[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

[OBRÁZEK]Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci

žalobkyně:       X

         sídlem X 

proti

žalovanému:  Krajský úřad Libereckého kraje

             sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2020, č. j. X

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Předmět řízení

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. X, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustila tím, že jako provozovatel vozidla X, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití předmětného vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť blíže neurčený řidič s tímto vozidlem dne X minimálně od X do X hodin v obci Jablonec nad Nisou na parcele č. 2806 v místě, kde se střetává s parcelami č. X (ulice X), č. X (příjezdová cesta za objekt X), č. X (ulice X), v blízkosti X ulice X č. X neoprávněně zastavil a stál na chodníku. Tím byl porušen § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, přičemž toto jednání vykazovalo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

2. Za uvedený správní delikt byla žalobkyni podle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že Městskou policií Jablonec nad Nisou byl správnímu orgánu I. stupně dne 12. 7. 2018 oznámen shora popsaný přestupek neznámého řidiče vozidla X, registrační značky X. K oznámení přestupku městská policie připojila úřední záznam o přestupku, vyjádření Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru stavebního a životního prostředí, oddělení dopravního a silničního (dále jen „silniční správní úřad“), ve kterém silniční správní úřad konstatoval, že předmětnou část pozemku p. č. X lze považovat za chodník.

4. Jako provozovatel vozidla byla zjištěna žalobkyně. Ta byla proto dne 25. 7. 2018 vyzvána k zaplacení určené částky za správní delikt provozovatele vozidla a současně byla poučena o tom, že může označit řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Žalobkyně následně sdělila, že vozidlo měl v rozhodnou dobu k dispozici pan X, tedy jednatel žalobkyně. Na základě předvolání k podání vysvětlení X nejprve písemně sdělil, že se žádný přestupek nestal a že žalobkyně má od vlastníka soukromého pozemku p. č. X v Jablonci nad Nisou povoleno na něm zastavit a stát. Povolené stání v místě navíc mělo být vyznačeno svislou dopravní značkou. Dne 8. 10. 2018 se X osobně dostavil k podání vysvětlení, kde pouze odkázal na své písemné vyjádření a odmítl dále vypovídat. Správní orgán I. stupně téhož dne věc přestupku odložil s odůvodněním, že nezjistil do 60 dnů od přijetí oznámení o přestupku skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

5. Dne 12. 11. 2018 správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobkyni o zahájení správního řízení. Dne 28. 11. 2018 se ve věci konalo ústní jednání, při němž se žalobkyně prostřednictvím jednatele X seznámila s obsahem spisu a odkázala na předchozí vyjádření X. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. X, č. j. X, uznal správní orgán I. stupně žalobkyni vinnou z uvedeného přestupku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil pachatele přestupku, proto byla věc přestupku neztotožněného řidiče odložena. Z oznámení a fotodokumentace městské policie dle správního orgánu I. stupně vyplynulo, že automobil, jehož provozovatelem je žalobkyně, stál v uvedené době na chodníku v ulici X - X. Z vyjádření silničního správního úřadu plyne, že automobil stál na soukromém pozemku, který je součástí veřejného prostranství a lze jej označit za chodník. Dopravní značení, které by umožňovalo parkování v místě, zde není umístěno. Chodník je část pozemní komunikace, která je svým provedením určena převážně k použití chodci. Předmětná část chodníku navazuje z jedné strany na pěší zónu a vjezd na parkoviště, jenž je označen obrubníky, a z druhé strany na další chodník. Vizuálně i historicky se jedná o veřejný prostor k obecnému užívání jako chodník. Řidič vozidla zastavil a stál na chodníku, čímž porušil § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu.

6. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumal a rozhodl o něm rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, č. j. X, které žalobkyně napadla žalobou u zdejšímu soudu. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 73A 3/2019-24, zdejší soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil pro vady řízení, které spatřoval zejména v nedostatečné identifikaci místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správních orgánů. 

7. Dne 19. 5. 2020 se ve věci konalo ústní jednání, při němž se žalobkyně prostřednictvím jednatele X seznámila s obsahem spisu. Žalobkyně požadovala mimo jiné doplnit dokazování o výslech X k vyjádření silničního správního úřadu ze dne 12. 7. 2018, dle něhož lze část pozemku, na které vozidlo provozované žalobkyní stálo, považovat za chodník. Dne 14. 7. 2020 byla v rámci ústního jednání vyslechnuta paní X, která zastávala funkci odborné referentky silničního správního úřadu a uvedené vyjádření zpracovávala. Svědkyně se vyjadřovala k historii zařazení místa, kde vozidlo parkovalo, jako chodník. V rámci ústního jednání byla žalobkyně informována, že správní orgán I. stupně shromáždil všechny podklady pro vydání rozhodnutí a zároveň byla vyzvána k uplatnění svých práv podle § 36 odst. 3. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).

8. V přípisu ze dne 15. 7. 2020 žalobkyně namítala promlčení věci. Správní orgán I. stupně tuto námitku vyřídil dne 20. 7. 2020 s tím, že odpovědnost za přestupek nezanikla a dne 22. 7. 2020 vydal rozhodnutí sp. zn. X, č. j. X, kterým shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že automobil, jehož provozovatelem je žalobkyně, stál v uvedené době na parcele č. X v místě, kde se střetává s parcelami č. X (ulice X), č. X (příjezdová cesta za objekt X), č. X (ulice X), v blízkosti X ulice X č. X neoprávněně. Vycházel přitom z úředního záznamu strážníka městské policie (č. l. 1 správního spisu), fotodokumentace (č. l. 5 správního spisu)
   a oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 12. 7. 2018, jehož součástí je i vyjádření vypracované referentkou silničního správního úřadu paní X (č. l. 3 - 4 správního spisu), z něhož plyne, že automobil stál na soukromém pozemku, a dle jeho uspořádání (ohraničení silničními obrubami a fyzickému oddělení od vjezdu na parkoviště pro osobní vozidla včetně plynulé návaznosti na okolní chodníky) je součástí veřejného prostranství a lze jej označit za chodník. Podrobněji se k posuzovanému místu vyjadřovalo oddělení dopravní a silniční dále na č. l. 12 správního spisu, kde mimo jiné uvedlo, že posuzovaný pozemek nebyl nikdy označen jako soukromý, i když se v minulosti úřad takovým požadavkem ze strany vlastníka pozemku zabýval, jeho žádost však byla zamítnuta. Správní orgán I. stupně dále odkázal na fotodokumentaci na čl. 13 - 16 správního spisu a zdůraznil, že žádné dopravní značení, které by umožňovalo parkování v místě, zde nebylo umístěno. Správní orgán považoval za rozhodující faktický stav na místě seznatelný s pořízených fotografií a vyplývající z vyjádření odborné referentky silničního správního úřadu. Konstatoval, že vozovka je od pásu určeného pro chodce oddělena vyvýšenými obrubníky, vjezd na parkoviště přes chodník je vizuálně ohraničen a oddělen zapuštěnými obrubami. Správní orgán I. stupně proto dospěl k závěru, že řidič vozidla zastavil a stál na chodníku, čímž porušil § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Popsané jednání vykazovalo znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

9. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojila odvoláním ze dne 8. 8. 2020. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně v plném rozsahu. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se věnoval vypořádání odvolacích námitek, které shledal nedůvodnými. Konstatoval, že řízení bylo zcela správně vedeno s žalobkyní, jelikož osobu pachatele nebylo možné dostatečně určitě identifikovat. Pro podporu svých argumentů se odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a zároveň na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 73 A 3/2019-24, který se s totožnou námitkou již vypořádal. Dle žalovaného bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně určeno dostatečně přesně. Námitku žalobkyně, že se nejednalo o chodník, žalovaný taktéž neuznal. Odkázal na podklady, ze kterých vycházel správní orgán I. stupně, a uvedl, že již v řízení před správním orgánem I. stupně bylo prokázáno, že vozidlo stálo na chodníku. Zdůraznil, že údaje z katastru nemovitostí nejsou určující pro hodnocení toho, zda se jedná o komunikaci z hlediska zákona o pozemních komunikacích. Chodník představuje jeden z typů pozemní komunikace, v posuzovaném případě komunikaci účelovou, neboť pozemek pod ní je v soukromém vlastnictví. Doplnil, že skutečnosti, že se jedná o chodník, nasvědčuje dopravně-stavební úprava v daném místě, konkrétně výškový rozdíl mezi průjezdním úsekem přiléhající komunikace a úrovní chodníku formou obrubníku. Chodník pak plynule, bez jakékoliv dopravně stavební úpravy, jako chodník pokračuje ulicí Komenského podél domu č. p. 23 směrem k ulici Kostelní. U tohoto domu je obrubník výškově srovnán s povrchem vozovky, aby byl usnadněn vjezd vozidlům. Stejně tak druhým směrem chodník pokračuje k ulici X (pěší zóna) a dále ulicí X k ulici X, přičemž pouze před ulicí X a přilehlým parkovištěm je obrubník chodníku v úrovni vozovky - pojezdný chodník za účelem vjezdu do ulice X či na parkoviště. Zdůraznil, že z fotodokumentace založené ve správním spise také vyplývá, že parkující vozidla omezují chodce. Žalovaný dále konstatoval, že dopravní značkou IP 11a „Parkoviště“ je označena až plocha za chodníkem, tedy nikoliv celá parcela č. X. Na skutkových zjištěních nemůže dle žalovaného nic změnit ani argumentace žalobkyně, že na posuzovaném místě automobily běžně parkují a sama žalobkyně tam bez problémů parkuje již dvacet let. Napadené rozhodnutí proto potvrdil v plném rozsahu a odvolání žalobkyně zamítl.

2.     Žaloba

8. Žalobkyně předně tvrdila, že rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně trpí identickými vadami, jsou nezákonná a nepřezkoumatelná. Vychází toliko z neodůvodněných závěrů a tvrzení správního orgánu I. stupně a zcela ignorují námitky vznesené žalobkyní v průběhu celého řízení. Rozhodnutí obou správních orgánů porušují základní zásady správního řízení dle § 2, § 3 a § 4 správního řádu. Žalovaný se především nevypořádal s námitkou, že na uvedeném místě bylo v inkriminovanou dobu povoleno stání a parkování svislou dopravní značkou. Sporné místo není navíc fakticky určeno převážně k použití chodcům. Automobily tam běžně jezdí a parkují. Ani k námitce, že dle místních podmínek je v obci Jablonec nad Nisou zcela běžné a legální, že vozidla parkují v místech, kde je vozovka oddělena vyvýšenými obrubníky, se žalovaný vůbec nevyjádřil.

9. Návrhem žalobkyně ze dne 8. 8. 2020 na zrušení prvostupňového rozhodnutí se žalovaný ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně totiž nezrušil, ani nepotvrdil.

10. Žalobkyně dále namítala, že přestupek se podle výroku napadeného rozhodnutí stal na jiném místě, než správní orgán v průběhu správního řízení uváděl, kdy za místo spáchání přestupku označoval pouze ulici Komenského.

11. Rovněž uvedla, že správní orgán I. stupně nepřípustně ignoroval žalobkyní označeného řidiče vozidla, tedy osobu, která měla vozidlo k dispozici. Tento závěr dovozovala především ze skutečnosti, že za pachatele přestupku byl ve výzvě ze dne 23. 8. 2018 označen řidič M. K. Správní řízení s provozovatelem vozidla tedy nemělo být vůbec zahájeno, jelikož k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady a správní orgán I. stupně svévolně zahájil řízení
    s vlastníkem vozidla. Současně se správní orgán bez odůvodnění nevypořádal s provedeným důkazem, a to výslechem M. K., kterým bylo prokázáno, že jeho snahou zjevně nebylo postup magistrátu zdržovat. Totožnost osoby řidiče ostatně magistrát sám zjistil, a rozhodl
    se ji výslovně neoznačovat. Za daných okolností tak nebylo na místě odložení věci přestupku neztotožněného řidiče a směřování dalšího postupu proti provozovateli vozidla. Na podporu svých argumentů žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyšší správního soudu ze dne 17. 2. 2016,
    sp. zn. 1 As 237/2015, a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015.

12. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že by byla porušena pravidla provozu
    na pozemních komunikacích. Tvrdila totiž, že se o pozemní komunikaci nejedná, jelikož v daném místě nebyla komunikace platným rozhodnutím příslušného orgánu zkolaudována. To, co správní orgány označují za chodník, chodníkem není, neboť nesplňuje podmínky ČSN 736110. Touto námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval a neprokázal, že uvedené místo chodníkem skutečně je.

13. Žalobkyně upozorňovala na nevěrohodnost svědkyně X s ohledem na skutečnost,
    že je zaměstnankyní Magistrátu města Jablonec nad Nisou.

14. Žalobkyně závěrem konstatovala, že užívá parcelu č. X v k.ú. X nepravidelně avšak kontinuálně více jak 20 let. V letech 2017/2018 však její vozidlo začalo vadit obecní policii a stalo se předmětem udávání. Žalobkyně odkázala na řízení Magistrátu města Jablonec nad Nisou sp. zn. X, v němž byla taktéž nezákonně označena jako pachatel totožného přestupku. Dle žalobkyně je napadené rozhodnutí nezákonné a odporuje i v něm přímo citované judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Navrhla proto, aby soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

III.  Vyjádření žalovaného

15. V písemném vyjádření k žalobě se žalovaný pouze odvolal na napadené rozhodnutí a navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

IV. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
    „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými
    je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

17. V prvé řadě se soud musel vypořádat s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, je nepřezkoumatelnost rozhodnutí vykládána jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, jelikož nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. To neplatí pro případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou. Není přitom nezbytné, aby ve své argumentaci výslovně nereagoval na všechny jednotlivé aspekty vznesené námitky. Postačí, že správní orgán v dostatečné míře uvede důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Skutečnost, zda názor správního orgánu účastník akceptuje či nikoli, však nelze spojovat s možnou nepřezkoumatelností správního rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela reagovat.

18. Soud má v posuzovaném případě za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jsou rozhodnutí přezkoumatelná. Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí zcela dostatečně, na všechny námitky žalobkyně reagoval a řádně zdůvodnil svůj právní názor, na základě kterého rozhodl. Není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobkyně, že v inkriminovanou dobu bylo stání a parkování na daném místě povoleno svislou dopravní značkou. Žalovaný se touto námitkou zabýval, uvedl, že žalobkyně na podporu svého tvrzení nepředložila žádný rozumný důkaz a ani správní orgán I. stupně není sto takový důkaz opatřit. Na podporu svého tvrzení žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, z něhož citoval: „Dlužno dodat, že tvrdí-li obviněný určité skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz a ani správní orgán takový důkaz není s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení.“ K uvedenému soud konstatuje, že neexistence věci se obvykle prokazuje velmi obtížně. V daném případě z ničeho nevyplývá, že by namítaná svislá dopravní značka byla na sporném pozemku umístěna. Naopak je z fotodokumentace založené ve spisovém materiálu zřejmé, jak ostatně také již uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, že dopravní značkou IP 11a „Parkoviště“ je označena až plocha za chodníkem. Soud opakuje, že žalobkyně nepředložila žádný konkrétní důkaz, kterým by své tvrzení doložila. Svou argumentaci omezila toliko na konstatování, že se správní orgány s její námitkou nevypořádaly, což, jak vyplývá z výše uvedeného, není pravdou. Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že by se žalovaný nevypořádal s námitkou, že je v obci Jablonec nad Nisou zcela běžné a legální, že vozidla parkují v místech, kde je vozovka oddělena vyvýšenými obrubníky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ani tato argumentace žalobkyně na skutkových zjištěních nemohla nic změnit. Žalovaný na námitku reagoval a z kontextu rozhodnutí je zcela zřejmé, proč jí nepřisvědčil. Skutečnost, že jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmí chodník užívat, ostatně vyplývá přímo z
    § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Fakt, že jiní účastníci silničního provozu uvedené ustanovení rovněž mohli porušit, nijak nesouvisí s přezkoumávanou věcí.

19. Není také pravdou, že se žalovaný nezabýval návrhem žalobkyně ze dne 8. 8. 2020 na zrušení prvostupňového rozhodnutí, když, jak tvrdí žalobkyně, rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezrušil, ani nepotvrdil. Ve výroku napadeného rozhodnutí je totiž jasně uvedeno „odvolání podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu zamítá a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzuje v plném rozsahu.“

20. Námitce žalobkyně, že se přestupek podle výroku napadeného rozhodnutí stal na jiném místě, než správní orgán uvedl ve výrocích svých předcházejících rozhodnutí, soud taktéž nepřisvědčil. Ve výroku napadeného rozhodnutí, obdobně jako ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je místo a čas spáchání uvedeno takto: “…v čase minimálně od 08:10 do 08:20 hodin, v obci Jablonec nad Nisou, na parcele č. 2806, v místě, kde se střetává s parcelami č. 2308/1 (ulice Jehlářská), č. 141/1 (příjezdová cesta za objekt Domu vína), č. 2352/21 (ulice Komenského), v blízkosti Domu vína ulice Komenského č. 791/23.“ Pochybení konstatované zdejším soudem ve věci sp. zn. 73 A 3/2019 tak bylo v obou rozhodnutích napraveno. Zároveň ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že o přesném místě spáchání přestupku není pochyb. Ostatně i sama žalobkyně svou argumentaci právě na uvedené místo zaměřuje.  Ze skutečnosti, že správní orgán I. stupně identifikoval ve výzvě žalobkyni místo spáchání přestupku nepřesně nelze dovozovat, že se jedná o zcela jiné místo. Ani tuto námitku proto soud za důvodnou nepovažuje. 

21. Žalobkyně rovněž namítala, že správní řízení s provozovatelem vozidla nemělo být vůbec zahájeno, jelikož správní orgán I. stupně nepřípustně ignoroval žalobkyní označeného řidiče vozidla. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem. Odkázal
    rovněž na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 73 A 3/2019-24, který se touto věcí již zabýval. Zdejší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že „V daném případě žalobce k výzvě správního orgánu označil jednatele žalobce pana M. K. jako osobu, která „měla vozidlo k dispozici“. Následně pan M. K., aniž by se kdekoli označil za řidiče předmětného vozidla, písemně sdělil, že se žádný přestupek nestal, aby následně po předvolání k podání vysvětlení odmítl vypovídat. Za těchto okolností byl dle přesvědčení soudu správný závěr žalovaného podpořený jím citovanou judikaturou, že další snaha o řešení přestupku s dosud přesně nezjištěným řidičem vozidla by směřovala proti smyslu úpravy přestupku provozovatele vozidla. Pan M. K. vůči správnímu orgánu vystupoval jak sám za sebe jako fyzickou osobu, tak za žalobce jako osobu právnickou z pozice jednatele. Snahou zjevně bylo postup magistrátu zdržovat a osobu řidiče, kterou nebylo možno jinak zjistit, výslovně neoznačovat. Smyslem institutu přestupku provozovatele vozidla přitom je reálné dosažení postihu osoby odpovědné za přestupek. Proto bylo za daných okolností namístě odložení věci přestupku neztotožněného řidiče a směřování dalšího postupu proti provozovateli vozidla.“ Na uvedeném právním posouzení nemá zdejší soud důvod ničeho měnit. Dle právní věty žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46 „Po správních orgánech nelze podle § 125f odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vyžadovat činění rozsáhlých kroků ke zjištění pachatele přestupku, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 téhož zákona zjevně nevede k nalezení a usvědčení pachatele přestupku.“ Klíčové je přitom posouzení, zda samotné označení vede nejen k nalezení, ale taktéž k usvědčení pachatele. V daném případě však konstatování, že předmětné vozidlo měl k dispozici jednatel žalobkyně, nevedlo k jeho usvědčení, když on sám se za řidiče vozidla neoznačil, a další důkazy ve věci správní orgán I. stupně k dispozici neměl. Dle druhého citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31 „…v posuzovaném případě správní orgán postupoval správně, neboť v podkladech pro zahájení řízení o přestupku bylo pouhé tvrzení stěžovatele, že vozidlo na místě zaparkoval pan H. Kromě tohoto tvrzení nedisponovaly správní orgány žádným relevantním důkazem, že řidičem byl skutečně pan H. Stejně tak neměly k dispozici ani žádného svědka, jehož svědectví by umožňovalo prokázat totožnost osoby, která vozidlo na místě zaparkovala. Za takové situace tedy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě a správní orgán postupoval správně, pokud řízení o přestupku ani nezahájil, ale věc odložil.“ Skutkový stav uvedené věci je v tomto bodě téměř totožný jako u zdejším soudem přezkoumávané věci. Obě rozhodnutí, na která žalobkyně odkázala ve své žalobě, tedy podporují závěry správního orgánu I. stupně, respektive žalovaného, a zdejší soud se s nimi bez dalšího ztotožňuje.

22. Námitku žalobkyně spočívající ve skutečnosti, že nebyla porušena pravidla provozu na pozemních komunikacích, jelikož v daném místě nebyla komunikace platným rozhodnutím příslušného orgánu zkolaudována, soud nepřijal. Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 73 A 3/2019-24, zdejší soud žalobkyni upozornil, že se mýlí, pokud povahu pozemku jako pozemní komunikace (chodníku) odvozuje od kolaudačního rozhodnutí. Hodnocení, zda je chodník zhotoven v souladu se stavebně technickými předpisy, není předmětem tohoto řízení. Obecné tvrzení žalobkyně, že chodník nebyl zhotoven v souladu s normu ČSN 736110, se proto míjí s posuzovanou věcí.  I kdyby byly obavy žalobkyně důvodné, nemá to vliv na posouzení přestupkového jednání žalobkyně. Jak správně konstatoval správní orgán I. stupně i žalovaný, rozhodný je faktický stav na místě, který je zřejmý z pořízených fotografií. Proč lze posuzovanou plochu za chodník označit, je jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak napadeném rozhodnutí žalovaného řádně vysvětleno a soud se s tímto posouzením správních orgánů ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje.

23. Pokud jde o výslech svědkyně X, lze konstatovat, že výslech zaměstnankyně jiného správního orgánu není vůbec standartní. Správní orgány takový postup běžně nepoužívají, neboť dle § 50 odst. 1 správního řádu mohou být podkladem pro vydání rozhodnutí mimo jiné skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, jakož i podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Informace získané z výslechu paní X nebyly nové, byly obsaženy již ve vyjádřeních silničního správního úřadu, která paní X zpracovávala. Výslech této svědkyně tedy správní orgán I. stupně provedl nadbytečně. Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

24. Žalobkyně závěrem odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005,
    sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03
    a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007. Soudu nicméně není jasné, jaký závěr zamýšlela z těchto rozhodnutí v předmětné věci vyvodit. Jedná se totiž
    o civilněprávní věci týkající se vymáhání pohledávky a převodu nemovitostí.

25. Soud nedoplňoval dokazování důkazy označenými v žalobě. Valná většina označených listin je součástí správního spisu, ostatní navrhované důkazy považoval soud pro posouzení důvodnosti žaloby za nadbytečné.

26. Soud proto uzavírá, že správní orgán I. stupně ani žalovaný nijak neporušily práva žalobkyně a vydaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná, zákonná a správná.

V. Závěr a náklady řízení

27. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle  § 78 odst. 7 s. ř. s.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

29. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Liberec 15. července 2021

Mgr. Karolína Tylová, LL.M.

samosoudkyně