41 Az 22/2021-25

[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci

žalobkyně:  O. K.

státní příslušnost: …….

 t. č. pobytem ……………..

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra České republiky

se sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21, 170 34 Praha 7

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2021, č. j. OAM-212/ZA-ZA11-D02-2021

takto:

I. Žaloba se zamítá.  

II.  Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III.  Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

  1. Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný v souvislosti s postupem podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) řádně posoudil (ne)existenci systémových nedostatků v Polsku, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

  1. Žalobkyně podala dne 1. 4. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021, č. j. OAM-212/ZA-ZA11-D02-2021 („rozhodnutí žalovaného“) zastavil řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Žádost posoudil v souladu s § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu jako nepřípustnou, neboť státem příslušným k jejímu projednání je v souladu s nařízením Dublin III Polská republika.
  2. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalobkyně přicestovala do ČR na základě dlouhodobého polského víza platného od 17. 2. 2021 do 20. 11. 2021 na 277 dní. O mezinárodní ochranu žádá proto, že na Ukrajině se nedá žít. Během posledních tří let se nashromáždilo moc událostí. Polské vízum si s manželem vyřídili pouze proto, že bylo nejlevnější. Jejich cílem ale od začátku byla ČR. Vztah Poláků k Ukrajincům je podle ní špatný. Jejího manžele tam zbili.
  3. Žalovaný dospěl k závěru, že příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu má v souladu s čl. 12 nařízení Dublin III Polská republika.
  4. V rozhodnutí se žalovaný zabýval tím, zda v Polsku existují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Vycházel z Informace OAMP Polsko, azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze srpna 2020. Z této zprávy podle žalovaného nevyplývá, že by polský azylový systém trpěl nedostatky vedoucími k hrozbě nelidského nebo ponižujícího zacházení pro žalobkyni. Žalovaný vypíchl relevantní právní úpravu azylového řízení v Polsku a shrnul postup při podání a vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu, opravné prostředky a systém ubytování žadatelů. Popsal také situaci žadatelů vrácených do Polska na základě nařízení Dublin III. Dále poukázal na to, že orgány EU, Evropský soud pro lidská práva, ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky („UNHCR“) nevydaly žádné rozhodnutí nebo stanovisko, které by deklarovalo existenci systémových nedostatků v Polsku. Polsko nepatří mezi státy, které se potýkají s vysokými počty nově příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu. Každoročně tam požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, což svědčí o neexistenci jejich obav z tamního azylového systému.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

  1. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí žalovaného odporuje čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný podle ní nedostatečně posoudil otázku, zda v Polsku nedochází k nedostatkům, které by žalobkyni vystavily nelidskému nebo ponižujícímu zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalovaný si k této otázce nezajistil dostatek relevantních podkladů. Otázku systémových nedostatků posoudil pouze formálně. Žalobkyně tedy namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ohledně možných nedostatků přijímacích podmínek a azylového řízení v Polsku.
  2. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že dostatečně zjistil skutkový stav. Ve svém rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč má příslušnost Polská republika. Žalobkyně nekonkretizovala, proč by v jeho případě měl žalovaný uplatnit čl. 17 ve spojení s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. 

IV. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní;  „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Usnesením ze dne 28. 6. 2021, č. j. 41 Az 22/2021-17, krajský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání. Žalobkyně ani žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým postupem.
  2. Žaloba není důvodná.
  3. V souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že přemístění do příslušného státu není možné, existují-li závažné důvody se domnívat, že v tomto státu dochází k systematickým (systémovým)  nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU.
  4. Judikatura dovodila, že v tomto typu řízení má žalovaný vždy povinnost zabývat se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje existence systémových nedostatků ve smyslu uvedeného ustanovení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný má povinnost shromáždit relevantní podklady o přijímajícím členském státě, aby mohl tuto otázku řádně posoudit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44).
  5. Postupem času judikatura tyto požadavky upřesnila tak, že neplatí absolutně. V případě každého členského státu, který má být podle nařízení Dublin III příslušným k posuzování žádosti, žalovaný musí ve svém rozhodnutí uvést úvahu o existenci či neexistenci systémových nedostatků. Pokud se taková úvaha neopírá o konkrétní důkazy nebo zcela chybí, znamená to nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Tento závěr však podle Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího vztáhnout na veškeré členské státy, které mohou být podle čl. 3 nařízení Dublin III příslušné k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. V případě většiny členských zemí (s výjimkou zejména Maďarska, Itálie nebo Řecka) nelze říct, že by zřejmě či alespoň pravděpodobně trpěly systémovými nedostatky. Proto v rozhodnutí žalovaného postačí jen obecná úvaha ohledně neexistence systémových nedostatků. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v právu EU i nadále platí zásada vzájemné důvěry, jakkoliv otřesená v důsledku migrační krize. Dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelnou domněnkou, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka prozatím vyvrácena nebyla (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018-28, body 8 a 9).
  6. V naposled uvedeném rozsudku, který se týkal předání žadatele do Rakouska, Nejvyšší správní soud považoval za dostatečné, že rozhodnutí žalovaného obsahovalo alespoň obecnou úvahu o neexistenci systémových nedostatků, byť jí chyběl podklad v podobě konkrétních zpráv. Rakousko totiž s ohledem na výše uvedený princip vzájemné důvěry není státem, o němž lze mít za to, že v něm dochází k systémovým nedostatkům v azylových řízeních.
  7. Podle krajského soudu ani o Polsku není obecně známo, že by tam docházelo k systémovým nedostatkům nebo že by existovaly alespoň určité pochybnosti o řádném fungování polského azylového řízení. Tento předpoklad nezpochybňuje ani sama žalobkyně. Pouze namítá, že žalovaný danou otázku nedostatečně posoudil. Neuvádí ani nedokládá žádné konkrétní skutečnosti, které by uvedený předpoklad vyvrátily či na něj přinejmenším vrhly stín pochybností. Ani v rámci správního řízení žalobkyně žádné výhrady vůči polskému azylovému systému nevznesla. Její výhrady vůči Polsku nesouvisely s azylovým řízením. Chce-li však žalobkyně vyvrátit domněnku vzájemné důvěry ve vztahu k Polsku, je na ní, aby uvedla hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v polském azylovém řízení, jež by důkladně podepřela relevantními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 – 41, bod 19). A to neudělala.
  8. S námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto krajský soud nesouhlasí. Požadavkům vyplývajícím z judikatury žalovaný vyhověl. V rozhodnutí uvedl, z jakých skutečností dovozuje, že se polský azylový systém s nedostatky nepotýká. Informaci OAMP, která se věnuje polskému azylovému systému, lze v tomto případě považovat za dostatečný podklad pro závěry žalovaného, že žalobkyni nehrozí riziko špatného zacházení, které by vyplývalo z nedostatků azylového systému a přijímacích podmínek.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

  1. Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly (§ 60 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

 

Brno 21. července 2021

 

 

Martin Kopa, v. r.

samosoudce