č. j. 32 A 11/2019 - 35
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobce: L. B.,
bytem X
zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 3. 12. 2018, č. j. JMK 167208/2018, sp. zn. S-JMK 156509/2018/OD/No,
takto:
O d ů v o d n ě n í :
1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného
(dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, odboru dopravních a správních agend (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 9. 2018, č. j. MUHOCJ 64252/2018/DSA/OP/Štef (dále též „prvostupňové rozhodnutí). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).
2. Prvostupňovým rozhodnutím byl tedy žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků
podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 a § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, kterých se měl z nedbalosti dopustit tím, že dne 27. 2. 2018 kolem 13:10 hod v obci Hodonín, na křižovatce ulic Brněnská a M. Benky ve směru jízdy od obce Mutěnice jako řidič vozidla X, reg. zn. X, řídil toto vozidlo a před křižovatkou ulice Brněnská a M. Benky nezastavil před dopravní značkou V5 „příčná čára souvislá“ na světelný signál se žlutým světlem „POZOR“, ač tak měl povinnost učinit a mohl bezpečně zastavit, a vjel do křižovatky na světelný signál s červeným světlem „STŮJ“, a dále tím, že při vyjíždění z parkoviště u obchodního domu Trs Nábytek na ulici Žižkova plynule bez zastavení vozidla pokračoval v jízdě, čímž nerespektoval příkaz daný svislou dopravní značkou P6 „Stůj, dej přednost v jízdě“, a tím, že na ulici Žižkova u domu č. p. 22 zastavil vozidlo u levého okraje obousměrné pozemní komunikace. Tímto svým jednáním porušil žalobce ustanovení § 4 písm. c) ve spojení s § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona, jakož i ustanovení § 22 odst. 4 silničního zákona ve spojení s ustanovením § 5 a přílohou č. 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška“) ve významu dopravní značky P6, a dále ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) silničního zákona.
3. Za spáchání přestupků byla žalobci podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) silničního zákona uložena pokuta ve výši 3 500,- Kč, a dále podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.
4. Žalobce předně namítal, že se přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5 silničního zákona nemohl dopustit. Žalobce předložil důkaz fotografií pořízené kamerou v jeho vozidle, ze které je patrné, že se nacházel za příčnou čarou podélnou, a na semaforu svítí teprve „oranžová“. Žalobce tedy prokázal, že policisté, kteří shodně vypověděli, že si jsou jisti, že žalobce projel na červenou, nevypověděli pravdu. To, že měl žalobce možnost zastavit na oranžovou, vydedukoval správní orgán z toho, že při průjezdu kolem vozidla policie měla dle svědeckých výpovědí na semaforu svítit červená, přičemž oranžová na semaforech svítí alespoň tři sekundy.
5. Žalobce dále namítal, že jej měl správní orgán v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 zákona
o odpovědnosti za přestupky informovat o tom, že přehodnotil skutkový stav, a že chce žalobce uznat vinným z porušení ustanovení § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona, a nikoliv ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) silničního zákona. Žalobce tak byl zkrácen na svých právech, jelikož se nemohl danému obvinění bránit, neboť nebyl o změně právní kvalifikace vyrozuměn. Kdyby mu byla dána možnost, prokázal by, že se nedopustil ani porušení ustanovení § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona. Došlo tak k porušení práva žalobce na to, aby byl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv.
6. V doplnění odvolání žalobce uváděl, že ke křižovatce přijížděl velice pomalu, neboť viděl,
že kamion s dlouhým návěsem poměrně nemotorně vjíždí do křižovatky. Žalobce
proto zpomalil na rychlost chůze, a počkal, než kamion s návěsem viditelný na snímku z vozidla žalobce projede křižovatkou. Ačkoliv jel žalobce velice pomalu, zastavit před příčnou čárou souvislou nemohl hned ze dvou důvodů. Snímek byl vyhotoven v momentu, když se vozidlo žalobce nacházelo již za příčnou čárou souvislou. Oranžová nadto naskočila na semaforu v momentě, kdy projížděl svislou čáru souvislou či až po projetí svislé čáry souvislé. Žalobce si byl jist, že svislou čáru souvislou přejel na zelenou, což uváděl již při kontrole.
7. V tomto ohledu žalobce poukázal na fakt, že správní orgán nesprávně vyložil to, co policisté vypověděli. Policista M. vypověděl, že žalobce nerespektoval červené světlo na semaforu, což žalobce vyvrátil, tudíž je výpověď tohoto svědka prokazatelně nepravdivá a nevěrohodná. Policistka M. vypověděla, že se dívala z bočního okénka a viděla, že žalobce projíždí kolem, poté se podívala na semafor a viděla, že již svítí červená. Z výše uvedeného je
dle žalobce patrné, že policisté nevypovídali pravdivě. Správní orgán nemůže přehlížet videozáznam pouze proto, že povinností svědků je vypovídat pravdivě. Svědkové navíc mají na řízení zájem, jak již žalobce popsal ve vyjádření (změna výpovědi by měla vést ke kárnému nebo trestnímu stíhání policisty).
8. Správní orgán si tak nemohl být jist, v jakém momentu žalobce projel křižovatkou, a proto měl rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo, resp. in dubio pro mitius, tak, že měl řízení ohledně tohoto údajného přestupku zastavit.
9. Správní orgán měl dále v souladu se zásadou materiální pravdy a se zásadou oficiality provést důkaz ohledáním místa, který žalobce navrhl provést v doplnění odvolání. Tento důkaz je klíčový – bylo by jím prokázáno, že se žalobce v momentě pořízení snímku z křižovatky nacházel již za svislou čárou souvislou, a tak se nedopustil žádného přestupku. Žalovaný tento důkaz odmítl jako nadbytečný, avšak dle žalobce bez tohoto důkazu nelze s jistotou konstatovat, že místo, kde kamera vyhotovila snímek, je před či za příčnou čárou souvislou. Rozhodnutí tedy nebyla vydána v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.
10. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Žalovaný porušil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, když řádně neodůvodnil své rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je viditelně šablonovité, neboť je zcela obecné a plně se odkazující
na správnost prvostupňového rozhodnutí a na jeho závěry z odůvodnění, které nemohou obstát.
11. V doplnění odvolání žalobce taktéž uvedl, že ačkoliv správní orgán uložil žalobci pokutu 3 500,- Kč, pouze nepřezkoumatelně konstatoval, že přihlédl k osobním poměrům žalobce
a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Žalobce měl v této souvislosti za to, že žalovaný nemůže napravit nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tím, že sám uvede přitěžující okolnosti, které nadto nelze s jistotou zařadit k polehčujícím či přitěžujícím okolnostem.
12. Správní orgány nadto přihlédly k již zahlazeným přestupkům, když tuto skutečnost považoval žalovaný za přitěžující okolnost, která měla negativní vliv na výši sankce. Kdyby k této skutečnosti správní orgány nepřihlédly, jistě by uložili nižší sankci.
13. Žalobce dále poukázal na fakt, že výrok prvostupňového rozhodnutí je vadný. Z výroku nevyplývá, o jaký právní předpis se jedná. Správní orgán jen uvedl, že měl žalobce porušit § 5. Takové konstatování je nepřezkoumatelné, stejně jako konstatování, že měl žalobce porušit vyhlášku č. 294/2015 Sb., neboť to by znamenalo, že ji porušil jako celek. Žalovaný však prvostupňové rozhodnutí nezrušil a ani výrok neopravil. Dle názoru žalobce je výrok prvostupňového rozhodnutí rovněž nesrozumitelný, neboť z něj nelze určit, kdy se jaký skutek stal, zda na sebe skutky navazovaly, případně zda se skutky staly najednou. Z výroku není ani patrné, jaké ustanovení bylo porušeno kterým jednáním. Ve výroku chybí odpovídající právní kvalifikace porušení dopravních pravidel dle silničního zákona. Výrok je nadto rozporný s odůvodněním. Dle výroku měl žalobce vjet do křižovatky na červenou, avšak v odůvodnění správní orgán připustil na základě fotografie, že tomu tak nebylo.
14. Žalobce v průběhu řízení dále namítal, že policistka při výslechu vypovídala v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 trestního řádu, což vyplynulo přímo z její výpovědi.
Dle předmětného ustanovení trestního řádu má svědek povinnost vypovídat dle toho,
co vnímal svými smysly. Tím, že policistka vypovídala po přečtení úředního záznamu, byl daný úkon pouze čtením úředního záznamu.
15. Stran nevypořádaných námitek žalobce upozornil, že v průběhu řízení namítal, že v protisměru zastavil pouze na základě pokynu policistů, kteří po tom, co se jal najíždět na ulici Žižkova v Hodoníně, zapnuli výstražná světla a gestikulovali, aby žalobce zastavil v protisměru tam, kde parkují auta, aby nebyl omezen provoz. To, že policisté zapnuli výstražná světla hned po vjezdu žalobce na ulici Žižkova v Hodoníně, vyplývá z toho, že žalobce hned zapnul svoji kameru na režim nahrávání, aby si kontrolu preventivně nahrál. Žalobce policistce řekl, že je přeci v protisměru, ale ona dopověděla, že „to je jedno“. Dané je patrné z videozáznamu, který žalobce zaslal správnímu orgánu. Dále namítal, že při ukládání sankce měl správní orgán přihlédnout též k ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť nebyl jediný důvod k tomu, aby k tomuto ustanovení přihlédnuto nebylo. Žalovaný se však k žádné z těchto námitek nevyjádřil. Tímto žalovaný porušil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Obě tyto námitky přitom byly dle žalobce opodstatněné a jejich nevypořádání bylo závažným pochybením, které zapříčinilo jak nepřezkoumatelnost, tak nezákonnost napadeného rozhodnutí.
16. V závěrečném bodě žaloby vyjádřil žalobce a jeho právního zástupce nesouhlas
se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.
17. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
18. Žalovaný ve svém vyjádření s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující.
19. Žalovaný na základě veřejně dostupných snímků považoval za zřejmé, že dopravní značka V5 „Příčná čára souvislá“, která vyznačuje hranici křižovatky, je v pruhu určeném pro jízdu přímo a odbočení vpravo, tedy v pruhu, ve kterém je na fotografii z kamery umístěné ve vozidle žalobce vozidlo PČR, mírně předsazena oproti pruhu určenému pro odbočení vlevo.
Při porovnání snímků se snímkem z kamery žalobce je zřejmé, že žalobce vjel do křižovatky
až v okamžiku, kdy na semaforu svítil světelný signál se žlutým světlem „POZOR“, a nikoliv na zelený signál.
20. Fakt, že hlídka PČR vnímala svými smysly, jak žalobce projíždí křižovatkou na červený signál „Stůj“, není fotografií doloženou žalobcem nijak vyvrácen. Policisté nevypovídali o tom,
na jaký signál přejel dopravní značku V5, ale na jaký signál vozidlo řízené žalobcem projíždělo křižovatkou.
21. Precizace právní kvalifikace jednání, které bylo v řízení žalobci kladeno za vinu, není ničím výjimečným a neobvyklým. Správní orgán uvedl, jak postupoval při hodnocení jednotlivých důkazů a k jakým zjištěním na jejich základě dospěl. Žalovaný proto ve svém rozhodování považoval za nadbytečné a nehospodárné tyto skutečnosti opakovat, proto se ztotožnil
se závěry, ke kterým dospěl správní orgán I. stupně.
22. Žalovaný zastával názor, že se žalobce dopustil přestupku dle ustanovení
§ 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona, a to pro porušení ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona. Ustanovení § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona obsahuje popis povinnosti, který vyplývá účastníkovi silničního provozu z toho kterého světelného signálu, samotná povinnost řídit se jím však vyplývá z ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona. Tento názor žalovaného je podpořen i zněním skutkové podstaty přestupku dle ustanovení
§ 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona, když skutková podstata tohoto přestupku obsahuje přímo odkaz na ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona. Nedošlo tedy ke změně právní kvalifikace jednání a žalobce nebyl žádným způsobem krácen na svých procesních právech.
23. Skutečnost, že si policistka vzpomněla v průběhu výslechu na skutečnost, že žalobce předložil doklady potřebné pro řízení vozidla, neboť tyto skutečnosti jinak zapisují do úředního záznamu, nevylučuje skutečnost, že policistka nevypovídala o tom, co vnímala svými smysly.
24. Námitky týkající se výše uložené správního trestu považoval žalovaný za nedůvodné,
neboť správní orgán I. stupně uložený správní trest náležitě odůvodnil a žalovaný tyto skutečnosti pouze jiným způsobem zopakoval. Žalobce patrně zaměnil pojmy recidiva
a řidičská minulost, která může být hodnocena při hodnocení osoby pachatele.
25. Žalovaný považoval výrok prvostupňového rozhodnutí za bezvadný, když je z něj patrné, porušení jakého ustanovení a jakého právního předpisu bylo žalobci kladeno za vinu.
Ze svědecké výpovědi policistky pak bylo zjevné, že se žalobce jednotlivých jednání dopustil v rámci jedné jízdy s velmi krátkým časovým rozestupem.
26. K námitce zastavení žalobce v protisměru se žalovaný vyjádřil pouze implicitně, kde uvedl,
že se zcela ztotožnil a odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný nepovažoval za hospodárné tyto skutečnosti znovu opakovat.
27. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dále zjevné, že správní orgán I. stupně při určení výměry správního trestu postupoval dle ustanovení § 37 písm. a), c) a f) zákona o odpovědnosti za přestupky, což je zřejmé z odůvodnění správních rozhodnutí. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že k dalším okolnostem uvedeným v ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti
za přestupky nepřihlédl, neboť se k projednávaným přestupkům nevztahují. To nicméně neznamená, že podle tohoto ustanovení vůbec nepostupoval.
28. Závěrem proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
29. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s)
a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).
30. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí
(§ 75 odst. 1 s.ř.s.).
31. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
32. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.
33. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
i nesrozumitelnost. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0,
SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy
za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul
i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle.“
34. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 2 As 85/2011-170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil,
že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví,
z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo
na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně,
a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
35. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č.j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.
36. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde
o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.
37. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci
ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo
k závěru napadeného rozhodnutí.
38. Jestliže žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami týkajícími
se zastavení v protisměru na základě pokynu policistů a údajnému nepřihlédnutí správního orgánu I. stupně při ukládání sankce k ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, což mělo způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, krajský soud této námitce nevyhověl.
39. Pokud se týká první odvolací námitky, je třeba poznamenat, že se jejím vypořádáním obsáhle zabýval již správní orgán I. stupně na straně 7 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Jak je přitom patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se zcela ztotožnil s právní argumentací správního orgánu I. stupně, když na straně 4 rozhodnutí mj. uvedl: „Správní orgán I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu a uvedl, na základě jakých podkladů k tomuto zjištění dospěl. Odvolací orgán se ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, že skutkový stav byl zjištěn způsobem, že o něm nepanují pochybnosti. Je to správní orgán, kdo si činí úsudek o podkladech, kdo jednotlivým podkladům přiznává určitou míru závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti. Obviněnému pochopitelně nelze upřít právo vlastního hodnocení podkladů, a to třeba kardinálně odlišného od hodnocení správního orgánu, ale současně obviněný nemůže předpokládat, že myšlenkový proces správního orgánu (jímž hodnocení podkladů je) bude kopírovat jeho představy a že jeho představám bude odpovídat i výsledek řízení. (…) Obviněný v odvolání namítá, že policisté vypovídali nepravdivě. Správní orgán I. stupně se s touto námitkou obviněného již vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6 – 8). S odůvodněním správního orgánu I. stupně se odvolací orgán ztotožňuje a také na něj odkazuje, přičemž obviněný žádným způsobem nedoložil, proč by měli mít svědci, kteří vykonávali svoji služební povinnost na řízení zájem a byla tak zpochybněna věrohodnost jejich tvrzení. (…) Skutkový stav byl zjištěn na základě podkladů uvedených výše a v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na základě těchto podkladů, které při hodnocení jednotlivě a ve vzájemné souvislosti ani nenabízely jiný skutkový závěr, dospěly správní orgány k závěru, že obviněný se oznámených přestupků dopustil. Správní orgán I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami obviněného.“ Pokud se týká námitky nepřihlédnutí k ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky ze strany správního orgánu I. stupně, soud zjistil, že žalovaný na straně 6 a 7 napadeného rozhodnutí uvedl: „Dle názoru odvolacího orgánu je již jen ta skutečnost že se obviněný svým jednáním dopustil tří přestupků významnou přitěžující okolností (§ 40 písm. b) ZOP), která dostatečně odůvodňuje uložení pokuty ve výši 3.500 Kč, tedy ve výši uložené správním orgánem I. stupně. Správní orgán I stupně odůvodnil, proč je jednání obviněného považováno za závažné v kontextu toho, že se v tomto případě projevilo pouze v rovině ohrožení a nedošlo ke vzniku poruchy chráněného zájmu. S tímto odůvodněním se odvolací orgán zcela ztotožňuje. Obviněný namítá, že odůvodnění výše správního trestu je nepřezkoumatelné, neboť správní orgán I stupně v rozhodnutí uvedl, že přihlédl k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a osobním poměrům obviněného, ale neuvedl, o jaké se jedná a jak je hodnotil. Odvolací orgán se s tímto názorem neztotožňuje, když z odůvodnění uložení správního trestu pokuty ve výši 3.500 Kč jsou zcela jasně seznatelné důvody, které k takové výši pokuty správní orgán I. stupně vedly.“ Krajský soud přiznává, že žalovaný ve svém rozhodnutí konkrétně nevymezil, že se tato jeho argumentace týká konkrétně uplatněných odvolacích námitek žalobce, nicméně z výše uvedené citace napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se žalovaný s vytýkanými námitkami vypořádal toliko implicitně, když ve stručnosti odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které považoval za správně a řádně zdůvodněné, pročež na něj odkázal. Takovému vypořádání námitek přitom nelze cokoliv vytknout, neboť není úkolem odvolacího správního orgánu opakovat již jednou vyřčené, pokud se s tímto ztotožňuje. Krajský soud tedy nepřisvědčil žalobci, že by jednání žalovaného v tomto ohledu způsobilo nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí.
40. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval
za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená,
že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
41. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.
Údajné porušení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5 silničního zákona + podjatost policistů
42. Žalobce předně namítal, že správní orgán nikterak neprokázal, že by žalobce nerespektoval signál se žlutým světlem „POZOR“, když nadto policisté shodně vypověděli, že žalobce nerespektoval signál s červeným světlem „STŮJ“, tudíž je jejich výpověď nevěrohodná.
43. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona platí, že: fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 4 písm. b) a c) nezastaví vozidlo na signál, který jí přikazuje zastavit vozidlo nebo na pokyn „Stůj“ daný při řízení
nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích anebo při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích osobou k tomu oprávněnou.
44. Ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona dále stanovuje, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
45. Podle ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) silničního zákona při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče signál s červeným světlem "Stůj!" povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením.
46. V této souvislosti je v ustanovení § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona stanoveno, že při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče signál se žlutým světlem "Pozor!" povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě. Svítí-li světlo tohoto signálu přerušovaně, nejde o křižovatku s provozem řízeným světelnými signály.
47. Krajský soud k tomuto obecně uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání
se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Z toho vyplývá, že pouze v případě, bylo-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, může správní orgán uložit za jeho spáchání sankci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55). V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku, je pravděpodobná, nebo dokonce nejpravděpodobnější verzí skutkového stavu. Není-li mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl spáchán přestupek (zásada in dubio pro reo). Jak již zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115:
„(…) V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní.“ Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 18). K procesnímu postupu zjišťování skutkového stavu
a hodnocení důkazů jsou i v přestupkovém řízení použitelná příslušná ustanovení správního řádu.
48. Dle ustanovení § 3 správního řádu poté nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. V přestupkovém řízení je tedy správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny
ve vzájemné souvislosti (viz ustanovení § 3, § 50 a § 52 správního řádu).
49. Závěr o spáchání přestupku musí být podložen vyhodnocením obsahu a věrohodnosti provedených relevantních důkazů. Žalobce lze shledat vinným ze spáchání předmětných přestupků pouze tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,
které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobce vytýkaného přestupku skutečně dopustil. Nebude-li možno provedené relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda se žalobce skutečně vytýkaného protiprávního jednání dopustil, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku.
50. V nyní posuzovaném případě přisoudily správní orgány největší váhu vyhodnocení situace PČR na základě výpovědi zasahujících policistů, a to v souladu s úředními záznamy, které byly součástí policejního spisu, jakož i fotografii pořízený palubní kamerou, kterou měl žalobce umístěnou za čelním sklem svého vozidla. Policista nstržm. M. k věci mj. uvedl, že žalobce na křižovatce nerespektoval červené světlo na semaforu, přičemž zřetelně viděl, že obviněný při průjezdu křižovatkou nezastavil na světelný signál červené barvy. Dle svědka stáli policisté se služebním autem jako první auto, ve výhledu nic nebránilo, jeli rovně, a když přijížděli ke křižovatce, zastavili, jelikož by to nestihli. Svědek rovněž zakreslil přesnou polohu vozidla žalobce i vozidla PČR při spatření přestupku. Policistka pprap. M. k věci sdělila, že žalobce projel křižovatkou na signál červené barvy. Svědkyně jako řidička vozidla stála jako první vozidlo, několik metrů před křižovatkou blikla oranžová, dojela tedy na hranici křižovatky, po několika sekundách projelo okolo vozidlo a odbočilo, už na červenou. Svědkyně vozidlo uviděla poprvé bočním oknem a hned na to se podívala na semafor, kde svítila červená. Svědkyně dále provedla nákres křižovatky s polohou vozidel při spatření přestupku. Ze snímku z palubní kamery ze dne 27. 2. 2018, pořízené v čase 13:13:53 hod, bylo dále seznatelné, že se v okamžiku pořízení snímku vozidlo žalobce nacházelo v levém jízdním pruhu těsně před semaforem na dané křižovatce, přičemž na semaforu v danou chvíli svítil žlutý světelný signál „POZOR“, vozidlo PČR na snímku stojí před příčnou čarou souvislou v pravém jízdním pruhu.
51. Otázkou, jež měla být objektivně zodpovězena, je, zda lze na základě výpovědi svědků (policistů, pro jejichž oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat přestupek
za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené oznámením
o přestupku, úředním záznamem, na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného
v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005-84, poté: „(…) existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Posouzením postupu správního orgánu I. stupně se k odvolacím námitkám zaobíral i žalovaný a neshledal na jeho hodnocení a vyhodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, naopak potvrdil závěry správního orgánu I. stupně, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů
52. V daném případě nezbývá krajskému soudu než souhlasit se žalovaným i správním orgánem
I. stupně v tom, že výpovědi policistů i z tohoto hlediska obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 As 13/2011-54) je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědí policistů, neboť tito zpravidla nemají (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonávají pouze svoji služební povinnost. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se přitom zabýval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, v němž vyslovil, že „(…) k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Krajský soud je však přesvědčen, že aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.).
53. V nyní řešené věci byly výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv,
proč by policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti
(viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.
54. V posuzovaném případě tedy krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost svědků zpochybňovala a ani žalobce žádné přesvědčivé důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že policisté měli zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Žalobce nejen, že žádným způsobem neprokázal, že by právě policisté přináležející k dotčenému policejnímu orgánu byli na svých výpovědích ovlivňováni, ale ani neoznačil žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by policisté vystupovali vůči jeho osobě jakkoliv nestandardně. Obdobně ani ze zjištění učiněných ve správním řízení nevyplývá, že by si policisté počínali při jednání s žalobcem nekorektně či neprofesionálně, nebo že by snad v průběhu kontroly projevili jakoukoliv přehnanou horlivost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost.
55. Rovněž je třeba akcentovat, že v daném případě správní orgány vycházely z výpovědí dvou zasahujících policistů, které neobsahovaly žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání. Svědecké výpovědi se v hlavních rysech shodovaly, přičemž k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně. V posuzované věci však žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu).
56. Za zcela neopodstatněné považuje krajský soud i další výhrady žalobce k provedeným svědeckým výpovědím. Krajský soud neshledal, že by výpovědi policistů byly nepravdivé,
když oba zasahující policisté uvedli, že žalobce projel křižovatkou při rozsvíceném červeném světelném signálu. Svědkyně M. jakožto řidička policejního vozidla uváděla,
že zastavila před příčnou čárou souvislou, jelikož na semaforu počalo svítit žluté světlo „POZOR“, přičemž vozidlo žalobce uviděla následně bočním okýnkem vedle policejního vozidla. Při pohledu na semafor pak zjistila, že na něm svítil světelný signál s červeným světlem. S ohledem na skutečnost, že v okamžik průjezdu vozidla žalobce přes příčnou čáru souvislou svědkyně sledovala situaci z bočního okýnka policejního vozidla, nemohla logicky vidět, na jaký signál žalobce příčnou čárou souvislou přejel, nicméně při průjezdu vozidla žalobce křižovatkou již na semaforu svítilo červené světlo. Rovněž policista M. uvedl,
že jako spolujezdec v policejním vozidle viděl, že žalobce projížděl křižovatkou na červené světlo, nicméně z jeho výpovědi nevyplývá, že by viděl, na jaký světelný signál projel žalobce příčnou čáru souvislou. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že obě svědecké výpovědi
se nepochybně shodují v tom, že policejní vozidlo zastavilo na dané křižovatce z důvodu svítícího žlutého světla „POZOR“ na semaforu, přičemž následně projelo kolem vozidla PČR vozidlo žalobce, které následně křižovatkou projelo na rozsvícené červené světlo „STOP“. Policisté tedy nevypovídali o tom, na jaký signál přejel žalobce dopravní značku V5 „příčná čára souvislá“, nýbrž na jaký signál vozidlo žalobce projíždělo křižovatkou. Věrohodnost této výpovědi policistů poté nemohl zpochybnit snímek z palubní kamery, jenž byl předložený žalobcem, neboť z tohoto toliko vyplývá, že žalobce vjížděl do předmětné křižovatky
za rozsvíceného žlutého světelného signálu „POZOR“, což naopak zcela odpovídá tvrzení policistů. Snímek však nikterak nevypovídá o tom, v jaký světelný signál projížděl žalobce křižovatkou.
57. Z provedených důkazů tedy dle názoru krajského soudu bez dalšího vyplývá, že v okamžiku průjezdu vozidla žalobce přes dopravní značku V5 „příčná čára souvislá“, svítil na semaforu signál se žlutým světlem „POZOR“. Tato skutečnost vyplývá jak ze snímku z palubní kamery vozidla žalobce, tak rovněž z výpovědi policistů, kteří s ohledem na změnu světelné signalizace zareagovali a zastavili před příčnou čarou souvislou ve vedlejším jízdním pruhu, přičemž vozidlo žalobce okolo jejich vozidla projelo až následně. Signál se žlutým světlem „POZOR!“ přitom pro řidiče znamená povinnost zastavit vozidlo před vodorovnou dopravní značkou, a to příčnou čárou souvislou. Každý účastník silničního provozu si přitom musí být vědom toho, že při průjezdu křižovatkou nebo i předtím může dojít ke změně světelné signalizace. Musí být proto připraven na tuto změnu adekvátně a bezprostředně reagovat. Změna zeleného světla na žluté světlo a následující červené světlo není nic neobvyklého a nahodilého. Jde o zcela běžnou dopravní situaci. Řidič ji musí předvídat a tomu musí přizpůsobit způsob a rychlost jízdy. Ani v tomto případě tak však žalobce evidentně nepostupoval, když na výstražnou signalizaci žlutým světlem nereagoval. V jeho případě se přitom nejednalo o výjimku, že mohl pokračovat v jízdě, neboť byl při rozsvícení výstražné signalizace žlutým světlem již tak blízko, že by nemohl bezpečně zastavit. Tomuto závěru přitom odpovídá rovněž tvrzení žalobce, který sám uváděl, že ke křižovatce přijížděl velmi pomalu, neboť viděl, že kamion s dlouhým návěsem nemotorně vjíždí do křižovatky, proto zpomalil na rychlost chůze. Žalobce měl tudíž velmi malou rychlost, ve které mu nemohlo činit problém na tento signál řádně zareagovat a zastavit vozidlo před hranicí křižovatky tak, aby neohrozil či neomezil ostatní účastníky silničního provozu. Kromě toho je nutné zohlednit, že žalobce nepokračoval po projetí křižovatkou jízdou rovně, ale odbočil vlevo, a to přes protisměrný jízdní pruh. Je tedy logické, že musel rychlost a plynulost jízdy odbočovacímu manévru přizpůsobit. Při zohlednění rychlosti vozidla žalobce a předpokládané vzdálenost od křižovatky v okamžiku rozsvícení žlutého signálu s ohledem na okamžik zastavení policejního vozidla při změně světelné signalizace proto nelze dospět k závěru, že by vozidlo žalobce nebylo možné zastavit, přičemž žalobce tímto způsobem ani neargumentoval. Ačkoliv tedy krajský soud nezpochybňuje, že v rámci reality silničního provozu je z pohledu řidiče mnohdy obtížně vyhodnotit ve zlomku vteřiny možnost bezpečného zastavení vozidla, a to v reakci na rozsvícení světelného signálu “POZOR“, nelze výše uvedenou zákonnou výjimku interpretovat způsobem, že řidič může v zásadě pokračovat v jízdě, pokud se na světelném zařízení doposud nerozsvítil signál s červeným světlem "STŮJ". Jednání žalobce je soudem vnímáno jako poměrně zbrklé a zkratkovité řešení, ke kterému se žalobce nemusel vůbec uchýlit.
58. V nyní projednávané věci skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že žalobci nic nebránilo v bezpečném zastavení vozidla před křižovatkou, pročež správní orgány nepochybily,
pakliže ho uznaly vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona.
59. Krajský soud se nedomnívá, že by byly správní orgány povinny za daných okolností podrobněji zkoumat výpovědi policistů a provést ohledání místa spáchání přestupku, jak tvrdí žalobce. Vzhledem k tomu, že obě svědecké výpovědi vyznívaly v tom smyslu, že se žalobce jemu vytýkaného přestupkového jednání dopustil, a nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém stavu, nejevilo se být provádění podrobnějšího navrhovaného dokazování nezbytným, když byla nadto věrohodnost výpovědi policistů podpořena snímkem z palubní kamery žalobce. Krajský soud v tomto směru vychází z předpokladu, že žalobce, jemuž postih za spáchaný přestupek hrozí, není na rozdíl od nezainteresovaných policistů nestranný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014-25). Nelze poté souhlasit se žalobcem, že by ohledání místa spáchání přestupku mělo významnou vypovídající hodnotu. Pokud má žalobce za to, že pouze ohledání místa bylo objektivním podkladem pro rozhodnutí o přestupku, domáhá se tak použití překonané legální teorie důkazní, dle které bylo možné určitou okolnost prokazovat pouze za pomoci určitého důkazu. Pro úplnost zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 7 A 82/2002, dle kterého: „(…) dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného.“ Správní řízení tedy obecně ovládá ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu zásada volného hodnocení důkazů. Tato zásada totiž dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. Ve spojení se zásadou materiální pravdy pak dokazování musí proběhnout tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
60. Dle krajského soudu by přitom ohledání místa či případná rekonstrukce pozorovací situace
na místě spáchání přestupku nemusela nijak svědčit o perspektivě policistů v době spáchání přestupku. Zpětná rekonstrukce by nemohla nasimulovat stejné podmínky výhledu, jaké měli policisté v den, kdy sporný přestupek sledovali. Jen stěží by mohla přesně a bezpochyby imitovat přední i boční pozorovací uhel.
61. Lze tedy shrnout, že výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu, a to zejména pokud se jedná o věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, vyhodnotil krajský soud jako zcela nedůvodné. Krajský soud je přesvědčen, že skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejmen již v řízení před správními orgány, přičemž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 2 As 217/2015 – 47, v němž tento dovodil, že „(…) jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“
62. Lze tedy shrnout, že postih žalobce za předmětný přestupek byl ze strany správních orgánů opřen především o výpovědi zasahujících policistů v policejním vozidle, jakož o snímek z palubní kamery vozidla žalobce. Správní orgány považovaly na základě těchto důkazů
za prokázané, že žalobce daný přestupek spáchal. S tímto hodnocením snímku z palubní kamery vozidla žalobce a výpovědí zasahujících policistů se soud bez dalšího ztotožnil,
neboť vzal v potaz veškeré okolnosti a všiml si všech detailů, které byly v nyní posuzovaném případě relevantní.
63. Z obsahu spisu vyplývá, že v otázce žalobcem spáchaného přestupku dle ustanovení
§ 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Skutkový závěr orgánů obou stupňů o tom, že žalobce spáchal přestupky, které mu byly kladeny za vinu, byl jednoznačně prokázán v řízení před správními orgány. Tento skutkový závěr správních orgánů se neopírá pouze o stěžejní důkaz – snímek z palubní kamery vozidla žalobce, ale vyplývá i z jiných důkazů podkladů pro vydání rozhodnutí (např. z výpovědí zasahujících policistů). Z napadeného, jakož i prvostupňového, rozhodnutí je též dostatečně patrné, jak se správní orgány vypořádaly s argumentací žalobce. Je z nich taktéž patrné, z jakých důvodů a důkazů dovozovaly, že je žalobcem předestřená argumentace lichá a vyvrácená.
64. Podle názoru krajského soudu jsou vyslovené závěry správních orgánů ohledně spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona zcela dostatečně podložené skutkovými okolnostmi zjištěnými ve správním řízení. Skutkový stav věci zjištěný správními orgány je zcela dostatečný pro závěr, že žalobce naplnil znaky vytýkaného přestupku, který mu byl mj. kladen za vinu, a je prostý rozumných pochybností.
65. Na základě všeho výše uvedeného proto krajský soud souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daných přestupků. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně vytýkaného přestupkového jednání dopustil. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5, jakož i ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona. Jestliže žalobce žalovanému vytýkal obecnost a šablonovitost jeho rozhodnutí, tak krajský soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že se žalovaný plně ztotožnil s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí a argumentací správního orgánu I. stupně, přičemž nepovažoval za nutné transkribovat již jednou vyřčené, pročež na správnost a úplnost závěrů správního orgánu I. stupně ve stručnosti odkázal. Takovému jednání nelze dle názoru soudu ničeho vytknout, neboť není povinností žalovaného opakovat tutéž argumentaci, pokud ji není nutné dále doplnit. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.
66. Žalobce v této souvislosti dále namítal, že nebyl vyrozuměn o přehodnocení skutkového stavu, když byl žalobce uznán vinným z porušení ustanovení § 70 odst. 2 písm. d) silničního zákona, namísto původního porušení ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) silničního zákona. Soud zcela souhlasí se závěry žalovaného, tedy že se žalobce dopustil přestupku dle ustanovení
§ 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona, a to pro porušení ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona, dle kterého je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízení a zařízeními pro provozní informace. Ustanovení
§ 70 odst. 2 písm. d) (jakož i § 70 odst. 2 písm. a)) silničního zákona poté obsahuje toliko popis konkrétní povinnosti, která vyplývá účastníkovi silničního provozu z konkrétního světelného signálu. Samotná povinnost řídit se jím nicméně vyplývá již ze samotného ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona, na které rovněž odkazuje samotné ustanovení
§ 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona. Precizace právní kvalifikace jednání, které bylo žalobci v řízení před správními orgány kladeno za vinu, přitom není ničím výjimečným
ani neobvyklým, neboť teprve na základě provedeného dokazování ve správním řízení dochází k objasnění jednotlivých detailů skutkového děje. V případě žalobce tedy na základě výše uvedeného nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání žalobce, když je žalobci od počátku vytýkán přestupek dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona pro porušení ustanovení § 4 písm. c) téhož zákona. Žalobce tak nebyl žádným způsobem zkrácen na svých procesních právech.
67. Tato žalobní námitka tedy nebyla v celé její obsáhlosti vyhodnocena jako důvodná.
Sankce
68. Žalobce v této souvislosti předně namítal, že správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu 3 500,- Kč s tím, že pouze nepřezkoumatelně konstatoval, že přihlédl k osobním poměrům žalobce a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Ani tuto žalobní námitku přitom krajský soud neshledal důvodnou. Správní orgán totiž v odůvodnění svého rozhodnutí na straně
10 rozhodnutí k tomuto uvedl: „Správní orgán se v řízení zabýval polehčujícími okolnostmi dle § 39 zákona č. 250/2016 Sb. (…), avšak tyto v řízení nezjistil. Nad rámec tohoto ustanovení byla jako polehčující okolnost zahrnuta skutečnost, že jednání obviněného nemělo další následky. Správní orgán se také zabýval přitěžujícími okolnostmi dle § 40 zákona č. 250/2016 Sb. (…), kdy byla jako přitěžující okolnost zahrnuta skutečnost, že se obviněný dopustil dvou přestupků. Nad rámec tohoto ustanovení, považuje správní orgán za přitěžující okolnost fakt, že obviněný porušil celkem 3 ustanovení zákona o silničním provozu a dále dosavadní řidičskou praxi obviněného, kdy z evidenční karty řidiče vyplývá, že obviněný má celkem 7 záznamů o přestupcích v kartě řidiče, kdy se v posledních třech letech dopustil jednoho přestupku tím, že dne 14.6.2017 nedodržel nejvyšší dovolenou rychlost pro jízdu mimo obec. Ostatní přestupky jsou při užití analogie zahlazení za hranicí tříleté lhůty, tedy k nim správní orgán nepřihlížel. Aktuální stav bodového hodnocení osoby jsou 2 body. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, byl správní trest za přestupky uložen v dolní polovině zákonné sazby pokuty, která je stanovena ve výši 2.500,- do 5.000,- Kč. Správní orgán posuzoval všechny okolnosti, za kterých k přestupkům došlo.“ Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně zcela přezkoumatelně vymezil, jaké konkrétní přitěžující i polehčující okolnosti vzal při svém rozhodování v úvahu, přičemž rovněž rozvedl, jak posuzoval osobní poměry žalobce. Jestliže tedy následně žalovaný tento správního orgánu I. stupně aproboval, nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
69. Jestliže žalobce taktéž rozporoval, že správní orgán I. stupně nezohlednil další okolnosti
podle ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, soud i v tomto případě musí
se žalobcem nesouhlasit. Z prvostupňového rozhodnutí (konkrétně ze stran 9 a 10) je naopak patrné, že správní orgán I. stupně při určování druhu a výměry správního trestu přihlížel
mj. k povaze a závažnosti spáchaných přestupků, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, jakož i k osobním poměrům žalobce, což odpovídá skutečnostem vymezeným v ustanovení
§ 37 písm. a), c) a f) zákona o odpovědnosti za přestupky. Sám správní orgán I. stupně taktéž konstatoval, že k dalším okolnostem podle ustanovení § 37 tohoto zákona nepřihlédl,
neboť se k projednávaným přestupkům nevztahují, s čímž krajský soud bez dalšího souhlasí. Ostatně ani sám žalobce nerozvedl, jakými dalšími okolnostmi vyplývající z ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky se měl správní orgán I. stupně při rozhodování o druhu a výměře správního trestu zabývat.
70. Stran námitky přihlédnutí k již zahlazeným přestupkům ze strany správních orgánů krajský soud poukazuje, že zahlazená přestupková jednání žalobce skutečně nelze brát jako okolnost přitěžující, je však nutné hodnotit osobu pachatele přestupku a k takovému hodnocení přináleží i ta skutečnost, že se zjišťuje, zda v průběhu řidičské historie řidiče již k nějakému přestupkovému jednání došlo V případě žalobce přitom došlo k vícero přestupkovým jednáním v období před spácháním vytýkaných přestupků. Z prvostupňového rozhodnutí je však zřejmé, že správní orgán I. stupně jakožto přitěžující okolnost hodnotil toliko přestupek spáchaný dne 14. 6. 2017, když ostatní přestupky žalobci byly při užití analogie zahlazení za hranicí tříleté lhůty, tudíž k nim nebylo přihlédnuto.
71. Lze tedy uzavřít, že zahlazené přestupky nelze brát jako přitěžující okolnost, je však třeba k chování a jednání řidiče přihlédnout, tedy že je třeba hodnotit jeho osobu, když bylo zjištěno, že se jedná o řidiče, který má sklony porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích a k tomu je třeba stran hodnocení osoby pachatele přestupku přihlédnout. Soud tudíž považoval postup správních orgánů za správný.
72. Jestliže žalobce namítal, že žalovaný nemůže napravit nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tím, že sám uvede přitěžující okolnosti, krajský soud konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného tvoří jeden celek, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí pouze doplnil argumentaci správního orgánu I. stupně.
73. Soud tedy s ohledem na výše uvedené hodnotil výšil uložené sankce s ohledem na všechny okolnosti, které byly zdůvodněny správními orgány, za jak zákonnou, tak rovněž správnou.
Chybný výrok
74. Soud pak nepokládal za důvodnou ani další žalobní námitku, kterou žalobce napadl výrok prvostupňového rozhodnutí pro jeho vadnost, nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost, neurčitost, nejasnost a rozpornost s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí.
75. Krajský soud v této souvislosti považoval za potřebné citovat znění výroku prvostupňového rozhodnutí, dle kterého byl žalobce „uznán vinným tím, že dne 27.2.2018, kolem 13:10 hod., v obci Hodonín, na křižovatce ulic Brněnská a M. Benky, ve směru jízdy od obce Mutěnice, jako řidič vozidla X, r.z. X, řídil toto vozidlo a před křižovatkou ulice Brněnská a M. Bendy, nezastavil před dopravní značkou V 5, „příčná čára souvislá“, na světelný signál se žlutým světlem „POZOR“, ač tak měl povinnost učinit a mohl bezpečně zastavit, a vjel do křižovatky na světelný signál s červeným světlem „STŮJ“, a dále tím, že při vyjíždění z parkoviště u obchodního domu Trs Nábytek na ulici Žižkova, plynule bez zastavení vozidla pokračoval v jízdě, čímž nerespektoval příkaz daný svislou dopravní značkou P6 „Stůj, dej přednost v jízdě“, a tím, že na ulici Žižkova, u domu č.p. 22, zastavil vozidlo u levého okraje obousměrné pozemní komunikace.
76. Porušením ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, ve spojení s ustanovením § 70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu spáchal z nedbalosti přestupek fyzické osoby proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu ustanovení § 125c odst. 2 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu.
77. Porušením ustanovení § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu, ve spojení s § 5 a přílohou č. 2 vyhlášky
č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve významu dopravní značky P6, a ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, spáchal z nedbalosti přestupek fyzické osoby proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.“
78. Předně se soud zabýval námitkou, dle které z výroku prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, o jaký právní předpis se jedná, když měl žalobce porušit § 5, jakož i vyhlášku jako celek. S ohledem na citaci v bodě 52 tohoto rozhodnutí považuje soud výrok prvostupňového rozhodnutí navzdory přesvědčení žalobce za zcela srozumitelný a jasný, neboť je zřejmé,
že žalobci bylo mj. vytknuto porušení ustanovení § 22 odst. 4 silničního zákona („na příkaz dopravní značky "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí řidič zastavit vozidlo na takovém místě, odkud má
do křižovatky náležitý rozhled“), ve spojení s ustanovením § 5 vyhlášky („provedení, význam, popřípadě užití značek upravujících přednost je uvedeno v příloze č. 2 k této vyhlášce), jakož i přílohou č. 2 vyhlášky (která upravuje značky upravující přednost), přičemž správní orgán I. stupně rovněž upozornil konkrétně na porušení významu dopravní značky P6 uvedené v předmětné příloze č. 2 vyhlášky („Stůj, dej přednost v jízdě“). Ustanovení § 5 ani vyhláška tudíž v textu výroku prvostupňového rozhodnutí nestojí bezprizorně, jak se žalobce snažil předestřít, když je naopak z jazykového výkladu bez dalšího evidentní, že správní orgán I. stupně odkazoval na ustanovení § 5 vyhlášky a přílohu č. 2 vyhlášky, které spolu vzájemně souvisejí, nikoliv na vyhlášku jako celek. V těchto případech přitom není nutné za každé ustanovení či část předpisu opisovat, o ustanovení kterého předpisu se jedná, když se označení daného předpisu vhodně vloží toliko za poslední z ustanovení či částí, o kterých se pojednává a které jsou v řadě za sebou vyjmenovány.
79. Jestliže žalobce namítal, že z výroku prvostupňového rozhodnutí nelze určit, kdy se jaký skutek stal, zda na sebe navazovaly, případně zda se skutky staly najednou, krajský soud konstatuje, že z výroku prvostupňového rozhodnutí je seznatelné, že všechny vytýkané přestupky se staly postupně téhož dne, tj. 27. 2. 2018, kolem 13:10 hod, přičemž z tohoto vymezení rovněž vyplývá, že se jednotlivé skutky staly v krátkém časovém sledu, a to právě kolem 13: 10 hod. Krajský soud má rovněž za to, že správní orgán I. stupně správně a přehledně vymezil v jednotlivých bodech, jaké ustanovení bylo porušeno kterým jednáním, když při vymezení konkrétních porušených ustanovení respektoval sled jednotlivých přestupkových jednání, jež byly žalobcem spáchány a vytýkány výše v textu výroku rozhodnutí, přičemž ve výroku rovněž jasně a srozumitelně uvedl konkrétní právní kvalifikaci jednotlivých porušení dopravních pravidel dle silničního zákona.
80. Žalobci taktéž nelze přisvědčit v jeho názoru, že výrok je rozporný s odůvodněním, když dle výroku měl žalobce vjet do křižovatky „na červenou“, avšak v odůvodnění správní orgán
I. stupně připustil na základě fotografie, že tomu tak nebylo. K tomu je nutné zopakovat,
že žalobci je vytýkáno, že nezastavil před dopravní značkou V5 „příčná čára souvislá“
na světelný signál se žlutým světlem „POZOR“ a vjel do křižovatky na světelný signál s červeným světlem „STŮJ“. Z výroku, jakož i odůvodnění správních rozhodnutí, je zřejmé,
že žalobci bylo vytýkáno, že před dopravní značkou V5 nezastavil při signálu se žlutým světlem „POZOR“, ačkoliv měl tuto povinnost a mohl bezpečně zastavit, přičemž následně projel křižovatku v průběhu světleného signálu s červeným světlem „STŮJ“, které logicky
na semaforu vystřídalo signál se žlutým světlem. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze správní orgán I. stupně připustil, že na základě provedených podkladů pro vydání rozhodnutí nelze žalobci bez dalšího prokázat projetí dopravní značky V5 při signálu s červeným světlem „STŮJ“, jak původně uváděli zasahující policisté, nicméně nezastavení
před dopravní značkou V5 při signálu se žlutým světlem, ačkoliv tak žalobce učinit mohl a měl, žalobci bylo s ohledem na provedené dokazování prokázáno, což rovněž správní orgán
I. stupně obsáhle zdůvodnil ve svém rozhodnutí a dále promítl do výroku prvostupňového rozhodnutí.
81. Krajský soud má tedy závěrem za to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupcích, přičemž uplatněné žalobní námitky byly pro spravedlivé rozhodnutí věci nedůvodné. Jak bylo uvedeno výše, přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno správními orgány shromážděnými podklady.
82. Na základě všeho výše uvedeného proto krajský soud souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daných přestupků. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně vytýkaného přestupkového jednání dopustil. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5, jakož i ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.
Porušení § 101 odst. 2 trestního řádu
83. Žalobce rovněž stran výpovědi zasahující policistky M. namítal, že při výslechu vypovídala v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 trestního řádu, dle kterého na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast. Dle žalobce má tedy svědek vypovídat podle toho, co vnímal svými smysly, přičemž tím, že policistka vypovídala po přečtení úředního záznamu, byl daný úkon pouze čtením úředního záznamu.
84. S tímto názorem krajský soud nesouhlasí, a to z následujícího důvodu. Policisté při výkonu zaměstnání nepochybně několikrát denně v rámci náplně své práce řeší různé druhy přestupků, přičemž nelze mít za to, že jsou schopni si po delší časové prodlevě pamatovat jednotlivě takto řešené přestupky včetně podrobností. Je tedy zcela logické, že policisté, kteří jsou předvoláni jako svědci v konkrétní věci, si pro připomenutí dané situace před samotným výslechem opětovně přečtou úřední záznam z daného incidentu, aby mohli k věci řádně vypovídat a připomněli si podstatu a průběh řešeného přestupku. Taková situace přitom nastala i v nyní řešeném případě, když k ústnímu jednání a výpovědi zasahující policistky došlo po více než 4 měsících od okamžiku spáchání přestupků žalobce, kdy již po ní nelze požadovat upamatování se na danou věc v celé její složitosti pouze na základě popisu vytýkaného jednání. Pokud tedy svědkyně před samotnou výpovědí ve věci učinila přípravu a znovu si přečetla úřední záznam (což však nebylo žalobcem navzdory jeho tvrzení nikterak prokázáno), nejedná se o skutečnost, která by jakkoliv svědčila o nevěrohodnosti výpovědi této svědkyně či o výpovědi v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 trestního řádu, a to nadto za situace, kdy je z výpovědi svědkyně zřejmé, že v jejím průběhu sdělila správnímu orgánu rovněž skutečnosti, které z obsahu úředního záznamu nevyplývaly, tudíž se muselo jednat toliko o skutečnosti, které vnímala vlastními smysly, a které si byla schopna zpětně pro dokreslení situace vybavit. Soud tedy nevyhověl ani této žalobní námitce.
Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů
85. Pokud žalobce nesouhlasí, aby rozhodnutí soudu bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, ze kterého by se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno i příjmení žalobce, případně jeho iniciály, tak na tuto argumentaci nepřísluší zdejšímu soudu reagovat, neboť předmětem přezkumu v této věci není otázka případné zákonnosti postupu Nejvyššího správního soudu při zveřejňování rozsudků správních soudů na jeho internetových stránkách.
86. K anonymizaci rozhodnutí však ve věci zdejší soud odkazuje na vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145,
se kterým se ztotožňuje. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení uvedl, že zveřejňování
a anonymizace rozhodnutí tohoto soudu se řídí § 39 Směrnice č. 9/2011, Kancelářský
a spisový řád Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 1. 2012. Podle odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení anonymizaci podléhá u fyzických osob jméno, příjmení, bydliště, datum narození, rodné číslo, citlivé údaje podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, jakož i veškeré další údaje, podle nichž by bylo fyzickou osobu možno identifikovat. Z uvedeného plyne, že jméno ani adresa žalobce nejsou
v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály žalobce nejsou podle zdejšího soudu v daném případě údajem, podle kterého by bylo možné žalobce identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Ve vztahu ke zveřejnění údajů o advokátovi lze odkázat
na odst. 3 citovaného ustanovení, podle kterého anonymizaci zejména nepodléhají: b) údaje
o právnických osobách soukromého nebo veřejného práva; jména a příjmení členů jejich statutárních orgánů (odstraní se pouze případné údaje soukromého charakteru vztahující
se k těmto osobám), d) jména a příjmení zástupců účastníků řízení a zástupců osob zúčastněných na řízení, vyjma jmen a příjmení zákonných zástupců a obecných zmocněnců,
e) jména a příjmení advokátů, státních zástupců, notářů, soudních exekutorů, znalců, tlumočníků a daňových poradců, nejsou-li účastníky řízení.
87. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci), jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisy zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo jeho právního zástupce.
88. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
89. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
90. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.
91. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 31. května 2021
JUDr. Petr Polách, v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
K. M.