1 Azs 267/2020 - 27
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: R. Y., zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2019, č. j. OAM-164/LE-BA02-VL18-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 19 A 17/2019-90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci, advokátovi Mgr. Ladislavovi Bártovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 22. 6. 2019.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s posouzením žalovaného. Žalobce vypověděl, že si jako státní občan Ukrajiny prostřednictvím internetu za úplatu od neznámého člověka opatřil průkaz totožnosti Rumunska, aby mohl v České republice „legálně“ pracovat. Musel být si tedy vědom, že se jedná o doklady padělané. Také podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo podle krajského soudu jen účelovým krokem, neboť žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v okamžiku, kdy bylo správními orgány zjištěno, že pobýval na území ČR bez jakéhokoli oprávnění k pobytu, prokazoval se padělaným dokladem, z tohoto důvodu byl následně zajištěn a hrozilo mu vyhoštění. Mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu podle krajského soudu nelze v případě žalobce použít a jeho zajištění bylo zcela po právu.
[3] Krajský soud shledal nedůvodnou i námitku, že se žalovaný nijak nezabýval rodinnými vazbami žalobce na území ČR. Nevzal v potaz, že matka žalobce, která žije na území ČR, by mu mohla poskytnout stravu, ubytování a finance. Krajský soud z obsahu správního spisu shledal, že žalobce svoji matku zmínil, avšak z tohoto obecného údaje není zřejmé, že by vazby žalobce na území ČR byly takové intenzity, že by jeho zajištění představovalo protiprávní zásah do jeho rodinného a soukromého života. Samotné zajištění neznamená úplnou ztrátu možnosti kontaktu s rodinnými příslušníky.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), tj. vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, jakož i z důvodu jiné vady v řízení před soudem.
[5] Stěžovatel již v žalobě namítal, že žalovaný se v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nezabýval zásahem rozhodnutí o zajištění do jeho soukromého a rodinného života, respektive přiměřeností takového zásahu, a tudíž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Názor krajského soudu, podle něhož stěžovatel neprokázal žádné rodinné, soukromé a sociální vazby, neboť pouze odkázal na fakt, že matka bydlí v ČR, je nepřípustně zjednodušující a zavádějící, a na první pohled neodpovídá obecnému požadavku na přiměřenost rozhodování podle § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“). Nicméně ani v případě, kdy by na věc § 174a zákona o pobytu cizinců nemohl být uplatněn, nedostál žalovaný ani soud své povinnosti zhodnotit eventuální přiměřenost zajištění ve vztahu k soukromému a rodinnému životu v rámci úvahy o využitelnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Jak již stěžovatel uvedl v žalobě, stěžovateli mohla bydlení, stravu a finance pomoci zabezpečit matka, a nemuselo tak být vážným způsobem zasaženo do jeho základních práv a svobod. Současně je nesprávné tvrzení krajského soudu, že stěžovatel neprokázal žádné vazby založené na území ČR. Stěžovatel se již dříve vyjádřil, že mu pomáhá matka, a tedy je možné usuzovat, že na matku má nejen silnou rodinnou, ale i sociální vazbu, jelikož mu zabezpečuje bydlení. Toto tvrzení stěžovatele pak bylo prezentováno zcela konsistentně, a tudíž není důvod pochybovat a jeho věrohodnosti a relevanci. Žalovaný je povinen posuzovat specifické okolnosti každého případu, zohlednit individuální situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti zajištění jakožto opatření omezujícího osobní svobodu stěžovatele nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat na obecných, paušálních frázích.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval v souladu se zákonem o azylu, zjistil skutečný stav věci a stěžovateli zcela důvodně a po právu uložil zajištění. Odkázal na obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě. Žalovaný má za to, že do svých úvah zahrnul vše, co mu bylo o situaci žalobce známo, a dospěl ke správnému závěru, že zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu by nebyla dostatečná pro zajištění účasti žalobce v řízení ve věci mezinárodní ochrany a jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pro případ, že by žádosti o mezinárodní ochranu nebylo vyhověno. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčilo nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu ČR i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání. Udělení mezinárodní ochrany se začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným.
[7] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel ve své jediné kasační námitce týkající se zásahu do jeho soukromého a rodinného života, respektive přiměřenosti takového zásahu, v podstatě bez dalšího rekapituluje svou námitku uplatněnou již v žalobě, aniž by nějak konkrétněji reagoval na právní posouzení a závěry krajského soudu.
[10] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že z ustálené judikatury vyplývá, že na rozdíl od případu zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců, není žalovaný automaticky povinen se v rozhodnutí o zajištění podle § 46a zákona o azylu zabývat tím, zda správní vyhoštění či vycestování nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016-32, ve spojení s usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, též rozsudek ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017-89).
[11] Jak již soud uvedl v rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 110/2019-32, „byť judikatura Nejvyššího správního soudu za jistých podmínek připouští možnost posuzování zásahu do soukromého a rodinného života i v řízení o zajištění podle zákona o azylu, nevyžaduje, aby takové posouzení bylo vždy explicitně vyjádřeno v každém rozhodnutí o zajištění. Není povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti a reálnost zásahu do těchto práv (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Azs 326/2017-30, nebo ze dne 30. 4. 2019, č. j. 9 Azs 51/2019-28).“
[12] V rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017-89, Nejvyšší správní soud také konstatoval, že skutečnost, že má cizinec v České republice rodinné příslušníky, sama o sobě neznamená, že by zajištění nepřiměřeně zasahovalo do jeho soukromých a rodinných poměrů. Jak již zmínil krajský soud, žalobní tvrzení stěžovatele, že by mu jeho matka mohla poskytnout stravu, ubytování a finance, je v rozporu s tím, co stěžovatel sdělil správnímu orgánu v průběhu správního řízení. Stěžovatel vypověděl, že na území ČR kromě matky nemá žádné další rodinné příslušníky, ani zde nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie. V ČR nemá hlášenou žádnou adresu, žije v Praze různě u svých známých (nikoliv u své matky). V případě vycestování a návratu na Ukrajinu mu nebrání žádné překážky, ani tam nebude ničím ohrožen. Jiné důvody, které by mu bránily ve vycestování a v návratu na Ukrajinu, nesdělil.
[13] Z výše uvedeného je tak zřejmé, že vazby stěžovatele na území ČR nejsou takové intenzity, že by jeho zajištění představovalo protiprávní zásah do jeho rodinného a soukromého života. Pouhé odloučení dospělého muže od své matky z důvodu zajištění (ke kterému ostatně běžně docházelo, neboť stěžovatel vypověděl, že bydlí různě u svých známých) neznamená nepřiměřený zásah do stěžovatelova rodinného a soukromého života.
[14] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále připomíná, že samotné zajištění neznamená úplnou ztrátu možnosti kontaktu s rodinnými příslušníky. Jak již NSS uvedl v rozsudku ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2015‑32, „[z]ajištění představuje omezení osobní svobody, a jde proto z povahy věci vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince (stěžovatele). Zajištění ovšem neznamená ztrátu kontaktu zajištěného cizince s jeho rodinnými příslušníky, když podle čl. 10 odst. 4 nové přijímací směrnice 2013/33/EU je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem o mezinárodní ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí. Podle § 81 odst. 1 písm. d), e) a f) zákona o azylu má cizinec ubytovaný v přijímacím nebo pobytovém středisku právo přijímat návštěvy, přijímat balíčky a peníze a přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení“. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud potvrzuje závěr krajského soudu, že žalovaný nebyl v podmínkách projednávané věci povinen podrobně se zabývat výše uvedenými tvrzeními stěžovatele, jako zcela správný.
[15] K požadavku stěžovatele na užití § 174a zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud v prvé řadě připomíná, že aplikaci zákona o pobytu cizinců v řízení podle zákona o azylu přímo vylučuje § 2 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle kterého tento zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Korektiv přiměřenosti obsažený v § 174a zákona o pobytu cizinců tedy není možné v posuzované věci použít. Mezi zákonem o pobytu cizinců a zákonem o azylu navíc není vztah subsidiarity, tyto právní předpisy jsou na sobě zcela nezávislé.
[16] Přiměřenost zajištění podle zákona o azylu však může být posuzována při zvážení, zda lze použít zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný v posuzované věci takové posouzení řádně provedl. V rozhodnutí vyjádřil, že o neúčinnosti zvláštního opatření v případě stěžovatele svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu České republiky i jemu uložených povinností, ale také jeho zcela účelové jednání popsané výše (body [2] a [6] shora).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[19] Kasační soud dále rozhodl o odměně advokáta Mgr. Ladislava Bárty, který byl stěžovateli krajským soudem ustanoven jako zástupce. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. toto zastoupení trvá i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu advokáta včetně hotových výdajů platí v takovém případě stát. Zástupci náleží podle § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky). Odměna tedy celkem činí 3.400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu