[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci

žalobce: 4Lide s.r.o., IČO 05638259

 sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno

 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Jiřím Horou,

 sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno

proti  

žalovanému: Státní úřad inspekce práce
sídlem Kotlářská 451/13, 746 01 Opava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2020, č. j. X, sp. zn. X,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný, s výjimkou opravy IČO uživatele ve výroku I., zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2019, č. j. X, kterým správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 33a odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění (dále jen „zákon o inspekci práce“), tím, že zprostředkoval zaměstnání s dočasným přidělením k výkonu práce u uživatele, společnosti okma service s.r.o., zaměstnanci, panu V. P., bez písemného pokynu k přidělení, čímž porušil § 309 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění (dále jen „zákoník práce“). Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci správním orgánem prvního stupně udělena pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a
   § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.
3. Žalobce, za použití obdobné argumentace jako v jím podaném odvolání, namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil skutkový stav, když dospěl k závěru, že zaměstnanec žalobce neměl u sebe písemný pokyn k přidělení uživateli. Zaměstnanec žalobce měl totiž u sebe k dispozici písemnou dohodu o dočasném přidělení, uzavřenou mezi žalobcem jako agenturou práce a uživatelem, ve které jsou obsaženy veškeré náležitosti, které má obsahovat i pokyn k dočasnému přidělení. Pokud by tak listina, kterou disponoval zaměstnanec žalobce v době kontroly, byla posuzována podle obsahu a nikoliv podle formy, musel by žalovaný dospět k závěru, že zaměstnanec žalobce disponoval písemným dokumentem, který splňuje náležitosti pokynu k dočasnému přidělení.
4. Žalobce se tak žádného přestupku nedopustil, neboť jeho zaměstnanec se nacházel u uživatele, k němuž měl být podle dohody o dočasném přidělení přidělen, věděl, že u tohoto uživatele má pracovat a měl u sebe dokument, který, byť byl označený jinak, splňoval náležitosti pokynu k dočasnému přidělení.
5. Dále žalobce uvádí, že nemohl spáchat přestupek ani proto, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Žalobce neshledává společenskou škodlivost ve skutečnosti, že jeho zaměstnanec neměl dokument, označený jako pokyn k dočasnému přidělení, neboť jeho zaměstnanec se nacházel u uživatele, k němuž měl být podle dohody o dočasném přidělení přidělen, věděl, že u tohoto uživatele má pracovat. Právní jistota jeho zaměstnance tak nebyla ohrožena.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s ohledem na povahu žalobních námitek, které jsou obdobné, jako námitky vznesené v odvolacím řízení, v podstatě opakuje svou argumentaci, vyjádřenou již v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

IV. Posouzení věci soudem

7. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání v mezích žalobních bodů nyní projednávané žaloby (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
8. Podstatu nyní projednávané věci tvoří nesouhlasná polemika žalobce se závěry správního orgánu prvního stupně, aprobované žalovaným, že nedodržení formy písemného pokynu k dočasnému přidělení je přestupkem i za situace, kdy zaměstnanec žalobce jako agentury práce obdržel písemné vyhotovení dohody o dočasném přidělení, uzavřené mezi žalobcem a uživatelem, která obsahuje veškeré náležitosti pokynu k dočasnému přidělení dle § 309 odst. 2 zákoníku práce.
9. Podle § 309 odst. 2 zákoníku práce platí, že „[a]gentura práce přiděluje zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele na základě písemného pokynu, který obsahuje zejména název a sídlo uživatele, místo výkonu práce u uživatele, dobu trvání dočasného přidělení, určení vedoucího zaměstnance uživatele oprávněného přidělovat zaměstnanci práci a kontrolovat ji, podmínky jednostranného prohlášení o ukončení výkonu práce před uplynutím doby dočasného přidělení, byly-li sjednány v dohodě o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce [§ 308 odst. 1 písm. g)], informaci o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele.“
10. Krajský soud má do značné míry pochopení pro snahu žalobce prostřednictvím své argumentace přesvědčit správní orgány, resp. krajský soud o tom, že obsahové náležitosti dokumentu, který je formálně označen jako dohoda o dočasném přidělení, odpovídají taktéž pokynu k dočasnému přidělení ve smyslu cit. ustanovení § 309 odst. 2 zákoníku práce. V tomto případě však argumentace žalobce nemůže obstát. Důvodem je skutečnost, že akt dočasného přidělení zaměstnance k uživateli se podle § 309 odst. 2 zákoníku práce děje až na základě samotného pokynu k dočasnému přidělení. Jinými slovy, dohoda o dočasném přidělení je pouze dohodou mezi dvěma stranami, že jedna ze stran přidělí svého zaměstnance dočasně k výkonu práce pro druhou stranu, a druhá strana se zavazuje zajistit zaměstnanci při dočasném přidělení odpovídající pracovní a mzdové podmínky.
11. Samotná povinnost zaměstnance agentury práce začít pracovat u uživatele však vzniká až tehdy, když zaměstnanec obdrží písemný pokyn k dočasnému přidělení. To je zjevné z formulace „[a]gentura práce přiděluje zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele na základě písemného pokynu…“ Dohoda o dočasném přidělení tak nemůže sloužit jako pokyn k dočasnému přidělení, udělený zaměstnanci, neboť se kvalitativně jedná o dvě zcela odlišná právní jednání. Zatímco první ze jmenovaných je dvoustranným právním jednáním, jehož výsledkem je vznik právního poměru mezi agenturou práce a uživatelem, a jehož prostřednictvím jsou nastavovány podmínky pro dočasné přidělení zaměstnance agentury práce k uživateli (má tedy obchodněprávní povahu), druhé ze jmenovaných je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele vůči vlastnímu zaměstnanci, kterým zaměstnanec dostává pokyn k tomu, aby závislou práci vykonával na základě instrukcí uživatele (má ryze pracovněprávní povahu), přičemž § 309 zákoníku práce vymezuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto pokynu. Uvedené rozlišení zdůrazňuje i komentářová literatura: „K realizaci procesu agenturního zaměstnávání dochází na základě komplexu několika právních jednání: dvou dvoustranných právních jednání (smlouvy mezi agenturou práce a uživatelem a dále smlouvy mezi agenturou práce a zaměstnancem agentury práce) a jednoho jednostranného právního jednání (písemného pokynu agentury přidělujícího zaměstnance k uživateli). Agentura práce přiděluje zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele na základě písemného pokynu, jehož obsah je vymezen v druhém odstavci § 309; v případě tohoto pokynu se jedná, na rozdíl od dohody uzavírané mezi agenturou práce a uživatelem, o čistě pracovněprávní úkon - pokyn dává zaměstnavatel (agentura práce) v souladu se zák. práce svému zaměstnanci.“ (srov. Pichrt, J. Zákoník práce. Praktický komentář, Praha: ASPI 2017, § 309).
12. V tomto případě tak ani skutečnost, že dohoda o dočasném přidělení obsahuje náležitosti pokynu k dočasnému přidělení, a že touto dohodou zaměstnanec disponuje, nemůže znamenat, že tato dohoda bude považována za pokyn k dočasnému přidělení, neboť se nejedná o jednostranné právní jednání, které je určeno zaměstnanci ze strany zaměstnavatele, a na jehož základě až dochází k samotnému dočasnému přidělení – jedná se totiž o kvalitativně úplně odlišná právní jednání. Smysl takového rozlišení spočívá mimo jiné ve snaze předejít sporným situacím, kdy by zaměstnanec zahájil výkon práce u uživatele, k němuž by byl dočasně přidělen na základě dohody o dočasném přidělení, avšak bez pokynu k dočasnému přidělení, a kterému by vznikla škoda při plnění pracovních úkolů u uživatele nebo v přímé souvislosti s tím, mohly vzniknout spory o to, kdo je povinen škodu uhradit, pokud vůbec někdo, neboť zaměstnanec pracoval u uživatele, aniž by k tomu měl písemný pokyn svého zaměstnavatele. Krajský soud netvrdí, že je to případ žalobce, avšak z důvodu právní jistoty všech zaměstnanců agentur práce je potřeba přistupovat k dočasnému přidělování zaměstnanců striktně tak, jak je to stanoveno zákonem. Krajský soud tak musel dospět k závěru, že žalobní námitka žalobce není důvodná.
13. K materiální stránce přestupku pak krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ V nyní projednávané věci byly naplněny formální znak přestupku dle § 33a odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že nesplnil povinnost, stanovenou mu § 309 odst. 2 zákoníku práce.
14. Zároveň skutečnost, že zaměstnanec žalobce věděl, ke komu má být přidělen a jakou práci má vykonávat, není dostatečně významnou okolností, aby jednání žalobce zbavila společenské škodlivosti, což vyplývá mj. i z žalovaným citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2 Ads 30/2018-39, podle kterého „není v tomto smyslu rozhodující, zda zaměstnanec fakticky ví, kdo je vedoucím zaměstnancem, ale to, aby i zaměstnanec mohl v případě potřeby odkázat na písemný pokyn a prokázat, kdo na straně uživatele je vedoucím zaměstnancem oprávněným zaměstnanci práci přidělovat a kontrolovat ji. Stejně tak je písemná forma pokynu žádoucí ve vztahu ke třetím osobám.“ Ačkoliv je tento závěr učiněn za skutkového stavu, kdy zaměstnanec agentury práce neměl k dispozici žádný dokument v písemné formě, který by prokazoval oprávněnost dočasného přidělení, tedy ani dohodu o dočasném přidělení mezi agenturou práce a uživatelem, lze jej aplikovat i na nyní projednávanou věc. Jak totiž krajský soud uzavřel, k dočasnému přidělení zaměstnance dochází až písemným pokynem k dočasnému přidělení, a je tedy žádoucí, aby zaměstnanec mohl prokázat nikoliv jen to, že jeho zaměstnavatel má s uživatelem uzavřenou dohodu o dočasném přidělení, ale že instrukci k dočasnému přidělení od svého zaměstnavatele skutečně obdržel. Ani tato námitka tak není důvodná.

V. Závěr a náklady řízení

15. Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.
16. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 30. září 2021 

JUDr. Zuzana Bystřická v.r.

předsedkyně senátu