10 Afs 171/2019 - 51
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: CASPER UNION s.r.o., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zast. Mgr. et Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2 , proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014, čj. 33520/14/5200-11434-701858, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, čj. 10 Af 9/2015‑73,
takto:
Odůvodnění:
[1] Předmětem nynější kauzy je otázka stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení pohledávky ze smluvních sankcí, která byla v minulém zdaňovacím období položkou snižující základ daně. Mezi účastníky řízení je sporný zejména výklad § 23 odst. 3 písm. a) bodů 2 a 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
[2] Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně společnost CASPER Consumer Finance a.s.) podala dne 28. 12. 2012 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, ve kterém oproti řádnému daňovému přiznání snížila daňový základ o částku 69 089 774 Kč a daň o částku 13 818 000 Kč. Snížení daňového základu a daně zdůvodnila mimo jiné tím, že v řádném daňovém přiznání tvrdila nesprávně základ daně u postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, které byly položkou snižující základ daně v předchozích obdobích. Konkrétně uvedla, že v období předcházejícím roku 2009 jí vznikly pohledávky ze smluvních sankcí v celkové hodnotě 39 944 155,92 Kč. Tyto pohledávky zaúčtovala do výnosů a v souladu s § 23 odst. 3 písm. b) bodem 1 zákona o daních z příjmů o jejich hodnotu snížila základ daně. V roce 2009 tyto pohledávky postoupila za příjem ve výši 7 707 727,52 Kč. V reakci na to v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bodem 2 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. s) zákona o daních z příjmů zvýšila základ daně na řádku 40 o částku 32 236 428,40 Kč, která se rovnala ztrátě z postoupení pohledávek představující daňově neúčinný náklad. Dále žalobkyně v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bodem 6 téhož zákona zvýšila základ daně také na řádku 30 řádného daňového přiznání, a to o celou částku nominální hodnoty postoupených pohledávek, tedy o 39 944 155,52 Kč. Žalobkyně dodatečně shledala, že tento postup nebyl správný. Byla přesvědčena, že základ daně na řádku 30 měla zvýšit pouze o částku 7 707 727,52 Kč představující příjem z postoupení pohledávek, neboť o zbývající částku (ztrátu z postoupení pohledávek) již základ daně zvýšila na řádku 40 řádného daňového přiznání. Tímto způsobem proto snížila základ daně z příjmů v dodatečném daňovém přiznání.
[3] Finanční úřad pro hlavní město Prahu nepovažoval snížení základu daně v dodatečném daňovém přiznání žalobkyně za oprávněné. Podle jeho názoru žalobkyně v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bodem 6 zákona o daních z příjmů v řádném daňovém přiznání správně zvýšila základ daně na řádku 30 o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek, tedy o částku 39 944 155,92 Kč. Proto dne 17. 6. 2013 vystavil dodatečný platební výměr v částce 0 Kč.
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014 změnil dodatečný platební výměr finančního úřadu ze dne 17. 6. 2013 tak, že doměřenou daň v částce 0 Kč snížil na částku minus 1 620 800 Kč. Žalovaný snížil základ daně a daň, avšak z jiných než výše uvedených důvodů, a to pouze v nepatrné části oproti tvrzení žalobkyně v dodatečném daňovém přiznání (kde žalobkyně daň snížila o částku 13 818 000 Kč). Pokud jde o postoupené pohledávky ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti snižovala základ daně, žalovaný stejně jako finanční úřad dospěl k závěru, že žalobkyně měla podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zvýšit základ daně na řádku 30 daňového přiznání o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek (39 944 155,92 Kč), nikoliv pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení pohledávek (7 707 727,52 Kč).
[5] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u městského soudu. Městský soud na rozdíl od správních orgánů dospěl k závěru, že žalobkyně měla základ daně dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zvýšit pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení (7 707 727,52 Kč), nikoliv o celkovou nominální hodnotu pohledávek (39 944 155,92 Kč). Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014 proto zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. V ní trvá na tom, že žalobkyně byla povinna dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů zvýšit základ daně na řádku 30 daňového přiznání o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek, tedy o částku 39 944 155,92 Kč. Podotýká, že žalobkyně v předchozích zdaňovacích obdobích postoupené pohledávky nejprve „oddanila“ postupem podle § 23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů ve výši 39 944 155, 92 Kč. Pohledávky tedy nebyly předmětem zdanění. Při postoupení pohledávek bylo proto třeba nejprve aplikovat § 23 odst. 3 písm. a) bod 6 zákona o daních z příjmů a tímto postupem „vrátit“ celou jmenovitou hodnotu pohledávek ve výši 39 944 155,92 Kč do zdanění. Až po tomto kroku bylo možné postupovat dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. s) zákona o daních z příjmů, tedy uznat jmenovitou hodnotu pohledávek do výše příjmu plynoucího z jejich postoupení (7 707 727,52 Kč), a zvýšit základ daně na řádku 40 o ztrátu z postoupení pohledávek (32 236 428 Kč) představující daňově neúčinný náklad.
[7] Stěžovatel konstatuje, že zvýšení základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 je dle zákona vyloučeno jen v případě, že již byl podle bodu 2 zvýšen o „stejnou částku“. Tato situace však nemůže v případě úplatného postoupení pohledávky nikdy nastat. Základ daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů nebude nikdy zvyšován o stejnou částku, jako je celá jmenovitá hodnota postoupené pohledávky – náklad vzniklý při postoupení se vylučuje v rozsahu převyšujícím výnos z postoupení. Tento výklad lze dovodit také z důvodové zprávy k novele zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 545/2005 Sb.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výklad nezpůsobuje dvojí zdanění. Pokud si postupník nakoupí pohledávku ze smluvních sankcí, bude tento nákup stejně jako u jiných pohledávek účtován rozvahově, nikoliv výsledkově. Na rozdíl od postupitele se tedy v případě postupníka neuplatní snížení základu daně dle § 23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů. Pohledávka se u postupníka oceňuje pořizovací cenou. Pouze úhrada dlužníka nad tuto pořizovací cenu je u postupníka dle účetních předpisů účtována do výnosů a jen tato částka je zdaňována.
[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti. Podle stěžovatele je rozsudek vnitřně nekonzistentní. Městský soud v případě postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti nesnižovala základ daně, schválil zaúčtování pohledávek do výnosů v celkové jmenovité hodnotě (33 051 672,71 Kč) a současně též zvýšení výsledku hospodaření dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů o ztrátu z postoupení pohledávek (tj. o 27 312 020,34 Kč, neboť příjem z postoupení činil 5 739 652,37 Kč). Obdobně stěžovatel postupoval také v případě postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti snižovala základ daně. V tomto případě však městský soud postup stěžovatele správným neshledal. Neexistuje racionální důvod, aby se u těchto takřka totožných případů postupovalo odlišně.
[10] Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření ztotožňuje s rozsudkem městského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem sporu je otázka stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí, které byly v předchozích zdaňovacích obdobích položkami snižujícími základ daně.
[15] Pro zdanění pohledávek ze smluvních sankcí platí dle zákona o daních z příjmů specifický režim. Výsledek hospodaření se dále upraví (sníží či zvýší) podle příslušných ustanovení § 23 zákona o daních z příjmů, čímž dochází k jeho transformaci na základ daně.
[17] Jak správně uvedl městský soud, tato ustanovení zajišťují, že se smluvní sankce zdaňují až při jejich úhradě. Zákon o daních z příjmů zde upřednostňuje skutečné příjmy před zaúčtovanými výnosy (srov. rozsudek ze dne 14. 6. 2018, čj. 6 Afs 97/2018-24, věc PS Slovácko, bod 25). Jedná se o odchylku od obecného pravidla, dle kterého se při zjištění základu daně vychází z účetního zachycení transakcí (srov. § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů cit. v bodě [14]), při kterém se uplatní tzv. akruální princip. Náklady a výnosy jsou zachyceny v momentě, kdy skutečně nastaly, a nikoli až v okamžiku, kdy jsou za ně přijaty či vydány peníze či jejich ekvivalent (platba obvykle probíhá později) (viz rozsudek ze dne 25. 9. 2007, čj. 8 Afs 36/2005‑79).
[18] Žalobkyně v nynější kauze zaúčtovala pohledávky ze smluvních sankcí v době jejich vzniku v souladu s příslušnými účetními předpisy do výnosů v celkové nominální hodnotě 39 944 155,92 Kč. Následně o celou hodnotu těchto pohledávek snížila výsledek hospodaření v souladu s § 23 odst. 3 písm. b) bodem 1 zákona o daních z příjmů. Mezi účastníky řízení je sporné, jak měla žalobkyně dále postupovat v případě, že neuhrazené pohledávky ze smluvních sankcí v mezidobí postoupila třetímu subjektu za částku 7 707 727,52 Kč.
[19] Žalobkyni vznikla v důsledku postoupení ztráta ve výši 32 236 428,40 Kč (částka, o kterou jmenovitá hodnota postoupené pohledávky převyšuje příjem plynoucí z postoupení). Žalobkyně i stěžovatel se shodují v tom, že ztráta z postoupení představuje podle § 24 odst. 2 písm. s) ve spojení s § 25 odst. 1 písm. z) zákona o daních z příjmů daňově neúčinný náklad, o který se na řádku 40 daňového přiznání dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů zvýší výsledek hospodaření. Výsledek hospodaření bylo třeba nadto zvýšit také na řádku 30 daňového přiznání dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Účastníci řízení se však rozcházejí v tom, zda měla žalobkyně výsledek hospodaření podle tohoto ustanovení zvýšit o celou jmenovitou hodnotu postoupených pohledávek (39 944 155,92 Kč), či pouze o hodnotu příjmu plynoucího žalobkyni z postoupení (7 707 727,52 Kč).
[20] Odlišné postoje účastníků řízení žalobkyně přehledně graficky znázornila ve vyjádření ke kasační stížnosti:
[OBRÁZEK]
[21] Žalobkyně v závislosti na zvoleném výkladu při postoupení pohledávky ze smluvních sankcí odvede daň z příjmů buď z celé jmenovité hodnoty postoupené pohledávky, nebo pouze z příjmu plynoucího z postoupení pohledávky.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje na to, že žalobkyně postupem dle § 23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů (snížením hospodářského výsledku o celou jmenovitou hodnotu pohledávek) „oddanila“ pohledávky ze smluvních sankcí. Podle jeho názoru proto bylo nezbytné nejprve vrátit celou jmenovitou hodnotu pohledávek do zdanění zvýšením základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Teprve poté bylo možné zvýšit základ daně o ztrátu z postoupení (daňově neúčinný náklad) dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 téhož zákona.
[23] NSS s argumentací stěžovatele nesouhlasí. Jak správně uvedly žalobkyně i městský soud, tvrzení stěžovatele je v rozporu s jazykovým a systematickým výkladem příslušných ustanovení.
[24] Podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů konkrétně platí, že se výsledek hospodaření zvyšuje o částky, které nelze podle tohoto zákona zahrnout do výdajů (nákladů).
[25] Ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů současně stanoví, že se výsledek hospodaření zvyšuje o přijaté úhrady smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení, penále a jiných sankcí ze závazkových vztahů u věřitele, který vede účetnictví, pokud byly podle písmene b) bodu 1 položkou snižující výsledek hospodaření v předchozích zdaňovacích obdobích; přitom za přijetí úhrady se považuje i vzájemné započtení pohledávky a závazku podle zvláštního právního předpisu. Věřitel, který vede účetnictví a postoupí pohledávku z těchto smluvních sankcí nebo u kterého pohledávka z těchto sankcí zanikne jiným způsobem než jejím uhrazením nebo splynutím práva s povinností u jedné osoby a její výše byla podle písmene b) bodu 1 položkou snižující výsledek hospodaření v předchozích zdaňovacích obdobích, je povinen o částku této pohledávky zvýšit výsledek hospodaření, pokud již nebyl o stejnou částku zvýšen podle bodu 2. Obdobně to platí pro právního nástupce poplatníka zaniklého bez provedení likvidace (pozn. zvýraznění doplnil NSS).
[26] Výsledek hospodaření podle doslovného jazykového znění § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů je možné zvýšit jen tehdy, pokud již nebyl zvýšen o stejnou částku podle bodu 2. Zvýšení hospodářského výsledku podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů má tedy logicky přednost před jeho zvýšením podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 téhož zákona. Také ze systematického hlediska lze na základě řazení těchto ustanovení dovodit, že bod 2 má aplikační přednost před bodem 6. Zvýšení hospodářského výsledku podle bodu 6 je tedy vyloučeno v rozsahu, v jakém již byl hospodářský výsledek zvýšen podle bodu 2. Teze stěžovatele, že je třeba nejprve „dodanit“ pohledávky, resp. zvýšit výsledek hospodaření o celou jmenovitou hodnotu pohledávky podle bodu 6, a teprve poté lze přistoupit ke zvýšení o neúčinný náklad podle bodu 2, nemá oporu v jazykovém znění zákona ani jeho systematickém uspořádání.
[27] Stěžovatel namítá, že zvýšení hospodářského výsledku podle bodu 6 o celou jmenovitou hodnotu pohledávky je vyloučeno jen tehdy, pokud již byl zvýšen podle bodu 2 o „stejnou částku“. Podle stěžovatele nemůže tato situace v případě úplatného postoupení pohledávky nikdy nastat. Základ daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů nebude nikdy zvyšován o stejnou částku, jako je celá jmenovitá hodnota postoupené pohledávky – náklad vzniklý při postoupení se vylučuje v rozsahu převyšujícím výnos z postoupení.
[28] Argumentace stěžovatele je podle NSS příliš formalistická a vede k absurdním důsledkům, které žalobkyně trefně ilustrovala ve vyjádření ke kasační stížnosti na dvou praktických příkladech. V případě, že postupitel pohledávky ze smluvních sankcí v hodnotě 100 000 Kč postoupí bezúplatně, bude ztráta z postoupení činit 100 000 Kč. Ztráta tedy bude činit stejnou částku, jako je jmenovitá hodnota pohledávky. Postupitel bude v takovém případě povinen zvýšit hospodářský výsledek dle bodu 2 o částku 100 000 Kč. Současně však již nebude základ daně znovu zvyšovat o jmenovitou hodnotu pohledávky (100 000 Kč) dle bodu 6. Základ daně tak bude ve svém důsledku zvýšen o 100 000 Kč. Situace se diametrálně změní v případě, že postupitel pohledávky ze smluvních pokut v hodnotě 100 000 Kč postoupí za úplatu ve výši 1000 Kč. Ztráta z postoupení bude v tomto případě činit 99 000 Kč a o tuto částku se zvýší základ daně podle bodu 2. Podle výkladu stěžovatele by měl dále postupitel zvýšit základ daně o celou jmenovitou hodnotu pohledávky (100 000 Kč) dle bodu 6, jelikož výsledek hospodaření dle bodu 2 nebyl zvýšen o stejnou částku, jako je jmenovitá hodnota pohledávky. Základ daně bude v tomto případě zvýšen o 199 000 Kč. Základ daně u pohledávky ze smluvních sankcí v hodnotě 100 000 Kč postoupené za 1000 Kč bude oproti bezúplatnému postoupení takové pohledávky vyšší o 99 000 Kč. Výklad slovního spojení „o stejnou částku“ zastávaný stěžovatelem tedy ve skutkově obdobných situacích vede ke značným, neodůvodněným rozdílům.
[29] Závěry stěžovatele neodpovídají ani kontextu vývoje § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů, který městský soud podrobně popsal v bodech 37 až 40 napadaného rozsudku včetně citací důvodových zpráv k novelám tohoto ustanovení. Poukázat lze zejména na novelu provedenou zákonem č. 669/2004 Sb., která do tohoto ustanovení dodala dovětek „pokud již nebyl zvýšen podle bodu 2“. Dle důvodové zprávy k této novele „se jedná o legislativně technické zpřesnění, které jednoznačně zajišťuje, aby sankce ze závazkových vztahů, pokud jsou uhrazeny, a to včetně započtení, nebo zanikly jiným způsobem než jejich zaplacením (např. byly postoupeny, prominuty) zvyšovaly výsledek hospodaření jen jednou“ (pozn. zvýraznění doplnil NSS). Záměrem této zpřesňující novely bylo zabránit dvojímu zdanění téže postoupené pohledávky ze smluvních sankcí - jak podle bodu 2, tak také podle bodu 6. V souladu s touto novelou tedy bylo logicky možné zvýšit výsledek hospodaření podle bodu 6 pouze o takovou část jmenovité hodnoty postoupené pohledávky, v jaké nebyl zvýšen podle bodu 2. V opačném případě by byl výsledek hospodaření zvýšen o částku vyšší, než je jmenovitá hodnota pohledávky, tedy více než jednou.
[30] Další zpřesnění učinila novela provedená zákonem č. 545/2005 Sb., která do daného ustanovení doplnila slovní spojení „o stejnou částku“, celý dovětek poté zněl „pokud již nebyl o stejnou částku zvýšen podle bodu 2“. Dle příslušné důvodové zprávy „se z důvodu odstranění pochybností výslovně stanoví, že se v případě povinnosti zvýšení výsledku hospodaření jedná o částku ve stejné výši, o jakou byl v předchozích zdaňovacích obdobích výsledek hospodaření snížen“. Smyslem tohoto zpřesnění bylo zjevně postavit najisto, že výsledek hospodaření je třeba vždy zvýšit o stejnou částku, o kterou byl dříve snížen, bez ohledu na to, zda v konkrétním případě ke zvýšení dojde dle bodu 2 či 6 (případně jejich vzájemnou kombinací). Z této novely nelze dovodit zužující právní názor stěžovatele, podle kterého je možné vždy zvýšit výsledek hospodaření v bodě 6 o celou jmenovitou hodnotu pohledávky, pokud nebyl přesně o stejnou částku zvýšen podle bodu 2. Tento výklad je mimo jiné v rozporu s předchozí novelou, která se snažila zajistit, aby byl výsledek hospodaření zvýšen jen jednou.
[31] NSS uzavírá, že stěžovatel neuvedl přesvědčivé důvody, proč je nezbytné se při postoupení pohledávky ze smluvních sankcí odklonit od podstaty režimu smluvních sankcí, která tkví v tom, že se zdaní jen skutečné příjmy ze smluvních sankcí (srov. bod [17]). Výklad stěžovatele, dle kterého by se mělo zdanění týkat celé jmenovité pohledávky ze smluvních sankcí, nemá oporu v doslovném znění zákona ani v jeho smyslu a účelu.
[32] K námitce stěžovatele týkající se údajné vnitřní nekonzistentnosti rozsudku městského soudu NSS uvádí, že městský soud v bodech 52 až 59 napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč je nezbytné přistupovat k pohledávkám ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti nesnižovala základ daně, odlišně. Toto rozdílné zacházení dle městského soudu vyplývá z jasného znění zákona. Ustanovení § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů dle městského soudu stanoví, že výsledek hospodaření nelze snížit, pokud pohledávky vznikly a byly postoupeny v témže zdaňovacím období. Městský soud tedy podrobně zdůvodnil, proč se hodnocení obou případů pohledávek liší. Námitka stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost proto není důvodná. NSS podotýká, že se nezabýval důvodností argumentace městského soudu týkající se postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti nesnižovala základ daně. Městský soud v této části rozsudku stěžovateli vyhověl a tato konkrétní část odůvodnění není podkladem pro stěžovatelem napadený zrušující výrok rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit úspěšné žalobkyni náklady zastoupení ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační stížnosti [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastupování se tak zvyšuje o tuto daň ve výši 21 %. Výsledná částka činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu