[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2021, č.j. X,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a jímž bylo potvrzeno předcházející rozhodnutí žalované, rovněž výše označené, kterým byla zamítnuta žádost žalobce starobní důchod z důvodu nesplnění podmínek podle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též zdp), ve znění pozdějších předpisů, a s přihlédnutím k čl. 3 Smlouvy mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s.
2. Žalobce v žalobě tvrdil, že v obou zamítavých rozhodnutích byl neoprávněně uveden jakožto občan Ázerbájdžánu. Občanem této země nikdy nebyl. Narodil se na území Sovětské republiky Ázerbájdžán, po narození získal občanství SSSR a po rozpadu Sovětského svazu získal občanství Ruské federace. V dubnu 1995 z osobních důvodů toto občanství odmítl. Od té doby osobou bez státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky. Tento status stvrzují vydané doklady (průkaz PKP, cestovní pas) a rozhodnutí. Je podle žalobce nepochopitelné, proč ČSSZ trvá na tom, že je občanem Ázerbájdžánu i přes to, že doložil kopii potvrzení o zbytí občanství RF a kopii starého cestovního pasu RF. Zaráží ho tvrzení ČSSZ, že v žádosti o starobní důchod napsal, že občanem Ázerbájdžánu. Jeho prosba ukázat mu žádost byla úřednicí Okresní správy sociálního zabezpečení Rakovník L. R., DiS telefonicky zamítnuta. Smlouva mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení se vztahuje pouze na občany ČR a Ruska. Z toho vyplývá, že mu není uznána doba důchodového pojištění, jež činí více než 20 let, které poctivě odpracoval v době občanství RF. Tato odpracovaná doba je lehce zjistitelná žádostí ČSSZ v penzijním fondu RF. Status osoby bez státní příslušnosti s trvalým pobytem mu byl udělen Českou republikou. Tím vznikly určité povinnosti a také práva. V této situaci úředníci ČSSZ hrubě narušují podle názoru žalobce jeho práva tím, že odmítají přiznání důchodového pojištění v době občanství v RF. Žalobce uvedl, že už není v pracovním věku a již nemá finanční rezervy, z kterých by mohl dále žít. Nepřiznání odpracované doby v RF dělá nemožným získání starobního důchodu i 12.12.2025. Žalobce uvedl, že nemohl zažádat o občanství ČR z jediného důvodu. K žádosti bylo nutné doložit apostila rodného listu. Toto musel zařídit osobně, ale velvyslanectví Ázerbájdžánu (kde se narodil) nedávalo vízum lidem bez státního občanství. Tím pádem se dostal do začarovaného kruhu a zůstal osobou bez státního občanství. V době získání trvalého pobytu na území České republiky (1995) platily jiné zákony a pravidla pro přiznání starobního důchodu a započítání důchodového pojištění. Tyto zákony a pravidla platily pro všechny přistěhovalce z RF a tím pádem i pro něho. Zákon nemá zpětnou účinnost.
3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí s tím, že pracovnice OSSZ sepisující žádost žalobce o starobní důchod dne 4. 12. 2020 zřejmě dle místa jeho narození uvedla jeho občanství Ázerbájdžán, ačkoliv připojené doklady (cizinecký pas a průkaz povolení k trvalému pobytu, oba platné do 20. 12. 2020) prokazují bez státní příslušnosti. Trvalý pobyt je vyznačen k dnešnímu dni v centrálním rejstříku od 11. 12. 1995 bez omezení, údaj o občanství - bez státní příslušnosti. Aby bylo možné dobu studia, zaměstnání, pojištění získané v jiném státě hodnotit pro účely českého důchodového systému, musí být tento stav upraven smluvně.  Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení lze dělit podle charakteru na 3 typy: Proporcionální smlouvy - jsou založeny na 4 základních principech běžných ve smluvní praxi v oblasti sociálního zabezpečení: 1. rovné zacházení, jediné pojištění, sčítání dob pojištění a výplata (export) dávek do druhého smluvního státu. Pro posuzování nároku na dávky důchodového pojištění platí, že každý ze smluvních států přiznává a vyplácí důchod odpovídající pouze vlastní době pojištění (tzv. dílčí důchod). Teritoriální smlouvy - vycházejí z principu trvalého pobytu pojištěnce. Znamená to, že dávku přiznává ten stát, ve kterém má žadatel ke dni vzniku nároku trvalý pobyt (bydliště). Např. v případě důchodů, tento stát vyplácí důchod i za dobu zaměstnání (pojištění) získanou v druhém smluvním státě. Dojde-li ke změně trvalého pobytu důchodce do druhého smluvního státu, převezme tento stát závazky prvního smluvního státu. Na teritoriálním principu byla založena smlouva s bývalým SSSR, přičemž tato Dohoda mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. přestala platit dne 1. 1. 2009. Dohoda vycházela ze zásady, že dávky důchodového a nemocenského zabezpečení přiznával vždy stát trvalého pobytu žadatele a zhodnotil přitom i doby zaměstnání (pojištění) získané ve druhém smluvním státě. Náklady na tyto dávky tedy nesl stát trvalého pobytu občana a to bez jakékoli náhrady od druhého smluvního státu. Jedná se o smlouvu z historického a věcného hlediska již překonanou, neodpovídající běžným standardům koordinace sociálního zabezpečení. Platnost smlouvy byla ve vztahu k RF ukončena dnem          31. 12. 2008. Kombinované smlouvy (proporcionální s teritoriálním prvkem) - jedná se o smlouvy se Slovenskem, Ukrajinou a Ruskem. Teritoriální prvek je obsažen v ustanoveních týkajících se hodnocení dob pojištění získaných k určitému datu (v případě česko-slovenské smlouvy ke dni zániku československé federace, u smlouvy s Ukrajinou a s Ruskem ke dni vstupu smlouvy v platnost). Tyto doby pojištění jsou hodnoceny jen jedním smluvním státem bez ohledu na to, ve kterém ze smluvních států byly získány. Pokud jde o doby pojištění po tomto datu, ty jsou již hodnoceny podle zásady proporcionality, tj. státem, na jehož území byly skutečně získány. Dne 1. listopadu 2014 vstoupila v platnost Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací sociálním zabezpečení ze dne 8. prosince 2011, publikovaná pod č. 57/2014 Sb. m. s., a Ujednání mezi ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení podepsané dne 8. srpna 2014, publikované pod č. 58/2014 Sb. m. s. Je to již moderní Smlouva, kombinující proporcionální princip s teritoriálním, vstoupila v platnost po téměř 6 letech tzv. bezesmluvního stavu, který mezi oběma státy trval od výpovědi bývalé Dohody mezi ČSR a SSSR. Smlouva se nevztahuje na všechny pojištěné osoby ve smluvních státech, ale na přání ruské strany pouze na občany ČR a občany RF, tj. výhradně na občany smluvních států a jejich rodinné příslušníky. Smlouva nezakládá žádné nároky na dávky za dobu před jejím vstupem v platnost. Nárok na důchod podle Smlouvy s Ruskem lze přiznat nejdříve ode dne vstupu Smlouvy v platnost, tj. od 1. 11. 2014. S Ázerbájdžánskou republikou nemá ČR uzavřenou žádnou smlouvu, nelze tak zohlednit doby získané na území této republiky. Pokud jde o dobu pojištění získanou žalobcem v RF, v letech 1976 - 1995, jak ji žádá zhodnotit, je nutné nadále trvat na tom, že dvoustranná smlouva mezi ČR a RF se vztahuje pouze na státní občany ČR a RF. Čl. 3 Smlouvy stanoví, že Smlouva se vztahuje pouze na státní občany ČR a Ruska. To znamená, že nárok na důchod za použití Smlouvy je podmíněn českým nebo ruským občanstvím. Osobním rozsahem Smlouvy uvedeným v čl. 3 je tedy omezena její aplikace jen na státní příslušníky obou smluvních stran. Rovněž i čl. 14 bod 4 Ujednání stanoví a vyžaduje trvání státní občanství: Při přestěhování pracovníka (jeho rodinného příslušníka) na území třetího státu nebo pozbytí státního občanství ČR a RF se výplata důchodu (dávky) v souladu s ustanoveními Smlouvy a tohoto Ujednání ukončuje od 1. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém instituce vyplácející dávky obdržela příslušnou informaci. Ke dni podání žádosti, resp. ke dni vzniku nároku na starobní důchod žalobce platí pouze jediná nová Smlouva mezi ČR a RF č. 57/2014 Sb. m. s., neplatí zpětně, platnost předchozí Dohody mezi ČR a SSSR byla vůči RF ukončena ke dni 31. 12. 2008. Protože žalobce nemá občanství ČR a ani RF, a dosud nedoložil, že by mu bylo české občanství přiděleno, nevztahuje se na jeho důchodové nároky Smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi ČR a RF. Omezený osobní rozsah Smlouvy je zakotven přímo ve Smlouvě v čl. 3.
4. V replice žalobce uvedl, že nikdy nebyl občanem státu Ázerbájdžán, ale pouze občanem Ruské federace, resp. jejími státoprávními předchůdci. V 90. letech minulého století se vzdal občanství a přestěhoval se do České republiky, kde žije dodnes. O místní občanství žádal, leč z důvodu statutu osoby bez státní příslušnosti mu nebylo uděleno vízum pro vyřízení si potřebných listin v tehdy vzniklém státu Ázerbájdžán. Má za to, že mu nemůže být k tíži, že shodná práce a shodné pojištění, jako v případě kdyby měl nyní občanství jednoho ze států mezinárodní dohody zmiňované žalovanou, je posuzováno zcela opačně.
5. V duplice žalovaná uvedla, že aktuálně platná Smlouva s Ruskem se vztahuje pouze na státní příslušníky smluvních stran, tj. ČR a Ruska, nezakládá žádné nároky na dávky za dobu zpětně před její platností, nevztahuje se ani na občany z jednotlivých republik po rozpadu SSSR. Žalobce nemá občanství ČR a podle předložených dokladů nemá ani ruské občanství (ruské občanství pozbyl), žalovaná proto postupovala a rozhodla zcela správně.
6. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dne 4. 12. 2020 podal žádost o starobní důchod, ve které je uvedeno státní občanství žalobce Ázerbájdžán. Do žádosti žalobce uvedl, že od roku 1976 do roku 1995 byl zaměstnán v Ruské federaci, dále od 1. 1. 1997 do 22. 8. 2018 dle evidence ČSSZ, od 27. 4. 2020 je evidován na ÚP. Žalobce předložil cizinecký pas, z něhož je zřejmé, že je osobou bez státního občanství a v ČR má trvalý pobyt od 11. 12. 1995. Dále žalobce předložil potvrzení ze dne 218. 4. 1997 Velvyslanectví Ruské federace v ČR o tom, že se žalobce zřekl státního občanství Ruské Federace. Žalobce předložil i pracovní knížku Ruské federace.
7. Ze spisu dále vyplývá, že byl evidován na ÚP také od 5. 11. 2012 do 12. 9. 2017 a od 20. 11. 2017 do 22. 8. 2018. V evidenci OSVČ byl žalobce od 13. 10. 2011 do 31. 12. 2011, 11. 7. 2012 do        30. 10. 2012 a od 1. 1. 2012 do 30. 5. 2012. V pracovním poměru byl žalobce od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2006 a od 19. 3. 2007 do 27. 4. 2007. Dohodu o pracovní činnosti měl žalobce od                 1. 1. 1997 do 31. 1. 2004.
8. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí citoval ustanovení § 28 zdp, podle něhož pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku. Podle ust. § 29 odst. 1 písm. k) zdp má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 35 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod (důchodový věk) po roce 2018. Podle ust. § 29 odst. 2 písm. f) zdp má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 20 let a dosáhl po roce 2013 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození. Podle ust. § 29 odst. 3 písm. b) zdp má pojištěnec, který nesplňuje podmínky stanovené v ust. § 29 odstavci 2 písm. b) až f) zdp, nárok na starobní důchod též, jestliže dosáhl věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 zdp pro muže stejného data narození, a získal aspoň 15 let doby pojištění uvedené v ust. § 11 a ust. § 13 odst. 1 zdp. Podle správního orgánu prvního stupně účastník řízení je státní příslušník Ázerbájdžánu. Vzhledem k tomu, že účastník řízení není občanem České republiky ani Ruské federace, nelze ve smyslu Smlouvy mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení pro nárok na starobní důchod přihlédnout k dobám pojištění získaným na území Ruské federace. Účastník řízení získal ke dni 12. 12. 2020, od něhož žádá o přiznání starobního důchodu, pouze 13 let a 210 dnů pojištění. Vzhledem k tomu, že nezískal 35 let pojištění, nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod. Dobu vedení v evidenci úřadu práce po                      31. 12. 1995 jako uchazeče o zaměstnání, po kterou nenáleželo hmotné zabezpečení nebo podpora v nezaměstnanosti anebo podpora při rekvalifikaci, lze hodnotit nejvýše v rozsahu 3 roků před vznikem nároku na důchod.
9. V námitkách proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že není občanem Ázerbájdžánu. Byl občanem Sovětského svazu a následně Ruské federace. Trvalý pobyt v ČR má od roku 1995. Z osobních důvodů odmítl v roce 1997 občanství Ruské federace. Pracovní doba, kterou měl v Ruské federaci odpracovanou, se v roce 1995 automaticky započítávala do jeho důchodového pojištění v ČR. Podle jeho názoru je nutné se v jeho případě řídit smlouvou mezi ČR a Ruskou federací platnou v roce 1995. Podle jeho názoru odmítnutí občanství RF nemůže být důvodem nezapočítání pracovní doby odpracované na území Sovětského svazu a Ruské federace.
10. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že zákon o důchodovém pojištění upravuje v ustanovení § 29 odst. 1 písm. k), že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění nejméně 35 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod po roce 2018. Účastník řízení k požadovanému datu přiznání starobního důchodu (k datu 12. 12. 2020) získal pro nárok na starobní důchod i pro jeho výši pouze 13 roků a 210 dnů doby pojištění místo potřebných 35 roků doby pojištění. Dále účastník řízení k požadovanému datu přiznání starobního důchodu (k datu 12. 12. 2020) získal pro nárok na starobní důchod i pro jeho výši pouze 10 roků a 188 dnů doby pojištění získané výhradně z výdělečné činnosti místo potřebných 30 roků doby pojištění. Zákon o důchodovém pojištění v ustanovení § 32 odst. 2 upravuje, že u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1971 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu. Účastník řízení - muž narozený v roce 1957 - dosáhl důchodového věku ve svých 63 letech a 8 měsících, tj. dnem 12. 12. 2020. Podmínka získání potřebné doby pojištění účastníka řízení byla tedy zkoumána podle § 29 odst. 1 písm. k) zákona o důchodovém pojištění, protože účastník řízení dosáhl důchodového věku v roce 2020, potřeboval tedy získat minimálně 35 roků doby pojištění. Dále podmínka získání potřebné doby pojištění účastníka řízení byla tedy zkoumána podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, protože účastník řízení dosáhl důchodového věku v roce 2020, potřeboval tedy získat minimálně 30               roků doby pojištění získané výhradně z výdělečné činnosti. Podle evidence ČSSZ, kdy jednotlivé položky jsou uvedeny na osobním listu důchodového pojištění, který byl přiložen k napadenému rozhodnutí ze dne 25. 1. 2021, je zřejmé, že účastník řízení k požadovanému datu přiznání starobního důchodu potřebnou dobu pojištění nezískal. ČSSZ zohlední ve starobním důchodu pouze takové doby pojištění, které potvrdí zahraniční nositel důchodového pojištění státu, s nímž má ČR uzavřenou bilaterální smlouvu o sociálním zabezpečení. Česká republika s Republikou Ázerbájdžán bilaterální smlouvu o sociálním zabezpečení neuzavřela. Nelze se tak zabývat dobou pojištění, kterou účastník řízení získal na území dnešní Republiky Ázerbájdžán. Česká republika s Ruskou federací uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. s účinností od 1. 11. 2014. Tato bilaterální smlouva mimo jiné obsahuje osobní rozsah smlouvy. Smlouva mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. v čl. 3 stanoví, že se vztahuje pouze na státní občany ČR a Ruska. To znamená, že nárok na důchod za použití smlouvy je podmíněn českým nebo ruským občanstvím. ČSSZ při posouzení, zda lze aplikovat smlouvu uzavřenou s Ruskou federací o sociálním zabezpečení, tak vycházela z faktu, že účastník řízení je občanem Republiky Ázerbájdžán tak, jak uvedl v žádosti o starobní důchod, sepsané na OSSZ Rakovník dne                 4. 12. 2020 (tuto žádost o starobní důchod účastník řízení vlastnoručně podepsal dne                      4. 12. 2020). Účastník řízení tedy nesplňuje osobní rozsah smlouvy. Proto ČSSZ nemůže aplikovat bilaterální smlouvu o sociálním zabezpečení mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení.
11. O žalobě rozhodl soud bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen s. ř. s), neboť s tím žalobce i žalovaná souhlasili.
12. Žalobu soud neshledal důvodnou.
13. Žalobci je nutno přisvědčit v tvrzení, že obě správní rozhodnutí uváděla nesprávný údaj, že žalobce je občanem Ázerbájdžánu. Tento chybný údaj je obsažen v žádosti o starobní důchod. Ze všech žalobcem předložených a výše vyjmenovaných podkladů (zejména z potvrzení o vzdání se ruského občanství) je zřejmé, že žalobce byl občanem nejprve Sovětského svazu a následně Ruské federace do doby, než se tohoto občanství vzdal. Od té doby je osobou bez státního občanství s trvalým pobytem na území České republiky.
14. Přestože však v odůvodnění správních rozhodnutí je žalobce chybně označen za občana Ázerbájdžánu, neměla tato dílčí vada odůvodnění vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož rozhodnutí obsahuje i správné zdůvodnění nemožnosti podřadit případ žalobce pod Smlouvu mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s.
15. Soud se ztotožnil s tvrzením žalovaného ve vyjádření k žalobě, že nelze v současné době, kdy je rozhodováno o nároku žalobce na starobní důchod, postupovat podle již neplatných předpisů, tj. zde podle již zrušené Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb., která přestala platit dne 1. 1. 2009. Posuzovat nárok na důchod lze pouze podle aktuálně platné Smlouvy mezi ČR a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. Postup podle aktuálně platných předpisů neznamená, že by žalobce byl poškozen zpětnou účinností zákona.
16. Podle článku 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. se tato smlouva vztahuje na pracovníky a jejich rodinné příslušníky, kteří jsou občany jedné ze smluvních stran a kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům některé ze smluvních stran.
17. Z tohoto ust. jednoznačně vyplývá, že smlouva o sociálním zabezpečení mezi ČR a RF se skutečně vztahuje pouze na osoby, které mají platné občanství některé ze smluvních stran.  Na případ žalobce by bylo možné smlouvu aplikovat, pokud by byl občanem českým nebo ruským. Jiný výklad smlouva nepřipouští. Žalobce není občanem ani jednoho smluvního státu, proto ji není možné použít na případ žalobce. Tudíž správní orgány nepochybily, pokud nezapočítaly žalobci do potřebné doby pojištění dobu, kdy byl zaměstnán v SSSR a v Ruské federaci.
18. Pokud žalobce argumentuje obtížností či nemožností získat občanství ČR na základě toho, že potřebuje získat dokument (rodný list) z rodného Ázerbájdžánu, tato námitka nemůže zvrátit fakt, že žalobce nemá občanství České republiky ani Ruské federace, a proto nelze dobu odpracovanou v jiném státě započítat do doby pojištění podle zákona o důchodovém pojištění.
19. Je zřejmé, že bez započítání doby zaměstnání v zahraničí žalobce nesplňuje podmínku minimální doby pojištění podle žádného z pravidel uvedených v § 29 zákona o důchodovém pojištění.
20. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl (výrok č. I. rozsudku)
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok č. II. rozsudku).

Poučení:

Plzeň 30. září 2021

Mgr. Jana Komínková  v.r.

samosoudkyně