8 Afs 16/2021 - 44
[OBRÁZEK] |
|
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: CZT a.s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupená Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem Horova 824/17, Hradec Králové, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2020, čj. 31 Af 2/2019 ‑ 228,
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byla dodatečnými platebními výměry z 28. 4. 2011 doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z tabákových výrobků za zdaňovací období březen až listopad roku 2006. Důvodem bylo, že celní orgán u daných tabákových výrobků doměřil spotřební daň [podle § 36 odst. 3 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013, totiž základ daně zahrnuje také spotřební daň]. Žalobkyně podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, které bylo 16. 9. 2011 zamítnuto a dodatečné platební výměry byly potvrzeny. Žalobkyně nepodala proti rozhodnutí o odvolání správní žalobu.
[4] Podnětem z 22. 10. 2018 žalobkyně požádala Odvolací finanční ředitelství, aby učinilo úkony nezbytné ke správnému vyměření DPH za období březen až listopad 2006, tj. aby žalovanému postupem podle § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, přikázalo zjednat nápravu. Dále žádala, aby Odvolací finanční ředitelství zajistilo, že žalovaný nebude provádět úkony směřující k vymožení platebních výměrů na penále. Žalobkyně měla za to, že žalovaný je nečinný, neboť nepostupoval tak, aby v návaznosti na zrušení rozhodnutí celního orgánu, jimiž byla žalobkyni doměřena spotřební daň, zajistil ex officio nápravu nezákonného stavu spočívajícího v nesprávně doměřené DPH. Dále namítala, že rozhodnutí o nařízení přezkumu ve věci platebních výměrů na penále bylo vydáno v rozporu s § 121 odst. 2 daňového řádu.
[5] Odvolací finanční ředitelství ve vyrozumění z 22. 11. 2018, čj. 52220/18/5100‑41454‑711974, žalobkyni sdělilo, že její podnět odložilo, neboť žalovaný není ani nemůže být v dané věci nečinný. Pokud jde o doměřenou DPH, zákon mu totiž nedovoluje vést řízení o stanovení DPH za březen až listopad roku 2006, protože již uplynula lhůta pro stanovení daně za předmětná zdaňovací období. K nařízení přezkumu ve věci platebních výměrů na penále Odvolací finanční ředitelství uvedlo, že k porušení § 121 odst. 2 daňového řádu nedošlo. Rozhodnutí z 15. 11. 2013 o odvolání proti platebním výměrům na penále totiž nebylo krajským soudem meritorně přezkoumáno, neboť řízení o žalobě bylo zastaveno pro uspokojení žalobkyně.
[7] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovanému nelze vytýkat nečinnost ve smyslu § 79 s. ř. s. z důvodu, že lhůta pro stanovení předmětné DPH uplynula 31. 12. 2012. Konstatoval, že žalobkyně nevyužila všechny dostupné prostředky ochrany proti dodatečnému vyměření DPH, neboť nepodala žalobu proti zamítavému rozhodnutí o odvolání z 16. 9. 2011. I když v době, kdy bylo takovou žalobu třeba podat, nebyla ještě otázka vyměření spotřební daně, jako podkladu pro vyměření DPH, postavena najisto, podání takové žaloby by podle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu ovlivnilo běh prekluzivní lhůty pro stanovení DPH. Z důvodu uplynutí této lhůty (tj. v důsledku nečinnosti žalobkyně) pak nebylo možné nařídit ani obnovu řízení ve věci stanovení DPH. Krajský soud tedy přisvědčil názoru žalovaného, podle něhož mu z důvodu prekluze práva vyměřit daň zákon neumožňuje provést jakoukoliv změnu ve věci vyměření DPH za březen až listopad roku 2006, a to ani cestou přezkumného řízení podle § 121 až § 123 daňového řádu. Co se týče nařízení přezkumu ve věci platebních výměrů na penále, krajský soud konstatoval, že žalobkyně zde naopak využila všech dostupných prostředků ochrany, avšak Městský soud v Praze shledal nařízení přezkumu zákonným a jeho názor potvrdil i Nejvyšší správní soud (srov. bod [3] výše). Od žalovaného proto nelze za dané situace očekávat již žádný procesní postup, a to ani nařízení přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 121 odst. 1 daňového řádu, neboť to je za daného skutkového stavu vyloučeno pravidlem v § 121 odst. 2 daňového řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[9] Stěžovatelka v první řadě setrvává na své argumentaci uplatněné v řízení před krajským soudem, podle níž je na žalovaném, aby v návaznosti na zrušení dodatečných platebních výměrů na spotřební daň využil existující instituty, kterými napraví nesprávně stanovenou DPH a její příslušenství, neboť má podle § 1 odst. 2 daňového řádu povinnost naplňovat cíl správy daní, tj. správné stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Vytýká žalovanému, že z moci úřední nepřistoupil k žádnému úkonu, jímž by nesprávné doměření DPH napravil. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s její argumentací a nevzal v potaz judikaturu, která žalovanému vytváří prostor k tomu, aby učinil kroky k nápravě nesprávně stanovené DPH. Konkrétně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nevyužila na ochranu svých práv všechny dostupné procesní prostředky. V době, kdy bylo třeba podat žalobu proti dodatečným platebním výměrům na DPH, byla totiž spotřební daň pravomocně stanovena, tj. postavena na jisto. K podání žaloby ve věci dodatečných platebních výměrů na DPH tedy v dané době nebyl věcný důvod. Krajský soud se dále nevypořádal s námitkou, podle níž došlo ve věcně shodném případě k nařízení přezkoumání rozhodnutí i po uplynutí prekluzivní lhůty. K tomu, jak se krajský soud vypořádal s otázkou předepsání penále, stěžovatelka zejména namítá, že nařízení přezkoumání rozhodnutí ve věci platebních výměrů na penále odporuje usnesení rozšířeného senátu NSS ze 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 ‑ 75, č. 1865/2009 Sb. NSS, podle něhož není možné pokračovat v řízení za situace, kdy došlo ke zrušení platebních výměrů a zastavení řízení.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasačních námitek, se zabýval tím, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Konkrétně zkoumal otázku, zda byla žaloba na nečinnost v dané situaci přípustným procesním prostředkem ochrany stěžovatelky, tedy správně zvoleným žalobním typem.
[12] Žalobou na nečinnost podle § 79 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V oblasti správy daní je prostředkem k ochraně proti nečinnosti ve smyslu tohoto ustanovení podnět podle § 38 daňového řádu, který lze ze stanovených důvodů podat v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů.
[13] Podle ustálené judikatury se osoba nemůže nečinnostní žalobou domáhat vydání rozhodnutí v těch případech, kdy žádné správní řízení neběží (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS z 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019 ‑ 39, č. 4178/2021 Sb. NSS, bod 67).
[14] V pojednávaném případě je zcela zřejmé, že žádné řízení vedeno nebylo. Podnět stěžovatelky učiněný podle § 38 daňového řádu, který sám o sobě žádné řízení nezahájil, byl materiálně podnětem k přezkoumání rozhodnutí z moci úřední podle § 121 odst. 4 daňového řádu. Stěžovatelce ve skutečnosti nešlo o vydání rozhodnutí v probíhajícím řízení, ale o samotné zahájení řízení. Toho se však nečinností žalobou domáhat nemůže. Krajský soud měl proto žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v projednávané věci pojmově o nečinnost správního orgánu zjevně jít nemohlo.
[15] S ohledem na nesprávně zvolený žalobní typ se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda krajský soud nebyl povinen poučit stěžovatelku o nutnosti změnit žalobní typ, tj. konkrétně zvolit namísto nečinnostní žaloby žalobu proti nezákonnému zásahu podle § 82 s. ř. s. (k otázce volby žalobního typu a přístupu k soudu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, a z 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20). Při posouzení této otázky soud vyšel z toho, že podle judikatury není z povahy věci nutno žalobce vyzývat k úpravě žaloby, pokud je z okolností jasné, že odmítnutí „nesprávné“ žaloby nemůže způsobit žalobci újmu, např. proto, že pro projednání žaloby jiného typu, který by mohl přicházet v úvahu, nejsou splněny procesní podmínky (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017 ‑ 43, č. 3931/2019 Sb. NSS, bod 35, a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3523/20, bod 57).
[16] Soud dospěl k závěru, že krajský soud nebyl povinen stěžovatelku poučit o nutnosti změnit žalobní typ, neboť by se proti tvrzené faktické nečinnosti žalovaného nemohla úspěšně bránit ani zásahovou žalobou, a to ani ve světle závěrů vyslovených v rozsudku rozšířeného senátu čj. 6 As 108/2019 ‑ 39. V tomto rozsudku totiž soud výslovně vyloučil vztažení tam učiněných závěrů na soudní ochranu proti nezahájení přezkumného řízení (srov. bod 86).
[17] Nad rámec výše uvedených úvah lze k vlastnímu obsahu kasační stížnosti uvést, že argumentace stěžovatelky se významně překrývá s argumentací, kterou uplatňovala v kasačních stížnostech ve věci obnovy řízení týkajícího se dodatečného vyměření DPH (srov. bod [2] výše) a ve věci nařízení přezkoumání rozhodnutí o odvolání proti předmětným platebním výměrům na penále (srov. bod [3] výše). Řízení v projednávané věci je projevem snahy domoci se opětovného přezkumu otázek, které již byly správními soudy skutkově i právně postaveny na jisto. Soud proto odkazuje na závěry vyslovené v rozsudcích z 25. 10. 2017, čj. 2 Afs 76/2017 ‑ 45, a z 19. 11. 2020, čj. 7 Afs 74/2020 ‑ 31. Lze dodat, že kasační argumentace stěžovatelky tyto závěry v ničem relevantně nezpochybňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť žaloba nebyla s ohledem na nedostatek podmínek řízení projednatelná a krajský soud, který takovou žalobu projednal, se dopustil vady řízení, které mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I.) a podle § 110 odst. 1 věty za středníkem s. ř. s. žalobu současně odmítl (výrok II.).
[19] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že rozhodl‑li Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu také o odmítnutí návrhu, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Vzhledem k tomu, že byla žaloba odmítnuta, nemá podle § 60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Do těchto nákladů řízení patří jak náklady vzniklé v řízení před krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek NSS z 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 ‑ 98).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. prosince 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu