[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: I. K. K. A., zast. ustanoveným opatrovníkem JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2017, čj. MV-10461-4/OAM-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2017, čj. 4 A 32/2017 – 32,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Žalobci (dále „stěžovatel“) bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie (dále jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 13. 12. 2016,
čj. CPR-29881-22/PŘ-2016-930504, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie v délce 30 měsíců. V souladu s § 118 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), se taktéž stanovila doba k vycestování z území České republiky do 50 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude stanoveno, že překážka řízení odpadla a vycestování cizince je možné. Tato povinnost byla v daném rozhodnutí dána z důvodu závazného stanoviska žalovaného, že vycestování do Irácké republiky není možné. Odvolání stěžovatele žalovaný zamítl a výše uvedené rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem uvedeným v záhlaví. Proti němu brojí stěžovatel podanou kasační stížností.
[2] Stěžovatel je státní příslušník Irácké republiky. Dne 11. 12. 2016 v 9:00 hod. přiletěl linkou z Istanbulu na mezinárodní letiště Václava Havla Praha – Ruzyně. Společně s ním cestovala také jeho manželka a čtyři nezletilé děti. Bezprostředně po příletu se stěžovatel podrobil pobytové kontrole, při které se prokázal platným cestovním pasem s uděleným schengenským vízem vydaným pro účely turismu. K výzvě policie však nebyl schopen předložit doklady prokazující účel a podmínky pobytu (potvrzení o zajištění ubytování a dostatku peněžních prostředků). V 10:30 hod. proto policie prohlásila jeho vízum za neplatné a odepřela mu vstup na území České republiky. Ještě téhož dne v 18:45 hod. měl vycestovat zpět linkou do Istanbulu. Bezprostředně před odletem však odmítl odcestovat a požádal o mezinárodní ochranu v České republice. Při následné kontrole policie zjistila, že u sebe stěžovatel neměl žádné cestovní doklady, jelikož je jeho manželka v mezidobí zničila. Proto ho prvoinstanční správní orgán zajistil a další den, 12. 12. 2016, zahájil řízení o správním vyhoštění.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nesouhlasí s namítaným porušením čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále i „Úmluva o uprchlících“), jelikož o mezinárodní ochranu požádal až v 18:45 hod., tedy více než 8 hodin poté, co mu bylo zneplatněno vízum. Stěžovatel tak o mezinárodní ochranu nepožádal neprodleně poté, co zjistil nelegálnost svého dalšího pobytu. Tuto protizákonnost naopak ještě prohloubil zničením cestovního dokladu. Stěžovatel neuvedl dobrý důvod, proč váhal s žádostí o mezinárodní ochranu až na okamžik těsně před odletem zpět do Istanbulu. Za tento důvod neuznal městský soud ani jazykovou bariéru, když si o mezinárodní ochranu požádal později i bez přítomnosti tlumočníka.
[4] Městský soud neuvěřil tvrzení, že v České republice měl příbuzného, který na rodinu čekal na letišti, jelikož z úředního záznamu o zajištění cizince plyne, že žádnou osobu vyrozumět nechtěl, a dle protokolu o vyjádření účastníka správního řízení na něj nikdo na letišti nečekal. Toto tvrzení navíc přednesl poprvé až v odvolání.
[5] Nebyl ani porušen čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jelikož se v daném případě jednalo o pouhý jednoměsíční turistický pobyt. V případě uznání víz by se totiž rodina stejně za měsíc vrátila do Irácké republiky.
[6] Délka, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských státu Evropské unie, je dle městského soudu přiměřená vzhledem k tomu, že stěžovatel přišel o své cestovní doklady úmyslně.
[7] Městský soud nesouhlasil se stěžovatelem, že na něj nedopadá § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, ale § 16 odst. 1 písm. a) stejného zákona. Soud nesouhlasil ani s námitkou dvojího trestání, jelikož správní vyhoštění nemá sankční charakter.
[8] Prvoinstanční správní orgán postupoval přesně podle § 120a a § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když si vyžádal závazné stanovisko a to v jím vydaném rozhodnutí zohlednil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
[10] Stěžovatel uvedl, že neprodleně poté, co mu byl odepřen vstup na území, vyjadřoval ve svém jazyce obavy z návratu do Irácké republiky. Policie na to však nereagovala. Podle stěžovatele z jeho odporu proti deportaci a při zohlednění jeho státní příslušnosti, národnosti a náboženského přesvědčení bylo zřejmé, že má v úmyslu žádat v České republice o mezinárodní ochranu. Zákon o azylu nepředpokládá žádné formální náležitosti žádosti, je jí již prvotní projev vůle cizince, ze kterého je zřejmé, že hledá ochranu. Podle názoru stěžovatele cizinec není povinen a vzhledem ke svému postavení v řízení ani schopen prokázat, že žádost o mezinárodní ochranu podal již v době odepření vstupu. Je to naopak policie, která by měla zajistit nezbytné důkazní prostředky a učinit vše pro to, aby jí byl znám obsah sdělení cizince. Jedině tak může vyloučit, že cizinec chce požádat o mezinárodní ochranu. Opačný přístup stěžovatel považuje za neúčinný a rozporný s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[11] Stěžovatel se dále vyjadřuje také ke zničení cestovních dokladů. Podle jeho názoru je třeba zohlednit skutkové okolnosti, za kterých se k tomuto jednání uchýlil. Zdálo se, že vycestování nelze zabránit. Teprve až po zničení dokladů s ním policie zahájila správní řízení a umožnila mu kontakt s tlumočníkem. Stěžovatel navíc odmítá tvrzení, že se po zničení cestovního dokladu na území zdržoval nezákonně. V té době již byl žadatelem o mezinárodní ochranu a byl oprávněn se na území zdržovat bez cestovního dokladu.
[12] Nadto stěžovatel nesouhlasí s postupem správních orgánů v řízení o odepření vstupu na území České republiky. Stěžovatel měl dostat možnost vyjádřit se v řízení o odepření vstupu, dát svůj případ přezkoumat a nechat se právně zastoupit. Také pro toto řízení platí mezinárodní závazky České republiky, zejména čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
[13] Stěžovatel v samotném závěru kasační stížnosti bez dalšího zmiňuje, že správní orgány nesprávně aplikovaly též čl. 31 Úmluvy o uprchlících a čl. 3, 12 a 22 Úmluvy o právech dítěte, dále že skutkový stav zjištěný městským soudem nemá oporu ve správním spisu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
[14] Žalovaný ve vyjádření setrval na své argumentaci v předchozích řízeních a ztotožnil se se závěry v rozsudku městského soudu. Stěžovatel pod ochranu čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nespadá, jelikož o mezinárodní ochranu nepožádal bez prodlení, ačkoliv Česká republika měla být jeho cílovou zemí. Přestože byl několikrát v přímém kontaktu s policisty, kteří jsou zvyklí na jednání cizinců a úmysl cizince požádat o azyl by poznali, žádným dostatečně rozeznatelným způsobem neprojevil úmysl požádat o udělení mezinárodní ochrany. Slovo azyl je mezinárodně známý a zaužívaný termín. V České republice dokázalo projevit úmysl a požádat o azyl stovky kurdsky hovořících osob, proto odkaz na jazykovou barieru je pouze účelový. Těsně před odletem zpět do Istanbulu mu již nedělalo problém vysvětlit policistům, že odletět nehodlá a přeje si požádat o mezinárodní ochranu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná opatrovník, který je zároveň advokát (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se s naprosto totožnou situací jako je nyní projednávaná zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 Azs 213/2017 – 47, a ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 Azs 212/2017 - 50, kde jako účastníci sporu vystupovala stěžovatelova manželka a jedno z jeho dětí. Ve všech třech případech se jedná o naprosto totožnou skutkovou situaci, stejnou právní argumentaci městského soudu i shodně koncipované kasační námitky. Právě rozhodující senát se ztotožňuje s posouzením, které provedl desátý senát, proto v podrobnostech odkazuje na zmiňované rozsudky, a v dalším odůvodnění z přijatých závěrů vychází.
[17] Kasační námitku, ve které stěžovatel tvrdí, že se na území České republiky nikdy nenacházel nezákonně, předložil až v řízení před Nejvyšším správním soudem, proto je dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[18] Podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy o uprchlících se smluvní státy zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Účelem tohoto ustanovení je zabránit postihování takových uprchlíků, kteří v důsledku své oprávněné potřeby získat mezinárodní ochranu museli porušit zákon (srov. rozsudek britské Sněmovny lordů ze dne 21. 5. 2008, R v. Asfaw, UKHL 31,[1] bod [9]).
[19] Čl. 31 odst. 1 Úmluvy o uprchlících je ve vnitrostátním právu proveden v § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého nelze za určitých okolností rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Rozhodnutí o správním vyhoštění se podle tohoto ustanovení nevydá, jestliže cizinec žádající o mezinárodní ochranu na území přichází přímo ze státu, kde mu hrozí pronásledování nebo vážná újma, a na území vstoupí nebo pobývá bez povolení a sám se bez prodlení přihlásí policii nebo ministerstvu a prokáže závažný důvod pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt. Tato norma odkazuje jen na případy vyhoštění z důvodů podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 6 a 7 zákona o pobytu cizinců (překročení státní hranice v úkrytu či mimo hraniční přechod). Nejvyšší správní soud však již v minulosti dovodil, že vzhledem ke znění a účelu Úmluvy o uprchlících se právní úprava v § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců uplatní i vůči cizinci, jemuž má být správní vyhoštění uloženo z důvodu dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců za neoprávněný pobyt na území bez platného cestovního dokladu či víza (srov. rozsudky ze dne 1. 8. 2013, čj. 6 As 28/2013-38, body [23] a [24], a ze dne 29. 5. 2014, čj. 9 Azs 107/2014-43, body [19] a [20]). Podle § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se tyto důvody vyhoštění vztahují i na neoprávněné zdržování se cizince v tranzitním prostoru mezinárodního letiště.
[21] Městský soud čl. 31 Úmluvy o uprchlících, respektive § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neaplikoval. Hlavním důvodem bylo nesplnění podmínky podle písm. e). Tato podmínka předpokládá naplnění dvou skutečností. Zaprvé, že se cizinec sám dobrovolně přihlásí úřadům a projeví úmysl požádat v zemi o mezinárodní ochranu, a zadruhé, že tak učiní bez prodlení.
[22] Nejvyšší správní soud se tedy zabýval tím, zda městský soud (ne)naplnění této podmínky hodnotil správně.
[23] Mezi účastníky řízení je sporné, kdy se stěžovatel přihlásil úřadům jako uprchlík a projevil úmysl požádat v zemi o mezinárodní ochranu. Stěžovatel tvrdí, že tento úmysl projevil již v době odepření vstupu. Naproti tomu žalovaný a městský soud vycházeli z toho, že tak učinil až bezprostředně před zpátečním odletem do Istanbulu 11. 12. 2016 v 18:45 hod. Podle kasačního soudu však není třeba tuto otázku řešit. Je nepochybné, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu nejpozději dne 11. 12. 2016 v 18:45 hod., tedy zhruba 8 hodin po odepření vstupu na území České republiky. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že po zohlednění konkrétních okolností kauzy stěžovatel i v takovém případě splnil podmínku přihlásit se bez prodlení úřadům.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda lze žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu podanou několik hodin po odepření vstupu na území považovat za dobrovolný projev vůle. V minulosti se soud zabýval případem, ve kterém cizinka požádala o mezinárodní ochranu až poté, co policie při kontrole odhalila, že se prokázala neoprávněně pozměněným cestovním dokladem a zadržela ji. Nejvyšší správní soud obecně konstatoval, že „uprchlíci, kteří byli zadrženi státními úřady a teprve poté projevili svůj úmysl požádat o mezinárodní ochranu […] zásadně pod ochranu čl. 31 Úmluvy nespadají, protože v jejich případě nelze mluvit o skutečně dobrovolném projevu vůle směřujícímu k přihlášení se úřadům“ (rozsudek ze dne 29. 5. 2014, čj. 9 Azs 107/2014-43, bod [23]). Žalovaný v nynější kauze argumentoval touto částí judikátu. Zcela však opomenul další část rozsudku, ve které soud vymezil výjimku z tohoto pravidla. Cizinec může i v takovém případě požívat ochrany čl. 31 Úmluvy o uprchlících, „pokud byl zadržen tak rychle, že se státním úřadům sám přihlásit nemohl“ (viz cit. rozsudek čj. 9 Azs 107/2014-43, bod [27]). V nynější věci stěžovatel do ČR přicestoval legálně s platným cestovním pasem a vízem. Bezprostředně po příletu se podrobil pobytové kontrole. Až při ní bylo jeho vízum zneplatněno. Neměl proto jinou možnost, než požádat o mezinárodní ochranu až poté, co policie shledala jeho pobyt nelegálním.
[25] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda žádost o mezinárodní ochranu, podaná několik hodin po odepření vstupu, mohla naplnit slovní spojení bez prodlení. Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že smyslem podmínky sám se přihlásit bez prodlení úřadům „je dát možnost uprchlíkům, kteří na území státu vstoupili protiprávně, aby své postavení upravili do souladu s právem bez hrozby sankce. Před postihem by měli být chráněni ti uprchlíci, kteří se přihlásí z vlastní vůle a osvědčí tak svou dobrou víru“ (cit. rozsudek čj. 9 Azs 107/2014-43, bod [23]). Optikou uvedeného proto nemůže obstát výklad, který za přihlášení se bez prodlení považuje pouze okamžité podání žádosti o mezinárodní ochranu poté, co se cizinec neoprávněně vyskytl na území České republiky. Přihlášení se úřadům s určitým časovým odstupem nemusí být vždy výrazem zlé víry cizince. Podle kasačního soudu tedy neexistuje obecný časový limit pro přihlášení se úřadům, slovní spojení bez prodlení je třeba hodnotit s ohledem na okolnosti v každém jednotlivém případě [srov. Noll, G., Article 31 In: Zimmermann, A. The 1951 convention relating to the status of refugees and its 1967 protocol: a commentary. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 1259, nebo rozsudek anglického Vrchního soudu (High Court) ze dne 29. 7. 1999 R v. Uxbridge Magistrates Court and Another, Ex parte Adimi, [1999] EWHC Admin 765; [2001] Q.B. 667,[2] body 21‑25]. Proto nelze přistoupit na tezi městského soudu, že „neprodlené přihlášení se úřadům souvisí s okamžitým podáním žádosti o mezinárodní ochranu“ (s. 5 rozsudku).
[26] Expertní skupina Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zdůrazňuje, že k příznivějšímu výkladu slovního spojení bez prodlení je vhodné přistoupit v případě uprchlíků, kteří čelí jazykovým či kulturním překážkám, nemají dostatek informací, jsou vyděšení či z jiného důvodu nejsou schopní okamžitě požádat o mezinárodní ochranu (srov. UNHCR, Revised Guidelines on Applicable Criteria and Standards relating to the Detention of Asylum-Seekers, Ženeva, 1999[3], bod 4; dále viz např. Hathaway, J. C. The Rights of Refugees under International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 391-392).
[27] Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným při výkladu podmínky přihlásit se bez prodlení ve své judikatuře zohledňuje konkrétní okolnosti kauzy. V minulosti například považoval tuto podmínku za splněnou, přesto, že uprchlík nepožádal o mezinárodní ochranu bezprostředně po odhalení nelegálního pobytu při policejní kontrole. Soud vysvětlil, že „českou policií byl cizinec kontrolován bezprostředně po svém příletu na letiště Václava Havla a ihned poté byl zadržen. O mezinárodní ochranu sice požádal až v průběhu pohovoru vedeného v rámci řízení o správním vyhoštění, ten se však konal ještě týž den večer, několik hodin poté, co stěžovatel přiletěl, a vzhledem k rychlosti jeho zadržení to byl fakticky první okamžik, kdy měl možnost svobodně projevit svoji vůli“ (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2016, čj. 9 Azs 192/2015-75, bod [29]).
[28] Také v nyní posuzované kauze jsou skutkové okolnosti natolik specifické, že by bylo v rozporu se smyslem a účelem čl. 31 Úmluvy o uprchlících považovat žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu za opožděnou.
[29] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že stěžovatel nebyl na odepření vstupu předem připraven. Do České republiky totiž přicestoval na základě platného víza, které ho opravňovalo k pobytu na území v délce jednoho měsíce. Podle svých slov v žalobě měl v plánu požádat o mezinárodní ochranu až v přijímacím středisku. Zaváhání s podáním žádosti o mezinárodní ochranu okamžitě po zneplatnění víza a odepření vstupu je proto pochopitelné. Tímto se posuzovaná kauza významně liší od kauz v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, kde již samotný vstup uprchlíků na území České republiky byl nelegální. Žádost o mezinárodní ochranu navíc podal předtím, než s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[30] Dále je třeba zohlednit také jazykové a kulturní překážky, kterým čelil. Stěžovatel není schopen dorozumět se v cizí zemi. Z protokolu o vyjádření stěžovatele v řízení o správním vyhoštění vyplývá, že mluví pouze kurdsky a arabsky. V řízení o odepření vstupu nebyl přítomen tlumočník. V době rozhodnutí o odepření vstupu tedy neměl dostatek informací o tom, co se děje a jak může dále postupovat. Informace uvedené v rozhodnutí o odepření vstupu obdržel pouze v českém jazyce. Je třeba zohlednit, že stěžovatel pochází z jiného kulturního prostředí a neorientuje se v právním systému České republiky.
[32] Při posouzení této podmínky nelze klást stěžovateli k tíži, že pobýval na území nezákonně. Je třeba zkoumat, zda pro svůj neoprávněný pobyt měl závažný důvod ‑ viz podmínka f) uvedená v bodě [20] shora. Čl. 31 Úmluvy o uprchlících modifikuje rozsah povinností, které na uprchlíky klade čl. 2 této Úmluvy.
[33] S ohledem na specifické okolnosti nynější kauzy proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že požádání o mezinárodní ochranu v den příletu na území České republiky pouze několik hodin po zneplatnění víza a odepření vstupu na území lze považovat za přihlášení se úřadům bez prodlení. Soud tedy nepřisvědčil argumentaci žalovaného a městského soudu a námitku nesprávné aplikace čl. 31 Úmluvy o uprchlících shledal důvodnou. Proto zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jelikož čl. 31 odst. 1 Úmluvy o uprchlících se aplikuje pouze v případě kumulativního naplnění všech v něm uvedených podmínek (srov. bod [20]), bude muset městský soud v dalším řízení posoudit naplnění dalších podmínek, jejichž splnění je mezi účastníky řízení sporné.
[34] Mezi tyto sporné podmínky patří podmínka pod písm. c) - cizinec na území přichází ze státu, kde mu hrozí pronásledování nebo vážná újma, a písm. f) - cizinec prokáže závažný důvod pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt (srov. bod [20]). Podle žalovaného totiž stěžovatel nijak neprokázal, že přichází ze státu, kde mu hrozí pronásledování nebo vážná újma a tím též důvod pro neoprávněný pobyt. Stěžovatel se proti těmto tvrzením v doplnění žaloby ohradil. Městský soud se již splněním těchto podmínek v rozsudku nezabýval. Pouze obecně konstatoval, že chtěl-li stěžovatel požádat o mezinárodní ochranu, žádné doklady ničit nemusel. Nevypořádal se však s eskalací událostí, kterými stěžovatel odůvodňoval, proč ke zničení dokladů jeho manželka přistoupila.
[35] Stěžovatel dále napadl rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost. Tato zcela obecná námitka není důvodná. Stěžovatel nikterak nespecifikuje, z jakého důvodu je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Odůvodnění je vystavěno na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož rozumně plynou právní závěry. Namítá-li dále stěžovatel, že skutkový stav zjištěný městským soudem nemá oporu ve spise, kasační soud se k této námitce nemohl vyjádřit. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní pochybení. Nejvyšší správní soud zjistil toliko rozpor týkající se pomoci tlumočníka při prvním požádání o mezinárodní ochranu. Tuto skutečnost zohlednil výše v citovaném odůvodnění.
[36] Námitka nezákonného rozhodnutí o odepření vstupu na území České republiky není důvodná. Toto rozhodnutí není předmětem přezkumu v nynější věci. Podle § 171 písm. b) zákona o pobytu cizinců je navíc tento typ rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučen.
[37] V závěru kasační stížnosti stěžovatel obecně namítá, že soud nesprávně aplikoval čl. 3, 12 a 22 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). V rozsudku ze dne 19. 11. 2015, čj. 4 Azs 222/2015 - 42, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „i při rozhodování v cizineckých věcech jsou správní orgány povinny dodržovat čl. 3 Úmluvy o právech a tedy zohlednit zájem nezletilého dítěte“. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte by primárním hlediskem při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci týkající se dětí měl být nejlepší zájem dítěte. Kasační soud souhlasí s městským soudem, že správním vyhoštěním nebyl zájem dítěte dotčen. V důsledku rozhodnutí nebude ohrožen život či zdraví dětí stěžovatele. Výkon rozhodnutí totiž nebude možný, dokud rodině ve vlasti hrozí nebezpečí plynoucí z válečného konfliktu. V řízení o mezinárodní ochraně by rodina mohla podrobně rozvést další rozhodné skutečnosti svědčící o tom, že jim hrozí nebezpečí vážné újmy i z jiných důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek městského soudu proto dle § 110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je v souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s. ř. s. právními závěry uvedenými v tomto rozsudku vázán. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s § 110 odst. 3 větou první s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
[39] Nejvyšší správní soud současně ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu za zastupování (§ 35 odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu za 2 úkony právní služby [převzetí věci a sepsání kasační stížnosti dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]. V případě právní služby dle § 11 odst. 1 písm. b) téže vyhlášky právní předpis vyžaduje převzetí věci včetně porady s klientem a přípravu zastoupení. Součástí tohoto úkonu sice nebyla porada s klientem, nicméně je zřejmé, že tato porada ani objektivně nemohla proběhnout, neboť opatrovník byl stěžovateli ustanoven právě proto, že stěžovatelův pobyt nebyl znám. Opatrovníkovi toto nelze klást k tíži, jelikož se s věcí seznámit musí. Odměna za tyto dva úkony je celkem v částce 1 000 Kč [§ 7 bod 2, § 9 odst. 5, výše uvedené vyhlášky] a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 1 600 Kč. Ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna se zvyšuje o 336 Kč [21 % z 1 600 Kč, viz § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni poskytnutí služby]. Ve svém souhrnu tak náklady řízení představují částku 1 936 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu
[1] Dostupné ke dni 11. 12. 2017 na: http://www.refworld.org/cases,GBR_HL,4835401f2.html
[2] Dostupné ke dni 11. 12. 2017 na www.refworld.org/cases,GBR_HC_QB,3ae6b6b41c.html
[3] Dostupné ke dni 11. 12. 2017 http://www.unhcr.org/protection/globalconsult/3bd036a74/unhcr-revised-guidelines-applicable-criteria-standards-relating-detention.html