3 Azs 370/2019 - 30
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. S., zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 53 A 13/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23283-3/ČJ-2019-930310-V241, zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 14. 5. 2019, č. j. KRPS-53096-29/ČJ-2019-010025, a toto rozhodnutí potvrdila. Posledně jmenovaným rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zároveň byla stanovena doba šesti měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Dalším rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-23283-4/ČJ-2019-930310-V241, žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 5. 2019, č. j. KRPS-53096-30/ČJ-2019-010025, jímž mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění paušální částkou ve výši 1 000 Kč, a toto prvostupňové rozhodnutí rovněž potvrdila.
[2] Žalobce brojil proti výše uvedeným rozhodnutím žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 53 A 13/2019 – 21, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud nejprve obsáhle shrnul skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl, že dne 23. 2. 2019 byl žalobce spolu s dalšími třemi cizinci ukrajinské státní příslušnosti kontrolován hlídkou Policie ČR během výkonu stavebních prací v objektu Lázně Poděbrady – Letní Lázně (v ulici Lázeňská v Poděbradech). Žalobce se prokázal cestovním dokladem s vylepeným polským národním vízem (typu D MULTI) s dobou pobytu 270 dnů a s platností od 15. 1. 2019 do 15. 10. 2019. Následně bylo dotazem na Úřad práce České republiky zjištěno, že žalobce na území ČR pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání.
[4] V den provedené kontroly byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu v rámci řízení o správním vyhoštění, při němž uvedl, že je svobodný, bezdětný a na Ukrajině bydlí v rodinném domě s rodiči a se dvěma sourozenci. Do Polské republiky přicestoval 18. 1. 2019 na návštěvu za sestrou švagra a byl tam asi měsíc. V minulosti již v Polsku pracoval pro stavební společnost. Polský zaměstnavatel jej vyslal za prací do ČR, měl zde být tři měsíce. Vyslání do ČR v Polsku dohodl s blíže neurčeným Karlem, který mu dal podepsat pracovní smlouvu. V ČR v Praze mu pak další Čech řekl, aby jel za prací do Poděbrad. Podepsal s ním tři dokumenty, na nichž bylo něco česky a polsky. Kopie těchto dokumentů žalobce neobdržel. Žalobce začal v Poděbradech pracovat dne 18. 2. 2019. Práci na stavbě mu zadával a kontroloval jakýsi Ernest. Žalobce prováděl zednické, obkladačské a štukatérské práce, pracovní dobu měl od 7 do 18 hodin, o sobotách podle svého uvážení. Karel mu slíbil hodinovou mzdu 100 Kč, v ČR mu ji vyplácel Čech jménem Martin, dostal asi 10 tisíc Kč v hotovosti. Žalobce uvedl, že si byl vědom, že samotné polské vízum jej k práci v ČR neopravňuje. Má se kam vrátit a nic mu nebrání ve vycestování na Ukrajinu.
[5] V odůvodnění rozsudku krajský soud předně konstatoval, že žalobce po skutkové ani právní stránce nenapadl závěr správních orgánů o tom, že v ČR pracoval bez povolení k zaměstnání. Soud proto tento závěr nepřezkoumával. Žalobce namítal toliko procesní pochybení v průběhu správního řízení. Pro účely řízení o kasační stížnosti je podstatné vypořádání následujících žalobních námitek. Krajský soud se nejprve věnoval vymezení předmětu řízení v oznámení o jeho zahájení, přičemž shledal toto vymezení dostatečným. Z oznámení plyne, že řízení bylo zahájeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl na území ČR zaměstnán bez potřebného povolení. Toto je v oznámení výslovně uvedeno. Poté následuje přesná citace dotčeného zákonného ustanovení. Krajský soud dále podotknul, že žalobce již při zahájení správního řízení uvedl, že rozumí českému jazyku v psané i mluvené formě, byť zároveň požádal o ustanovení tlumočníka do ruského jazyka. Alespoň v hrubých rysech tak žalobci muselo být jasné, proč je s ním dané řízení vedeno. Krátkost a jednoduchost textu oznámení spolu s kontextem celého případu postačovaly k tomu, aby žalobce obsahu této písemnosti porozuměl. Žalobce ostatně nebyl podle krajského soudu v oblasti práce v zemích střední Evropy žádným nováčkem, již dříve pracoval v Polsku a při výpovědi uvedl, že si je vědom protiprávnosti svého jednání. Právo žalobce na účinnou procesní obranu tak v daném případě nijak neutrpělo. Správní orgán prvního stupně následně na výslovnou žádost žalobce ustanovil tlumočnici do ruského jazyka, v dalším průběhu řízení pak nenamítal, že by jí nerozuměl.
[6] Žalobce dále vytýkal řadu nedostatků protokolu o výslechu. I tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými. Úvodem poznamenal, že žalobce nijak nedoložil své tvrzení, že ve stejný čas, kdy s ním byl veden výslech, měly totožné úřední osoby provádět výslech s jiným zajištěným cizincem. Soud tak toto tvrzení nemohl nijak ověřit. Správní orgán prvního stupně se k tomuto údajnému rozporu vyjádřil v rozhodnutí tak, že se zřejmě jedná jen o administrativní chybu, při níž byl do protokolu zapsán nesprávný čas počátku a ukončení výslechu. V žalobě žalobce tuto námitku jen zopakoval, aniž by přednesl argumentaci, která by písařské pochybení vyloučila. Podstatné též je, že žalobce věcně nijak nezpochybnil obsah své výpovědi. Pouhá chyba v psaní nezpůsobuje nesprávnost celého protokolu, respektive jeho procesní nepoužitelnost. Dalším pochybením mělo podle žalobce být to, že v protokolu nebylo zaznamenáno, jakým způsobem mu byla poskytnuta strava. Krajský soud k tomu uvedl, že ve správním spisu je záznam, podle nějž byla žalobci strava poskytnuta z jeho finančních zdrojů. To, jakým způsobem k tomu došlo a že okolnosti podání stravy nejsou popsány v protokolu o výslechu, je pro věc nepodstatné. Tímto postupem žalobce neutrpěl na procesních právech, rozhodné je, že stravu obdržel. Správnost úředního záznamu o podání stravy přitom žalobce v průběhu řízení nezpochybňoval. Z protokolu není patrné, že by v tomto ohledu nějak strádal a výslech tím byl negativně ovlivněn.
[7] V závěru rozsudku krajský soud konstatoval, že proti rozhodnutí týkajícímu se povinnosti nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění žalobce neuplatnil žádný samostatný žalobní bod. Protože soud neshledal jako důvodné námitky proti rozhodnutí o vyhoštění a toto rozhodnutí nezrušil, považoval za nedůvodnou i žalobu v části směřující proti rozhodnutí žalované o nákladech řízení.
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel úvodem namítá, že krajský soud posoudil námitku nedostatečného vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení správního řízení v rozporu s principem právní jistoty a zásadou ochrany legitimního očekávání. V rozsudku č. j. 42 A 13/2019 – 22 totiž krajský soud dospěl k závěru, že prakticky totožné oznámení (jako to, jež bylo vyhotoveno v řízení se stěžovatelem) nevymezuje předmět řízení dostatečně. I v dalším dále stěžovatel setrvává v názoru, že mu předmět řízení nemusel být znám. Domněnka krajského soudu (že vymezení předmětu řízení bylo dostatečné – pozn. soudu) vychází z protokolu o výslechu, který však – jak stěžovatel rozvede dále – není použitelným podkladem pro vydání rozhodnutí o vyhoštění. I kdyby však bylo možné z tohoto protokolu vycházet, nelze bez dalšího dovozovat, že stěžovatel věděl, proč je s ním řízení vedeno. Podpis tohoto protokolu, jakož i podpis na oznámení o zahájení řízení, nedokládá, že stěžovatel porozuměl předmětu řízení, a to i přes jeho částečnou znalost českého jazyka. Stěžovatel se mohl domnívat, že řízení se týká nějaké jeho dřívější činnosti. Oznámení o zahájení řízení nesplňuje zákonné požadavky a stěžovatel nemohl od počátku řízení účinně využívat svých procesních práv.
[11] Stěžovatel také podotýká, že proti obsahu protokolu opakovaně brojil v průběhu správního řízení, pročež jím zmiňované vady nebyly zákonným postupem odstraněny. Správní spis neobsahuje žádný jiný podklad, ze kterého by vyplývalo, že stěžovatel vykonával v ČR nelegální práci, byť krajský soud tvrdil opak. Není též pravdou, že by stěžovatel věcně proti závěrům správních orgánů nebrojil. V průběhu řízení i v žalobě namítal, že nebylo řádně prokázáno, že se protiprávního jednání dopustil. Obdobnými nedostatky jako protokol o výslechu trpí i úřední záznamy o poskytnutí stravy. Krajský soud se tyto nedostatky snažil vyložit tak, aby nepůsobily rozporně, a vytkl stěžovateli, že nepředložil konkrétní argumentaci směřující proti skutečnostem zachyceným v podkladech. Stěžovatel však svou argumentaci zvolil jako demonstraci vadného postupu správního orgánu prvního stupně. Již ze samotného protokolu a úředních záznamů totiž vyplývá jejich rozpornost, která svědčí o procesních vadách, stanovisko samotného stěžovatele je proto bezpředmětné.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvádí, že trvá na závěrech uvedených v napadeném správním rozhodnutí, souhlasí s názorem krajského soudu a odkázala na shromážděný spisový materiál a své vyjádření k žalobě.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Úvodem Nejvyšší správní soud poznamenává, že skutkově a právně takřka totožnou věcí se zabýval v rozsudku ze dne 18. 5. 2020, č. j. 4 Azs 417/2019 – 28 (všechna citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Ostatně na toto řízení de facto poukázal i sám stěžovatel v kasační stížnosti, neboť odkazoval na rozsudek krajského soudu ze dne 25. 10. 2019, č. j. 42 A 13/2019 – 22 (viz odstavec [9] výše). Tento rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba cizince taktéž zadrženého při kontrole v Lázních Poděbrady, směřující proti rozhodnutí o správním vyhoštění (pro výkon práce bez povolení k zaměstnání v ČR) a souvisejícímu rozhodnutí o nákladech správního řízení, byl předmětem přezkumu právě v rozsudku zdejšího soudu č. j. 4 Azs 417/2019 – 28. Zástupcem tehdejšího žalobce byl stejný advokát, který zastupuje stěžovatele i v právě posuzovaném případě, a v kasační stížnosti uplatnil obdobné námitky. Pro podobnost věci nyní kasační soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, odchýlit a v podrobnostech na něj odkazuje. Níže pouze zrekapituluje jeho klíčové závěry.
[16] Námitka ohledně oznámení o zahájení správního řízení a vymezení jeho předmětu není důvodná. V rozsudku č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, se k této otázce uvádí, že „[k] zahájení řízení o uložení správního vyhoštění došlo krátce poté, co byl stěžovatel přistižen při výkonu zaměstnání a nepředložil patřičné povolení k této činnosti. Za této situace mu musela být podstata správního řízení zřejmá již v okamžiku jeho zahájení. Navíc ve stejný den došlo k výslechu stěžovatele, jehož průběh svědčí taktéž o tom, že si byl předmětu řízení vědom. Při tomto úkonu byl totiž dotazován na okolnosti zaměstnání v České republice, na udělení příslušného povolení a na to, zda je mu známo, že zde může pracovat pouze s platným pracovním povolením. Z výpovědi stěžovatele, z níž lze z dále zmíněných důvodů vycházet, je přitom zřejmé, stěžovatel dostatečně rozuměl ruštině, o ustanovení tlumočníka do tohoto jazyka sám požádal již při oznámení o zahájení správního řízení a tlumočení do ukrajinštiny se ve správním řízení nedožadoval. Nelze se tedy ztotožnit s námitkami stěžovatele, že s ohledem na neznalost češtiny nelze dovodit jeho vědomost o předmětu řízení o uložení správního vyhoštění a že i kdyby během něho pochopil jeho podstatu, nebylo by možné přesně určit okamžik, kdy k tomu došlo. Naopak z uvedených skutečností je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla tato skutečnost naprosto zřejmá již na počátku správního řízení. Přestože tedy oznámení o jeho zahájení nesplňovalo všechny zákonné náležitosti, neměl tento nedostatek žádný vliv na jeho další průběh ani nezpůsobil žádné omezení práv stěžovatele. Jedná se tedy o procesní vadu, která neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.“
[17] Výše uvedené lze aplikovat i na nyní projednávaný případ, ovšem s tou výjimkou, že ve věci stěžovatele oznámení o zahájení správního řízení nevykazuje žádné vady a vymezuje předmět řízení dostatečně, jak správně dovodil krajský soud v napadeném rozsudku. Na rozdíl od výše citovaného případu obsahuje oznámení o zahájení správního řízení ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53096-9/ČJ-2019-010026, nejen citaci příslušného zákonného ustanovení, ale je v něm též výslovně uvedeno, že „správní řízení ve věci správního vyhoštění je zahájeno na základě skutečnosti, že výše jmenovaný cizinec je na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání“. Stěžovateli tak muselo být zřejmé již od počátku řízení, jakou ze skutkových podstat uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) svým jednáním naplnil. Stejně jako v judikovaném případě bylo navíc správní řízení zahájeno bezprostředně poté, co byl stěžovatel přistižen při pobytové kontrole na stavbě bez povolení k zaměstnání. O tom, že si byl stěžovatel vědom předmětu řízení, svědčí i průběh výslechu ze dne 23. 2. 2019 a odpovědi stěžovatele na otázky správního orgánu ohledně zaměstnání v ČR (viz protokol o výslechu č. j. KRPS-53096-12/ČJ-2019-010026). Stěžovatel konkrétně uvedl, že ví, že v ČR může pracovat pouze s platným povolením, přičemž polské vízum nepostačuje. Byl si také vědom protiprávního jednání a při výslechu sdělil, že následně dodá pro práci v ČR dokumenty, které již budou v pořádku.
[18] Není pravdou, že krajský soud porušil legitimní očekávání stěžovatele, jestliže v napadeném rozsudku posoudil náležitosti oznámení o zahájení správního řízení odlišně od svého rozhodnutí č. j. 42 A 13/2019 – 22. Jak je vyloženo výše, oba případy vykazují dílčí odlišnost v tom, že v nynější věci oznámení obsahovalo i stručný popis skutku, kterého se stěžovatel dopustil (zatímco v judikované věci tato informace v oznámení chyběla). Při porovnání obou rozhodnutí krajského soudu je ostatně tato odlišnost zřejmá. Stěžovatel stěží mohl mít v tomto směru nějaké legitimní očekávání, neboť krajský soud žalobě v rozsudku č. j. 42 A 13/2019 – 22 nevyhověl (stejně jako krajský soud nevyhověl žalobě v napadeném rozsudku), a jeho závěry posléze aproboval i kasační soud. Pokud ani dílčí procesní vada spočívající v nedostatečném oznámení o zahájení řízení nevedla k vyslovení nezákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, tím spíše stěžovatel nemohl očekávat svůj úspěch ve věci, v níž oznámení o zahájení řízení veškeré zákonné náležitosti splňovalo.
[19] Stěžovatel dalšími námitkami brojí proti nesprávnosti údajů v protokolu o výslechu a úředních záznamech o poskytnutí stravy. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, konstatoval, že „[p]řípadný rozpor mezi protokoly o výslechu stěžovatele ze dne 23. 2. 2019 (…), o výslechu A. S., a o poskytnutí stravy tomuto cizinci, který se má týkat částečně překrývajících se časových údajů o počátku a konci těchto úkonů a přítomnosti stejných úředních osob a jenž není z obsahu správního spisu ani soudních spisů zřejmý, může v posuzované věci svědčit o nesplnění náležitostí protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedených v § 18 odst. 2 správního řádu a o neodstranění tohoto nedostatku postupem podle odstavce pátého téhož ustanovení. Eventuální uvedení nepřesného času výslechu stěžovatele by však nemělo pro rozhodnutí o jeho vyhoštění žádný význam, neboť je zřejmé, že policisté museli vyslýchat jednotlivé zadržené cizince v odpoledních hodinách dne 23. 2. 2019 postupně, nikoliv současně. Navíc v protokole uvedený začátek a konec výpovědi stěžovatele přibližně odpovídá okolnostem případu, neboť v přiměřeném časovém odstupu pěti a půl hodin navazuje na jeho zajištění a bezprostředně předchází jeho propuštění. (…) Z ničeho tak nevyplývá obava z nesprávného provedení výpovědi stěžovatele, které by zpochybnilo její samotný obsah. Ostatně nic takového ani stěžovatel netvrdí a jen poukazuje na nesrovnalosti protokolu o svém výslechu, které by v případě jejich existence představovaly jen chyby v psaní nemající žádný vliv na povahu této veřejné listiny požívající presumpce správnosti. Ani tato eventuální vada protokolu o výslechu stěžovatele tak nemohla mít žádný vliv na průběh řízení o správním vyhoštění, takže správní orgány obou stupňů nepochybily, když z jeho obsahu vycházely při svém rozhodování. Za této situace si krajský soud nemusel obstarat protokoly, které byly vyhotoveny v průběhu správního řízení vedeného vůči zmíněnému jinému cizinci.“
[20] K otázce poskytnutí stravy se zdejší soud v citovaném rozsudku vyslovil tak, že „[v] úředním záznamu o zajištění ze dne 23. 2. 2019, č. j. KRPS-53091-2/ČJ-2019-010026, se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta strava, zatímco v úředním záznamu ze stejného dne vyhotoveného pod č. j. KRPS-53091-17/ČJ-2019-010026, je zmínka o poskytnutí stravy a pitného režimu z vlastních zdrojů zajištěné osoby. Stěžovatel však ani náznakem neuvádí, jak tato nesrovnalost zasáhla do jeho práv, přičemž žádný její negativní vliv na průběh správního řízení není patrný ani z obsahu správního spisu. Otázka poskytnutí stavy a nápojů stěžovateli během jeho zajištění je navíc v této věci bezvýznamná z hlediska rozhodování o uložení správního vyhoštění. Zmíněný rozpor ohledně stravování stěžovatele během doby jeho zajištění proto nelze považovat za jakkoliv významný, a to i kdyby byl skutečný. Z uvedeného důvodu není nutné se ani vyjadřovat k závěrům, jimiž se krajský soud snažil podle názoru stěžovatele vykládat úřední záznamy tak, aby působily bezrozporně. Ani tato případná nesrovnalost totiž nikterak nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.“
[21] Výše uvedené platí i pro nyní posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že jednotlivé úkony správního orgánu prvního stupně na sebe časově navazují. Stěžovatel byl zajištěn dne 23. 2. 2019 v 11:30 hod. (viz úřední záznam o zajištění cizince č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026), následně byl eskortován na pracoviště správního orgánu prvního stupně v Mělníku, kde proběhl jeho výslech v době od 16:30 hod. do 17:47 hod. (viz protokol o výslechu č. j. KRPS-53096-12/ČJ-2019-010026). Zajištění stěžovatele bylo podle úředního záznamu č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026 ukončeno v 18:00 hod. Podle úředního záznamu č. j. KRPS-53096-14/ČJ-2019-010026 byla stěžovateli poskytnuta v 17:00 hod. strava, která byla uhrazena z jeho vlastních finančních zdrojů.
[22] Z výše uvedeného žádné rozpory samy o sobě neplynou. Úřední záznam o zajištění cizince č. j. KRPS-53096-2/ČJ-2019-010026, v němž se uvádí, že stěžovateli nebyla poskytnuta strava, lze interpretovat i tak, že mu nebyla poskytnuta strava v době od zajištění do jeho převozu na jiné oddělení. Tento záznam tak nevylučuje, že stěžovateli byla poskytnuta strava později, o čemž svědčí úřední záznam č. j. KRPS-53096-14/ČJ-2019-010026. I kdyby se však na některé z těchto písemností objevil nesprávný časový údaj, respektive nesprávný údaj o poskytnutí stravy, nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí žalované, potažmo prvostupňové rozhodnutí o vyhoštění. Totéž platí i pro údaje v protokolu o výslechu stěžovatele. Stěžovatel netvrdí, že by byl postupem správního orgánu prvního stupně jakkoli postižen na svých právech, například tím, že by mu byla strava odepřena, a on v důsledku toho v průběhu řízení strádal. Irelevantnost, ba dokonce absurdita námitek stěžovatele je patrná i z jeho tvrzení, že podle protokolů o výslechu v tomto řízení a v řízení vedeném s jiným cizincem zajištěným téhož dne, musely oba výslechy probíhat ve stejnou dobu za přítomnosti stejných úředních osob. Stěžovatel přitom netvrdí, že k takové situaci opravdu došlo, pouze hypoteticky naznačuje, že buď to tak bylo, anebo je na některém z protokolů uveden nesprávný čas výslechu (viz odstavec [10] výše). Již však konkrétně neuvádí, jak tedy byl ve výsledku zkrácen na svých procesních právech způsobem, který mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem č. j. 4 Azs 417/2019 – 28, uzavírá, že procesně bezvadný („čistý“) postup není hodnotou sám o sobě, nýbrž je pouze nástrojem, jenž má zamezit zásahům do práv účastníků řízení. Požadavek formální preciznosti, podrobnosti a bezrozpornosti postupu správních orgánů, jakož i jednotlivých písemností založených ve spisovém materiálu, tak není možné vnímat absolutně, nýbrž pouze při zohlednění jeho cíle, jímž je spravedlivé řízení vedoucí k vydání zákonného rozhodnutí, jakož i dalších požadavků, kterým musí správní orgán dostát. Mezi ně nepochybně náleží v řízení o uložení správního vyhoštění i jeho rychlost a hospodárnost. Přehnané trvání na formální čistotě i v těch aspektech, které jsou z hlediska konečného rozhodnutí nepodstatné, by tak bylo nepřijatelným formalismem, a mělo by výrazné negativní dopady na délku řízení, aniž by však významněji přispělo k ochraně práv účastníků řízení.
[24] Lze tudíž uzavřít, že v posuzované věci při zjišťování skutkového stavu nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Také krajský soud posoudil příslušné právní otázky správně a jeho rozsudek je zákonný. Důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
[25] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou, a to dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu