6 Azs 147/2018 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. Ch. T., zastoupen JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2017, č. j. OAM-141/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 – 51,
takto:
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 – 51, (dále „napadený rozsudek“). Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2017, č. j. OAM-141/LE-LE05-LE05-PS-2017, (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba trvání zajištění byla stanovena do 23. 12. 2017.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel uvedl k prokázání své totožnosti nepravdivé údaje a prokazoval se doklady totožnosti jiné osoby. Bylo prokázáno, že stěžovatel pobýval opakovaně dlouhodobě na území České republiky neoprávněně a druhou žádost o mezinárodní ochranu podal teprve poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, a co byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Podle krajského soudu by nebylo uplatnění zvláštního opatření v případě stěžovatele účinné. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, který po dostatečném vyhodnocení možnosti uložení zvláštního opatření od jeho užití upustil.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávnost závěru žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. V případě stěžovatele bylo možné uložit mírnější opatření a krajský soud nesprávně posoudil otázku nutnosti použití institutu zajištění.
[5] Nejvyšší správní soud ze sdělení žalovaného ze dne 16. 5. 2018 zjistil, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění a ode dne 27. 12. 2017 se již v zařízení pro zajištění cizinců nezdržuje. Toto sdělení bylo ověřeno i z výpisu evidence žadatelů o mezinárodní ochranu.
[6] Podle § 46a odst. 9 zákona o azylu, ve znění účinném od 15. 8. 2017, „[v] případě, že je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nebo o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ministerstvo neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.“
[7] V usnesení ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 - 24, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokud krajský soud o žalobě proti rozhodnutí o zajištění meritorně rozhodl a Nejvyšší správní soud následně rozhodl o zastavení řízení v důsledku ukončení zajištění, nebyl cizinci přístup k soudu odepřen: „Nárok na soudní řízení v další instanci (navíc bezvýjimečný), pak není Ústavou či Listinou nikde formulován a právem na spravedlivý proces ve věcech správního soudnictví ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, věty první není pokryt ani nejde o případ podle čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněných pod č. 209/1992 Sb.“
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, položil zdejší soud Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ Přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. z důvodu položené předběžné otázky je však pouze fakultativní, nikoliv obligatorní, a § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. dopadá pouze na přerušení toho konkrétního řízení, v němž byla předběžná otázka položena. Nejvyšší správní soud ostatně o zastavení řízení podle nové úpravy rozhodl po položení předběžné otázky již i v jiných řízeních (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 Azs 361/2017 – 28, ze dne 19. 4. 2018, č. j. 7 Azs 81/2018 – 26, ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 139/2018 – 14, atd.) V usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 Azs 416/2017 – 26, 6. senát konstatoval, že „zvažoval, zda není na místě přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (návrh skupiny senátorů na zrušení § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců) či rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ohledně souladu § 46a odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (který obsahuje stejné podmínky pro zastavení řízení jako § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců), s unijním právem, předložené mu Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43.“ Dospěl však k závěru, že „pochybnosti skupiny senátorů ani desátého senátu o souladu nyní aplikované právní úpravy s ústavním pořádkem či unijním právem nesdílí.“
[9] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit od výše citovaného právního názoru, vyjádřeného v usnesení ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 - 24. Rozhodnutí o zajištění stěžovatele věcně přezkoumal krajský soud, byl tedy zároveň naplněn požadavek vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Kasační stížnost je koncipována jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání rozhodnout v souladu s § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aplikovaným na základě § 120 s. ř. s., ve spojení s § 46a odst. 9 zákona o azylu o zastavení řízení o kasační stížnosti.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[11] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu 2. 10. 2017, č. j. 17 A 128/2017 - 16, ustanoven zástupcem advokát, který jej zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (poslední věta § 35 odst. 9 s. ř. s.). Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát (§ 35 odst. 9 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 aplikovaný na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Jelikož ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se mu přiznaná odměna o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu