41 A 43/2019-45

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobkyně: MUDr. PhDr. Z. N., Ph.D.

 bytem ……….

 zastoupena JUDr. Romanem Schneiderem

 advokátem se sídlem Moravské náměstí 4, 602 00 Brno

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje

 se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 602 00 Brno

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2019, č. j. JMK 32850/2019, sp. zn. S-JMK 23404/2019/OD/Kš

takto:

  1. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2019, č. j. JMK 32850/2019, sp. zn. S-JMK 23404/2019/OD/Kš a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 4. 1. 2019, č. j. ODSČ-93099/18-24, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
  2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Romana Schneidera, advokáta.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

  1. Řidič vozidla, které provozuje žalobkyně, neoprávněně zastavil ve vzdálenosti kratší než pět metrů před přechodem pro chodce na Jugoslávské ulici v Brně. Magistrát města Brna nezjistil, kdo v tu dobu vozidlo žalobkyně řídil. Pokutu proto uložil samotné žalobkyni coby provozovatelce vozidla. Žalobkyně namítá, že tu nebyly podmínky pro vznik její odpovědnosti. Magistrátu totiž sdělila totožnost řidiče. Magistrát však vůči němu nepodnikl žádné kroky a dal pokutu žalobkyni.

II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů

  1. Policie ČR oznámila magistrátu, že dne 11. 1. 2018 v 21:40 hod řidič vozidla registrační značky …….., neoprávněně zastavil ve vzdálenosti kratší než pět metrů před přechodem pro chodce na Jugoslávské ulici v Brně (u domu č. orientační 102). Tím porušil § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“). Dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Provozovatelem vozidla je žalobkyně.
  2. Dne 26. 3. 2018 zaslal magistrát žalobkyni výzvu k zaplacení pokuty ve výši 500 Kč nebo sdělení totožnosti řidiče vozidla. Ke sdělení totožnosti řidiče vozidla obsahovala výzva kolonku s těmito údaji, které bylo potřeba sdělit: jméno a příjmení, datum narození a adresa.
  3. Žalobkyně na základě této výzvy magistrát informovala, že její vozidlo v rozhodné době řídil A. C., nar. ……, adresa: ……... Magistrát následně dne 13. 6. 2018 věc podezření z přestupku odložil. Příkazem ze dne 13. 9. 2018 o uložení pokuty ve výši 1.500 Kč zahájil řízení vůči žalobkyni, která podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití jejího vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Magistrát poukázal na to, že žalobkyně sdělila neúplné údaje o řidiči. Neuvedla jeho přesné datum narození. K těmto údajům proto magistrát nepřihlédl. Žalobkyně proti příkazu včas podala odpor.
  4. Městský úřad proto pokračoval v řízení, které vyústilo v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2019, č. j. ODSČ-93099/18-24 („rozhodnutí magistrátu“). Magistrát jím uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
  5. Žalobkyně podala odvolání, ve kterém namítala, že svou povinnost sdělit magistrátu totožnost řidiče splnila. Magistrát přesto nepodnikl žádný krok, aby se uvedeného řidiče alespoň pokusil kontaktovat. Ani nevyzval žalobkyni, aby datum narození upřesnila. Podmínky pro vyvození odpovědnosti žalobkyně proto magistrát nesplnil.
  6. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2019, č. j. JMK 32850/2019, sp. zn. S-JMK 23404/2019/OD/Kš („rozhodnutí žalovaného“) odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Konstatoval, že z výzvy ke sdělení totožnosti řidiče bylo jasné, jaké údaje má sdělit. Svou povinnost učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku magistrát dodržel tím, že žalobkyni vyzval ke sdělení totožnosti řidiče jejího vozidla. Žalobkyně coby provozovatelka vozidla má povinnost znát totožnost řidiče, kterému své vozidlo poskytne. Pokud tyto údaje sdělí neúplně, správní orgán nemá povinnost ji vyzývat k jejich doplnění. Magistrát proto postupoval správně, pokud v dané situaci zahájil řízení přímo s žalobkyní.

III. Obsah žaloby

  1. Žalobkyně zopakovala své odvolací námitky. Zdůraznila subsidiaritu odpovědnosti provozovatele vozidla, která nastupuje až poté, co správní orgán vyvine dostatečnou snahu ke zjištění řidiče. Žalobkyně magistrátu sdělila dostatečně určité údaje k identifikaci řidiče jejího vozidla v době přestupku. Magistrát žalobkyni nepoučil, že má uvést celé datum narození. Ani ji následně nevyzval k odstranění vad jejího podání. Magistrát měl reálnou příležitost k tomu, aby zjistil totožnost řidiče. Přesto však žádný krok nepodnikl a zahájil řízení s žalobkyní. K tomu tu však nebyly podmínky.  Rozhodnutí žalovaného je za zmatečné a nepřezkoumatelné. Žalovaný nereaguje na její odvolací námitky. Navíc tvrdí, že mu žalobkyně nesdělila údaje o osobě řidiče. To ale není pravda.

IV. Vyjádření žalovaného

  1. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na své rozhodnutí. Žalobkyni magistrát řádně poučil o tom, jaké údaje o totožnosti řidiče mu má poskytnout, včetně data narození. Podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu má provozovatel vozidla povinnost znát úplné, správné a aktuální údaje o řidiči, kterému svěřil vozidlo. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016-17, žalovaný dovozuje, že pokud provozovatel sdělí neúplné údaje o totožnosti řidiče, správní orgán jej nemusí vyzývat k upřesnění. Podle § 18 odst. 2 správního řádu se údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. Tyto údaje musí znát i provozovatel vozidla. Magistrát proto postupoval správně. Uvedení toho, že žalobkyně údaje o řidiči nesdělila, je pouze chybou v psaní, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.

V. Replika žalobkyně

  1. Žalobkyně nezpochybňuje svou povinnost znát úplné, správné a aktuální údaje o totožnosti řidiče. Splnila ji a tyto údaje magistrátu sdělila. Zákon o silničním provozu neuvádí konkrétní údaje, které musí provozovatel vozidla znát a na výzvu sdělit. Požaduje pouze, aby tato údaje byly způsobilé k identifikaci konkrétního řidiče. Smyslem zákona tedy je požadavek na identifikaci osoby do té míry, aby nebyla zaměnitelná s jinou osobou a aby ji správní orgán mohl kontaktovat.
  2. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 As 445/2017-21, ve kterém provozovatel k totožnosti řidiče sdělil pouze jeho jméno, příjmení a zaměstnavatele a na výzvu k doplnění těchto údajů nereagoval. Soudy shledaly nezákonným postup správních orgánů, které nepodnikly žádné další kroky k zjištění totožnosti řidiče. Ve srovnání s tím žalobkyně identifikovala řidiče mnohem jednoznačněji. Magistrát však nevyvinul úsilí ke zjištění pachatele přestupku. Nesplnil podmínky k zahájení řízení se žalobkyní.

VI. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona s. ř. s.) v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.).
  2. V průběhu řízení před krajským soudem došlo ke změně ve složení soudu. Samosoudkyni, které byla věc původně přidělena, ke dni 31. 12. 2020 zanikla funkce soudkyně z důvodů podle § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V souladu s platným rozvrhem práce krajského soudu pro rok 2021 byla tato věc přidělena novému samosoudci.
  3. Žaloba je důvodná.
  4. Žalobkyně vznáší jedinou žalobní námitku spočívající v tom, že tu nebyly podmínky pro vznik její odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla, protože magistrát neučinil dostatečné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku.
  5. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Jak správně namítá žalobkyně, toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek plyne i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Provozovatel vozidla zároveň smí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla pouze osobě, o které zná údaje potřebné k určení její totožnosti [§ 10 odst. 1 písm. d)].
  6. Dříve než správní orgán zahájí řízení o přestupku s provozovatelem vozidla, má povinnost pokusit se zjistit skutečného pachatele přestupku. Prvním krokem, který za tímto účelem musí podniknout, je poučení provozovatele vozidla o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče. V závislosti na reakci provozovatele, může být toto poučení jediným krokem, který správní orgány budou muset učinit, aby mohly vyvodit odpovědnost provozovatele.
  7. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, Nejvyšší správní soud upozornil, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“
  8. Judikatura dovodila, po správních orgánech nelze požadovat, aby učinily další nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče například v situaci, ve které provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení (srov. rozsudek 3 As 7/2014-21); dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), pokud žalobce označil za řidiče osobu, která se vyskytuje jako údajný řidič v obdobných případech opakovaně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016-29), nebo osobu, která vozidlo v době spáchání přestupku nemohla prokazatelně řídit pro svůj zdravotní stav (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40).
  9. Z uvedeného vyplývá, že v určitých případech i přes označení osoby řidiče provozovatelem vozidla správní orgány nebudou muset podnikat žádné další kroky směrem ke kontaktování tvrzeného řidiče. Tyto případy mají většinou společné to, že za označením totožnosti řidiče vozidla provozovatelem se skrývá zřejmá obstrukční praktika. V takové situaci ale musí správní orgán zdůvodnit, že právě o takový případ jde. Vycházet přitom může zejména z vlastních zkušeností získaných v rámci jeho správní činnosti s postupem konkrétního provozovatele vozidla, popřípadě jím zvoleného zmocněnce v jiných řízeních (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016 – 44). Ve standardních případech však vyvození odpovědnosti provozovatele vozidla musí předcházet reálná snaha správního orgánu o ztotožnění osoby podezřelé z přestupku, má-li k tomu správní orgán nezbytné indicie. Platí totiž, že „[p]ouze v případě, že není možné na základě žádných důkazů či indicií s určitostí zjistit jeho totožnost a vést proti němu přestupkové řízení, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby dodržoval povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 146/2016-29).
  10. V případě žalobkyně správní orgány netvrdí, že by ze způsobu, jakým oznámila totožnosti řidiče, vyplývala určitá obstrukční snaha. Ač uvedení brněnské adresy Mlýnská 25, kde se nachází ubytovna Armády spásy, tomu do jisté míry může nasvědčovat. Nepodniknutí žádných dalších kroků správní orgány zdůvodňovaly pouze tím, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně sdělit totožnost řidiče vozidla. S tím však krajský soud nesouhlasí.
  11. Žalobkyně od počátku s magistrátem spolupracovala a na základě výzvy mu sdělila jméno, příjmení, rok narození a adresu pobytu konkrétní osoby. Jedinou informaci, kterou neuvedla, byl den a měsíc narození.  Magistrátu však poskytla dostatečně konkrétní indicie k tomu, aby podnikl další kroky ke zjištění pachatele přestupku. Minimálně by se dalo očekávat, že identitu uvedeného řidiče magistrát ověří prostřednictvím centrální evidence obyvatel, kde by případně mohl zjistit i jeho přesné datum narození a mohl jej pak obeslat buď na adresu uvedenou žalobkyní, případně na jinou zjištěnou adresu plynoucí z evidence.
  12. Za trefný považuje krajský sud odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 As 445/2017-21. V daném případě provozovatel označil jako řidičku vozidla P. K., ke které dodal, že je zaměstnankyní Úřadu práce Olomouc. Na výzvu správního orgánu k doplnění data narození a adresy trvalého pobytu označené řidičky provozovatel nereagoval a správní orgán další kroky ke zjištění pachatele přestupku nepodnikl. Nejvyšší správní soud se přesto ztotožnil s krajským soudem, že se správní orgán dostatečně nepokusil zjistit pachatele přestupku. Podle Nejvyššího správního soudu byly jméno a zaměstnání tvrzené řidičky dostatečně potřebnými indiciemi, které mohly vést k nalezení pachatele přestupku.
  13. Žalobkyně ve srovnání s citovaným případem poskytla žalovanému mnohem více údajů o totožnosti řidiče. Tyto údaje považuje krajský soud za dostatečně konkrétní k tomu, aby magistrát vyvinul určitou snahu ke zjištění pachatele přestupku a podnikl další kroky za účelem zaslání výzvy k podání vysvětlení. Magistrát proto postupoval nesprávně, pokud žádné další kroky nepodstoupil.
  14. Ani rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 135/2016-17, na který odkazoval žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, nesvědčí o správnosti postupu správních orgánů. Z něj totiž vyplývá jen to, že podmínka učinění nezbytných kroků podle § 125f odst. 4 zákona o přestupcích bude splněna například tehdy „[o]značí-li provozovatel vozidla za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně osobu, která odepře podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích“. V této věci se však situace lišila. Bylo by totiž předčasné říci, zda lze žalobkyní označeného řidiče magistrátu povede dohledat. Nejednalo se o žádnou ze situací podobných případům, které řešila výše citovaná judikatura (viz výše body 19-20).
  15. Smyslem zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla do zákona o silničním provozu je to, aby porušování povinností řidiče a pravidel silničního provozu nezůstalo nepotrestáno. Cílem této právní úpravy není pouze zjednodušit práci správním orgánům. Ty mají pořád povinnost primárně zjišťovat skutečného pachatele přestupku – řidiče vozidla, který se dopustil protizákonného jednání. Na tuto svou primární povinnost správní orgány nesmí rezignovat. V případě žalobkyně na ni však rezignovaly. Krajský soud proto musel dát žalobkyni za pravdu, že vyvození její odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla bylo předčasné. Magistrát totiž měl dostatečně konkrétní indicie k tomu, aby mohl podniknout další kroky ke zjištění pachatele přestupku.

VII. Závěr a náklady řízení

  1. Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Protože se tato vada týká i řízení před magistrátem, krajský soud přistoupil nejenom ke zrušení rozhodnutí žalovaného, ale také ke zrušení rozhodnutí magistrátu (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
  2. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15.342 Kč. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč za podání žaloby, z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby zástupce žalobce JUDr. Romana Schneidera, spočívající v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)], poradě zástupce s žalobkyní, [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a podání repliky [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 2.142 Kč.

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto usnesení nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno. 28. 4. 2021

 

Martin Kopa, v. r.

samosoudce