1 Azs 7/2018 - 15
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. Z., zastoupen Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. CPR-10099-5/ČJ-2017-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017, č. j. 5 A 179/2017 – 23,
t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017, č. j. 5 A 179/2017 – 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Žalovaný vydal dne 31. 5. 2017 rozhodnutí č. j. CPR-10099-4/ČJ-2017-930310-C232, kterým zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 3. 2017 o správním vyhoštění žalobce. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím pak žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 3. 2017, jímž byla stanovena povinnost žalobce nahradit náklady řízení o správním vyhoštění. Žalobce podal proti oběma těmto rozhodnutím žalobu k městskému soudu.
[2] Městský soud usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 2 A 74/2017 ‑ 31, vyloučil dle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správní (dále jen „s. ř. s.“), řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného o povinnosti nahradit náklady řízení o správním vyhoštění k samostatnému projednání z důvodu, že tato věc nepatří mezi věci rozhodované samosoudci (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). Usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 5 A 179/2017 ‑ 14, pak soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu proti tomuto rozhodnutí ve výši 3.000 Kč v propadné lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Žalobce se proti výzvě k zaplacení soudního poplatku ohradil ve svém podání ze dne 14. 11. 2017, ve kterém uvedl, že je v souladu s § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od soudního poplatku osvobozen. Následně asistent soudce vydal dne 29. 11. 2017 usnesení č. j. 5 A 179/2017 ‑ 17, v němž žalobci vysvětlil, že se na posuzovanou věc osvobození od soudního poplatku nevztahuje, a zároveň ho vyzval, aby uhradil soudní poplatek ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení. Žalobce podal proti tomuto usnesení námitku, ve které opět zdůraznil, že má být v dané věci od poplatku osvobozen.
[3] Městský soud výše specifikovaným usnesením ze dne 15. 12. 2017 potvrdil námitkou napadené usnesení a řízení o žalobě zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě.
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel upozornil na § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích, podle kterého je cizinec ve věcech rozhodnutí o správním vyhoštění osvobozen od soudního poplatku. Uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného se týká povinnosti uhradit náklady řízení o správním vyhoštění. Pouze z administrativních důvodů bylo o nákladech řízení rozhodnuto samostatným rozhodnutím; běžně bývá výrok o nákladech správního řízení integrální částí rozhodnutí ve věci samé. Na napadené rozhodnutí je tak třeba hledět jako na rozhodnutí o správním vyhoštění s tím, že žalobce je i v této věci osvobozen od soudního poplatku. Opačný výklad by byl značně formalistický. Pokud by řízení bylo z uvedeného důvodu zastaveno, byla by stěžovateli odmítnuta spravedlnost ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel tak trvá na tom, že má být od soudního poplatku osvobozen.
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Pro posouzení věci je rozhodné zodpovědět otázku, zda byl stěžovatel v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění osvobozen od soudního poplatku.
[9] Podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozuje „cizinec v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení zajištění, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, a v řízení o propuštění cizince ze zajištění“.
[10] Napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v řízení o správním vyhoštění stěžovatele, a jak již uvedl stěžovatel, pouze z administrativních důvodů na straně žalovaného nebyl výrok o nákladech řízení součástí rozhodnutí o správním vyhoštění, ale o nákladech bylo vydáno samostatné rozhodnutí.
[11] Rozhodnutí o nákladech řízení však obsahuje výrok závislý na rozhodnutí o správním vyhoštění, a to i přesto, že byl obsažen v samostatném rozhodnutí. Přezkum takového rozhodnutí musí probíhat na základě shodných procesních pravidel, jako kdyby byl výrok o nákladech součástí jednoho rozhodnutí společně s výrokem ve věci samé. Na akcesorické povaze výroku o nákladech konkrétního řízení nic nemění ani to, že je tento výrok obsažen (jako jediný výrok) v samostatném rozhodnutí správního orgánu. Na stěžovatele se proto v případě podání správní žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného vztahuje zákonné osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. 44 A 12/2013 ‑ 21, nebo také rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2018, č. j. 2 As 419/2017 ‑ 16).
[12] Městský soud tedy nepostupoval správně, pokud stěžovatele (opakovaně) vyzval k zaplacení soudního poplatku v řízení, které je od soudního poplatku osvobozeno. Nebyly tak dány ani důvody pro zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. Napadené usnesení městského soudu je proto nezákonné.
[13] Nejvyšší správní soud také poznamenává, že nebyl dán ani důvod pro vyloučení věci k samostatnému projednání dle § 39 odst. 2 s. ř. s. V souladu s výše uvedenými závěry totiž v řízení o žalobě proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění rozhoduje soud ve stejném složení jako v případě soudního přezkumu samotného rozhodnutí o správním vyhoštění. V posuzované věci měl tak podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodovat specializovaný samosoudce, nikoliv senát. Je tedy třeba dospět k závěru, že soud byl nesprávně obsazen. Nejedná se však o nedostatek řízení, pro který by byl Nejvyšší správní soud nucen usnesení městského soudu zrušit pro zmatečnost dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003 ‑ 32).
[14] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu