[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci

žalobce:  A. A. A.

  st. přísl. X

t. č. pobytem X

doručovací adresa: X

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra

Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o  žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2022, č. j. OAM-1008/ZA-ZA10-D07-2021,

takto:

I. Žaloba  s e   z a m í t á.

II. Žalobce  n e m á   p r á v o  na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému  s e   n e p ř i z n á v á  náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Španělské království. Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný v souvislosti s postupem podle nařízení Dublin III řádně posoudil (ne)existenci systémových nedostatků ve Španělsku, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Žalobce k žádosti o udělení mezinárodní ochrany sdělil, že dne 24. 9. 2021 odplul z Alžírska (město X) do Španělska, kam dorazil dne 25. 9. 2021. Ve Španělsku byl zadržen policií a šest hodin strávil na policejní stanici. Další dva dny pobýval v zařízení pro cizince. Následně pokračoval automobilem do Barcelony, kde se ubytoval na tři dny u známého. Posléze pokračoval do Francie, kam dorazil dne 10. 10. 2021. Pobýval 10 dní u sestry v X a přibližně měsíc v Paříži u bratrance. Poté pokračoval spolujízdou osobním vozem do Prahy, kam dorazil 2. 12. 2021. V EU žalobce v minulosti nepobýval, svůj cestovní doklad zanechal v zemi původu. K cestě neobdržel žádné vízum. Nepotýká se s žádným zdravotním omezením. Při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 9. 12. 2021 nadto doplnil, že Španělsko nebylo jeho cílovou zemí, tou byla Česká republika. Zde by chtěl založit rodinu a usadit se. Ve Španělsku byl ubytován v pokoji pro šest osob, zařízení mu připomínalo vězení. Do Španělska se vrátit nechce, nelíbí se mu tam, nemá tam práci. V České republice má bratra, který je žadatelem o mezinárodní ochranu, má zde také několik známých. V rámci seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí žalobce uvedl, že se v prosinci 2021 v České republice seznámil s přítelkyní, s níž se chce brzy oženit, a s níž v současnosti pobývá. Poté vezme svou žádost o mezinárodní ochranu zpět.
3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí aplikoval čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož je-li zjištěno, že žadatel překročil nedovoleným způsobem hranici některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Ze záznamu o výsledku porovnání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně vyplynulo, že žalobce překročil nedovoleným způsobem vnější hranici členského státu s datem zadání 22. 10. 2021 ve Španělském království. Dne 13. 12. 2021 žalovaný požádal Španělské království o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Dne 23. 12. 2021 obdržel žalovaný odpověď Španělského království, které svoji příslušnost uznalo.
4. Žalovaný se zabýval tím, zda v případě Španělska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaný vycházel zejména z dokumentu Informace OAMP Španělsko, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinští navrátilci, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky ze dne 24. 6. 2021 (dále jen „Informace OAMP“), na jehož podkladě takové důvody neshledal. Žalobce sám nijak nezpochybnil kvalitu španělského azylového řízení.
5. Žalovaný rovněž poukázal na to, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu ve Španělském království, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Španělska (jak to v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka). Španělské království je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu, ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a umožňuje činnost právnickým osobám, které na dodržování těchto práv dohlížejí; o udělení mezinárodní ochrany zde ročně požádají desetitisíce uprchlíků.
6. Žalovaný se následně zabýval důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Uvedl, že v případě žalobce nejsou tyto důvody dány. Žalobce v České republice v minulosti nepobýval, ve Španělsku se nesetkal s žádným problémem, žalobce nemá zdravotní omezení. Bratr žalobce přicestoval do České republiky nedávno, jeho žádost o mezinárodní ochranu byla dne 16. 11. 2021 zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Žalobcem uváděný vztah s přítelkyní je pouze krátkodobý. Vycestování žalobce do Španělska proto nebude v rozporu s mezinárodními závazky (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

7. Žalobce nejprve obecně namítl porušení § 3 (nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti), § 50 odst. 4 (žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo), § 68 odst. 3 (nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 nařízení Dublin III (nebyla dostatečně uvážena aplikace těchto ustanovení).
8. Žalovaný podle žalobce nedostál povinnosti dostatečně se zabývat otázkou, zda podmínky přijetí v členském státě EU, který je v souladu s dublinským nařízením příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nevykazují takové systémové nedostatky, že hrozí nelidské nebo ponižující zacházení s žadatelem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 24, usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Azs 29/2015 – 19). Závěry žalovaného nemají oporu ve zprávách o fungování azylového systému ve Španělsku, shromážděné informace jsou nedostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44). Posouzení žalovaného je pouze obecné a zcela formální, stejný způsob hodnocení využívá žalovaný v každém svém rozhodnutí, kterým se v souladu s dublinským nařízením určuje jiný členský stát jako příslušný k žádosti o mezinárodní ochranu.
9. Žalobce rovněž požádal o přiznání odkladného účinku žalobě.
10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za právně i věcně správné, vyčerpávajícím způsobem v něm vysvětlil, proč je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Španělské království a v tomto ohledu na jeho obsah odkázal. Žalobce neposkytl žádné důkazy, které by podpořily jeho tvrzení, že by ve Španělsku docházelo k systematickým nedostatkům azylového řízení. Žalovaný odkázal též na judikaturu Nejvyššího správního soudu k principům fungování tzv. dublinského systému; v případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. V případě většiny členských zemí, u nichž nelze říct, že by zřejmě či pravděpodobně trpěly systémovými nedostatky, postačí obecná úvaha. Dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelnou domněnkou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 – 28). Domněnka o dodržování základních lidských práv ve Španělsku vyvrácena nebyla. Španělsko je povinno žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posoudit.
11. Vztah žalobce s partnerkou na území České republiky, který trvá od prosince 2021, je krátkodobý. Obecně se přitom nejedná o nepřiměřený zásah, mohou-li cizinec a jeho rodina (partnerka) vést svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, např. v zemi původu cizince (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 85/2015 – 24).

IV. Posouzení věci soudem

12. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky (žalobce ani žalovaný ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým postupem).
13. Nejprve se krajský soud zabýval tím, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, jak žalobce obecně namítal, neboť k takové vadě je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud z jeho odůvodnění nelze seznat důvody, proč správní orgán určitým způsobem rozhodl. Takovou vadou napadené rozhodnutí netrpí, neboť z něj je zřejmé, že jej k závěru o nepřípustnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a k závěru, že je na místě jeho předání do Španělského království, vedla skutečnost, že žalobce přicestoval do České republiky poté, kdy nelegálním způsobem vstoupil na území Španělska. Podle čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný ten členský stát, jehož hranice žadatel ze třetí země překročil. Španělsko na základě žádosti české strany svoji příslušnost uznalo.
14. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že přemístění do příslušného státu není možné, existují-li závažné důvody se domnívat, že v tomto státu dochází k systematickým (systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.
15. V tomto typu řízení je žalovaný vždy povinen zabývat se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje existence systémových nedostatků ve smyslu uvedeného ustanovení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný má přitom zásadně povinnost shromáždit relevantní podklady o přijímajícím členském státě, aby mohl tuto otázku řádně posoudit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44). Nadto je nutno uvést, že v otázce azylového řízení mezi členskými státy stále platí domněnka vzájemné důvěry. Pro její vyvrácení musí žadatel uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení, jež by důkladně podepřel relevantními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 – 41).
16. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný své povinnosti shromáždit relevantní podklady o přijímacím členském státě dostál, pokud vyšel z Informace OAMP. Tato informace byla vypracována mj. v souladu se standardy Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, je opatřena množstvím odkazů na zdroje informací, z nichž ve svých zjištěních vychází (např. AIDA – Asylum Information Databaze, HRW, Freedom House, MZV USA). Soud tuto informaci považuje pro účely tohoto řízení za aktuální a dostačující k přijetí závěru, že žalovaný zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zcela obecné negaci takového závěru ze strany žalobce přisvědčit nelze.
17. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě nepoukazoval na konkrétní aktuální systémové nedostatky ve Španělském království. V Informaci OAMP se sice uvádí, že se dublinští navrátilci obecně potýkají se systémovými nedostatky španělského azylového systému, zejména při přístupu k přijímacím podmínkám (s. 6), přičemž jsou známy případy navrátilců, kteří se ve Španělsku stali po návratu bezdomovci. Dle Informace OAMP rovněž mezi navrátilci nedochází k cílené identifikaci ohrožených skupin žadatelů. Žalobce však v tomto ohledu nepředestřel žádnou argumentaci, nelze proto usuzovat na to, že by jej bylo možné považovat za osobu těmito případnými nedostatky (vedoucími k porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie) ohroženou, např. v důsledku skutečnosti, že by byl odkázán na pobyt v přijímacím středisku. Z výpovědí žalobce rovněž nevyplývá, že by spadal do skupiny zranitelných či ohrožených osob. Lze tak konstatovat, že žalobce svá jen velmi obecná tvrzení o (aktuálních) systémových nedostatcích v azylovém řízení Španělského království, jež by v jeho případě mohly představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení, nijak nekonkretizoval, ani je nepodepřel relevantními důkazy.
18. Námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu tedy krajský soud nepřisvědčil. Shora vytyčeným požadavkům judikatury žalovaný vyhověl, neboť v napadeném rozhodnutí srozumitelně uvedl, z jakých skutečností dovozuje, že se španělský azylový systém s nedostatky nepotýká. Informaci OAMP z roku 2021, která se zabývá španělským azylovým systémem, lze ve spojení s dalšími zjištěními žalovaného (srov. shrnutí v bodě 5 tohoto rozsudku), v tomto případě považovat za dostatečný podklad pro přijatý závěr, že žalobci nehrozí riziko špatného zacházení, které by vyplývalo z nedostatků azylového systému a přijímacích podmínek v tomto státě.
19. Jakkoli žalobce obecně poukazoval na nutnost aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, konkrétní důvody pro tento postup v žalobě neuvedl. Podle čl. 17 tohoto nařízení se může každý členský stát (odchylně od čl. 3 odst. 1) rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když podle „dublinských“ kritérií příslušný není. K takovému posouzení by mělo dojít vždy, je-li to nutné k poskytnutí skutečné efektivní ochrany před individuálně identifikovanou újmou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24). Žalobce žádnou konkrétní újmu, před níž by bylo nutné jej využitím čl. 17 chránit, nepředestřel. Soud považuje odůvodnění žalovaného s ohledem na tvrzení žalobce a zjištěné skutkové okolnosti za dostačující; lze tak aprobovat závěr, že jím uváděné důvody ve správním řízení (velmi krátkodobý vztah s přítelkyní na území ČR, pobyt bratra na území ČR, jehož žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná) k použití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III nepostačují.

V. Závěr a náklady řízení

20. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí možností předání žalobce do Španělského království zabýval dostatečně a jeho úvahy mají oporu v podkladech správního spisu, které ze strany žalobce zpochybněny nebyly. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
21. O návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud samostatně nerozhodoval, neboť po učinění nezbytných procesních úkonů rozhodl ve věci samé; rozhodnutí o odkladném účinku by proto nemělo žádný smysl.
22. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno dne 16. března 2022

Mgr. et Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D., v. r.

samosoudkyně