. Právní režim stavebního řízení nemá na aplikovatelnou právní úpravu v nynější věci žádný vliv. Vyvlastňovací řízení přitom bylo zahájeno na základě žádosti vyvlastnitele ze dne 19. 11. 2019, kterou žalovaný obdržel dne 20. 11. 2019 (nikoli dne 20. 11. 2018, jak uvádí žalobci). Novela č. 169/2018 Sb. přitom nabyla účinnosti již dne 31. 8. 2018, resp. 1. 8. 2019 (v případě § 2e liniového zákona). Nebyl tedy prostor pro aplikaci přechodných ustanovení novely č. 169/2018 Sb., a to konkrétně jeho čl. II odst. 1, dle něhož „[ř]ízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti se posoudí podle zákona č. 416/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ O retroaktivní aplikaci nové právní úpravy se nejedná a z žalobní argumentace – jakkoli obsáhle formulované – nevyplývá, v čem by tato retroaktivita měla v posuzované věci ve skutečnosti vlastně spočívat. Námitky obsažené na stranách 27 až 32 žaloby představují v této souvislosti primárně polemiku s postupem správních orgánů ve stavebním řízení, a nejsou tak pro posouzení věci významné.
220. K otázce dvojinstančnosti se Ústavní soud vyjádřil v části IX.5.3 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/18, kde mimo jiné uvedl, že „jedinou oblastí, v níž je tzv. právo na odvolání v ústavní rovině zakotveno, je oblast trestního práva, kde tento požadavek plyne z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě (s možnou výjimkou méně závažných věcí). V oblasti správních řízení (ani v civilních sporech) právo na odvolání přímou součástí ústavněprávních záruk není [k tomu viz např. nálezy ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) nebo ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že Listina ani Úmluva nezaručují základní právo na dvou či vícestupňové rozhodování ve správním řízení, a dokonce ani v řízení soudním (s výjimkou výroku o vině a trestu podle čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy). Nutno tedy učinit závěr, že stanoví-li napadená právní úprava, že odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí není přípustné, tedy jinými slovy řečeno, že liniový zákon koncentruje rozhodování o mezitímním rozhodnutí do jednoho stupně, není tato úprava sama o sobě neústavní.“ Ústavní soud dále zdůraznil význam možného soudního přezkumu mezitímního rozhodnutí a s ním spojených procesních záruk.
221. K tomu krajský soud dodává, že jakkoli lze připustit, že možnost odvolání proti rozhodnutí, jímž vyvlastňovací úřad žádost o vydání mezitímního rozhodnutí zamítne (k čemuž ostatně v nynějším případě původně došlo; viz shora odstavec 17), se může jevit do jisté míry jako nesystémová, protiústavnost takové právní úpravy to nezakládá. Mezitímní rozhodnutí lze vydat pouze tehdy, pokud jsou pro to splněny zákonné podmínky. Pokud naopak tyto podmínky splněny nejsou, pak se zamítavé rozhodnutí v podstatě nikterak neliší od rozhodnutí, na které se speciální úprava liniového zákona nevztahuje.
222. Ústavní soud se ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/18 vyjádřil též k otázce nutnosti vyklizení vyvlastňovaných nemovitostí bez stanovení jakékoli lhůty. V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihl význam institutu odkladného účinku žaloby (případně předběžného opatření), k čemuž mimo jiné uvedl, že „[l]iniový zákon nezakotvuje ani implicitně nepočítá s žádným odkladem těchto povinností a vyklizení je tak bezprostředně hrozícím následkem vydaného mezitímního rozhodnutí (k tomu viz rozsudek ve věci Cosič proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2009, č. stížnosti 28261/06, bod 18 odůvodnění, v nichž ESLP vyslovil názor, že již vznik povinnosti vyklidit obydlí je zásahem do práva na jeho ochranu), nicméně právě rychlé rozhodnutí o odkladném účinku žaloby toto nebezpeční minimalizuje.“ Ostatně krajský soud odkladný účinek žalobě v nynějším případě přiznal usnesením ze dne 11. 3. 2021, čj. 61 A 7/2021-104. Není proto ani v rozporu s ústavním pořádkem, pokud mezitímní rozhodnutí neobsahuje výrok o lhůtě k vyklizení nemovitostí.
223. Žalobní námitka, dle níž proti rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění je přípustné odvolání, o kterém bude rozhodovat Ministerstvo dopravy, které v roce 2013 vydalo nezákonné stavební povolení, a které je zřizovatelem vyvlastnitele, se míjí s předmětem nynější věcí. Tím je výhradně přezkum žalobou napadeného mezitímního rozhodnutí a splnění podmínek pro vyvlastnění. Z žalobní argumentace pak není ani patrno, v čem konkrétně žalobci spatřují porušení principu dělby moci. Vyvlastnitel v nynějším řízení nevystupuje v roli správního orgánu; tím je výhradně žalovaný. S ohledem na absenci možnosti odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí jsou pak možná role Ministerstva dopravy a jeho vztah k vyvlastniteli zcela nerozhodné.
224. Ústavní soud se taktéž dostatečně vyjádřil k otázce oddělení vyvlastňovacího výroku od výroku o náhradě za vyvlastnění. Uvedl, „že vyvlastňovaný je určitou dobu v nejistotě (či naději) ohledně konečné výše náhrady za odejmutí či omezení jeho vlastnictví. Ústavní soud však s ohledem na nově zavedený mechanismus zálohové platby splatné ve výši a ve lhůtách stanovených podle § 4a odst. 5 liniového zákona nepovažuje toto rozfázování rozhodování za porušení ústavní zásady vyvlastnění za spravedlivou (přiměřenou) náhradu, neboť vyvlastňovanému by se vždy mělo dostat ekonomicky obhajitelné a v přiměřené lhůtě vyplacené protihodnoty, která bude určena znaleckým posudkem vyhotoveným podle § 3b liniového zákona, jímž má být primárně zjištěna obvyklá cena daného pozemku či stavby, která musí být v rozumném poměru k ceně tržní. K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 (N 124/77 SbNU 899), zejména bod 21, popř. rozsudky ESLP ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002, č. stížnosti 36548/97, zejm. body 52 a 53, nebo ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. 11. 2009, č. stížnosti 22186/03, zejm. body 34 a 35.“ Dále Ústavní soud mimo jiné dovodil, že „již obecná úprava vyvlastňovacího řízení předvídá možnou časovou prodlevu mezi právní mocí výroku o odnětí či omezení vlastnického práva a právní mocí výroku o výši náhrady (viz § 25 odst. 2 věta druhá zákona o vyvlastnění). Podle Ústavního soudu není ani vyloučeno, že postup vyplácení zálohy ve lhůtách podle § 4a odst. 5 liniového zákona může v praxi ve srovnání s případy vyvlastňovacích řízeních vedených v obecném režimu zákona o vyvlastnění, v nichž po samotném vyvlastnění panuje stále spor o výši náhrady, majetkově svědčit ve prospěch vyvlastňovaného. Důsledkem dvojkolejnosti soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví a nalézacím řízením o výši náhrady v občanském soudním řízení totiž nezřídka bývá stav, kdy vyvlastňovaný obdrží náhradu za vyvlastnění ještě s výraznějším časovým odstupem (z čehož neplyne, že by popsaný stav Ústavní soud aproboval – jde o stav nežádoucí, který je však řešitelný obecnými soudy v jednotlivých případech např. zohledněním ceny peněz v čase přiměřenými úroky postupem podle § 28 odst. 3 první věty zákona o vyvlastnění).“

XII.H  K namítaným omylům v úvahách žalovaného

225. Nedůvodné jsou též námitky údajných omylů v úvahách žalovaného.
226. Námitka, dle níž žalovaný mylně uvedl, že posudky zpracované Ing. Kubískou a posudky doložené vyvlastnitelem jsou téměř shodné co do ocenění majetku žalobce a) a žalobkyně c), se opět zcela míjí s předmětem nynější věci, kterým je posouzení otázky samotného vyvlastnění. Řešit otázky spojené s určením výše zálohy na náhradu za vyvlastnění krajskému soudu nepřísluší. O nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí pak v tomto ohledu nic nevypovídá ani jeho údajně chybné konstatování, že Ing. Kubíska zpracovával znalecké posudky k žádosti žalobce b) a žalobkyně d).
227. Žalobci dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, dle něhož právo žalobců na připojení na komunikaci jim správní orgány přiznaly v důsledku pochybení. Že se jedná o pochybení, však konstatoval i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 7 As 95/2013-74; polemika žalobců s tímto závěrem je proto nepřípadná.

XII.I  K námitkám nevyjasněného účastenství a procesních vad ve vztahu k žalobkyni d)

228. Jako důvodné naopak krajský soud vyhodnotil námitky týkající se postupu vyvlastnitele a žalovaného vůči žalobkyni d).
229. Pro posouzení věci jsou podstatné následující skutečnosti, které plynou z obsahu správního spisu:

     Spolu s dopisy ze dne 24. 5. 2019 zaslal vyvlastnitel návrh kupní smlouvy k vyvlastňovaným nemovitostem žalobcům a), b) a c). Na žalobkyni d) se vyvlastnitel s návrhem kupní smlouvy neobrátil.

     Znalecký posudek znaleckého ústavu APOGEO Esteem, a. s., ze dne 7. 5. 2019, č. 1606‑39/2019, předložený vyvlastnitelem coby příloha žádosti o vyvlastnění sice obsahuje na straně 13 zmínku o existenci čerpací stanice LPG na pozemku parc. č. XG, avšak samostatně se k ocenění této stavby nevyjadřuje a žalobkyni d) nezmiňuje ani v části výpočtu podílů jednotlivých vlastníků.

     Ve spisu je založen též zápis z jednání mezi vyvlastnitelem a žalobci uskutečněného dne 24. 9. 2019 [v návaznosti na komunikaci mezi zástupkyní žalobců a), b) a c) a zástupci vyvlastnitele], z něhož je patrno, že sama žalobkyně d) se tohoto jednání nezúčastnila. Dle zápisu zástupce vyvlastnitele při jednání výslovně uvedl, že „[p]aní L. B., která není vlastníkem nemovitého majetku tak, jak je evidovaný k dnešnímu dni v katastru nemovitostí, nebyl návrh kupní smlouvy doručován.“

     Vyvlastnitel v žádosti o vyvlastnění ze dne 19. 11. 2019 jako vyvlastňované označil pouze žalobce a), b) a c), jako vedlejší účastníky pak označil společnosti Milan Král, a. s., a Komerční banka, a. s. Tomuto vymezení dotčených osob pak odpovídá i výčet vyvlastňovaných nemovitostí na stranách 3 až 6 žádosti. Vyvlastnitel tedy neoznačil jako vyvlastňovanou žalobkyni d), a mezi vyvlastňované nemovitosti nezahrnul ani stavbu čerpací stanice LPG (nezapsanou v katastru nemovitostí) na pozemku parc. č. XG.

     Obsahu žádosti o vyvlastnění odpovídá i oznámení žalovaného o zahájení vyvlastňovacího řízení a nařízení ústního jednání ze dne 9. 12. 2019, v němž jsou taktéž coby vyvlastňovaní (a zároveň účastníci řízení) uvedeni pouze žalobci a), b) a c). Čerpací stanice LPG se ve výčtu vyvlastňovaných nemovitostí vůbec nenachází.

     V rámci námitek ze dne 17. 1. 2020 žalobci navrhli žalovanému, aby žalobkyni d) zahrnul mezi účastníky řízení, a to právě s ohledem na její vlastnictví čerpací stanice LPG.

     Účastenství žalobkyně d) se žalobci domáhali též v podání ze dne 3. 9. 2020, jehož přílohou učinili česné prohlášení žalobce b) a žalobkyně d), dle něhož je žalobkyně d) vlastnicí čerpací stanice LPG, a to od doby jejího vzniku. Dále uvedli, že se nejedná o stavbu, která by s ohledem na její rozměry musela být zapsána v katastru nemovitostí.

     Spolu s podáním ze dne 23. 11. 2020 žalobci předložili smlouvu o dílo na stavbu čerpací stanice LPG ze dne 25. 3. 1999 uzavřenou mezi společností TOPI Hradec Králové, v. o. s., coby dodavatelem a žalobkyní d) coby objednatelkou.

     Usnesením ze dne 24. 11. 2020 žalovaný rozhodl, že žalobkyně d) je účastnicí vyvlastňovacího řízení.

     V samotném žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný žalobkyni d), ani stavbu čerpací stanice LPG neuvedl v jeho záhlaví [ačkoli zde identifikoval žalobce a), b) a c) a vypsal seznam jejich vyvlastňovaných nemovitostí], avšak následně výrokem I.d. rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobkyně d) ke stavbě čerpací stanice LPG na pozemku parc. č. XG. Dále žalovaný žalobkyni d) zmínil ve výčtu vyvlastňovaných na straně 4 svého rozhodnutí.

230. Z uvedeného je patrno, že vyvlastnitel s žalobkyní d) před zahájením vyvlastňovacího řízení vůbec nejednal.
231. Předně je zapotřebí uvést, že z obsahu správního spisu je patrno že čerpací stanice LPG na pozemku parc. č. XG je samostatnou nemovitou věcí, neboť se s ohledem na odlišnou osobu vlastníka nikdy nestala součástí tohoto pozemku. Dle § 3055 odst. 1 občanského zákoníku totiž platí, že „[s]tavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.“
232. Pokud tedy vyvlastnitel jednal před zahájením vyvlastňovacího řízení s žalobcem b) o získání vlastnického práva k pozemku parc. č. XG, pak žalobce b) neměl žádný důvod vykládat si toto jednání tak, že automaticky zahrnuje též stavbu čerpací stanice LPG (nejedná se ani o žádné příslušenství uvedeného pozemku). Neměl tedy ani důvod vyvlastnitele upozorňovat na skutečnost, že čerpací stanici LPG nevlastní. Sama žalobkyně d) pak žádného jednání před zahájením vyvlastňovacího řízení účastna nebyla. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, pak nelze přehlédnout, že stavba čerpací stanice LPG – jakožto samostatná nemovitá věc – se s ohledem na shora uvedené nikdy předmětem takových jednání ve skutečnosti nestala. Krajský soud se proto neztotožnil se závěrem žalovaného, dle něhož vyvlastnitel žalobkyni d) před zahájením vyvlastňovacího řízení fakticky oslovil.
233. Žalovanému lze přisvědčit potud, že vyvlastnitel před zahájením vyvlastňovacího řízení patrně skutečně vlastníka čerpací stanice LPG neznal. To však automaticky neznamená možnou aplikaci § 5 odst. 5 písm. a) zákona o vyvlastnění, dle něhož se splnění podmínky neúspěšného jednání o získání vlastnického práva dohodou nevyžaduje „není-li vyvlastňovaný znám, není-li znám jeho pobyt, nebo nepodařilo-li se mu doručit na známou adresu“. Smyslem citovaného ustanovení totiž nepochybně není zahrnout všechny situace, kdy vyvlastnitel nezná osobu vyvlastňovaného, neboť pak by jej nic nenutilo vlastnické vztahy k (jakýmkoli) vyvlastňovaným nemovitostem vůbec zjišťovat. Jak dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, čj. 7 As 2/2013-39, „[p]okus o dosažení majetkoprávního vypořádání […] nemůže být pouhým formalismem.“ Z toho je ovšem třeba dovodit, že formalistický nemůže být ani postup vyvlastnitele při zjišťování vlastnických práv k vyvlastňovaným nemovitostem.
234. Vyvlastnitel spolu s žádostí o vyvlastnění předložil řadu listin, z nichž je patrno, že vlastnické vztahy k vyvlastňovaným nemovitostem se formovaly dávno před účinností současného občanského zákoníku, tj. před zavedením zásady, dle níž se stavba v případě vlastnictví stejnou osobou stává součástí pozemku, do českého právního řádu. To je patrno zejména z přiložených rozhodnutí stavebního úřadu. Vyvlastnitel se tedy nemůže účinně dovolávat toho, že na uplatnění uvedené zásady při svém postupu spoléhal. Existence čerpací stanice LPG si přitom vyvlastnitel byl nepochybně vědom, neboť ji zmiňuje i jím předložený znalecký posudek.
235. Za této situace vyvlastnitel nemohl vycházet pouze z obsahu katastru nemovitostí, popřípadě samotných rozhodnutí stavebního úřadu, ale měl vyvinout snahu skutečného vlastníka čerpací stanice LPG identifikovat. Přinejmenším se měl prostým dotazem ohledně vlastnictví k čerpací stanici LPG obrátit na žalobce b). Vyvlastnitel se pak mohl s žádostí o informaci, zda stavebníkovi čerpací stanice LPG svědčilo i vlastnické právo, či žádostí o nahlédnutí do spisu obrátit i na příslušný stavební úřad, který stavbu čerpací stanice LPG povolil. Až teprve tehdy, pokud by takováto vážně míněná snaha ke zjištění vlastníka čerpací stanice LPG nevedla, by bylo možné uvažovat o aplikaci § 5 odst. 5 písm. a) zákona o vyvlastnění. V takovém případě by pak žalovaný musel neznámému účastníku řízení ustanovit opatrovníka (§ 17 odst. 4 zákona o vyvlastnění).
236. Lze samozřejmě připustit, že žalobkyně d) mohla patrně vyvlastnitele o svém vlastnickém právu k čerpací stanici LPG sama z vlastní iniciativy informovat (ačkoli se tato čerpací stanice nikdy formálně nestala předmětem jednání). Skutečnost, že tak neučinila, jí ovšem nelze klást k tíži. Nelze totiž přehlédnout, že vyvlastnění představuje vrchnostenský akt zasahující do jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 11 Listiny. Je samotnou podstatou vyvlastnění, že k omezení či odnětí vlastnického práva dochází proti vůli vyvlastňovaného, neboť v opačném případě by nic nebránilo převodu potřebných práv dohodou. V takovém případě ovšem nelze po nikom spravedlivě požadovat, aby se sám postavení vyvlastňovaného v rámci vyvlastňovacího řízení, resp. ve fázi vyjednávání, která tomuto řízení předchází, domáhal. Je primárně odpovědností vyvlastnitele, aby vyvinul dostatečnou snahu ke zjištění vlastnických práv k nemovitostem, které k uskutečnění svého stavebního záměru potřebuje.
237. Krajský soud pro uvedené na tomto místě uzavírá, že vyvlastnitel s žalobkyní d) před zahájením vyvlastňovacího řízení nejednal a nesplnil tak vůči ní jednu ze základních podmínek pro vyvlastnění dle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění ve spojení s § 5 odst. 1 věty první téhož zákona a § 3 odst. 6 liniového zákona. Ve vztahu k žalobkyni d) proto žalovaný nemohl již z tohoto důvodu žádosti vyvlastnitele vyhovět.
238. Uvedené pochybení představuje důvod pro zrušení výroku I.d. žalobou napadeného rozhodnutí, který se týká vyvlastnění žalobkyně d). Jakkoli to s ohledem na shora uvedené představuje překážku naplnění účelu vyvlastnění, k němuž je zapotřebí získání vlastnického práva ke všem nemovitostem, jimž svědčí právo využívat sjezd ze silnice I/3, krajský soud zohlednil skutečnost, že pro zahájení účelu vyvlastnění žalobou napadené rozhodnutí stanovuje lhůtu 4 roky. Není tedy vyloučeno, že vyvlastnitel v této lhůtě vlastnické právo ke všem potřebným nemovitostem získá a účel vyvlastnění naplní. Krajský soud proto nepřistoupil ke zrušení celého rozhodnutí, ale omezil svůj kasační zásah pouze na výrok I.d. žalobou napadeného rozhodnutí, který je od ostatních výroků tohoto rozhodnutí oddělitelný.
239. Nad rámec nutného k tomu krajský soud dále poznamenává, že žalobkyně d) v nynější věci za současné procesní situace ani nemohla být účastnicí řízení, ačkoli jí žalovaný toto postavení usnesením ze dne 24. 11. 2020 přiznal. Řízení o vyvlastnění je totiž řízením zahájeným na žádost (§ 18 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Touto žádostí pak vyvlastnitel vymezí i samotný předmět řízení, přičemž tento předmět lze následně bez dalšího pouze zúžit, nikoli však rozšířit (§ 45 odst. 4 správního řádu); to je možné pouze postupem dle § 41 odst. 8 správního řádu, k čemuž ovšem v nynější věci nedošlo. Žádost o vyvlastnění čerpací stanici LPG neobsahovala, neboť se vyvlastnitel domníval, že se jedná o součást pozemku parc. č. XG. Jelikož však jde ve skutečnosti o samostatnou nemovitou věc, čerpací stanice LPG se nikdy předmětem řízení nestala.
240. Dle § 2 písm. b) části věty před středníkem zákona o vyvlastnění se přitom pro účely tohoto zákona rozumí „vyvlastňovaným ten, kdo je vlastníkem vyvlastňovaného pozemku nebo stavby nebo kdo k nim má právo odpovídající věcnému břemenu“ (důraz doplněn). Podle § 17 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]častníky vyvlastňovacího řízení jsou vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní věřitel, podzástavní věřitel a oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká.“ Jestliže tedy vyvlastnitel čerpací stanici LPG předmětem řízení neučinil, pak žalobkyně d) ani nemohla být v tomto řízení v pozici účastnice řízení, tj. vyvlastňované.
241. Vzhledem k uvedeným závěrům krajský soud již nepovažoval za nutné zabývat se dalšími dílčími námitkami, které žalobci stran účastenství žalobkyně d) v řízení vznesli.

XII.J  K námitkám porušení § 3 odst. 6 liniového zákona

242. Krajský soud se dále zabýval námitkami, dle nichž vyvlastnitel nevyvinul dostatečné úsilí k dosažení dohody s žalobci. Krajský soud shora této námitce již přisvědčil ve vztahu k žalobkyni d). V případě žalobců a), b) a c) však tyto námitky nejsou důvodné.
243. Dle § 5 odst. 1 věty první zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem.“
244. Dle § 3 odst. 6 liniového zákona pak „[j]de-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.“
245. Žalobci v této souvislosti přiléhavě poukázali na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 174/2014-44, dle něhož pro splnění uvedené podmínky „nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy) nikterak nereaguje či reaguje zástupnými důvody, které svědčí spíše o neochotě vyjít vyvlastňovanému vstříc. Jestliže ten vysloví reálné požadavky umožňující dosažení kompromisního řešení, může být po vyvlastniteli legitimně požadováno, aby s vyvlastňovaným skutečně (nikoliv pouze formálně) o takovém řešení jednal. V opačném případě nelze považovat podmínku dle ust. § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění za splněnou. Ovšem zásadně platí, že míra aktivity vyžadované po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody.“
246. Ve vztahu k žalobcům a), b) a c) vyvlastnitel tyto podmínky splnil. Pro posouzení věci považuje krajský soud za rozhodné následující skutečnosti:

     Návrhy kupních smluv vyvlastnitel žalobcům a), b) a c) zaslal spolu s dopisy ze dne 24. 5. 2019 (přílohou žádosti o vyvlastnění jsou též doklady o jejich doručení).

     Žalobci a), b) a c) v odpovědích na tyto návrhy ze dne 29. 7. 2019 a 27. 8. 2019 prostřednictvím své zástupkyně vyvlastniteli sdělili, že navrhovaná kupní cena je nepřijatelná a lhůta pro vyklizení nemovitostí příliš krátká. Nepřiměřené je též ujednání o přechodu nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 občanského zákoníku a smlouvy žádným způsobem žalobcům a), b) a c) nenahrazují újmu, která jim vznikla v důsledku nezákonného postupu České republiky. Žalobci a), b) a c) poukázali na dohodu s někdejším ministrem dopravy Ing. Antonínem Prachařem, který přislíbil vykoupení vyvlastňovaných nemovitostí za více než trojnásobek nyní nabízené částky. Požadovali stejné zacházení jako se společností ARMEX Oil, která ve stejné lokalitě vlastnila nemovitost avšak kolaudovanou pouze coby dočasnou. Zároveň se domáhali „komplexního řešení celého sporu“.

     V odpovědi ze dne 18. 9. 2019 vyvlastnitel žalobcům sdělil, že je připraven o jejích návrzích jednat. Upozornil však, že na existenci určitých limitů plynoucích z právní úpravy. Vyvlastnitel dále navrhl termíny pro jednání.

     Dle zápisu o jednání ze dne 24. 9. 2019 zástupce vyvlastnitele uvedl, že trvá na své nabídce, přičemž vyvlastnitel je při svém postupu vázán právními předpisy, které mu znemožňují jednat o všech nárocích, které žalobci a), b) a c) vůči České republice uplatňují. Žalobci a), b) a c) v reakci na to uvedli, že „nechtějí prodat své nemovitosti, aniž by došlo ke komplexnímu vyrovnání se státem a jejich odškodnění.“ Jednání o prosté kupní ceně je jen dílčí částí takového vyrovnání. Žalobce a) poukázal na dříve vyhotovený znalecký posudek Ing. Kubísky, který vyčíslil i hodnotu odškodnění; takové odškodnění by žalobci a), b) a c) považovali za dostatečně satisfakční. Žalobci a), b) a c) poukázali na skutečnost, že ve věci jsou vedeny další čtyři soudní spory, jejichž ukončení dohodou o narovnání by mělo být i v zájmu České republiky. Žalobci a), b) a c) avizovali, že se v případě neuzavření dohody budou bránit veškerými dostupnými prostředky. Žalobce b) doplnil, že požadavek na komplexní odškodnění považuje za spravedlivý i s ohledem na dřívější postup vůči společnosti ARMEX Oil, s níž vyvlastnitel uzavřel dohodu o náhradě škody způsobené provozní činností ze dne 6. 6. 2006 na částku 49 000 000 Kč. Vyvlastnitel k tomu znovu uvedl, že jako stavebník nemůže nad rámec odkupu nemovitostí jednat o všech žalobci uplatňovaných nárocích, což se týká i nároku na odškodnění odpovídajícímu zmařené investici. Žalobce a) taktéž zmínil dříve vypracovaný znalecký posudek společnosti PRAGOPROJEKT, který vyčíslil škody způsobené stávající nevhodnou provizorní situací. Účastníci jednání následně uzavřeli, že se jejich pohledy na rozsah a výši poskytnutého odškodnění liší, a schůzku ukončili s tím, že další jednání nevylučují.

     Dne 19. 11. 2019 učinil vyvlastnitel prohlášení ve smyslu § 18 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění, dle něhož se mu nepodařilo získat potřebná práva dohodou.

247. Z uvedeného je patrno, že hlavním důvodem neuzavření dohody byla zcela odlišná představa o rozsahu celkového odškodnění, resp. o tom, zda vůbec vyvlastnitel může o takovémto „komplexním řešení sporu“ s žalobci a), b) a c) jednat.
248. Jak plyne ze shora uvedeného, jednání, které vyvlastňovacímu řízení předchází, nemůže mít pouze formální povahu. Z druhé strany je ovšem zároveň svázáno určitými zákonnými limity.
249. Dle § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění je vyvlastnitel k návrhu smlouvy povinen předložit „znalecký posudek, podle kterého navrhl vyvlastňovanému cenu za získání potřebných práv k pozemku nebo ke stavbě“.
250. Dle § 3b odst. 1 liniového zákona pak platí, že „[z]ískávají-li se potřebná práva podle § 3a koupí, sjednává se v kupní smlouvě kupní cena ve výši a) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 8 v případě pozemku s výjimkou stavebního pozemku, nebo b) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 1,15 v případě stavebního pozemku nebo stavby.“
251. Dle § 3b odst. 2 liniového zákona „[z]nalecký posudek, který je podkladem pro navržení výše kupní ceny v návrhu kupní smlouvy, stanoví cenu ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejich součástí a příslušenství. Ocenění se provede podle oceňovacího předpisu účinného ke dni odeslání návrhu kupní smlouvy a cena pozemku nebo stavby se ve znaleckém posudku určí vždy podle jejich skutečného stavu k tomuto dni; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s tím, že jsou určeny k uskutečnění stavby dopravní infrastruktury. Při ocenění se rovněž nepřihlédne k navýšení obvyklé ceny jiného pozemku nebo stavby koeficienty podle odstavce 1.“
252. Konečně dle § 3b odst. 5 písm. a) liniového zákona platí, že odstavce 1 až 4 se použijí na získávání potřebných práv podle § 3a, „je-li jejich nabyvatelem Česká republika nebo právnická osoba zřízená zákonem nebo zřízená nebo založená státem, vůči níž je stát ovládající osobou“. Citovaná právní úprava tedy dopadá i na vyvlastnitele, jehož zřizovatelem je Ministerstvo dopravy.
253. Již z toho zřetelně vyplývá, že sám vyvlastňovatel nemá v otázce navrhované kupní ceny volné uvážení, nýbrž je takovýmto znaleckým posudkem vázán. Pro posuzování možných dalších nároků vyvlastňovaných tak v rámci sjednávání dohody neposkytuje zákonná úprava prostor.
254. Žalobci a), b) a c) v průběhu jednání zcela jednoznačně trvali na svém požadavku komplexního vyrovnání, které zahrnovalo nikoli pouze kupní cenu vyvlastňovaných nemovitostí, nýbrž také další nároky vznesené vůči České republice. Takovéto nároky však s předmětem vyvlastňovacího řízení bezprostředně nesouvisejí. Mají-li žalobci a), b) a c) zato, že jim Česká republika způsobila škodu, mohou se její náhrady domáhat tomu odpovídajícími způsoby; typicky postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Není úkolem vyvlastnitele, aby v rámci jednání před zahájením vyvlastňovacího řízení napravoval veškerá pochybení státu (ať již skutečná či domnělá), neboť cílem tohoto jednání je pouze získání práv potřebných k uskutečnění jeho stavebního záměru.
255. S ohledem na kategorický postoj žalobců a), b) a c) v této otázce je tudíž zřejmé, že k dohodě mezi nimi a vyvlastnitelem dojít nemohlo. Postup vyvlastnitele proto nelze považovat za toliko formální, neboť je zřejmé, že potřebné dohody s žalobci a), b) a c) nemohl dosáhnout.
256. Pokud vyvlastnitel činil určité nabídky v této věci již dříve (žalobci zmiňují zejména nabídku z července roku 2017 na náhradu za ztrátu přístupu na pozemní komunikaci), nejedná se o skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Z pohledu krajského soudu je totiž podstatné pouze jednání vedené bezprostředně před zahájením vyvlastňovacího řízení v zákonem stanovené lhůtě (§ 5 odst. 1 věty první zákona o vyvlastnění a § 3 odst. 6 liniového zákona). Právě obsah těchto jednání je klíčový pro posouzení otázky, zda postup vyvlastnitele byl pouze formální, nebo zda skutečně směřoval k uzavření dohody.

XII.K  K námitkám diskriminace žalobců

257. Nedůvodné jsou též námitky týkající se diskriminace žalobců.
258. Krajský soud v této souvislosti poznamenává, že předmětem nynějšího řízení je výhradně přezkum rozhodnutí žalovaného. Jakkoli krajský soud rozumí tomu, že žalobci mohou pociťovat případný odlišný postup vyvlastnitele vůči společnosti ARMEX Oil úkorně, na zákonnost rozhodnutí žalovaného taková skutečnost nemůže mít vliv. Pro posouzení nynější věci je podstatné, zda byly pro vyvlastnění splněny zákonné podmínky a zda žalovaný a vyvlastnitel postupovali v řízení, resp. před jeho zahájením zákonným způsobem. Jakým způsobem vyvlastnitel jednal vůči společnosti ARMEX Oil je z tohoto pohledu zcela nerozhodné. Nelze nadto přehlédnout, že v roce 2006, kdy mělo dojít k uzavření dohody o náhradě škody se společností ARMEX Oil, nebyl součástí právního řádu České republiky liniový zákon. Ten přitom do značné míry zpřesňuje a omezuje možnosti vyvlastnitele v rámci vyjednávání před zahájením vyvlastňovacího řízení.
259. V tomto ohledu je pak nepodstatné i to, že Ministerstvo dopravy je zřizovatelem vyvlastnitele. Krajský soud v nynější věci přezkoumává rozhodnutí žalovaného. Ten je sice vázán právním názorem Ministerstva dopravy vyjádřeným v jeho zrušujícím rozhodnutí, avšak ani to nic nemění na skutečnosti, že pro vyvlastnění musí být splněny zákonem stanovené podmínky. Jejich naplnění je pak zcela přezkoumatelné i v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. S výjimkou žalobkyně d) přitom tyto podmínky vůči žalobcům naplněny byly. Procesní či zřizovatelský vztah mezi Ministerstvem dopravy, žalovaným a vyvlastnitelem není skutečností, která by mohla sama o sobě vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

XII.L  K námitce vadného výroku o nákladech řízení

260. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce vadného výroku o nákladech řízení.
261. Žalobci namítají, že žalovaný si jejich návrh nesprávně vyložil. Pokud by se však skutečně jednalo o návrh ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění, pak o něm žalovaný nemohl rozhodovat mezitímním rozhodnutím (viz shora část XII.C tohoto rozsudku). Otázky náhrady za vyvlastnění přitom krajský soud není v nynějším řízení oprávněn posuzovat.
262. Žalovaný správně poukázal na dikci § 79 odst. 3 správního řádu, dle něhož „[n]estanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.“ Dle § 79 odst. 2 správního řádu lze přitom rozhodnutí ve věci nákladů vydat i v průběhu řízení. Nic tedy nebrání tomu, aby žalovaný o nákladech rozhodl již v rámci mezitímního rozhodnutí. Krajský soud nesouhlasí s tím, že by na věc bylo možné přiměřeně aplikovat úpravu sporného řízení, neboť ta dopadá pouze na „spory z veřejnoprávních smluv (část pátá) a v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů“ (§ 141 odst. 1 správního řádu). Analogická aplikace právní normy obecně vzato představuje řešení určité mezery v právu. Taková situace ovšem v nynější věci nenastala. Samotná skutečnost, že žalobci nepovažují nesení nákladů na právní zastoupení za spravedlivé, možnost přiměřené aplikace odlišné právní úpravy neotvírá.

XII.M  K ostatním žalobním námitkám

263. Nedůvodné jsou i zbylé žalobní námitky.
264. Žalobci namítli, že v jejich případě došlo k porušení principu plynoucího ze stanovení lhůty pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění. Uvedená lhůta v maximální délce čtyř let (§ 3c liniového zákona) slouží ovšem k tomu, aby vyvlastnitel s realizací svého záměru zbytečně neotálel. Stanovená lhůta pak umožňuje, aby vyvlastnitel po nabytí vlastnického práva (či práva odpovídajícího věcnému břemeni) měl čas k získání příslušného stavebního povolení a k přípravě stavby jako takové. Pokud stanovená lhůta marně uplyne, může na žádost vyvlastňovaného dojít dokonce ke zrušení vyvlastnění (§ 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Je tedy naopak žádoucí, aby vyvlastnitel započal uskutečňovat účel vyvlastnění co nejdříve. Z ničeho neplyne, že by stanovení lhůty pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění mělo za cíl též vyčkávat na výplatu náhrady za vyvlastnění nebo oddalovat faktické účinky vyvlastnění jako takového.
265. Krajský soud nepřisvědčil ani obecně formulovaným námitkám porušení zásady proporcionality, zákazu nedůvodné svévole správního orgánu a principu právní jistoty. S výjimkou pochybení ve vztahu k žalobkyni d) krajský soud neshledal, že by žalovaný jakkoli vybočil ze zákonných mantinelů. Jak již krajský soud shora dovodil, vyvlastnění bylo v posuzované věci nezbytné, a to v rozsahu všech vyvlastňovaných nemovitostí. O žádnou svévoli žalovaného se tak nejedná. S ohledem na uvedené pak není ani zřejmé, z čeho žalobci dovozují porušení jejich právní jistoty.

XIII.  Závěr a náklady řízení

266. S ohledem na chybějící pravomoc žalovaného rozhodovat o zálohách na náhradu za vyvlastnění krajský soud výrokem I. vyslovil, že žalobou napadené rozhodnutí je v této části nicotné (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).
267. Pro shora popsané pochybení vůči žalobkyni d) krajský soud zrušil výrok I.d. žalobou napadeného rozhodnutí a věc vrátil žalovanému v této části k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
268. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého „[n]estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“
269. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni d), v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání jejího odkladného účinku a odměnou advokátky za zastupování v řízení o návrhu ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně d) tedy činí 10 800 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni d) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.
270. Krajský soud žalobkyni d) nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkony spočívající v sepsání doplnění žaloby a dalších replik, neboť tyto úkony již nikterak nepřispěly k výslednému rozhodnutí ve věci. Úspěšnou žalobní argumentaci obsahuje již samotná žaloba a následná podání žalobců ji nikterak nerozvíjejí. Krajský soud zároveň nepřistoupil ke krácení odměny advokátky při zastupování více účastníků (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu), neboť důvodné žalobní námitky se týkaly výhradně žalobkyně d); v této části tedy materiálně nešlo společné podání více účastníků.
271. Žalobci a), b) a c) nebyli v řízení úspěšní, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice vůči nim v řízení úspěšný byl, avšak z obsahu spisu neplyne, že by mu vznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti; krajský soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
272. Osoba zúčastněná na řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 27. dubna 2022

JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.

předseda senátu