U s n e s e n í

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci

žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO: 70994226

 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1

proti  

žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů

 sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 9. 2021, č.j. UOOU-00183/21-26, a ze dne 27. 10. 2021, č.j. UOOU-00183/21-28,

takto:

I.  Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný ke stížnosti JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta (dále jen „žadatel“) na postup žalobkyně jako povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), rozhodl tak, že žalobkyni coby povinnému subjektu dle ustanovení § 16a odst. 6 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vyřídila žádost žadatele ze dne 18. 11. 2020.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci postupu vyřizování žádosti žadatele ze dne 18. 11. 2020, kterou se žadatel u žalobkyně domáhal poskytnutí informací týkajících se rozvoje lokality Praha – Smíchovské nádraží. Žadatel žádal o poskytnutí následujících informací:

-          zadání výběrového řízení

-          vyhodnocení výběrového řízení,

-          kompletní smluvní dokumentace

-          znalecký posudek určující cenu pozemků

-          souhlas dozorčí rady s uzavřením kupní smlouvy na pozemky ve vlastnictví společnosti České dráhy

-          územní rozhodnutí

-          komplexní dokumentace vzniklá za dobu trvání obchodního vztahu mezi společností České dráhy a Sekyra group a.s.

3. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou ve věci dány všechny podmínky řízení, resp. zda se v posuzovaném případě jedná o žalobu přípustnou. Přitom shledal, že zcela shodnou otázkou se nedávno již Městský soud v Praze zabýval. V usnesení ze dne 11. 10. 2021, č. j. 18 A 84/2021-74 odmítl žalobu stejné žalobkyně proti obsahově shodným rozhodnutím žalovaného. Přitom uvedl následující:

[Soud] nemohl ponechat bez povšimnutí, že v posuzované věci brojí žalobou proti rozhodnutím orgánu veřejné moci podanou v režimu § 65 a násl. s. ř. s žalobkyně jako povinný subjekt, jemuž bylo ze strany žalovaného coby nadřízeného orgánu postupem předvídaným v ustanovení § 16a odst. 6 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. opakovaně přikázáno, aby ve stanovené lhůtě vyřídil žádost o poskytnutí informací podanou Žadatelem dne 22. 2. 2021.

Soudu tak byla podána žaloba, kterou žalobkyně z pozice povinného subjektu, tedy osoby soukromého práva, jíž však bylo ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. svěřeno v oblasti regulované zákonem č. 106/1999 Sb. rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, brojí proti postupu nadřízeného orgánu, jenž dle § 16a a § 20 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. rozhoduje o stížnostech na postup žalobkyně při vyřizování žádosti o informace podané v režimu tohoto zákona.

Soud v této souvislosti připomíná, že správní soudy v minulosti dovodily, že povinný subjekt, byť by měl postavení právnické osoby (soukromého práva), se nemůže žalobou bránit proti rozhodnutí nadřízeného orgánu.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2013, čj. 5 As 124/2011 - 126, publ. pod č. 2958/2014 Sb. NSS, v tomto směru uzavřel, že „povinný subjekt…zavazují žalobou napadené úkony žalovaného nikoliv z toho důvodu, že by se jednalo o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jímž by povinnému subjektu nebo stěžovateli jakožto veřejnoprávní korporaci, jehož je povinný subjekt součástí, byly zakládány, měněny, rušeny nebo závazně určovány práva či povinnosti, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti, ale z toho důvodu, že povinný subjekt zde vystupuje jako správní orgán, tj. vykonavatel, a nikoliv adresát veřejné správy, který je vázán „rozhodnutím“ žalovaného, jakožto nadřízeného správního orgánu, o stížnosti na postup povinného subjektu právě při výkonu veřejné správy.

Jak totiž konstatovaly mj. zvláštní senát pro rozhodování některých kompetenčních sporů a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve zmiňovaných rozhodnutích, vztah mezi povinným subjektem a žadatelem o informaci je, pokud jde o samotné vyřizování žádosti o informaci, vztahem veřejnoprávním. Povinný subjekt tady vystupuje vůči žadateli o informaci ve vrchnostenském postavení, vykonává vůči němu veřejnou moc (ve formě veřejné správy) tím, že rozhoduje o jeho veřejném subjektivním právu na informace, jež má svůj základ v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základnich práv a svobod. Obdobné konstatování musí platit i pro tzv. nadřízený orgán, který rozhoduje podle § 16 informačního zákona o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a podle § 16a informačního zákona o stížnostech na postup povinného subjektu, mj. pokud jde o výši úhrady za poskytnutí informace.

Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že správní řád se podle § 20 odst. 4 informačního zákona použije v plném rozsahu pouze na rozhodnutí o odmítnutí žádosti a na odvolací řízení a jeho vybraná ustanovení právě na „řízení“ o stížnosti, přičemž na další postupy podle informačního zákona se použijí toliko základní zásady činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a § 178 správního řádu o nadřízeném správním orgánu. Jak již bylo řečeno, i tyto další postupy jsou v rozsahu, v jakém směřují k samotnému poskytnutí či naopak neposkytnutí požadované informace, výkonem veřejné správy“ (pozn. zvýraznění doplněno soudem).

Kasační soud se přitom v této souvislosti neopomněl vypořádat rovněž se specifickou povahou některých povinných subjektů a uzavřel, že „na zmiňovaných závěrech nic nemění ani to, že podle § 2 odst. 1 a 2 informačního zákona, jak jsou vykládána v judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, mohou být povinnými subjekty nejen státní orgány a veřejnoprávní korporace, včetně územních samosprávných celků a jejich orgánů, ale za určitých podmínek i fyzické a právnické osoby soukromého práva. Nejde samozřejmě o jediný případ, kdy zákon svěřuje veřejnoprávním korporacím i  oukromým subjektům ve vymezeném rozsahu výkon veřejné správy…“ (pozn. zvýraznění doplněno soudem).

Uvedené závěry, které Městský soud v Praze sdílí, ztotožňuje se s nimi a pro větší stručnost na ně v podrobnostech odkazuje, byly přitom aprobovány i v navazující rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, především pak v usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 18. 2. 2020, čj. 8 Afs

128/2018 - 46, publ. pod č. 4006/2020 Sb. NSS, dle něhož není aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. dána tam, kde žalobce v posuzovaném veřejnoprávním vztahu vystupoval ve vrchnostenském postavení.

Jak bylo uvedeno výše, v nyní řešené věci žalobkyně vystupovala při vyřizování žádosti Žadatele o poskytnutí informací ze dne 22. 2. 2021 jako povinný subjekt ve smyslu § 2 zákona č. 106/1999 Sb. Byla to tedy právě žalobkyně, kdo v rámci procesu vyřizování této žádosti vystupovala jako orgán veřejné moci, resp. jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť jí bylo v oblasti regulované zákonem č. 106/1999 Sb. svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.

Brojí-li tedy žalobkyně za této situace proti postupu žalovaného coby nadřízeného orgánu, jenž dle § 16a a § 20 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodl Napadenými rozhodnutími o stížnostech Žadatele na postup žalobkyně při vyřizování žádosti o informace a domáhá-li se zrušení těchto rozhodnutí, nelze ji v režimu § 65 a násl. s. ř. s. ve světle shora připomenutých závěrů, od nichž se Městský soud v Praze neshledává důvodu jakkoli odchylovat, soudní ochranu poskytnout.

4. Tento senát Městského soudu se s právě uvedenou argumentací ztotožňuje a doplňuje následující.
5. Městský soud si je vědom specifického postavení žalobce jako povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., který je však zároveň osobou soukromého práva s vlastními právy. Jako takový může být žalobce dotčen na svých vlastních právech rozhodnutím žalovaného, tedy fakticky rozhodnutím nadřízeného správního orgánu. Novější judikatura Nejvyššího správního soudu právě tyto okolnosti zohledňuje.
6. V rozsudku ze dne 26. 11. 2020, č. j. 10 As 217/2020-74, Nejvyšší správní soud rozhodl, že v takto specifických případech je povinný subjekt, tedy fakticky prvoinstanční správní orgán, osobou zúčastněnou na řízení v případném řízení o žalobě proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zároveň Nejvyšší správní soud uvedl, že povinný subjekt může podat žalobu proti rozhodnutí, kterým Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí žalovaného a kterým byl žalovaný zkrácen na právech ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního (bod 20). Městský soud tyto judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu plně respektuje a souhlasí s nimi. I přesto však nedospívá v této věci k jinému závěru, než že je nutno žalobu odmítnout.
7. Podle § 2 soudního řádu správního ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob. Podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního poté kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
8. Jak vyplývá z právě uvedeného, podmínkou aktivní legitimace ve správním soudnictví je tvrzení, že žalobce byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých subjektivních veřejných právech. To nakonec zdůrazňuje i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, č. j. 10 As 217/2020-74. Z tohoto rozsudku tedy nelze dovodit, že povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., je oprávněn podávat správní žalobu proti každému rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ve věci, ve které rozhodoval v prvním stupni. Aktivní legitimací disponuje pouze tehdy, pokud rozhodnutí úřadu se negativně projevilo v jeho subjektivních veřejných právech. V nyní posuzované věci však taková skutečnost nenastala.
9. Napadená rozhodnutí žalobkyni nařizují rozhodnout o žádosti žadatele ve lhůtě 15 dnů. Žalobkyně o žádosti žadatele nerozhodla, neboť má za to, že žádost nesplňuje podmínky správního řádu a zákona č. 106/1999 Sb. Konkrétně se domnívá, že jde o anonymní žádost.

Žalovaný naopak v obou rozhodnutích shodně uvedl, že o anonymní žádost nejde, neboť žadatelem je JUDr. Tomáš Vymazal, advokát. V dané věci tedy nejde o situaci, kdy by z rozhodnutí žalovaného vyplývala povinnost žalobkyně zveřejnit nějaké informace, což by bylo zásahem do jejích práv. Zde jde pouze o spor týkající se postupu vyřizování žádosti o informace.

10. Při vyřizování žádostí o informace žalobkyně vystupuje jako správní orgán: je jí svěřeno rozhodovat o právech jiných osob – žadatelů o informace. Při vyřizování žádostí žalobkyně vykonává působnost v oblasti veřejné správy. Nevystupuje jako soukromá osoba. Závěry žalovaného o kvalifikaci podání a povinnost žalobkyně toto podání vyřídit se nijak nedotýká veřejných subjektivních práv žalobkyně, tedy jejich práv jako osoby soukromého práva vůči veřejné moci.     
11. Žalobkyně v podané žalobě nijak konkrétně nepoukazuje na to, že by napadenými rozhodnutí mělo docházet k zásahu do jejích vlastních subjektivních práv. Žalobkyně v žalobě namítá, že je žalovaným nucena vydat rozhodnutí vůči anonymní osobě, což považuje za protiprávní a její případné rozhodnutí by bylo nicotné. Argumentuje, že tím by došlo k popření samotného správního řízení. Jak je patrno, tak žalobkyně nesouhlasí s názorem ohledně posouzení podání žadatele v daném správním řízení. Tím je však pouze dotčena otázka pravomoci žalobkyně jako správního orgánu vydat správní rozhodnutí, a nikoliv její veřejná subjektivní práva. 
12. Neobstojí ani argumentace žalobkyně, že identifikace žadatele je podstatná pro případné zamezení získání neoprávněných konkurenčních výhod, či otázky náhrady škody. Ani touto argumentací žalobkyně nedokládá, že by jakkoliv byla napadenými rozhodnutími dotčena její veřejná subjektivní práva. Napadená rozhodnutí totiž naopak postavují najisto, kdo je žadatel o informace v daném řízení.     
13. Z výše vyložených důvodů tak soud uzavírá, že žaloba nemohla být věcně projednána a musela být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Proto soud samostatně nerozhodoval ani o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku podané žalobě.
14. Závěrem soud podotýká, že na rozdíl od věci řešení Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 4. 11. 2021, č. j. 7 As 239/2021-24, nebylo na místě žalobu překvalifikovat na návrh na ochranu před nezákonným zásahem. V této věci totiž není sporu o tom, že žalobkyně je povinným subjektem ve smyslu § 2 InfZ. Naopak tento rozsudek podporuje závěr o odmítnutí této žaloby. Nejvyšší správní soud v něm totiž mimo jiné uvedl, že možnosti ochrany povinné osoby se běžně aktivují až s vydáním konečného rozhodnutí ve věci (bod 20, viz také bod 26).
15. Soud za dané situace nevyzýval žalovaného k podání vyjádření k podané žalobě ani k návrhu na přiznání odkladného účinku; stejně tak o probíhajícím řízení nevyrozumíval osoby, jež by eventuálně jinak připadaly v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení.
16. Vzhledem k výše uvedenému soud netrval ani na zaplacení soudního poplatku z podané žaloby; zde přihlédl k ustanovením § 6a odst. 4 a § 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle nichž se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá, jestliže jej soud před prvním jednáním odmítne, a pokud žalobce poplatek zaplatí, soud jej v těchto případech vrátí z účtu soudu.
17. O nákladech řízení o žalobě rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty prvé soudního řádu správního. Jelikož soud žalobu odmítl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.              

V Praze dne 15. listopadu 2021

JUDr. Karla C h á b e r o v á  v. r.

      předsedkyně senátu