č. j. 20 A 15/2020 - 26
|
|
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Láníčkem ve věci
žalobce: J. K.
zastoupený advokátem Mgr. Daliborem Kubou
sídlem Dolní náměstí 117/3, 746 01 Opava
proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje
sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. října 2020, č. j. MSK 94757/2020, ve věci přestupku proti občanskému soužití
takto:
Odůvodnění:
1. Městský úřad Bruntál (dále též „správní orgán prvního stupně“) uznal rozhodnutím ze dne 16. 6. 2020 žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona číslo 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o některých přestupcích“), kterého se měl dopustit úmyslně tím, že se dne 7. 6. 2019 v době kolem 13:45 hodin na parkovišti na náměstí J. Žižky 6 v Bruntále natahoval do vozidla, ve kterém seděla jeho matka M. K., kde se blíže nezjištěným způsobem snažil své matce vzít klíče od tohoto vozidla. Za uvedený přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
2. Proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 16. 6. 2020 podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že správní orgán prvního stupně nezjistil řádně stav věci, neprovedl dokazování nezbytné k řádnému prokázání skutkového stavu věci, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení. Žalobce v odvolání dále mimo jiné namítal, že jeho matka neměla k užívání vozidla právní titul a svým jednáním odvracel trvající útok na zájem chráněný zákonem, tj. na jeho vlastnické právo k vozidlu. Trval na tom, že matce nezpůsobil žádnou fyzickou či jinou újmu a že k celému incidentu došlo v důsledku jejího protiprávního jednání. Odkazoval na svědeckou výpověď M. H. Správnímu orgánu prvního stupně rovněž vytkl, že není možno na jedné straně klást žalobci za vinu „hrubé jednání vůči jiné osobě“ a na druhé straně konstatovat, že k němu mělo dojít „blíže nezjištěným způsobem“.
3. O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím identifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku (dále též „napadené rozhodnutí“) tak, že část skutkové věty výroku ve znění: „…kde se blíže nezjištěným způsobem snažil své matce M. K. vzít klíče od tohoto vozidla“ nahradil textem: „…kde se násilným způsobem snažil své matce M. K. vzít klíče od tohoto vozidla, přičemž měl své matce M. K. rovněž bránit v odchodu z vozidla.“ Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vzal žalovaný po skutkové stránce za prokázané, že předmětného dne došlo na parkovišti v Bruntále na náměstí Jana Žižky ke sporu mezi žalobcem a jeho matkou, který se týkal užívání vozidla Hyundai i40, které v daném čase užívala matka žalobce a žalobce se jí v tomto užívání vozidla snažil zabránit. Oproti prvostupňovému rozhodnutí považoval žalovaný za nutné upravit skutkovou větu tak, aby bylo zřejmé, co konkrétního považuje za „jiné hrubé jednání“ v jednání žalobce. Žalovaný vzal za prokázáno, že došlo ze strany žalobce k násilnému jednání vůči jeho matce, která seděla v předmětném automobilu. Toto násilné jednání mělo spočívat v tom, že žalobce zabraňoval matce v odjezdu, dobýval se jí do automobilu a natahoval se přes ní pro klíče od automobilu, které jí chtěl sebrat proti její vůli z ruky, kterou záměrně oddalovala co nejvíce. Hrubost tohoto jednání je podle žalovaného rovněž podtržena tím, že měl žalobce stát ve dveřích vozidla tak, aby nemohla z vozidla odejít, přičemž sám žalobce uvedl při svém podání vysvětlení ze dne 17. 06. 2019, že „ji držel v autě, nemohla odejít, aby neodešla“. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval také tím, zda by jednání žalobce bylo možno kvalifikovat jako jednání v mezích některé z okolností vylučujících protiprávnost s negativním závěrem, protože ve vztahu k předmětnému vozidlu se jedná primárně o soukromoprávní spor, přičemž matka argumentuje tím, že na nákup vozidla poskytla finanční prostředky, z čehož dovozuje právo automobil občasně užívat. Pro dokreslení situace žalovaný rovněž poukázal na úřední záznam o podaném vysvětlení žalobce ze dne 17. 6. 2019, podle kterého žalobce uvedl, že klíče matce zapůjčil asi před 11 měsíci, přičemž matka mu je dodnes nevrátila.
4. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které namítal, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, skutky, které jsou mu kladeny za vinu, se nestaly a jednání, ke kterému došlo dne 7. 6. 2019 kolem 13:45 hodin na parkovišti na ul. nám. J. Žižky č. 6 v obci Bruntál, není přestupkem, ani jiným protiprávním jednáním. Nikdy se vůči své matce nedopustil hrubého jednání, ani žádného násilného jednání. Žalovaný podle názoru žalobce nezjistil řádně stav věci, neprovedl dokazování nezbytné k řádnému prokázání skutkového stavu věci a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení, resp. žalovaný učinil závěr o spáchání přestupku na základě svého hodnocení bez relevantních důkazů. Žalobce v žalobě zopakoval okolnosti sporu mezi ním a jeho matkou týkající se užívání automobilu, který je v jeho vlastnictví a matka jej bez jakéhokoliv souhlasu (právního titulu) užila. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním, které v žádném případě nelze posoudit jako narušení občanského soužití ani jako hrubé jednání, odvracel trvající útok na zájem chráněný zákonem. V této souvislosti poukázal žalobce na ochranu vlastnického práva v českém právu. Poukázal také na to, že přestože si matka byla vědoma, že žalobce je vlastníkem vozidla a ona jej užívá bez jeho svolení, činila vše proto, aby mu znemožnila nabytí kontroly nad vozidlem, což podporuje také svědecká výpověď M. H., který potvrdil, že na něj matka křičela: „nedám ti je“, když z kontextu vyplynulo, že šlo o klíče od předmětného auta. Podle žalobce byly splněny podmínky nutné obrany a také § 76 odst. 2 trestního řádu, který umožňuje komukoliv dočasně omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro jeho nesrozumitelnost, kterou spatřoval v užití výrazu „mělo spočívat“ (ve vztahu k násilnému jednání), z čehož podle žalobce vyplývá, že si žalovaný není jistý tím, že k jednání skutečně došlo. Na závěr namítl, že posuzovanému jednání chybí jak znak společenské škodlivosti, tak i protiprávnost, oba vyžadované § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky.
5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že veškeré důkazy jsou uvedeny ve spisové dokumentaci, byly řádně provedeny a byla zhodnocena jejich věrohodnost. Tvrzení žalobce, že jeho matka u jednání stvrdila, že auto užila bez jeho souhlasu, nepovažuje žalovaný za zcela přesné, protože M. K. uvedla, že si je vědoma toho, že auto je žalobce, nicméně mu na něj půjčila 250 tisíc korun, byla s ním domluvena na užívání auta a nikdy se ho neptala na to, zda si auto může půjčit. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že matka automobil užívala častěji a žalobce se tak neměl upnout pouze na své vlastnictví a jednat vůči matce způsobem zakládajícím odpovědnost za přestupek. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že užití podmiňovacího způsobu není známkou toho, že by si žalovaný nebyl jednáním žalobce jistý. Výroková část napadeného rozhodnutí podává podle žalovaného jasnou a přesnou informaci, čeho se žalobce dopustil.
6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 s. ř. s.; žádný z účastníků k výzvě soudu nesdělil v poskytnuté dvoutýdenní lhůtě, že trvá na ústním jednání, proto se má podle § 51 odst. 1 (druhé věty) s. ř. s. za to, že je jeho souhlas s tímto postupem udělen (oba účastníci byli přitom o takovém procesním následku poučeni).
7. Ze správního spisu krajský soud ověřil průběh správního řízení. Za podstatné považuje krajský soud, že věc byla správnímu orgánu prvního stupně odevzdána ve smyslu § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu policejním orgánem dne 23. 8. 2019 a přestupkové řízení bylo pro sporný skutek zahájeno usnesením ze dne 28. 8. 2019. Dne 12. 11. 2019 proběhlo ve věci ústní jednání, při kterém byl vyslechnut nejprve žalobce, který uvedl, že veškerá obvinění odmítá jako nepravdivá, přiznává, že mamince řekl „navedená kráva“, ale vše ostatní odmítá. V procesním postavení svědka byla dále vyslechnuta M. K., která mimo jiné uvedla, že předmětného dne jela nakoupit, syn se rozjel za ní, když zastavila, tak žalobce zastavil hned za ní, otevřela dveře, žalobce skočil ke dveřím, které přirazil, strčil jí tam ruku, natahoval se pro klíče, které vytáhla ze zapalování a oddalovala je na sedadlo spolujezdce. Klíče držela stále v ruce a syn na ně nedosáhl. Při natahování pro klíče ji syn přidržoval loktem k sedadlu, čímž jí způsobil modřiny. Druhou rukou přitom držel dveře, aby nemohla utéct. Svědkyně dále uvedla, že se jí podařilo zavřít dveře a zamknout se v autě. Jakmile nastartovala motor, skočil syn na kapotu, aby nemohla odjet. Tak zhasla motor, vytáhla klíče, odemkla a utekla směrem k náměstí. K dotazu, z jakého důvodu má klíče od vozidla uvedla, že dala synovi (žalobci) na auto 250 tisíc Kč, tak má od něj i klíče, je si vědoma toho, že auto je „napsáno“ na syna. Na to, zda si může půjčit auto, se syna neptala, byli mezi sebou domluveni na užívání auta, nikdy před tím se jej na to neptala. Syn po ni požadoval vrácení klíčů a ona po něm požadovala vrácení 250 tis. Kč. Při ústním jednání byli vyslechnuti taky H. a M. H. H. H. uvedla, že viděla paní K. jak sedí v autě jako řidič, žalobce lezl do toho auta, natahoval se zřejmě pro klíče a velice vulgárně při tom nadával. Pak se na chvíli vrátila do prodejny a do banky, a když vyšla z banky ven, tak viděla, jak pán sedí na kapotě auta a nechtěl z ní slézt. Na dotaz svědkyně podle protokolu uvedla „co se dělo v autě, nebylo přesně vidět, ale bylo vidět, že paní K. seděla v autě za volantem, a pan K. se zvenku natahoval směrem dovnitř do toho vozidla.“ M. H. při svědecké výpovědi uvedl, že viděl v autě paní K., měla pootevřené dveře a vedle ní stál obviněný a navzájem na sebe křičeli. Rozuměl, že paní K. na něj křičela: „nedám ti je“, přičemž z kontextu vyplývalo, že jde o klíče od auta. Svědek rovněž potvrdil, že se paní K. pokusila z místa odjet, poté otevřela dveře, vypla motor, vystoupila a šla směrem na náměstí, přitom křičela, že jde nakupovat. Ve věci bylo správním orgánem rozhodnuto o vině žalobce dne 16. 6. 2020 shora uvedeným způsobem (původní usnesení o zastavení řízení ze dne 22. 11. 2019 bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2020, č. j. MSK 182744/2019, zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání).
8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, protože pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem soudního přezkumu. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodu a pro jeho nesrozumitelnost a konkrétně ji spatřoval v konstatování žalovaného, že „násilné jednání mělo spočívat v tom… “ Podle žalobce z uvedené formulace vyplývá, že si žalovaný není jist tím, že k danému jednání skutečně došlo, neboť jinak by užil vyjádření, že „násilné jednání spočívá ...“ Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná. Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je zejména takové odvolací rozhodnutí, u nějž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se žalovaný řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení. V přezkoumávané věci se však o takovou situaci nejedná. Žalovaný uvedl, z jakých úvah vycházel a podrobně vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Ostatně i z žaloby je zřejmé, že žalobce pochopil nosné důvody napadeného rozhodnutí a je schopen proti němu kvalifikovaně argumentovat. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména taková rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno, či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Ani o takové vady se v případě napadeného rozhodnutí nejedná. Krajský soud dohledal, že žalovaný slovní spojení „mělo spočívat“ použil v prvním odstavci na straně 3 napadeného rozhodnutí při vysvětlení, v jakém konkrétním konání žalobce spatřuje násilné jednání a krajský soud v jeho užití nespatřuje nic, co by bylo na újmu srozumitelnosti napadeného rozhodnutí a na jeho přesvědčivosti. Není ani pravdou, že by v rozhodnutí absentoval popis toho, o jaké násilí se mělo z jeho strany jednat. Žalovaný se zabýval popisem násilného jednání žalobce v totožném odstavci napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „násilí mělo spočívat v tom, že jí zabraňoval v odjezdu, dobýval se jí do automobilu a natahoval se přes ní pro klíče od automobilu, které jí chtěl sebrat proti její vůli z její ruky, kterou ona záměrně oddalovala co nejvíce.“ Uvedené hodnocení považuje krajský soud z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostačující. Naopak lze dát žalobci částečně za pravdu, že věta v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ve znění „správním orgánem nebylo prokázáno, že by jednáním obviněného došlo k újmě na zdraví, proto nelze míru společenské škodlivosti hodnotit jako nezávažnou“, která nebyla žalovaným korigována, nezní příliš logicky, nicméně důvodem pro zrušení rozhodnutí není. Citovaná věta je uvedena v části týkající se odůvodnění výše sankce, proti které jinak žádný žalobní bod konkrétně nesměřuje. Krajský soud přezkoumává správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů, proto za situace, kdy žalobce v rámci žalobních bodů nebrojí samostatně proti druhu a výši uložené správní sankce, nebrání ani uvedený nedostatek odůvodnění v přezkumu napadeného rozhodnutí.
9. Pokud jde o skutkový stav věci, tak žalobce sice namítal, že žalovaný nezjistil řádně stav věci, neprovedl dokazování nezbytné k řádnému prokázání skutkového stavu a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jeho námitky však zůstaly pouze v obecné rovině. Konkrétněji se žalobce vyjadřoval pouze k okolnostem sporu s matkou ohledně užívání vozidla, tyto námitky se však netýkají skutkového závěru žalovaného ohledně jednání žalobce, k němuž došlo v rozhodnou dobu na náměstí Jana Žižky v Bruntále a který se stal součástí skutkové věty výroku rozhodnutí. Skutečnosti tvrzené žalobcem souvisí s jeho námitkou o jednání v nutné obraně a krajský soud se s nimi vypořádá níže v rámci právního hodnocení. Krajský soud proto uzavírá, že žalobce svými námitkami nezpochybnil závěr žalovaného o skutkovém stavu, který má oporu v provedených důkazech (zejména výslechu svědkyně K., který je podporován výpověďmi svědků H.) a krajský soud neshledal v postupu správních orgánů žádné vady, které by měly na správnost skutkových zjištění a závěrů vliv. Poukazuje-li žalobce na část výpovědi svědka H., který uvedl, že neviděl, co se dělo přímo v autě, tak pouze nepřípustně vytrhává z kontextu výpovědi svědka jen její část. Svědek mimo jiné také uvedl, že se žalobce s matkou na sebe navzájem křičeli, nadávali si a žalobce se snažil dostat do auta, do kterého ho paní K. nechtěla pustit a v tomto směru jeho výpověď nijak nevybočuje ze skutkového závěru, který žalovaný učinil. Ke skutkové stránce krajský soud dodává, že za situace, kdy nebylo sporné, že svědkyně K. měla k dispozici klíče od auta a sama potvrdila, že tyto klíče po ní žalobce požadoval, nepovažoval krajský soud za potřebné doplňovat dokazování o výzvu k vrácení klíčů.
10. Podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.
11. Krajský soud má ve shodě se žalovaným za to, že žalobce svým jednáním naplnil veškeré formální znaky skutkové podstaty přestupku spočívajícího v narušení občanského soužití jiným hrubým jednáním. Po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno, že žalobce poté, kdy zastavil za autem řízeným jeho matkou, tak matku přímo v autě napadl, a to tak, že se jí snažil za použití fyzické síly (tedy násilím) odebrat klíče od auta, které v té době držela v ruce a nechtěla mu je vydat, přitom ji nadával a bránil ji v odchodu z vozidla. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že šlo ze strany žalobce o projev fyzického násilí zamířeného proti integritě jiné osoby, žalobce svým jednáním narušil občanské soužití, jeho jednání překročilo rámec pouhé nevhodnosti či neslušnosti a odpovídá pojmu „hrubé jednání“ tak, jak byl vyložen v judikatuře správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 84/2009 – 64, dostupný na stránkách www.nssoud.cz). Namítá-li žalobce, že své matce nezpůsobil žádnou fyzickou či jinou újmu, tak se jedná o námitku nedůvodnou, protože způsobení jakékoliv újmy poškozené nepatří mezi povinné znaky předmětné skutkové podstaty a způsobení újmy ani nebylo v napadeném rozhodnutí žalobci vytýkáno.
12. Důvodná není ani námitka žalobce o jednání v nutné obraně ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem s tím, že o nutnou obranu nejde, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Žalobce podmínky jednání v nutné obraně spatřoval v tom, že jeho matka užila bez svolení jeho auto, čímž zasáhla do jeho vlastnického práva. V řízení nevyšly najevo pochybnosti o tom, že vlastníkem auta je žalobce, zatímco u jeho matky k němu nebyl zjištěn žádný právní titul. Na základě výsledků dokazování ze správního řízení nemá krajský soud pochybnosti o tom, že matka žalobce v rozhodný den užila jeho auto bez jakékoliv dohody s ním. Ze spisu se nepodává žádná právní skutečnost, která by matku žalobce opravňovala k libovolnému užití vozidla v jeho majetku nebo by alespoň zakládala její oprávněnou dobrou víru k takovému jednání. Nemůže přitom obstát její představa prezentovaná při svědecké výpovědi, že pokud synovi na auto půjčila peníze (i kdyby to byla pravda), může jej používat. Sama M. K. přitom při výslechu uvedla, že žalobce po ni klíče chtěl vrátit. Aniž by krajský soud na tomto místě činil závěr o tom, zda jednání M. K. naplnilo znaky trestného činu neoprávněného užití cizí věci, tak podle skutečností vyplývajících ze spisu lze připustit, že se z její strany o útok na majetek žalobce jednalo. Není přitom podstatné, že měla v dispozici klíče od vozidla, jakož i že jí tyto klíče před nějakou dobou dal sám žalobce. Ani tato skutečnost ji neopravňovala ve svévolném užití auta bez dohody s jeho majitelem (žalobcem) či jeho souhlasu. Krajský soud tak nesdílí dílčí závěr žalovaného, který se s námitkou nutné obrany vypořádal tak, že jde o soukromoprávní spor. Je sice pravdou, že svědkyně K. při výpovědi uvedla, že podle dohody mohla auto kdykoliv užívat, žalobce však žádnou takovou paušální dohodu nepotvrdil, navíc toto sdělení svědkyně neodpovídá další části její výpovědi, ze které naopak vyplývá, že ohledně auta mezi nimi byly spory, žalobce po ní požadoval vrácení klíčů a svědkyně právo užívat auto ve skutečnosti dovozuje spíše z toho, že žalobci na koupi auta půjčila finanční prostředky. Její přístup k věci pak dokumentuje především její odpověď na dotaz, proč si po 9 měsících vzala auto žalobce, kdy odpověděla doslovně (podle protokolu) „protože jsi nám sebral další dvě auta, a protože jsem ti na něj dala 200 tisíc, tak ho snad můžu používat.“ Lze tedy uzavřít, že v řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by rozhodného dne opravňovala matku žalobce k užití jeho automobilu bez dohody s žalobcem, resp. bez jeho souhlasu. Přesto však jednání žalobce nelze považovat za jednání v nutné obraně, protože způsob jeho obrany byl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Matka žalobce sice podle závěru krajského soudu v daný okamžik užila auto bez jeho vědomí a souhlasu, na druhou stranu nic nenasvědčuje tomu, že by ze strany matky žalobce hrozilo nebezpečí odcizení vozidla nebo že by záměrem matky bylo auto poškodit. Sám žalobce navíc k žalobě dokládal výzvu, podle které se rozhodného dne 7. 6. 2019 nejednalo o první případ nedovoleného užití auta ze strany jeho matky s tím, že věc již nahlásil Policii ČR. Podle názoru krajského soudu za dané situace, kdy matka žalobce již autem zastavila a navíc otevřela dveře, žalobce svým shora popsaným hrubým a násilným jednáním vybočil z mezí nutné obrany. Takové jednání v danou chvíli nemůže ospravedlnit ani skutečnost, že měl v kufru vozidla dárky pro syna a výzdobu na oslavu jeho narozenin. Podle přesvědčení krajského soudu nebylo za dané situace jednání žalobce potřebné k odvrácení útoku a bylo zcela neúměrné jeho intenzitě a významu. Jednalo se tak již o tzv. intenzivní exces z mezí nutné obrany.
13. Také námitku žalobce, podle které jeho jednání bylo v režimu § 76 odst. 2 trestního řádu, který umožňuje zadržet (omezit osobní svobodu) osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu, krajský soud uvádí, že není důvodná. Jednak jak již vyplývá z výše uvedeného, tak situace na místě nevyžadovala tak zásadní opatření jako je násilné odebrání klíčů nebo omezení osobní svobody, navíc z provedeného dokazování je zřejmé, že záměrem žalobce nebylo zadržet matku do příjezdu policie, ale získat kontrolu nad vozidlem. Poté, kdy se mu to povedlo, resp. kdy jeho matka z auta odešla, tak již její zadržení do příjezdu policie neřešil a zabýval se o věcmi v kufru auta.
14. Krajský soud uzavírá, že závěry správních orgánů o naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích v konfrontaci se žalobními body obstojí. K závěrečné poznámce žalobce o chybějícím znaku škodlivosti jednání ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky krajský soud dodává, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku (tzv. škodlivost), neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (srov. k tomu rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45 nebo ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31). Tato koncepce znamená, že v běžně se vyskytujících případech, které nezavdávají svými mimořádnými okolnostmi důvod věc posoudit jinak, je naplněním formální stránky přestupku naplněna také stránka materiální. V řízení žádné mimořádné okolnosti, které by snižovaly míru škodlivosti jednání žalobce, prokázány nebyly, což platí i pro namítané jednání v nutné obraně, jak již bylo shora uvedeno.
15. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
16. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.
Ostrava 13. dubna 2021
JUDr. Martin Láníček
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje