žalobce:

A. B. N., nar. X,

státní příslušnost X,

t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Balková,

Balková 1, 331 65  Tis u Blatna,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky,

se sídlem Nad Štolou 3, 170 34  Praha 7,

1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 26. 10. 2021, č. j. OAM-144/LE-BA05-VL16-PS-2021, které bylo doručeno o tři dny později, byl žalobce zajištěn ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž doba zajištění byla stanovena do dne 11. 2. 2022. Důvodem zajištění byl neoprávněný vstup žalobce na území ČR – bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění. Na území ČR žalobce vstoupil po předání Spolkovou republikou Německo na základě readmisní dohody. V ČR bylo se žalobcem dne 18. 10. 2021 zahájeno řízení o správním vyhoštění, a to kvůli následujícím zjištěním: žalobce opustil svou vlast, tj. Tunisko, aby se podle svých slov dostal do Itálie, kde již žije žalobcův bratr. Cestoval přes Turecko, Srbsko, Maďarsko, Rakousko. V Rakousku si spletl směr, důsledkem čehož přicestoval do Německa přes ČR. V ČR žalobce zůstat nehodlá, nemá zde rodinné ani ekonomické zázemí. Dne 25. 10. 2021 v zařízení pro zajištění cizinců podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu v ČR. Žalovaný přihlédl k následujícím skutečnostem: žalobce v ČR požádal o azyl až po readmisi, řízení o správním vyhoštění a zajištění. Nic mu přitom nebránilo v dřívějším podání žádosti. K ČR nemá osobní vazby. Žalovaný se tak důvodně domníval, že žalobce azylovou žádost podal jen, aby se vyhnul hrozícímu správnímu vyhoštění. Žalobce dosud vědomě nerespektoval české zákony. Z jeho dosavadního chování žalovaný usoudil na nebezpečí, že je nebude respektovat nadále a že by mohl komplikovat výkon správních rozhodnutí v žalobcově věci. Proto se také rozhodl neuložit žalobci zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, poněvadž by nepostačovalo k zaručení účasti žalobce v azylovém řízení ani k efektivní kontrole nad průběhem správního řízení o vyhoštění. Z celého kontextu podání azylové žádosti žalovaný vyvodil její účelovost.
2. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu. V ní namítl, že se nacházel ve stresové situaci. Žalobce přicestoval na území Evropské unie s cílem podat azylovou žádost v kterémkoliv členském státu. V Německu policie žalobci sdělila, že o azyl může požádat až v ČR. Teprve v zařízení pro zajištění cizinců se dozvěděl, že žádost nebyla podána, proto ji podal bezodkladně. Žalobce však měl svou žádost za podanou již dříve, a to ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o azylu i čl. 2 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 (dále jen „procedurální směrnice“). Tím, že s ním podle toho správní orgány v ČR od začátku nezacházely, zatížily nezákonností žalobcovo zajištění. Neúčelovost žádosti o mezinárodní ochranu dokládá žalobcův azylový příběh. Žalobce měl ve své vlasti intimní poměr se sestřenicí, kterému jejich rodina nepřeje, pročež se bojí návratu domů, jenž by mohl skončit tragicky. Úmluva o právním postavení uprchlíků (dále jen „Úmluva“) navíc ve svém čl. 31 odst. 1 uložila státům závazek nestíhat uprchlíky pro nezákonný vstup. Závěrem žaloby žalobce namítl nedostatečné odůvodnění stran neuložení zvláštních opatření. Žalovaný přezkoumatelně neuvedl, na základě čeho se domnívá, že žalobce nerespektuje české zákony a nebude spolupracovat s českými správními orgány. Žalovaný měl i v této otázce přihlédnout k tomu, že žalobce hledal v ČR útočiště před pronásledováním ve vlasti a že se před tím vydal dobrovolně německé policii.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že zopakoval svou argumentaci z napadeného rozhodnutí a odkázal na příslušný spisový materiál. Především se zaměřil na neúčinnost případně uložených zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu.
4. Žaloba není důvodná.
5. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
6. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu: „Ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů.“
7. Soud vzal za základ svého rozhodování skutková zjištění, jak je žalovaný shrnul ve svém vyjádření k podané žalobě, poté, co se ujistil, že mají oporu ve správním spisu. 
8. Soud předně uvádí, že při posuzování žalobních námitek vzal v úvahu fakt vtělení § 47 zákona o azylu do zmíněného právního předpisu na základě novelizace zákonem č. 314/2015 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k němu uvádí: „Jelikož je nutné na základě přepracované přijímací směrnice před individuálním posouzením nutnosti zajištění konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany rovněž posuzovat možnost uložení tzv. alternativy k zajištění, jsou do tohoto zákona nově upravena tzv. zvláštní opatření. Jedná se buď o povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v příslušném pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo o povinnost hlášení se ministerstvu v intervalech určených ministerstvem, není-li žadatel ubytován v pobytovém středisku (podobnou alternativu zná i zákon o pobytu cizinců). (…) Cílem zvláštního opatření je zajištění součinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to uplatněním mírnější formy, než je zajištění.“ Onen základ v přijímací směrnici (tj. ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU) lze nalézt v bodech 15 a 20 její preambule, kdy zajištění má být výjimečným, krajním prostředkem uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Na to navazuje čl. 8 přijímací směrnice, který v odst. 2 stanovil: „V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“. V odst. 3 písm. d) pak tentýž článek přijímací směrnice mezi případy, ve kterých lze žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění: „… mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení; …“ Tomu odpovídá znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i § 47 téhož zákona je proto třeba vykládat eurokonformně.
9. Zvláštním opatřením se podle § 47 odst. 1 zákona o azylu: „… rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem (písm. a), nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené (písm. b).“ Podle odst. 2 tohoto ustanovení: „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“
10. V projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobce zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Tento důvod zajištění byl reakcí na shora uvedený čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice.
11. Kontext žalobcovy žádosti pak významně dotváří následující: žalobce namítl žalovaného tezi o účelovosti žalobcem podané žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, přičemž tuto námitku opřel o jím tvrzený konflikt s vlastními příbuznými ve vlasti, pro nějž mu hrozí ve Tunisku újma. A také o tvrzení stran dobrovolného přihlášení se na německou policii a jeho zájmu požádat o azyl kdekoliv v EU. Přirozenou reakcí člověka prchajícího před specifickým druhem nebezpečí je úsilí takto ohroženého jedince domoci se jistého útočiště, jakmile se ocitne mimo dosah této k úniku stimulující hrozby. Členské státy EU ve shodě sdílí lidskoprávní étos, který artikuluje Listina základních práv EU coby součást unijního primárního práva.  Hledá-li tedy občan třetího státu ochranu před formami útlaku dle § 12 zákona o azylu, má tak učinit bezprostředně po vstupu na území prvního členského státu EU, a to žádostí o mezinárodní ochranu adresovanou jeho správnímu orgánu. Jinak zavdává příčinu k seriózním úvahám stran jiných motivů k podání dotčené žádosti, než jsou ty motivy, jež kvituje pododvětví azylového práva. Jak žalobce vypověděl, vycestoval z Tuniska. Poté, dříve než vstoupil na území ČR, navštívil řadu států – například Maďarsko či Rakousko. Oba státy jsou členy EU.  V nich se ovšem o žádnou legalizaci svého pobytu žalobce nepokusil, příp. tento pokus zamlčel. Ostatně i v ČR požádal o azyl až při druhé „návštěvě“, kdy ho české straně předal příslušný německý správní orgán. Českým správním orgánům po předání z Německa za prvotní cíl své evropské „pouti“ označil Itálii, neboť tam má žít jeho bratr a do níž nepřicestoval jen z toho důvodu, že si v Rakousku spletl směr. 
12. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) vydal usnesení ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 73/2017-17 s následným argumentačním jádrem: „V této souvislosti je třeba připomenout, že v právu Evropské unie platí i nadále zásada vzájemné důvěry, jakkoliv otřesená v důsledku migrační krize.“ Čemuž na úrovni unijní judikatury v agendě azylového, potažmo cizineckého, práva věnoval entrée rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech sp. zn. C-411/10 a C-493/10: „Z přezkumu předpisů tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i EÚLP, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.“ Vzhledem k odkazované zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy EU žalovanému, stejně jako státní správě ČR en bloc, přináleží povinnost důvěry v plnou realizaci unijních právních standardů pod jurisdikcí každého z členských států EU, k níž jakožto podmnožinu nutno vztáhnout povinnost důvěry v pomoc skýtanou paušálně osobám s azylově relevantním příběhem. Spatřováno nastíněným prizmatem, shledává soud právně souladnou dikci napadeného rozhodnutí o tom, že: „…žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána (až v ČR – pozn. soudu) pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, … ačkoliv mohl žadatelel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve…“ A naopak odmítá žalobcem podsouvanou tezi o tom, že od samého počátku: „… s osobou žalobce mělo být zacházeno jako se žadatelem o mezinárodní ochranu.“ Žalobcem odkazovaná procedurální směrnice v čl. 2 písm. b) výslovně hovoří o žádosti, „u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany“ . Žalobcem též odkazovaný zákon o azylu ve svém § 3 odst. 1 hovoří o azylové žádosti coby projevu „vůle cizince, z něhož je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou“. Z čeho měly české správní orgány daný žalobcův záměr vyhodnotit jakožto zřejmý před formálním podáním azylového žádosti v zařízení pro zajištění cizinců dne 25. 10. 2021? Z toho, že v nedávné minulosti procestoval několik členských států EU, včetně ČR, aniž by v nich vyhledal kterýkoliv úřad s požadavkem na udělení azylu? Nebo z toho, že se na území ČR podruhé a nakonec octl proti své vůli jen pro to, že ho fyzicky české straně předali němečtí zástupci?
13. Žalobcem tvrzené porušení čl. 31 odst. 1 Úmluvy rovněž žalobnímu petitu nesvědčí, neboť v něm stojí: „Smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.“ Na území ČR z území Tuniska žalobce však přímo nepřišel.  
14. Ze shora uvedených důvodů by dle názoru soudu nebylo uplatnění zvláštního opatření účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval právní předpisy ČR, poněvadž pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, tzn. neoprávněně. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR zcela ignoroval. Žalovaný tudíž dospěl k závěru, že z jednání žalobce bylo zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to patrně nejen ČR, ale i dalších států EU, a tak jak průběh azylového řízení, tak případnou realizaci správního vyhoštění mařit.
15. Soud dále k výše uvedené námitce poznamenal, že žalovaný správní orgán uvedl ve svém rozhodnutí podstatné skutečnosti vyplývající ze správního řízení, jež odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu (str. 2-3 napadeného rozhodnutí). Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností uložení zvláštního opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, protože žalobce porušoval zákony ČR a existuje riziko, že v tomto přístupu bude pokračovat. Současně nebylo lze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Pod tíhou výše předložených faktorů shledal žalovaný naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný se vypořádal s individuálními okolnostmi případu žalobce, přičemž zdejší soud se s jeho závěry zcela ztotožnil.
16. Kauza žalobce, který nerespektoval právní řád ČR, vede soud k jednoznačnému závěru o existenci důvodné obavy, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. Tento závěr jen potvrzuje žalobcovo předchozí chování. Z něho si soud dovoluje vyvodit důvodnou obavu, že ČR nepředstavuje pro žalobce cílovou západní zemi, a proto nebude mít ani zájem dobrovolně přistoupit na spolupráci s českými správními orgány. Ta totiž může vyústit v žalobcovo správní vyhoštění. Ostatně ve správním řízení za cíl své cesty označil Itálii, kde žije žalobcův bratr. S ohledem na shora uvedené nebylo možné mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu použít, pročež zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.
17. Zdejší soud v této souvislosti zároveň odkazuje na rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23, jenž říká: „Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“
18. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl dle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s ř. s.“)
19. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (dle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.  Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).