[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: R. L., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, čj. MSP-285/2018-OSV-OSV/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, čj. 10 A 67/2018-15,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) u Městského soudu (dále jen „městský soud“) podal žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. V rámci tohoto řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud jej nyní napadeným usnesením osvobodil od soudních poplatků, ale zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce. Stěžovatel napadá pouze druhý výrok, kterým byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce.
[2] Městský soud neshledal, že by ustanovení zástupce pro řízení bylo nezbytné k ochraně práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka. Stěžovatelem podaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovala veškeré náležitosti takového podání, včetně vymezení rozsahu napadených výroků, žalobních bodů, a tím i vymezení rozsahu soudního přezkumu. Stěžovatel svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů k ochraně svých práv učinit, když se dostatečně kvalifikovaným způsobem obrátil na soud. Za takové situace neměl městský soud pochybnosti o způsobilosti stěžovatele hájit své vlastní zájmy před soudem sám, tedy v projednávané věci nebyla dána podmínka nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně jeho práv, a proto soud návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že sice je schopen sepsat a zformulovat písemné podání k soudu a vyjádřit, co považuje na rozhodnutí správního orgánu za nesprávné, ale to nemůže nahradit právní vzdělání. Podání žaloby je pouze prvním krokem. Soudy stěžovatele opakovaně nesprávně poučují, nečtou jeho podání a mají problémy s doručováním. Není tedy dána žádná záruka, že z důvodu nesprávného poučení nebude zkrácen na svých právech. Žalovanou stranou je správní orgán, který má k dispozici finanční prostředky a možnosti právního zastoupení. Nelze tak hovořit o rovnosti účastníků.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je přípustná a byla podána včas. Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není v tomto řízení vyžadována podmínka daná v § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy povinné zastoupení advokátem. Poté soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5] Dle § 35 odst. 9 s. ř. s. [n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát. V případě stěžovatele byla první podmínka splněna (osvobození od soudních poplatků), sporné tedy je, zda byla splněna i druhá podmínka (nezbytnost právního zastoupení k ochraně práv).
[6] Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Zajištěním právní pomoci se realizuje materiální rovnost účastníků. Právo je zaručeno bez omezujících podmínek, právní pomoc musí být dostupná i těm, kteří si ji nejsou s to opatřit smluvně. Judikatura při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce požaduje po soudech komplexní posouzení konkrétních skutkových okolností dané kauzy.
[7] Soudní řízení správní v prvním stupni soudní soustavy (před krajskými resp. městským soudem) je primárně koncipováno tím způsobem, že je účastník řízení i bez právního vzdělání schopen zastupovat se sám. V těchto řízeních není zákonem stanovená povinnost být zastoupen advokátem. Určitá kvalifikovaná a odborná forma podání a zastupování je vyžadována až v řízení před Nejvyšším správním soudem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). S ohledem na § 35 odst. 9 s. ř. s. a na nutnost splnění dvou kumulativních podmínek pro možnost ustanovení zástupce je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo přiznat právo na ustanovení právního zástupce každému, kdo o to požádá. V opačném případě by zákonodárce spojoval možnost ustanovení zástupce pouze se splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a nikoliv též s nezbytností ochrany práv účastníka.
[9] Tím však stěžovateli není nijak upíráno jeho právo na právní pomoc. Na základě § 35 odst. 2 s. ř. s. může být účastník zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. I práva znalý účastník se může radit s libovolným advokátem, případně se od něj nechat zastupovat před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Zda tak účastník učiní, je ponecháno zcela na jeho vůli. Avšak ustanoven mu může být advokát pouze za splnění i druhé zákonné podmínky, tedy je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. K této problematice se již vyjadřoval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15, konstatoval: „[…]soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky […]“.
[10] U stěžovatele nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti, uvedené v bodě [8], pro které by bylo na místě ustanovit mu zástupce. Lze souhlasit s městským soudem, že nejsložitější částí řízení před soudem prvního stupně je podání žaloby, která splňuje všechny náležitosti (§ 71 odst. 1 a § 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.), tedy zejména uvedení důvodů, pro které žalobce považuje vydané rozhodnutí žalovaného za nezákonné, a petit. V případě podání perfektní žaloby nemusí často žalobce v soudním řízení učinit jakýkoliv další úkon. Uvedené náležitosti žaloba stěžovatele obsahuje. Je tedy zřejmé, že stěžovatel je ve sporu schopen argumentace.
[11] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů souhlasí s městským soudem, že stěžovatel nenaplnil podmínky pro přiznání zástupce z řad advokátů, jelikož nebyla naplněna podmínka nezbytnosti právního zastoupení k ochraně jeho práv.
[12] Pokud stěžovatel poukazuje na vady, ke kterým docházelo v jeho předcházejících soudních řízeních, tak jde o zcela obecná tvrzení, která žádným způsobem neprokazuje a ani zejména nepoukazuje na to, že by se měly dotýkat nynějšího řízení, na což stěžovatele Nejvyšší správní soud již upozornil v usnesení ze dne 12. 6. 2018, čj. 8 As 120/2018-16, kterým stěžovateli zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení o právě projednávané kasační stížnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. října 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu