33 Az 25/2021-31

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci

žalobce: V. G.

 e. č. X

  st. přísl. X

  t. č. pobytem X

 doručovací adresa: X

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra České republiky

 poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2021, č. j. OAM-196/ZA-ZA11-D02-2021,

takto:

  1.    Žaloba  s e  z a m í t á.
  2.    Žalobce  n e m á  p r á v o  na náhradu nákladů řízení.
  3.    Žalovanému  s e  n e p ř i z n á v á  náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

  1. Včas podanou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ nebo „zdejší soud“) žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2021, č. j. OAM-196/ZA-ZA11-D02-2021 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná a řízení o ní bylo zastaveno podle ust. § 25 písm. i) ve spojení s ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), rozhodnuto o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je Polská republika.

II. Napadené rozhodnutí

  1. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení. Následně se již v kontextu dotčené právní úpravy obsažené v Dublinském nařízení zabýval tím, proč považoval podanou žádost o udělení mezinárodní ochranu za nepřípustnou a z jakého důvodu je státem příslušným k posouzení dané žádosti Polská republika. Konkrétně žalovaný vycházel z cestovního dokladu žalobce, ze kterého vyplývá, že žalobci bylo vydáno dlouhodobé vízum č. X s platností ode dne 1. 11. 2019 do dne 30. 10. 2020 s 365 dny pobytu. Na základě toho žalovaný požádal Polskou republiku o převzetí žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu. Polská republika poté svoji příslušnost k posouzení dané žádosti uznala, čímž byly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí.
  2. Následně se žalovaný zabýval tím, zda v případě Polska neexistují závažné důvody svědčící o tom, že zde v rámci azylového řízení a naplnění podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu dochází k systémovým nedostatkům, které by dosahovaly rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení. Na základě Informace OAMP ze dne 10. 8. 2020 – Polsko – Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém dospěl žalovaný k závěru, že v Polsku existuje zákonná úprava procedury vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu, a to včetně možnosti podávání opravných prostředků.
  3. Kromě toho žalovaný zdůraznil, že nebylo ze strany příslušných orgánů Evropské unie či Rady Evropy (Evropského soudu pro lidská práva) vydáno žádné rozhodnutí, ve kterém by byla existence systémových nedostatků v Polské republice vyslovena. Stejně tak nebylo v tomto směru vydáno ani žádné závazné stanovisko Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Polská republika je členských státem EU, přičemž dotčené státní orgány dodržují právní předpisy a poskytují lidským právům v souladu s mezinárodními závazky ochranu. Jedná se navíc o bezpečnou zemi původu, o čemž svědčí rovněž množství podaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
  4. Žalovaný se zabýval i otázkou uskutečnitelnosti přemístění z hlediska aktuální situace šíření epidemie COVID-19 a uvedl, že přemístění jsou v současné době možná.
  5. Z uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, včetně souvisejícího převzetí žalobce k posouzení jeho žádosti ze strany Polské republiky.

III. Žaloba

  1. V žalobě bylo nejprve v obecné rovině namítáno, že žalovaný své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, přičemž nerespektoval základní zásady správního řízení, vyžadující mimo jiné náležité zjištění skutkového stavu věci a zohlednění všech okolností případu. Podle názoru žalobce navíc nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, a to rovněž proto, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost předání žalobce do Polska ve vazbě na čl. 3 a čl. 17 Dublinského nařízení.
  2. V této souvislosti žalobce argumentoval tím, že žalovaný se měl existencí systémových nedostatků v Polsku zabývat na základě aktuálních a relevantní zpráv týkajících se fungování azylového systému v daném státě, což neučinil. Naopak žalovaný pouze obecně konstatoval, že neexistuje žádné rozhodnutí či stanovisko příslušných orgánů, které by systémové nedostatky v Polsku deklarovalo, přičemž se jedná o bezpečnou zemi původu, která jako členský stát EU ratifikovala a dodržuje mezinárodní lidskoprávní smlouvy.
  3. Podle názoru žalobce se nejedná o dostatečné zdůvodnění, a to rovněž s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2021, č. j. 62 Az 23/2021-20 (dále jen „usnesení KS v Ostravě“), kterým byl v jiném řízení přiznán odkladný účinek žalobě proto, že ve vztahu k Polské republice nelze vyloučit výskyt tzv. systémových nedostatků. Důvodem má být skutečnost, že Evropská komise dne 20. 12. 2017 aktivovala postup podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, tedy předložila Radě návrh na rozhodnutí o určení nebezpečí závažného porušení zásad právního státu v Polsku.
  4. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného

  1. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Co se týče uplatněných námitek, doplnil k tomu, že žalobci bylo umožněno, aby se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil a navrhl jejich doplnění, což neučinil. Pouze uvedl, že chtěl v České republice zůstat ze soukromých důvodů. Při určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný vycházel z dotčených ustanovení Dublinského nařízení, přičemž řádně hodnotil rovněž možnou přítomnost systémových nedostatků v Polské republice. V tomto směru žalovaný v zásadě zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a současně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které lze očekávat, že se žadatelem bude zacházeno stejně v jakémkoliv jiném státě spadajícím do tzv. dublinského systému.
  2. Na základě výše uvedeného žalovaný krajskému soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. 

V. Správní spis

  1. Ve správním spisu se nachází zejména záznam o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a protokol o pohovoru k dané žádosti ze dne 7. 4. 2021.
  2. Z uvedených podkladů vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu proto, že na Ukrajině je válka, pročež jsou muži povoláváni do válečných oblastí. Žalobce však bojovat nechce. Chtěl si vydělat peníze na živobytí a pro svou dceru. V Polsku má příbuzné. Po poučení o fungování tzv. dublinského systému ze strany žalovaného pak žalobce uvedl, že bude případné rozhodnutí o přemístění do Polské republiky respektovat. Jiné skutečnosti k dané žádosti neuváděl.
  3. Za účelem vydání rozhodnutí bylo do správního spisu založeno souhlasné vyjádření příslušného orgánu Polské republiky ze dne 16. 4. 2021 o akceptaci převzetí žalobce a Informace OAMP ze dne 10. 8. 2020 – Polsko – Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém. Žalobci bylo dále umožněno, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí a vyjádřil se k jejich obsahu. Z protokolu ze dne 5. 5. 2021 vyplývá, že žalobce se s jednotlivými podklady seznámil, ale nenavrhoval jejich doplnění. Pouze ke své žádosti doplnil, že chce v České republice zůstat a pracovat, neboť zde má zázemí a přátele. Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí, které je v současné době předmětem soudního přezkumu.

 

 

VI. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.), ve lhůtě stanovené v ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu.
  2. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili svůj výslovný nesouhlas s tímto postupem) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné. 
  3. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice).
  4. Žaloba není důvodná.
  5. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III „žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III“. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které „není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“
  6. Žalobce v žalobě nezpochybňuje, že podle kritérií v kapitole III nařízení Dublin III je k vyřízení žádosti příslušná Polská republika, neboť žalobce nejprve do Polska a poté i do ČR přicestoval na základě polského víza. Domnívá se ovšem, že žalovaný nedostatečně zkoumal důvody nemožnosti jeho přemístění do Polska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
  7. Úvaha správního orgánu týkající se možnosti přemístění žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do jaké země má být žadatel přemístěn. Pokud taková úvaha absentuje, je rozhodnutí správního orgánu nezákonné. Závěry správního orgánu musí mít oporu v relevantních informacích o zemi původu, které jsou součástí správního spisu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44; odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
  8. Otázkou existence systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice, které by mohly poukazovat na riziko nelidského či ponižujícího zacházení, se žalovaný v nynější věci zabýval na str. 3 – 4 napadeného rozhodnutí. Hodnotil právní rámec a faktické fungování azylového systému (podání žádosti, řízení, pohovor, zohlednění zranitelných osob, pobytová střediska, zajištění) a soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Dále žalovaný konstatoval, že neexistuje žádné rozhodnutí či stanovisko na úrovni Evropské unie, Evropského soudu pro lidská práva nebo UNHCR, které by deklarovalo systémové nedostatky v Polsku či požadovalo zdržení transferů do Polska. Polsko dodržuje mezinárodní lidskoprávní smlouvy, je považováno za bezpečnou zemi a požádají zde ročně o mezinárodní ochranu tisíce uprchlíků.
  9. Žalovaný ve svých úvahách vycházel z Informace OAMP ze dne 10. 8. 2020 – Polsko – Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém, která byla zpracována s využitím mnoha dalších zdrojů informací o Polsku z let 2018 – 2020, na které se konkrétně odkazuje. S podklady pro rozhodnutí byl žalobce řádně seznámen, nic dalšího doložit nepožadoval a toliko uvedl, že chce v České republice zůstat z důvodu vytvořeného zázemí, přátelských vazeb a zaměstnání.
  10. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 – 52, společný evropský azylový systém je „založen na domněnce vzájemné důvěry a na předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv EU, Ženevské úmluvy i Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Tato domněnka je vyvratitelná, to však neznamená, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu. Je tomu tak pouze tehdy, je-li třeba se vážně obávat, že dochází systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.“
  11. Jelikož v otázce azylového řízení mezi členskými státy platí domněnka vzájemné důvěry, pro vyvrácení této domněnky musí žadatel uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení, jež by důkladně podepřel relevantními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 – 41). Obdobně lze vycházet z rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 3. 2019, Jawo, C-163/17, ve kterém bylo v bodu [90] uvedeno, že, „má-li soud, který rozhoduje o opravném prostředku, jenž byl podán proti rozhodnutí o přemístění, k dispozici důkazy, které předložila dotčená osoba za účelem prokázání existence takového rizika, je tento soud povinen na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů a s ohledem na standard ochrany základních práv zaručený unijním právem, posoudit existenci buď systémových či celoplošných nedostatků, anebo nedostatků týkajících se některých skupin osob.“ K tomu, aby se na systémové nedostatky vztahovala působnost článku 4 Listiny základních práv EU, musí tyto dosahovat obzvláště vysoké míry závažnosti, která závisí na všech okolnostech případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020,        č. j. 1 Azs 192/2020 – 27).
  12. Takové pochybnosti, které by výše uvedenou domněnku vyvrátily, v předcházejícím ani soudním řízení nevyvstaly. Naopak lze souhlasit se žalovaným v tom, že Polsko je členským státem Evropské unie a dalších lidskoprávních organizací, přičemž ho nelze ani z jiných důvodů považovat za zemi, ve které by se závažné systémové nedostatky vyskytovaly.
  13. V tomto směru lze podpůrně odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 4 Azs 174/2016-24, ve kterém bylo uvedeno, že: „Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. Žádné informace ani skutečnosti ani nenasvědčují tomu, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Není znám žádný případ zavlečení žadatele o azyl z Polské republiky na Ukrajinu. Posouzení žádosti stěžovatelky v Polské republice proto nevede k vážné obavě podle čl. 3 odst. 2 věty druhé Nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány. Za situace, kdy instituce působící v oblasti práv uprchlíků, resp. žadatelů o mezinárodní ochranu, mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly, lze oprávněně očekávat, že by na existující vážné nedostatky upozornily. Řeč přitom není jen o soudních institucích, tedy o Evropském soudu pro lidská práva a Soudním dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky přicházejí s určitým časovým odstupem, ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, případně o Evropském podpůrném úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních. Pokud žádná z těchto institucí nevydala prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení nebo tamních přijímacích podmínek, nelze k takovému závěru dospět pouze na základě informací, že v Polsku je mezinárodní ochrana přiznávána v menším procentu případů než v některých jiných členských státech.“ (k tomu srov. také rozhodnutí NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 Azs 38/2017-73, ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016-26, a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016-37).“
  14. Jediný náznak konkrétního tvrzení zpochybňujícího úvahy žalovaného a výše uvedené závěry soudu je odkaz žalobce na již uvedené usnesení KS v Ostravě, které poukazuje na skutečnost, že Evropská komise aktivovala vůči Polsku postup podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o EU, neboť předložila Radě návrh na rozhodnutí, jehož cílem je určit, že v Polsku existuje zřejmé nebezpečí závažného porušení zásad právního státu.  Jiné konkrétní výhrady proti azylovému systému v Polsku žalobce nevznesl. Naopak, z jeho tvrzení při pohovoru vyplývá, že má v Polsku příbuzné.
  15. Ačkoliv je všeobecně známo, že soudní systém v Polské republice byl v důsledku nedávno provedených reforem opakovaně kritizován z důvodu možného ohrožení požadavku na nestrannost rozhodování, nelze z toho dle krajského soudu a priori dovozovat nezákonnost jednotlivých řízení o žádostech o udělení mezinárodní ochrany (popř. navazujících řízení o soudním přezkumu v nich vydaných rozhodnutí), popř. nefunkčnost celého azylového systému daného státu. Jinými slovy, dosavadní kroky učiněné ze strany Evropské komise vůči Polsku nelze podle názoru zdejšího soudu bez dalšího používat jako univerzální argument potenciálního zásahu do procesních práv účastníka konkrétního azylového či navazujícího soudního řízení, která navíc nelze navzájem zaměňovat.
  16. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí možností předání žalobce do Polska ve vazbě na čl. 3 odst. 2 a s čl. 17 nařízení Dublin III dostatečně zabýval a jeho úvahy mají oporu v podkladech správního spisu, které žalobce konkrétně nezpochybnil.

VII. Závěr a náklady řízení

  1. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
  2. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

 

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

V Brně dne 9. srpna 2021

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.

            samosoudce

 

Za správnost vyhotovení:

K. M.