U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a  Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2020, č. j. 6 A 44/2020 – 11,

takto:

1. Kasační stížnost   se odmítá.

2. Žádný z účastníků   nemá   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1]               Nejvyšší správní soud obdržel dne 18. 5. 2020 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) směřující proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla pro nedostatek pravomoci soudu podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného – usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 15 A 159/2019 – 11.

[2]               Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen ´správní orgán‘).

[3]               Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.

[4]               Stěžovatel v projednávané věci podal u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) „žalobu“ proti rozhodnutí tohoto soudu vydanému v řízení o žalobě podané stěžovatelem v jiné věci. Soudní řád správní nicméně nepřipouští, aby bylo správní žalobou napadeno rozhodnutí jiného (obecného) soudu (srov. výše citovaný § 4 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soudy rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy). Jakkoliv bylo podání stěžovatele učiněné u městského soudu označeno jako „žaloba“, je zřejmé, že v uvedených souvislostech se dle jejího obsahu o žalobu ve správním soudnictví vůbec nemohlo jednat, a toto podání tudíž ani nebylo „způsobilé“ řízení o žalobě zahájit. Bylo proto zcela namístě, aby městský soud vyrozuměl o této skutečnosti stěžovatele toliko neformálním přípisem a věc bez dalšího odložil. Rozhodl-li městský soud o odmítnutí stěžovatelovy „žaloby“ usnesením, poskytl mu tím určitý procesní „nadstandard“, který nicméně nemůže neexistenci návrhu jako jednu z podmínek řízení zhojit.

[5]               Jestliže pak stěžovatel napadl takovéto usnesení kasační stížností, nelze na ni hledět jako na kasační stížnost podanou proti usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (neboť o návrh se v případě jeho „žaloby“ vůbec nejednalo) a je nutno ji hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona odmítl.

[6]               O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení  není  opravný prostředek přípustný (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 3. června 2020

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu