USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele: Mgr. O. S., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Nielsenem, Kozí 916/5, Praha 1, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na vyslovení nezákonnosti opatření obecné povahy ze dne 22. 10. 2021, čj. MZDR 15757/2020‑60/MIN/KAN,

takto:

1. Návrh se odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1]               Navrhovatel se domáhá vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření, které Ministerstvo zdravotnictví vydalo dne 22. 10. 2021. Opatření zakázalo pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest, tj. respirátorů nebo obdobných prostředků. Bylo účinné od 25. 10. 2021, zrušeno bylo s účinností k 1. 11. 2021.

[2]               Navrhovatel namítá (a v replice dále rozebírá), že v odůvodnění napadeného opatření chybí zpráva o hodnocení rizik a odůvodnění nemá oporu v odborných podkladech. Opatření nepřispívá ke snížení rizika přenosu nemoci covid‑19. Pravým důvodem přetížení zdravotního systému je zanedbání primární péče. Ministerstvo stanoví jako cíl nepřezkoumatelnou a epidemiologicky neodůvodněnou hodnotu minimalizace přenosu. Navrhovatel uvádí, že napadené opatření má negativní vliv na jeho zdravotní stav a zasahuje jeho osobní svobodu a lidskou důstojnost.

[3]               Podle ministerstva má napadené opatření přispět ke zmírnění rizik. Jde o opatření relativně jednoduché, levné a přitom účinné. Opatření podrobně zhodnotilo rizika a plyne z něj, že nošení ochrany dýchacích cest není zdraví škodlivé. Povinnost stanovená opatřením nesnižuje důstojnost navrhovatele a je přiměřená.

[4]               NSS nejprve posuzoval, zda návrh není zjevně neopodstatněný.

[5]               Podle § 13 odst. 3 pandemického zákona je‑li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne.

[6]               NSS v minulosti podrobně vyložil, že odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný lze tehdy, pokud se soud již obdobnou věcí zabýval, rozhodl zamítavým rozsudkem a nehodlá se od tohoto právního názoru odchýlit. Jde o specifický režim soudního přezkumu podle pandemického zákona, jehož účelem je zrychlené a zjednodušené rozhodnutí (usnesení ze dne 18. 5. 2021, čj. 5 Ao 2/2021 ‑ 52, body 10 až 13; ze dne 8. 7. 2021, čj. 7 Ao 19/2021 ‑ 19; nebo ze dne 12. 11. 2021, čj. 8 Ao 27/2021 ‑ 72). Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti v těchto věcech pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1482/21, či ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/21).

[7]               NSS přezkoumával mimořádná opatření týkající se povinnosti nosit ochranu dýchacích cest již v několika rozsudcích (ze dne 27. 5. 2021, čj. 7 Ao 6/2021 ‑ 112; ze dne 11. 6. 2021, čj. 10 Ao 12/2021 ‑ 81; ze dne 27. 7. 2021, čj. 8 Ao 17/2021 ‑ 63; a ze dne 30. 7. 2021, čj. 5 Ao 25/2021 ‑ 51). Navrhovatelé v těchto věcech uspěli, ovšem jen kvůli nedostatečnému odůvodnění opatření. NSS naopak nezpochybnil, že napadená opatření byla vydána v situaci probíhající nebo hrozící epidemie nemoci covid‑19. V rozsudku ze dne 20. 10. 2021, čj. 2 Ao 7/2021 ‑ 157, se NSS zabýval obdobnými námitkami, jako uplatnil navrhovatel v této věci. Dospěl k závěru, že povinnost nosit respirátor je účinný, potřebný a přiměřený nástroj potlačování a předcházení epidemie nemoci covid‑19. Soud tehdy shledal, že mimořádné opatření zasahuje do práv jednotlivců v únosné míře a současně stanoví výjimky, které zajišťují, aby v individuálních případech nepůsobilo nepřiměřené zásahy (bod 78 rozsudku). Navrhovatelův předchozí návrh na zrušení obdobného mimořádného opatření ze dne 27. 8. 2021 byl poté odmítnut jako zjevně neopodstatněný (věc 2 Ao 9/2021). Závěry přijaté ve věci sp. zn. 2 Ao 7/2021 lze přenést i na nyní napadené opatření.

[8]               Navrhovatel formuluje svůj návrh obecně a nesděluje v něm, jak jej opatření přímo zkracuje na jeho veřejných subjektivních právech. Obdobný návrh podal navrhovatel také proti dříve vydaným opatřením týkajícím se povinnosti ochrany dýchacích cest (sp. zn. 3 Ao 7/2021 či 5 Ao 26/2021). K této úpravě se již NSS dostatečně vyjádřil v usnesení ze dne 8. 7. 2021, čj. 7 Ao 19/2021 ‑ 19 (zejm. v bodech 15–20). NSS se nehodlá odchýlit od závěrů přijatých v dřívějších rozhodnutích a nespatřuje ani jiný důvod, proč by měl návrh meritorně přezkoumat.

[9]               Povinnost ochrany dýchacích cest chrání zejména právo na život a právo na ochranu zdraví zranitelných členů společnosti ohrožených epidemií nemoci covid‑19. Dále má preventivně chránit práva osob, které by při zhoršení epidemické situace, přetížení zdravotního systému a následném zavedení intenzivnějších omezení základních práv byly kráceny na svých právech, zejména na svobodě pohybu, právu na vzdělání a právu na (včasnou) zdravotní péči (rozsudek čj. 2 Ao 7/2021 ‑ 157, body 57 a 58). Povinnost nosit ochranu dýchacích cest uložená osobám s protilátkami, včetně osob očkovaných, rovněž obstála jako vhodný nástroj potlačování epidemie nemoci covid‑19 (tamtéž, bod 63). Očkování ani protilátky zcela nevylučují hrozbu nákazy touto nemocí ani její přenos (tamtéž, bod 76). Dokonalý nástroj ochrany proti nemoci covid‑19 neexistuje, ovšem méně intenzivní a krátkodobá účelná omezení některých základních práv mohou být nezbytným nástrojem prevence před opakováním intenzivnějších zásahů.

[10]            Povinnost nosit ochranu dýchacích cest může mít v konkrétních případech nepříjemné zdravotní dopady. Proto opatření obsahuje výjimku pro osoby, které nemohou mít ze závažných zdravotních důvodů nasazen respirátor čl. I odst. 2. písm. ee) napadeného opatření. Lékař v individuálním případě posoudí, zda převažují rizika plynoucí z nákazy nemocí covid‑19, nebo negativní účinky nošení respirátorů.

[11]            NSS neshledal důvod k provedení dokazování, neboť žádný z navržených důkazů nemohl přinést skutkové zjištění, na jehož základě by toto řízení skončilo jiným výsledkem. Všechny právní otázky uvedené v návrhu pak již NSS zodpověděl v dřívějších rozhodnutích.

[12]            Podle NSS je na první pohled jednoznačné a nesporné, že neexistuje reálná možnost, aby navrhovatel uspěl se svým návrhem na vyslovení nezákonnosti napadeného opatření. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani to, že by navrhovatel svá tvrzení doložil.

[13]            NSS shledal návrh zjevně neopodstatněným, proto jej odmítl podle § 13 odst. 3 pandemického zákona.

[14]            O nákladech řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 3 s. ř. s. Návrh nebyl odmítnut bez jakéhokoli věcného posouzení, a soud tak není povinen vrátit navrhovateli již zaplacený soudní poplatek ve smyslu § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020 ‑ 33, nebo rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Ao 2/2021 či 7 Ao 19/2021).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne20. prosince 2021       

Zdeněk Kühn

předseda senátu